logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Obklíčení u Čerkass

Kapitola z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 - s SS divizí Wallonie na východní frontě. Žádaný dotisk byl dodán do distribuce 9. října 2019.

Obklíčení jedenácti německých divizí v čerkasské zóně bylo dokončeno 28. ledna 1944 osmdesát kilometrů za našimi liniemi. Z boku však nepřítel nebyl daleko. Západně od našeho velitelství v Bělozerje se dostal patnáct kilometrů od Korsuně. Slyšeli jsme štěkat motory tanků. Ve dne v noci jsme byli připraveni – oblečeni, obuti, se samopalem a granáty neustále po ruce. Ženisté prováděli nesčetné destrukce. Nocí se ozývalo pochmurné dunění.

Uplynuly tři dny.

Začali jsme si na kotel zvykat. Vyvázli jsme z mnoha nebezpečenství, na Donci, na Donu nebo na Kavkaze. Nebyla to přece naše první těžká situace. Každý se snažil sám sebe přesvědčit, že naše obklíčení je jen jedním z dalších dobrodružství. Vrchní velení nás v tom přece nenechá. Přijde protiútok a spojení sovětské fronty rozmetá. Situaci teoreticky vyřešil radiotelegram generála Hubeho. Zpráva byla krátká a dobrá: „Jedu.“

Generál byl na cestě.

Mohutná kolona německých tanků přijížděla od jihu. Právě zaútočila na sovětský koridor za našimi zády. Se zaujetím jsme na mapě sledovali postup našich osvoboditelů. Padly desítky vesnic. Podle komuniké bylo zničeno sto deset ruských tanků. Za dva dny už bude stačit prorazit jen devět kilometrů široký pás nepřátel.

Ti, kdo odtamtud přicházeli, říkali – a oči jim při tom svítily –, že s našimi zachránci již byl na velitelstvích praporů navázán kontakt pomocí malých rádiových přijímačů. Poslední úder – a prolomení fronty i naše osvobození jsou hotová věc.

K úderu skutečně došlo.

Ale ze strany Sovětů.

Rychle sem přesunuli další obrněné síly. Tři sta německých tanků, které už byly tak blízko nás, se zastavilo a pak muselo ustoupit. Rudí měli zakrátko v našem týlu padesát kilometrů širokou bezpečnostní zónu. Sovětské divize, povzbuzeny úspěchem, vyrazily od jihovýchodu a jihu směrem dovnitř našeho kotle a masu obklíčených vojsk tlačily k severu a východu, a tak je víc a víc oddalovaly od německé fronty, odkud by eventuálně mohla přijít spása.

Došlo ještě k jedné katastrofě.

Po završení našeho obklíčení byl mráz vystřídán vlahým, jarním počasím. Člověk měl dojem, že je květen.

Během doněcké protiofenzívy v zimě 1941–1942 jsme také zažili dva dny náhlého oteplení, které cesty proměnilo v moře bláta. Jenže tehdy se mrazy hned zase vrátily a vše bylo v pořádku.

Na tající sníh jsme se dívali zpočátku zvědavě. Na obloze visely těžké mraky. Spustil se stálý, nepřetržitý déšť. Po mokrém, lesknoucím se náledí se téměř nedalo chodit, museli jsme se klouzat. Pole zase zežloutla a zhnědla. Dočista umytý les rozkládal na svazích své fialové větve bez listí. Mýtiny byly černé. Pod vahou nepřetržitých konvojů cesty změkly a rozmočily se. Auta brzy jezdila hlubokými potoky. Načernalá voda sahala až do půli dvířek.

To jsme se ještě smáli. Byla to legrace. Všichni jsme byli od bahna špinaví od hlavy k patě.

Mrazy se však nevrátily ani za čtyři, ani za pět dní. Každý kryt, z jehož střechy tekla voda, každý zákop, do něhož stékala voda z okolí, se proměnil ve vanu, z níž vojáci, vyzbrojení konvemi a ešusy, marně vybírali vodu.

Půda na polích se tak lepila, že se přes ně nedalo jezdit. Cesty se stále víc propadaly. Na řadě křižovatek stála voda metr vysoko, a nedalo se na ně tudíž vůbec vjet. Svahy se proměnily ve strašlivá kluziště, která se navíc lepila jako pryskyřice. Dělostřelecké traktory musely dnem i nocí vyprošťovat vozy zapadlé do bahna.

