logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Příběh Karla Stibora

Ve Schwarzenberské kapli katedrály svatého Víta na Pražském hradě je pod gotickým triptychem klanění tří králů pamětní kniha československých letců padlých za druhé světové války a v té knize je také jeho jméno. Na skle vitríny, pod kterým je kniha otevřena, bývají květiny. Návštěvníci katedrály, kteří k ní přicházejí, se zároveň klaní našim letcům, jako ti tři králové na obraze. (Uveřejněno s laskavým svolením pořadatelů Sborníku Český Merián (vydalo město Sedlec -- Prčice

Ve Schwarzenberské kapli katedrály svatého Víta na Pražském hradě je pod gotickým triptychem klanění tří králů pamětní kniha československých letců padlých za druhé světové války a v té knize je také jeho jméno. Na skle vitríny, pod kterým je kniha otevřena, bývají květiny. Návštěvníci katedrály, kteří k ní přicházejí, se zároveň klaní našim letcům, jako ti tři králové na obraze.

Jména letců jsou napsána kaligrafickým písmem na ručním papíře a kdosi ze správy katedrály v té knize listuje, a tak třeba budete mít štěstí, až přijdete do katedrály, že bude otevřená na té stránce, kde je jméno Karla Stibora. Ale asi ne, není to příliš pravděpodobné, je to objemná kniha a je v ní pět set čtyřicet šest jmen. Jsou v ní jména hrdinů – to je označení, se kterým se u nás někdy zachází dost marnotratně, ale jim patří právem – kteří odešli do ciziny, aby prokázali dobro své vlasti a byli odhodláni zaplatit i tu nejvyšší cenu. Napadá mě hořká věta, kterou jsem kdesi četl: „Prokázané dobro se buď zapomene, nebo vymstí.“

V té rukopisné knize jsou jména našich letců, na které se u nás jen čtyřicet let zapomnělo. Měli štěstí. Zemřeli včas. V plamenech hořících letadel, s prostřelenými čely, v hlubinách moře, do kterého se jejich letadlo zřítilo. Letcům, kteří přežili, se jejich statečnost vymstila, ale to by byl příběh z jiné povídky.

Také na památníku padlých letců, který byl odhalen v Praze na Náměstí svobody dne 12. května roku 1995, je do mramoru vytesáno jméno Karla Stibora. Někdejší generálmajor letectva, inženýr František Fajtl, veliel 313. československé stíhací perutě RAF z let 1943—1944, řekl při slavnostním projevu: „Drazí naši padlí kamarádi! Konečně jste přistáli doma. Skončilo smutné bloudění světem, skončilo nespravedlivé opovrhování vašimi činy a jmény. Pod symbolem zlomených křídel odpočíváte v hlavním městě našeho svobodného státu. Budou za vámi chodit občané, mládež a vaši nejbližší, aby si s vámi zavzpomínali, pomodlili se a položily květiny k vašim jménům. Piloti, navigátoři, radisté, střelci, mechanici, zbrojíři, specialisté a pomocný personál, všichni jste se shromáždili svorně vedle sebe, bez ohledu na hodnost a funkci, nebo» v míře obětování jste si všichni rovni…“

V údolí Českého Meránu je na měšetické kapli pamětní deska připomínající, že tady býval Karel Stibor doma a že odtud odešel na začátku druhé světové války, aby se už nikdy nevrátil.

Na mapě jeho cesty, která končí v kapli katedrály, v té rukopisné knize padlých letců, na mramorovém pomníku v Praze a na pamětní desce v Měšeticích, je mnoho bílých míst. Spolehlivě víme jen kdy se v Marseilles přihlásil do armády a kdy v Anglii zemřel.

