Nikolaj N. Nikulin: V PRVNÍ LINII

Ukázka z nové knihy nakladatelství Elka Press.

V českém překladu vychází autobiografické dílo ruského autora v originále nazvané Vzpomínky na válku. 

Autor nastoupil ve věku 18 let, tedy rovnou ze školy, na nejkrvavější úsek Leningradského a Volchovského frontu. Jako voják Rudé armády došel až do Berlína. Zázrakem zůstal na živu. Svoje vzpomínky na válku napsal proto, aby se osvobodil od strašných zážitků. Čtenář v nich nenajde ani lehké čtivo, ani hurávlastenecké popisy bojů. Obsahem je výpověď o skutečné podobě války na východní frontě, o které oficiální publikace, ale i vzpomínková literatura mlčí. Nad stránkami této knihy mrazí ? tak otevřená výpověď o drastických činech na obou stranách fronty nemá obdoby.

Dosud jsme byli zvyklí číst o zvěrstvech nacistických armád na východní frontě; i o těch je zde řeč, ale především se jedná o otřesnou výpověď, jak drasticky zacházeli sovětští velitelé s vlastními vojáky, jak je bez rozmyslu a bez jakéhokoli náznaku taktiky hnali čelně proti nepříteli. Němci si svoje lidské zdroje v rámci možností šetřili, na opačné straně fronty o něčem takovém nemohlo být ani řeči. Otřesné praktiky NKVD a SMERŠ se potom obrátily i proti obyvatelstvu na dobytých územích. Sovětští vojáci drancovali a znásilňovali na přímý rozkaz velení?

Knihu doprovázejí unikátní fotografie samotného autora, dále snímky D. F. Onochina, oficiálního fotografa divize, ve které Nikulin sloužil, ? a H. Vierse, německého vojáka, který bojoval na druhé straně fronty a dlouho po válce se s autorem seznámil a spřátelil.

Přinášíme na ukázku jednu kapitolu z knihy:

PROČ STŘÍLEL MAJOR G.?

Ve svých zápiscích jsem se vždycky snažil o přesnost faktů. Aktéry jsem nazýval jejich pravými jmény. Avšak jméno majora G. uvést nemohu: Je na živu a daří se mu dobře, ale já sám mám v jeho případě plno nejasností.

Ta událost se stala v únoru roku 1944 ve východním Prusku, ve městě Allenstein. Právě jsme prošli bleskovým pochodem přes celé Polsko z Varšavy k severní hranici. Přesun armády jsme podnikli na těžkých amerických náklaďácích firmy Studebacker. Byl to dobře organizovaný automobilový konvoj. Auta jela dnem i nocí. Vzpomínám, že jsem seděl na korbě mezi pytli a bednami s materiálem, foukal silný vítr se sněhem. Na výmolech to skákalo, držel jsem se beden a snažil jsem se, abych rukou nezavadil o nosítka. Ta byla pevně přivázána silným provazem k nákladu a leželo na nich tělo sebevraha. Voják se zastřelil před dvěma dny. Bylo nařízeno vyšetřování. Mrtvolu převáželi, protože pitvu nestačili uskutečnit v místě, kde jsme byli předtím.

Polsko bylo vyrabováno, rozdrceno a zničeno německou okupací. Varšava byla proměněna v hory ruin, jejichž sklepy byly plné těl zabitých Poláků. Náměstí i ulice byly plné čerstvých hrobů. Polské vesnice skýtaly žalostný pohled.

?Nic nema!? tvrdili vylekaní obyvatelé.

?Nic nema! Maslo, jajki, mjaso ? všicko zabral Němec!? opakovali?

?Kde máte záchod?? zeptal se jeden voják.

?Nic nema! Všicko zabral Němec??

