Pod cizí vlajkou

Vyprávění legionáře číslo 59060

Článek Pod cizí vlajkou vydaný v Austrálii

krajanskými novinami a přetištěný s neautorizovanými změnami

v Československu v deníku Mladá fronta

(neautorizované změny jsou zde opět vypuštěny).

Doplněno vsuvkami z magnetofonového záznamu pořízeného 26. 3. 1993

            ?Po únorovém puči jsme přešli s třemi kamarády ilegálně hranici. Byli jsme umístěni v táboře pro utečence v Regensburgu. Žádný z nás neměl dost peněz ? Německo bylo rozbourané a nebyla možná výdělečná činnost. Já jsem například chodil sbírat houby, které jsem v lágru prodával. Nakonec jsem prodal hodinky, kamarád zase prodal prstýnek? V lágru jsme čekali, až nás přijme nějaká země. Byli jsme napsaní do USA, Brazílie, do všech koutů světa. Mezitím nás vyšetřovala americká výzvědná služba, proč jsme utekli a tak. Byla by blbost, kdybychom to sváděli na dobrodružství, jako byl můj případ, tak jsme to sváděli na komunisty?

            Když jsem se stal cizineckým legionářem, bylo mi devatenáct let. Dal jsem se zlákat. Nechci se ani vymlouvat ani omlouvat. Co se stalo, stalo se. Zlákal mne bulharský agent cizinecké legie, který dostával zhruba pět tisíc franků za hlavu. Byl to bývalý legionář, který byl propuštěn ze zdravotních důvodů. Moje kariéra cizineckého legionáře začala v Kehlu v bývalé francouzské zóně v západním Německu.

            Bratr Bulhar nás ovšem nezapomněl obrat o všechno, co jsme měli. Bůh ví, že toho bylo málo. Prodal jsem mu svůj jediný oblek za kus chleba a sýra, které on vyfasoval ve vojenské kantině. Vždyť nám řekl, že nám cizinecká legie vezme všechen osobní majetek, jakmile navlečeme uniformu. A tu jsme v Kehlu navlékli. .

            První dva týdny z pětiletého kontraktu jsme strávili v Marseille. Bulharský agent nás zverboval asi patnáct, z toho tři Čechy a nějaké Němce. Jeden z českých kamarádů měl nějaké zdravotní potíže, druhý byl zase moc hubený, tak poslali s Němci do Francie jenom mě. V Marseille jsme museli pracovat, například jsme v horách odklízeli písek ze silnice nebo jsme pracovali  na pile apod. Samozřejmě zadarmo.

            V kasárnách jsem měli dvě lůžka nad sebou, s postelemi hýbaly štěnice? No a tam jsem teprve viděli tu verbež, která v legii byla ? Taliáni, Jugoslávci? prali jsme se o chleba. Když se rozdávalo jídlo, byl jeden chleba na šest lidí, a když člověk nebyl dost rychlý, tak mu druhý porci sebral? Tady už se člověk učil být bystrý a hbitý?

            Pak přišel transport. Do Afriky jsme pluli velkou pasažérskou lodí PASTER. Plavba trvala dva dny, v bouři mi bylo zle. Dorazili jsme do Oranu, odtud nás zavezli do Sidi-bel-Abbés, nejprve vlakem, v dobytčích vagónech.

            V Sídí-bel-Abbés, v lůně cizinecké legie, pro mne začala Afrika. Měsíc jsme byli vyšetřováni, přešetřováni a prošetřováni, až se z Francouzů (kteří podle zákona nesmí sloužit v cizinecké legii) stali Belgičani, až se z nás mladistvých stali jednadvacetiletí, schopní věkem i nadšením udržovat velikost francouzského koloniálního panství.

            Potom jsme byli přidělováni k různým zbraním. Dostal jsem  se k pěchotě. Bylo nás u naší roty osm Čechů. Výcvik byl pro nás dvojnásobně těžký, protože nikdo z nás nerozuměl francouzským povelům. Vyneslo nám to mnoho kopanců a facek, aniž jsem věděli proč. Když selhaly nervy a někdo se ohnal, znamenalo to osm dní vězení, protože obyčejný rekrut nesmí uhodit kaprála v žádné armádě na světě, natož v cizinecké legii.i.

            Při inspekci se musel každý hlásit jménem, číslem a udat stáří. Já jsem při podobné příležitosti hlásil ?legionář Keonig, číslo 59060, devatenáct roků...? ? a hned jsem dostal pěstí. Samozřejmě jsem se tomu divil, ale tentokrát už jsem věděl, že je lepší neodpovídat pěstmi, tak jsem mlčel. Seržant vedle mě říkal, ?dvacet jedna roků?, pochopil jsem, že služba v legii je od jednadvaceti let. Takže jsem byl o dva roky starší?

            Někteří z nás Čechů na tom byli lépe než já: ti se alespoň domluvili německy  s mnohými našimi spolubojovníky. Němci tu byli v převaze. A byly dva druhy Němců: jednak váleční zajatci ze západní fronty, kteří dali přednost cizinecké legii před zajateckým táborem, jednak ti, které z poválečného Německa zahnal do legie hlad. S těmi prvními jsme se snesli dobře, ti si ještě pamatovali, co znamená Kameradschaft. Ti druzí byli mladí, zatrpklí, divocí. Všechno už zažili, všechno viděli, všechno znali lépe než ti ostatní.

            Zprvu byly sem tam nějaké rvačky, ale brzy jsme pochopili, že to nemá cenu, že jsme legionáři, kteří bojují za jednu věc a že jsme odkázáni jeden na druhého. Stala se z nás rodina, která táhla za jeden provaz. Slovani ale samozřejmě drželi pohromadě, byli jsme jako bratři. V legii byli i Rusové, většinou Vlasovci? Byla tam i řada Maďarů a Rumunů, většinou kolaborantů s Němci, takže ti už německy rozuměli.

            Žold cizineckého legionáře, jaký je v Africe první rok, je nepatrný. Mně stačil tak na poštovní známky. Velitelství pro to mělo důvod, ale to jsme tehdy ještě netušili. Protože žold byl tak malý, kradlo se jako na běžícím pásu. A člověk se rychle učí, není-li jiné pomoci.

            Bagančata, jež jsem večer dostal ze skladu, přes noc zmizela. Byla to normální obchodní transakce: co ukradneš v kasárnách, prodáš pod cenou zlodějským Arabům. Jako nezkušený rekrut jsem udělal to, co jsem nikdy udělat neměl. Ráno jsem hlásil krádež u raportu.

            Výsledek se dostavil okamžitě: osm dní vězení, žold zadržen do té doby, dokud nebude splacena úřední cena erárních bagančat. To byla dobrá lekce. Jak jsem přišel z vězení, ztratily se mi kalhoty. To už jsem nehlásil nic. Ukradl jsem si je jinde. Už jsem poznal, co znamená francouzské rčení ?demerde toi?: nezáleží na tom, co a jak uděláš, pokud máš svoje věci v pořádku. Merde allors.

