POSLEDNÍ LET Z PŘEMYŠLU

Przemysl -- město (polsky psané jako Przemysl, latinsky Premisliencis a česky pak jako Přemyšl) se nachází na rozhraní karpatského pohoří, předhůří Východních Karpat a Sandoměřské nížiny v jihovýchodním Polsku na řece San. Nejstarší známá zmínka o Przemyslu pochází z roku 981. Ve své historii prodělal Přemyšl řadu obléhání kozáky, Maďary, Švédy, Tatary, Turky i Valachy. Roku 1344 byl trvale připojen k Polsku a teprve roku 1389 získal městský statut, udělený polským králem Vladislavem II. Jagellonským. Od 17. století se město Przemysl stalo významným sídlem katolického a uniatského biskupství, od roku 1772 součástí Rakouska a od roku 1876 pak součástí rakousko-uherské monarchie a od r. 1880 tzv. autonomie Halič.

Již během krymské války (1853--1856) došlo k zahájení stavby téměř 15 km dlouhého obranného valu se 30 pevnostmi a střeleckými věžemi před branami Przemy¶lu. V letech 1888--1914 zde pak bylo postupně vybudováno mohutné obranné opevnění, které se stalo se svými 44 pancéřovými, dělostřeleckými i pěchotními pevnostmi a soustavou pevností s pancéřovými a dělostřeleckými forty okolo Krakova (Kraków) pilířem rakousko-uherské obrany Haliče před ruským napadením. Systém vnějšího a vnitřního opevnění města, 45 km po obvodě dlouhého, byl považován za prvotřídní pevnost, jejíž vybudování osobně prosazoval císař Josef František. Přemyšl byl bezesporu branou do Uher a klíčem k ní pak právě samotná Halič. Přestože původní válečné strategické plány byly založeny na ofenzivním vedení války proti Rusku, nebylo nic ponecháno náhodě ani v přemyšlském obranném systému. Již v květnu 1914 byl velitelem pevnosti jmenován velmi schopný generál pěchoty, polní podmaršál Hermann Kusmanek1, pod jehož velením se město postupně rozrostlo nejprve o 50 000 sem odeslaných vojáků, později však až o 120 000 obránců pevnosti, kteří ji se svým velitelem hájili ve dvou ruským obleženích až do posledních chvil...

Přestože je dnes pevnostní systém Přemyšlu, vybudovaný podle ženijního důstojníka Morize von Brunnera, stejně jako pevnostní pancéřový systém Krakova, postavený dle Ernsta von Leithnera, považován z historického hlediska doby svého vzniku za zastaralý, je naproti tomu nutno uvést, že právě Přemyšl byl jako vůbec první pevnost, uvnitř svého obranného systému doslova nadčasově vybaven vlastním polním (později stálým) letištěm ¬urawica se čtyřmi dřevěnými hangáry a veškerým nutným vybavením, a to ještě před vypuknutím světové války! Později přibylo ještě druhé, ba i třetí(!) alternativní polní letiště Hurko a Buszkowice uvnitř opevnění. To samo o sobě vypovídá o obrovské rozloze a strategickém významu této pevnosti. Již během prvního obléhání ruským vojskem (21. září--10. října 1914) se osvědčila vybavenost pevnosti vlastním letištěm. Válečný zpravodaj zaznamenal: "Obšírné a nejdůležitější zprávy nosila však z pevnosti a do pevnosti smělá dvojice letců, kteráž vznášela se po čtyři hodiny nad ruskými posicemi a při tom byla terčem střelby z pušek a děl, přičemž aparát byl osmnáctkrát trefen. Na zpáteční cestě prudké sněhové bouře ztěžovaly velice let..."

Pevnost Přemyšl splnila očekávání během prvního obléhání 300 000 ruským vojskem, ale 22. března 1915, při druhém ruském obléhání (9. listopadu--22. března 1915), byla donucena kapitulovat2 -- tedy až když po pěti měsících obrany vyčerpala své zásoby potravin. Po tu dobu však blokovala významné síly nepřítele a způsobila mu značné ztráty.

DRUHÉ OBLÉHÁNÍ PEVNOSTI PŘEMYŠL -- STRUČNÝ PŘEHLED V DATECH 8. listopadu 1914 ruská armáda již podruhé obklíčila pevnost Przemy¶l. Jednalo se o 11. armádu (28. a 29. náhradní prapor, složený z 5 pěchotních a 1 střelecké divize) pod velením generála Selivanova. Posádku pevnosti tvořil 23. honvédská3 pěchotní divize, 83. střelecká brigáda, 93., 97., 108. a 111. pěchotní brigáda, celkem tedy 68,5 pluku, 6 eskadronů, 4 mobilní baterie, 43 čet pevnostního dělostřelectva, 52 oddílů pěchotního dělostřelectva a 8 zákopových čet pod velením generála Hermanna Kusmanka.

9., 13. a od 15. do 17. prosince 1914 se posádka pevnosti marně pokouší v několika výpadech probít z pevnosti do svých pozic a rozdrobit tak síly obléhatelů. (Válečný zpravodaj pak mimo jiné zaznamenal: "...Došlo k velikému čtyřdennímu výpadu, kterýž proveden byl od 12. do 15. prosince na silnici k Birče všemi silami, jež byly po ruce. Letci pevnosti kroužili neustále ve vzduchu od Karpat až k Tarnovu, Jaroslavi a Sěnavě. A dle zpráv jejich řídily se pohyby vojska.") Do konce prosince podnikla 2. ruská armáda pod velením generála Schediemanna a 8. armáda pod velením generála Brusilova spolu s 11. armádou generála Selivanova protiútok, zakončený vytlačením rakousko-uherských vojsk až za linii Dunajec--Gorlice--Dukla--Lesko. Tím se prakticky tehdy již 120 000 rakousko-uherských obránců pevnosti Przemy¶l ocitlo v pasti a jejich jediným štěstím bylo, že Rusko tehdy na haličské frontě nemělo k dispozici dostatek děl velké ráže.

Již počátkem roku 1915 bylo zcela zřejmé, že na situaci pevnosti se ve prospěch Rakušanů příliš nezmění, naopak Rusové svou blokádu Przemyslu dokonale upevnili.

