Metody mírového nátlaku a boje

Ukázka z knihy Oxford History of Modern War, kterou v českém překladu připravuje k vydání nakladatelství Mladá fronta.

Poznámka redakce: Tento text je ukázkou z knihy Oxford History of Moder War, kterou v českém překladu vydá v letošním roce (2007) nakladatelství Mladá fronta.

 

Myšlenka, že použití ozbrojených sil by mohlo být nahrazeno mírumilovnými metodami boje má dlouhou historii. Takový přístup uznává, že vojenské síly vykonávaly jisté důležité funkce, včetně obrany společnosti proti ozbrojenému útoku. Ale mírumilovné prostředky boje jsou považovány za způsobilé poskytnout částečnou či úplnou náhradu ? a za schopné překonat některé ze strašlivých následků spoléhání se na ničivou sílu. Dvěma hlavními typy mírumilovného nátlaku jsou ekonomické sankce a občanský odpor. Sankce jsou primárně (ale v žádném případě výhradně) nástrojem vlád a mezinárodních institucí, zatímco občanský odpor (tj. lidový odpor vedený většinou či zcela nenásilnými prostředky) často vyplývá zezdola, ale čas od času je využíván či povzbuzován vládami. Ekonimické sankce jsou již dlouho považovány za možnou alternativu k válce. V roce 1793 Thomas Jefferson řekl, že s nadějí očekává, jak Američané dají další vzácný příklad světu důkazem, že národy lze přimět ke spravedlnosti odvoláním se na jejich vlastní zájmy, stejnou měrou jako povoláním do zbraně. Naději se, že Kongres ... okamžitě vyloučí z našich přístavů veškerou výrobu, produkty, plavidla a podané států uskutečňujících tuto agresi ... To se blahodárně projeví mnoha způsoby, především bezpečností, neboť to mezi národy přivádí jiného rozhodčího než zbraně. Zbaví nás to také rizika a hrůz podřezávání hrdel.

            Podobně prezident Woodrow Wilson tvrdil v roce 1919, když požadoval členství USA ve Společnosti národů:

Jestliže nějaký člen Společnosti poruší či bude ignorovat sliby ohledně arbitráže či diskuse, co se nastane, válka? Ne, žádná válka, ale něco daleko strašlivějšího než válka. Proveďte tato ekonomická, mírumilovná, tichá, smrtonosná opatření a nebude nutné použít síly.

            Charta OSN, podobně jako pakt Společnosti národů před ní, nařizovala zavedení ekonomických sankcí proti státům označeným za viníky agrese, ale realisticky připouštěla, že taková opatření mohou být nedostatečná. Úplné ekonomické sankce uvalila Rada bezpečnosti OSN na Rhodesii poté, co jednostranně vyhlásila nezávislost (1966?79); na Irák po jeho vpádu do Kuvajtu (1990? ); a na Srbsko a Černou horu (1992? ). OSN také uvalila omezenější sankce, jako například embargo na prodej zbraní a letecký provoz, v mnoha ostatních případech, zvláště v devadesátých letech.