Východní Prusko naopak překvapovalo svou blahobytností, dostatkem a pořádkem. Dobře zařízené statky s hospodářskými stroji, všude zavedená elektřina, bohatá selská stavení s povinným pianinem a dobrým nábytkem. V kůlně byly pokojíky a palandy pro totálně nasazené z východu. Ve vepřínech a chlévech pro krávy bylo plno dobře opatřených zvířat. Nežili si tady špatně? I města byla bohatá, čistá, postavená s německou důkladností. V Allensteinu jsme našli plno jídla a věcí odvezených ze SSSR, vše bylo pečlivě uloženo pro všechny případy. V jiném skladišti byly konzervy z Holandska, Belgie, Francie? Požár je trochu opálil, ale byly použitelné. Vojáci se vrhli na zásoby lihu a zapíjeli ho kondenzovaným mlékem? Vzpomínám si, že v jednom prázdném domě leželo na okenním parapetu několik zlatých mincí císařského ražení. Dlouho je nikdo nevzal. Vojáci si nebyli jistí, že dožijí do konce války, a nechtěli zvětšovat svou zátěž.

V mnohých domech jsme nacházeli různé vojenské předměty: řády, uniformy, esesácké dýky s nápisem: ?Krev a čest?, prýmky, šňůry a podobné věci. Skutečně, východní Prusko bylo hnízdem militarismu. Ale vojenský personál, nacističtí aktivisté a ostatní náčelníci stačili utéct. Zůstali hlavně civilové ? ženy, staří lidé, děti. Na nich bylo vypořádat se s následky porážky. Brzy je začali seřazovat do útvarů a posílat na nádraží ? jak se říkalo, na Sibiř.

V mansardě, úplně na vrchu našeho domu žila asi třicetiletá žena s dvěma dětmi. Její muž zahynul na frontě. S miminkem by se jí utíkalo těžko, a tak zůstala. Vojáci se dověděli, že je to dobrá švadlena. Nosili jí látku, aby jim z ní šila rajtky. Mnozí se chtěli blýsknout a během zimy jejich oblečení dost utrpělo. Od rána do večera seděla Němka u stroje a šila. Dávali jí za to chleba, obědy, někdy i trochu cukru. V noci se vojáci chodili do mansardy pomilovat. Němka se bála je odmítnout, a tak pracovala do rána bez chvilky spánku? Nebylo úniku. U dveří do mansardy byla vždycky fronta, kterou nešlo rozehnat.

Tou dobou jsem si v našem lazaretu doléčoval další zranění. Jednou sem přivezli s novým kontingentem raněných majora G. Znal jsem ho už dávno a pokládal jsem ho za jednoho z nemnoha kladných hrdinů velké tragédie, kterou byla válka. Major byl sympatický, vzdělaný ? aspoň ve svém oboru. Byl to velmi kvalifikovaný dělostřelec, který se vyznačoval mimořádnou odvahou. Vyprávěli mi o jeho šílených dobrodružstvích v německém týlu, když byla druhá úderná armáda obklíčená pod Sviňavinem. Krátce řečeno, byl to vynikající důstojník. Sloužil jsem několik měsíců pod jeho velením a měl jsem svého tehdejšího velitele ve velké úctě. Teď jsme se tedy sešli znovu. Německá střepina vyrvala majorovi G. pořádný kousek masa z ramene. Rána byla velká, ale nebyla nebezpečná. Na obecný zdravotní stav majora neměla vliv. Byl jako vždy statný, růžolící, plný radosti ze života a čilý. Nevyvaloval se na nemocničním lůžku, ale trávil své dny ve městě. Všechno ho zajímalo.

Ten podivný a strašný případ se stal jednou pozdě večer. Seděl jsem ve svém pokojíku a náhle jsem uslyšel nahoře v mansardě výstřely z pistole. V předtuše něčeho nedobrého vrhnul jsem se po schodech nahoru a uviděl jsem příšernou scénu. Major G. tam stál s pistolí v ruce, z níž se ještě kouřilo. Před ním seděla Němka, která držela mrtvé miminko v jedné ruce a ránu přidržovala druhou rukou. Povlečení, polštáře, pleny ? vše bylo zakrvácené. Střela proletěla hlavou dítěte až do matčiných prsou. Major G. byl absolutně klidný, stál zcela nehybně a nejevil sebemenší známku opilosti. Zato poručík, který stál vedle něj, se kroutil jako had a sípal: ?Dělej, zab ji! Zab ji!?