9. března 1915 zahájila 11. ruská armáda systematické ostřelování obranných pevnostních objektů. 13. března zaútočily ruské oddíly na čelní pozice obranné linie pevnosti Przemy¶l a vystupňovaly tlak na obránce města. 17. března zcela padla reálná možnost na probití rakousko-uherských vojsk z ruského obklíčení, navíc obráncům pevnosti se začalo nedostávat tolik potřebné munice. 19. března se generál Kusmanek na odhodlané naléhání obránců pevnosti rozhoduje k poslednímu zoufalému pokusu o výpad z pevnosti. Po sedmi hodinách nekonečně dlouhých, těžkých bojů se obránci pevnosti stáhli do středu pevnosti a zahájili přípravy ke kapitulaci. 22. března v časných ranních hodinách došlo k likvidaci zbylé munice a vlastních obranných objektů, skladiš», mostů i obytných budov. Na to posádka pevnosti Przemy¶l kapitulovala. Rusové zajali 9 generálů, 93 vyšších důstojníků 2500 důstojníků a 117 000 rakousko-uherských vojáků4.

Druhé obléhání Przemyslu trvalo rovných 137 dnů a vstoupilo tak do historie jako nejdelší obléhání pevnosti zcela izolované od možnosti jakéhokoliv doplňování potřebných zásob a munice ze zázemí během celé první světové války. Jediným, oboustranným pojítkem mezi obránci pevnosti a zázemím se stala bezdrátová telegrafie a odvážné kurýrní lety rakouských armádních letců, kteří tak jako jediní mohli vyčerpané posádce v Přemyšlu doručit alespoň zprávy o aktuální válečné situaci na frontě a tolik očekávané "lístky" z domova...

Z obležené pevnosti se podařilo právě prostřednictvím přemyšlské "letecké pošty" odeslat několik stovek vojenských dopisnic polní pošty (Feldpostkorrespondenzkarte)5. První přistání v obleženém městě se uskutečnilo 1. října 1914, tedy ještě v době prvního ruského obklíčení města. Tehdy bylo na palubu letounu přijato okolo 100 kusů dopisnic polní pošty. Během druhého obléhání Przemyslu bylo vykonáno z polních letiš» pevnosti ¬urawica a Hurko pouze 12 oficiálních letů s poštovními zásilkami, přičemž poslední pak ještě brzy ráno 22. března 1915. Posledními c. a k. armádními letci, kteří opustili obleženou pevnost za níže popisovaných dramatických událostí, byli Fp. Oblt. Ing. Rudolf Stanger6 -- velitel Flik 87 a velitel Flik 11 -- Fp. Rittmeister Georg Edler von Lehmann8.

(Pro ilustraci zde uvádím obsah jedné z dopisnic, zaslaných čalouníkem panem D. Wagenbergem z Vídně své ženě, který tehdy sloužil u balónového oddělení dělostřeleckého pevnostního pluku č. 3: "Nejdražší, dobrá Lotti! 22. března 1915, 12. 50 hod v noci (rozuměj 0.50 hod). Lehl jsem si v deset hodin, abych se trochu vyspal, ale nebylo možno usnouti. Děla hřmí a blýskají tak, že okna našeho tábora byla roztříštěna. Tak nebylo to dosud nikdy jako dnes, celý den a celou noc -- ale brzy nastane změna. Musíme vstáti o půl třetí ráno, abychom vyslali aeroplán do Krakova. Většina z nás však pro silné hřmění a blýskání nespí. Nemůžeš mi již psáti, poněvadž přijdeme pryč z Přemyšlu. Tento lístek si uschovej -- až do doby, kdy se vrátím domů. Pozdravuju Tě a líbám Tě i drahé svoje děti. Pozdrav i všem příbuzným a známým. Tvůj D.")9

Mimo pošty přepravované z Przemyslu letouny těžšími vzduchu, bylo podniknuto také několik pokusů o poštovní přepravu balóny. Dopisnice byly orazítkovány Ballonpost Przemy¶l / 1915, ale většina z nich se k adresátům nikdy nedostala, nebo» padly do rukou Rusům. Přesto byly některé zachráněné dopisnice dodatečně opatřeny razítkem cenzury a rakouského červeného kříže a odeslány běžnou cestou. Po opětovném dobytí pevnosti v červnu 1915 byla letecká pošta provozována dále.

STRUČNĚ Z HISTORIE LETIŠ« PRZEMY¦L Když 6. srpna 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku carskému Rusku, bylo na haličskou frontu odesláno, mimo jiných armádních složek, také několik leteckých rot. Rakousko-Uhersko tehdy disponovalo pouhými 15 leteckými rotami Flik, které se tenkrát nacházely z větší části na srbské frontě. Na cestu do Haliče se tedy vydala z Rakouska 3., 5., 7. a 11. letecká rota, která doplnila síly v Przemyslu již dislokované Flik 8. Přesun na ruskou frontu zahájil ze Srbska i Flik 1.

Flik 8 obdržel jako prvý úkol udržovat průzkumem vizuální kontakt s přední linií ruské armády a veškeré změny neprodleně hlásit na velitelství. Původním velitelem roty byl Fp. Oblt. Eugen Czapary, brzy jej však ve funkci vystřídal Fp. Oblt. Ing. Rudolf Stanger, jehož poslednímu letu z obleženého Přemyšlu je věnována tato práce a o němž bude řeč později. Dalším a prakticky prvním z účastníků létání z letiště v Přemyšlu byl i Fp. Hptm. Rudolf Holeka -- náš první vojenský letec, který ve svých vzpomínkách uvádí:

"...Válka zastihla mne v Ošprech (Aspern), kde jsem byl instruktorem v pilotní škole. Za mobilizace jsem byl zařazen k nové letce č. 8 a odjel s ní i manželkou a výbavou -- měli jsme právě po svatbě, do Přemyšlu (Przemysl -- Fort Žuravica), na letiště, které jsem byl sám před tím svého času vyhledal a navrhl. Stály tu již hangáry10 a potřebovali jsme je pouze obsadit. Jak z výše uvedeného vyplývá, první jednotkou operující z letiště ¬urawica v pevnosti Přemyšl se stal Flik 8, který tu byl zformován během července a působil zde po velice krátkou dobu, jen do poloviny srpna 1914. Poté došlo k přesunu této roty do Radymna a postupně ještě několika dalších polních letiš» ruské i italské fronty. Prvým velitelem Flik 8 byl jmenován Fp. Oblt. Eugen Czapary (maďarsky Czapáry Jenő), jehož záhy ve funkci vystřídal Fp. Oblt. Ing. Rudolf Stanger.

