logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Pro slávu Itálie a proti Říši

Itálie 1943–1945

Po kapitulaci v září 1943 nová Badogliova vláda nejen skoncovala s fašistickým režimem, ale v zájmu záchrany zbytků reputace krále a celé Itálie dokonce vyhlásila Německu válku. Italové pak až do května 1945 bojovali na straně bývalých nepřátel. Přestože byl jejich příspěvek k vítězství Spojenců spíše symbolický, představuje zajímavou a málo známou kapitolu 2. světové války.

Porážka Osy v severní Africe znamenala pro Benita Mussoliniho a Italské království nejen procitnutí ze snu o obnově římského impéria, ale také bezprostřední hrozbu invaze. V důsledku ztráty asi milionu mužů během afrického tažení a dalších těžkých ztrát, utrpěných italskou 8. armádou na východní frontě, měli Italové války po boku Německa dost, a nyní navíc ani nedisponovali dostatečnými silami k obraně Apeninského poloostrova a Sicílie. Právě vylodění Spojenců na Sicílii 10. července 1943 pád fašistického režimu uspíšilo. Již 25. července byl překvapený Duce, poté co se proti němu před tím postavila i Velká fašistická rada, během audience ve Villa Savoia na příkaz krále Viktora Emanuela III. zatčen a internován. Do čela nové vlády, jejíž vznik dvorské kruhy už nějakou dobu tajně připravovaly, byl poté jmenován maršál Pietro Badoglio.

Jednání o příměří

Badoglio začal takřka okamžitě za zády Němců vyjednávat o příměří. Podezřelá pasivita nové vládní garnitury, pokud jde o pokračování společného válečného úsilí, však nemohla nacistům uniknout, a tak Hitler, který Badogliovi nikdy nedůvěřoval, nařídil posílit německé jednotky v Itálii a pro všechny případy také vypracovat plán operace Achse. Ta měla udržet poloostrov pod německou kontrolou i v případě, že by Italové „zradili“.

Spojenci během složitých jednání, která trvala celý srpen, žádali po Italech bezpodmínečnou kapitulaci. Král i vláda na ni nakonec přistoupili a příslušný protokol byl podepsán 3. září 1943 v sicilském Cassibile. Aby mohli Američané a Britové svůj chystaný vstup na italskou půdu s novou vládou lépe koordinovat, měla být světu oznámena až v předvečer jejich vylodění u Tarenta a Salerna, tj. večer 8. září. Americká 82. vzdušná výsadková divize měla mezitím pomoci Italům udržet Řím. Takový byl alespoň plán.

 Vojáci 1. motorizované skupiny na dělostřeleckém tahači Fiat – SPA TL 37.

 

Tragické následky kapitulace

Události se však vyvinuly jinak. Král i Badoglio opustili po vyhlášení kapitulace spěšně Řím. Z výsadku nakonec pro špatnou přípravu na italské straně sešlo a věčné město padlo po krátkém boji do rukou Němců, kteří bleskovým provedením operace Achse ovládli většinu země.  Odzbrojen byl přitom asi milion italských vojáků. Zatímco přímo v Itálii proběhla operace bez větších střetů, na řeckých ostrovech a v Jugoslávii se Italové Němcům postavili tvrdě na odpor. Známým se stal především bezvýchodný boj 33. horské pěší divize Acqui na ostrově Kefalonia.  Asi 1 300 Italů zde v nerovném střetu s německými horskými myslivci padlo a na 6 000 jich, včetně důstojníků, bylo poté, co složili zbraně (!) postříleno vojáky Wehrmachtu. Z těch, kteří masakr přežili, ještě asi 3 000 zemřelo nešťastnou náhodou během plavby do zajetí na potopených německých transportních lodích. Se zajatými Italy se navíc nezacházelo dle Ženevské konvence. Ti, kteří nechtěli pokračovat v boji na straně Němců v jednotkách samozvané Italské sociální republiky Salo, byli označeni za tzv. vojenské internované (Italienische Militärinternierte- IMI) a odesláni na nucené práce do Říše a na okupovaná území. Z celkem asi 600 tisíc takto internovaných se jich desetitisíce konce války nedožily.

