Návraty krále Artuše

Poutavé vyprávění o legendárním panovníkovi.

(Poznámka autora: Následující text byl přednesen 6. 12. 1997 na setkání příznivců literatury žánrů science-fiction a fantasy v Brně. Nejedná se výlučně o vojensko-historickou tematiku, nýbrž o reflexi Artušovských legend v životě a literatuře viktoriánské Anglie. Tyto reflexe byly ovšem nevyhnutelně tak či onak militantně zabarveny a navíc během přednášky nebylo možné doplnit text výtvarnými ukázkami. Ty jsou natolik zajímavé - jako svědectví historizující romantické malby - že jsem se rozhodl ilustrovaný text znovu představit na stránkách Militaria?. Doufám, že tím potěším nejenom příznivce sci-fi.)

Zvětąit...

...V mnohých krajích Anglie však někteří lidé říkají, ľe král Artuš nezemřel, ale z vůle Pána našeho Ježíše byl vzat na jiné místo. A také se říká, že se zase vrátí a že dobude svatého kříže. Přesto nechci tvrditi, že tomu tak bude, spíše bych řekl, ľe zde na tomto světě změnil svůj ľivot. Ale mnozí říkají, že jest na jeho hrobě napsán tento verš: HIC IACET ARTHURUS REX, QUONDAM REX QUE FUTURUS.

 

...Tak praví ve své knize Artušova smrt Sir Thomas Malory. Latinský nápis znamená: zde leží král Artuš který kdysi byl a opět bude, anebo též král někdejší a budoucí... A vskutku, pověstmi opředená postava rytířského panovníka se v podivuhodných proměnách vrací v nečekaných souvislostech a s nebývalou naléhavostí po celá staletí. Na rozdíl od jiných legendárních králů, u nichž je znám buď historický předobraz či literární inspirace, u krále Artuše je mlhou nejistoty zahaleno nejenom jeho zrození, ale také jeho zánik. Vše nasvědčuje tomu, že nezemřel, ale odpočívá v Avalonu, kam jej po krvavé bitvě u Salisbury s Mordredem a jeho vojskem odvezly královny víl, a čas od času se vrací mezi nás ubohé smrtelníky. Tak se naplňuje věštba z úvodního citátu.

Historického Artuše lze vystopovat v nejstarších kronikách prvního tisíciletí našeho letopočtu. Tak velšský kronikář Nennius se ve svém díle Historia Brittonum, sepsaném kolem roku 800, zmiňuje o několika bitvách v 6. století, v nichž vojevůdce jménem Artuš vedl keltské Brity do bojů proti germánským Anglosasům: Artuš je popsán jako vítěz dvanácti bitev a válečník, který bojoval na straně "králů Britů". O století později se z latinského dokumentu sepsaného ve Walesu, tak zvaných veląských análů (Annales Cambriae), dozvídáme, že se účastnil dvou bitev: bitvy u Badonu, kde "Artuš nesl kříž Našeho Pána Ježíše Krista po tři dny a tři noci" a že Britové zvítězili, a o "potyčce" u Camlannu, "v níž padli Artuš a Medraut. Nače Britanie a Irsko byly zachváceny morem". Tyto stručné citace, pocházející zhruba z let 520 a 540, spojují Artušovo jméno s věrohodnými sídly a skicují první představu Artuše jako srdnatého křesťanského hrdiny, při jedné příležitosti vítězného, který zemřel při obraně své víry a svého národa.

Zvětąit...

