logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Poslední svědek samurajské slávy

Ervín hrabě Dubský z Třebomyslic 1836?1909

Motto: ?Dalekou cestu světem si vážil

 k Hoře třešňových květů.?

Gijokuzan Džóšó, Mistr Hagakure roku 1716

 

 

Není zajisté mnoho Čechů, kteří se na sklonku období samurajské slávy, vlastně v čase jejího dramatického vyvrcholení na počátku éry Meidži, setkali s těmito proslavenými bojovníky a měli možnost sledovat jejich poslední zápas o holou existenci.

Dost možná, že tím jediným a posledním z našich krajanů, který tento zápas se zájmem a dost možná i s pochopením sledoval, byl moravský rodák Ervín hrabě Dubský z Třebomyslic.

Narodil se dne 24.června 1836 v paláci Dubských v Brně. Dostalo se mu záhy elementární výchovy a počátku vzdělání pod dohledem neobyčejně inteligentní, sečtělé a literárními ambicemi obdařené babičky Antonie Dubské Piatiové. Časně zvládá všechny potřebné znalosti a dovednosti týkající se nezbytné výbavy mladého šlechtice: jízdu na koni, šerm, střelbu, lov a tanec. Je ovšem také náruživým čtenářem a kreslířem. V letech 1844-1845 absolvuje normální školu v Brně, částečně jako student s osobním studijním programem. Od roku 1846 je zapsán jako řádný student c.k. akademického gymnázia v Brně. Všechny čtyři třídy tohoto prominentního vzdělávacího ústavu absolvuje s prospěchem ?Primae Eminenter?, tedy s vyznamenáním.

Ervín hrabě Dubský 1836?1909

Ještě roku 1849 nastupuje jako kadet proslulé ženijní akademie ve Vídni. Šlo o prestižní technický ústav se špičkovými pedagogy. Přednášeli zde totiž profesoři z vídeňské polytechniky, která měla v Evropě velmi dobrý zvuk a pověst. Hrabě Ervín se ale nehodlal věnovat dráze ženijního důstojníka, lákalo ho, stejně jako jeho prastrýce Ferdinanda Leopolda svobodného pána Dubského z Třebomyslic (1647-1721), generála řádových galér maltézských rytířů a viceadmirála císařského námořnictva, širé moře a nedozírné dálky za obzorem. Proto se Ervín Dubský stává roku 1851 námořním kadetem. Téhož roku se vydává na první plavbu po Středozemním moři na palubě J.V. korvety Titanie. Slouží pak na řadě nejrůznějších plavidel pod velením kontradmirála arcivévody Ferdinanda Maxe, pozdějšího císaře mexického. Roku 1860 podepsal již viceadmirál Ferdinand Maxmilián čtyřiadvacetiletému Ervínovi Dubskému jmenovací dekret praporčíka řadové lodi. V Rakousku nastává převratné období průmyslové revoluce a čas mnohých politických změn. Jsem přesvědčen o tom, že Ervín Dubský si převratný čas změn uvědomoval naprosto zřetelně o čtrnáct let později, při sledování revoluce Meidži v Japonsku, kde v tragédii samurajů viděl předobraz osudů evropské šlechty.

Jako praporčík se roku 1864 na palubě fregaty Radetzky účastní námořní bitvy u Helgolandu v rakousko-dánské válce. Dva roky po té je jmenován námořním poručíkem I.třídy, což byla hodnost odpovídající ranku majora v pozemní armádě. Pod velením proslulého viceadmirála Wilhelma von Tegetthofa se Dubský roku 1866 na palubě vlajkové lodi Ferdinand Max účastní námořní bitvy u Lissy (Visu) proti převaze italské flotily. Byla to v dějinách první bitva dvou eskader pancéřových lodí, v níž Italové utrpěli katastrofální porážku.

Dne 23.prosince roku 1873 nastoupil námořní poručík Ervín Dubský na palubu J.V. korvety Arcivévoda Bedřich (Erzherzog Friedrich), aby spolu s posádkou vykonal přípravy na plavbu kolem světa. Trojstěžňová dřevěná korveta s posádkou 294 mužů, vyzbrojena 14 čtyřliberními a jedním tříliberním dělem vyplula dne 16. května 1874 v 10 hodin 20 minut bez velké pozornosti veřejnosti z přístavu Pula k cestě na konec světa. Korvetě velel lodní kapitán Tobiáš baron Osterreicher, hrabě Dubský byl na palubě prvním důstojníkem. Propluli Suezským průplavem do Arabského moře a Indického oceánu. Po čtyřech měsících dramatické plavby a několika mezipřistáních dorazili konečně do Honkgongu a posléze do Šanghaje. Východočínské moře jim ve východním kurzu otevřelo cestu do Nagasaki, kde přistáli 14.října v 8 hodin ráno. Zdrželi se zde celých deset dní. Dubského první setkání s Japonskem nadchlo. Zde se mimo příslušníky různých vrstev společnosti také poprvé setkal se samuraji. Nakupoval zde množství uměleckých předmětů a také zbraní. Navštívil někdejší sídelní město Kóbe, později též Jokohamu a řadu dalších významných míst. Vedle toho, že sám pořizoval některé fotografické snímky, fotografie ve velké míře také nakupoval. Vedle množství různorodých uměleckých předmětů vezl s sebou také velmi pěknou kolekci japonských mečů, souprav zbroje, přílby kabuto a skvostné luky.

