JIŽNÍ OSETIE: Kdo hází kamením ve skleněném domě?

Rusko už zase poskytuje bratrskou pomoc. Jeho jediným cílem je prý donutit Gruzii k míru. K míru nedonucuje regulérní armáda, nýbrž mírové sbory. Jejich pozemní operace chrání ruské občany a zabraňují humanitární katastrofě na území cizího státu, jehož celistvost a nedotknutelnost hranic čistě teoreticky uznává i Moskva.

Ze vzduchu je kryjí mírové stíhací bombardéry, které shazují svůj mírový náklad na gruzínské vnitrozemí. Aby mír byl posílen také ve vzdálenějších regionech, kupříkladu v Evropě, bylo třeba zničit ze vzduchu také mezinárodní ropovod, jímž přes Gruzii a Turecko do Evropy proudila ázerbájdžánská nafta. Překvapuje, s jakou nekritickou samozřejmostí přebírají některé české sdělovací prostředky ruský pohled na tuto válku. Že se na naše obrazovky dostanou výlučně záběry a reportáže pořízené štáby ruských postátněných televizí, se ještě dá pochopit. Vždyť žádná zahraniční kamera ruským intervenčním sborem na bojišti tolerována nebyla. Zaráží však, že bezmyšlenkovitě jsou u nás přebírány také komentáře k obrázkům a z moskevských zdrojů je opisován i celý průběh konfliktu. Dozvěděl jsem se kupříkladu, že "po rozpadu Sovětského svazu Jižní Osetie připadla Gruzii a nyní její obyvatelé chtějí zpět do Ruska." Příliš nápadně tyto formulace připomínají argumenty, jimiž bylo odůvodňováno rozbití předválečného Československa. Pravda je taková, že Jižní Osetie i v sovětských dobách byla součástí Gruzínské republiky a hranice věkovitého gruzínského království jsou stejně staré a neměnné jako západní hranice Koruny české.

Pravdou je, že problémy s etnickými a náboženskými menšinami, kterých je na Kavkaze více než na Balkánu, započaly až poté, co je Moskva pochopila jako silnou páku na nezkušenou gruzínskou státnost a neúnavným a cílevědomým úsilím učinila z nich ohniska ozbrojených konfliktů. Jinak přísná v přidělování povolení k pobytu pro "gastarbeitery" z jiných republik, rozdala Moskva všem obyvatelům separatistických enkláv ruské pasy, aby je později mohla bránit vojenskou silou jako své krajany. Stejně vylhané je i tvrzení o etnických čistkách, které čekají odtržené regiony v případě jejich návratu pod gruzínskou správu. Ne, že by etnické čistky byly v regionu věcí neznámou: v Abcházii, v jejímž obyvatelstvu před ruským osvobozením Abcházci tvořili méně než 20%, nezůstal jediný Gruzínec, jen na suchumském stadionu bylo povražděno více Gruzínců než bosenských muslimů ve Srebrenici, a přesto žádost o navrácení utečenců do svých abchazských domovů pokládá Rusko za drzou provokaci a překážku na cestě k míru.

Nebetyčně drzá jsou také tvrzení o nedemokratické povaze gruzínského režimu, coby vhodné zámince k ruskému zásahu. Poměřováno evropskými standardy, Gruzie má k demokracii skutečně značně daleko, leč platí snad tyto standardy v samotném Rusku? V širokém a dalekém okolí je gruzínský režim jediný, který vzešel z relativně svobodných voleb. V porovnání se sousedy v Gruzii panují relativně největší svobody všeho druhu, včetně politických. Gruzínská moc není zdaleka dokonalá, ale v posledních letech se jí podařilo dobře zabojovat s korupcí a v tabulkách Transparency International se zařadit mezi nejméně korumpované státy světa - mimochodem daleko před Českou republikou. Nehorázně zní výtky z nedemokratičnosti z úst státu, který si ve svém okolí vybírá spojence vysloveně z řad orientálních despocií a hned vedle Gruzie, v autonomiích Severního Kavkazu vypěstoval hezkou řádku nefalšovaných feudálních a otrokářských diktatur. Jediné, čím se Gruzie skutečně před Ruskem provinila, je její prozápadní orientace a snaha vřadit se do evropských a atlantických struktur. Stát zatížený územními spory, natož ve válečném stavu, takovou šanci nedostane - o to se postarají němečtí spojenci Moskvy, náramně rigidní ve věcech války a míru. A to je pravý a takřka neskrývaný smysl snahy o nastolení míru v Gruzii - míru toho druhu, kterému se dříve říkalo "Pax Sovietica".

Rusko, které nešetří brutalitou při potlačování jakéhokoli iredentismu na vlastním území, je mimořádně citlivé k aspiracím menšin ve státech, jež se snaží vymanit z jeho sféry vlivu. Proto bude zuby nehty hájit zájmy ukrajinské menšiny v moldavském Podněstří a ruské menšiny na Krymu a jinde na Ukrajině. Je to takřka podmíněný reflex a zároveň součást státní strategie v blízkém zahraničí. Právě proto bývalý prezident Vladimír Putin mohl veřejně vyjádřit pochybnost o smysluplnosti ukrajinského státu. Ukrajina je prý pouhé geopolitické nedorozumění, které se při prvním vnějším nárazu rozpadne na kousky. Není třeba zdůrazňovat, že takové chování značně připomíná házení kamením ve skleněném domě. Vždyť Rusko samo je mimořádně komplikovaná složenina, která se vyznačuje značnou etnickou, kulturní a náboženskou různorodostí. Právě válka v Abcházii na začátku 90. let, jíž se v ruských stejnokrojích účastnily jednotky čečenské domobrany v čele s legendárním teroristou Šamilem Basajevem, spustila řetězovou reakci separatismu v Čečně. Stejný může být i nechtěný důsledek ruské války o Jižní Osetii.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6