Jean-Baptiste Guindey, aneb husar, který zabil prince

Výjimečné osudy, anebo co si nepřečetli čtenáři časopisu Historia Militaris

K ?HISTORII MILITARIS 1791?1815? aneb co si čtenáři nepřečetli

Časopis HISTORIA MILITARIS 1791 ? 1815, který se objevil v loňském roce, si získal během pár čísel slušnou oblibu, jenže, jak se zdá, číslem 2/2003 (vydaném s dvouměsíčním zpožděním) přestal vycházet. Vydavatel sice sliboval obnovení v jiné formě, leč ani autoři, ani bývalá redakční rada nevědí o mnoho víc než ti, kteří časopis četli. Za tento kruh nadšenců mohu říci, že vývoj neměli šanci ovlivnit. Podobně jako já, i většina z nich odevzdala řádně a většinou bezplatně příspěvky na jedno až dvě čísla dopředu. Mnohé články však zůstaly v polovině a, jak se zdá, časopiseckou formou si je čtenář nikdy (nebo hned tak) nedočte. Proto jsem se za svoji osobu rozhodl prostřednictvím přítele Leonida Křížka a jeho Militarie zveřejnit v plném znění svůj příspěvek, z nějž byla první polovina otištěna v čísle 2 a druhá půle měla být v čísle 3. Omlouvám se i za všechny své přátele, kteří do časopisu přispívali; přispívali do něj s láskou a těšili si ne další pokračování stejně jako vy!

Jiří Kovařík

Výjimečné osudy: Jean-Baptiste Guindey, aneb husar, který zabil prince

K proslulosti a nesmrtelné vojenské slávě přispěje občas náhoda; stačí v boji zkřížit zbraň s někým proslulým a zabít jej. Zdá se to snadné, v celé historii napoleonských válek se však ale něco podobného povedlo jen málokomu. Husarský poddůstojník Guindeye dík takovému pochybnému štěstí vešel v jedenadvaceti letech do legend.

Guindeyové (či Guindetové) patřili ke starousedlickým rodinám statkářů a drobných úředníků z kraje u města Pau, ležícího v Pyrenejích u španělské hranice na půli cesty mezi baskickým Bayonne a jihofrancouzským Tarbes. Třebaže nepatřili ke šlechtě, tvořili vždy oporu krále i katolické církve. Otec našeho hrdiny se řadil v chudém horské kraji takřka mezi honoraci; byl úředníkem a dodavatelem královského námořnictva, za což pobíral důchod 180 livrů, který mu přiřkl král Ludvík XVI. Obýval pevnou, solidně stavěnou, zvenčí strohou a uvnitř komfortně útulnou venkovskou usedlost (která přečkala dodnes), vznešeně nazývanou château, zámek, de la Mature. Tady, na jižním okraji městyse Larruns, v údolí horské říčky Ossau, asi tři desítky kilometrů od Pau, spatřil dne l2 dubna roku 1785 Jean-Baptiste Guindey světlo světa.1) Nikdy v dětství nestrádal ani citově, ani materiálně. Naopak, po celý život si uchoval lásku k rodnému kraji, bratrům i sestrám a především k matce. Zámek de la Mature, jehož se revoluční události nijak nedotkly, zůstal Jean-Baptistovým domovem do patnácti let. Teprve tehdy, po dokončení základní školy v Larruns, odjel na fakultu do languedockého Toulouse. Psal se rok 1800 a generál Bonaparte už byl prvním konzulem.

Na fakultě v Toulouse (na níž studoval řadu let před Guindeyem například Joachim Murat) strávil Jean-Baptiste tři roky. Volání slávy, touha vyniknout a horká krev však přehlušily spisy filozofů, jež musel číst. Dne 11. prairialu roku XI (31. května 1803) se student Jean-Baptiste Guindey zapsal jako řadový jezdec k 10. husarskému pluku (bývalým Černým husarům, jimž se také říkalo Hussards de la Mort, husaři smrti), který byl tehdy posádkou v Cahors. Uniformu 10. husarského pluku, světle modrý dolman, kožíšek i uherské kalhoty, šarlatovou vestu a černé čáko (která však nahradila ?revoluční? černou uniformu teprve čtyři měsíce po Guindeyově přijetí k pluku) bude Jean-Baptiste nosit do roku 1808 a ocitne se v ní na plátnech mnoha malířů soudobým Gridelem počínaje přes klasika Myrbacha až po téměř současné Funckeny... Nebo' v této blankytné uniformě s bílým a stříbrným premováním dojede na schůzku s historií...