...Vra»me se do údobí mobilisace. Letka, k níž jsem byl zařazen, stála koncem července r. 1914 připravena k odjezdu do Przemyslu. Důstojníci a naposled v řadě, na levém křídle, o krok dále -- moje paní. Naložili nás na nesmírně dlouhý vlak. Měl jsem s sebou i celý byt, vyjma nábytku, poněvadž jsem si představoval, že budeme brzo uzavřeni a potom léta obléháni. Moje paní byla bezstarostná. Měla nás okolo sebe a poletovala z jednoho vagonu do druhého, jako ochočené ptáče, stále na návštěvách. V Přemyšlu -- utábořili jsme se na periférii v Žuravici, ještě uvnitř pevnostního pásu, na místě, jež jsem svého času -- asi rok před tím, sám byl vyhledal za letiště, a jež už bylo téměř zcela hotové.

Tehdejší moje hlášení o rekognoskaci letiště vzbudilo mnoho veselí ve Vídni, protože začínalo přibližně slovy: "Plocha se hodí za letiště, hřbitov je hned vedle..." Měli jsme s sebou 4 aparáty typu B Lohner-Pfeilflieger, dvojplošníky již opotřebované, a proto málo důvěry vzbuzující. Našeho velitele trápily starosti, komu který dáti. Mezi jízdou jsme se dohodli losovat. Nejhorší připadl mně, jenže já zase stroje ovládal, a tak jsem se tuze nekabonil. Jmenoval se BANDIT11.

Sotva jsme v Žuravici vyvagonovali, dal jsem se do montování stroje, chtěje jej míti co nejdříve důkladně zalétnut. Prvý vzlet dopadl dobře a nebylo již dalších opatření třeba, ale získali jsme z něho první válečné ponaučení. Voják na stráži u kteréhosi skladiště pevnosti, na okraji letiště, nějaký Polák nebo Rusín, díval se na nás ze svého stanoviště, jistě zvědav, co se děje. Letadlo se hrnulo na něj, přes něj. Teď sebou trhl. To asi nevěděl, že divný ten stroj, který jakživ neviděl, lítá. A vzpomněl si na opatrný rozkaz pevnosti, stříleti na všechno, co uvidí ve vzduchu. Strhl pušku a střílel, dokud měl náboje. Náhodou neudělal škodu, ale nedokonalý rozkaz velitele pevnosti mohl se nám státi osudným. Voják měl jistě krásnou příležitost mířit na nás docela z blízka. Sotva kdy se mu to ve válce znovu poštěstilo. Dali jsme rozkaz patřičně změnit a dělali jsme pak svoje kruhy nad letištěm v bezpečí.

Paní byla se mnou ubytována ve statku u samého letiště, patřícímu nějakému polskému knížeti. Naše věci, jichž jsme přivezli tolik sebou a náš proviant, jehož jsme z opatrnosti za několik set korun nakoupili ještě v Ošprech, uskladnili jsme dobře v pevnostních kasematech a žili si jako na letním bytě. Za několik dní se však situace změnila. Přepustili jsme místo další letce -- Flik 11 a stěhovali se do Radymna, jsouce přiděleni armádě generála Auffenberga, jíž připadl ofensivní úkol, přibližně ve směru severo-východním.

Dne 9. 8. 1914 letím do Radymna. Při přistání s naším nynějším velitelem čs. leteckého pluku 3 -- podplukovníkem, tehdy Hptm. Gustavem Studeným na palubě se stroj porouchal, než tím jsem si jen pomohl. Dostal jsem stroj nový, pro nějž jsem si dojel 12. srpna 1914 do Przemyslu. Byl to dvojplošník D. F. W. se 100HP motorem Mercedes, pro naši dobu prvotřídní to vymoženost, dodaná Německem12. Že nám Němci nedali to nejlepší je přirozené, vždy» měli proti sobě zvláš» vyspělého odpůrce na západní frontě, s nímž nebylo žertů. Rakousko-Uhersko nebylo letecky na válku takových rozměrů připraveno a shánělo nyní telegraficky stroje, kde se dalo -- a to bylo jedině v Německu. Ti zase raději dali alespoň to špatné, než by Rakousko pustili beze strojů. Mezi tím se Němci zařídili na velkovýrobu. Během dvou týdnů byla u nás poci»ována.

Naše stroje za krátký čas vyměnili a měli jsme v rukou skoro jen fabrikáty německé. Rakousko-uherské továrny se rozhoupaly pomaleji. Nuže, já měl takový D. F. W. (Deutsche Flugzeugwerke), který šel pomalu, benzínový přívod byl poháněn zvláštní vrtulovou pumpou, která se však nedala mazat, protože benzín by olej nebo tuk byl vymyl, ale zato nepřetržitě tekla a nejistě fungovala. K udržení tlaku v benzínové nádrži byla proto namontována poblíž pilota ještě pumpa ruční. Motor byl spolehlivý. To bylo konečně nejhlavnější. Stroj táhl ukrutně doleva (nakláněl se na levý bok) a na krátké cestě z Przemylu do Radymna jsem byl již unaven, nemoha stroj udržet v horizontále. Spolucestujícím byl tehdy myslím Oblt. Jindřich Kostrba, jehož jsem znal jako spolužáka z pražské reálky na Smetance a zavedl k nám jako pozorovatele.

Nevrátil jsem se strojem zpět do Przemyslu z obavy, že by mně vytkli jistou, málo skrývanou touhu, zdržet se tu ještě nějaký čas u choti, a že by mne někdo mohl vytknouti nemnoho chuti do boje, konečně i z obavy, že by stroj sebral někdo jiný a já nic lepšího nedostal. Pomohl jsem si po přistání v Radymně jinak. Směrové kormidlo dostalo zvláštní gumový tah napravo, aby pomáhalo vyrovnávat sklánění se stroje doleva. Výškové kormidlo dostalo gumové táhlo do výšky, abych nemusil, stále na hlavu klesající stroj přitahovat sám a konečně úhel náběhu křídel jsem přeměnil tak, že byly vysloveny obavy, aby to zas jinde neprasklo. Základní poloha ailleronů (křidélek) na konci nosných ploch byla seřízena tak, že v normální poloze táhla na opačnou stranu, tedy doprava. Efekt byl znamenitý, letadlo "šlo" skoro rovně, přinejmenším neletělo tak nestydatě do křivky a dalo se lehčeji udržeti ve vzduchu. Neunavovalo to tak.