Uvnitř kapsy zůstalo patnáct tisíc motorových vozidel. Patnáct tisíc vozidel, která se začala točit kolem dokola, neboť je k sobě stále víc tlačil nápor primitivního nepřítele, na něhož živly neměly žádný vliv a jehož obojživelní vojáci téměř zvesela čvachtali lepivým bahnem nekonečných blat.

Sověti se zmocnili velkých skladů umístěných padesát až šedesát kilometrů jižně od čerkasského sektoru v místě, kde se rudé armády spojily. Hned první den jsme přišli o velké množství benzínu a munice. Německé velení okamžitě poslalo obklíčeným divizím velká letadla Junkers s pomocí.

V Korsuni byla přistávací plocha. Junkersy pracovaly velice přesně. Každý den přilétalo asi sedmdesát strojů plných munice, benzínu a jídla. Letadla vyložila svůj náklad a okamžitě byli naloženi vážně ranění. Tak se podařilo včas evakuovat všechny nemocnice v kapse. Sovětští stíhači však bděli. Křižovali zamžené nebe a jako jestřábi kroužili nad polem. Každý den se po několika minutách letu zřítilo deset až patnáct našich sestřelených a hořících junkersů, v nichž křičeli zaživa se škvařící ranění.

Byla to strašlivá podívaná.

Zásobování pokračovalo systematicky a heroicky dál, bez jediného výpadku, dokud i zde neučinilo všemu konec strašlivé bahno. Po týdnu oblevy a záplav byla letištní plocha úplně pod vodou. Ženisté se snažili všemi prostředky odstranit z pláně bahno a zpevnit ji. Marně. Poslední letadla se v metr hlubokém bahně převrhla. Až do konce se už nepodařilo ani jedinému letadlu vzlétnout, nebo alespoň v kapse přistát.

Od této chvíle jsme byli ponecháni svému osudu.

Brigáda belgických dobrovolníků Wallonie se nacházela na východním výběžku, a proto první dny nemusela odrážet příliš silný tlak nepřítele. Ten totiž – pochopitelně – napřel všechny své síly na jih a západ kotle, do míst, kde se směle spojila obě jeho útočná čela a kde jej německé síly jak uvnitř kapsy, tak i zvnějšku svíraly a snažily se kleště rozevřít. Sověti do tohoto koridoru vrhli všechny své tanky i záplavu svých pěších a jízdních divizí.

Na Olšance a na Dněpru probíhala ofenzíva rudých zatím jen na rozhlasové úrovni. Hned proti naší linii instalovali silný vysílač, který na nás každý den chrlil medovou francouzštinou propagandistické nesmysly. Hlasatel s pařížským přízvukem nás laskavě informoval, v jaké jsme situaci. Pak se nás zkoušel nalákat na zázraky režimu přítele Stalina a vyzýval nás, abychom se přidali ke generálovi de Gaullovi. Stačí přijít k ruským liniím s bílým kapesníkem v ruce. Jako kdybychom byli nějaké čtenářky rubriky seznámení.

Přesládlá sovětská propaganda se snažila být nápaditá a chytrá. Dva naši vojáci byli zajati u Lozovku a odvedeni k diviznímu generálovi. Ten je pozval ke stolu a královsky pohostil. Lil do nich vynikající šampaňské a kapsy jim nacpal čokoládou. Pak je dal ten ohvězdičkovaný lišák vlastním vozem odvézt k liniím. Stráže je vypustily naším směrem, jako když se otevřou dvířka klece a pustí se slavík nebo kanárek. Dobrodružství mělo u vojáků velký ohlas. Při představě šampaňského a čokolády, jichž se dostalo oběma šťastlivcům, se všichni mlsně olizovali. Generálský filantrop a milovník Valonů se namáhal marně. Nikdo neskočil na vějičku, neboť byla příliš průhledná.

Nepřítel vyvíjel na týlové frontě v kapse stále větší tlak. Divize Wiking proto musela stahovat kontingent, který ještě na Dněpru měla, a posílat ho na jihovýchod. Během několika dní jsme měli prakticky úplně odkrytý levý bok. Na obranu osmdesáti kilometrů podél Dněpru severovýchodně od našich pozic zbyl všeho všudy jeden oddíl čítající asi dvě stě Němců z divize Wiking. Měli malé obrněné vozy, v nichž bez přestání projížděli po blátivých cestách.

Rusové posílali přes řeku hlídky a ty tu nikoho nenacházely. Zbývalo už jen naše postavení na soutoku Dněpru a Olšanky. Stačilo naše pozice prorazit nebo na ně zaútočit z týlu, a padla by poslední překážka, která na východě kotle zůstala.