            Zavedení mezinárodních ekonomických sankcí, ať už jednotlivými státy nebo skupinami států, bylo vždycky kontroverzní. Panovaly obavy ohledně jejich skutečných cílů, dopadů a účinnosti. Jak dokládá mnoho případů z éry OSN, sankce mají symbolickou funkci a často jsou používány jako forma komunikace mezinárodního dopadu. Mohou být prostředkem, jak varovat protivníka, že konkrétní záležitosti jsou brány vážně a že mohou následovat rozhodnější akce. Avšak pokud jejich uvalení je doprovázeno nasazením ozbrojených sil (jako tomu bylo v případě Kuvajtu v roce 1991), je tu vždy nebezpečí kritiky, že sankce měly být přísnější anebo uplatňovány po delší dobu. Sankce také mohou být použity k poněkud jinému cíli, kvůli uklidnění domácího veřejného mínění ve státech, které k nim sáhly, často s úmyslem vyhnout se vojenské akci či jiným nepříjemným řešením. Kromě toho sankce se mohou ve stejném okamžiku setkat jak s naprostým úspěchem, tak s nezdarem: mohou přerušit zahraniční obchod cílové země a ublížit jejím občanům, ale nemusí dosáhnout zamýšlené změny její politiky. V některých případech mohou být vážné pochybnosti o tom, zdali jsou v souladu s lidskými právy obyvatel cílové země. Zpráva vydaná generálním tajemníkem OSN v lednu 1995 vyjadřovala některá tato znepokojení: ?Sankce, jak se všeobecně uznává, jsou tupým nástrojem. Vyvolávají etické otázky, zdali utrpení způsobené zranitelným skupinám v cílové zemi je legitimním prostředkem nátlaku na politické vůdce, jejichž chování nejspíš nebude ovlivněno neutěšenou situací jejich poddaných.? Dalším problémem sankcí je, že občas potřebují téměř všeobecnou podporu (a tudíž musejí být organizovány v rámci OSN a nikoliv regionálně), pokud mají mít vůbec nějaký účinek. Avšak existuje relativně málo problémů bezpečnosti, o nichž se všechny státy shodnou do té míry, že jsou ochotné k akci. Krátce řečeno, aby nějaká kolektivní akce měla zamýšlený účinek, k tomu sankce zpravidla nestačí. Je proto pravděpodobné, že jako nezbytné se budou jevit vojenské prostředky.

            Fenomén občanského odporu je daleko starší, než dvacáté století: případy stávek a pasivního odporu nejrůznějšího typu lze nalézt v historii většiny zemí ve většině dob. Ve své moderní formě se však občanský odpor začíná objevovat v devatenáctém století. Právě v té době se začínají objevovat termíny jako ?stávka? (jenž podle všeho vznikl v USA na začátku století), ?bojkot? (jenž má svůj původ v Irsku na podzim roku 1880) a ?pasivní rezistence?. Vzrůst občanského odporu od poloviny devatenáctého století byl srovnatelný se vzrůstem partyzánského válčení a měl některé stejné příčiny: nárůst politického uvědomění a národních aspirací; nerovnosti vojenské moci, jež ve spojení s rostoucí ničivostí vedly mnoho politických hnutí k tomu, aby se vyhnuly přímé vojenské konfrontaci.

            Občanský odpor byl často praktikován za okolností, kdy jedinou alternativou se zdála válka. Tak například v devatenáctém století se řada nacionalistických hnutí uchýlila k metodám nespolupráce s cizí imperiální nadvládou. Jedním z takových příkladů je zápas Maďarů v letech 1849 a 1867 proti vládě Habsburků. Jako v mnoha jiných případech, uchýlili se Maďaři k občanskému odporu z nezbytnosti dané situace, poté co vojenská akce roku 1849 nedokázala ubránit výsledky revoluce z roku 1848. Jednalo se o odmítání daní, odmítání spolupráce v ekonomické a politické oblasti a odmítáním splnit brannou povinnost. Konečným výsledkem bylo, že v roce 1867 byla maďarská ústava obnovena. Avšak přestože maďarský zápas zůstával z větší části nenásilný, válka mohla pořád ještě sloužit jako ?porodní bába? historie: je přinejmenším sporné, zdali by bylo možné dosáhnout výsledků roku 1867, kdyby nebylo porážky Habsburků Prusy ve válce roku 1866. V podobném případě, mezi roky 1898 a 1905, existoval silný lidový odpor ve Finsku proti nadvládě Rusů, což vedlo k významným ruským ústupkům v letech 1905 a 1917. I v tomto případě mohl být výsledek ovlivněn tehdejší účastí Ruska ve válce, nejprve proti Japonsku a v druhém případě proti Německu.

