Od slz k šílenství. Abededa války 2.

Druhá část obsáhlého příspěvku, který byl uveřejněn 14. 04. 2002 zde:

http://www.militaria.cz/cz/clanky/valky-a-valecnici/od-slz-k-silenstvi-abeceda-valky.html#1395

Otravné látky dráždivé Válka ve Vietnamu patří už historii. Začala jako boj koloniální mocnosti Francie proti partyzánům, pokračovala po rozdělení země na dvě části jako boj státu proti rebelům. Severní Vietnam bojoval proti Jižnímu Vietnamu prostřednictvím podpory partyzánů. Jižní Vietnam byl udržován naživu Spojenými Státy severoamerickými, které postupně převzaly tíhu bojů.  Aby se ušetřily životy vojáků, zkoušely se nejrůznější bojové prostředky, od herbicidů zbavujících pralesy listí a partyzány krytu, přes napalm s trvalým odlesněním rozsáhlých ploch až po nasazení různých dráždivých látek, proti kterým byli partyzáni bez ochranných prostředků bezbranní.  Americká armáda omlouvala toto nasazení poukazem na to, že tyto látky jsou humánnější než napalm nebo tříštivé bomby. Američané si uvědomovali, že nemohou osvobozovat lidi pomocí letálních zbraní a proto se pokoušeli vyvinout zneschopňující látky. Vše bylo dokonale vydumáno. Přednost měly mít látky, které u zajatců zachovaly schopnost chůze, aby je bylo možno snadno odvést do zajetí. Tak důkladně bylo vše promyšleno. Z testovaných látek se do výzbroje dostaly látky CS a BZ (3-chinuklidinbenzylát kyseliny difenylhydroxyoctové).  Dráždivé a zneschopňující látky se měly stát alternativou k použití jedovatých látek. Jsou to různé látky ovlivňující funkce mozku, třeba snižující schopnosti vnímání, pohybu, ochromující vůli, vyvolávající malátnost a netečnost. Konec studené války znamenal konec těchto plánů.  Otravné látky dráždivé přešly z vojenské výzbroje do arzenálu policie, která je používala a používá k potlačování demonstrací a nepokojů.  Mezi otravné látky dráždivé se řadí takové chemikálie, které působí nesnesitelné přechodné potíže, takže postižený se snaží opustit zamořený prostor dříve, než dojde k trvalejšímu poškození organismu. V polních podmínkách se většinou nevytvoří smrtelná koncentrace těchto látek, avšak ve výjimečných případech (uzavřené prostory) také dráždivé látky mohou způsobit smrt.  Otravné látky dráždivé se klasifikují na slzné, které dráždí především oči, vyvolávají intenzivní slzení přecházející až v dočasnou slepotu, látky dráždicí horní cesty dýchací, jejichž účinek se projevuje pálením nosních sliznic, kýcháním, bolestmi horních cest dýchacích, pocitem tlaku za prsní kostí a dýchacími potížemi. Podobné příznaky se projevují i u otravných látek dusivých v menších koncentracích. Hranice dělení je někdy dosti libovolná, třeba chlorpikrin se někdy zařazuje mezi otravné látky dusivé, jindy mezi otravné látky dráždivé.  Některé otravné látky dráždivé působí i pálení pokožky. Objektivní potíže se ještě stupňují strachem a úzkostí, protože příznaky otravy jsou výraznější než odpovídá skutečnému poškození organismu. Proto otravné látky dráždivé snadno vyvolávají paniku a nekázeň.  Otravné látky dráždivé vyřazují postižené jen krátkodobě, potíže většinou samovolně pominou po opuštění zamořeného prostoru.  Za první světové války se zkoušelo několik desítek různých otravných látek dráždivých. Většina z nich nenabyla většího významu, některé z nich byly náhražky za účinnější sloučeniny, které se nemohly vyrábět pro nedostatek surovin. Některé otravné látky dráždivé sloužily jako rozpouštědlo pro jiné jedovatější látky. Takové směsi měly napadené oklamat, dráždění mělo vést k podcenění nebezpečí.  Některé dráždivé látky jsou velmi málo těkavé, takže ve vzduchu nejsou účinné ve formě par, ale jako jemné pevné částice, které vznikají krátkým zahřátím látky na vysokou teplotu a pak rychlým ochlazením. Potíží této metody je, aby účinná látka při zahřátí sama nezačala hořet.  Jinou možností je použití účinné látky ve formě spreje. Účinná látka se rozpustí ve vysoce těkavé kapalině, která se tlakem rozpráší, buď pomocí rozprašovačů, nebo výbuchem. Kapičky těkavého nosiče se odpaří a zbudou velmi jemné dosti homogenní částice aerosolu. Částice dýmů jsou tak malé, že projdou póry aktivního uhlí. Proto vrstva aktivního uhlí dýmy nezadrží a v masce musí být zvláštní vložka, obvykle ze speciálního papíru s malými póry. Její odpor proti průchodu vzduchu je velký, proto vložka z papíru musí mít velký povrch, aby vzduch v ní mohl proudit jen pomalu.  Jedovaté dýmy neměly obyčejně smrtící účinek. Stačilo však, že nutily ke kašli a zvracení. Nevolnost přiměla vojáky sejmout ochranné masky. To je vystavilo působení jiné látky, třeba fosgenu, se kterým se často kombinovaly.  Pro hodnocení otravných látek dráždivých jsou důležité koncentrace charakterizující fysiologickou účinnost. Je to především prahová koncentrace, minimální koncentrace, při které se začínají objevovat potíže. Tato koncentrace bude závislá na citlivosti jednotlivců. Pak se udává nesnesitelná koncentrace, při které se po několika minutách (asi 10 minut) stává pobyt v zamořeném prostoru nesnesitelný pro většinu osob. Třetí důležitou koncentrací je koncentrace smrtelná, obvykle vyjadřovaná jako dávkový součin koncentrace a doby expozice, standardně pro 10 minut. Dávkový součin není stálá veličina, extrémně vysoké koncentrace mohou mít vyšší účinek, než by odpovídalo době expozice.  Pro posuzování relativní bezpečnosti otravných látek dráždivých je důležitý poměr nesnesitelné koncentrace ke koncentraci smrtelné. Čím je tento poměr nižší, tím je nižší pravděpodobnost, že pro nasazení dráždivé látky dojde ke smrtelnému úrazu nebo trvalému poškození organismu.  