logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Otto Kretschmer

Nová kniha o německém ponorkovém esu druhé světové války.

V nakladatelství Elka Press vychází nová kniha OTTO KRETSCHMER, s podtitulkem Život německého ponorkového velitele z 2. sv. války s nejvyšším skóre potopené tonáže. Autorem je anglický historik Lawrence Peterson. Píše rozsáhle o různých aspektech účasti německých ozbrojených sil ve druhé světové válce, obzvláště o službě na ponorkách. Jeho předchozí knihy zahrnují Dönitz’s Last Gamble (Dönitzův poslední hazard) a Hitler’s Grey Wolves (Hitlerovi šedí vlci). Žije nedaleko italského Castellaneta a je instruktorem potápění a bubeníkem v heavy metalové kapele. Věnoval roky výzkumu historie wehrmachtu, včetně času kdy jako člen archivní studijní skupiny pracoval pro Ponorkové muzeum Royal navy v Gosportu jako specialista na dokumenty ponorkového námořnictva.

Otto Kretschmer bojoval ve válce pouze od září 1939 do března 1941, přesto se stal ponorkovým velitelem s nejvyšším skóre potopené tonáže – potopil 47 lodí o celkovém výtlaku 274 333 tun. Tento autoritativní životopis podrobně popisuje jeho osobní příběh a dráhu námořního důstojníka od 1. dubna 1930, kdy vstoupil jako důstojnický čekatel do malého námořnictva Výmarské republiky, až do roku 1970, kdy odešel do důchodu jako admirál válečného námořnictva Spolkové republiky Německa.

Přináším ukázku z knihy, popis jedné z Kretschmerových bojových plaveb. Kniha vychází 3. května 2019 a měla by být k dostání u každého dobrého knihkupce. 

Anotace knihy je ZDE.

* * *

Kretschmer změnil kurs na trasu vypočítanou Petersenem a U-99 zahájila pronásledování. Avšak přestože se vítr poněkud utišil, následkem vzdouvání moře přicházejícího od západu byl každý pohyb kupředu obtížný. Na vrcholku věže byli muži na hlídce bezpečně uvázáni pásy k vnitřnímu obložení, neboť přes malou ponorku, naprosto pokořenou plnou silou Atlantiku, se valily burácející vlny. Jak U-99 šplhala po strmém náklonu každé vlny, diesely ji s námahou tlačily kupředu, dokud neprolomila její hřeben a neklesla do hlubiny na druhé straně, přičemž vrtule krátce tloukly naprázdno do vzduchu, když se záď zdvihla z vody.

03:15: Nedokážeme postupovat dopředu proti moři, dokonce ani na tři čtvrtiny rychlosti, ponorka se v jednu chvíli ponoří kompletně pod hladinu, navzdory faktu, že záďová hloubková kormidla byla nastavena vzhůru v náklonu 5 stupňů. Poklop průlezu do věže se zabouchl sám, takže dovnitř se nedostal žádný velký příval vody.

04:00: Tlak uvnitř ponorky hrozivě klesá v důsledku výfukových plynů. Hlídka na můstku je v bezpečí a stabilní, protože muži jsou připoutáni. Dokonce i s motory na maximální rychlost dokážeme proti moři udělat jen tolik co při poloviční rychlosti.

Pokaždé, když U-Boot zmizel následkem obrovského vzdouvání moře pod vodní hladinou, vzduchové ventily motorů se automaticky zavřely, což způsobilo, že motory běžící na plný výkon nasávaly vzduch z interiéru samotné ponorky. Vnější jícny byly uzavřeny a výsledný náhlý pokles tlaku způsobil, že posádka pociťovala značnou bolest ušních bubínků. (Motory ponorky nasávaly vzduch přívodními trubkami a ventily uvnitř vnějšího obalu velitelské věže, procházejícími vnějškem tlakového trupu. Přívod vzduchu se zde nacházel v nejvyšším bodě ponorky. Tohle místo mělo podle předpokladu zůstat suché i na nejrozbouřenějším moři. Čerstvý vzduch byl nasáván trubkami na záď, do nitra ponorky, kam byl přiváděn vzduchovými sacími ventily. Tyto ventily byly samozřejmě před ponořením uzavřeny, aby se zabránilo sebemenšímu průniku mořské vody. Výfukové plyny byly naproti tomu odváděny dalšími trubkami, vedenými od ventilů podél boků zádě.)