Je nepochybné, že král Artuš byl keltského původu. Jenom Keltové měli smysl pro tajemno a dramatické pojetí osudovosti, jaké bychom marně hledali u jejich protivníků Římanů. To je ostatně dědictví, které zanechali Evropě až do dnešních dnů, a neobyčejná popularita Artušovských cyklů, znovu a znovu se vracející, je toho jedním z nejsilnějších důkazů. Velšský náčelník byl brzo keltskou tradicí korunován na krále a z historické postavy se postupně stal mytickou postavou. Jeho slávu v tomto převtělení však kupodivu nezaložil velšský kronikář, ale anglický mnich. Napsal pozoruhodné dílo, které natrvalo přetvořilo barbarského keltského náčelníka v bájného národního hrdinu a rytíře křesťanských ctností. Benediktin Geoffrey z Monmouthu vydal svou Historia Regum Britanniae (Dějiny britských králů) asi v roce 1137. Čerpal z některých starých velšských kronik a dokumentů, ale především z lidové keltské tradice, která slovy Zdeňka Stříbrného "rozehrávala jeho vlastní bohatou imaginaci k volným variacím faktů a fantazie". Jeho nevšední kronika věnuje Artušovým příběhům pětinu svého rozsahu. Byla nesmírně populární nejenom v Anglii, ale také ve Francii, Španělsku, Itálii a dokonce v Polsku a ve vzdálené Byzanci. Je vydávána dodnes a světové písemnictví jí vděčí za vzkříšení takových postav, jako byl král Lear, Cumbelín, kouzelník Merlin a v neposlední řadě král Artuš. Vzdáleně inspirovala jiného spisovatele raného středověku, Layamona, který ve svém eposu Brut spojil odváľnou paralelou antický svět s barbarskou Britanií a zařadil ji tak do dějinného a kulturního kontextu evropského. Příběh antického hrdiny Bruta, potomka hrdinů trojské války, je příběhem bohatýra, který přijde do Anglie aby tu pobil obry a založil království. Značná část Layamonovy legendárně historické rapsodie je věnována příběhu krále Artuše. Jeho dvůr má ovšem ještě daleko do ušlechtilé kurtoazie křesťanského středověku. Je to barbarský dvůr tvrdého keltského válečníka, urputného a vzteklého, prostředí, jehož atmosféra podivuhodně kontrastuje s keltskou fantastičností a kouzelností prostředí.

Zvětąit...

Na takových základech se rodila legenda o králi Artušovi. Fascinoval nejenom příběhem šťastného a spravedlivého krále, který vyvede zemi z válek, ožení se s krásnou princeznou a obklopí ušlechtilými rytíři - svými přáteli - aby společně s rádcem Merlinem nastolovali v zemi právo a prosperitu - ale i tajemnem králova původu a koneckonců osudovými zvraty, které nakonec celé šťastné království Kamelotu přivedou k záhubě. Rytíři se začnou hašteřit mezi sebou, královna je králi nevěrná, král se omylem dopustí incestu a je nakonec ve zhoubných válkách, pustošících říši, zabit vlastním synem. Zabit? Nevíme. Víly jej odvážejí na tajemné místo zvané Avalon, kde jej léčí, aby se podle svého slibu mohl vrátit. (Zcela v dobovém duchu byla středověký mýtus podpořen archeologickým nálezem. Roku 1190 objevili mniši v klášteře v Glastonbury hrob, o němž prý králi Jindřichu II. řekl velšský bard, kde podle nápisu ležel "slavný král Artuš).