Zatím se ovšem zdálo, že historie osmnáctiletého husara nikdy neosloví. Byl mír a v míru se povyšovalo jen pomalu a málo. Dokonce ani synek z dobré rodiny, plně gramotný a solidně vzdělaný neměl mnoho šancí proti veteránům u pluku, kteří prožili bitvy u Wattignies, Fleurusu i italské tažení roku 1800. Obzvláště když 10. husarskému pluku velel husar nejproslulejší, plukovník Charles-Antoine Lasalle, hrdina známý husarskými kousky i vojáckými činy od Vicenzy, Rivoli a z egyptského tažení!

Válka, která jediná mohla přinést obyčejnému vojáku rychlejší vzestup, se přece jen zvolna blížila. Křehký mír s Brity, uzavřený v Amiensu, se roku 1803 rozpadl a 10. husarský byl zařazen k Corps d´Observation de la Gironde, který se soustřeďoval v ležení u Bayonne. Dne 11. listopadu 1803 se stal z řadového husara Guindeye brigadier (desátník jezdectva).

Následovaly týdny cvičení, čekání a nudy. Plukovník Lasalle rozhodl, že sobě a 10. husarskému zpestří monotónní službu návštěvou 22. jízdního mysliveckého pluku v Niortu. K oficiální návštěvě, mezi pluky naprosto obvyklé, došlo shodou okolností právě v době, kdy místní prefekt pořádal velký bál. Při jeho přípravě se ze zapomnětlivosti, opatrnosti (husaři byli známí výtržníci) či domýšlivosti dopustil faux pas a důstojníky 10. husarského nepozval. Lasalle se přesto dostavil, dokonce s celou jednou plně vyzbrojenou eskadronou. Vešel se svými husary do sálu, zdvořile pozdravil, rozzuřenému prefektovi vytkl špatné vychování, načež nechal vyházet všechno nádobí i chody uchystané recepce a bufetu okny ven. Incident, který Guindey viděl na vlastní oči, nakonec řešil sám První konzul. K jeho cti budiž řečeno, že stížnost pana prefekta a městské honorace Niortu vyřešil jedinou větou:

?Prefekta mohu udělat jediným podpisem, stvořit takového Lasalla ale trvá dvacet let!?

2)

Lasallův pluk však byl pro jistotu převelen do Saint-Omeru na severu Francie, kde se začínala soustřeďovat invazní Armée des Côtes de l´Océan, Pobřežní oceánská armáda. Do Normandie dorazil 15. ledna 1804 a zůstal zde až do podzimu roku 1805, kdy se Pobřežní oceánská armáda změnila v Grande Armée d´Allemagne, která vzápětí vyrazila sedmi proudy do Německa, vstříc Mackovým Rakušanům a Kutuzovovými Rusům. Desátý husarský (nyní už pod velením plukovníka Beaumonta, nebo' Lasalle dostal generálskou hodnost a brigádu v rámci Kleinovy dragounské divize) vytvořil spolu s 9. husarským Trelliardovu 1. lehkou jezdeckou brigádu, přidělenou po většinu tažení k V. sboru maršála Jeana Lannese.

Křest ohněm čekal na husara Guindeye u Holsheimu nedaleko bavorského Wertingenu, kde Trelliardova brigáda podporovala útok Oudinotových granátníků, chvátajících na pomoc Kleinovým dragounům. V těchto bojích, za spořádaného rakouského ústupu, se francouzské jezdectvo střetlo se třinácti eskadronami rakouského jezdectva, převážně s hulány a kyrysníky. Pod Guindeyem padl v tomto střetu kůň, vyskočil však do sedla jiného, kterého mu půjčil jeho kapitán, a pokračoval v boji. Na obvaziště se dovlekl se čtyřmi rakouskými hulány, jež zajal, a se sedmi ranami.