Chloracetofenon a brombenzylkyanid jsou otravné látky slzné. Chlormalononitril byl vyvinut až v období studené války a dostal se do policejní výzbroje pro zásahy proti demonstrantům.  Po prvé použili aromatické chlorarsiny Němci v roce 1917. Mají menší dráždivý účinek, jsou však dosti jedovaté pro přítomnost arsenu. Jsou to organické sloučeniny arsenu, které se připraví z chloridu arsenitého substitucí aromatickými sloučeninami. Adamsit připravili Němci už v roce 1915, nebyla mu však věnována zvláštní pozornost (podobně jako lewisitu). V roce 1917 jej připravil nezávisle Adams v USA a po něm dostala tato látka své mezinárodní jméno.  Arsiny se cenily zvláště pro svou stabilitu, dají se skladovat prakticky neomezeně. Ničení skladů otravných látek v Německu po druhé světové válce činilo velké potíže. Aby se usnadnila obtížná a nebezpečná práce, naložila se prostě munice plněná arsiny na staré lodě, které se na širém moři jednoduše potopily. Během doby se obaly jedovatých látek korodují a tak se tyto látky dostávají do mořské vody a z ní do tkání mořských organismů, masa ryb. Vzhledem k tomu, že arsen se nedá chemicky rozložit, budou tyto provizorní sklady působit dlouhodobě.  Thiofosgen byl za první světové války použit jako slzná látka. Je to jedovatá kapalina s odporným, velmi intenzivním zápachem.  Novou otravnou látkou dráždivou vyvinutou po druhé světové válce je o-chlorbenzylidenmalonnitril, označovaný kódovou zkratkou CS. Byl do výzbroje americké armády zaveden teprve v šedesátých letech, ačkoliv jeho vlastnosti byly popsány už v roce 1928.  Látka CS vyvolává nejen slzení, ale také svědění a pálení pokožky, které se stupňuje s vlhkostí a teplem. Pokus látku smýt vodou potíže zvětšuje.  Otravné látky dráždivé jsou většinou chemicky velmi stálé. S vodou reagují velmi pomalu nebo vůbec ne a některé odolávají i prostředkům používaným k odmořování jiných otravných látek, takže k jejich zneškodnění je zapotřebí speciálních činidel. Ve volném prostoru je však odmořování nezbytné jen výjimečně.  Za suchého počasí se však aerosolové částečky otravných látek dráždivých smíšené s prachem zviřují a velmi ztěžují nebo i znemožňují pobyt. Tak se například uvádělo, že několik kilogramů brombenzylkyanidu (nebo jiné podobné látky) by donutilo obyvatelstvo, které by nemělo ochranné masky, vyklidit velkoměsto.  S takovým problémem se potýkala jedna naše firma, která se pokoušela vyvinout ochranu místností proti narušitelům automatickým rozprašováním dráždivé látky. Jejich poradci jim vybrali tu nejúčinnější. Zapomněli však na její fyzikální vlastnosti. Výsledkem bylo, že museli místnost, ve které zkoušku provedli, uzavřít.  Otravné látky dráždivé se prozradí svým účinkem samy, proto různé detektory slouží spíše pro podrobnější informace, které by se využily případně pro léčení závažných otrav nebo pro likvidaci různě velkých zbytků látek.  Moderní otravné látky působí smrtelně v koncentracích srovnatelných s nesnesitelnými koncentracemi dráždivých látek. Otravné látky dráždivé by mohly být účinně použity jen proti osobám bez ochranných masek. Jejich jedinou výhodou by mohla být relativně snadnější výroba, takže by po nich mohly sáhnout jen vládci méně vyspělých států.  Ochranná maska při demonstracích odděluje pořádkové síly od demonstrantů zřetelněji než uniformy. I to se však může změnit vzhledem k tomu, že ochranné masky nejsou zakázanou zbraní.

Otravné látky s psychickým účinkem Jak už jsem se zmínil, ozvěna chemické války pronikla i do Švejka, který hrozil plynem slučujícím se s hodnostními hvězdičkami. Plyn slučující se s důstojnickými hvězdičkami je zřejmě dosud nevyřešený výzkumný úkol, ztížený tím že důstojnické hvězdičky už nebývají z celuloidu, ale jsou kovové. O poněkud odlišném řešení uvažovali výzkumníci, když zkoumali v padesátých letech účinky halucinačních látek, působících halucinace a dočasné šílenství, na štáby. Iracionální rozkazy, vydávané pod jejich účinkem by měly rozvrátit nepřátelskou armádu. Američané popisovali pokusy s nimi, provedené na neinformovaných osobách ve svém armádním časopise. Možná s vědomím, že se čte i ve štábech protivníka, aby věděl, co jej čeká.  Látky, které ovlivňují duševní činnost, povzbuzují pokleslou náladu nebo naopak tlumí nadměrné vzrušení, oddalují únavu, vyvolávají omámení, halucinace nebo příznaky duševních chorob, se souhrnně nazývají psychochemikálie či psychofarmaka, což jsou však jen psychochemikálie užitečné pro farmaceutické účely.  Nejběžnější látkou této kategorie je alkohol. Jeho účinky a symptomy otravy jsou všeobecně známy a tak si každý může udělat představu, jak se účinek psychochemikálii projevuje. Něco jiného jsou mechanismy vnitřního účinku, kdy psychochemikálie blokují nebo stimulují různé enzymy, které udržují rovnováhu regulátorů duševní činnosti, podobně jako otravné látky paralytické, které inhibicí acetylcholinu uvádějí do stavu trvalého dráždění svaly.  K vyvolání alkoholického opojení je potřeba poměrně značných dávek látky, několik desítek až stovek gramů ethylalkoholu při požití ústy. Koncentrace alkoholu v krvi jsou v řádu miligramů na mililitr, což znamená, že asi při 5 litrech krve stačí několik gramů ethylalkoholu přidaného přímo do krve k vyvolání stejného stupně otravy.  