Mezi tím co jsem válčil na severu, jmenoval velitel pevnosti v Przemyslu generál Hermann Kusmanek moji paní milosrdnou sestrou u letky, aby mohla zůstat u letců. Převzala i "velení" letiště v Žuravici se všemi klíči, když letky musely horempádem dál ku předu a nezbyla tam žádná. Všecko, co jsme nechali v Przemyslu, také později zmizelo. Vyrabovali to obléhaní honvédi vlastní armády, jak mi později bylo sděleno.

Dne 1. 2. 1915 odpoledne obdržel jsem od vrchního velitelství zvláštní úkol. Dovésti do obléhaného Przemyslu různé součástky pro radiotelegrafii, jednu záložní vrtuli pro tamní letku, cukerní součásti (cukr, cukerin) a jiné maličkosti pro posádku. Tolik věcí ovšem vystrnadilo pozorovatele. Proto jsem letěl sám, mně předobře známou cestu Nový Sacz--Jaslo--Sanok. Pro mne let znamenal mnoho. Mohl jsem se osobně přesvědčiti, co je pravdou na tom, že mi uskladněné bytové zařízení s výbavou ženy bylo skutečně vydrancováno, jak mně letci sdělovali. Bylo velmi zataženo a větrno. Plížil jsem se proti větru k Przemyslu, jaksi po metrech a musil jsem místy až na 400 m dolů, abych neztratil orientaci. Konečně jsem zahlédl v trhlině mraků obléhatele města. Město samotné bylo v mlze. Ubral jsem plynu a dolů! Prorazil jsem mraky a nikde nic. Vítr mne obrátil a zanesl. Dlouho to trvalo než jsem se zase někde uchytil o známou krajinu nebo řeky. Asi čtyřikrát jsem se pokusil dostat se blíže k Przemyslu. Vítr dul plnou silou a při posledním pokuse, dostati se mezi obléhatele a město, byl jsem uchvácen velkými mraky a odnášen směrem na západ. Plynová páka zamrzla a nebylo lze ji posunouti na plný plyn. Teprve někde u Jasla jsem poznal, kde jsem. Nezbylo než udržeti se ve výši, v níž jsem právě byl -- asi 400 m. Zachytil jsem se fronty a mezi oběma zákopy jsem se vracel domů, chtěje na nejbližším letišti přistáti, defekt opraviti a let opakovati druhý den ráno. Letoun při tom stále klesal...

Nezdařený let, velká zima a únava mne učinily úplně lhostejným. Ani mne nezajímalo, že letím níže jak ruské zákopy, které byly na svazích hor jedné strany údolí, naproti zákopům na straně druhé. Stříleli na mne z patra. Bylo mi lhostejné, že podezřelé klepnutí do aparátu slyším stále častěji. Již jsem byl asi pouhých 100 m nad zemí, když motor umlkl. Došel benzín. Stejně se mezi tím důkladně setmělo a byl bych za chvíli musel tak jako tak někde přistáti, aniž jsem dosáhl některého letiště. Po téměř 5 hodinovém marném letu přistál jsem za tmy na nejbližší rovné, zasněžené pole a důkladně vše promíchal. Nos byl také zase jednou rozbit..."

Druhá jednotka -- Flik 11, byla pod velením Fp. Rittmeistera Georga von Lehmann nasazena na pevnostním letišti ¬urawica od 18. srpna 1914, prakticky až do přepuštění pevnosti Rusům -- 22. března 1915. Jelikož se stávající pevnostní letiště ¬urawica nacházelo v prostoru značně ohroženém případnou činností nepřítele, bylo asi o čtyři kilometry jihovýchodně, v méně exponované oblasti polí u obce Hurko, nedaleko železniční tratě směrem na Lwów (Lemberg), vybudováno ještě alternativní polní letiště. Později se však obě letištní plochy -- ¬urawica i Hurko -- ocitly v dosahu palby ruského dělostřelectva. Proto byla další letecká spojení s vrchním velitelstvím v Krakově vedena i z přilehlých polí obce Buszkowice, ležící jižně od ¬urawice.

V Buszkowicích se mimo jiné nacházela také základna tří pevnostních balónových oddílů pod velením Oblt. Julia Nimmerichtera. Hned na počátku svého působení v Přemyšlu (26. 8. 191413 -- dle Juliánského kalendáře, resp. 8. 9. 1914 dle kalendáře Gregoriánského) utrpěl Flik 11 těžkou ztrátu poté, kdy první průkopník "taranu" -- ruský štábní kapitán Petr Nikolaevič Nestěrov vzlétl k obrannému letu proti trojici rakouských letounů Aviatik B. I od Flik 11, které bombardovaly carské polní letiště poblíž Sholkiva (Sholkewka) v Haliči. Rakouské formaci velel Oberleutnant Friedrich von Rosenthal, pilotem jeho stroje byl Flzf. Feldwebel Franz Malina14. Zatímco ruské hangáry, zasažené rakouským bombardováním, stály v jednom ohni, nasměroval Nestěrov svůj nevyzbrojený jednoplošník typu Morane G č. 281. na stroj velitele nepřátelské sestavy a výsledek je lépe si představit než popsat. Oba stroje se zřítily u vesnice Volya-Vysocka a všichni tři letci v jejich troskách zahynuli. Nestěrov těsně před dopadem ze svého letounu vyskočil a byl nalezen mrtev cca 10--12 m od jeho trosek. Během působení v Přemyšlu dosáhl Flik 11 také jedno potvrzené vzdušné vítězství15.

Z letounů nasazených, respektive používaných Flik 8 a Flik 11 v Přemyšlu lze považovat za prokázané pouze letoun typu Lohner B. I -- Pfeilflieger, označený na trupu nápisem BANDIT, D. F. W. B. I16 série 01., Lohner B. II -- Pfeilflieger série 12., Aviatik B. I série 31. označený na trupu nápisem BABA17 a Albatros B. I série 21. (ozn. na trupu jako Alb. XXII -- později přeznačen na 21.22), který 15. prosince 1914 vzlétl z obležené pevnosti s nákladem dopisnic polní pošty. Každá tehdejší letecká rota obecně disponovala šesti letouny, přičemž bylo zaznamenáno, že jeden letoun Flik 11 byl 19. března 1915 pro nepřízeň počasí nucen nouzově přistát a padl do rukou Rusům a dalších pět ještě téhož dne spáleno vlastním vojskem v pevnosti (podrobněji viz níže).