?Jen tři z toho, na hlavě a na ruce, byly vážnější,?

napsal pak matce v dopise, v němž jí zároveň oznamoval, že byl povýšen do hodnosti maréchal-de-logis, vrchního četaře jezdectva.3)

Tři týdny poté se už hlásil znovu zpět do služby. V bitvě u Slavkova, v bojích na nejzazším levém křídle v prostoru Tvarožné, utržil další zranění, tentokrát podstatně vážnější. Dělová kule pod ním srazila a zabila koně, jemu samotnému způsobila spáleninu a krátce poté jej zasáhla kulka z ruské muškety do boku. Spolu se svým vážně zraněným kapitánem měl být z polního obvaziště evakuován do špitálu, kapitán však toužil po návratu do Francie a maréchal-de-logis využil jeho nabídky, aby se svezl s ním v jeho osobním povoze. Jenže ještě před francouzskou hranicí, v jižním Německu, vydechl kapitán naposledy. Guindey sice dojel s konvojem raněných do Štrasburku a odtud do Sélestatu, ocitl se však bez prostředků a navíc s ranou, která se následkem útrap cesty otevřela. Ve vojenské nemocnici zůstal až do léta a k 10. husarskému pluku se vrátil teprve v srpnu roku 1806. Pravděpodobně v době po slavkovské bitvě obdržel i povýšení na sergent-major, vrchního četaře.

Zařazení 10. husarského pluku se nijak od slavkovského tažení nezměnilo, stále patřil do brigády Anne Françoise Trelliarda, tvořící jezdectvo V. sboru maršála Jeana Lannese.

Prusko vyhrožovalo Francii už dlouho válkou, dokonce poslalo císaři Francouzů ultimátum. Týž den, kdy dorazilo, 7. října 1806, nadiktoval Napoleon rozkaz k pečlivě připravenému útoku třemi kolonami přes masiv Duryňského lesa do údolí Sály. Lannesův sbor tvořil třetí (levou) kolonu, která se vydala, následována sborem maršála Augereaua, z Koburgu směrem na Saalfeld. Trelliardova brigáda lehkého jezdectva postupovala na čele před pěchotou. Císař nepředpokládal, že by Lannesovo a Augereauovo uskupení, nejslabší ze tří, narazilo na podstatné síly protivníka, úkol třetí kolony spočíval spíše v zastírání hlavního směru postupu. Jenže situace se vyvinula jinak...

Lannes překročil hřebeny Duryňského lesa a došel s V. sborem v čele třetí kolony na konec lesnatého porostu na svazích Gräfenthalu, kde dovolil rozdělat ohně a rozbít tábor. Pod sebou měl nížinu s údolím Sály, pozvolné svahy protkané polními cestami a potoky, tekoucími z kopců k řece, několik nevelkých vsí a za nimi starobylé městečko Saalfeld.

V Rudolstadtu, deset kilometrů severně od Saalfeldu, tou dobou tábořila většina z 8300 vojáků pruského předvoje, jemuž velel pruský princ Louis Ferdinand.4) Rozkaz knížete von Hohenlohe princi ukládal, aby v případě ohrožení přesilou ustoupil k hlavním silám. Jenže princ se rozhodl, že neustoupí a bude nazítří bojovat. Buď dobře neodhadl síly Francouzů a domníval se, že má proti sobě pouze slabý předvoj, nebo se nechal strhnout přílišnou sebedůvěrou a dychtivostí. Podle pruským memoárů prý povečeřel na zámku Saalfeld v úzkém kruhu a poté usedl ke klavíru. Po pár skladbách opět vstal a pravil, že nemá náladu, že se mu hlavou honí jiné věci. Rozloučil se s hostitelkou, jíž při odchodu řekl:

?Nikdy bych nedokázal snést, kdyby mě měli porazit!?

V sedm hodin ráno 10. října dal pruský princ rozkaz, aby jádro jeho nevelkých sil postoupilo z Rudolstadtu k Saalfeldu, kde stály přední hlídky. Bylo to postavení s řekou a mosty za zády, přinášející spoustu nevýhod a rizik, princ ale dispozice nezměnil ani poté, co jezdci přivedli Francouze, zajatého pod Gräfenfeldem. Ten vypověděl, že z hor do údolí pochoduje na Prusy 30 000 mužů. Ve skutečnosti se zatím blížil ?jen? čtrnáctitisícový Lannesův sbor.5)

V deset hodin dopoledne začaly z lesů vycházet silné pěší kolony Suchetovy divize z Lannesova sboru. Kryla je Trelliardova jezdecká brigáda, která se rozvinutě rozjela do luk vlevo od cesty na ves Garnsdorf, za níž už ležel Saalfeld. Část francouzské pěchoty vytvořila rojnici a s využitím krytu zahájila na Prusy palbu.