Psychochemikálie charakterizují dávky vyvolávající asi u poloviny osob účinky. Prahová dávka je minimální koncentrace, při které se nějaké účinky začínají objevovat. Pak je účinná dávka, při které se projevují výrazné účinky, obvykle znemožňující normální činnost (s výjimkou povzbuzujících látek, kde naopak může být umožněna normální činnost při únavě a nedostatku spánku). A pak je tu samozřejmě smrtelná dávka. Řada jedovatých látek, zejména alkaloidů, vyvolává v oblasti smrtelné dávky horečnaté stavy spojené s halucinacemi. Takové látky se obvykle za psychochemikálie nepovažují. Omamné jedy morfium, heroin, mezkalin atd. působí v nižších dávkách než smrtelných.  Nejúčinnější psychochemikálií je diethylamid kyseliny lysergové (LSD 25). Vyvolává halucinace v dávce 20 ? 250 mikrogramů. To znamená, že je milionkrát účinnější než ethylalkohol a v těle působí v ředění jedna ku miliardě. Jako kdyby šest lidí svým odlišným chováním ovlivňovalo mravy a chování celého lidstva.  LSD 25 se zdálo být velmi vhodnou látkou pro experimentální studium psychických stavů. Nemá skoro žádné vedlejší účinky, není návykové jako heroin nebo kokain. Příznaky opojení obvykle po 5 ? 10 hodinách pominou bez pozorovatelných následků. Jenže to má háček. Někdy se opojení vymkne kontrole a ovlivnění psychiky může vést k sebevražednému chování.  Světová produkce námelových alkaloidů, ze kterých se LSD 25 vyrábí, je jen několik kilogramů ročně (z toho větší část pocházela z Čech). Syntéza kyseliny lysergové je příliš složitá a spíše přichází v úvahu výroba biochemickými metodami, podobně jako se produkují antibiotika, fermentací námelové houby ve fermentorech.  Stokrát nižší účinek mají psylocin a psylocibin, isolované z jihoamerických opojných hub Psylocibae (druh lysohlávek). Sloužily mexickým indiánům při magických kultovních obřadech k obcování s bohem. Také mezkalin, obsažený v mexických kaktusech, se používal k podobným praktikám jako omamná droga. Podobný jed bufotenin, ropuší jed, se nalézá ve výměšku kožních žláz ropuch, které zase byly nezbytnou ingrediencí středověkých čarodějnických lektvarů usnadňujících komunikaci s ďáblem (jedním z charakteristických příznaků halucinací je zde pocit vznášení).  Pod vlivem těchto a podobných substancí člověk vnímá okolí daleko zřetelněji, věci dostávají nepřirozené rozměry, deformují se, barvy se zdají neobyčejně zářivé a mění se jako v kaleidoskopu. Omámený jedinec ztrácí kontrolu nad svým jednáním, dochází k pocitům rozdvojení osobnosti, známého příznaku duševní choroby.  Duševní nemoci jsou vyvolávány podobnými látkami vznikajícími přímo v těle patologickými změnami biochemických pochodů.  Samotná otrava psychochemikáliemi se neprojevuje žádnými vnějšími příznaky, takže jednání ovlivněného člověka nelze odlišit od normálního.  To dává možnost vojenského využití těchto látek. Zasažené osoby by přestaly plnit své povinnosti, ztratily by zájem na výsledku svého konání a buď by se chovaly zcela netečně, nebo naopak jako šílenci postižení amokem. To by mohlo mít zvláště závažné důsledky, kdyby se podařilo zasáhnout řídící střediska, radarové stanice, komunikační centrály a štáby. Vydávaly by se nesmyslné rozkazy, posílaly se nepravdivé zprávy nebo by štáby vůbec přestaly řídit podřízené jednotky. To by vyvolalo dezorganizaci a nepořádek. Stačilo by několik podobných událostí, aby pak každé neobvyklé rozhodnutí nebo zpráva vyvolalo podezření na podobnou otravu.  Ve Spojených státech amerických se předváděl propagační film ukazující jak kočka pod vlivem LSD 25 se třese strachy před myší. Byla to součást psychologické přípravy veřejnosti na chemickou válku. Měl se vzbudit dojem, že otravné látky tohoto typu by mohly z bojišť odstranit smrt.  Kalkulovalo se spíše se záškodnickým využitím těchto látek proti štábům a řídicím centrům, kde by mohly vyvolat nepředstavitelný zmatek a paniku.  Tyto látky se staly příznačné pro nesmyslné stupňování válečné psychózy. Politika, která by dnes počítala s válkou jako normálním způsobem řešení sporných otázek, je prostě šílenstvím.  Uváděla se čísla, kolik životů amerických ?boys? i Japonců by mohlo za druhé světové války zachránit racionálním použitím otravných látek. Zranění protivníka by bylo účinnější než jeho usmrcení, protože péče o raněné zaměstnává neproduktivně celou řadu dalších osob. Dalším důvodem pro otravné látky bylo i nepatrné poškození zasažených objektů. To bylo pro USA, které dvakrát financovaly obnovu poraženého státu, také důležitý argument.  Lidé měli ztratit přirozený odpor k otravným látkám. Chemické vojsko tak chtělo získat volnou ruku k použití otravných látek. Snad tento postoj ovlivňovaly i zkušenosti americké armády. Její jednotky, které se účastnily prvé světové války až od roku 1917, nezažily hrůzu plynových útoků. Jejich jednotky měly jen 2 procenta raněných a úmrtí po zasažení otravnými látkami byly jen výjimečné.  Zajímavý je rozdíl postojů Američanů a Rusů k chemické válce. Rusové ji brali prostě jako fakt, se kterým se lidé musí smířit a snažit se tu hrůzu přežít. Protivník se připravuje na chemickou válku, tak nezbývá nic jiného než se také chystat.  Při tom docházelo v ruské armádě ke kuriosním událostem. Dichlorethan užívaný jako rozpouštědlo pro odmořovací roztoky, voněl chrabrým soldátům jako alkohol, a tak se pokoušeli přes všechna poučení se ním opíjet. Vždyť byl zadarmo.  Zkušenost vyvolaná nenadálým použitím otravných látek v první světové válce vedla Američany k rozhodnutí o vývoji atomové bomby, protože existovala možnost, že by ji mohli vyvinout nacisté. Otravné látky způsobily, že USA investovaly do vývoje bomby dvě miliardy dolarů, aniž někdo mohl zaručit úspěch. Otravné látky s psychickým účinkem posloužily jen v propagandistické kampani. Byly však příznačné pro hysterickou atmosféru studené války. 