Vedl si válečný deník, který v roce 1945 poslali archiváři Britského královského letectva rodině Karla Stibora do Měšetic, ale ten se ztratil a už není pravděpodobné, že se odněkud ještě vynoří. Pokusil jsem se sesbírat svědectví o jeho osudech v době druhé světové války a tam, kde se mi to nepodařilo, také příběhy těch, kteří šli tenkrát s ním stejnou cestou.

xxx

Příběh Karla Stibora je příběhem muže, který se narodil do historického nečasu a byl podroben zkoušce charakteru. Obstál. Prožil jen krátký život. Prožil ho však v souladu se svým svědomím.

xxx

Narodil se v Měšeticích 1. prosince roku 1914. Jeho otec hospodařil na statku. Měli krávy, koně a patnáct hektarů polí. Karel Stibor měl dva bratry, dvě sestry a život před sebou. Hrdinové klukovských snů jsou různí. Mění se jako před biografem plakáty na promítaná představení. Karel Stibor se ničím neodlišoval od ostatních kluků z Měšetic, jen hrdina jeho snů se neměnil. Byl pořád stejný. Nikdo si ho nevymyslel. Nebyl to papírový hrdina z dobrodružných knížek ani hrdina filmového plátna. Byl to sice hrdina, ale byl skutečný, jmenoval se František Novák a vytvořil u nás školu letecké akrobacie. Uměl dělat s letadlem kotrmelce.

Nevím, kde Karel Stibor objevil svět letecké akrobacie, z Měšetic k němu bylo dost daleko, snad z novinových článků, snad ze zpravodajství v biografu, snad se dostal na nějaký letecký den. Vím jen, že se Františkovi Novákovi obdivoval a že se mu chtěl podobat. František Novák dokázal s letadlem podivuhodné věci. Uměl s ním tancovat na nebi podoben zlověstně krásnému andělu. Uměl s letadlem „zametat zem“. Dokázal vývrtku, přemet a vybrat střemhlavý let pět metrů nad zemí v obrácené poloze. A tak dál.

František Novák, ještě dřív, než se stal letcem, se vyučil strojním zámečníkem. Karel Stibor se proto také, ještě dřív, než se stal letcem, vyučil v Sedlci zámečníkem. Brzy potom už – stejně jako František Novák, který v té době už doletěl až do leteckého bájesloví a dostal tam přezdívku „Král vzduchu“ – začal hledat způsob, jak se dostat do letadla a letět.

S výučním listem zámečníka snad v roce 1932, snad o něco později, se přihlásil do Školy leteckého dorostu v Praze. Synovec Karla Stibora dodnes opatruje v Měšeticích jeho zápisník letů číslo dvě, kde je také součet letů, které vykonal jako žák této školy. Setkal se tam s Františkem Novákem? Nevím. Je to však pravděpodobné. V té době byl Král vzduchu učitelem létání. „Vedl kuřata k orlímu letu“, jak o něm napsal jeden z kronikářů jeho životního příběhu.

Ve Škole leteckého dorostu vykonal Karel Stibor sto dvacet dva letů s instruktorem – tj. v letadle s dvojím řízením – a čtyři sta devatenáct samostatných letů. V jeho druhém zápisníku letů potvrdil správnost těchto údajů zástupce velitele školy nečitelným podpisem a později, když byl už zařazen do Pilotní školy elementární v Prostějově, mu podepsal stejný počet letů také jeden z velitelů tohoto učiliště, podplukovník letectva Jiří Dršata, ale to už Karel Stibor mohl škrtnout před svým prvním jménem na první stránce zápisníku letů slovo „žák“ a nahradit ho označením „voj.“ – tj. vojín. A mohl létat dál.

Ještě jednou odbočím k osudům jeho hrdiny Františka Nováka. Na mistrovství světa ve Francii v roce 1934 uvedl do letecké akrobacie nový prvek – „sklouznutí letounu po ocase“ – kterému se začalo říkat „Novaksloche“ a který se ostatní letci marně snažili napodobit. Odletěl do Portugalska, kde byl v Lisabonu vyznamenán nejvyšším portugalským řádem El Cristo, založeným už v roce 1318, a o rok později – ve stejném roce, kdy vojín Karel Stibor nastoupil do Pilotní školy elementární – odletěl do Bukurešti, kde – už jako rytíř řádu El Cristo – jej na letišti přivítal rumunský princ. Doma byl právě povýšen z hodnosti štábního rotmistra na poručíka a prý to bylo od dob Marie Terezie první takové povýšení v našich zemích.