 

Tragickou dohru měla i kapitulace italského námořnictva. Na svaz bitevních lodí Roma, Italia a Vittorio Veneto, plující z La Spezie na Maltu, zaútočily německé bombardéry Do 217 rádiem řízenými pumami. Výsledkem bylo potopení vlajkové lodi Roma, přičemž zahynul velitel loďstva admiral Bergamini, i většina její posádky.

Viktor Emanuel a vláda se mezitím uchýlili do Brindisi, kde jim záhy poskytli ochranu Britové z 1. vzdušné výsadkové divize. Král také 10. září v rádiu prohlásil, že kapitulaci přijal jen „…pro nejvyšší dobro země, které bylo vždy mojí první myšlenkou a smyslem mého života, a abych se vyhnul vážnějšímu utrpení a větším obětem.“  Naproti tomu Mussolini, který byl 12. září v Gran Sasso osvobozen německým výsadkem, označil krále za největšího zrádce v historii Itáliea viníka toho, že do země přivedl „armádu proradných hotentotů, súdánců, indiánů, černochů a dalších zoologických zrůd.“

Italští bersaglieri na cestě na frontu v prosinci 1943. Nápis na autokaru zní "Řím nebo smrt!"

 

Itálie vyhlašuje válku Říši

Prvním politickým aktem vlády bylo již 13. října 1943 vyhlášení války hitlerovskému Německu. Jednak se nálada Italů stala vlivem nedávných událostí silně protiněmeckou, a navíc král i Badoglio doufali, že se tím Itálie vyhne přísným klauzulím kapitulačního protokolu a získá status alianční země. Spojenci však na zachovávání dojednaných podmínek trvali a Itálii přiznali ve válce proti Německu pouze status „spolubojovníka“.  Ruku v ruce s tím začala i obnova ozbrojených sil, označovaných dnes termínem Italská spoluválčící armáda (Esercito Cobelligerante Italiano).

Generál Clark hovoří s generálem Dapinem a jeho důstojníky během bojů o Monte Lungo.

Ještě v září vznikla první italská jednotka, která měla být nasazena přímo na frontu. Stala se jí 1. motorizovaná skupina (1˚ Raggruppamento Motorizzato), pod velením generála Vincenza Dapina. Skupinu, jejímž základem byly části divizí Legnano, Mantova a Piceno, tvořily pěší a dělostřelecký pluk, protitankový prapor a technická rota s celkem 295 důstojníky a 5 387 muži. Jednotka byla začleněna do sestavy americké 5. armády generála Clarka a ihned zahájila intenzivní výcvik, na jehož konci hodnotili Američané její morálku a připravenost velmi vysoce, na rozdíl od špatného vybavení. První akcí, do níž se skupina měla zapojit, bylo obsazení Monte Lungo, jednoho z horských vrcholů tzv. Zimní linie, na níž se německá 10. armáda snažila zadržet spojenecký postup na Řím. Dobytí Monte Lungo bylo velením americké 36. divize, které skupina podléhala, pokládáno za snadné, a mělo povzbudit bojovou morálku Italů. Nikdo však netušil, že právě na tomto vrcholu a v jeho okolí má silné pozice 29. divize pancéřových granátníků.