Herbicidy a jejich vojenské využití Herbicidy jsou fytotoxické látky, kterých se využívá k ničení nežádoucích rostlin nebo aspoň k potlačení jejich růstu. Jejich význam při intenzifikaci zemědělské výroby neustále vzrůstá.  Škody způsobené plevely v kulturních plodinách snížením výnosů jsou při normálním mechanickém obdělávání značné a dosahují 15 až 60 % sklizně.  Mechanické způsoby boje proti plevelům vytrháváním a okopáváním jsou namáhavé a nákladné. Chemické odplevelování umožnilo u nás před léty rentabilně pěstovat len, herbicidy umožnily komplexní mechanizaci pěstování kukuřice  Celá řada chemických sloučenin má herbicidní účinky, což znamená, že jsou pro rostliny jedovaté. Patří k nim sloučeniny arsenu, boru, mědi, silné kyseliny, jako je kyselina sírová, a minerální oleje. Tyto látky působí v dávkách asi 100 kilogramů na hektar.  V zemědělství se používají od konce předminulého století, kdy si jeden francouzský vinař všimnul při postřikování vinic proti plísním modrou skalicí (hydratovaný síran měďnatý), že hořčice rolní ve vinici během 24 hodin odumřela.  Rozmach využívání herbicidů nastal od konce druhé světové války, kdy byly objeveny herbicidní účinky derivátů chlorfenyloctové kyseliny. Moderní herbicidy působí již v dávce asi 1 kilogram na hektar, deriváty bipyridylu dokonce již v dávce asi 100 gramů na hektar. (Pro srovnání: bojová hustota otravných látek je asi 100krát vyšší.  Mechanismus účinku herbicidů je dosti složitý. Starší herbicidy působily kontaktně na listy, které po zasažení hnědly a odumíraly, moderní herbicidy patří k tak zvaným inhibitorům růstu. Ovlivňují látkovou výměnu rostlin tak, že rostlina se předčasně vyčerpá a odumírá nebo zakrňuje. Případně mohou růst přímo inhibovat.  Herbicidy se používají k různým účelům:  a) ničení vegetace na nezemědělské půdě (skládkách, rumištích, cestách (příkopy), železničních tratích) a podobně, odkud se plevely vysemeňují do polí. V takových případech se vysokými dávkami herbicid dosahuje sterilita zeminy po období několika měsíců až let,  b) jako tak zvané defolianty k odstranění listů před sklizní. Vlivem herbicidů opadají listy a plody se snadněji mechanicky sklidí (třeba bavlna nebo jetelové semeno),  c) k ničení plevelů v kulturních plodinách.  Toto použití je umožněno selektivitou herbicidů, které mají ničit plevely, aniž by uškodily kulturní plodině. Taková selektivita je založena na rozdílech mezi jednoděložnými a dvouděložnými rostlinami a podobá se selektivitě léků, které zabíjí mikroorganismy, aniž by příliš škodily ošetřovaným zvířatům či lidem. V jednoděložných plodinách se ničí dvouděložné plevely a v dvouděložných plodinách se ničí jednoděložné plevely. Při střídání plodin se střídavě ničí oba druhy plevelů. Další možností je nasazení herbicidů dříve než kulturní plodiny vzejdou. Herbicid zničí všechny zelené rostliny a nemůže poškodit kulturní plodinu, která se ještě neobjevila nad povrchem.  Taková aplikace však vyžaduje, aby herbicidy nebyly stálé, ale musí se rychle rozložit na látky neškodné pro rostliny.  Selektivita i těch nejlepších herbicidů není zcela absolutní. Udávalo se, že herbicidy zvýšily výnos obilí asi o 200 kg na hektar. To platí ve srovnání se zaplevelenými poli, ve skutečnosti může být obilí poškozeno, zvláště při neodborném použití nebo při nepříznivých povětrnostních podmínkách.

Defolianty v Jižním Vietnamu.  Američané se zapletli do války v Jižním Vietnamu postupně, nejdříve jako poradci vietnamské armády, potom jako ochrana poradců. Při tom si zkoušeli různé technické prostředky, které by jim usnadnily tuto misi.  Vzhledem k tomu, že k vojenským táborům a stanovištím se mohli v husté džungli partyzáni velmi snadno nepozorovaně přiblížit, měli snahu odlistit džungli, aby se umožnilo lepší pozorování, jak pozemní, tak letecké. Důležité byly také silnice a řeky, kde partyzáni mohli snadno připravit léčky.  Prvé technické zkoušky herbicidů se provedly v roce 1961. Bylo potřeba ověřit dávky potřebné na vzrostlý tropický prales, doby, kdy po postřiku dojde k odlistění a doby, než se objeví nové listí.  V roce 1962 se zničilo v období od srpna do října 3200 hektarů mangrového pralesa. Podél 80 kilometrů řek a silnic byly poprášeny pásy široké asi 200 metrů. Používala se směs 2,4-dichlorfenyloctové kyseliny a 2,4,5-trichlorfenyloctové kyseliny zvaná Purple, která se běžně používá v lesnictví. Herbicidy se rozstřikovaly rozprašovači insekticid z letadel typů C47, C123, CH34 a A 1H. Jako nejvýhodnější se osvědčila aplikace ve formě roztoku, dým herbicidů se příliš rozptyloval větrem. Pro dlouhodobé ničení porostu se používaly granulované herbicidy.  Postřik se prováděl v období vegetace. Účinek se projevil asi po jednom týdnu a u zvláště odolných palem opadaly listy až dva měsíce po postřiku. Dosáhlo se asi 90?95 % opadání listů u většiny rostlin, ovšem hustota postřiku byla vyšší než se běžně nasazuje v civilních aplikacích.  Zlepšila se viditelnost podél komunikací a v blízkosti vojenských základen a pevnůstek, snížilo se nebezpečí nenadálých útoků a partyzáni byli nuceni se přesunovat v noci.  Vietnamská strana hodnotila akci jinak, objevovaly se zprávy o případech uhynutí dobytka a onemocněních i úmrtích lidí, ke kterým došlo v oblastech použití defoliantů. Takové zprávy Američané popírali. Odvolávali se na nízkou toxicitu derivátů chlorfenyloctové kyseliny, které použili.  Při zachování všech bezpečnostních opatření jsou herbicidy poměrně neškodné, bylo však pochybné, zda negramotní venkované pravidla bezpečného zacházení s herbicidy znali a hlavně, zda je mohli dodržovat.  Jedovatost samotných derivátů chlorfenyloctové kyseliny je nízká, takže přímé otravy těmito látkami jsou málo pravděpodobné. Druhá věc však byla otázka čistoty použitých látek, technické defolianty mohly být znečištěny chlorovanými bifenyly, které jsou extrémně jedovaté.  Dalším možným rizikem byly změny v rostlinách způsobené herbicidy. Tak je třeba známo, že po ošetření pastvin 2,4-dichlorfenyloctovou kyselinou dobytek spásá některé jedovaté plevely, které normálně nežere (například starček přímětník, Senecio jakobaea L.). U cukrové řepy dochází po aplikaci 2,4-dichlorfenyloctové kyseliny dochází k takovému porušení rovnováhy minerálních látek, že se chrást stává pro zvířata smrtelně jedovatý. Normálně obsahují listy řepy 0,223 % dusičnanu draselného. Po ošetření herbicidem stoupne obsah na 4,5 %. Při tom už obsah na 1,5 % dusičnanu je smrtelný. V tropické džungli je vegetace rozmanitá a při nekontrolovaném použití mohlo snadno dojít k otravám obou typů. Proto se americká armáda nemohla zbavit odpovědnosti za jakékoliv zdravotní poškození vesničanů. 