S.M. Korveta Erzherzog Friedrich na plavbě kolem světa 1874?76

Po cestě do San Francisca, Valparaisa a Montevidea dosáhla korveta 3.června 1876 Giblartaru a 21.června 1876 zakotvila v mateřeském přístavu v Pule. Cesta kolem světa konala celkem dva roky a tři měsíce.

Dne 15.září 1878 je Ervín Dubský povýšen císařem Františkem Josefem I. na korvetního kapitána a v této hodnosti velí ve Středozemním moři celé řadě císařských válečných plavidel.

Dne 25.října 1883 je císařem opět povýšen na fregatního kapitána, což odpovídá hodnosti generálmajora v pozemním vojsku. Velí pak malé hlídkové flotile v Jaderském moři. Roku 1885 je penzionován a žije převahou na panství svého bratra Quida na Lysicích, uprostřed svých sbírek zbraní, uměleckých děl a knih jako pravý renesanční muž, do jehož podoby se rád stylizuje. Dekorován byl vojenským záslužným křížem s válečnou dekorací za odvahu a zásluhy před nepřítelem v době války roku 1860, bronzovou pamětní medailí na válku prusko-dánskou 1864 a mariánským nákrčním křížem řádu německých rytířů z roku 1871. Císařský komoří a fregatní kapitán ve výslužbě hrabě Ervín Dubský zemřel na kornatění cév ve Vídni dne 1.března 1909 a pohřben je v rodinné hrobce v Lysicích.

Štáb S.M. Korvety na plavbě kolem světa

 

PRVNÍ ČECH V JAPONSKU A POSLEDNÍ DĚJSTVÍ SAMURAJSKÉ SLÁVY

 

?Kéž bychom padli

jak třešňové květy zjara ?

čistí a zářící.?

Samurajské haiku

 

Ervín hrabě Dubský znal útlou knížku prof. Izano Nitobe, A.M., Ph.D.: ?BUSHIDO ? The Soul of Japan. An Exposition of Japanese Thought?, která vyšla poprvé roku 1899 a do smrti kapitána Dubského se dočkala celkem šestnácti vydání, ve snaze seznámit západní svět co nejlépe s duší samuraje. Ještě v roce 1904 si ji mohl přečíst v českém překladu ing. Karla J. Hory (1881-1946). Anglicky ovšem četl a hovořil lépe než česky, takže není pochyb o tom, že mu byla anglická autorizovaná verze bližší.

Dubský jako VÁLEČNÍK a příslušník za zenit slávy a moci zapadající evropské aristokracie byl samurajské duši mnohem blíže, než ing. Hora, příslušník dravé, k moci a majetku se deroucí české buržoazie, ředitel plynárny v Ósace. Z Dubského blízkosti samurajům vyplynul jeho živý zájem o jejich výzbroj, výstroj, způsob boje i jejich myšlení. Všechno to se odrazilo ve výběru sbírkových předmětů a fotografií, které z Japonska přivezl. Část těchto předmětů ještě později dokoupil od vídeňských obchodníků s japonériemi.

Dva bojovníci kendó

Pomineme-li problematické a nedoložené osudy několika málo jezuitských a františkánských misionářů českého původu, o nichž se soudí, že mohli dorazit do Japonska někdy v 17.století, pak byl Ervín Dubský bezpochyby prvním Čechem, který se s Japonskem zevrubněji seznámil, pokusil se ho pochopit. Spolu s důstojníky korvety Arcivévoda Bedřich se vylodil v Nagasaki 14.října 1874 a na japonské půdě pak prožil prvních dvacet dní, které pro něho byly ohromujícím zážitkem. Nagasaki ani později Jokohama nedisponovaly hotely pro námořní důstojníky, jako Terst či Pula. Místo toho jim nabídly různě zchátralé ?tradiční? hostince, které termiti většinou hlučně měnily v piliny. Životu v Japonsku to Středoevropany ovšem rychle přiblížilo.