POSLEDNÍ LET Z PŘEMYŠLU (Periodikum Čas ze dne 30. 3. 1925)

V nedělní Grazer Tagespost líčí polní pilot nadporučík Rudolf Stanger, rodem ze Štýrského Hradce poslední let z Přemyšlu. Vypravuje:

"Večer dne 20. března přišly do našeho leteckého tábora tři jiskrové telegramy z Přemyšlu. V jedné depeši se nám oznamovalo, že letečtí důstojníci, kteří náleželi k posádce, mezi nimi také setník Blaschke (Fp. Hauptmann Philipp Blaschke Ritter von Zwornikkirchen) a prof. Ficker, 18. března ve čtyřech balonech opustili pevnost, a zároveň připojen dotaz, zda je nám něco známo o jejich přistání. Druhá depeše se nás tázala, zda něco víme o přistání ohňěstrůjce Holda (Fp. Zugsführer tit. Feldwebel Hermann Hold), jenž uletěl se svým přístrojem 18. března18. Třetí telegram obsahoval stručnou žádost o vyslání dvou létadel do pevnosti. Téhož večera obdržel jsem s ohněstrůjcem Meltschem (Feuerwerker a Fp. Feldwebel Robert Melč) rozkaz, abych byl nazítří ráno připraven k letu do Přemyšlu. Dne 21. března -- den byl krásný a jasný -- přišel krátce po 11. hodině dopolední z pevnosti radiotelegram s pokynem, abychom vzletěli, protože máme z pevnosti odvézti kamaráda. Vzal jsem s sebou ještě část přemyšelské pošty, asi 140 kg. Byla to poslední pošta, kterou jsem tam dopravil. Se smíšenými pocity vstoupil jsem do přístroje -- vždy» z telegramů vysvítalo, že pevnosti se daří špatně. Abych se vyhnul dělům na Dunajci proti létadlům připraveným, zamířil jsem nejprve k severu a potom jsem letěl přes Řešov přímo do Přemyšlu. Po mně vzletěl ohněstrůjce Meltsch, jenž však po krátké plavbě musil přistát, ježto jeho motor dobře nefungoval. Odstraniv závadu, doletěl i on hladce do Přemyšlu a přistál asi 2 hodiny po mně, ovšem jen s třemi fungujícími cylindry. Let můj na vzdálenost 200 km trval jen 1 1/4 hodiny, ježto jsem měl silný vítr od zadu a mohl jsem dosáhnouti rychlosti 180 km za hodinu. Když jsem spatřil Přemyšl, uzřel jsem na dobře mi známém letišti v dým zahalené trosky leteckých baráků, a když jsem v prudkých spirálách sestupoval, vítaly mne také již dobře známé zvuky vybuchujících šrapnelů. V prudké šrapnelové palbě přistál jsem v jedné úžlabině a pomocí několika lidí jsem se postaral o svůj přístroj.

Po přistání odebral jsem se okamžitě na pevnostní velitelství, kde jsem byl přijat s nesmírným jásotem. Vždy» jsem vezl poštu, poslední poštu z otčiny, pro obléhané hrdiny. Ohlásil jsem se u velitele pevnosti, Jeho Excellence generála pěchoty Kusmanka, jenž mne laskavě přijal slovy: "Tak zase jste u nás." Během rozmluvy generál mi přečetl oba telegramy císařovy, kteréž pevnost obdržela u příležitosti posledního výpadu. Nikdy nezapomenu na okamžik, v němž mi hrdinný velitel se slzami v očích pravil: "Vidíte, Stangere, to» náš úspěch po pětiměsíčním zápasu ve dne v noci! Nepřítel nás nezdolá, musíme ustoupit hladu!" Téměř mně vyhrkly slzy a hrdlo se mi svíralo, když mi potom podal na rozloučenou ruku a pravil: "Stangere, jste rozhodně jediný člověk, který z této pevnosti vyvázne. Vypravujte, co jste tu viděl, aby lidé věděli, co jsme tu vytrpěli, aby byli přesvědčeni, že jsme až do poslední chvíle bojovali a konali svou povinnost."

Nepotřebuji zajisté líčit jak mi bylo, když opustiv velitelství, odebral jsem se do obydlí 11. letecké setniny. Z důstojníků, kteří dleli v pevnosti trvale, zastihl jsem toliko rytmistra Lehmanna (Fp. Rittmeister Georg Edler von Lehmann -- později velitel Flik 8). Ostatní odletěli již 18. března19. Bohužel až do dnes o jejich osudu jsem ničeho nezvěděl; v našich kruzích se pohřešují. Snad jim š»astný osud přece jen dopřál přistát na domácí půdě. Již na cestě městem -- byly asi 4 hodiny odpoledne burácel bez ustání bitevní ryk se všech stran pevnosti. Granáty a šrapnely dopadaly ve velkém množství a vybuchovaly tu a tam uprostřed budov, na ulicích jež byly téměř liduprázdné. Chtěl jsem si na chvíli odpočinout, ale nemožno -- ryk byl příliš velký. Zůstal jsem proto až do večera ve společnosti rytmistrově.

Na večer jsme byli pozváni pevnostním velitelem. K večeři byli nám předloženi poslední poštovní holubi. Také já súčastnil se této poslední večeře v pevnosti. Stísněná nálada byla záhy vystřídána šibeničním humorem; někteří páni mluvili o své budoucnosti a vyhledávali si na mapě už své stanice, v nichž budou tráviti své dny jako zajatci. Za těchto řečí, jež často byly přerývány přílišným rykem vybuchujících nábojů, čas rychle ubíhal. Asi o 10. hodině jsem se rozloučil, snad naposled. Každý mi svěřil ještě pozdravy známým, letecké lístky svým milým v domovině, každý mne ještě prosil, abych poselství zcela jistě vyřídil. Rád jsem každému přislíbil, že co mi uloženo, svědomitě vykonám20.