Možnosti použití herbicidů ve válce  Jedna možnost byla probrána shora. Jako taktický prostředek herbicidy mohou zbavit listí lesní masivy a snížit jejich hodnotu jako přirozeného krytu. V moderní válce by takové použití defoliantů mělo malý význam. Listy opadávají po několika dnech, takže by účinek nastal pozdě.  Jinou možností je strategické použití herbicidů vedle nejrůznějších rostlinných škůdců, zárodků plísní a rostlinných chorob pro vyhladovění protivníka. Hromadné nasazení herbicidů by mohlo vést k podstatnému snížení sklizně.  Takové nasazení je technicky reálné. To si lze ukázat na příkladu hitlerovského Německa. Nacistům se během druhé světové války podařilo udržet až do roku 1944 zemědělskou produkci na 90 % předválečné úrovně. Území Německa v roce 1941 měřilo 680 000 kilometrů čtverečních, obsazená území měla 220000 kilometrů čtverečních. Při dávce 1 kilogram na hektar by bylo zapotřebí 90 000 tun herbicidů. Takové množství se zdá obrovské, ale je srovnatelné s tonáží bomb svrhovaných na Německo během války. V květnu 1944 zasypal spojenci Německo 118 000 tunami bomb.  Rozprašování herbicidů by se mohlo provádět v takovém případě i z velkých výšek. Herbicidy jsou většinou látky s nízkou tenzí par, takže by nedošlo k jejich odpaření a rozptyl aerosolového mraku větrem na velkou plochu by při aplikaci na celá území nevadil, naopak by příznivě přispěl k rovnoměrnosti zamoření. Rozprašování herbicidů by tedy nevyžadovalo zvláštní způsob letu a technicky jsou rozprašovací zařízení poměrně jednoduchá.  Je reálné, že v případě použití nových typů herbicidů by bylo možné snížit hustotu postřiku a případný útok herbicidy se nemusí provádět rovnoměrně na celé území, ale může se soustředit na nejúrodnější kraje. Časově je však omezen na vegetační období, nejvýhodněji na jeho počátek. Samozřejmě, že velkou nevýhodou tohoto způsobu vedení války je to, že výsledky se dostaví až po delším období, kdy dojdou zásoby.  Herbicidy by mohly být nedestruktivní variantou války, protože by nedošlo k ničení průmyslových objektů ani infrastruktury či lidských životů. Teoreticky by to mohla být válka bez jediného mrtvého, pokud by se protivník pod hrozbou hladomoru včas vzdal a přijal potravinovou pomoc od vítěze.  ?Výhody? použití herbicidů ve válce se zdůrazňovaly v době studené války, kdy došlo k atomovému patu. Obě tehdejší velmoci, USA a SSSR měly jaderný potenciál umožňující likvidaci protivníka, proměnit svět v pustinu zamořenou radioaktivním spadem. Hledaly se možnosti vedení alespoň omezených válek a zdůrazňování ?humánnosti? použití herbicidů mělo otupit odpor proti chemické válce. 

Otravné látky v Čechách Při televizních reportážích z války v Iráku se objevila před kamerami československá protichemická jednotka a k všeobecnému podivu si získala za své účinkování pochvalná uznání. Dovolte mi několik poznámek, jak to bylo možné.  Předválečná československá armáda měla to štěstí, že v čele jejího protichemického vývoje stál v třicátých letech tak vynikající organizátor, jako byl profesor Ettel, jehož stimulující vliv na naši chemii byl vzpomínán i v jiných souvislostech. Vybudoval v zadním traktu generálního štábu, kde byl umístěn Vojenský technický ústav, moderní laboratoře s vynikající knihovnou, na Slovensku chemickou zbrojnici s laboratořemi, výrobními provozy a podzemními sklady, kde v kachlíčkovaných nádržích zraje jako víno od předválečných let yperit. Hlavně vychoval odborníky, kteří byli schopni předávat své zkušenosti mladým i v padesátých letech, jako byl třeba plukovník Tesař na Vojenské technické akademii v Brně.  Vojenská technická akademie ? byla to podivná škola. Ze směsice nejlepších tradic brněnské techniky, kterou přes noc okupovala, zkušeností pedagogů, kteří na ni přešli, neumětelství a břídilství nových kádrů vznikl kadlub vychovávající odborníky pro armádu. Jedno se této škole nedalo upřít. Naučila své absolventy tvrdě pracovat, což je mnohem důležitější než vědomosti. Na chemické fakultě jsme dostali precizní základy matematiky a fyziky od profesora Potočka. To co odbyl v organice během šesti týdnů sešlý Matějka, to z části napravil v organické technologii horlivý Tomiška. Ten na tuto svou vlastnost doplácel. Jednak po neopatrném sundávání rudé hvězdy z průčelí fakulty v srpnu 1968, jednak po neopatrném zacházení se sloučeninami cínu chronickou otravou.  Chemická fakulta VTA postupně degradovala několikaterým snižováním tabulkových počtů, při kterém odcházeli ti pracovitější, a normalizací, kdy si velký soudruh Kaplan odreagoval komplex méněcennosti a pomstil se brněnským chemikům za svou odbornou neschopnost.  Absolventi fakulty a někteří její pedagogové postupně naplnili tabulková místa Výzkumného a zkušebního střediska 070. To se přestěhovalo koncem padesátých let z Prahy do Brna, kde se po redukci rozsahu chemické fakulty VTA uvolnila polovina její budovy, která patřila kdysi chemické fakultě Vysokého učení technického. V té době došlo i ke změně charakteru práce střediska.  Činnost v Praze byla zaměřena spíše teoreticky, na zvládnutí práce s organofosforovými bojovými látkami, tabunem a sarinem. Když jsem do Prahy přišel jako čerstvý absolvent v 1955, prožívalo oddělení syntézy šok ze smrti svého vedoucího, který pracoval s nebezpečnými látkami bez ohledu na své zdraví. Jeho nástupci se z toho už nikdy nevzpamatovali a většinu času strávili v kancelářích vyřizováním administrativy a lelkováním.  Mezi pracovními úkoly střediska se objevily terénní zkoušky nově vyvíjených ochranných, detekčních a odmořovacích prostředků, které vycházely z nejlepších vzorů, to znamená amerických, nebo i vlastní koncepce. Zejména pod vedením profesora Matouška se středisko vypracovalo v pracoviště světové úrovně, kterou nemohla zcela likvidovat ani normalizace. Výsledky dlouhodobé systematické práce se pak ukázaly v Iráku. 