Snad nejpopulárnějším ztvárněním artušovské legendy je proslulé dílo Sira Thomase Maloryho: Morte Dartur, neboli Artušova smrt. Vzniklo v sedmdesátých letech 15. století a stejně nejasná jako postava krále je i sama osoba spisovatele. Tento anglický šlechtic, o němž je známo, že strávil deset let ve vězení v Toweru za nejrůznější přečiny, mezi nimiž údajně nechybělo ani znásilnění, se v neklidných dobách války růží snadno mohl dostat do konfliktu se zákonem. Na rozdíl od populárního přesvědčení však svůj román nesepsal ve vězení, ale až po propuštění. Svým posmutnělým eposem, podbarveným věčně přítomným přízrakem smrti a zmaru, však nesporně reagoval na prožitky vlastního bohatého života. Jeho dílo je klasickou rytířskou romancí, dvorským románem, jaké se těšily oblibě po celý středověk. Sir Thomas byl jistě typickým rytířem své doby, jeho příběhy svědčí nejen o znalostech dvorské kurtoazie, ale i o zběhlosti ve válčení a v turnajích. Shrnul rozličné středověké legendy do obsáhlého příběhu, jenž nejvýrazněji formoval naši dnešní představu o životě krále Artuše a rytířů jeho kruhového stolu. Malory tak uzavírá jednu epochu, epochu evropského křesťanského rytířského ideálu, na jejímž počátku stál jiný rytíř spojený s Artušovskými legendami, urozený francouzský dvořan Chrétien de Troyes. Tento vzdělaný Francouz (o jehož životě mimochodem také skoro nic nevíme), inspirován řadou samostatných příběhů, které se pozvolna šířily z Anglie po celé Evropě, zanechal jedinečný středověký cyklus, kde je zpracována řada motivů, jež se v cyklu Sira Thomase nevyskytují. Sepsal je někdy kolem roku 1140 a z jeho díla vycházela řada básníků dob pozdějších. Chrétien de Troyes a Sir Thomas Malory symbolizují počátek a zánik středověkého rytířského ideálu - jenž byl protikladem barbarství Anglosasů, Vikingů a Normanů (do jejichž doby lze vznik Artušovských legend klást), charakterizovaný dvorností, křesťanskou vírou, duchovními ideály a upřednostňováním služby před kořistěním. Mocná síla artušovských legend spočívá mimo jiné právě i v podivuhodné proměně barbarského náčelníka v krále ušlechtilých rytířských ctností. Mýtus, jenž měl v Británii význam politický, se stal ve Francii záležitostí romantickou. Kromě toho byl samozřejmě příležitostí k výtvarnému ztvárnění, jak o tom svědčí řada iluminovaných rukopisů, ale i vitráží, tapisérií, goblénů a uměleckořemeslných výrobků. Nedosti na tom; ovlivnil do jisté míry i životní styl, neboť na Artušovské téma se pořádaly turnaje a další rytířské hry, a vznikaly kruhové stoly podobné tomu, který se zachoval ve Winchesteru. Mýtus posloužil i dynastickým snahám - Velšan Jindřich Tudor zakládal svůj nárok na trůn mimo jiné na odvození svého původu od krále Artuše; v těchto snahách pokračoval i Jakub I., ale Karel Stuart se opět vrátil k reminiscencím na antiku. Středověká tradice, která si Artušův mýtus přetvořila ke své podobě, ve dvorskou rytířskou romanci, byla pozdějšími věky zapomenuta. V Británii ji smetl, spolu s jinými institucemi, Oliver Cromwell. Král Artuš však zemřel v zapomnění jen zdánlivě. V 19. století uskutečnil svůj slíbený návrat. Půdu pro něj připravilo již století osmnácté svým zájmem o gotickou kulturu. V té době se však oprašovaly jen relikvie, o nějakém znovuvzkříšení a návratu samotného krále nemohlo být ještě řeči... Viktoriánské společnosti století následujícího, zaměstnané budováním impéria, nad nímž slunce nezapadalo, zahleděné do svých úspěchů jakož i do své půvabné a moudré královny, po níž celá éra dostala jméno, přicházel král Artuš vhod v mnoha podobách. Vládl slavně obecné představivosti a poznamenal téměř všechny jevy veřejného života. Oficiální složka jeho znovuvzkříšení sloužila k oslavě státu, monarchie a královny. Heroická verze potvrzovala sílu a postavení mužů, a hrála základní roli ve vytváření viktoriánské představy gentlemanství, tak jak je ve svých románech oslavoval také Rudyard Kipling. Kurtoazní složka legendy učila ženy, jaké je jejich místo ve společnosti a naznačovala jim, jak se mají chovat, co očekávat a jakých ctností se přidržovat. Dokonce i děti tu měly zářný příklad k následování. Ctnosti rytířů bez bázně a hany, které samozřejmě končily šťastně, měly ovšem v této podobě daleko do mnohovýznamové osudovosti rytířů kulatého stolu, z nichž jen nemnohým bylo dáno sledovat stopu svatého Grálu.