Otto Kretschmer s Rytířským křížem s dubovými ratolestmi a meči.

U-99 se prodírala na západ k ohlášené pozici konvoje, dokud se v 05:15 nevynořil z okolní tmy ve vzdálenosti necelé půldruhé míle velký stín. Bargsten, který byl velitelem hlídky ve službě, zavolal okamžitě Kretschmera do věže a oba si prohlíželi vynořující se stín velkého pomocného křižníků ostře měnícího kurs. Byl to přestavěný moderní osobní parník s dvěma komíny, předním stěžněm a záďovým stěžněm procházejícím palubou. Kretschmer se okamžitě chystal zaútočit, ale náhlé spatření torpédoborce HMS Viscount ženoucího se velkou rychlostí k ponorce z východu překazilo jeho namáhavé a pomalé přibližující se manévry. Kretschmer měl čas jen na jediný, ukvapený výstřel, než byl přinucen ponořit se a vyrazit opačným směrem od připlouvajícího torpédoborce. Hladinový únik byl na tak rozbouřeném moři nemyslitelný. V 05:46 bylo na velkou vzdálenost, odhadovanou na 3 600 metrů, vypáleno z torpédometu IV paroplynové torpédo. Potom se hlídka a její velitel řítili palubním průlezem do velitelské centrály a U-99 se okamžitě ponořila. Nad hlavami uslyšeli vrtule spěchajícího torpédoborce, který proplul téměř přímo nad nimi. Ačkoliv Kretschmer se obával, že Vicsount je eskorta pomocného křižníku, torpédoborec ve skutečnosti plul plnou parou na setkání s připlouvajícím konvojem HX 90, poté co se odpojil od konvoje OB 251, který předtím doprovázel.

Po třech minutách se ozvalo tlumené zarachocení exploze, jejíž ozvěna se nesla slanou vodou – torpédo zasáhlo HMS Forfar na pravoboku v místě strojovny, způsobilo zřícení její hlavní antény a znemožnilo výrobu páry. Všechny stroje byly vyřazeny z provozu a strojovnu, záďové hřídelové tunely a úsek dieselových motorů začala zaplavovat voda. Loď o celkové tonáži 16 402 tun byla postavena pro společnost Canadian Pacific Line a v průběhu roku 1922 byla zařazena do služby jako SS Montrose na trase Liverpool–Montreal–Québec. Dne 6. září 1939 ji Admiralita rekvírovala, přejmenovala na HMS Forfar (aby se vyhnula záměně s torpédoborcem HMS Montrose) a vyzbrojila ji osmi 6palcovými děly a dvěma 3palcovými protiletadlovými kanony. Loď, které velel kapitán Norman Arthur Cyril Hardy, RN, byla v prosinci 1939 přidělena k Severní hlídce Královského námořnictva a byla na cestě k Západní hlídce, kde se měla připojit jako eskorta ke konvoji HX 90, když ji zasáhlo Kretschmerovo torpédo. Druhý důstojník, poručík Robert Antrobus, RNR, ponorku U-99 zahlédl, nahlásil „podezřelý objekt, pravděpodobně ponorka,“, ale na neštěstí pro Forfar nebyla podniknuta žádná akce, neboť zpozorování nemohlo být potvrzeno a Antrobus byl považován za člověka „s bujnou představivostí, který snadno podléhá vzrušení“. Zřejmě už dříve hlásil zpozorování ponorek, které se ukázalo jako neopodstatněné. Tentokrát však měl pravdu a Kretschmerovo torpédo přimělo loď k náhlému zastavení. Kadet Allan Kerr právě nastupoval hlídku, když U-99 zaútočila.

