První světová válka

Ještě jednou o arcivévodovi, ale především chronologie a statistika Velké války

Dne 28. června 1914 byl v bosenském Sarajevu zastřelen následník rakousko-uherského trůnu, arcivévoda František Ferdinand d'Este, společně se svou manželkou, rozenou hraběnkou Chotkovou. Přesně měsíc na to vypukla Velká válka, které dnes říkáme První světová.

Málokterý atentát otřásl současníky tak, jako tento, a troufám si říct, že žádný z nich neměl takový vliv na pozdější události, jako zavraždění nebohého arcivévody. Z tohoto hlediska není vzpomínka na sarajevský atentát a světovou válku "pouhou" historickou reminiscencí, ale aktuálním zamyšlením nad tím, kam mohla Evropa dospět, kdyby se arcivévoda dočkal korunovace.

František Ferdinand d'Este se narodil 18. 12. 1863 v Grazu. Byl synovcem císaře Františka Josefa I. Po sebevraždě korunního prince Rudolfa a po smrti svého otce se stal následníkem trůnu. Česká veřejnost ho zná jako mnohdy tvrdého a lakotného majitele několika panství (Konopiště, Chlum u Třeboně), avšak byl to pozoruhodný politik, který měl svou vizi budoucího vývoje monarchie. Byl stoupencem silné státní moci, plánoval vytvoření federalistické monarchie, počítal se samosprávou Slovanů a chápal nutnost modernizace habsburské říše.

Neměl ovšem Slovany nijak v lásce, ostatně ani jiné národnosti Říše. Nicméně nejvíc trnem v oku mu byli Maďaři. Znásobila to i ta skutečnost, že když sloužil v 90. letech 19. století jako velitel jezdeckého pluku v Šoproni, dali mu uherští grófové častokrát najevo své pohrdání. Správně však viděl, že maďarský nacionalismus nahrává bujení stejně nebezpečného panslavismu.

Po 1906 měl arcivévoda rozhodující vliv v armádě monarchie, cítil nebezpečí hrozícího válečného konfliktu a snažil se mu zabránit; byl odpůrcem vojenského střetnutí s Ruskem. Jeho morganatický sňatek s Žofií, hraběnkou Chotkovou jen prohloubil jeho rozpory se stárnoucím císařem a dvorem, ale i to svědčilo o jeho schopnosti prosadit svou vůli, pokud byl přesvědčen o své pravdě. Měl ovšem řadu rozporuplných vlastností, ale často projevoval jasnozřivé názory na vnitřní i zahraniční politiku monarchie a neodbytně se vnucuje otázka, jak by vše dopadlo, kdyby mohl své koncepce uskutečnit.

Historie žádné "kdyby" neuznává, to je nepopiratelný fakt; avšak nelze se ubránit spekulaci, že František Ferdinand, kterého mají Češi stále tendenci vidět jako jakousi směšnou figurku, by dokázal prosadit svoje názory na hrozící vojenský konflikt a na modernizaci říše; pokud by se mu to podařilo, nevznikl by nacismus, ani by se neprosadil bolševismus, nebylo by Hitlera ani Stalina, dvou světových válek - a možná bychom tady v Čechách žili stále ještě v Poddunajské monarchii. Dnešním politikům jsou tyto názory proti srsti a také starší generace, vyrostlá na tradici legionářů, nerada slyší o tom, že vznik Československa nebyl zas až tak samozřejmý, ale taková jsou prostě fakta.

K atentátu došlo během následníkovy inspekční cesty do Bosny (anektované monarchií roku 1908), kde probíhaly vojenské manévry. Spáchal jej bosenský student Gavrilo Princip, spolupracující se srbskou nacionalistickou organizací Černá ruka. To, že se atentát podařil, bylo výsledkem neuvěřitelné shody náhod a trestuhodných opomenutí ze strany bezpečnostních složek i následníkova doprovodu.

Tato poslední kapka do vroucího kotle evropských konfliktů vyvolala do té doby největší válku v dějinách lidstva, konflikt takové intenzity, jaký žádný z protagonistů ani ve snu neočekával. Tím spíše, že Evropa se v té době těšila dlouholetému míru, byla křesťanská, vykazovala úctu k zásadám konstitucionalizmu, k vládě zákona a k parlamentním vládám a byla do té míry závislá na vzájemné hospodářské výměně a spolupráci, že válku jako absurditu odmítala řada ekonomických i historických analytiků.