Poručík byl úplně opilý ? šedivý obličej, zmodralé rty, slzící oči, ze rtů mu tekly sliny. Tak vypadají opilci v posledním stadiu alkoholismu. (Nedávno jsem viděl podobného člověka v metru. Seděl, něco si pro sebe mumlal a pod ním se tvořila louže, která se roztékala tenkým pramínkem po celém vagóně. Naproti seděly pěkně upravené dívky v džínách a bavily se o tom, kolik se vlastně do člověka vejde tekutiny.)

Poručík byl opilý jak doga, ale jak jsem pochopil, stačil při tom popichovat majora. Proč? Nevěděl jsem. Může být, že jeho cílem bylo majora vyprovokovat a vytvořit případ? Byl to člověk ze SMERŠe! A metody této organizace byly nepředvídatelné? Ať to bylo jak chce, major G. držel ještě pistoli v ruce. Nic jsem nechápal a nic jsem nepromyslel. Zcela impulzivně jsem dal majorovi pořádnou facku. Pravděpodobně se mi v tom okamžiku zdálo, že se mu zakalil rozum, a facka, kterou jsem mu dal, ho měla přivést k sobě. Tak to fungovalo v přední linii, když mladí vojáci byli konfrontováni s hrůzami prvního boje: pořádná facka jim vrátila zdravý smysl a přiměla je k rozumu. Jednou jsem praštil mladého poručíka, který se v čase našeho útoku úplně podělal. Pak mi za to byl vděčný. Ale tady nebyla přední linie a všechno probíhalo jinak. Major G. klidně zastrčil pistoli do pochvy a opilý poručík začal křičet: ?Uhodil důstojníka!!!? ? Řval tak radostně, jako by se mu splnilo jeho přání. Pochopil jsem, že jsem se octnul v pěkné bryndě. Praštit důstojníka ? to je neodpustitelné. Nikoho nezajímalo, že jsem to udělal v dobrém úmyslu.

V 1941?1942 by mě bez dalšího postavili ke zdi. Teďka se člověk mohl v nejlepším případě těšit na to, že ho převelí do trestné roty. Musím říci, že rvačky s důstojníky se v druhé světové v naší armádě netrpěly. V každém případě jsem nic podobného neviděl a neslyšel jsem o tom. Vojáka mohli zastřelit za zbabělost, za odmlouvání, ale za facku důstojníkovi ? nic takového. Zkus udeřit ? při nejbližším útoku ji koupíš zezadu! Ale co bylo hlavní ? nutnost sdílení boje, společné nebezpečí smrti ? to vytvářelo jistou vzájemnou úctu. U vyšších náčelníků to chodilo jinak: měli svoji etiku, která se nás netýkala. Jednou jsem viděl, jak opilý generál, velitel tankistů, mlátil tlustou sukovicí své plukovníky a majory. Ti si v tom ale udělali pořádek sami?

Následující jednání dramatu se odehrávalo na odpočívadle o poschodí níž. Scéna byla němá, ale velkolepá, v duchu Shakespearovských tragedií: dva saniťáci pomalu nesli shora na nosítkách dětskou mrtvolku, na cestu si svítili pochodněmi. Otevřenými dveřmi bylo vidět doktora v bílém plášti, který se chystal vyndat matce střelu z prsou. A ze dveří naproti odváděli dva samopalníci mě ? bez opasku a bez nárameníků ? do basy.

Zavřeli mě do vlhkého sklepa a drželi mě tam celou noc i následující den. K večeru mě někam vedli. K výslechu ? řekl jsem si. Jen aby mě nemlátili. Avšak zase se na mne usmálo štěstí. Náčelník SMERŠe si mě dlouze prohlížel, a pak řekl:

?Koukej mazat! Ale příště neblbni! A hlavně drž hubu!?