            ?Jednou jsem na vycházce přehlédl důstojníka, nepozdravil jsem ho, a hned jsem dostal osm dní kasárníka. Jaké to bylo ve vězení? Dali mě do cely pro jednoho člověka, bylo tam betonové lůžko a spalo nás tam šest. V rohu byl kýbl a v noci, když se někomu chtělo na záchod, tak čůral na dálku do toho kýble (nebylo světlo a bylo tam málo místa), takže počůral všechny kolem sebe, ale nedalo se nic dělat? Ráno ve čtyři hodiny nás všechny probudili a hnali do práce. Neměli jsme tkaničky v botech ani opasky a museli jsme tak běhat po dvorku, dokud někdo nepřišel, že potřebuje lidi, například do kuchyně nebo na přebírání patron? Nejlepší to bylo pochopitelně v kuchyni? Ve vězení se nesmělo kouřit, ale v kuchyni to šlo, pokud člověk dostal od kamaráda cigarety. Já jsem nekuřák, takže cigarety jsem vyměňoval za pomeranče, kus chleba a podobně. Někdo raději nejedl, aby si zakouřil. Špatná práce byla roztloukání kamení. Kladivy jsme roztloukali kámen na štěrk, to šlo o oči, ale muselo se to vydržet. Nebo jsem museli vyhrabávat kulky na střelnici?

            Někteří legionáři se pokusili utéci. Během mého pobytu v Sídí-bel-Abbés se to ale nikomu nepodařilo. Ty šťastnější přivedli Arabové úplně nahé, protože jim především všechno ukradli. Ty méně šťastné našly hlídky cizinecké legie s podřezanými krky. Já jsem se snažil utéci už v Marseille, ale protože jsem čekal na ty dva kamarády, tak jsem neutekl. Ale tři kluci utekli, dozvěděl jsem se později, že utéct se dalo jen do hor a tam tudy do Španělska. Tam je ovšem chytli Španělé a ti je dali zase do španělské cizinecké legie, která prý byla ještě horší než ta francouzská, takže si moc nepomohli. V Marseille ještě byla jakž takž možnost útěku, pokud člověku někdo pomáhal ? nikdo neměl papíry a všichni jsme byli ostříhaní dohola, takže se dalo těžko utéct. V Africe to bylo horší? pokud Arabové vůbec uprchlíky vrátili živé, tak ti dostali velmi těžký trest. Posílali je do Colomb-Becharu, což bylo vězení uprostřed Sahary. Kromě dezertérů tu byli i legionáři-kriminálníci, těžké případy.Colomb-Bechar bylo menší město, věznice byla opevněná hradbami a útěk byl nemožný ? město bylo uprostřed pouště. Režim tu byl velmi tvrdý? Ve Vietnamu dávali těžší provinilce na ostrov, kolem kterého byli žraloci, takže také odtud se nedalo prakticky utéct.

            Výcvik trval čtyři měsíce. Pak jsme byli každý přiděleni k jednotlivým rotám. Někteří z mých kamarádů se dostali k výsadkářům, jiní k obrněné vozbě, a opět jiní k hudbě. Všichni jsem však měli poprvé příležitost mluvit s legionáři, kteří se už vrátili po dvou letech válečné služby v Indočíně.

            Hodně Čechů se nalézalo v kapele. Ti si ani nevystřelili z pušky a pět  let jenom hráli. Kvůli přehlídkám bylo potřeba dobrých muzikantů, ať už v Africe, nebo při přehlídkách v Paříži na 14. července. Takový muzikant mohl celých pět let sloužit v Sidi-bel-Abbés. Byli ovšem muzikanti i ve Vietnamu?

            Při verbování do Indočíny jsme konečně objevili, proč je plat cizineckého legionáře, který sloužil v Africe, tak malý. Byl to prostředek, jak získat ?dobrovolníky? k službě v Indočíně, kde příplatky byly závratně vysoké a kde kynuly ještě jiné výhody. Jednou z nich byla výsada každého legionáře oženit se na dobu služby v Indočíně s mladou hezkou Indočíňankou.

            Teprve z trpké zkušenosti pozdější jsme se dozvěděli, jak tato služba vypadá, jak problematická jsou tato ?válečná manželství? a jaký je osud euroasijských dětí, jsou-li z těchto manželství jaké. Legionář je legionář a ostatek ? c´est la guerre.

            Zprávy o životě v Indočíně se přirozeně různily.  Našli se legionáři, kteří prošli indočínským křestem docela dobře. Ti si většinou prodlužovali kontrakty v legii a vraceli se zpátky. Mrzáci a nemocní byli hlavními šiřiteli hrůzostrašných zvěstí o daleké východní zemi, která je kletbou bílému muži. Já i většina mých kamarádů jsme jeli do Indočíny z docela prozaického důvodu, jenž byl patrně hlavním motivem většiny ?dobrovolníků? pro službu v Indočíně: náš plat v Africe byl strašně nízký a disciplína byla přísná. Obojí léčila Indočína. Ale bylo ještě jiné lákadlo. Cesta do Indočíny vedla Suezem. Nejeden legionář snil o skoku z lodi a rychlém plaveckém výkonu poté, jakmile utratil poslední frank z té polovičky prémie, kterou velitelství legie vyplácelo hned po podepsání přihlášky do Indočíny.

            Po vyplacení prémie nastala každému dobrovolníkovi příjemná chvilka, kdy si užíval víno, ženy a zpěv (ženy samozřejmě jen ve vojenském bordelu?). Ale útěk z legie nebyla žádná jednoduchá aféra. Dokonce ani v Suezu ne, kde svůdný břeh byl na dosah ruky. Z naší lodi (byl to typ Kaiserových lodí ?Liberty?) se o útěk nakonec nepokusil nikdo, protože nás zavřeli do podpalubí. Důstojníci patrně již měli své zkušenosti. Až mezi Sumatrou a Singapurem se o to pokusil jeden pološílený Maďar. Ani neměl příležitost se utopit. Stal se potravou žraloků, kteří často kroužili kolem naší lodi. Po takovém zjevném mravním ponaučení každému zašla chuť na dezerci.

            Cesta sama nebyla nic příjemného. Byli jsme namačkáni v podpalubí jako slanečci, pitná voda zapáchala a byla neuvěřitelně teplá, spánek za horkých nocí téměř nemožný. Na naší lodi nás bylo dvanáct Čechoslováků. Nevím, jestli dosud platí ono proslavené pořekadlo ?Co Čech to muzikant?, ale celá loď vždycky ztichla, když jsme se večer sešli na palubě a spustili ty naše. Nikdo z nás nebyl nějaký valný zpěvák. Musí to být ta melodie, která vždycky cizincům učaruje.

            Plavba nám trvala měsíc. Naším přístavem a bránou do Indočíny byl Saigon. Zcela v tradici legie čekala nás na nábřeží legionářská kapala, která tradičně vyhrávala všem  transportům z Afriky. Hned po příjezdu jsme byli přidělováni do různých posádek, takže se naše československá parta okamžitě rozpadla.