Francouzský postup přímo na Saalfeld zcela zaměstnal princovu pozornost. Lannes toho využil a vyslal vlevo od Sucheta do útoku Gazanovu divizi. Zaskočený Louis Ferdinand konečně pochopil, jaké síle se postavil do cesty. Logicky usoudil, že se Francouzi pokusí o zatlačení jeho pravého křídla a nejspíš i o obchvat. Kolem jedenácté začal přeskupovat své nevelké síly, aby posílil obranu u vsi Crösten, na hlavním směru Lannesova útoku. Věděl, že pokud se Francouzi probijí až k Sále, přetnou mu ústupovou cestu po levém břehu řeky. Jenže přesila byla příliš mohutná a jediné, co Prusům zbývalo, byl okamžitý ústup skrze Saalfeld na pravý břeh. Princ jej vydal až po jedné hodině odpolední. Tou dobou bylo už příliš pozdě a francouzské jednotky se probíjeli do těsné blízkosti Saalfeldu.

Princ Louis Ferdinand se pokusil situaci zachránit. V čele pěti eskadron jezdectva, jediných, které dosud nenasadil, se rozjel na nejvíce ohrožený úsek, na svůj kolísající střed, před Saalfeld ke vsi Wölsdorf. V té chvíli spatřil, jak na jeho pěchotu útočí francouzští husaři. Velel obrat a útok proti šesti eskadronám 9. a 10. husarského pluku Trelliardovy lehké jezdecké brigády.

To, co následovalo, bylo dramatické a rychlé. Pruský útok nejprve 9. husarský pluk zaskočil a donutil jej obrátit koně. Na pomoc se mu ale přihnal 10. husarský pluk pod velením plukovníka Briche, jenž napadl pruské jezdce ze stran. Husaři 9. pluku provedli obrat a vrhli se na nepřítele čelně. Ze tří stran svíraní Prusové podlehli rychle a jen málokomu se podařilo ze sevření uniknout. Ti, co přežili, hledali spásu v útěku směrem k Sále. Princ, chráněný pobočníky, viděl, že je vše ztraceno. I on se probil ven, zasadil plnokrevníkovi ostruhy a hnal se na severovýchod, směrem k soutoku Sály a Schwarzy. Důstojníci kolem mu radili, a' neriskuje zajetí a skryje nápadný Řád černého orla na svých prsou. Louis Ferdinand jej snad přikryl dvourohým kloboukem, který uchopil do levice spolu s otěžemi. V pravici třímal tasený kord. Dojel s pobočníky a několika husary k Wölsdorfu, kde mu zastoupilo cestu pár osamělých francouzských husarů.

?Vprostřed boje se princ Ludvík srazil s jedním poddůstojníkem 10. husarského pluku jménem Guindey. Ten prince vyzval, a' se vzdá. Princ odpověděl sekem šavle, který roz'al Francouzovu tvář: Francouz vzápětí prohnal šavli naskrz princovým tělem. Princ padl na místě mrtev...!?

vylíčil stručně to, co následovalo, Marcellin de Marbot, v té době pobočník maršála Augereaua6)

Paměti Charlese Parquina jsou mnohem podrobnější a nepochybně autentičtější, nebo' Guindey byl Parquinovým přítelem a vše mu vyprávěl:

?Princ Louis se s hrstkou husarů svého štábu pokusil shromáždit prchající muže. Náhle se k němu přiřítí francouzský sergent-major od 10. husarského jménem Guindey, sekne po princi a hned mu přiloží hrot šavle na tělo s výkřikem: ,Vzdejte se generále, nebo vás zabiji!´

Princ opáčí: ,Cože! Vzdát se! Nikdy!´

Odrazí Guindeyovu zbraň, sekne po sergent-majorovi a zasadí mu svojí šavlí úder do tváře. Takřka vzápětí Guindey kontruje a probodne mu hruď. Na místě zabitý princ padne z koně. Princovi pobočníci jej viděli v souboji s obyčejným francouzským vojákem a tryskem se hnali k němu. Nepochybně by Guindeye zajali, či zabili, kdyby se nepřiřítil husar od desátého, který řval: ,Držte se, sergent-majore!´ Ranou z pistole zabil pruského husara, načež pobočníci ujeli... (...) Ošklivě zraněný Guindey se dokázal vrátit jen s pomocí jednoho husara; oba ustoupili k jednotce, která podporovala ostrostřelce. Jakmile se tam Guindey vrátil, hlásil velícímu poručíkovi: ,Pane, když se mnou pojedete tisíc metrů dolů k řece, najdeme tam tělo pruského generála, co jsem ho právě zabil. To on mi takhle zranil na tváři. Budeme-li tam dřív než nepřítel, dokážeme se zmocnit jeho šavle a velkokříže.