V Anglii v první polovině 19. století, v mocné říši, která žádnou rytířskou ochranu nepotřebovala, nalezl nečekané poslání. V roce 1837 nastoupila na trůn královna Viktorie, která ve svých devatenácti letech, osiřelá a postavená před těžký úkol vládnou mocnému impériu, takovou ochranu potřebovala. Královskou dynastii, dosud pramálo oblíbenou, ztělesňovala najednou křehká dívka bez otce a bez manžela, která v maskulinní společnosti stála jako nahý v trní. Ideál rytířského chování, oslavovaný v artušovských legendách, byl přijat jako norma hodná britského gentlemana moderní éry, jenž spontánně zahořel rytířskou oddaností své královně, jíž se rozhodl sloužit v Artušovském rytířském duchu. V tomto přesvědčení veřejnost ještě posilovala řada moderních antologií středověkých romancí. Jejich vědecký výklad často představoval překvapující prolnutí kritické metody s fantastickou látkou, jež byla předmětem zkoumaní, jako například v pasáži, v níž George Ellis vysvětluje příčinu závislosti Gawainovy síly na východu a západu slunce: Gawainova síla, ačkoliv vždy značně převyšovala sílu obyčejných lidí, do velmi značné míry kolísala v závislosti na sluneční dráze. Od devíti hodin ráno do poledne vládl Gawain dvojnásobnou svalovou silou. Od dvanácti hodin do tří odpoledne jeho síla poklesla na normální stav. Od toho času do večerních nešpor se opět zdvojnásobila. Poté se nadpřirozený vzrůst Gawainovy síly opět zmenšil a tak to trvalo až do svítání. Dalším věhlasným oživitelem starožitných příběhů byl vedle Tennysona (a ovšem autorů gotických románů předchozího století) Walter Scott. Sám byl natolik nadšeným milovníkem gotických starožitností, že veškeré své bohatství celý život utápěl ve stavbě "gotického" hradu na hranici reality a snu, jenž mu měl být důstojným příbytkem. Rušil tak hranici mezi přítomností a minulostí, skutečností a snem, historií a mýtem nejenom svou tvorbou, ale celým svým životem. Jeho záměr vydat po dvousetleté přestávce Maloryho dílo Artušova smrt sice uskutečnili jiní, ale ve svých románech, najmě v nejznámějším z nich, v Ivanhoeovi, vykreslil rytířskou éru tak živoucím stylem, že jej čtenáři přijali jako pravdivé svědectví o oněch dávných časech: Zápasníci se vrhali na sebe s lítou zběsilostí a se střídavým štěstím. Bitva se přenášela hned na jižní, hned na severní stranu kolbiště, jak která strana nabývala vrchu. Dunění zásahů a výkřiky bojujících se strašně mísily s jekem trubek a přehlušovaly sténání padlých, kteří se váleli bezmocně pod kopyty koní. Blysknavá brnění bojovníků byla teď potřísněna krví a prachem a prolamovala se pod údery mečů a halaparten. Vítr roznášel jako sněhové vločky veselá pera orvaná z chocholů nápřilbí. Z celé bojové nádhery zmizela všechna krása a půvab; co zbylo, mohlo vzbuzovat jen hrůzu anebo soucit.

Věru zářivý příklad k následování pro britské hochy, budoucí dědice, ochránce a rozmnožovatele říše svých otců! Však jim to také Henry Digby, další z obdivovatelů středověkých ctností, připomněl v britské obdobě Společenského katechismu našeho Gutha-Jarkovského:

Stejně jako se na ochranu mladičké královny spontánně vzedmula nová vlna rytířského sentimentu, zrovna tak se ve veřejném životě vzedmulo hnutí mladých konzervativců pod názvem Nová Anglie, kteří v rámci svého programu neofeudalismu požadovali, aby stejné zásady ochrany slabých a trpících byly součástí nové sociální politiky státu, v duchu hesla "noblesse oblige" - vyjadřujícího přesvědčení, že privilegované vrstvy mají sociální závazky. Program sociálního zabezpečení, založeného na protekcionismu, model feudálního systému s jeho spletitým řetězcem sociální odpovědnosti prokázal pozoruhodnou životnost, navzdory tvrdým srážkám idealistických "Mladých Angličanů" s pragmatickými politiky tvrdšího ražení. Bez ohledu na jejich konečnou prohru stáli u zrodu sil, jež výrazným způsobem zlepšily postavení sociálně slabších vrstev a vedly ve svém důsledku ke státu s velkorysým sociálním zabezpečením. Tak feudální rytířské ctnosti ovlivnily sociální politiku ranného kapitalismu způsobem, jaký dokázal marx-leninské politruky dovádět k zuřivosti ještě v době zcela nedávné. Artušovská legenda se v duchu svých nových funkci stala nakonec i součástí oficiální státní ikonografie (jak to lze pozorovat například na tehdy realizovaných vedutách v budově Parlamentu), nicméně její vliv na praktickou politiku je jistě o hodně velkolepější. Alfred Tennyson oživil ve svých básních krále Artuše nikoliv jako bytost minulosti či příslib budoucnosti, ale jako ztělesnění gentlemana přítomnosti. Učinil tak v souladu s dobovou představou mužných ctností, ideálů, jakým se má snažit přiblížit příslušník vládnoucí třídy a nadřazené bílé rasy, na jehož bedrech spočívá odpovědnost za osud britského impéria.