            ?Cestou vlakem ze Saigonu, když jsme zastavili, tak jsem si připadal jak někde na Divokém Západě. Všichni jsme měli novozélandské klobouky, které vypadaly jako kovbojské, u boků se nám houpaly pistole? no, na mě to dělalo tenkrát velký dojem. Znal jsem to jenom z filmů a nečekal jsem, že něco podobného uvidím i ve Vietnamu?

            Já a ještě jeden Čech jsme byli přiděleni do první line, na posádku v srdci anamských hor. Od Saigonu to bylo takových pět set kilometrů, takže cesta vlakem nám trvala celý den. Za ten den jsme dvakrát museli spravovat koleje, které byly vyhozeny do povětří vietnamskými komunisty.

            Tehdy jsme prvně zkusili, jak vlastně život legionáře v Indočíně vypadá. Říci, že jsme byli vyplašení jako mladí králíci, je málo. Trať vedla nekonečnou džunglí, z jejíž hloubi se tu a tam ozývaly výstřely. Seděli jsme na krajíčku sedadel a svírali nervózně pušky. Starým mazákům jsme byli pro smích. Ti dobře věděli, že přestřelky jsou na kilometry daleko a že našemu vlaku žádné nebezpečí nehrozí. Jen z výchovných účelů vystřelili z nenadání krátkou dávku z lehkého rychlopalného děla, které bylo součástí vlakové soupravy. Přirozeně, že jsme jim na jejich způsob žertování naletěli a všichni jsme se okamžitě váleli na zasviněné podlaze vagónu. Ti staří umírali smíchy a my strachy.

            Šťastně jsme dojeli do pohraničního městečka Nin Hoa, kde končila civilizace, francouzská civilní správa i železnice. Museli jsme přesednout na nákladní auta, která nás z naší operační základny měla dovézt na předsunutou pevnůstku hluboko v horách.

            Byla asi 80 kilometrů od Nin Hoa. Z dokonale zřejmých a přirozených důvodů se k našemu konvoji připojily tři mladé Indočíňanky, jejichž úkolem bylo udržovat mužnou morálku sto dvaceti legionářů pro dobu čtyř týdnů. Práce to byla nemalá a jejich žold ? z našeho stanoviska ? pramalý. Mimo rekruty a armádní prostitutky vezl náš konvoj ovšem i zbraně a zásoby. Štěstí se na mne usmálo. Byl jsem jedním ze čtyř legionářů, kteří měli za úkol hlídat nejdrahocennější auto ? náklaďák naložený vrchovatě lahvemi šampaňského, různými destiláty a vínem.

            Brali jsme naši strážní službu opravdu vážně, ale nemohli jsme zabránit tomu, aby se nějaké láhve šampusu při jízdě na tak hanebné cestě nerozbily. Na štěstí se rozbily až tehdy, když už jejich obsah svlažil věčně žíznivá legionářská hrdla.

            V příjemném stavu podroušení jsme prožili také první přepad ze zálohy. Na úseku silnice, který se vinul na úpatí strmé hory, porostlé neprostupnou (alespoň zdánlivě neprostupnou) džunglí, nám najednou z ničeho nic začaly padat ruční granáty rovnou na hlavy. Vietnamci si tam na nás počkali a během několika vteřin se jim podařilo zabít čtyři legionáře a několik našich druhů ve zbrani poranit. Šarvátka se protáhla na hezkou chvilku, neboť v ohybu cesty byla silnice rozkopaná a most přes říčku stržen. Stříleli jsem kolem sebe o sto šest, ačkoliv jsme neviděli živou duši.

            Přepad nás stál několik životů a několik hodin času. Musili jsme především narychlo opravit cestu a vyspravit stržený most. Zatímco většina horečně pracovala na opravách, hlídal zbytek legionářů všechna sousedící úbočí a svahy, abychom se nestali obětí dalšího přepadu.

            Naše pohraniční pevnost ležela necelé dva kilometry od území, kde neomezeně vládli vietminhové. Žádný legionář se nesměl odvážit vyjít z pevnosti sám. Před námi to udělalo několik nerozvážných. Ani jeden z nich se nevrátil. Jediné spojení se světem byla vysílačka. Jednou za měsíc jsme byli zásobováni ozbrojeným konvojem, který dovážel jak potraviny, tak munici a rekruty. Ale přesto, že doprovod konvoje byl vždy pro zuby ozbrojen, stávalo se, že vietminský přepad byl tak prudký, že se konvoj k nám nemohl dostat. Jen málo konvojů bylo tak šťastných, že projely mezi Nin Hoa a naší pevností bez přepadu a bez ztrát. Někdy trvalo takové obležení až tři měsíce.

            Tehdy jsme museli vyrukovat sami do nepřátelského území a zásobit se na vlastní pěst. Doprovázela nás vždy smečka psů, kteří byli cvičeni v lapání a dávení drůbeže. Při takových výpadech do vesnic, které byly buď komunisty obsazeny, nebo které alespoň teoreticky byly pod komunistickým vlivem, si legionáři počínali jako Braniboři v Čechách.

Ať už naši důstojníci použili jakékoli strategie, při obklíčení a přepadu vesnice byl jeden strategický rys neměnný. Legionáři slovanského původu šli vždycky první na místa, kde se předpokládalo, že se bude střílet. Druhou vlnu útočníků tvořili obyčejně Němci, kteří zvláště vynikali v loupení a rabování. Strategickou zálohu tvořili Francouzi a Italové, kteří brali útokem ženské. Když skončilo vraždění, loupení a násilnění, vracívali jsme se do pevnosti se stádem dobytka, prasaty, pytli cukru, rýže a každému z nás koukala z torny hlava zvěčnělého kačera nebo slepice. Hlouček zajatců, mužů i žen, triumfálně uzavíral smutný průvod.

            Naši protivníci nám přirozeně nezůstávali nic dlužni. Naše zásobovací výpravy do jejich království jim byly trnem v oku. Odvděčovali se nám jednoduchým a stereotypním způsobem: tu a tam nám uspořádali v noci ohňostroj z minometů. Náš pevnostní hřbitůvek se utěšeně rozrůstal.

            Vietnamci nebyli naším jediným nepřítelem. Někdy musily naše hlídky vzít do zaječích před rozdivočelým buvolem, jemuž nechtěně zkřížily cestu. Pak se vždycky ukázalo, že nejlepší obranou je útěk do koruny nejbližšího stromu. Tak zvaní ostrostřelci, kteří věřili, že útočící buvol padne po jedné dobře mířené ráně, na to setsakramentsky doplatili.

            Na hlídce v džungli se nedalo dělat nic jiného, než si sednout, nasadit bodák na pušku a doufat, že kdyby se na bodák napíchl Vietnamec, že při jeho výkřiku člověk stačí stisknout spoušť a zabít ho? Kromě Vietminhů tu číhalo i jiné nebezpečí ? hadi, tygři, leopardi, černí panteři. Jednou jsme pohřešili strážného. Nejdříve jsem si mysleli, že utekl, protože k tomu docházelo i ve Vietnamu. Ale našli jsme ho kus od jeho stanoviště rozporcovaného k nepoznání. Podle stop jsme zjistili, že ho napadl černý panter, asi ve spánku. Pochodovali jsme dál, pantera jsme dokonce zahlédli, ale nepodařilo se nám ho zastřelit. Člověk prostě mohl zahynout i jinak, než střelnou zbraní.