Nicméně válka byla tu a svět už nikdy neměl být jako před ní. Příčiny konfliktu byly - drasticky zestručněno - trojí: nacionalistické napětí na Balkáně a další nacionalistické konflikty - mezi panslavismem a pangermanismem, mezi Francií a Německem...

Marxističtí teoretici zdůrazňovali soupeření mezi imperialistickými státy a jejich snahu přerozdělit surovinové zdroje.

A potom tu byl systém více či méně tajných aliancí, jejich členové měli protichůdné požadavky, vedoucí v konečném důsledku k závodům ve zbrojení, k oné jiskře jež nakonec zažehla obrovský požár.

Masové armády vytvořené na zásadě všeobecné branné povinnosti a nové zbraně schopné stejně masové destrukce vedly k jatkám, jaké do té doby neměly obdoby. Armády byly přitlučeny kadencí palných zbraní v zákopech a teprve po čtyřech letech nabyly díky novým vynálezům opět větší pohyblivosti; hospodářská moc Spojených států potom srazila Německo a jeho spojence na kolena.

Vítězné mocnosti mluvily o demokracii, liberalismu a odzbrojení, ale skutečnost byla jiná. Z mapy Evropy zmizely tři ohromné křesťanské říše - rakouská, ruská a německá. Evropa jako taková ztratila svůj světový primát. V Rusku zvítězil bolševismus, jehož oběti se dnes počítají na desítky milionů. Nástupnické státečky se přikláněly k totalitarismu. Úcta k zákonu a parlamentním vládám vzala za své nejen v Rusku, ale i v Itálii, v Německu a ve Španělsku. Necelých dvacet let po skončení Velké války, jak to výstižně napsal John Keegan "válka, která měla skončit všechny války, jak byl z nejhlubšího dna nadějí chápán její konečný důsledek, Evropu znovu svíral strach z nové války, vyprovokované činy a ambicemi vojenských diktátorů, daleko agresivnějších, něž kdokoliv, koho znalo mírumilovné devatenácté století. Bylo to také uprostřed záplavy vyzbrojování se zbraněmi - tanky, bombardéry, ponorkami - známými v první světové válce jen v zárodečném stádiu a hrozícími, že z druhé války udělají ještě větší katastrofu." (konec citátu)

Na začátku toho všeho stál sarajevský atentát. V nedávném veřejném slyšení na půdě Senátu České republiky, jednajícím o návrhu udělit vysoké státní vyznamenání bratřím Mašínům, prohlásil jeden z historiků, že kdyby nebylo "zrady" českých vojáků, kteří za 1. světové války bojovali v československých legiích, nemusel by dnes ve Valdštejnském paláci zasedat Senát České republiky, ale místodržitelství Poddunajské monarchie. Při ohlédnutí na hrůzy 20. století si myslím, že by to nemuselo být tak špatné.

 

Pro milovníky dat a čísel připojuji ještě základní chronologii a statistiku:

(Chronologie převzata z knihy Pod císařským praporem)

1914

28. 6. Atentát na následníka trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda d'Este.

28. 7. Rakousko-Uhersko vypovídá Srbsku válku.

31. 7. Ruská mobilizace.1. 8. Německo vypovídá válku Rusku. Rozpoutána první světová válka.

3. 8. Německo vypovídá válku Francii a Belgii.

4. 8. Velká Británie reaguje vypovězením války Německu.

5. 8. Černá Hora vypovídá válku Rakousko-Uhersku.

6. 8. K vyhlášení války Rusku se připojuje Rakousko-Uhersko. Srbsko vstupuje do války s Německem.

12. 8. Velká Británie a Francie vypovídají válku Rakousko-Uhersku a Černá Hora Německu.

12. 8. Rakousko-uherská 5. armáda překročila z bosenského území dolní tok Driny, o dva dny později ji od Sarajeva následovala rakousko-uherská 6. armáda. Protiútok 1., 2. a 3. srbské armády donutil 5. armádu k ústupu za Sávu a Drinu.

18. 8. Začala ofenzíva německé armády na západní frontě. Německý operační svaz rychle pronikl přes Belgii a severní Francii do hloubky a vrhl francouzsko-britské armády zpět na řeku Marnu. Po zářijových bitvách na Marně a u Yprů přešly však boje na západní frontě do vyčerpávající zákopové války. Záměr Němců na dosažení rychlého vítězství byl zmařen.