Letět za Františkem Novákem znamenalo letět hodně vysoko. Karel Stibor se o to chtěl aspoň pokusit. Byl pilný a vytrvalý. Rozhodl se, že se bude učit letecké akrobacii.

V Prostějově začal létat v letadle, které ještě mělo dřevěnou konstrukci, plátěný potah a přezdívku „Komár“. Každý pilot, který vlezl do takového letadla, musel být především odvážný. Podobalo se trochu papírovému draku. Ve Francii, podle nepsaného zákona, se slušelo prohlédnout si takové letadlo s hranou nedůvěrou a vyslovit tuto větu jako zaklínadlo: „A il faut etre fou pour monter la dessus – to bych musel být blázen, abych do tohohle vlezl.“ Potom zbývalo už jen co nejrychleji se vyšplhat na místo pilota a letět.

Karel Stibor létal v Komáru od 9. července roku 1935 do 31. ledna roku 1936. Nejdříve s instruktorem. Později sám. Učil se vzlétnout a pak zase přistát. Na to mu obvykle stačilo pět minut. Učil se jednoduché zatáčky, dvojité zatáčky a spirály. Učil se řídit letadlo klouzavým letem a vznášet se ve vzduchu s vypnutým motorem.

V březnu roku 1936 nastoupil do Pilotní školy pokračovací a tam už létal na moderních letadlech té doby, především A11, které bylo upraveným modelem slavného letadla, na kterém štábní kapitán Vilém Stanovský uskutečnil v roce 1926 náš první dálkový let třemi světadíly.

V Pilotní škole pokračovací začal Karel Stibor zkoušet pády, při jednom cvičném letu se dostal až do výšky pět tisíc metrů, vydal se na první orientační lety z Prostějova do Otrokovic a zase nazpátek, z Prostějova do Pieš»an a zase nazpátek, a učil se také létat ve skupinovém letu.

Dne 18. srpna roku 1936 nastoupil ke čtvrté letce Prvního leteckého pluku v Chebu. Dne 15. srpna roku 1937 byl povýšen na svobodníka. Stal se pilotem, jak si vždycky přál, ale ještě ne pilotem akrobatických letů. V následujících dobách změnil několikrát posádku, na krátkou dobu se stal také učitelem začínajících letců, byl povýšen na desátníka a jmenován polním pilotem – rozhodnutím Ministerstva národní obrany čj. 37-722-D III/1 – a posléze polním pilotem na stíhacích jednomístných letadlech – rozhodnutím Ministerstva národní obrany čj. 36.223-D III/1.

V té době se už se svým letadlem vydával na daleké cesty, někdy podle radiových rozkazů, jindy ještě ho vedly jenom mapy, vyzkoušel si cvičné bombardovací nálety, souboje se stíhači, přijímal a předával radiové depeše a také se naučil fotografovat z letadla nejrůznější cíle. Učil se střílet z letadla kulometem, někdy na pevné cíle dole na zemi, jindy na letící terče, někdy jen cvičnými náboji, jindy ostrými. Zasahoval však vždycky cíle s neomylnou jistotou. Stal se vynikajícím střelcem.

Naučil se fotografovat cíle, za kterými pošle bombardovací letadla, ale naučil se také kreslit za letu panoramatické náčrty cílů. Osvojil si nesnadné umění nočních letů. Opět a opět nacvičoval vzdušné souboje, obraty s letadlem, pády a vývrtky a 4. listopadu 1938 poprvé zkusil konečně také akrobatický let.

Ten den se vydal s letadlem do vzduchu čtyřikrát. Nejdřív třikrát jen tak, pro zahřátí, vždycky udělal nad letištěm kolečko a zase hned přistál, ale počtvrté už to byly akrobatické obrazy a pády podle receptu Františka Nováka. První akrobatický let Karla Stibora trval deset minut, od 14.50 do 15 hodin. O několik dní později se k akrobacii vrátil. Opět ale ještě dřív, jen tak pro zahřátí, se vydal na orientační let a teprve potom začal s akrobacií.