            Ve dvacátém století hrál občanský odpor důležitou roli v mnoha protikoloniálních zápasech. V Indii byl (počínaje rokem 1907) hlavním prostředkem boje proti britskému panství. Výjimečné vůdcovské schopnosti M. K. Gándhího, prokázané v mnoha kampaních Indického národního kongresu (počínaje rokem 1919); obsahovaly také obecnou doktrínu nenásilí a organizování množství masových akcí, jako bylo neuposlechnutí mnoha nařízení a daní zavedených Brity. Problém vzájemného násilí, proti kterému Gándhí heroicky bojoval, jej přiměl k přerušení některých z těchto kampaní. Neuspěl v dosažení svého proklamovaného cíle znemožnit vládu Britů fyzicky naprostým odmítnutím veškeré spolupráce, na níž spočívala. Avšak kampaně, které vedl, skutečně uspíšily britské plány na zavedení samosprávy, jež vedla v roce 1947 k samostatnosti.

            Prvky nenásilného zápasu (někdy doprovázené násilnými incidenty či hrozbami) v hnutích za nezávislost se vyskytly v mnoha dalších zemích, včetně Egypta (1919?22), Číny (bojkot Japonců, 1906?19) a na Zlatém pobřeží (kampaň ?pozitivní akce?, 1950). V Evropě čelila francouzsko-belgická okupace německého Porúří v letech 1923?25 kampani ?pasivní rezistence?, jež musela být po osmi měsících odvolána.

            Během druhé světové války došlo k několika významným případům občanského hnutí odporu na územích okupovaných nacisty. Tak například v Norsku v roce 1942 principiální nespolupráce učitelů zmařila plány zavést do škol nacistické výchovné ideje. V Dánsku bylo v roce 1943 nějakých 6500 ze 7000 místních Židů tajně převezeno do neutrálního Švédska. Ve většině případů takový odpor nebyl podmíněn žádnou doktrinální opozicí vůči válce obecně, či konkrétně Spojeneckým válečným úsilím, ale spíše se zdál nejvhodnější formou akce za daných okolností. Gándhího nabádání Britů, aby ?bojovali proti nacismu beze zbraní? neměl v Británii ani v Evropě žádný ohlas a on sám nakonec tento extrémní názor v roce 1942 opustil.

            Jaderný věk byl svědkem rozsáhlého nárůstu občanského odporu. V USA hnutí za občanská práva v šedesátých letech, vedené reverendem Martinem Lutherem Kingem, názorně prokázalo, jak zásadové nenásilné masové akce dokáží  posílit a stimulovat proces federálních legislativních změn na podporu rovných práv pro všechny, bez ohledu na rasu. Od padesátých do osmdesátých let byl občanský odpor významnou součástí série zápasů proti komunistickým režimů a sovětské dominanci ve Východní Německu, Maďarsku, Československu a Polsku. V roce 1989 sehrál tento odpor ve všech těchto zemích klíčovou úlohu v mírumilovných revolucích, jež ukončily komunistickou nadvládu. Stávky, masová emigrace a lidové pouliční protesty, to vše pomohlo podkopat slabé komunistické režimy, postrádající významnější podporu zvenčí, a nastolit otevřenější politické systémy. Na Filipínách v únor 1986 hnutí ?lidové moci? způsobilo konec vlády prezidenta Ferdinanda Marcose a jeho nahrazení paní Corazon Aquinovou.

            Rostoucí hnutí občanského odporu na celém světě neznamenalo, že by se snad jednalo o dokonalou náhražku války. Nebylo to ani tak proto, že některá hnutí občanského odporu utrpěla zásahem ozbrojených sil vážné porážky (jak se to stalo v mnoha případech, jako byla anti-autoritářská hnutí v Barmě roku 1988 a v Číně 1989), ale spíše proto, že občanský odpor podle všeho není zcela nezávislý ve volbě prostředků, jimiž by vykonával nátlak na násilnické protivníky. Tak například ti, kteří se účastnili občanského odporu ve východní Evropě často vyjadřovali svůj vděk silné a bráněné západní Evropě, jejíž samotná existence pomáhala podkopat komunistické režimy.