Báli jsme se hlavně o velký dřevěný most přes Olšanku, jež se nacházel na východním okraji Mošnů.

Na druhé straně řeky jsme měli na dvou vysunutých střeleckých stanovištích desítku mužů vyzbrojených dvěma kulomety. Kdyby rudí za - útočili v noci, rozdrtili by tyto ubohoučké pozice bez problémů a podařilo by se jim získat most nedotčený.

Štáb divize Wiking, který jsme o nebezpečí uvědomili, nechtěl o ničem ani slyšet. Odpověděli nám, že nesmíme ustoupit ani o píď a nepřítel nesmí nabýt dojmu, že ztrácíme důvěru ve výsledek boje. Generál byl daleko, my jsme však stáli tváří v tvář bezprostředně hrozící katastrofě. Německý styčný důstojník na sebe vzal odpovědnost za pokud možno nenápadné vyhození stavby do povětří. V šest hodin ráno telefonicky generála informoval, že doprostřed našich trhavin právě dopadla sovětská střela a most byl zcela zničen. Dodal, že nás to strašně mrzí.

Generála to mrzelo také.

Nicméně problém mostu se tak vyřešil. Ještě té noci došlo k rozuzlení i naší poslední obavy.

V Mošnách jsme měli k dispozici četu asi padesáti ruských vojínů pomocné služby, bývalých zajatců, kteří se dobrovolně přihlásili do německé armády.

Zpočátku byli velice obětaví a disciplinovaní. Bylo však chybou poslat je bojovat do jejich vlasti. Kolovala v nich krev předků. Do čtvrt roku získal vrch jejich původ. Ten znamenitý původ!

Vedli dlouhé, tajné rozhovory s místními obyvateli. Naši důstojníci nerozuměli ani slovo. Nakonec se s nimi spojili i partyzáni. V noci z 1. na 2. února 1944 se tito Rusové, kteří obsluhovali minomety za našimi liniemi, kočičím krokem vydali k Olšance.

Ve tmě tu držel stráž statečný mladý Valon. Úplně tiše jej zabili ranou nožem do zad. Kolona uprchlíků přešla po jeho teplém těle, seběhla ze břehu a přepravila se přes řeku.

Od této chvíle proti nám stálo padesát přeběhlíků, kteří v Mošnách bydleli čtvrt roku, znali přesné rozmístění našich pozic, děl, velitelských stanovišť, telefonu i rádia. Sovětské velení mělo k dispozici padesát průvodců. V osm hodin ráno se rudí sebejistě vrhli do útoku. První úder však přišel za vesnicí Mošny, mezi Lozovkem a Dněprem, tedy na nejvýchodnějším místě našeho sektoru.

Těch pár desítek Valonů, roztroušených v písečné stepi, zasypaly střely a za hodinu bylo území obsazeno. Ještě téhož dopoledne jsme se z brigádního velitelství dozvěděli, že byl napaden a dobyt Lozovok. Druhá rota byla vypuzena z posledních domů, musela ustoupit za vodní tok na jihu vesnice a dokonce byla zatlačena ještě o kilometr dále. Podařilo se jí uchytit až za jedním náspem uprostřed stepi. Obrana dněperského břehu byla v bezvýchodné situaci. Zdálo se, že Lozovok, ležící na písečné vyvýšenině, je definitivně ztracen. Navrhovali jsme divizi, aby převelela vojáky, kteří se z Lozovku zachránili, do Mošnů. Početní stavy tu byly slabé a hrozilo jim velké nebezpečí.

Rozkazy však neznaly slitování. Druhá rota se nejen nesměla stáhnout k jihu, ale měli jsme okamžitě zahájit protiútok bez ohledu na překážky a znovu Lozovok dobýt.

Velice vzdálený a skoro neslyšitelný hlas na druhém konci telefonního drátu nám sdělil, kam se 2. rota stáhla. Znal jsem lozovocký sektor přesně. Podařilo se mi získat pověření, abych protiútok řídil. Dostal jsem dva tanky a posadil do nich odhodlané chlapy. Po cestách zaplavených sto metrů širokými řekami bahna jsme uháněli na východ.

Všude bylo vidět převrácená auta a nohy pošlých koňů, které už napolo zanesly bahnité přívaly na cestách.

Lozovok

V dáli, za narezlými větvemi ve stepi stoupal dým z bitvy o Lozovok. Projeli jsme obcí Mošny. Spojky se tu už na velitelství, utopené v bahně, dostaly pěšky jen po improvizované lávce, kterou tvořily asi dvacatery dveře chalup.