Našel jsem v jeho zápisníku celkem šest akrobatických letů. Byl tedy už docela blízko cíle, který si kdysi dávno určil, anebo byl už alespoň na dobré cestě k tomuto cílu. Jenže… právě pro nás začínala druhá světová válka. Naposled se Karel Stibor vznesl se svým letadlem nad svobodnou zem 10. března roku 1939. O pět dní později už nebyla svobodná, už ji obsadila německá armáda. Karel Stibor byl propuštěn ze služby a vrátil se do Měšetic.

xxx

Byl voják a věděl, že jeho povinností je bojovat. Doma už to nebylo možné, snad jen v nějaké odbojové skupině, ale asi o tom ani neuvažoval. Byl stíhací pilot. Byl skvěle vycvičen pro letecký boj. Měl za sebou tisíc šest set čtyřicet jedna cvičných letů. Rozhodl se, že se vrátí do letadla a že odejde někam, kde bude moci bojovat.

Začal hledat cestu ven. Hranice ještě nebyly zcela neproniknutelné. Měl dost známých letců, kteří se rozhodli stejně. Věděli o překážkách, které se mu mohou postavit do cesty. Měli o nich skoro spolehlivé zprávy. Čas plynul. Stiborův plán útěku za hranice dostával stále přesnější podobu.

Dva jeho nejlepší kamarádi z údolí Českého Meránu, Jaroslav Pavliš a Jan Ploner, se rozhodli, že půjdou s ním. Dal sbohem svojí přítelkyni, sestře Jaroslava Pavliše, která byla v Sedlci učitelkou a která asi, skoro jediná, věděla, kam odchází. A pak už jen Stiborův otec znal jeho rozhodnutí. Jednou v zimě, snad na konci roku 1939, snad až na začátku roku 1940 si připnul lyže a vydal se do zasněžené krajiny Českého Meránu. Za Měšeticemi se k němu připojili Pavliš s Plonerem a vydali se na společný „výlet“.

S určitostí vím jen, že Karel Stibor, se svými dvěma kamarády, doputoval na Moravu a tam – asi s pomocí převaděče – se dostal přes Bílé Karpaty na moravsko-slovenskou hranici a dál, asi opět na lyžích, na Slovensko. Pokud připravoval svůj útěk s pomocí ostatních letců, kteří šli stejnou cestou, setkali se na Slovensku s dalším převaděčem, který je doprovodil do Maďarska.

Tam už lyže nepotřebovali. Asi je nechali někde v křoví a šli dál do Budapešti, kde hledali francouzský konzulát, aby získali francouzské pasy. V Maďarsku však byli zatčeni a uvězněni. Museli odevzdat opasky, tkaničky od bot, vázanky a hodinky a čekali, co bude dál. Nemohli pro svoji záchranu udělat skoro nic, snad jen chytat vši, kterých – podle svědectví jiného letce, kterého potkal stejný osud, Františka Louckého – bylo v maďarských věznicích přemnoho.

Asi se dostali do obávané budapeš»ské věznice v Citadele, nebo jen do „postrkové“ věznice Toloncház, nevím, vím jen, že po nějaké době věznění je s policejní eskortou vrátili na slovenskou hranici s doporučením, aby se už vícekrát v Maďarsku neukazovali. Byl to vlastně laskavý rozsudek, protože v té době bylo už Maďarsko ve vleku fašistického Německa a bylo plné hitlerovských agentů. Na Slovensku se Karel Stibor a jeho dva kamarádi otočili na podpatcích a vydali se znovu přes Maďarsko dál na západ.

Mimochodem: je to docela zvláštní, že když se chtěli dostat na západ, museli jít na východ.

Druhý pokus už vyšel. Poučeni předchozím nezdarem proputovali Maďarskem na jugoslávskou hranici. Nic bližšího o jejich cestě nevím, ale letec František Loucký šel ve stejném čase také přes Maďarsko oblečený také jako lyžař a později napsal, že to byl docela dobrý převlek všude, kde byly kopce a na nich sníh, ale velice podezřelý v placatém Maďarsku, kde po sněhu nebylo ani památky.