Na zpáteční cestě bylo mi nápadné, že veškeré občanské obyvatelstvo bylo policií vyklizováno ze svých domů a jak tito ubozí a vyhladovělí lidé vlekli se ulicemi na určené místo. Jak jsem zvěděl, vedli je na Tatarské návrší. Všechna okna a všechny dvéře domů byly otevřené. Byly to přípravy ku zničení města. Přišed do leteckého obydlí, ulehl jsem, abych si ještě odpočinul, nebo» jsem obdržel rozkaz, abych odletěl nazítří ráno před 5. hod. ranní nebo teprve po 6. hod. ranní. Před odletem mezi 5. a 6. hodinou byl jsem co nejnaléhavěji varován, nebo» během této hodiny měla být opevnění vyhozena do povětří. Na spánek nebylo však ani pomyšlení. Situace se stala ještě trudnější, když jsem náhle zaslechl dva strašlivé výbuchy, až se okna našeho bytu rozletěla na tisíc střepů. Dva 18cm granáty padly do zahrady a okna popraskala tlakem vzduchu při explosi.

Létadlo připravil jsem si k letu již odpoledne, ačkoli Rusové, kteří z upoutaného balonu mohli přehlédnouti celé naše letiště, zasypali letiště 200 až 300 šrapnely, potom 138 granáty ráže 18 cm, můj přístroj zůstal bez pohromy. Za to večer si to odpykala jiskrová stanice, jež se nalézala poblíž letiště. Následkem jejího zničení byl od 4. hod. ranní 22. března všechen styk s okolním světem odříznut.

O 3. hodině ranní probudil mne dávný přítel rytm. Lehmann z lehké dřímoty, která mne aspoň na chvíli pojala. S rytmistrem měl jsem provésti poslední let z pevnosti. Zatím co jsem se oblékal, poslal jsem automobil letecké setniny s ohněstrůjcem Melčem a poddůstojníkem, polním letcem Junkerem (Fp. Korp. Ferdinand Junker21) k jejich přístroji, jenž se nalézal na druhém letišti. Ohněstrůjce Melč při svém příchodu již zpozoroval strašlivou palbu na můj přístroj, a proto přistál na jiném místě. Ještě jsem ohněstrůjci poručil, aby se připravil ke vzletu, ale aby nečekal déle než do 5 hodin. Automobil že mně musí poslat zpět, protože jej potřebuji, abych se dostal ke svému stroji. Já a rytm. Lehmann jsme se oblékli a čekali jsme pak na návrat auta. Ale již byly 4 hod., 1/2 5 a po autu ani vidu ani slechu. Konečně řidič dorazil do našeho bytu a hlásil, že měl nehodu, že vjel do příkopu a bez přispění, že nemůže stroj vyprostit. Byl jsem touto zprávou poněkud pobouřen, leč právě tato příhoda, kterou jsem nejprve považoval za osud, naskytla mi později příležitost býti svědkem podívané, jež mi ve své kráse zůstane nezapomenutelnou.

Na zprávu řidičovu pospíchali jsme na pevnostní velitelství, abychom si opatřili jiné auto. Na cestě viděli jsme již, jak mnozí vojáci házeli pušky a bajonety do Sanu (řeky San) nebo jak je lámali a ničili. Všech se zmocnilo obrovské rozechvění. Přesto mezi vojáky panoval pořádek a kázeň, jež v této hodině, kdy každý z nich se ocital před nejistotou, kdy nikdo z nich nevěděl, co mu přinese nejbližšího. To vše musilo budit obdiv. A kromě toho ještě strašidelná ta noc... Brzy sjížděly po obloze blesky nábojů, tu opět světelný kužel reflektorů mrskl sebou přes město a okolí a do toho se mísil praskot a dunění děl, hvízdot a sykot nábojů a explozí šrapnelových.

Na velitelství obdrželi jsme nové auto a již s větrem o závod jsme jeli na letiště. Za jízdy slyšeli jsme v tmavé noci hukot motoru letce Melče, jenž nedbaje tmy vyletěl o 4. hod. ranní, mistrný to výkon, jenž u mne -- staršího letce budil úctu. Za odvážným pilotem posílali jsme přání š»astného výsledku. O 5 1/4 hodině přibyli jsme na letiště. Dal jsem svůj přístroj ihned dopravit ke startu, chladič naplnil jsem vodou a hotovil jsem se k vzletu. Právě když jsem s rytm. Lehmannem hovořil o tom, zda máme počkat až po 6. hodině, či máme vyletět ihned, začaly nad letištěm opět syčet šrapnely. Nechtěli-li jsme svůj stroj a sami sebe vydat v nebezpečí, nebylo času na dlouhé uvažování. Rozhodli jsme se vyletět již proto, že nehledě k blízkým výbuchům, nebezpečné pro nás ničení města ještě nenastalo, což v nás budilo domněnku, že ničení bylo odloženo. Rozloučili jsme se ještě s velitelem jiskrové stanice a několika jinými důstojníky, kteří nás doprovodili upřímným stiskem rukou a vyletěli jsme do výše.

Tu natrefila se nám podívaná hrůzostrašná, ale přece jen neopakovatelně krásná, nekonečně smutná a přece vznešeně veliká, jistě o nic méně nezkrotelná nežli zkáza Pompejí a pád Herkulana. Jako by posádka pevnosti čekala na náš odlet, aby nám ukázala, s jakým vědomím povinnosti dovede plnit poslední rozkazy, začaly z města, když jsme byli asi 100 m vysoko vyšlehovati plamenné sloupy tu a tam a potom odevšad začalo dunět, rachotit, pukat. Zápach ohně a kouře plnil vzduch. Spousty hlíny, části budov a opevnění létaly do vzduchu a slučovaly se tam v obrovský mrak prachu, který se ještě ani nerozplynul a již zase stoupaly vzhůru nové sloupy kouře, hlíny, střeliva. Zamířil jsem přes město a letěl jsem právě ve výši 300 m nad mostem, když pod námi most s hrozným praskotem vyletěl do povětří. Nelhu, pravím-li, že jednotlivé kusy mostu byly vyhozeny až těsně k našemu létadlu. O několik vteřin později a po naší pravici rozletěla se pod námi prachárna, jejíž explose měla strašlivé účinky. Scházejí mi slova, abych ty obrazy, jež se nám se všech stran naskytly shrnul v celkový dojem. Nikdy ve svém životě jich nezapomenu.

Po krátkém letu přes město nastal protivítr, který nás přiměl vystoupit do výše a zamířit ku vnějším opevněním. Jen několik minut jsme dleli nad zanikajícím městem a přece tyto minuty byly plny událostí jakých jsme nikdy nezažili. Již jsme letěli nad vnějším opevněním. Ještě jednou pohlížím nazpět. Viděl jsem město pohroužené v nekonečné množství ohňů. V těchto plamenech, jež ranní oblohu krvavě barvily, umíraly město a pevnost, jež tak dlouho hrdinně vzdorovaly velké přesile nepřítelově22.