23. 8. Rakousko-Uhersko vypovídá válku Japonsku a Japonsko Německu.

26. 8.-2. 9. Rakousko-uherská 4. armáda zastavila v osmidenním střetném sražení u Komarówa ruskou 5. armádu a donutila ji ke spěšnému ústupu k severu. Auffenbergovi se málem podařilo toto silné ruské uskupení obklíčit. V závěrečné fázi bitvy, ve dnech 1. a 2. září, však již scházely síly, což Rusům umožnilo v poslední chvíli uniknout.

28. 8. Rakousko-Uhersko vypovídá válku Belgii.

31. 8. Rusové obsadili Lvov.

1. 9. Rozvinula se druhá bitva o Lvov. Během bojů vnikly značné ruské posily do mezery mezi 1. a 4. armádou a hrozilo obklíčení celého rakousko-uherského uskupení.

8. 9. Byl obnoven všeobecný útok rakousko-uherských balkánských sil.

11. 9. Byl zahájen všeobecný ústup na řeku San. Tím bylo ztraceno celé území východní a střední Haliče

26. 9. Rusové poprvé oblehli pevnost Přemyšl. Tím skončilo letní tažení v Haliči.

28. 9. Hindenburgova 9. německá armáda vyrazila vstříc Rusům.

29. 10. Turecko vypovídá válku Ruska a Francii; Srbsko Turecku.

5. 11. Velká Británie vypovídá válku Turecku. Postupně vstoupilo do války proti ústředním mocnostem 23 států (Rakousko-Uhersku vyhlásily válku například i Kuba, Siam a Nikaragua).

6. 11. Rakousko-uherské armády opět obnovily útočnou činnost na Balkáně. S palebnou podporou c. a k. dunajské flotily překročily Sávu a Drinu na široké frontě.

4.-12. 12. Bitva u Limanowy a Lapanówa. Jednalo se o nejvýznamnější rakousko-uherské vítězství nad Rusy (s německou pomocí) v celé válce.

Prosinec. Před blížícím se protivníkem vyklidili Srbové Bělehrad a rakousko-uherská 5. armáda obklíčila jižně od města severní křídlo srbské armády. Později se pokusili využít vyčerpanosti rakousko--uherské armády, přivedli z vnitrozemí své poslední zálohy a 3. prosince přešli do protiútoku proti 6. rakousko-uherské armádě. Tomuto nárazu nemohla oslabená 6. armáda odolat. Navzdory pomoci 5. armády, která ze severu zaútočila na srbské křídlo, byl ústup rakousko-uherského uskupení neodvratný.

1915-1917

 Na jihozápadní hranici monarchie, v povodí řeky Soči (Isonza) a přilehlé oblasti Krasu a jadranského pobřeží (Panzanského zálivu) se Italové snažili soustředěnými útoky na strategických směrech proniknout do vnitrozemí monarchie a k Terstu, do týlu bojujících rakousko-uherských vojsk. Z těchto italských pokusů se zde vyvinulo jedenáct urputných bitev, které svým rozsahem a intenzitou nemají v bojové historii rakousko-uherské armády obdoby.

1915

23. 1. V součinnosti s německým velením zahájil Conrad novou ofenzívu. Cílem bylo především uvolnění obleženého Přemyšlu. Rakousko-uherská 3. armáda dosáhla během tří dnů čáry Sanok--Lisko-Chyrow, německá Jižní armáda byla v Užockém, Vereckém a Skotarském průsmyku.

26. 1. Ruská 8. armáda vyrazila proti středu a levému křídlu rakousko--uherské 3. armády. Rusové pronikli do údolí Laborce a obsadili Mezilaborce; rakousko-uherská 3. armáda se ocitla v kritické situaci. Přesto však hlavní síly sousední rakousko-uherské 2. armády pokračovaly v postupu.

8. 2. Náhlá předjarní obleva znemožnila útočnou činnost na obou stranách.

23. 3. Vyčerpaní obránci pevnosti Přemyšl kapitulovali.

1.-6. 4. Takzvaná Velikonoční bitva v Karpatech, v níž zde čerstvé ruské síly zaútočily do prostoru chatrného styku mezi 4. a 3. rakousko--uherskou armádou. Jeden z ruských útoků, 3. dubna u slovenského Zborova, směřoval na spěšně zaujatou obranu dvou praporů pražského 28. pěšího pluku. Jejich značná část byla v nerovném boji ruskou přesilou rozdělena, obklíčena a zajata. Z této události vznikla pak účelová legenda o takzvaném přechodu 28. pěšího pluku k Rusům.