Ponorka U-35 před vypuknutím války. Kretschmer na její palubě sloužil během španělské občanské války jako důstojník hlídky.

Byla černá bezměsíčná noc a mihotavé světlo hvězd občas zakryl mrak. Svlékl jsem se, odříkal svou modlitbu a docela spokojeně jsem zalehl. Můj zdravý spánek brzy přerušila strašlivá rána! Okamžitě jsem byl vzhůru. „Jsme torpédováni“, blesklo mi hlavou a stejně rychle jsem se pomodlil a rozsvítil světlo. Nikdy nezapomenu na to strašidelné ticho, které se rozhostilo. Stroje se zastavily a světlo rychle sláblo. Klaxony vytrubovaly signál „zaujmout bojová stanoviště“, ale podle všeho spotřebovávaly poslední špetky kapacity dynama, protože zvuk slábl a všechno se ponořilo do tmy. Navlékl jsem si přes pyžama uniformu a starý svetr, vzal jsem si šálu, čepici, hodil jsem přes sebe pláštěnku a to nejdůležitější, záchrannou vestu. Pořád si jasně vzpomínám, jak jsem se naštval, když se mi při obouvání přetrhla jedna tkanička.

Na palubě U-99 slyšeli, jak se zvuk vrtulí HMS Viscount vzdaluje, ale nebyla slyšet jediná známka přítomnosti HMS Forfar. Kretschmer nařídil vynoření a poté, co se v 06:12 U-99 ocitla na hladině, spatřila hlídka na můstku HMS Forfar ležící nehybně na rozšiřující se skvrně nafty. Zásah byl potvrzen, ale Forfar se rozhodně nehodlala potopit. Kretschmer si připomněl, kolik torpéd musel spotřebovat na potopení HMS Laurentic a Patroclus a tak nařídil vypálení dalšího, ačkoliv se nemohl dočkat, až se připojí k hlášenému konvoji. V dálce bylo slyšet dělostřelbu z paluby ponorky – U-47 ostřelovala SS Dunsley, která se za konvojem HX 90 opozdila. Druhé torpédo opustilo torpédomet I v 06:39, poté co se ponorka připlížila ke křižníku na vzdálenost 930 metrů. Vybuchlo uprostřed lodi, ale hlídky na můstku U-99 nepozorovaly žádný viditelný účinek. Výbuch ve skutečnosti zničil jenom jeden záchranný člun, který pohotově spouštěla posádka, a měl za následek značný počet zabitých námořníků. Zatímco k obloze létaly světlice a také červené rakety signalizující „loď v nebezpečí“, člunová paluba Forfaxu se zřítila na promenádní palubu pod ní, zabila mnoho námořníků, kteří tam měli své bojové stanoviště, a zároveň zničila záchranné čluny. O čtyři minuty později zasáhlo loď třetí torpédo a voda, kterou výbuch vyrazil z ventilátorů vedoucích do strojovny, promočila námořníky, kteří se skrývali na palubě. Po celé lodi bylo slyšet skřípot lámajícího se kovu, ačkoliv z vnějšku to vypadalo, že se jenom o něco víc naklonila na levobok. Kapitán Hardy vydal rozkaz opustit loď a muži začali spouštět do vody záchranné čluny, zatímco HMS Forfar se začala zvolna potápět.

Nakládání torpéda se slepou hlavicí pro účely střeleckého výcviku.