            Naším největším a nejnebezpečnějším nepřítelem byla však džungle sama. Omezovala okruh našich operací a skrývala nepřítele, který se v ní pohyboval lehce. Byl v ní doma, zatímco my jsme se těžce prodírali nepřátelským územím.

            Nedaleko naší pevnůstky byla vysoká hora, zcela porostlá divokou džunglí. Naši vyzvědači zjistili, že na vrcholku té hory mají vietminhci výpadovou základnu a stálý tábor. Potlačit vietminhskou činnost v okolí naší pevnůstky znamenalo zničit onu základnu na vrcholku hory.

            Kolikrát jsme se o to pokoušeli! Kolikrát vyšly z naší pevnosti přepadové oddíly s přesně vypracovanými rozkazy, s přesně stanoveným způsobem boje a s neméně přesně narýsovaným výsledkem přepadu! Ani jednou se nám nepodařilo tu horu slézt, natož přijít do styku s nepřítelem. V Indočíně bojovala legie proti neviditelnému nepříteli, který zasazoval rány, kde se mu to hodilo, ale který se uměl tak skrývat, že odvetný úder vždy vyšel naprázdno. My legionáři jsme nebojovali proti mužům, ale proti spleti lian, proti vražednému podnebí, proti zemi samé.

            Naše přepadové oddíly se několikrát pokoušely vystoupit na vrcholek hory, kde byla partyzánská základna. Myslím, že se komunisté ani nesnažili svůj tábor vyklidit alespoň dočasně. Musili si být jisti, že legionáři se nahoru nikdy nedostanou. A jejich odhad byl správný.

            Ztráceli jsem vždy několik srdcervoucích a nervy drásajících dnů ve vlhké indočínské džungli donuceni stále pochodovat, vlastně ne pochodovat, ale potácet se úzkým průvlakem v divokém porostu, stále vzhůru a vzhůru, v ustavičném napětí kdy a kde vybouchne první ruční granát, kdy zazní stakato ruských nebo československých samopalů?

            Náznaky stezek, jimiž jsme se prodírali s takovou námahou, byly prosekány komunistickými partyzány tak, aby nás svedly od správné pozice tábora, a aby nás zavedly do míst, která se nejlépe hodila k přepadu ze zálohy. Musili jsem se prodírat džunglí velmi opatrně, abychom se najednou nezřítili do skryté jámy, jejíž dno bylo obvykle prošpikováno jako dýka ostrými bambusovými trny, abychom nešlápli na nastraženou nášlapnou minu.

            Ale ani tohle všechno nás nemohlo zadržet. Neporazil nás záludný a skrytý nepřítel, ale nedostatek vody. Potoky a říčky v údolí byly při těchto operacích našim hlídkám příliš vzdáleny, a nikdo se neodvážil vypravit se sám pro čerstvou vodu. Žízeň nás vždycky porazila. A tak zůstala partyzánská základna indočínských komunistů nedobytnou pevností, jež nepotřebovala žádné opevnění.

            Nejúčinnějšími spojenci džungle byly milióny moskytů, škorpiónů a nepopsatelných stonožek, obyčejně jedovatých. Řady legie neřídly zkázonosnou palbou nepřátel ze severu, ale všemi možnými druhy záhadných chorob, o nichž vlastně nikdo nevěděl jak vznikly, ani jak je léčit.

            Lékaři a všelijací ranhojiči, kteří představovali lékařskou službu v menších pevnůstkách, sice poznali podle neklamných příznaků úplavici a beri-beri, ale většinou si nevěděli rady s odpuzujícími kožními chorobami. Jedné všeobecné odrůdě se říkalo makriji, druhé tatanamit ? byla to ošklivá vyrážka, hodně podobná svrabu.

            Posádka naší pevnůstky konala pravidelné hlídky v nepřátelském území. Ale přestože to byla pevnůstka, nebyla zcela opuštěná. Na vrcholku hory, jejíž příkrá úbočí spadala do moře, byla postavena ještě menší a ztracenější varta. Byla asi pět kilometrů od naší základny. Dostal jsem se na ni proto, že jsem nemohl udržet krok při hlídkách s ostatními legionáři. Moje choroba nohou mne sice neopravňovala k superarbitraci, ale přesto jsem byl přidělen na ?lehčí? službu, to jest tam, kde nebylo třeba konat dlouhé a vyčerpávající pochody džunglí.

            Armádní trosky, k nimž jsem byl přidělen, měly za úkol hlídat dřevěný most přes říčku, která tekla kolem srázné hory. Dřevěná a hliněná palisáda, která měla chránit posádku jedenácti legionářů, byla na rozpadnutí. Velitelem posádky byl seržant Kocián, Čech. Nouzová prvorepublikánská kolonie byla proti našemu indočínskému domovu hotelem první třídy. Ohrada byla dřevěná, pokud se tak dala nazvat řada trámů skrz naskrz prožraných termity. Podlaha byla hliněná, báječně to klouzalo, když začalo jen zlehka pršet. Tučné krysy s námi jedly z jednoho talíře. Tahle ztracená varta se jen hemžila hady a škorpióny. Kdykoli jsme šli spát, kdykoli jsme se ráno oblékali, vždycky jsem prohlíželi co nejpečlivěji šaty, boty a naše lůžka, abychom se vyhnuli nepříjemným, někdy i smrtelným následkům.

            Zdědil jsem ?lehkou? službu. Teprve na místě jsem se dozvěděl, kam dává velení legie  částečně neschopné legionáře. Naše stanoviště bylo označováno za ?Poste de la morte et de fous? ? pevnost mrtvých a bláznů. Užili jsem si své.

            Tahle díra si svou pověst bohatě zasloužila. Po třech měsících strážní služby se z každého stával podivín, ne-li učiněný blázen. Peněz jsme měli plné kapsy, ale zač je utratit? Nebyly tam široko daleko žádné ženské, žádná možnost rozptýlení, ba ani jediná knížka. Kolem nás se rozkládala  nejdivočejší džungle, z níž se bez ustání ozýval řev opic. Na procházku nebylo ani pomyšlení. Na tu si vycházeli jenom sebevrazi.

            Celá naše služba se skládala za dvou hlídek ? dvě hodiny ve dne a dvě v noci. Jinak jsme se celý den povalovali ve svých kutloších vyrobených vlastnoručně ze starých beden a bambusu. Ani normální polní lůžka tam nebyla. Jediným oblekem byly šortky. Neholení po týdny a měsíce podobali jsme se spíš robinsonům než vojákům. Jedinou zábavu jsme si musili vymyslet sami: na strom uvnitř palisád jsme zavěsili starou helmu a krátili si dlouhou chvíli střelbou z pušek nebo z kulometu.