Vzpomínal na jiného letce, který se vydal na západ oblečený jako kominík. Všude vzbuzoval pozornost. Nikdo ho nemohl přehlédnout, ale nikoho ani nenapadlo, že se chystá vymetat komíny německých měst bombami. Třeba si na něho lidé sahali pro štěstí, pokud je v Maďarsku stejný obyčej jako u nás, ale nikomu nebyl podezřelý a žádný policista ho ani jednou nezastavil.

Nevím, jaké příhody nasbíral Karel Stibor na cestě přes Maďarsko, vím jen, že se mu podařilo projít a že nebyl podruhé uvězněn. Dostal se tak se svými dvěma kamarády na jugoslávskou hranici. V oblečení lyžaře mu v Maďarsku bylo horko, protože to bylo podezřelé oblečení, a v Jugoslávii mu v něm bylo také horko, protože tam už slunce hřálo, ale všechno ostatní už bylo skoro jednoduché.

Doputoval pravděpodobně do Bělehradu, kde už byl Dům pro slovanské uprchlíky a kde na francouzském konzulátu dostal francouzský pas a vydal se dál.

V lednu 1940 se v Marseilles na československém konzulátu přihlásil do armády. Zachoval se o tom doklad odvodní komise z 24. ledna, kterým byl jako délesloužící poddůstojník československé armády, povoláním pilot, římskokatolického vyznání, se zvláštním výcvikem vojenského šoféra, vysoký sto šedesát tři centimetry, uznán schopným vojenské služby. Doklad má číslo 7-1978.

xxx

Také letec a akrobat František Novák se dostal za hranice. Ještě pořád byl pro Karla Stibora hrdinou a pořadovým číslem jedna, ale už ne tak beznadějně nedostižným jako kdysi dávno.

Českým letcům okupanti létání zakázali. S jedinou výjimkou a tou byl František Novák. Snesli by mu modré z nebe, jen kdyby pro ně létal, ne v bojových letech, ale alespoň jako zalétávač nebo učitel letců.

Když se dozvěděli, že se mu podařilo zmizet, vypsali odměnu sto tisíc marek pro letce, kterému se podaří Nováka sestřelit.

V roce 1940 se setkalo v zahraničí asi tisíc našich letců. Nebude náhodou, že se Karel Stibor přihlásil do armády právě 24. ledna 1940. Snad byl v Marseilles dřív a jen čekal na vhodnou příležitost, která nastala právě 24. ledna 1940, kdy byl podepsán Československý statut, který našim letcům ve Francii přiznával práva příslušníků československé armády. Před tímto datem se mohl přihlásit jen do cizinecké legie, ale pak nebylo jisté, že dostane příležitost bojovat proti Němcům, protože pak by mohl létat taky třeba jen někde v severní Africe.

Z Marseilles se Karel Stibor dostal, jako všichni ostatní stíhači, do velkého výcvikového střediska v Chartres. Podle zprávy Inspektorátu československého letectva se později bojů na obranu Francie zúčastnilo sto čtyřicet československých letců, především stíhačů. Byl mezi nimi Karel Stibor? Nevím. Není to příliš pravděpodobné.

Podařilo se mi jen posbírat několik vzpomínek letců, kteří byli ve Francii s ním. Výcvik v Chartres byl na letounech typu Morana-Saulnier MS-230, ale našim letcům se zdál příliš loudavým a také měli pocit, že o ně vlastně Francouzi ani příliš nestojí. Snad si Československo zapamatovali jen z mnichovské dohody, kterou uzavřeli s Hitlerem a ve které dospěli k poznání, že Československo je příliš daleko a příliš bezvýznamné, aby za ně bojovali a nyní přicházeli z Československa letci, aby bojovali za Francii. Proč? Nikdo je o to neprosil. Ostatně třeba ani žádná válka nebude. Řeči o válce, která je na spadnutí, poslouchali s velikou nechutí.