Kadet Kerr již převzal velení nad spouštěním člunu číslo P2:

Chlapi teď slézali po provazových žebřících, a jak loď klesala do vody, tak někteří skákali z promenádní paluby rovnou do člunu. Teď už bylo ve člunu skoro 20 mužů a já jsem se snažil sklouznout dolů po laně, když někdo ve vodě zavolal moje jméno. Už teď ze mě kapala nafta, protože lano bylo naftou nasáklé, ale přesto jsem toho mládence pevně uchopil, myslím, že to byl radista kadet Fraser. Spolu s dalším maníkem jsme se snažili vytáhnout ho člunu, když jsme s ohlušujícím řevem vyletěli do vzduchu. Čtvrté torpédo zasáhlo loď přímo pod mým člunem a vymrštilo jej z vody. Myslel jsem si, že tohle je konec. Pamatuji se, že jsem byl pod vodou a mechanicky jsem se prodíral k hladině. Těsně předtím jsem viděl, jak těsně před člun spadl do vody záchranný vor Carley. Plaval jsem k němu a našel jsem Postieho, poddůstojníka Lazenbyho a vrchního námořníka Franka Mayo už „na palubě“. Řada dalších už byla uvnitř a kolem dokola a tak jsem se chvíli jen tak držel. Dokonce i za těchto okolností se mládenci smáli tomu, jak vypadám. Čepici už jsem ztratil, vlasy a tvář jsem měl pokryté naftou hustou jak sirup a jsem si jistý, že jsem vypadal strašně.

Čtvrté torpédo bylo vystřeleno ze záďového torpédometu a exploze urychlila rozpadání lodě, která už se lámala na dva kusy, ještě než páté a poslední torpédo zasáhlo v 06:05 její záď a vybuchlo v záďovém nákladovém prostoru. Konečně se velká loď rozlomila, záď se zhroutila do sebe, paluba se přitom tříštila a potom se převrátila na pravobok, zmizela pod vlnami a potápěla se o něco rychleji než příď. Cestou ke dnu začaly v hloubce tisíc metrů vybuchovat hlubinné nálože. Ztráty na životech byly vysoké: bylo zabito 172 mužů, přežilo jenom jedenadvacet. Kapitán Hardy šel ke dnu se svou lodí, naposledy jej viděli na můstku HMS Forfaxu, když se loď lámala ve dví. Zahynul také poručík Antrobus, jehož varování bylo ignorováno. HMS Viscount, HMCS St. Laurent a SS Dunsley – které přežily Prienův útok – zachránily po několika hodinách rozptýlené trosečníky, ale v té době se U-99 již stáhla, aby mohla pod hladinou znovu nabít všech pět torpédometů. Kretschmer zaznamenal úspěšné zničení lodi, ačkoliv ji nesprávně identifikoval jako SS Caledonii, pomocný křižník přejmenovaný na HMS Scotstoun, již v červnu 1940 potopený ponorkou U-25. Chybu opravila krátce poté zpravodajská služba B-Dienst, která opravu zanesla do válečného deníku U-99, jakmile se ponorka vrátila z plavby.

HMS Forfar byla pátým pomocným křižníkem, který byl potopen v severní a západní hlídkové oblasti od srpna 1940 a Admiralita ostatní křižníky z oblasti stáhla a přesměrovala je dále do Atlantiku, kde mohly plnit původní úkol poskytovat ochranu proti případným útokům německých hladinových nájezdníků.

V poledne Kretschmer konvoj dostihl, ale byl přinucen jej pouze sledovat a připravovat se na noční útok, protože jeho útočný periskop odmítal spolupracovat. Když se U-99 přesunovala do postavení vhodného pro pokus proniknout do sestavy konvoje, objevil se náhle z jihu osamocený, od konvoje odtržený parník a Kretschmer obrátil svou pozornost na nově příchozího. Byla jím nákladní loď SS Samnanger o výtlaku 4 276 tun. Kapitán Andreas Hansen ji vedl z Hartlepoolu do Pepelu v Sierra Leone pouze s balastem, a když Kretschmerovy hlídky jeho loď spatřily, už za konvojem OB 251 zaostávala. Kretschmer nejprve odvysílal BdU pozici konvoje a potom začal osamělou norskou loď pronásledovat, dokud se nesetmělo a on mohl zaútočit. Ve 20:50 zasáhlo Samnanger doprostřed trupu jediné torpédo G7e, ozvala se impozantní exploze, loď se otočila, zastavila a začala se naklánět. Kretschmer už nebyl ochoten vystřílet další torpéda, a tak připlul blíže a obsluha jeho děla začala do lodního trupu bušit střídavě vysoce tříštivými a zápalnými fosforovými granáty. Padesát granátů způsobilo na lodi požár, načež se parník převrátil a potopil. Kretschmer neviděl žádné trosečníky, ani záchranné čluny, a ať už planoucí trup někdo opustil nebo ne, ztrátu lodi nepřežil žádný z třicetičlenné posádky.