Po třech kilometrech hrbolaté cesty bahništěm a rákosím dorazily naše tanky k valu, za nímž se drželi naši vojáci z Lozovku. Nepřítel bombardoval močály i vzedmutou řeku.

Začali jsme připravovat útok. Divize nám přislíbila podporu dělostřelectva. Zasypou Lozovok střelami. Po této přípravě půjdeme kupředu, přičemž nás budou podporovat oba naše tanky.

Byly tři hodiny odpoledne. Po dlouhém dohadování polním telefonem nám dělostřelectvo ohlásilo, že za dvacet minut zahájí palbu. Leželi jsme zatím v blátě a prohlíželi si pláň, po níž budeme muset přejít. Teď tu běhalo jen několik splašených koní.

Úplně na východě stoupaly k obloze signalizační rakety a oznamovaly nám, že na Dněpru se ještě drží několik našich skupin, ačkoliv Rusové se už dostali několik kilometrů za ně.

Bez přestání hvízdaly kulky. Nepřítel se držel na jihu vesnice, dvacet metrů nad nějakým vodním tokem. Vylézt tudy nebude jednoduché. Dopadla první německá střela. Dlouho poté ještě jedna.

Celkem jich dopadlo osmnáct.

A to bylo vše.

Urgovali jsme další. Marně. Víc nám pomoci nemohli. Zásoby munice v kotli se hrozivě tenčily.

Co dělat? Museli jsme se spokojit s tímto hubeňoučkým předkrmem. Spustili jsme se z valu a dali se houštím a přes pole, kudy se hnal tři až čtyři metry hluboký divoký vodní tok.

Střely jen pršely. Nikdo se dvakrát nerozmýšlel skočit do ledové vody. Keř od keře jsme byli blíž a blíž řece tekoucí pod Lozovkem. Naše dva tanky, prostřílené v husté palbě jako řešeto, vystřelovaly zápalné náboje na chalupy, kde se usadilo sovětské vojsko. Jeden po druhém vylétly domky do povětří a pak vzplály. Rusové přebíhali od plotu k plotu.

Hrstka Valonů se v zápalu boje velice odvážně vrhla k dřevěnému mostu, jenž spojoval pláň s úvozem vedoucím do vesnice. Přešli jej a nalepili se dole na skálu. Jeden voják vyzbrojený lehkým kulometem se vyhoupl až na okraj skály. Kryl ostatní, kteří se jako hadi plížili po břiše pískem. Dvacet, pak třicet Valonů se dostalo až nahoru. Tanky, které podporovaly pěchotu, také musely přejet most. Jenže tam byla značka do tří tun. První německý tank se raději pustil asi dvacet metrů širokou řekou. Dno však bylo písčité a zlomil se mu housenkový pás. Tank zůstal ve vodě zablokován.

Druhý tank nechtěl útočit sám. Ještě několikrát na chalupy vystřelil a pak se snažil vyprostit stroj uvízlý v písku. Teď se už dalo počítat jen s pěchotou. V souboji muže proti muži byla vesnice dům za domem dobyta.

V šest hodin večer splynul nádherný nachově fialový soumrak s oranžovou září hořících chalup.

Poslední hodiny ve vesnici Lozovok na bílých a zlatých dunách, za nimiž končila svou cestu i Olšanka, neboť tu mezi velkými žlutými a zelenými ostrovy mísila své vody s vodami Dněpru. Červenofialové svítání nad pískovcovými skalami, kde týdny hrdě vlála nenápadná vlajka naší vlasti, už neuvidíme. Už nebudeme zamyšleně stát na břehu legendárního, jiskřícího veletoku, plynoucího k Dnepropetrovsku, k hnědým skalám, do delty a do moře. Slabě, ale neodbytně začal zvonit polní telefon. Volala divize a diktovala nové rozkazy: „Všeobecný ústup ze sektoru.“

Na levém křídle už byl manévr dokončen. Posledních dvě stě motorizovaných Němců, kteří nás na Dněpru kryli z boku, se stáhlo. My jsme měli opustit Lozovok v noci, připojit se ke dvěma valonským rotám v Mošnách a společně s nimi se ráno stáhnout do nových, jižněji položených pozic.

Náš útok nebyl k ničemu. Jen snad dokázal, že máme odvahu a jsme disciplinovaní. Byli jsme však poslední, úplně poslední vojáci východní armády, kteří se udrželi na břehu Dněpru. S tlukoucím srdcem jsme zhluboka nadechovali vůni řeky. Dívali jsme se, jak se na vodách mohutného toku v soumraku chvějí šedé záblesky se stříbrnými nitkami. Smutně jsme spustili naši malou vlajku.