2. 5. Německé pluky dobyly města Gorlic, zatímco Rakušané pronikli na výšiny Pustki, ovládající přední postavení ruské obrany. Nazítří již vojska centrálních mocností vnikla 15-20 km do ruské sestavy.

11. 5. Začal všeobecný odchod ruských sil z Polska. Koncem května se spojenci přiblížili k Přemyšlu. Po dělostřelecké přípravě a třídenních bojích byla pevnost opět dobyta.

23. 5. Italské království vyhlásilo válku Rakousko-Uhersku, poté co habsburská monarchie odmítla italské územní požadavky. Vídeň reagovala na vyhlášení nepřátelství první válečnou akcí - úderem své flotily pod velením admirála Hause na italské pobřeží, s cílem narušit italské válečné přípravy.

22. 6. Rakousko-uherská a německá vojska dobyla Lvov. Halič byla prakticky obsazena.

23. 6. Začal úder na ruské vojsko ze dvou směrů - z Haliče a z východního Pruska. Italská dělostřelecká příprava zahájila první sočskou bitvu.

17. 7. Zahájena druhá bitva na Soči (trvala do 10. 8.)

2. 7. Vlny italské pěchoty se zmocnily klíčového bodu celé obrany jižního křídla sočské fronty, výšiny Monte S. Michele.

4. 8. Rusové byli nuceni vyklidit Varšavu. Jednotky armádní skupiny Kövess se zmocnily pevnosti Ivangorodu (Pulaw).

26. 8. Rakousko-uherský VI. armádní sbor podmaršálka Arthura Arze von Straussenburg dobyl Brest.

15. 9. Centrální mocnosti uzavřely podpisem tzv. vojenské konvence spojenectví s Bulharskem. Boje v Srbsku se obnovily. Bulharská pomoc vytvořila pro obě armády možnost napadnout Srbsko ze tří stran.

6. 10. Rakousko-uherská 3. armáda zaútočila po násilném překročení Dunaje na Bělehrad. Poté vnikly od jihozápadu do města německé jednotky.

9. 10. Centrální mocnosti obsadily Bělehrad.

14. 10. Teprve poté, co byl úspěch německo-rakousko-uherských sil na Balkáně jasný, vyhlásilo Bulharsko válku Srbsku.

Polovina prosince. Asi sto čtyřicet tisíc zcela demoralizovaných Srbů s pětadevadesáti děly dosáhlo pobřeží Jaderského moře. Lodi Dohody sbíraly tyto skupiny v albánských přístavech a přepravovaly na řecký ostrov Korfu. Zde se pak Srbové připravovali na své zasazení na makedonské frontě.

18. 10. Zahájena třetí sočská bitva (trvala do 4. listopadu).

9. 11. Italové nastoupili s více než dvojnásobnou přesilou do čtvrté bitvy na Sočí. 11. 12. Italové útoky na sočské frontě zastavili.

1916

Leden. Zahájeno obsazování Černé Hory.

8. 1. Začalo postřelování Lovčenu.

14. 1. Rakousko-uherské jednotky obsadily hlavní město Černé hory Cetinje.

9. 2. Rakousko-uherské jednotky obsadily Tiranu.

11.-16. 3. Zahájena pátá sočská bitva. Trvala do 17. 6.

18. 3. Rusové zahájili na žádost svých spojenců z Dohody útoky proti německým vojskům v oblasti Naročského jezera (severozápadně od Minsku).

4. 6. Byla zahájena tzv. Brusilovova ofenzíva.

18. 6. Rusové obsadili Černovce a vnikli na území východní Bukoviny. Jejich jižní křídlo se opět dostalo na přístupy ke karpatským průsmykům.

Červenec. Ruský Západní front zahájil ofenzívu na severu od Pripjatě. Ta vázala všechny dostupné německé zálohy, přenesla těžiště bojů k Baranovičům a znamenala další zátěž pro německého spojence. Rusové tak ohrozili obě křídla fronty armád centrálních mocností. Spojencům se konečně podařilo otřesenou frontu stabilizovat a hrozbu vpádu Rusů za Karpaty opět odvrátit.

4. 8. Zahájena šestá sočská bitva. Trvala do 16. 8.

27. 8. Rumunsko vyhlásilo válku Německu a Rakousko-Uhersku.