            Nejhorší svízel byl s vodou, kterou jsme si musili čerpat z nedalekého horského potoka. Pro vodu jsme se vždy vypravili s čtyřčlennou hlídkou. Nosiči vody byli tři zajatí domorodci, kteří byli nuceni konat práci otroků. Nejednou jsme byli zaskočeni, ale naše ztráty byly celkem malé. Při jednom takovém přepadu (jejich účelem vždy bylo osvobodit zajatce) byl raněn jeden z nás Čechoslováků. Naštěstí tak šťastně, že se pro to zranění dostal o celé dva roky z legie dříve než ostatní.

            Na této strážní pozici jsem strávil Vánoce, na které do smrti nezapomenu. Začátkem prosince nám došly zásoby a čekali jsme na zásobovací konvoj jako na Boží smilování. Byla to pro nás strašná rána, když jsme zachytili radiovou depeši z hlavní pevnosti, že náš konvoj byl napaden partyzány, kteří pobili část strážního oddílu a celý konvoj zapálili. Jen několika legionářům se podařil ústup z léčky. Byli jsme odříznuti.

            Hlady jsme šilhali. Protože jsme se neodvažovali vyjít na lov jednotlivě, a na větší výpad nebylo pomyšlení, stříleli jsme to, co nám přišlo na dostřel opevnění. Doufám, že už nikdy v životě nebudu muset jíst takovou havěť ? opice, hady, divoké kočky, dikobrazy. Nebesa však na nás nezapomněla. Vojenské transportní letadlo nám shodilo těsně před svátky balíčky vánoční nadílky. Jeden z nich zapadl do džungle. Jak jsme byli lační a lakomí, rozhodl jsem se já a ještě jeden Němec, že se vypravíme do džungle a pokusíme se balík najít.

            Hledání nám trvalo skoro celý den, ale kdepak, balík jako by se propadl. Bylo to jako hledat špendlík ve stohu sena. Byl jsem opatrný, příliš jsem se od pevnůstky nevzdaloval, a vrátil jsem se z pátrání včas, než zašlo slunce. Můj kamarád se však neobjevil. Ztratil se mi někde ve spleti tropického porostu. Protože několik dní předtím byla naše posádka ponechána s pokojem od nájezdů, domnívali jsme se všichni, že prostě dezertoval a že se pokouší projít džunglí k moři, kde by našel dočasný úkryt v nějaké rybářské vesničce.

            Ať byly jeho původní záměry jakékoliv, vrátil se druhý den ráno. Spíš jeho stín se vrátil. Nervová troska, rozedraný, poškrábaný, neschopen souvislé řeči. Noc v džungli ho zlomila. Vyprávěl nám potom, že dvakrát za noc viděl černého pantera. Byli jsme přesvědčeni, že měl halucinace. Ale za několik dní se mi skutečně podařilo černého pantera zastřelit (byl jsem na pevnůstce nejlepší střelec). Jednou jsem dokonce zastřelil i tygra, ale protože nikdo z nás nedokázal kůže vydělat, žádná trofej mi nezůstala. Maso jsme přirozeně snědli.

            Zvláště nás sužoval nedostatek soli. Kdo poznal, co to znamená jíst nesolené jídlo, pochopí, že nás opustil strach i opatrnost. Zorganizovali jsme ozbrojenou výpravu k moři, kde jsme vysušovali sůl z mořské vody. Sůl to byla všelijaká, ale lepší než žádná. Použili jsme této příležitosti k rybaření po ruském způsobu ? ručními granáty. Čerstvá ryba byla lahůdkou na našich chudých stolech. Jako zázrakem nám toto dobrodružství prošlo bez následků. Byla to hazardní výprava ? naše posádka byla rozdělena na polovic. Kdyby byli partyzáni napadli buď nás na břehu moře, nebo pevnůstku samu, těžko bychom se byli bránili.

            Na Štědrý večer jsme tedy měli rybu i pochoutky z vánočních balíčků. Ale pravá nadílka přišla až po vánocích. Zásobovacímu konvoji se tentokrát podařilo hladce projet těch pár mil od pevnosti k nám. Zase jsme byli zásobeni a nadto ještě jsme měli velký sud vína a spoustu lahví kořalek. S konvojem přijela i jedna indočínská dáma. Kdo se cítil, mohl si za malý poplatek užít během čtyř hodin, které konvoj u nás pobyl.

            Po hubeném měsíci jsme zažili tučný týden, každý z nás dostal nějakou poštu, kterou jsme znovu a znovu pročítali a navzájem vyměňovali. Bylo veselo. Měsíční příděl lihovin jsme zkonzumovali za pár dní. Ve službě zůstali polostřízliví. My ostatní jsme byli pod obraz po celý ten čas. I kuchyně se načas zlepšila. To však nesmí nikdo brát podle civilizovaných měřítek. V naší posádce musil každý z nás dělat kuchaře i pekaře. Musili jsme se střídat, protože vaření v takovém horku byla nepříjemná záležitost. Jelikož jsme byli různých národností, naše kuchyně byla ? nebo se alespoň snažila být ? mezinárodní.

            Když jde cizinecký legionář v Indočíně do boje, je jeho největším nepřítelem podnebí a džungle. Je-li přidělen ke strážní službě na pevnosti, ubíjí ho neméně smrtelná nuda. Jeden nepřítel zabíjí tělo, druhý duši. Na pevnosti nás mělo být patnáct, ale bylo nás jen jedenáct. Poslali mě sem vlastně proto, že tu zemřeli záhadnou smrtí dva legionáři a scházeli lidé. Pevnost byla nedostavěná, když pršelo, tak víc uvnitř než venku, takže tu záhadnou smrt mohla způsobit buď plíseň, nebo také krysy, kterých tu bylo hodně. Aby doktor zjistil, jestli původcem úmrtí jsou opravdu krysy, potřeboval jednu chytit? Začal jsem z nudy vyrábět primitivní pasti, do nichž jsem chytal veverky, krysy a hady. V lapání krys jsem za nějaký čas nabyl značného cviku. Všiml jsem si, že když nechám krysu asi čtyři dny samotnou v pasti, kde dostává žrát, tak po těch čtyřech dnech neopustí past ani tehdy, když je otevřená. Začal jsem experimentovat. Ke ?zkrocené? kryse jsem přidal jinou, ?divokou?. Okamžitě vzplanul boj, který vždy končil smrtí jedné z krys.

            A tak se zrodil nový legionářský ?sport?. Začal jsem pořádat krysí ?zápasy?, při nichž se sázelo o sto šest. Tato podívaná se stala naší nejoblíbenější zábavou. Každý hulákal a klel ve svém mateřském jazyku, a tak při krysích zápasech byl povyk jako při opravdové španělské koridě.