Vojenské tajemství Tento termín má velice široký pojem. Někdo může tvrdit, že třeba skutečnost, že jsme vyráběli otravné látky je vojenské tajemství. Jenže, to se prozradilo třeba vysláním naší protichemické jednotky do Iráku. Každému musí být jasné, že armáda své prostředky musela zkoušet. To, o čem jsem mluvil, všechno odnes čas, i v Brně opět existuje ve své budově civilní technika (bohužel kvalitně vybavené chemické laboratoře zabrala stavební fakulta a nové prostory se budovaly jinde).  Všichni vědci, i ti, kteří pracují pro armádu, mají zájem na publikování svých výsledků, považují to za část odměny za svou práci. Proto armády musely dovolit aspoň některé práce z oboru otravných látek publikovat, aby získaly kvalitní odborníky i jinak, než výhodným financováním.  Jednoduché porovnání číslování výzkumných zpráv publikací Armádního chemického střediska v Marylandu zveřejňovaných v US Governement Reports ukazovalo, že v šedesátých letech se v USA publikovala asi pětina výzkumných zpráv. Také sovětští špičkoví odborníci mohli mít na akademii věd pracoviště, kde řešili metodicky podobné úkoly jako na tajných pracovištích. A tak z toho, o čem se píše, a hlavně z toho, o čem se mlčí, se dá sestavovat mozaika toho, co se asi děje.  Zde bych chtěl prozradit jedno tajemství, o kterém vím jen já sám. Ukazuje, k jakým nesmyslům přílišné utajování vede.  Za mých studentských let bývalo zvykem vydávat studentům před zkouškami seznam otázek, které mají očekávat při zkouškách. Z nich si vylosovali 3 a pokud znali odpovědi, předpokládalo se, že zvládli celý předmět.  Příprava na zkoušky se zpravidla omezila na biflování souvislých odpovědí. Takový systém zkoušení zvýhodňuje osoby s fotografickou pamětí, je však prastarý a osvědčený. Tímto způsobem byl psán už před několika tisíci lety Rindhův papyrus. Katechismy znala i katolická církev a převzala je i komunistická strana.  Hlavní nedostatek tohoto systému nespočívá v tom, že na jednu otázku existuje celá řada možných odpovědí, ale v tom, že se žáci zpravidla nenaučí transformovat ošemetné otázky na jiné, na které znají odpověď.  Zmínil jsem staroegyptský papyrus záměrně. Měl jsem příležitost učit Egypťany. U nich se tento způsob studia vyvinul do naprosté dokonalosti. Většina mých žáků vynikala pamětí, kterou jsem jim záviděl. Při zkouškách, když jsem se tvářil, že pečlivě sleduji jejich odpovědi, jsem často uvažoval, jak bych uspěl u zkoušky, kdybych měl bez poznámek reprodukovat svou vlastní přednášku. O schopnostech svých žáků aplikovat své znalosti v praxi jsem si však nedělal žádné iluze. Byly minimální.  Jednoho dne jsem přišel na své pracoviště na Military Technical College v Káhiře, kterou postavili Angličané v nejlepší koloniální tradici a kde po egyptsko-izraelských válkách vyučovali Čechoslováci, a zastihl jsem tam neznámého majora v družném rozhovoru s arabskými příslušníky katedry. Bavili se mezi sebou arabsky, takže jsem nevěděl, o čem před mým příchodem byla řeč.  Cizího důstojníka mi představili, prozradili, že je z armádního výzkumu, a požádali mne, o konzultaci jednoho odborného problému.  Otázka, kterou mi položil, mne šokovala, ale na rozmyšlenou, jak odpovědět, jsem neměl čas. A nesměl jsem dát najevo, o čem vlastně uvažuji.  Prý studuje specifické teplo dimethylfosfitu a tato látka se chová při zahřívání anomálně. Rád by věděl, zda je mi o tom něco známo.  Zdánlivě nevinný teoretický problém měl velice jedovaté jádro. Přes opatrnou formulaci mi prozradil, že se pokouší o výrobu fosfororganických nervově paralytických otravných látek, jako je třeba sarin nebo látky V. Klíčovým stupněm je zde přesmyk dimethylfosfitu na methylester kyseliny methylfosfonové, který se indukuje zahříváním  (CH2O)2POH ?> CH3 PO(OCH3)OH  Při reakci vzniklá směs esterů se dále převádí na dichlorid, který se substituuje na konečný produkt. Přesmyk je autokatalytický, reakci urychlují produkty reakce. Proto se při zahřívání fosfitu dlouho nic neděje, až najednou exotermní reakce naběhne a reakční směs bouřlivě vzkypí plynnými produkty vedlejších reakcí (to byl ten anomální průběh reakčního tepla). Řešení těchto potíží je relativně jednoduché a prozradili je němečtí odborníci na konci války jak Američanům, tak Rusům, a proto to nebylo žádné vojenské tajemství. Já jsem poctivě svým žákům přednášel, jak se to dělá, protože jsem to považoval pro ně za čistě teoretickou záležitost.  Něco jiného však bylo přímo pomáhat s výrobou otravných látek. I když byli Egypťané v podivné válce s Izraelem slabší stranou, byli nevypočitatelní a při výrobě chemických zbraní jsem jim asistovat nehodlal. Potíž byla v tom, že mezi přítomnými byli mí bývalí žáci. I když možná správnou odpověď zapomněli, jistě ji měli poznamenanou.  