1. 9. Bulharsko vyhlásilo válku Rumunsku.

3. 9. Bulharská 3. armáda zaútočila na dunajskou pevnost Tutrakan a u Dobriče.

13. 9. Zahájena sedmá sočská bitva. Trvala do 17. 9.

26.- 29. 9. Armádám Německa a Rakousko-Uherska se v Rumunsku podařilo u Sibiu rozbít obchvatným manévrem hlavní síly rumunské 1. armády.

1. 10. Rumunská armáda překročila Dunaj u Giurgiu.

5.-9. 10. Byla poražena rumunská 2. armáda u Brašova.

9. 10. Zahájena osmá sočská bitva. Trvala do 12. 10.

31. 10. Zahájena devátá sočská bitva. Trvala do 15. 11.

21. 11. Po vyhnání Rumunů ze Sedmihradska zamířila posílená německá 9. armáda z fagarašských hor do nitra Rumunska. Tohoto dne dosáhly její předvoje Craiove a směřovaly k Bukurešti.

6. 12. Poté, co se objevily před Bukureští eskadrony německého jezdeckého sboru, vyklidili Rumuni bez podstatného odporu své hlavní město. Toho dne se německé a rakousko-uherské jednotky zmocnily ropných polí u Ploješti.

1917

12. 5. Zahájena desátá sočská bitva. Trvala do 5. 6.

10. 6. Na italské frontě zahájena tzv. Červnová bitva u Sedmi obcí.

29. 6. Rakousko-uherská armáda poprvé použila bojových chemických látek. Došlo k tomu na sočské frontě. Krátce poté použilo plynové granáty italské dělostřelectvo.

1. 7. Rusové zahájili novou, tzv. Kerenského ofenzívu Jihovýchodního frontu do prostoru obsazeného slabou armádní skupinou gen. Böhm-Ermolliho, s hlavním úderem přes Zoločov a Gliniany, ale též přes Brzezany a Bobrku, ke Lvovu.

2. 7. V prostoru jižně od Zborova byla zasazena v sestavě ruského armádního sboru československá střelecká brigáda. Samotný taktický úspěch prvního nasazení většího československého bojového svazku v ruských službách neměl pro bojové operace zvláštní význam. Z mezinárodně politického hlediska však měla tato epizoda pro monarchii značné následky.

19. 7. Spojenci zahájili protiúder s cílem prolomit ruskou frontu ve směru na Tarnopol.

22. 7. Vojska centrálních mocností vyšla na široké frontě k Tarnopolu. Ruské armády (11. a za ní 7. a 8.) se tak ocitly na definitivním ústupu. Do poloviny srpna 1917 byla celá východní Halič a Bukovina v rukou centrálních mocností.

18. 8. Zahájena jedenáctá sočská bitva. Trvala do 11. 9.

24. 10. Na italské frontě začala německo-rakousko-uherská dělostřelecká příprava ofenzívy, zahájená přepadem italských palebných postavení plynovými granáty. Za necelé tři hodiny bylo vyřazeno značné množství italských baterií. Večer prvního dne dosahovala hloubka průlomu italské fronty již 23 km.

27. 10. Italská 2. a 3. armáda zahájila všeobecný ústup za řeku Tagliamento.

3.-5. 11. Na italské frontě překročily rakousko-uherské útočné svazky řeku Tagliamento a přešly do pronásledování nepřítele, směřujícího na západ, k Piavě.

7. 11. Německé a rakousko-uherské armády překročily italskou řeku Livenzu. K ofenzívě se na severu připojily armádní skupiny v pohoří Monte Grappa, kde se rozpoutaly tvrdé boje, trvající až do konce války. V Petrohradu proběhl bolševický převrat, který byl rovněž prvním krokem k zahájení mírových jednání. Uskutečnila se v Brestu.

2. 12. Na řece Piavě zastavena ofenzíva německých a rakousko-uherských vojsk.

5. 12. V Brestu-Litovském bylo podepsáno příměří.

18. 12. Na italské frontě dobyly rakousko-uherské jednotky Monte Asolone, což bylo významné pro pozdější boj. Neúspěšně se však pokusila 50. pěší divize dobýt Monte Tombu, poslední horskou překážku před východem do roviny. Tím i zde skončila bojová činnost roku 1917.

1918

9. 2. V důsledku příměří z Brestu uzavřelo Rakousko-Uhersko mír s Ukrajinou.