Důstojník cválal se svojí jednotkou vpřed. Veden sergent-majorem dorazil v okamžení, kdy k tělu dojeli dva husaři z 9. pluku, který tvořil spolu s 10. plukem brigádu.

,To je ten, co jsem ho zabil,´ pravil Guindey, ,ještě mám na šavli jeho krev. Na prsou musí mít stopy po mé ráně. Vezměte si jeho tobolku, má-li nějakou, to je vaše právo, ale mně dejte jeho šavli a velkokříž, abych to mohl předat maršálovi.´

Husaři z devátého dali Guindeovi, oč žádal, a ten odnesl trofeje maršálovi. Ve stejné době, kdy došel k hlavnímu štábu, který byl u 3. sboru

(ve skutečnosti šlo o 5. sbor, pozn. překl.), tvrdila už řada pruských zajatců, že prince Louise Ferdinanda, jejich velitele, zabil francouzský husar. Informace byla tak závažná, že ji maršál ihned předal císaři. Guindey se nalézal v polní nemocnici, kde mu ošetřovali ránu, a maršál jej nemohl poslat do císařova hlavního stanu; s šavlí, velkokřížem a s žádostí o odměnu pro Guindeye proto vyslal jednoho ze svých pobočníků. Císař mu přiřkl croix d´honneur a pravil: ,Kdyby mi prince přivedl živého, udělal bych z něj důstojníka.´

Než maršál ráno 12. října Saalfeld opustil, přišel se na Guindeye podívat do nemocnice, kde mu předal vyznamenání a pověděl mu o tom, co císař prohlásil.

,Nebyla to moje chyba, pane. Podívejte, jak mě zřídil. Ujiš'uji vás, že neměl náladu se vzdát,´ odvětil Guindey a ukázal na své zranění...?

7)

V dějinách soubojů se dodnes vedou spory o to, zda Guindey prince nejprve sekl a pak probodl (jak tvrdí Parquin, který slyšel Guindeyovo vyprávění), nebo zda tomu bylo opačně.

?Když jste zasadili bodnou ránu a nepřítel se nevzdává, zasaďte mu ránu sekem. Takhle zabil u Saalfeldu Guindet pruského korunního prince,?

radil svým jízdním myslivcům generál de Brack.8)

Nicméně k Parquinově verzi se přikláněl i zápis autopsie, kterou provedl z příkazu generála Sucheta chirurgien-major Gallernat.9)

?Viděl jsem na druhý den princovo tělo ležet na mramorové stolní desce. Všechny stopy krve umyli. Byl do pasu nahý, měl dosud kožené kalhoty a boty, vypadal, že spí. Byl doopravdy krásný! Nemohl jsem se při pohledu na ostatky mladíka zrozeného na stupních trůnu, tak mocného, milovaného a obletovaného, ubránit smutnému rozjímání nad pomíjivostí věcí lidských,?

vzpomínal Marcellin Marbot.

Smrt prince Louise Ferdinand otřásla celým Pruskem a Grande Armée d´Allemagne naplnila nadšením. Jakýsi pohotový Francouz složil okamžitě kuplet, jehož text zaznamenal Charles Parquin takto:

?C´est le Prince Louis-Ferdinand / Qui se croyait un géant / Ah! L´imprudent! /Un hussard, bon l? / Lui dit: N´allez pas si vite / Ou bien, si non ça / Je vous lance une mort subite / A la papa!?

10)

Pro Jeana-Baptiste Guindey, který se v okolí Saalfeldu léčil, měl souboj, jenž jej proslavil v celé Francii, nepříjemnou dohru. Byl hostem u jisté baronesy W..., jež oceňovala husarův šarm, vzdělání i dobré mravy. Pozvala jej ke svému stolu a zahrnovala přízní až do chvíle, kdy dík nediskrétnosti Guindeyova sluhy Fritze vyšlo najevo, že právě jeho pán zabil pruský idol, odpočívající nyní v hrobce princů Koburgských v Saalfeldu. Baronesa se Guindeye zeptala, zdali je to pravda. Odpověděl stručně:

?Je to naprostá pravda, Madame, třebaže jsem jej zabil v sebeobraně a princ mě předtím zranil.?