Jeden z našich letců – Stanislav Fejfar – napsal o poměrech mezi francouzskými a československými letci do svého deníku: „Všichni se na nás dívají jako na vetřelce, chudáky a žebráky, kteří jsou sto let za opicemi. Podle toho s námi jednají. Vůbec neví, co jsme za národ. Malé ukázky jejich otázek: A hraje se u vás taky nějaká hudba? Víte, co je to džez? Rostou u vás také brambory? Co vlastně jíte? Máte moře? Proč jste vlastně utekli? Kdybyste měli doma co jíst, pít a kouřit, tak jste zůstali doma…“

A ještě jeden postřeh o postavení našich letců ve Francii: „Hmotná situace našich letců byla tíživá. Vojenské úřady sice povýšily československé poddůstojníky do hodnosti seržantů, ale rozdíl mezi francouzskými a československými četaři byl značný. Francouzský seržant měl asi tisíc osm set franků měsíčně, náš seržant asi šedesát až sto dvacet franků měsíčně…“

Dne 10. května 1940 obrátilo Německo svá útočná vojska na západ, proti Belgii, Nizozemsku a Lucembursku. Začalo západní tažení. Potom se už boj přenesl i na francouzské území a dne 22. června 1940 podepsal generál Hunziger z pověření francouzské vlády smlouvu o příměří, která byla bezpodmínečnou kapitulací. Francie byla poražena. Naši letci byli opět na útěku.

xxx

O dalších osudech Karla Stibora víme spolehlivě jen, že odplul po pádu Francie, stejně jako dalších devět set třicet dva československých letců, do Anglie. Opět mám jen svědectví těch, kteří putovali s ním.

Část našich letců se dostala v jihofrancouzském přístavu Séte na evakuační lodě „Neuralia“ a „Britanic“ a také na egyptskou loď „Mohamed-al-Kebir“. Zbraně museli odevzdat před naloděním. Bitva o místa byla dramatická. V přístavu byli také civilisté, především ženy a děti, utíkající před okupanty. Jiní letci odpluli z Bordeaux, z Bayonne, z Marseilles a z Port Vendres.

Deníkový záznam československého letce Bohumila Netopila připomíná útěk z Francie takto: „…V přístavu Bordeaux kotvilo asi čtyřicet lodí, ale na žádné nebylo místo. Bylo nás asi sto dvacet. Konečně holandská lodička o výtlaku sedm set tun byla ochotná vzít nás na palubu. Byla to nákladní loď, která vozila burské oříšky a nebyla zařízena na osobní přepravu. Lodě vypluly v noci, aby mohly nepozorovaně proplout zálivem Gironde. Po obou stranách zálivu byli již Němci… Začala střelba a my, protože jsme měli nejmenší loď, o které jsme pochybovali, že se s ní dostaneme na volné moře – pluli jsme v konvoji čtyřiceti lodí – jsme měli štěstí a propluli jsme a ještě další tři lodě. Ostatní zůstaly v zálivu. Po delší plavbě na neklidném moři jsme se konečně dostali do přístavu v jihozápadní Anglii, Falmouthu…“

Naši letci byli pak ubytováni v kasárnách a táborech Warrington, Bridgnorth, Innsworth a Cholmondeley. Do jednoho z těchto táborů, na některé z lodí, které odpluly z Francie „za pět minut dvanáct“, se dostal i Karel Stibor.

Jeho jméno se vynořuje až v záznamech 310. stíhací perutě, do které se přihlásil, společně s  dalšími sedmi letci už v prvních dnech jejího založení. Na letecké stanici v Duxfordu u Cambridge byla založena 12. července 1940 a jméno Karla Stibora se objevuje v seznamech letců už o den později, 13. července, tj. s časovým určením: „…ve dnech 13. až 17. července přijelo k peruti sedm letců…“

Něco se, v porovnání s Francií, ale změnilo. Britové vítali na ostrovech každého, kdo byl schopen a ochoten bojovat. Nechyběla jim odvaha. Chyběli jim jen vojáci. Československé letce zařadili do Dobrovolnické zálohy Královského letectva a spolu s vlajkou RAF od té chvíle vlála nad leteckými základnami také československá vlajka. Letadla nesla, vedle britských barev, také československé znaky. Na uniformách měli naši letci nápis: „Czechoslovakia“. Už nebyli příslušníky „malého neznámého národa kdesi ve střední Evropě“, který před dvěma roky nestál britské říši za pozvednutí zbraně.