Tennyson také básnicky zpracoval motiv lásky královny Guenevry k rytíři Lancelotovi, jež měla tragické následky jak pro zúčastněné, tak pro celé království. Přístup viktoriánské společnosti k posvátné instituci manželství, k domovu jako útočišti před nepřátelským světem, a k hříšné nemanželské lásce se naplno projevuje i zde, ve formě, jakou starověký příběh ztvárnil básník 19. století. Tennyson ve své verzi zbásnil scénu, jakou bychom marně hledali ve středověkých verzích legendy. Artuš navštěvuje královnu Guenevru v klášteře, kde se žena kaje za své cizoložství. Král ji zahrne výčitkami, z výšin své neposkvrněnosti, a klade jí za vinu, že byla příčinou postupného úpadku celého království. Tato bezpříkladná králova samomluva je samozřejmě proklamací viktoriánských zásad, nikoliv středověkou romancí. Ve stejném duchu vypustil Tennyson ze svého artušovského cyklu nemanželského Artušova syna Mordreda, plod incestního vztahu se sestrou. Jako takový se tento zlosyn v Tennysonovi nevyskytuje. Je zde postava Mordreda, k němuž Artuše jakékoliv příbuzenské vztahy výslovně odmítá. Puritánské viktoriánské publikum prostě kladlo umělcům jisté nepřekročitelné hranice. Pokud je někdo byť jen náznakem přestoupil, vedlo to ke koncům někdy až tragickým, jak to známe z životního příběhu Oscara Wildea... Další rolí, kterou básníci viktoriánské Británie Artušovi přisoudili, je role otce. Ačkoliv je bezdětný, je vzorovým otcem svým rytířům. Stará se o ně, odměňuje je i trestá, a především je vychovává, zavazuje je přísahami, jež jsou morálními vodítky: Přinutil jsem je vložit ruce do svých a přísahat, že budou svého krále ctít tak, jako by byl jejich svědomím a vážit si svého svědomí, jako by to byl jejich král, že budou potírat pohanství a šířit slovo Kristovo, že se vypraví do ciziny, aby napravovali lidské zlořády, že se vystříhají nactiutrhání, ani mu nebudou naslouchat, že budou ctít vlastní slovo, jako by to bylo slovo Boží, že povedou nezkažený život v nejpřísnější cudnosti, a budou milovat pouze jednu pannu s největší oddaností, a po léta ji budou uctívat ušlechtilými činy, dokud nezískají její ruku. Artušovy instrukce byly jasné a stejně přímočará byla i morální maxima viktoriánské společnosti. Předurčila ideálního krále k zakletí do skořápky reálného muže. Ústy svých bardů promlouvala ke starobylému králi moderním jazykem a zasloužila se tak o jednu z mnohých paradoxních metamorfóz staré legendy.

Lancelot byl ve středověké verzi našeho nesmrtelného příběhu odměněn alespoň v osobě svého syna Galahada, nejctnostnějšího z rytířů, jemuž bylo dáno nalézti Svatý Grál, ale viktoriánské publikum mu takové rozhřešení dát odmítlo... Otcovský Artuš, zoufající si nad nezvedenými syny, je pro viktoriánské pojetí legendy téměř hnací silou. Své zklamání vyjadřuje ještě v závěrečné scéně umírání, když Artuš svého přítele Bedivera varuje, aby v Modredovi neviděl jediného zrádce: Můj dům se stal mou zkázou, avšak nenazývej zrádcem mého domu toho, jenž se mnou pouze dlel pod jednou střechou. K mému domu spíše náležejí ti, kteří mi skládali přísahy, jež v to samé okamžení porušovali.