Od listopadu 1868 do května 1869 byla zlikvidována vojenská diktatura šógunů z rodu Tokugawa. Došlo k obnovení císařské moci a nastala éra Meidži čili ?osvícená vláda?. Došlo k postupné konsolidaci moci nové vlády a odvodový zákon z roku 1870 zbavil samuraje jejich výlučného postavení jako jediných příslušníků vojenské třídy. Ve svých důsledcích je sociálně zlikvidoval. Roku 1871 byla konečně zformována císařská armáda v síle 10 000 mužů. Vycvičena byla převážně podle francouzských vzorů a za účasti francouzských vojenských expertů. Na sklonku roku 1872 byl inovován branný zákon, podle něhož se pilířem ozbrojených sil, onoho základního a nejprogresívnějšího resortu moderního státu, staly po třech stech letech nikoliv samurajové, ale široké vrstvy obyvatelstva bez valných zkušeností z boje a v zacházení se zbraněmi.

Lučištník

Není divu, že za této situace usilovalo i Rakousko-Uhersko o to zapojit se do soutěže vojenských mocností o podíl na budování japonských ozbrojených sil. Velení korvety Arcivévoda Bedřich pro to měla připravit půdu a především zmapovat reálnou situaci.

V době, kdy korveta dosáhla japonských břehů, vrcholí v zemi neklid mezi samuraji, zažívajícími rychlý rozklad a úpadek. Vedle již uvedených pohrom byl pro ně velkou morální ranou a ponížením v jejich prestiži císařský reskript z roku 1871, jímž bylo samurajům ?povoleno? (to znamená autoritativně doporučeno) odložení dvou mečů ?daišó?, které po staletí nosili jako výsadní odznak svého stavu. O pět let později jim bylo odložení mečů přikázáno spolu s dalšími potupnými omezeními. Roku 1873 navrhla vláda zchudlým samurajům, zbaveným živobytí, jednorázové odstupné, čímž je uvrhla do bídy a zapříčinila, že jako vrstva definitivně vymizeli.

V zemi se zdvihla vlna samurajského odporu. V únoru 1874 povstaly dvě tisícovky posledních hrdých samurajů k hrdinnému, leč marnému odporu. Podařilo se jim sice dosáhnout dílčích úspěchů, nikoliv však natrvalo. Jejich příkladu následovali samurajové klanu Sacuma, v jejichž čele stanul jeden z dosavadních vůdců samurajské opozice, významný člen zmíněného rodu Takamori Saigó (1827-1877), někdejší ?hrdina císařské restaurace Meidži?. Podařilo se mu postavit vojsko v síle 3000 mužů, převahou samurajů. První fázi samurajské rebélie, požadující vojenskou expanzi Japonska na Tchaj-wan a do Koreje, která měla samurajům vrátit možnost uplatnit se, kapitán Dubský v Japonsku ještě zažil. Ve druhé fázi postavil Saigó do zbraně dokonce 45 000 samurajů. Tokijská vláda postavila proti rebelů novou armádu, námořnictvo a policejní jednotky, složené z části rovněž z bývalých samurajů v síle 65 000 mužů. Armáda to byla sice vesměs plebejská ale vyzbrojená moderními zbraněmi, vycvičená zahraničními instruktory a dokonale organizovaná. Padesátiletý Takamori Saigó vedl nakonec do několika marných střetů své samuraje, až byl konečně 24.září roku 1877 v krvavé bitvě na pláni Širojáma poražen a jeho vojsko palbou moderních zbraní zmasakrováno. Těžce zraněný Takamori spáchal po bitvě rituální seppuku či harakiri, při níž ho jeho bojový druh sťal mečem. V té době kapitán Dubský již sice v Japonsku nebyl, ale ve své sbírce zbraní na zámku v Lysicích opatroval několik krásných exemplářů samurajských mečů, které si z Nipponu přivezl. Těžko říci, jaké k těmto událostem zaujímal osobní stanovisko. Byl loajálním důstojníkem námořnictva, pro něhož vzpoura proti císařské autoritě byla nemyslitelná. Také dobře věděl, že Rakousko-Uhersko má zájem o spolupráci především s oficiálními vládními kruhy, nikoliv se zbouřenci. Se samuraji jako profesionálními válečníky však sympatizoval, takže kdo ví?

Čtyři bojovníci

Jak bývá v takových případech dobrým propagandistickým zvykem Takamori Saigó se nakonec stal nejoblíbenějším a nejromantičtějším hrdinou éry Meidži, jehož osud byl glorifikován a posloužil za námět četným literárním i výtvarným dílům. V roce 1899 mu byla v parku Ueno v Tokiu odhalena socha a jeho synovi byl roku 1902 vrácen titul markýze.