3. 3. Podpisem mírové smlouvy byl ukončen válečný stav s Ruskem.

Duben. Francouzské a italské jednotky zahájily postup jihozápadně od Ochridského jezera. Slabé rakousko-uherské síly jim nebyly schopny klást vážnější odpor. Jejich posily z albánských dobrovolníků se při prvním nárazu dohodových spojenců rozprchly do hor.

Červen. Francouzsko-italské síly udeřily na rakousko-uherský XIX. armádní sbor na pobřeží, při ústí řeky Vjosy, za silné palebné podpory z moře. Rakousko-Uherské síly ustoupily do hloubky území.

15. 6. V Itálii začala ofenzíva rakousko-uherské 11. armády v oblasti Sedmi obcí k Asiagu. Útok selhal. V noci na 16. června 1918 se proto 11. armáda vrátila do výchozích postavení. Na Piavě překročily ráno téhož dne rakousko-uherské jednotky řeku na široké frontě. Navzdory tomu, že se nepodařilo nepřítele překvapit a útočící museli čelit italské dělostřelecké protipřípravě, pronikly čtyři armádní sbory do italských obranných postavení na západním břehu. Tento úspěch byl zaplacen velkými ztrátami. Útok pokračoval i druhého dne.

18. 6. Tlak Italů na likvidaci průniku rakousko-uherských jednotek na západní břeh Piavy se zvyšoval i v dalších dnech. Tento boj znamenal přechod iniciativy do rukou Italů; jejich krize na Piavě byla zažehnána.

20. 6. Katastrofální zásobovací situace, především naprostý nedostatek munice, vedla k zastavení akce na Piavě. Jednotky zahájily ústup na levý břeh Piavy.

24. 7. V Albánii byl zahájen protiútok, který konce srpna zatlačil Francouze a Italy přes Berat a Fjeri k jihu a východu. Trvalý tlak na dotírající dohodové spojence však zde nebyl možný, neboť vojsko bylo lavinovitě decimováno malárií.

Polovina září. Situace centrálních mocností na balkánské frontě se prudce zhoršila. Francouzské a srbské jednotky Orientální armády prolomily makedonskou frontu. Průlom se rychle rozšiřoval a vedl k všeobecnému ústupu bulharské a německé armády.

22. 10. Některé uherské a chorvatské jednotky odmítly nastoupit do pozic a začaly přes odpor vyšších štábů opouštět italskou frontu. Odchod maďarských pluků znamenal rozpad horko těžko vytvořené obrany a vyvolal i otevřenou a hlubokou nedůvěru mezi národnostmi dosud jednotně bojujícího vojska.

24. 10. Začal mohutný útok dohodových spojenců na Piavě a v horách Monte Grappy.

27. 10. Začal průlom rakousko-uherské fronty.

29. 10. Marocké jezdectvo vniklo do Skoplje, čímž byla přehrazena hlavní ústupová cesta, a bulharská armáda se zhroutila. Protivníkovi se otevřela cesta k Dunaji a hranicím Rakouska-Uherska. Rakousko-uherská armáda ustoupila a překročila spořádaně hranici monarchie u Kotoru.

30. 10. Italské jezdectvo a bersaglieři dosáhli Vittoria. Rakousko-uherská fronta byla roztržena na dvě části a již se nedala stabilizovat. Bylo zahájeno jedná o příměří ve Ville Giusti u Padovy.

4. 11. Na italské frontě vstoupilo v platnost příměří.

11. 11. V 11 hodin dopoledne kapitulovalo Německo. Velká válka skončila.

1. Asi dvě třetiny z toho byly zaviněny ponorkami, zbytek námořním a leteckým bombardováním.

2. Zahrnuje přibližně 500 000 Poláků a Litevců.

3. Spolehlivé údaje nejsou k dispozici; ztráty byly poměrně nížké.

4. Přibližně 80 000 dalších byla úmrtí nezpůsobená v bitvě; tyfus, podvýživa, smrt způsobená mrazem.

5. Údaje podle německých zdrojů, uváděné jako důsledek spojenecké blokády do roku 1919; malý počet ztrát na životech byl způsoben spojeneckými nálety.

6. Nejméně dvě třetiny z toho byli Poláci; mnoho ze zbývajících je připisováno spojenecké blokádě.

7. Více než polovina z nich byli Arméni; většina ze zbývajících byli Syřané a Iráčené.

8. Nejméně 25 000 dalších byla úmrtí nezpůsobená v boji.