V tomto stadiu už byl konvoj příliš daleko na východě, aby jej U-99 mohla dostihnout dříve, než dosáhne bezpečí obranných minových bariér položených napříč Severním průlivem. Kretschmer proto obrátil ponorku téměř přímo na sever a zvolna pátral po opozdilcích; brzy spatřil vzdálený tanker, vypadalo to, že zastavil a nehýbe se, kromě zvedání a klesání na silném vlnobití Atlantiku. Kretschmer se obezřetně blížil k lodi, která mohla být úmyslně nastraženou pastí. Spolu s velitelem hlídky pátrali po jakékoliv známce pohybu na lodi a až do svítání se raději zdržovali opodál. Jakmile začalo svítat, bylo jasné, že loď je opuštěná: nesla stopy určitého poškození v boji a všechny záchranné čluny chyběly. Jméno lodi bylo čitelné a brzy je potvrdil jeden záchranný kruh vytažený z moře. Bylo na něm tučnými písmeny napsáno jméno „MV Conch“. Kapitán Charles George Graham vedl motorový tanker o výtlaku 8 376 tun s nákladem 11 214 tun admiralitního mazutu z Trinidadu do Clydeu v rámci konvoje HX 90, který 1. prosince spatřila ponorka U-101; od té chvíle se stal terčem nepřetržitých útoků celkem šesti ponorek – U-43, U-47, U-52, U-94, U-95 a U-101. S konvojem také navázaly kontakt italské ponorky Argo, Giuliani a Tarantini a společně potopily devět obchodních lodí a poškodily tři další, než konvoj dosáhl bezpečí minových polí Severního průlivu. K poškozeným lodím patřila MV Conch, zasažená jediným torpédem z U-47, takže začala za hlavním uskupením zaostávat. Kapitänleutnant Gerd Schreiber z U-95 zasáhl Conch dvěma torpédy ze čtyř vypálených. Ta zničila strojovnu a přinutila posádku loď opustit, ještě než HMCS St. Laurent Schreibera zahnala; kanadská loď později zachránila všech třiapadesát členů posádky.

Kretschmer našel opuštěnou loď ještě sebejistě se držící na vzdouvajícím se moři, a tak v 10:19 nechal vystřelit ze záďového torpédometu na vzdálenost 920 metrů torpédo, které zasáhlo strojovnu a způsobilo hlučnou explozi výparů. K obloze vylétl do výšky sto metrů sloupec vody a trosek a tanker se začal potápět zádí napřed. Během jediné minuty přestala MV Conch existovat.

Protože operace proti konvoji HX 90 byly oficiálně ukončeny, U-47, U-95 a U-101 nastoupily zpáteční plavbu do Francie, s minimem munice a paliva. Ostatní ponorky byly přesměrovány na jih, aby vytvořily hlubokou formaci podél trasy dalšího očekávaného konvoje, hlášeného zpravodajskou službou B-Dienst. V Lorientu byl Dönitz odkázaný na hlášení o počasí, teprve na jejich základě mohl plánovat své operace. Pokusil se také použít pro daný účel italské ponorky, ale toto jeho úsilí vyšlo nazmar.

Počasí na Atlantiku v zimě 1940/41 bylo obzvláště bouřlivé.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).


Recenze týdne

Nebe nad Jemenem

V jihozápadní Asii s Lékaři bez hranic.