            Kolem naší palisády byla spousta poražených stromů, jejichž dřevo nám sloužilo za palivo. Ani výpravy za dřevem však nebyly bez nebezpečí. Háček byl v tom, že stromy byly pokáceny přes minové pole, jež chránilo přístup k pevnůstce. Jenomže už dávno nikdo nevěděl, kde a jak tam byly miny nakladeny, protože plán minového pole se ztratil. A tak přišli o život tři naši otroci-zajatci. Jeden z nich kteréhosi den šlápl na minu, která musila být opravdu velká, protože všichni tři byli na místě mrtvi. Legionář, který je z menší vzdálenosti hlídal, přišel výbuchem o nohu.

            Na pevnosti ?mrtvých a bláznů? si musil každý odsloužit nejméně dva měsíce, než mohl být přeložen jinam. Já jsem tam z vlastní vůle odsloužil celých sedm měsíců. Každý se divil, že jsem se za tu dobu nezbláznil, nejvíc já sám. Ale služba na Bohem zapomenuté pevnůstce se mi z neznámých důvodů začala líbit, a tak jsem oddaloval odchod, jak se dalo. Snad to byl kus Robinsona, který je v každém z nás, který se hlásil o své. Nevím, ačkoli jsem později o tom často přemýšlel. Nakonec jsem si řekl, že jsou lidé stvoření pro život ve velkých městech, a jiní, jimž se žije nejlépe v pustině. A přestal jsem o tom přemýšlet.

            Byli jsme špatně vyzbrojeni ? kdybychom měli nějaké dělo nebo něco lepšího, Vietnamcům by se už vyplatilo nás zlikvidovat. Ale měli jsme jen těžký kulomet (shodou okolností anglicko-české výroby, Bren) a minomet. Vietnamcům se jednalo hlavně o osvobození zajatců. Když jsme šli pro vodu, museli jsme si počínat velmi obezřetně, protože Vietnamci toho využívali k přepadům. Protože to bylo riskantní, tak jsme vodou šetřili, a vypravili jsme se pro ní, až když už ta zbývající byla smradlavá. Jednou, když byla řada na mě, abych se v potoce umyl, tak jsme byli přepadeni. Naštěstí jsem měl na kameni přes sebou položenou pušku. Legionář na můstku s kulometem, shodou okolností Čech, začal hned kolem mě střílet, já také, ale měl jsem kolem potoka křoviska, takže jsem nic neviděl. Kdybych ale nestřílel, zlikvidovali by mě mačetou. Po přestřelce jsem si všiml, že vedle mě ve vodě leží granát ? naštěstí nevybouchl. Pušku jsem měl od střílení celou rozpálenou. Zpátky jsem běžel nahý, ale nic se nám nestalo. Vietnamci utekli, přepad měl za úkol osvobodit zajatce, což se také podařilo. Na strážní věži seděl seržant ? Jugoslávec, který dva zajatce zastřelil a třetího zranil.

            Ten Jugoslávec si mě oblíbil; později se ukázalo, že vlastně předával zprávy druhé straně, v armádě Vietminhu měl hodnost kapitána? Jednou mi ale zachránil život. Hlídkoval jsem spolu s ním na silnici, kudy měl přijet konvoj s vojáky a zásobami. Najednou mi seržant říká ? nehýbej se, počkej, až přijdu. Měl jsem dojem, že si dělá legraci, ale poslechl jsem. Přiblížil se ke mně a přesekl drát od miny, která byla zahrabaná vedle mě. Nahoře ve stromech seděl Vietnamec, který čekal na kamión naložený vojáky a zbraněmi, aby ho vyhodil do vzduchu. Když to viděl, tak utekl ? musel jsem do kopce za ním. Našel jsem jeho stanoviště, kde byly ještě nějaké granáty, ale jeho už ne.

            Za těch sedm měsíců, které jsem na pevnůstce prožil, se vystřídalo několik posádek. Náhoda tomu chtěla, že s jednou novou směnou přišli tři další Čechoslováci. Po dva měsíce zněla ?pevnost mrtvých a bláznů? českým zpěvem. Jeden z příchozích hrál na mandolínu, já na kytaru, zbývající dva byli slušní zpěváci. Za týden za dva naučila se celá posádka řadu českých písniček. Ta nejoblíbenější se stala později hymnou praporu parašutistů cizinecké legie, ve kterém sloužilo mnoho Čechoslováků. Byla to sentimentální píseň o ?malé, sladké Marianě?. Stala se částí folklóru cizinecké legie v Indočíně. .

            Jinak byla s nováčky na naší pevnůstce velká potíž. Ti legionáři, jejichž úkolem bylo je zaučit ve službě, měli z toho vždy řadu probdělých nocí. My jsme totiž úmyslně vyhazovali všechny plechovky od konzerv před palisády do ?země nikoho?, aby se k nám v noci nemohli partyzáni nepozorovaně přiblížit. Bylo to primitivní poplachové zařízení. My staří mazáci jsme přirozeně věděli, že v noci se k pevnůstce stahují divoké kočky, dikobrazi, opice, aby se živily na zbytcích konzerv. A stejně jsme byli zvyklí na to, že nováček, který stojí na stráži, začne hlava nehlava pálit po nějaké mlsné kočce, která zašramotila plechovkou pod podťatým kmenem. Mohli jsme je vždycky třikrát varovat, mohli jsme jim radit, aby si předem posvítili baterkou než spustí kanonádu, ale nadarmo. Ne každý z nich měl odvahu si posvítit.

            Největší mizérie nastala na pevnůstce v období dešťů. Naše vlastnoručně stavěná pec na chleba byla tak nasáklá vodou, že nebylo možno chleba snesitelně upéct. Jedli jsme chléb napůl syrový a měli jsme dojem, že jíme lepidlo. Bohužel jsem také nebyli jediní, kdo hledali přístřeší ve zříceninách pevnosti. S obdobím dešťů se nám uvnitř palisád usadila všemožná havěť, která hledala suché místečko. Nebylo dne, abychom nezabili nějakého hada, škorpióna nebo alespoň dvacet centimetrů dlouhou, jako palec silnou fosforovou stonožku. Tento zvlášť nepříjemný druh zanechával na těle stopy jako po spálenině železným prutem.

            O stropech se v naší barabizně nedalo mluvit. V nejlepším případě to byla obloha, zbrázděná špatně svázanými bambusovými tyčemi, které se zdály ukazovat dešti cestu na místa pro nás nejméně příjemná. Vyřešili jsme to tím, že jsme nad každou postelí natáhli plachtu, která zadržela alespoň to nejhorší. I zdání podlahy zmizelo, brodili jsem se všude po kotníky v blátě. V různých koutech ubikací začaly růst podivné houby.

            Toto všechno se dalo vydržet. Ale s obdobím dešťů přišly i nemoci: tyfus a malárie. Během tří týdnů zemřeli čtyři legionáři na tyfus. Zbytek nás se vlekl na stráž a ze stráže polomrtvý malárií. Vydržel jsem dost dlouho, ale nakonec jsem se přece jen poroučel. Byl jsem evakuován vojenským transportním letadlem do městské vojenské nemocnice v Nha-Trangu. Tak jsem se po sedmnácti měsících života v džungli (z toho sedm na ?pevnosti mrtvých a bláznů?) octl znovu v civilizaci. Teprve nyní jsem poznal, jak jsem zpustl a zdivočel. Přivezli mne ve špinavých hadrech, plnovous jsem měl až po pás. Dlouho trvalo, než jsem si zvykl na městský život, než jsem si zvykl chodit bez pušky.