Rychle jsem odhadl situaci. Výroba otravných látek je tak hluboké vojenské tajemství, že se neprozrazuje nezasvěceným důstojníkům ani u piva, natož u lihuprostého čaje. Kdyby se o tom bavili dříve, nemusel major hovořit se mnou. O tom, že by odpověď na jeho problém znali mladíčci, kteří sotva absolvovali školu, zřejmě neuvažoval. V jejich skriptech nebyly uvedeny podrobnosti, měli jej jen ve svých poznámkách. Major se mne ptal, zda něco vím o existenci anomálního specifického tepla a nechtěl na mně, abych mu vysvětloval, co se děje při zahřívání dimethylfosfitu. S čistým svědomím jsem mu tedy odpověděl, že mi naprosto nic není známo, že by měl dimethylfosfit nějaké anomální specifické teplo. Major měl smůlu. Položil špatně otázku.  Ve svých studentech jsem se nezklamal. Jeden se na mne sice trochu vyčítavě díval, možná si na něco vzpomněl, ale konsternován mou autoritou se nepokusil mne opravit. Snad jen se divil, že také něco nevím.  Pokud se týče technologického řešení smyku dimethylfosfitu, raději si jej nechám pro sebe. Co kdyby se nějaký hlupák pokoušel uvařit nervově paralytické látky někde v kuchyni? A zkušený čtenář stejně ví, jak na to. Major zřejmě neuspěl, protože jsem v žádných seznamech zemí podezíraných ze snah vyrobit otravné látky Egypt nenašel.   Binární otravné látky Binární otravné látky se někdy označují za účinnější než jejich konvenční analogy. To zvýšení je bezvýznamné, mnohem důležitější by byla stabilita při skladování a hlavně bezpečná manipulace s municí, která až do aktivace obsahuje relativně nejedovaté chemikálie. Teprve jejich smísením a reakcí vznikne nebezpečná toxická látka.  Proč Američané binární zbraně vyvinuli, vyplývá ze zmíněných potíží s municí. Já jsem na princip binarity přišel koncem padesátých let při syntéze radioaktivně značkovaného sarinu. O problémech spojených se zavedením P-C vazby jsem se již zmínil. Elegantní laboratorní reakcí s vysokým výtěžkem je Arbuzovův přesmyk trialkylfosfitu s methyljodidem. Při použití triisopropylfosfitu se dostane diisopropylmethylfosfonát. Abych se vyhnul jeho obtížnému převádění na dihalid methylfosfonové kyseliny a nové esterifikaci, tak jsem zkusil jednoduše značkovaný diisopropylmethylfosfonát povařit pod zpětným chladičem s neznačkovaným difluormethylfosfonátem.  Pomocí katalyzátoru se zdařila reakce  CH3PO(OCH(CH3))2 + CHPOF2 CH3POF(OCH(CH3)  Obě výchozí látky byly nalezeny v rozkladných produktech sarinu, což bylo publikováno krátce později.  Tohle by byly bezodpadové binární otravné látky. Druhý způsob je jednodušší a našel jsem jej ne Internetu. Ale také jsem jej používal při přípravě somanu. Pinakolylalkohol byl na rozdíl od isopropylalkoholu dosti drahá chemikálie. Difluormethylfosfonátu jsme měli dost, takže stačilo smíchat difluormethylfosfonát s pinakolylalkoholem a dostal se soman. V granátech jsou uloženy odděleně difluormethylfosfonát a alkohol. Při výstřelu se smíchají a malý odpad se zřejmě bere v úvahu. Iráčané si technickými problémy nelámali hlavu, před odpálením alkohol do munice jednoduše dolili, granát zazátkovali a děj se vůle Alláhova. 

Doslov Dočetli jste tuto stať. Snad jsem Vás pobavil, jako baví četba horrorů a thrillerů, možná jste se poučili. A snad jste se i zamyslili. To je dokonce prospěšné.  Začal jsem stať koncipovat v dobách studené války. Nebyla to šťastná doba. Mám v kartotéce desítky jmen pracovníků chemických středisek západních armád, ale neodvážil jsem si dělat poznámky o našich spojencích.  V době kubánské krize jsem odjížděl, sám nevím kam, abychom v nějakém protiatomovém krytu monitorovali radiologickou situaci, která byla předem dána. Jednalo se jen o detaily, které mohly rozhodnout, zda se radiace dala přežít několik hodin, dnů či měsíců.  Na štěstí jsme skončili jen v pohotovosti v kancelářích generálního štábu, protože Chruščov byl rozumný a ustoupil.  Tehdejší situace byla bezvýchodná. V Evropě bylo skoro jedno, na které straně železné opony jste žili. Evropa se ocitla mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně Američané se svou technikou, na druhé straně Rusové se svou širokou duší a tvrdošíjností, která jim umožnila přežít mongolské a tatarské nájezdy, Napoleona i Hitlera.  Rusové jsou špatní vojáci, když je do války ženou jejich páni. Tehdy jejich bojová morálka není nejlepší. To se projevilo v Čečensku. Ať atentáty v Moskvě na civilní obyvatele provedl kdokoliv, zvýšil tím morálku ruské armády. Aby Rusové bojovali celým srdcem, musí pochopit, že není jiná možnost. Musí jít o život jejich nebo jejich rodin.  Zkuste si přečíst dvě knihy, Tolstého Vojnu a mír nebo Tarleho Napoleonovo tažení 1812. Srovnejte to s historií Hitlerova pochodu na Sovětský Svaz.  Kdyby Napoleon přišel do Ruska s programem osvobození mužiků od nevolnictví v tradicích francouzské revoluce, možná by vyhrál. Kdyby Hitler se tvářil jako osvoboditel mužiků z kolchozů a jeho armáda se chovala aspoň tak slušně v Rusku, jako se chovala ve Francii, možná se sovětská moc zhroutila.  Z takových kdyby se dal předvídat scénař případné třetí světové války. Proti Rusku se nedalo jít pod žádnými prapory, ani pod praporem svobody a demokracie. Pokud by padly pumy na Moskvu, Leningrad (Petrohrad) či Kyjev, těžko by se Rusům vysvětlovalo, že je to v jejich zájmu, že jim to přinese mír a štěstí.  