Vraceli jsme se i s raněnými bořícím se pískem, močály a blátivými cestami. Stokrát jsme se obrátili k východu. Tam zůstala naše srdce. Nakonec už z hořícího Lozovku zbyla v noční temnotě jen rudá záře. Dněpr! Dněpr! Dněpr!

Pomalu jsme se blížili k Mošnám a překvapilo nás, jak se stupňuje bojová vřava. Z jedné šarvátky jsme se vraceli a druhá na nás čekala. Nepřítel se vrhl na Mošny. Do čela sovětského vojska se postavilo padesát vojínů pomocné služby – Rusů a Asijců – a temnotou je provedli až k životně důležitým bodům v našem sektoru.

Když jsme dorazili do vesnice, bily se tu zuřivě stovky mužů kolem našich kanónů, které střílely do nepřátel z bezprostřední blízkosti. V každé ulici i uličce, na dvorku před každou chalupou se bojovalo zblízka v bahně, na blátivých vyvýšeninách a v oslepujícím světle miliónů záblesků hořících chatrčí.

Měli jsme v Mošnách přes padesát nákladních vozů, mnoho děl, protivzdušných i protitankových zbraní, traktory, pojízdné kuchyně, spojové a kancelářské zařízení několika rot. Všude kolem byla divoká řež. Řidiči, kuchaři, pokladníci, telefonisté – všichni bránili zbraně, materiál i svou kůži.

Rozkazy štábu divize Wiking byly nekompromisní. Mošny jsme směli opustit až s končící nocí, abychom kryli všeobecný ústup, který se nyní roztáhl do hloubi dvaceti kilometrů.

Tragické bylo, že Rusové masově zaútočili pár hodin před tím, než mělo dojít k odpoutání od nepřítele. Museli jsme to tedy za každou cenu dokázat, držet se v Mošnách zuby nehty, vydržet až do rána. Celou noc se tmou i v jasném rudém světle požárů ozýval ryk nekonečné, divoké bitvy. Dlouhá ves byla po částech, hodinu po hodině evakuována, tak jak se postupně dařilo odtahat veškerý materiál na silnici směřující k jihu.

Naše telefonní spojení nebylo ani na okamžik přerušeno. Věděli jsme naprosto přesně, jak postupovat při stahování veškerého vojenského materiálu. Naši vojáci se zuřivě bili chalupu od chalupy. Vrhala se na ně mračna Mongolů, vynořujících se z křoví, kůlen, hnoje a zpoza plotů.

Řež trvala deset hodin. Obránci Lozovku a Mošnů se dostali za svítání na silnici na jih. Kryla je poslední četa. Unavení, s uniformou lepící se na tělo, šli po obou stranách kamiónů, které klouzaly a tancovaly v půlmetrové vrstvě bahna.

Vojáci ochranné čety se měli udržet v domcích na jihozápadě Mošnů celé dopoledne. Úkol hrdinně splnili. Rusům se podařilo celou vesnici obsadit teprve po poledni. Do rukou jim padli jen dva živí Valoni, dva mladí telefonisté, kteří podle rozkazu zůstali na místě, aby mohli velení do poslední minuty hlásit postup protivníka.

Telefonovali nám, ještě když Rusové procházeli kolem jejich oken. V té chvíli se však už útočná brigáda Wallonie v Bělozerje díky fanatické obraně v Mošnách zformovala k dalším operacím.

Od nepřítele, kterému nebylo jasné, jaké máme úmysly, nás dělilo šest kilometrů bahna horšího než smůla.

 Ukázka z knihy Tažení v Rusku 1941-1945. Žádejte u svých knihkupců.

 
Datum: 14. 10. 2019 17:42:17 Autor: Daniel
Předmět: web Security
Anotace knihy a další ukázka jsou zde: https://www.securitymagazin.cz/historie/tazeni-v-rusku-19411945-s-ss-divizi-wallonie-na-vychodni-fronte-1404064159.html?fbclid=IwAR1VqPBe_WEQppcoZq4rl-g_ASNISyEV1bn9dQ8AYWG40wwkwLl_JtD0LJs
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).

Legie Wallonie je včleňována do SS, červen 1943. Z knihy Léona Degrelleho Tažení v Rusku 1941-1945 (dotisk říjen 2019).


Recenze týdne

Nebe nad Jemenem

V jihozápadní Asii s Lékaři bez hranic.