Bitva o Monte Lungo

Do útoku vyrazili Italové ráno 8. prosince 1943 v 6.30 po půlhodinové dělostřelecké přípravě.  Z počátku byl jejich postup hladký díky husté mlze, která halila úpatí kopce, ta se však po 9. hodině zvedla a dva postupující prapory se dostaly do prudké palby mužů z III. praporu 15. pluku pancéřových granátníků. Oba italské prapory se pokoušely postupovat dál, ale jejich ztráty jen rostly. Spojenecké dělostřelectvo, v obavě, že zasáhne těžce zkoušené Italy, raději nestřílelo, a tak nakonec velitel 36. divize, generál Walker, vydal souhlas, aby Dapino své muže stáhl.  Těm přišel příštího dne osobně vyslovit uznání generál Clark, který také rozhodl, že italští vojáci zaútočí na Monte Lungo o týden později znovu, ovšem s výraznější podporou Američanů. Dne 16. prosince v 9.15, po 45 minutách dělostřelecké přípravy, obnovili italští pěšáci a bersaglieri postup, podporováni na levém křídle Texasany ze 142. pěšího pluku. Nepřátelský odpor byl tentokrát zlomen, a tak mohly ve 12.30 na vrcholu společně zavlát italská a americká vlajka. Z asi tisícovky mužů, které Italové do své první bitvy nasadili, jich 82 padlo, 195 bylo zraněno a 160 bylo nezvěstných. Jejich oběť však pomohla rozptýlit dosavadní nedůvěru spojeneckého velení a otevřela cestu k budování dalších italských jednotek.

Italové útočí na Monte Lungo.

 

Poštovní známka z r. 1995 zachycující boje o Monte Lungo. 

 

Zrození CIL

Po dobytí Monte Lungo setrvala skupina na pozicích do 21. prosince a poté byla stažena z fronty k reorganizaci. Na konci ledna 1944 převzal její velení generál Umberto Utili a v březnu byla transformována na samostatný sbor, zkráceně: CIL – Corpo Italiano di Liberazione, v počtu asi 25 000 mužů, který tvořily dvě jednotky divizní úrovně. První vznikla sloučením dvou pěších brigád (včetně většiny původní 1. motorizované skupiny), druhou byla 184. výsadková divize Nembo dislokovaná původně na Sardinii. I v tomto mezidobí se však menší italské jednotky do bojů průběžně zapojovaly. Další útvary vedle toho zajišťovaly pro Spojence převážně ženijní a technické úkoly. Celkem šlo o 8 tzv. pomocných divizí.

CIL byl nově začleněn do britské 8. armády, která operovala ve východním sektoru fronty a na pobřeží Jadranu. Roli v tom hrála hlavně politika. Spojenci neměli zájem na tom, aby se italské jednotky zúčastnily závěrečného náporu na Řím a jeho osvobození.  Paradoxně však zapomněli, že součástí Clarkovy 5. armády zůstala italská 210. pomocná divize. Části této divize se za velkého nadšení Římanů podařilo 7. června 1944 nejen do města vstoupit, nýbrž i vykonat přehlídku na Piazza Venezia a dokonce převzít ostrahu královského paláce.

Italové z CIL zahájili bojové operace 8. června 1944, kdy sborové jednotky alpínů a bersaglierů dobyly Filetto, Canosu a Guardiagrele, zatímco výsadkářům z divize Nembo se podařilo osvobodit město Chieti na pobřeží Jaderského moře. V červenci se jednotky CIL podílely také na znovudobytí důležitého přístavu Ancona. V této bitvě bojovaly v sestavě polského II. sboru generála Anderse. V boji se znovu vyznamenala divize Nembo, která za cenu ztráty více než 300 mužů, osvobodila město Filottrano, čímž narušila německý systém obrany natolik, že to následně vedlo k dobytí samotného přístavu.

Vojáci 1. motorizované skupiny na frontě.

 

Blahopřání generála Leese

Generál Leese, velitel 8. armády, nešetřil na adresu Italů chválou: „Jsem rád, že jsem od generála Anderse vyslechl dobrou zprávu o chování vašich vojsk během nedávných operací a blahopřeji vám i jim k úspěšnému postupu. Byl jsem velmi potěšen, když jsem se dozvěděl, jak odvážně si vaši muži v tvrdých bojích u Filottrana, vedli,“ psal veliteli CIL.