Vrátili mi opasek i nárameníky a skončilo to. Později, když jsem si všecko srovnal v hlavě, jsem pochopil, že náčelníci se nad tou epizodou příliš neradovali. Poručík zřejmě něco podnikal na vlastní pěst a přehnal to. Major G. byl vzorný důstojník, já jsem byl právě vyznamenaným veteránem divize? Rozhodli se, že celou věc zametou pod stůl, jako by se nic nestalo.

Ale co se vlastně stalo? Proč střílel major G.? Nedivil bych se, kdyby střílel poručík. Odpovídalo by to jeho hodnosti i jeho charakteru, ale major?

Tenkrát jsem ten hrozný čin odsuzoval, a i nyní, když uplynulo tolik let, jsem udivený a ničemu nerozumím. Snad si major vzpomněl na krutosti Němců, kterých byl svědkem? Jako my všichni i on viděl ohromný hromadný hrob se zavražděnými ruskými zajatci, který jsme objevili u Voronova. Viděl i spálené mrtvolky ruských dětí, které byly utýrány k smrti. Věděl dobře, že německá vítězství v letech 1941 a 1942 byla do značné míry podmíněna krutostmi: zabíjeli bez ostychu všechny, vojáky i civilisty, starce i mladé lidi. Je možné, že se major zatvrdil a chtěl se mstít. Pomyslel si možná, že za dvacet let bude syn Němky vojákem a opět nás napadne? Major G. snad věděl, že krutost je souputníkem lidského rodu od biblických dob až do našich dnů a častěji trpí ten, kdo nenese žádnou vinu. Snad pochopil, že megalomani, kteří chtěli přetvořit lidstvo ? Ivan Hrozný, Hitler, Stalin a mnozí jiní ? získávali pozice krutostí, ničili svoje přívržence i protivníky, čímž upevňovali svou moc.

Ale major G. o tom sotva přemýšlel. On prostě střílel. Doteď si lámu hlavu: proč?

Od té doby jsem ho neviděl. Nedávno jsem se dověděl, že dlouho pracoval ve štábech, potom přednášel ve Vojenské akademii a teď je v penzi. Nechci být jeho soudcem, ale vzpomínám na to s odporem.

Jakkoli strašný byl případ majora G., rychle se ztratil v koutku mé paměti. Byl vytěsněn celým kaleidoskopem nových zážitků. V čas míru je potřeba několika let na to, co se ve válce někdy stane za jediný den.

Zde je ještě jedna epizoda. Jednou v noci jsme byli nečekaně vzbuzeni. V polospánku, poháněni rozkazem, vzali jsme samopaly a granáty a vydrápali jsme se na tank. Jeho rychlý odpich nás konečně probudil. Později nám řekli, že oddíl rozvědčíků objevil v hlubokém německém týlu, asi 40 kilometrů daleko, německý koncentrák, kde bylo několik set Židů, kteří byli ještě naživu. Podle střelby, kterou tam slyšeli, začala likvidace vězňů. Rozvědčíci odvysílali souřadnice tábora a velení poslalo dva tanky obsypané vojáky zachraňovat, co se dalo.

Protože jsme v té době zrovna útočili, silná německá obrana neexistovala. Ohozeni špinavým sněhem od pásů jsme rychle proletěli k cíli. Tankisté rozstříleli z děl a kulometů německá palebná ohniska na strážních věžích, potom jeden z tanků rozrazil bránu a vjeli jsme na území tábora. Po krátké, ale velmi intenzivní přestřelce jsme poslali dozorce eses do pekla.

Co se dělo dál, to moc nevím, protože jsem byl ohlušen a trochu raněn granátem, který po mně hodil hřmotný Fric. Ale přesto si pamatuji obraz náměstíčka mezi baráky posetého mrtvolami zastřelených Židů. V barákách jsme našli ještě několik stovek živých. Seděly tam kostry potažené kůží. Přeživší se na mne dívali ohromnýma tmavýma očima, v kterých už ani nebyl strach, ale hrůza, zoufalství a smrt. Jejich pohledy mě budou provázet celý život. 

Anotace je ZDE.