            V nemocnici mě dávali do pořádku celý měsíc. Pak jsem dostal zdravotní dovolenou. Po hubených letech přišla doba hojnosti, neboť jsem dostal na ruku všechen našetřený žold. Protože jsem se nemohl ze zdravotních důvodů vrátit ke své jednotce, přidělila mne vojenská správa jako správce malého domku, ve kterém byla vojenská ševcovna, a kde se také opravovaly legionářské uniformy. Bylo to na malém indočínském městečku, kde byla také skromná legionářská posádka.a.

            V domku mimo mne nikdo jiný nebydlel, takže jsem se zařídil po domácku. Začal jsem pěstovat kachny a oženil jsem se po vojensku s indočínským děvčetem. Legionářská svatba byla velmi jednoduchá. Nejvíc cavyků bylo s nevěstou?, která musela bát prošetřena vojenskou protišpionážní službou, čili musela prokázat spolehlivost. Manžel měl povinnost jí platit malý poplatek měsíčně na výživu. Tím byla celá ceremonie odbyta. Žádný obřad, žádný kostel, žádná svatební hostina. Když se ?manžel? manželky nabažil, mohl ji klidně prodat kamarádovi. Zbyly-li po manželství vojáka s Indočíňankou nějaké děti, přispívala na jejich výživu vláda. Proto byla vojenská manželství u Indočíňanek oblíbená. Já sám jsem byl za svých dvou let v Indočíně ?ženat? dvakrát. Během času se zjistilo, že mnoho těchto dočasných ?manželek? vyzvídalo vojenská tajemství pro komunistické povstalce. Typický případ jsem slyšel vyprávět v Hanoi. Vůdce komunistů Ho-či-min měl prý čtyři dcery, které prošly komunistickým špionážním kursem, a všechny se staly ze strategických důvodů ?manželkami? francouzských důstojníků.

            Indočínské civilní obyvatelstvo se k legionářům chovalo velmi uctivě, protože z nich mělo strach. Mnohý z legionářů využíval válečné situace k loupení a k vydírání civilistů. Stávalo se dost často, že si legionář zašel do domorodého krámku něco ?koupit?, a když došlo k placení, zaplatil ručním granátem. Když chceš zaplatit, tak tady máš. Když to obchodníka náhodou nezabilo, bál se jít žalovat, protože věděl, že by to zaplatil životem později.

            Život na indočínské vesnici byl vždy velmi primitivní. Domorodci pěstují rýži a cukrovou třtinu. Poznali-li legionáře blíže, byli velmi dobrosrdeční. O politice věděli houby. Válka v Indočíně je postavila do velmi nešťastné situace. Byli vydíráni a sužováni oběma stranami. V oblastech, kde operovaly komunistické tlupy, musili vesničané odvádět rýži a cukr povstalcům, kteří jim hrozili smrtí, zatají-li nějaké zásoby. A když se jim přece něco podařilo ukrýt, přišli jsem my, zrekvírovali, co se dalo, zbytek zapálili, aby se nedostal do rukou komunistů. A tak chudák zemědělec neměl nic tak jako tak, a nadto žil v neustálém strachu před vpádem soldatesky francouzské i komunistické.

            Mnoho vesničanů se rozhodlo k útěku z vesnic, většina uprchla do komunistických řad, menšina se usadila kolem francouzských pevnůstek, kde muži vstoupili do pomocných indočínských oddílů, které bojovaly s námi bok po boku proti komunistům. Nebylo na ně spolehnutí. Jak hrozilo nebezpečí, obyčejně se ztratili z parády. Byli to však oni, kteří si vylévali největší vztek na zajatcích. V mučení zajatců byli mistry. Nebudu zacházet do podrobností. Přečtěte si kteroukoli historii třicetileté války a buďte jisti, že její hrůzy se opakovaly ve vesnicích a táborech nešťastné Indočíny v polovině dvacátého století.

            Se zajatci, o nichž se nic nevědělo, a kteří nebyli v podezření, že by mohli prozradit něco o úmyslech komunistů, se ovšem zacházelo celkem slušně. V duchu jsem však musil obdivovat odvahu a odevzdanost těch zajatců, mužů i žen, kteří byli podrobeni mučení, a z nichž většina byla umučena k smrti. Většinou neprozradili ani slovo, jen se modlili, pokud jim sloužilo vědomí. Je stará pravda, že v občanské válce je bratr bratru největším vlkem.

            Řadoví váleční zajatci nám většinou sloužili za sluhy. Pokud byla mezi nimi mladá děvčata, a těch bylo v partyzánských jednotkách dost, dala se většinou dobrovolně zlákat do vojenských nevěstinců. Pamatuji se na jednu episodu z indočínské války, při níž jsme zajali větší počet děvčat. Ta byla uvězněna na pevnosti v oddělené místnosti, která byla přímo pod naší ubikací. Legionáři jsou ve věcech lásky vynalézaví, a tak stačilo vytrhnout několik prken z podlahy. Vznikl otvor natolik veliký, aby se jím mohla protáhnout jedna osoba. Každé noci se našlo dost ?nepřítelkyň?, které se byly ochotny prodat za kus chleba, a které to navíc považovaly za slušný obchod. Znal jsem dokonce jednoho Čecha, velitele legionářské pevnůstky, který měl na frejířské podniky stanovenu pevnou cenu: za týden zábavy se zajatkyní ji propustil na svobodu. Ale to byl pak kapitán.

            Nepřítel, jemuž jsme my legionáři čelili, byl v podstatě dvojí. Jednak to byla pravidelná komunistická armáda, vybavená jak zbraněmi kterékoli jiné moderní armády, tak i uniformami, jednak nepravidelné partyzánské tlupy, které žily v džungli a z džungle. Upadnout do zajetí těchto band znamenalo skončit nabodnut na kůl nepříjemným koncem napřed. Než ovšem došlo k závěrečnému aktu, provedli komunističtí partyzáni několik velmi ohavných žertíků. Pohled na legionáře, kteří si dovolil přepych dát se zajmout partyzány nebyl ani ladný ani hygienický ? měli v ústech svoje vlastní uřezané přirození.

            Ho-či-minova pravidelná armáda zacházela ze zajatci poměrně slušně. Snažili se, aby zajatci přešli na jejich stranu, neboť jim mohli být velmi užiteční jak z propagačních, tak z vojenských důvodů.

            Týkalo se také legionářů československé národnosti, zvláště potom, když byla vyhlášena Zápotockého amnestie. Tehdy byli všichni zajatí českoslovenští legionáři urychleně posláni do Československa, aby přispěli svojí hřivnou k propagační válce. Pokud jsem se dozvěděl, naříkali si českoslovenští zajatci především na nedostatek lékařské péče a léků. Kdo ze zajatců onemocněl úplavicí nebo malárií, obyčejně v zajetí zemřel. Snad to bylo tím, že Ho-či-minova armáda měla sama nedostatek léků a lékařů. Liberálně však byli zásobeni ?manželkami? dočasného typu přesně tak, jak jsme o měli zavedeno v legii.