V druhé polovině července CIL osvobodil řadu míst, jako byla např. Santa Maria Nuova, Pergola nebo Corinaldo. Vyčerpaný italský sbor nakonec svůj postup zastavil na řece Metauro poté, co pro poruchy přišel o většinu značně opotřebovaných vozidel. Proto bylo spojeneckou kontrolní komisí rozhodnuto jeho jednotky znovu stáhnout, lépe vyzbrojit a vybavit a poté znovu nasadit na frontu, tentokrát již rozšířené na několik lehkých divizí, běžně označovaných jako bojové skupiny (Gruppi di Combattimento).

Jarní ofenzíva

Celkem došlo ke vzniku šesti bojových skupin, které nesly jména slavných divizí: Cremona, Friuli, Folgore, Legnano, Mantova a Piceno, přičemž do bojů skutečně zasáhly jen první čtyři. Místo značně zastaralého italského materiálu obdržely novou výzbroj, výstroj a techniku britského původu. Každá skupina byla složena z dvou pluků pěchoty, dělostřeleckého pluku (vyzbrojeného britskými 25liberními kanony), protiletadlového oddílu, ženijního praporu, zdravotnické a týlové sekce, v celkovém počtu 9 500 mužů.

Jako první zasáhla do bojů 8. ledna 1945 skupina Cremona, začleněná do kanadského armádního sboru, v sektoru mezi železnicí Ravenna–Alfonsine a Jaderským mořem. Nejprve odrážela četné německé pokusy o protiútok, během následného jarního postupu ale prolomila německou obranu na řece Senio a na konci dubna se podílela i na osvobození Benátek.  Skupina Friuli byla na frontu nasazena v únoru 1945, kdy v Severních Apeninách vystřídala 5. polskou pěší divizi. Také tato skupina po počátečních obranných bojích vyrazila společně s dalšími spojeneckými útvary vpřed a svou bojovou cestu úspěšně završila 21. dubna v Bologni. Nalevo od Friuli působila od 1. března skupina Folgore. K té náleželi mj. i bývalí výsadkáři divize Nembo, kteří se během dubnové ofenzívy u Grizzana tvrdě střetli s muži 4. pluku 1. německé parašutistické divize a jejich vítězný boj o tento klíčový bod německé obrany otevřel Friuli a ostatním jednotkám cestu k Bologni.  Jako poslední do operací zasáhla koncem března skupina Legnano v rámci amerického IV. sboru. Také ona se zúčastnila dubnové ofenzívy, během níž pomáhala osvobodit Brescii a Bergamo, zatímco její alpské jednotky vstoupily do Turína. Skupina Mantova zůstala v záloze 8. armády, zatímco poslední skupina, Piceno, dislokovaná v okolí Říma, se stala fakticky zárodkem obnovy italských výcvikových center.

Úspěch operace Herring

Tečku za bojovým nasazením Italů učinily dvě stovky výsadkářů, vysazených v noci z 20. na 21. dubna 1945 ze 14 britských Dakot za německé linie jižně od Pádu v okolí Mirandoly. Operace Herring (Sleď) byla vůbec poslední výsadkovou operací války a italští průzkumníci doplnění o veterány z divize Nembo během ní úspěšně narušili dosud spořádaný německý ústup. Za cenu 40 mrtvých a raněných zlikvidovali 481 Němců a víc než 1 000 jich vzali do zajetí. Ukořistili také na 200 vozidel.

Krvavá daň za vrácenou čest

Na konci války tvořilo italské pozemní síly již přes 250 000 vojáků, z nichž 60 000 připadalo na bojové jednotky a zbytek na útvary strážní a pomocné. Desetitisíce Italů se mimo to podílely na zajišťování dopravy a obnově infrastruktury, čímž také přispívali ke spojeneckému vítězství. Celkově tvořili asi 1/8 bojových jednotek a 1/4 ze všech mužů podléhajících Velitelství spojeneckých sil v Itálii. Zapomínat nesmíme ani na další tisíce vojáků, kteří se po kapitulaci v roce 1943 zapojili do domácího odboje nebo na území Jugoslávie vstoupili do řad Titových partyzánů. Od prosince 1943 do dubna 1945 padlo v boji proti nacistům přes 8 000 Italů. Jejich oběť je dnes mimo Itálii téměř zapomenutá, přestože právě díky ní země smyla alespoň část spoluviny za rozpoutání války a získala v očích světa zpět ztracenou čest.