V předmluvě ke knize Jiřího Rajlicha o 310. stíhací peruti napsal 1. června 1994 její první velitel, kapitán Douglas Blackwood: „…jsem si naprosto jist, že kdyby tehdy Češi a Poláci nepomohli Royal Air Force, nevyhráli bychom bitvu o Anglii…“

Karel Stibor asi ještě stačil složit u 310. stíhací perutě přísahu prozatímní československé vládě v exilu: „… Přísahám…, že i život svůj ochotně dám na obranu vlasti a za její svobodu…“ A také přísahu anglickému králi: „… Přísahám při všemohoucím Bohu, že budu věrný a oddaný jeho Veličenstvu, králi Jiřímu VI., jeho dědicům a následovníkům, a že budu Jeho Veličenstvo, jeho dědice a následovníky, jejich osoby i důstojenství, bránit čestně a věrně proti všem nepřátelům a budu poslouchat všech rozkazů Jeho Veličenstva, jeho dědiců a následovníků, leteckých maršálů a důstojníků mi nadřízených… K tomu mi dopomáhej Bůh.“

xxx

V dubnu 1940 se František Novák, který měl v té době už hodnost kapitána, podrobil operaci žaludku. Byl netrpělivý. Chtěl létat. Měl ležet v nemocnici a pomalu se uzdravovat, ale to nedokázal. Příliš brzy, a jen podle vlastního rozhodnutí, opustil nemocnici a usedl za řídící páky letounu.

Byl však ještě příliš oslabený. Nevydržel námahu letu. Jeho zdravotní stav se rychle zhoršoval a o několik dnů později zemřel.

Dne 17. srpna 1940 byl Karel Stibor, ve skupině dalších dvaceti pilotů, odvelen z První zálohy do Operační výcvikové jednotky (OTU – Operational Training Unit) v Sutton Bridge, kde se prováděla především cvičení soubojů na letadlech typu Hurricane. Ve stejné době byl v Sutton Bridge také pozdější generálmajor František Fajtl.

RAF potřebovala nutně bojové letce. Výcvik byl intenzivní a zkrácený na polovinu běžně stanovené doby. Jednotka neměla dost instruktorů. V rolích stíhajícího a stíhaného se proto střídali žáci výcvikového střediska. Tak tomu bylo i 3. září 1940, kdy ze Sutton Bridge odstartovala dvě letadla – Hurricane L 1833, které pilotoval seržant Karel Stibor, a Hurricane L 1645, pilotované anglickým seržantem Frederickem Johnem Howarthem. Když jeden z pilotů udělal se svým letadlem ve výšce asi sedmi set stop vývrtku, druhý pilot do něho se svým letadlem narazil. Obě letadla se zřítila. Oba piloti zahynuli.

Ve zprávě o posledním letu Karla Stibora není uvedeno, kdo dělal vývrtku a kdo do jeho letadla narazil. Už to asi nebylo možné zjistit. Už to asi ani nebylo důležité.

Karel Stibor byl zkušený pilot. Doma vykonal tisíc šest set čtyřicet jeden let. Měl za sebou hodně opravdu náročných letů a několik letů akrobatických. Létal na palubách našich letadel čtyři sta osm hodin a čtyřicet jedna minut a pak nezjištěnou dobu asi létal také ve Francii a snad i v Anglii.

Co víme o pilotovi druhého letadla? Jmenoval se Howarth. Měl hodnost seržanta. Byl o šest let mladší než Karel Stibor. Bylo mu teprve dvacet let. Vystudoval průmyslovku. Byl „horlivým“ skautem, členem Čtvrtého skautského oddílu v Hinckley, a byl také stejně „horlivým“ ragbistou. Za místní sportovní oddíl hrál tak dobře, že byl „známý v širém okolí“.