Ve výši 600 m přeletěli jsme ruské linie, ale žádná koule neletěla za námi, ač jsme toho jistě očekávali. Měl jsem pocit, že Rusové byli objevením se letce z kouřícího a pukajícího Přemyšlu tak zaraženi, že zapomněli na nás střílet. Tak jsme bez pohromy vyvázli z nebezpečného pásma. Přesvědčeni, že Přemyšl poslední svůj úkol provedl docela hrdinným způsobem, přistáli jsme opět já a můj kamarád po 3 1/2 hod. letu za velkého jásotu všech kamarádů na své stanici."23

Doslov původního znění posledního letu z Přemyšlu je již zachycen jen v Kronice světové války, kde dále Rudolf Stanger uvádí:

"Když jsme se ocitli opět na pevné půdě objal a zlíbal mne rytmistr Lehmann za záchranu z města zkáze propadlého. Dík posledního tohoto hrdiny pevnosti, který unikl a» zajetí, a» smrti, byl mi nejkrásnější odměnou za přátelskou službu, kterou jsem mu tak š»astně prokázati mohl. Vyřídili jsme soudruhům všechny pozdravy, jimiž nás hrdinové pevnosti pověřili. Po jásotu, jež pozdravy ty vyvolaly, zavládlo však rychle hluboké a posvátné ticho. Platilo čestné památce těch, kteří až do poslední chvíle vykonali povinnost svoji. Bohužel hned na to zvěděl jsem od soudruhů své stanice smutnou zvěst, že po ohňostrůjci Melčovi, kterýž vzletěl přede mnou, není dosud ani památky. A nevím ještě podnes, jaký osud ho stihl. A» jakýkoliv byl to osud24, jenž stihl jej neb i ostatní hrdiny Přemyšlu, jedno jim odníti nemohl: slávu a čest za odvahu a chrabrost, s jakouž konali povinnost, těžkou povinnost svoji."