Široká je ruská duše se svou holubičí povahou. Když se jí však zmocní hněv, pak jí nic neodolá.  Američtí teoretikové měli spočítané, že po případném atomovém konfliktu jim zůstane více průmyslu než v Sovětském Svazu, rychleji obnoví produkci a tak vyhrají poslední kolo. Nepočítali však s něčím nesmírně důležitým, s národním charakterem. Ve vytrvalosti, strádání a odevzdanosti osudu mají Rusové mnohem lepší trénink než Američané.  Seznamy doporučené literatury amerických důstojníků obsahovaly hodně knih, úplně však v nich chyběla umělecká literatura.  Kdysi byla válka možná mužnou zábavou, ve které bylo možné prokázat odvahu, mužnost a hrdinství, sílu i obratnost a další ctnosti. Od těch dob, co vojevůdci přestali chodit do bitev v čele svých vojsk a začali se skrývat v bezpečí, se válka měnila v jatka a v případě atomové války v krematorium.  Válka se vojákům odcizila. Dnes ji vedou vědci počítači, průmyslníci továrnami a generálové jsou jenom písařky na psacím stroji s knoflíky smrti.  Na záložce druhého vydání monografie dr. Karlheinze Lohse ?Syntetische Gifte? lze číst doporučení knihy. Ocenění nebyla jen pouhá zdvořilostní fráze. Ta záložka však měla velmi zajímavý podtext. Dr. Lohs pracoval v Německé demokratické republice, prof. dr. Wagner-Jaureg byl jednu dobu činný v Army Chemical Center, Maryland, USA, a dr. Larssona zaměstnávala švédská armáda. Za tuhle rytířskost moderních vědců by se nemuseli stydět ani mušketýři.  Šílená válečná psychóza odezněla, zásoby látky BZ byly už zničeny, ale není se možné spoléhat na úplné vyléčení. V Chemical Abstracts se stále objevují ročně stovky záznamů o otravných látkách a dalo by se odhadnout, kolik jich je utajováno. Odborníci USA a Ruska se sice vzájemně navštěvují, specialisty NDR převzal i s jejich vědomostmi bundeswehr, ale v zájmu nešíření chemických zbraní není dobré všechny vědomosti zveřejňovat. A tak se musíme přes poměrně časté informace stále jen dohadovat, co se všechno asi ve světě v tomto oboru děje.  Čeští chemici se dostali do zpravodajství svou detekcí otravných látek v Kuvajtu. Co vlastně zjistili, bohužel zůstane asi záhadou, protože si nezajistili archivní vzorky, na kterých by se nález potvrdil v nezávislé laboratoři. S tím vojenské předpisy nikdy nepočítaly. O problémech s nespolehlivostí svědků a neodborně odebraných vzorků psal podrobně Staněk (Staněk J.: Chem. Listy, 85, 827, 1991). Po prvé byla nesporně ověřena přítomnost otravných látek použitých Irákem proti Kurdům, velice komplikovaným způsobem pomocí hmotové spektrometrie teprve nedávno.  Potíže amerických veteránů popisované v denním tisku neodpovídají účinkům otravných látek, ale spíše preventivně použitých antidot. Poučení ?Natáhneš si to na hlavu a jseš votrávenej, jak nám vykládali v unteroffiziersschule,? je stále aktuální.  Tak jako malá substituce mění neškodnou chemikálii v smrtící jed, tak snadno se racionální uvažování zvrtne v běsnění. A možná se ani nemusí měnit. Přesáhne jen na jinou hladinu, když ztratí lidský cit.  Otravné látky, napalm a herbicidy byly kdysi dobrý obchodní artikl pro chemické koncerny, jako bylo IG Farben nebo je Monsanto. Situace se však změnila. Chemické koncerny postupně ztrácely zájem o dodávky pro armádu. Změněný postoj veřejnosti k ekologii způsobil, že v oboru se dodávky pro armádu proměnily v negativní reklamu.

Literatura (malý výběr) 1. Staněk J.: Chem. Listy, 85, 827, (1991). 2. Gašpar V., Bajgár J.: Chem. Listy, 85, 670, (1991). 3. Gašpar V., Bajgár J.: Chem. Listy, 85, 1054, (1991). 4. Hanslian R.: Vom Gaskampf zum Atomkrieg, Verlag Chemiker Zeitung, Stuttgart, 1961. 5. Lohs K.: Z. Geschichte Naturwissensch. Tech. Med. 1, 37, (1962). 6. Gut J., Ferles M.: Chem. Listy, 76, 1279, (1982). 7. Staněk J.: Chem. Listy, 83, 174, (1989). 8. BIOS Final Report 1103. 9. Tomeček I., Matoušek J.: Analýza bojových otravných látek, Stát. pedagogické nakl., Praha, 1961. 10. Lange W., von Krueger B.: Ber. 65, 1598 (1932). 11. Saunders B.C.: Some Aspects of the Chemistry and Toxic Action of Organic Compounds Containing Phosphorus and Fluorine, Cambridge University Press, London, 1957, 12. O.Brien R. D.: Toxic Phosphorus Esters, Academic Press, New York, 1960, rusky Mir, Moskva, 1964. 13. Schräder G.: Usp. Chim. 22, 717 (1953). 14. Lorquet J. C., Vassart S. Bull. Soc. Chim. Belg. 78, 336 (1959). 15. Tammelin L. E. Acta Chem. Scand. 1957, 11, 1340 (1957). 16. Schräder G. aj.: DAS 1058992 (1957), DAS 1105413 (1957), DAS 110968 (1957), 17. Hašek J.: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, díl 1?2, Čs. spisovatel, Praha, 1983, 363. 18. Sim V.M.: Armed Forces Chem. J. 14, č.3?4, 10 (1960). 18. Lindsey D., Sim V.M., McNamara B. P.: Armed Forces Chem. J. 14, č.3?4, 8 (1960). 18. Black R. M., Clarke R. J., Read R. W., Reid T. J. M.: J. Chromatogr. 662, 301 (1994).