Úkolem ženy bylo být dobrou dcerou, manželkou, matkou. Viktoriánská společnost v tom nespatřovala slabost, ale ženinu sílu. Na oplátku byla žena zbožňována jako andělská bytost, prostředník mezi Bohem a člověkem, jako bytost hodná úcty, ochrany a lásky. Takový je obraz žen ve viktoriánských artušovských romancích, jenž má koneckonců velmi blízko k pojetí romancí středověkých. Viktoriánské přesvědčení, že manželka je povinna mlčky snášet mužovy rozkazy, vyjádřil Tennyson snad nejlépe ve svém zpracování příběhu nazvaném Geraintova svatba. Příběh se poprvé vyskytuje v artušovských romancích Chrétiena de Troyes, kde se hrdina jmenuje Erec. Velšané si jej překřtili na Gereinta a podle některých to byl dokonce Artušův bratranec. Se svojí ženou Enidou se seznámil, když pronásledoval někoho, kdo urazil královnu Guenevru. Byl líčen jako vzor ctnostného rytíře. Po svatbě s Enidou se vzdal rytířského života, což jeho ctnostná žena chápala jako svou chybu. Když si jednou v noci za to spílala, manžel si v polospánku její sebeobviňování mylně vysvětlil jako přiznání hříchu a zacházel s ní od té doby velmi tvrdě a nevybíravě. Avšak Enida vše trpělivě snášela, dokud se záležitost nevysvětlila a ona neprokázala svou neposkvrněnost. Tento obraz pokory nacházel u viktoriánských čtenářů bezvýhradné porozumění. Viktoriánská žena nesměla projevit svou sexualitu - od toho tu byly milenky. Není divu, že královna Guenevra oblíbenou viktoriánskou hrdinkou nebyla. Ačkoliv však její chování bylo pokládáno za hanebné, dokázali pro ně Tennysonovi současníci najít vysvětlení a tudíž je přijímat s pochopením - v souladu s dvojí morálkou, o níž tu již byla řeč. Guenevra byla od narození středem pozornosti a zájmu - rozmazlována především otcem - a vážný král, oddaný svému poslání, nesplňoval její představu romantického milovníka. Pro viktoriánské publikum, jakkoliv chápající, představovala ženu, jež dala vášni přednost před povinností a tudíž žalostně selhala. V tomto duchu se nesou jak básně, tak výtvarná díla, jimž byla inspirací. Jednou z mála výjimek je báseň prerafaelisty Viliama Morrise, který královně umožnil obhájit se vlastním monologem: Bylo mou povinností milovat nejvyššího, Určitě by mi bylo ku prospěchu, kdybych to věděla, a bylo by mi potěšením, kdybych to chápala. Musíme milovat nejvyššího, když jej poznáme. Guenevra, jakkoliv chybující a zavrženíhodná, lituje nakonec svých činů a je hodna vykoupení. Viktoriánská literatura však dokázala oživit ženy vpravdě zavrženíhodné, které zneužívají svého ženství zcela úmyslně, aby uvrhly své bližní do záhuby. Takové jsou postavy záhadné Morgany-le Fay, víly Nimue či Vivieny. Jsou to příklady opravdových femme-fatale, doslova žen smrtelně nebezpečných. Artušovské legendy líčí tyto ženy, které odvržením všech viktoriánských ctností a povinností ztělesňovaly bytostný viktoriánský strach (a také fascinaci) ženskou sexualitou. V postavách fatálních žen demonstrovali viktoriánští autoři přesvědčení, že mužovy chyby mohou být tragické, ale ženiny jsou smrtelné. Společnost, která dokázala povznést ženu až ke zbožnění, uměla ji na druhé straně se vší krutostí zatratit jako plémě hadí a ďábelské, jehož moc je nakonec taková, jak dobře víme, že jí podlehne i mocný kouzelník Merlin. Viktoriánská žena mohla stát jedině na piedestalu jako ideál - jakmile učinila krok stranou, zřítila se do propasti. Artušovské legendy hrály rovněž obrovskou roli ve formování a ovlivňování dětí - avšak ponechme tento aspekt pro tentokrát stranou. Výchova a formování budoucích opor britského impéria za přispění slavného středověkého krále je tématem opravdu se vymykajícím dnešnímu povídání. Stačí, když poznamenáme, že ideály rytířů Artušova kruhového stolu, v jejichž duchu byli mladí britští gentlemani ochotni položit životy za vlast, vzaly za své v oblacích yperitu a v blátě zákopů první světové války.