Poznámky 1. Hermann KUSMANEK von Burg-Neustadten (psáno také Burgneustädten) -- jeden z opravdu schopných vysokých rakouských důstojníků. Narozen roku 1860 v Hermannstadtu jako syn policejního úředníka. Roku 1879 vstoupil do Vojenské akademie ve Wiener-Neustadt. Rokem 1884 přidělen generálnímu štábu. Do hodnosti majora povýšen roku 1897 a převelen na Kriegsministerium. Do roku 1914 ve velitelských funkcích ve městech Raab, Linz a Laibach. Od května roku 1914 jmenován velitelem pevnosti Przemysl se zpětnou platností k 21. 3. 1914. V této funkci setrval až do konce, tj. do předání pevnosti Rusům. Po návratu z ruského zajetí v roce 1918 byl nařčen ze zrady a postaven před vojenský soud. Po jednání konaném "za zavřenými dveřmi" byl shledán nevinným a navíc povýšen. Později mimo jiné získal čestný titul doktor honoris-causa vysoké školy technické v Brně. Zemřel ve Vídni 7. 8. 1934. 2. Zničené a zdevastované pevnosti opevnění Přemyšlu byly znovu dobyty spojenými rakousko-uherskými a německými vojsky 3. června 1915. V roce 1968 byly pozůstatky pevnostního opevnění uznány jako chráněná památka obrané architektury. 3. Honvédy byly názývány jednotky uherské zemské obrany. 4. Celkem pak bylo během obou obléhání Przemyslu na obou válčících stranách raněno a zabito na 115 000 vojáků. 5. Tyto válečné dopisnice, opatřené modrým razítkem letecké pošty Přemyšlu (Fliegerpost Przemy¶l) s purpurovým přetiskem cenzury (ZENSURIERT) a kulatým razítkem IX./54. , kde římská číslice byla označením pro Haliča arabská pro poštovní úřad Przemy¶l, jsou dnes středem sběratelského zájmu nadšenců z celého světa. Například dopisnice z 12. 2. 1915, nesoucí ozn. č. letu 12 do Uher a odeslaná z Přemyšlu, se v červnu roku 2000 nabízela v americké aukci za "pouhých" $ 175 (US dolarů). 6. Mimo Flik 8 působil Oberleutnant Fp. (Feldpilot -- polní pilot) Rudolf Stanger u Flik 18, Flik 14J a jako Landsturm-Oblt. a Chefpilot Flik 56J. Celkem dosáhl dvou potvrzených vítězství. 7. Fliegerkompanie -- letecká rota (setnina) 8. Kmenová příslušnost -- 4. hulánský pluk. Později velitel Flik 8 na isonzské frontě. 9. Originál dopisu byl otištěn v Neues Wiener Tagblatt 10. Hlavní pevnostní objekty doplnila postupně celá řada dalších vojenských budov jako: kasárna, vojenská nemocnice, skladiště potravin, výstroje, výzbroje i střeliva, úkryty, ženijní a dělostřelecké dílny, laboratoře a mnohé další. Právě v ¬urawici bylo zřízeno také zdejší stálé letiště se čtyřmi dřevěnými hangáry a skladištěm pohonných hmot. 11. Stroj typu Lohner B. I Pfeilflieger označený na trupu nápisem BANDIT náležel původně do stavu leteckého parku 14 (Flugpark 14) v Aspern. Po mobilizaci byl dodán k letecké rotě Flik 8 v Przemyslu. K 8. 2. 1915 se jeho původní trupové označení změnilo dle nařízení na 11. 05 a po modifikaci u firmy K. u. K. Fliegerarsenal Flugzeugwerk Fischamend byl stroj přeznačen na 73.05. 12. Fp. Oblt. Rudolf Holeka toho dne dle osobního deníku letů u Flik 8 Krieg mit Russland 1914, Fliegerkompagnie 8 -- Meine Flüge odstartoval ke zkušebnímu letu na letounu typu Lohner Pfeilflieger BANDIT k 1. přeletu na 15 km trati Žuravica (Przemysl)--Radymno, jíž urazil za 12 minut. O poruše se však nezmiňuje. Pasažér -- Beobachter Gustav Studený tehdy sloužil v hodnosti Hauptmanna. Letouny typu D. F. W. B. I série 01., nasazené od srpna 1914 na východní frontě, obdržely letecké roty (setniny) Flik 8 a Flik 13 13. Někdy se uvádí již 25. 8. 1914. 14. Odznak polního letce (Feldpilotenabzeichen) byl Fw. F. Malinovi udělen posmrtně dle PVB1/Nr. 37 ze dne 13. 3. 1915. 15. Bohužel se zatím nepodařilo zjistit o jakou posádku a letoun Flik 11 zapojený do tohoto vítězství se jedná. Je však velmi pravděpodobné, že právě zřícení Nestěrovova letounu bylo započítáno Rakušany jako dosažené vítězství jednotky. 16. Uvádí se, že Flik 11 zahájil operační činnost v Przemyslu s těmito čtyřmi letouny: 1x Lohner B. I, 1x Aviatik B. I, a 2x D. F. W. B. I. (Jak již bylo uvedeno výše, Flik 11, narozdíl od Flik 8 nepatřil k leteckým rotám vybaveným německými stroji D. F. W. B. I, tedy pak je toto tvrzení přinejmenším velmi zajímavé.) 17. Tento letoun byl jako jeden z prvních dovybaven ještě vodou chlazeným kulometem Schwarzlose, umístěným na provizorní vzpěře pravé hřbetní strany trupu, mezi kokpitem pozorovatele a pilota. Kulomet tak mohl ovládat omezeně nejen pozorovatel, ale i pilot, který často létal do a z pevnosti sám, nebo» prostor pozorovatele byl většinou vyplněn soukromou i vojenskou korespondencí a nezbytnými léky, obvazovým materiálem a dalšími nutnými drobnostmi, jichž se v obležené pevnosti nedostávalo. Aviatik B. I BABA prokazatelně létal pro potřeby pevnosti ještě v březnu 1915. 18. Zde je třeba v prvé řadě uvést, že pokus o odlet šesti letců z pevnosti je sice datován dle původních záznamů na 18. března, ale podle týchž původních záznamů také (a pravděpodobněji) až na 19. března 1915, tedy těsně po posledním neúspěšném pokusu o průlom ruského obležení. Ještě téhož dne se z Přemyšlu pokusilo přeletět do Krakova šest letounů (jejichž typy ani identifikační označení se zatím bohužel nepodařilo zjistit) zdejší letecké jednotky Flik 11. Brzy po startu je však zastihla prudká sněhová bouře, která donutila pět strojů k návratu, zatímco pilot šestého stroje (právě v druhé depeši zmíněný ohňostrůjce Holda) ztratil správný směr a musel nouzově přistát u Stanislavova, kde padl do ruského zajetí. Protože se letadla nesměla dostat do ruských rukou, bylo všech pět strojů, které se vrátily zpět do pevnosti, brzy po přistání spáleno. Jejich posádky se pak znovu pokusily o únik tím, že upravily zbývající čtyři neporušené upoutané balóny pro volný let. Každý balón, přetížený dokumenty a třemi muži posádky, vzlétl i přes pokračující sněhovou bouři, nebo» vítr foukal příhodným jižním směrem do Karpat. Bohužel se vítr po startu stočil na severovýchod a zanesl všechny čtyři balóny do ruského vnitrozemí, kde padlo všech dvanáct mužů jejich posádek do zajetí. 19. Resp. 19. března 1915 -- viz poznámka výše. 20. Velitel pevnosti, polní podmaršál Kusmanek, svěřil letcům Stangerovi s Lehmannem i své osobní dokumenty a dopisy pro manželku a dceru. 21. Chybně uváděn také jako Junger. 22. Ve vzduchu prožité hrůzostrašné divadlo namaloval v dobývané pevnosti bojující Gyóni Géza, jehož grafika je dnes k vidění v maďarském Dopravním muzeu. 23. Na polním a později stálém letišti Rakowice-CzyĽyny, v těsném sousedství krakovské pevnosti. Toto letiště je jedním z nejstarších vojenských letiš» v Evropě. Již na přelomu století zde byl umístěn samostatný balónový oddíl 24. Letoun, pilotovaný Fp. Feldw. Robertem Melčem, byl podle některých pramenů přetížen zlatem, které měl dopravit do bezpečí. Proto jen pomalu nabíral výšku, což umožnilo Rusům jeho sestřelen, přičemž se zlato mělo stát jejich kořistí. Jiné prameny však tuto "zlatou" epizodu nepotvrzují a naopak podle nich přeběhl Melč k Rusům úmyslně. Na důvěryhodnosti této verzi přidává fakt, že R. Melč byl ze zajateckého tábora k 15. 6. 1916 zařazen do čs. legií a v roce 1919 se s nimi vrátil do osvobozeného Československa. (Robert Melč byl jmenován polním pilotem -- Feldpilot -- v hodnosti Feldwebel dle rozkazu PVB 1/Nr. 37 ze dne 13. 3. 1915. Ke dni 22. 3. 1915 již veden jako nezvěstný. K 29. 4. 1920 nastoupil jako major letectva leteckého sboru MNO k leteckému pluku č. 1, avšak již 16. 2. 1921 je demobilizován v důsledku nařízení MNO leteckého oddělení č. j. 324. 176/1921 let, z 12. 2. 1921 dle výnosu MNO č. j. 170. 400/8/1920).

Zdroje: ČAS (30. 3. 1925) Przemy¶l 1914--15 (Ireneusz Materniak) Vladimír Kupka: Pevnosti -- svazek 15 / Pevnosti Krakov a Přemyšl (FORTprint 1999) (Pozn. autora: Zcela precisně zpracovaná historie obou haličských pevností. Všem, kteří byli osudy obránců pevnosti jakkoli osloveni, vřele doporučuji prostudovat tuto skvělou publikaci Vladimíra Kupky.) Kronika světové války (nakladatelství Em Šolce -- 1915) Domovská stránka města Przemy¶l -- www.um.przemysl.pl/fort/twierdza.htm Domovská stránka leteckého muzea v Krakově -- www.muz-lotnictwa.krakow.pl/ežmuzeum.html Rudolf Holeka: Kronika prvního vojenského letce národnosti české (Corona -- 1997) Jan Zahálka Osobní archiv autora a Petra A. Tesaře

Popisky k ilustracím 1. Oblt. Alfred Schindler u jednoho z Albatrosů B. I série 21. před odletem z obleženého Přemyšlu. Vedle 100k motoru Mercedes stojí nepochybně za pozornost i maskot "opičák", zavěšený mezi předními vzpěrami baldachýnu. Označení letounu se bohužel nepodařilo identifikovat. 2. Albatros B. I No. 28 zachycen v Přemyšlu.