Trikolóra nad vlnami…

Královské námořnictvo – Regia Marina se záhy zapojilo do operací proti Kriegsmarine. Na Maltu a do dalších určených přístavů odplula v září 1943 většina loďstva, od bitevních lodí, přes křižníky až po torpédové čluny a minolovky. Pro bitevní lodě se sice uplatnění nenašlo, ale 3 lehké křižníky Duca d´Aosta, Giuseppe Garibaldi a Duca degli Abruzzi byly už v listopadu 1943 odveleny do jižního Atlantiku, kde měly pátrat po německých lamačích blokády. Ostatní plavidla byla poté, co část z nich podstoupila opravy, přidělena převážně k transportním, hlídkovým nebo výcvikovým úkolům ve Středozemí. Asi největším vytrvalcem mezi nimi se stal křižník Scipione Africano, který ve spojeneckých službách vykonal celkem 146 misí, během nichž urazil úctyhodných 56 637 námořních mil. Nemalým příspěvkem Regia Marina k válečnému úsilí byla i jeho spolupráce při navracení poničených italských přístavů do provozu. Ve stejnou dobu se také slavní italští bojoví potápěči z X. floty MAS připojili k britským kolegům a jako součást nového námořního komanda Mariassalto podnikali diverzní útoky na lodě, které po kapitulaci padly do německých rukou. V La Spezia se v červnu 1944 britsko-italskému týmu povedlo potopit těžký křižník Bolzano a v dubnu 1945 zaútočit v Janově na nedokončenou letadlovou loď Aquila.

Lehký křižník Scipione Africano

… a také na nebi

Po kapitulaci zůstalo na jihoitalských letištích asi 280 letadel Regia Aeronautica. To umožnilo zahájit bojové operace proti Němcům i ve vzduchu. Již 25. září došlo k prvnímu střetu se stíhači Luftwaffe, jehož se zúčastnily italské Macchi MC.205 V, se (staro)novými výsostnými znaky, v podobě červeno bílo zelených terčů. Souboj tehdy skončil sestřelem Bf 109G-6 ze stavu III. skupiny/JG 27.

Italové se od počátku potýkali jak se stářím části zbylých letounů, tak i s nedostatkem náhradních dílů.  (Letecké továrny zůstaly na severu v rukou Němců.) Přesto se odhodlaně zapojili do řady misí. Jejich operačním prostorem byl zejména Balkán, aby se zamezilo střetům s letouny krajanů ve službách republiky Salo. Stroje s trikolorou na křídlech se ale objevovaly i nad Římem, aby svou přítomností povzbudily jeho obyvatele. Postupně byl také zastaralý letecký park nahrazován modernější technikou. Příkladem může být 1˚ Stormo Baltimore, křídlo vybavené od léta 1944 bombardéry Martin A-30 Baltimore, nebo 4. stíhací křídlo s letouny Bell P-39 Airacobra.  Do konce války provedli Italové na straně Spojenců cca 11 000 vzletů, převážně doprovodných, dopravních, průzkumných nebo záchranných.

Airacobry 4. stíhacího křídla během operačního letu.

 

 

PRAMENY:

Hrbek, J.: Monte Cassino, Praha 1995

Holland, J.: Italy´s Sorrow: A Year of War, 1944-45, London 2008

http://www.combattentiliberazione.it

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha. Na obr. samopal Sten, stejný typ, jaký Jozefu Gabčíkovi při útoku selhal.

Výročí: 27. 5. 1942 atentát na Heydricha. Na obr. samopal Sten, stejný typ, jaký Jozefu Gabčíkovi při útoku selhal.


Recenze týdne

Peiperova válka

Válečná léta velitele SS Jochena Peipera: 1941–1945