MOUSQUETAIRES DU ROY

Uniformy královských mušketýrů...

1. Šedí mušketýři Podle tradice založil královské mušketýry Ludvík XIII. roku 1622 v době legendárního přechodu Alp soutěskou Suze. Jde o drobnou mýlku, tehdy vyzbrojil král mušketou jen své karabiníky, elitní jednotku o 128 mužích, vyčleněnou krátce předtím z lehkého jezdectva. Důvodem bylo pravděpodobně to, že v gardových jednotkách Domu králova, Maison du Roy, měl být už podle Ludvíkova otce odřad všech pěších a jezdeckých zbraní, tvořících pravidelné vojsko. Z karabiníků, přezbrojených mušketami se tak de facto stali mušketýři v síle jedné roty (compagnie). Prvním velitelem setniny byl pan de Montalard. V letech 1626 a 1628 následovali dva kapitáni téhož jména. Dne 3. října 1634 dostal velení Armand Jean de Peyre (nebo du Peyer), hrabě de Troisville (řečený Tréville). Kapitánem zůstal do 30. ledna 1646, kdy kardinál Mazarin (který chtěl dát kapitanát svému synovci vévodovi z Nevers, což Troisville rezolutně odmítl) setninu rozpustil. Dne 10. ledna 1657 Mazarin obnovil, přesněji řečeno vytvořil 1. setninu Královských mušketýrů. Stalo se tak na podkladě pokynu Ludvíka XIV. a v duchu systému vytváření vojsk Maison du Roy. Král spatřil rok předtím na přehlídce nově zverbovaný pluk dragounů z Německa a udělil jim název Dragons étrangers du Roi. Ve francouzské armádě se tak oficiálně prvně objevily dragounské jednotky a jejich zastoupením v gardových královských jednotkách měla být právě ona nově zřízená mušketýrská setnina. Tím zmizela tradice návaznosti na karabiníky, které měla setnina dříve zrušená. Mazarin samozřejmě prosadil, že velení dostal konečně jeho synovec Philippe de Mancini, vévoda de Nevers. Mušketýři 1. roty sedlali šedáky, proto se vžil název Mousquetaires gris, Šedí mušketýři. Uniformu dal Šedým mušketýrům Ludvík XIV. roku 1673. O sto let pozdější popis říká toto: kabátec, podšívka, manžety a vesta šarlatové, zlatě lemované, zlaté knoflíky, na bocích kapsy, kalhoty, punčochy a látka na botách červené. Roku 1760 se punčochy změnily na bílé. Textilní součástky koňské výstroje rovněž rudé, zlatě lemované. K tomu běžný jezdecký kabát, který však působil při službě pěšky potíže. Nevýhoda mohutného jezdeckého kabátu se prokázala s plnou silou při obléhání Courtrai roku 1683. Ludvík XIV. vzápětí dal místo něj Šedým mušketýrům novou výstrojní součástku, subreveste, onu pověstnou pelerínu, připomínající rytířský wappenrock, navlékaný kdysi přes zbroj. Subreveste (jejíž střih se měnil) byla většinou bez rukávů a na bocích prostřižená. U Šedých mušketýrů byla modrá s červenou podšívkou, lemovaná stříbrně a více či méně bohatě zdobená v závislosti na hodnosti. Na předním i zadním díle byl vprostřed bílý kříž s rudými plameny v rozích. Nad každým ramenem byla stříbrná heraldická lilie. Mušketýrský stejnokroj, jak jej tedy známe z původních ilustrací k Dumasovu románu i všech jeho filmových zpracování, je tedy pro časy, kdy žili hrabě de Tréville a mušketýr d´Artagnan, romantickým výmyslem.

Šedým mušketýrům patřil prapor (pro pěší službu) a standarta (pro službu v sedle) totožného vzhledu. Byl stejný na aversu i reversu, bílý, zlatě tkaný, s červenými liliemi v rozích, v středu v snítkové kartuši zhruba osmibokého tvaru s vyobrazením lafetované bombardy, vypalující bombu na město. V modré stuze na horním okraji kartuše byla deviza QUO RUIT ET LETUM (viz obr. 1).