Poslední smutnou epizodou samurajské slávy bylo vydání císařského zákona Haitó-rei v roce 1876, jímž bylo zakázáno nošení mečů na veřejnosti s výjimkou vojáků a policistů konajících službu. Jeho důsledkem byl časem hromadný výprodej mečů jako suvenýrů pro cizince chtivé atraktivních japonérií. Rychle vznikl dobře organizovaný obchod, jehož zásluhou bylo z Japonska vyvezeno tisíce samurajských mečů, které dosavadní držitelé s lítostí prodávali, aby měli vůbec na holé živobytí. Ty z nich, které se dostaly do Lysic alespoň nepotkal osud neodborných oprav a barbarského ničení. Kapitánovi Dubskému za to patří vděk.

Pokud vám vylíčené události připomínaly ještě něco jiného, pak jde zřejmě o hollywoodský produkt ? velkofilm ?Poslední samuraj? s Tomem Cruisem, líčící poněkud melodramaticky a nikoliv historicky věrně stejné události.

Fotografie Dubského kolekce, deponované na zámku v Lysicích, jsou mimořádným studijním materiálem té doby a mají neobyčejnou vypovídací hodnotu.

Ze sbírky zbraní a zbroje je pozoruhodná svým provedením i zjevným osudem, jehož stopy nese, samourajská přílba ?hoši kabuto? s nízkým zvonem a výrazným rodovým znakem ? monem ? ze žlutého kovu. Znak náleží klanu knížecího rodu Takeda, proslulého již v 11.století. Přílba je dobře zachovalá, včetně mohutného podbradníku z pleteného červeného hedvábí. Pochází patrně z poloviny 18.století a osudovou stopou na ní je proseknutý čelní štítek ?makko no hazure? či ?mabezaši?. Sek ostrou čepelí byl veden zprava doleva, zřejmě jen koncovou částí čepele a jejím hrotem. Pokud bojovník neměl kovovou masku, zasáhla čepel s určitostí i jeho obličej, ačkoliv jinak mu přílba nepochybně zachránila život.

Kapitán Dubský neshromažďoval samurajské zbraně a části zbroje náhodně, což nelze tvrdit o ostatním inventáři jeho bohaté zbrojnice. Patřil k těm málo našich krajanů, kteří zemi Vycházejícího slunce v poslední čtvrtině 19.století osobně poznali. Zachytil ještě poslední dějství existence samurajského stavu a jeho tragický osud. Viděl na vlastní oči to, co my známe pouze z literatury a z filmů. V jejich mateřské zemi potkával ještě hrdé samuraje, důstojně kráčející širokým krokem s párem mečů za pasem, jimž každý ustupoval z cesty. Viděl ještě na jejich hlavách válečnickou úpravu vlasů, kterou záhy pod tvrdými tresty nesměli nosit. Jako válečník, který sám na sobě poznal hrůzu i úchvatné vzrušení z boje, nemohl cítit nic než-li obdiv a pochopení k bojovníkům Nipponu, kteří byli jeho tisíciletou slávou a vzácnou ozdobou, stejně jako rytířská šlechta Evropy, k níž Dubský sám svou krví, původem a tradicí náležel.

Jsem přesvědčen o tom, že nikdo z české a moravské šlechty nečetl na sklonku 19. století slova profesora Inazo Nitobé o bušidó ? morálním kodexu samurajů ? s větším pochopením, než-li Ervín hrabě Dubský:

?Dny bušidó jsou sečteny, alespoň se to tak zdá. Zlověstná znamení objevující se na obzoru hlásají jeho neblahou budoucnost. Ale nejen znamení, hrozné síly pracují, aby zničily tuto mocnou budovu staré ctnosti. Málokteré z historických srovnání může býti soudnější než-li porovnání starého evropského rytířství s japonským bušidó, právě jako opakující se historie, která tvrdí, že osud prvního zastihne i druhé.? (Napsáno roku 1899.)

Psáno pro ?Fighter´s Magazin? dne 3. listopadu 2006

PhDr. JOSEF DOLEJŠÍ

 

Poznámka: Autor byl prvním badatelem, který zkoumal pozůstalost Ervína hraběte Dubského na zámku v Lysicích a Moravském zemském archivu v Brně v předznamenaných souvislostech.

 

 
Datum: 20. 02. 2011 00:18:16 Autor: Ľudmila
Předmět: Dubská
Dobrý večer, volám sa Ľudmila Dubská, vydatá Martinčeková. Vzhľadom na to, že som prežila veľmi zvláštne detstvo na Liptove s týmto priezviskom, strašne by som chcela vypátrať minulosť mojej rodiny, zaujíma ma všetko o pánovi Ervinovi, ale hlavne či jeho korene siahali na Slovensko, konkrétne do Ružomberka- do Likávky.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.