V přípravném kurzu RAF létal na malých letadlech Tiger Molls. Po vyhlášení války se 3. září 1939 přihlásil do První výcvikové perutě v Cambridge, později byl odvelen do základní výcvikové školy letců v Desfordu, byl povýšen na četaře a potom přeložen do Sutton Bridge, aby se zde učil létat na Hurricanech.

Pozdější generálmajor František Fajtl byl v září 1940 také v Sutton Bridge, blízko místa tragédie. Řekl mi: „Karel Stibor nebyl jediný. Stejný osud potkal řadu našich letců.“

Režisér Jan Svěrák vyzpovídal většinu našich letců, kteří bojovali v uniformách Britského královského letectva. Po premiéře „Tmavomodrého světa“ řekl v rozhovoru pro Lidové noviny: „Překvapilo mě, že mnohem víc pilotů než v boji zemřelo při výcviku…“

Karel Stibor je pochován na hřbitově St. Matthew v Sutton Bridge. Frederick Howarth je pochován na hřbitově svaté Kateřiny ve svém rodném městě Burbage, nedaleko Hanckley v leicestershirském hrabství.

xxx

Dva kamarádi Karla Stibora – Jaroslav Pavliš a Jan Ploner – kteří s ním z údolí Českého Meránu asi už na konci roku 1939 odešli a jejichž cesty se pak – pravděpodobně ve Francii – rozdělily, se po válce vrátili domů. Jan Ploner byl v bojích u Dukly zraněn a vrátil se jako štábní kapitán. Jaroslav Pavliš se vrátil jako rotmistr se západní armádou.

Archiváři Britského královského letectva vrátili do Měšetic jen několik předmětů, které po Karlu Stiborovi zbyly – také jeho vojenskou čepici a dýmku – ale především jeho válečný deník.

Jeho rodiče a sourozenci o něm celou válku nevěděli. Jen jedenkrát vyslala BBC z Londýna jeho vzkaz: „Karel pozdravuje rodiče a Líbu“ a právě u Líby Pavlišové jeho válečný deník skončil. Po válce si jej vypůjčila a potom odešla z našeho světa a deník odešel s ní. Ještě by se mohl někde vynořit, ale není to už moc pravděpodobné.

xxx

V listopadu roku 1946 byl Karlu Stiborovi udělen Československý válečný kříž 1939 a v roce 1991 byl povýšen na plukovníka in memoriam.

xxx

Prameny:

Druhý zápisník letů Karla Stibora (1935—1939)

Záznam rozhovoru se synovcem plukovníka Stibora, Karlem Stiborem

Záznam rozhovoru s generálmajorem letectva Františkem Fajtlem

Dokumentace Historického ústavu armády České republiky

Rajlich, Jiří: 310. stíhací peru», Praha 1999

Borovan, Václav: Historie československého letectva, Praha 1998

Loucký, František: Mnozí nedoletěli, Praha, Naše vojsko 1989

Loucký, František: Zůstal jsem sám…, Praha 1946

Štuka, Ivo: Král vzduchu, Novinář, Praha 1970

Šmoldas, Zdeněk: Českoslovenští letci v boji proti fašismu Praha 1998, Praha 1987

Brod, Toman – Čejka, Eduard: Na západní frontě, Praha 1963

Ketley, Andrew B. N.: The Saddlebow Hurricanes, England 1990

xxx

Popisky k obrázkům

Karel Stibor na snímku asi z roku 1935

Záznam o výcviku akrobatických letců

Na skupinové fotografii z poloviny třicátých let minulého století je Karel Stibor první zleva

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Podzim 1941. 311. divize. Čištění děla. Foto D. Onochin. Z knihy N. N. Nikulina V první linii.

Podzim 1941. 311. divize. Čištění děla. Foto D. Onochin. Z knihy N. N. Nikulina V první linii.


Recenze týdne

Jiný TGM škrtá, co neplatí

Kosatík napsal Masarykův životopis pro 21. století