2. Černí mušketýři Přestože měli Šedí mušketýři své proslulé peleríny až od roku 1683, setkáváme se na několika málo dobových vyobrazeních s ?typicky mušketýrskými" pláštěnkami. Objevují se v předním plánu Calotova obrazu obléhání Montaubanu. Ne modré, ale šarlatové. A lze je spatřit i na rytinách, zobrazujících korunovační průvod mladičkého Ludvíka XIV. Je velice pravděpodobné, že se v tomto případě jedná o jinou jednotku, o kardinálskou gardu. Právo na osobní gardu přiřkl už Ludvík XIII. kardinálu de Richelieu, velitelem byl pan de Cavoy. Kardinál Mazarin si podobnou gardu vytvořil na konci frondy po svém návratu z exilu. Jednalo se o pěší mušketýrskou rotu (Compagnie de Mousquetaires ŕ pied) z roku 1651, kterou v závěti odkázal Ludvíku XIV. Král tyto mušketýry přeměnil na jízdní a nasadil z nedostatku jezdeckých záloh při obléhání Marsalu roku 1663. Rota tu byla téměř celá vybita. Královským výnosem z 9. ledna 1665 byla vytvořena další mušketýrská jednotka, 2. rota gardových mušketýrů (2e Compagnie des Mousquetaires de la Garde). Vazba mezi touto jednotkou a mušketýry, vybitými u Marsalu, jakkoliv se to tradičně píše, neexistovala, jediným pojítkem snad bylo to, že do ní byli zařazení někteří potomci padlých. Organizace byla u této roty stejná, jako u Šedých mušketýrů. I stejnokroj byl týž, jen zlaté lemování se změnilo na stříbrné. Plameny, vyrůstající z centra kříže na subreveste byly namísto červených žluté. Druhá rota sedlala vraníky, proto se vžil název Mousquetaires noirs, Černí mušketýři.

Standarta Černých mušketýrů byla rovněž bílá se svazkem dvanácti zlatých šípů (přeložených ve tvaru svatoondřejského kříže šest a šest přes sebe). Deviza říkala ALTERIUS JOVIS ALTERA TELA. Prapor měl šípy s dříkem střídavě modrým a červeným (a opeřením naopak červeným a modrým) v bleděmodré osmiboké kartuši, ovinuté dvěma dubovými větvemi, svázanými červenou stužkou. Horní polosféru kartuše obepínala modrá stuha (na rubu červená) se zlatou devizou. Originál praporů či standard se nezachoval ani u jedné jednotky, u Černých chybí dokonce i podrobnější zobrazení. Vodítkem může být pouze obraz hraběte de Montboissier Wignacourt, kapitánporučíka Černých mušketýrů v letech 1766?1775, v jehož pravém dolním rohu lze spatřit o prostý modrý buben opřený svinutý prapor s velice neznatelnými šípy (viz obr2).

Mušketýrská kasárna obou rot se pochopitelně nalézala v Paříži, pro Šedé na předměstí Saint-Germain v ulici du Bac, pro Černé na předměstí Saint-Antoine v rue de Charenton. Obě mušketýrské jednotky původně provázely krále vně jeho komnat, proto používaly výhradně vysoké jezdecké boty. Mezi Šedými a Černými vládla jistá řevnivost, Šedí si říkali také Grands Mousquetaires, Velcí mušketýři, což spíše odráželo jejich starší původ a tradice, než řevnivost kardinálské a královské jednotky, jakou mušketýrům přisoudil Dumas. V roce 1663 čítali Šedí 198 mušketýrů, z toho 4 desátníky (brigadier), 18 nižších jim podřízených poddůstojníků (sous-aides-majors de brigade), jednoho praporečníka pro standardu a jednoho pro prapor, ubytovatele, 6 tamborů a jednoho hobojistu. Velitelský sbor čítal kapitánporučíka, 2 podporučíky, 2 kadety a 2 kornety a 10 četařů (maréchal de logis). Celá eskadrona se členila na 4 brigády. Předtím byli ve stavu ještě trubači pro službu v sedle a pištci pro službu pěšmo, ty však král zrušil. Opěšalí mušketýři pochodovali pod praporem, standardy byly svinuty. V sedle tomu bylo naopak. V pěší službě nosili nižší důstojníci halapartnu, mušketýři pak klasickou mušketu, zpočátku s vidlicí a doutnákovým zámkem. Později dostali křesadlovou pušku s hladkou hlavní a musketon. Zúčastnili se řady bitev, zejména v letech vlády Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. U Valenciennes (1667) strhli k útoku celou armádu. Na známém obrazu bitvy u Fontenoy, namalovaném Horace Vernetem (dnes Gallerie de Batailles ve Versailles), vidíme jednoho z mušketýrů v centru kompozice přivážet králi dobyté britské prapory, což mimo jiné dosvědčuje významnou roli, kterou mušketýři spolu se všemi jednotkami Maison du Roi v bitvě sehráli. Královští mušketýři byli rozpuštěni na počátku Francouzské revoluce, mnozí z nich pravděpodobně přešli do řad Konstituční gardy. Byli obnoveni okamžitě po nástupu Ludvíka XVIII. na trůn po Napoleonově první abdikaci. ? Militaria, Elka Press