            Zajímavé bylo, že povstalci zvláště stáli o československé zajatce, kteří byli vyučeni v řemeslech, speciálně o kovodělníky. Nikdo na nich nežádal, aby bojovali proti nám. Když se však někdo z nich rozhodl vstoupit do Ho-či-minovy armády, stal se automaticky instruktorem, ne-li důstojníkem. Bylo to především proto, že v té době byli indočínští komunisté vyzbrojeni z velké části československými zbraněmi.

            Můj pobyt v Indočíně, abych se vrátil ke své vlastní odysseji, skončil co nejpříjemněji v onom indočínském městečku, kde jsem nevelel ničemu krvežíznivějšímu, než vojenské ševcovně. V posádce bylo několik Čechoslováků, kteří patřili k pravidelným večerním návštěvníkům. Každý večer zněla kytara, domek se otřásal českým zpěvem, žíznivé krky byly svlažovány červeným vínem. Výjimku činil jeden saniťák, který si vždycky přinesl s láhví koňaku i vlastní nosítka, na nichž jsme ho po seanci vždycky odnesli do ošetřovny, ve které úřadoval ve dne.

            Tak můj dvouletý kontrakt v Indočíně skončil. Dal jsem sbohem své druhé ?manželce?, kterou si už zamluvil kamarád. Na palubě lodi, která nás vezla zpátky do Afriky, jsme si teprve učinili bilanci našeho zájezdu do Indočíny. Naše parta měla dvanáct členů. Čtyři padli pod cizí vlajkou.

            Když jsem odkroutil zbytek závazku v Alžírsku, odešel jsem do Francie, kde jsem požádal o udělení občanství. K žádosti o francouzské občanství chci podotknout, že i když si člověk odsloužil pět let v legii, tak se musel zároveň slušně chovat. Pokud byl v legii nějaký lehčí delikvent, po odsloužení pěti let dala Legie zprávu policii, že bude propuštěn. No a když vycházel z brány ven, tak tam už na něj čekali. Tak on se zase obrátil a přihlásil se na delších pět let. Prostě neměl jiné východisko. Dělali to úmyslně, protože věděli, že bude lepší, když bude takový člověk v legii než v civilu? Pokud například dezertoval, nebo něco ukradl, tak nedostal tzv. certificate de bon conduite, tzn. vysvědčení o slušném chování. S tímto vysvědčením měl člověk právo zůstat ve Francii. Jinak jej vrátili tam, kde ?angažoval?, ve Francii ho nenechali. Například bývalé esesáky vraceli do Německa, jakož i většinu ostatních německých válečných zajatců. Pokud je nechali ve Francii, nedali jim státní příslušnost.

Algerie, 12. května 1952

Úryvky dopisů, zasílaných legionářem Koenigem matce do ČSR:

Sidi Bel-Abbés. 11. 11. 1948 

            ?Doufám však, že zde dlouho nebudu, neboť přijde-li válka, tak mám naději (ovšem v tom případě budu-li mít štěstí a nic se mi nestane), se vrátit domů. Jsem zde z kamarádů z Prahy sám. Je zde asi dvacet národů. Ponejvíce Němců, těch je zde asi šedesát procent, ostatní jsou Francouzi, Italové, Španělé, Slovani, Rusové aj. Snášíme se velmi dobře, a zvláště s Němci, neboť je tu přísná kázeň a pořádek?

            ?To znamená, že bych do Indočíny teď nejel. Že jsou tam boje je pravda, ale zase tak dobře jako v Indočíně je málokde. Tam je všeho dosti, zlata, jídla, peněz, a i ženy si tam možno za sto piastrů koupit, a ty jsou prý velmi krásné a čistotné. Nemysli, že snad si chci nějakou koupit, píši to jen tak pro zajímavost, neboť tam se nežení jak u nás doma, ale rodičům zaplatíš a již je tvoje třeba až do smrti, a když uteče, tak dostaneš peníze zpět. Jistě si myslíš, že to není pravda, ale je tomu skutečně tak.....

            ...Zdejší obyvatelé jsou většinou Arabové, a ti se snad vůbec nemyjí, špína z nich se dá nožem škrábat. Arabky chodí celé zahalené v jakési bílé plátno a vidět jim jsou jenom paty, na kterých mají tetování asi jako špatně zaštupované ponožky. Obličej mají tak šikovně zakrytý, že je vidět jenom malinkou dirku pro oko, kterým na mě vejrá jako na slona. ? Starší ženy chodí s obličejem odhaleným, na kterém mají odporné tetování, a některé nosí v uších zapínací špendlíky. Musíme smát, když jedou na oslech a bosé nohy vláčejí po zemi?.

            ?Trochu již umím francouzsky a německy, neboť se tu jinak nemluví. Beru na čtrnáct dní šest set franků, což je jako našich 400 Kč. Je to málo, ale zde to stačí, neboť jídla a šatů mám dost. Máme zde americké nové uniformy. Dva dlouhé kabáty, troje šaty, dvoje boty, tři košile a jiné příslušné k tomu věci. Jinak máme každý den třikrát maso, půl litru vína, tři čtvrtě kg chleba a nějaké to ovoce (pomeranče, datle apod.). pak jsou buďto fazole, brambory, makarony, rýže, hrách a různé zeleninové saláty, neboť zde mají úrodu celý rok, takže mají stále čerstvou zeleninu?

            ?Pojedu-li do Indočíny, tak budu brát asi pět tisíc franků, tak Ti nějaké to ovoce pošlu?

            Děvčata ať nemají strachu, že zde mám nějakou jinou, zdejší obyvatelé nás v lásce nemají, myslí si, že je v legii samý vrah a Němec?

Indočína, 17. 5. 1949

            ?Se zdejším životem jsem spokojen. Někdy jdeme do hor, a po týdnu se opět vracíme zpět. Normálně chodíme většinou ráno na tři hodiny na patrolu, a pak pro velká vedra od 11 h do 3 h spíme. To je vše, co zde děláme, veškeré práce dělají zajatci?

Pfhu-Khe, 10. 3. 1950

            Vzdálit se sám dále od našeho obydlí se nedoporučuje, kvůli přepadení. Naši nepřátelé číhají v džungli jen na tuto příležitost. V přímém boji se nikdy nepostaví.

(zhruba od května 1950 přestaly do Indočíny docházet dopisy z Československa a bylo nutné posílat poštu přes USA)

17. února 1952 (Afrika)

            ?Ten článek se zakládá na pravdě do roku 1948. Dnes je však vše jiné a stále se to mění v náš prospěch. Kdyby to zde bylo tak špatné jak píší, tak by sem dnes nikdo již nechodil. Netvrdím, že je zde pro každého dobře. Je-li však člověk zvyklý pořádku a kázni, tak mu zde špatně není. S tím mučením to tk není. Já sám jsem nic takového neviděl.