Stejně jako v legendě král nakonec hyne uprostřed atmosféry rozpadu společnosti a ideálů, postihl podobný osud i samotnou legendu, mohutně živenou eposy Alfreda Tennysona. Čtvrtá generace jeho viktoriánských čtenářů začínala na přelomu 19. a 20. století zpochybňovat dosud uznávané hodnoty a noví básníci se bouřili proti monopolu dvorního laureáta, jehož obviňovali z manipulace Artušovskou tradicí za účelem popularizace svých nemoderních etických zásad, pod jejichž tíží ztrácela legenda autentičnost. Všudypřítomnost Artušovské legendy v životě Británie 19. století, její vliv na výchovu, ideály a zásady společnosti a nekončící Tennysonův básnický cyklus vyvolaly přirozenou negativní reakci. Mladí básníci, jak už to v životě bývá, odmítli stará klišé, ženy požadovaly volební právo a sexuální svobodu, nastupující generace gentlemanů se vymaňovala z očarování příběhy kruhového stolu a jeho hrdiny dokonce parodovala v nemilosrdných epigramech: Vezměte, dejme tomu, jednoho bezúhonného snoba. Dejte ho přímo doprostřed nějakého kruhového stolu a vedle něj posaďte manželku, která nemůže snoby vystát. Přidejte k nim jednoho zkaženého hezkého mládence a svažte ty tři předivem Osudu. Pokračujte dále tím, že tuhle skupinku obklopíte muži a ženami devatenáctého století v legračních maškarních kostýmech... Potom rozbijte manželčinu pověst na drobné kousky a těmi toho bezúhonného snoba posypejte. Potom vezměte misky soužení a hněvu a důkladně s nimi ingredience své básně zalijte. Načež neznabožským mečem rozkrájejte na malé kousky větší část svých podružných postav. Potom bezúhonného snoba trochu poraňte na hlavě, rychle jej odeberte od stolu a uložte jej do chlazené bárky pro příští použití. Jak vidno, moderní doba byla nezadržitelně na postupu a králi bylo souzeno, že bude opět uložen k ledu. Však také si to Viktoriánci uvědomovali, takže scéna Artušova odjezdu na bárce k tajemnému Avalonu, ačkoliv okrajová ve středověkých variacích, patřila k nejoblíbenějším a nejčastěji ilustrovaným scénám Tennysonových eposů. Odchod krále symbolizoval konflikty 20. století, klepající na dveře, v nichž již nebylo pro rytířské ideály místo. A přesto zlo trvale nezvítězilo, jak říká v jedné své artušovské povídce můj přítel Josef Dolejší, a pokračuje: Kdykoliv se zdá, že svět zalijí temné vlny nicoty, že hloupý Honza se stane vzorem moudrosti, obklopen pomocníky, z nichž učinil za jejich souhlasu idioty, aby se jeho slabomyslnost hned nepoznala, když Satan, pán tohoto světa, opisuje kruh, aby shromáždil své věrné, vyjíždějí opět z mlhy a oparu beznaděje, zoufalství a podvědomí lidskosti rytíři Kruhové stolu, svorně v čele s králem Artušem, po jehož boku nechybí ani pan Lancelot z Jezera, statečný pan Gawain, pan Iwain, pan Kay, pan Galahad, rytíř stříbrného štítu s červeným křížem, jakož i mnozí jiní, na jejichž štítech rozeznáváme knížecí orlici a královské lva. Dokud bude žít rytířský duch v jednotlivcích, dotud nejsou ideály velšského krále a jeho družiny mrtvy. Svědčí o tom nový triumfální návrat artušovských legend za našich časů a nakonec i vaše účast na této stránce.

? Militaria, Elka Press