Víc nebylo co vysvětlovat. S respektem, úklonou a naprostým pochopením k hostitelčině smutku se Guindey rozloučil a okamžitě zámek opustil... Tak to alespoň (mnohem obšírněji a barvitěji) vyprávěl Guindeyův druh ve zbrani Parquin.

K 10. husarskému pluku se Guindey vrátil až dva týdny po bitvě u Jeny s čerstvým povýšením jako maréchal-de-logis chef a přidělením k elitní eskadroně pluku. Absolvoval s ním závěr ?letu Pruskem? i pochod směrem do pruského Polska. V nerozhodné bitvě u Pultusku, kterou vybojoval sbor maršála Lannese s přesilou Bennigsenových Rusů, utržil náš hrdina opět zranění, tentokrát ránu šavlí na pravé ruce.

V půli dubna obdržel Jean-Baptiste Guindey povýšení na podporučíka a současně se stal rytířem Čestné legie. Novopečený důstojník pak domů obřadně a pyšně napsal:

?Jeho Veličenstvo císař a král mě vyznamenalo a obdařilo nanejvýš lichotivými slovy.?

Polské tažení skončilo mírem s Rusy, podepsaným v Tylži, a 10. husarský zůstal po zbytek roku 1807 nečinně ve Slezsku. V roce 1808 se však dal na pochod napříč Evropou přes Guindeyovo rodné podhůří Pyrenejí do Španělska, kde vkročil do největšího pekla. Spolu s Lannesovým sborem byl nasazen při obléhání Zaragozy, odkud si Jean-Baptiste odnesl 11. prosince 1808 střelnou ránu, kterou po něm vypálil neznámý guerillero z houští ze zálohy. Zranění bylo tak vážné, že si vyžádalo evakuace do Pau, posádkově-doplňovacího střediska 10. husarského pluku. Zámek de la Mature, usedlost jeho rodičů, se nacházel nedaleko a Guindey strávil dobu rekonvalescence u nich. Bylo to naposledy, kdy je navštívil.

Na jaře roku 1809 vsedl Guindey opět na koně a vyjel z Francie do Německa, kde začínala válka s Rakouskem. K mateřskému pluku se tentokrát nevrátil, nebo' si jej osobně vyžádal proslulý generál jezdectva a velitel jezdecké divize Charles Lasalle. Jeana-Baptista jmenoval pobočníkem generála Pirého, velitele lehké jezdecké brigády, složené z 8. husarského a 16. jízdního mysliveckého pluku.12)

V bitvě u Aspern, jak se zdá, Lasallova divize (třebaže to francouzští historikové tvrdí) příliš nezasahovala. Alespoň minimální ztráty obou brigád, Pirého i Bruy?resovy, tomu napovídají.13) Navečer prvního dne bitvy však Lasallova divize zachránila samotného maršála Bessi?rese, kterého vysekala ze sevření rakouských Schwarzenberg-Ulanen (Nr. 2).

Ani u Wagramu Pirého brigáda příliš nebojovala a je otázkou, zda byla u posledního Lasallova útoku na pěchotu ustupujícího Klenauova sboru, v němž přišel tento legendární husarský generál (útočící v čele 1. kyrysnického pluku) o život.14)

Guindey, pod nímž padli dva koně, si ze závěrečné fáze bitvy odnesl další ránu šavlí.

Zranění si léčil ve Vídni, kde dostal od svého císaře hojivou náplast v podobě povýšení na poručíka. Pak se zotavoval na zámku knížete Esterházyho, kde mu dělali společnosti poručíci Parquin a Castelbajac. Život husarský, život veselý, říká úsloví, leč páni důstojníci se v míru velice nudili. Nejprve chodili lovit zvěř, té však bylo v knížecím revíru tolik, že je to znudilo. Začali tedy střílet z balkónu vedoucího do zámecké zahrady po vlaš'ovkách, což je spíše rozladilo, nebo' ani po čtvrthodině zuřivé palby nikdo netrefil. Poručík Guindey dostal posléze skvělý nápad: poručík Castelbajac měl sejít do zahrady na vzdálenost sta kroků, zaujmout pozici saute-mouton (což by odpovídalo našemu tělocvičnému postoji k přeskoku kozy) a vystrčit ?tu nejkulatější a jako cíl nejpříhodnější část těla?. Guindey by vystřelil z brokovnice, pak by se s Castelbajacem vyměnili. Vyhrál by ten, jehož pozadí by utrpělo méně šrámů.

Poručík Parquin (který historku vylíčil ve svých š'avnatých memoárech) usilovně přemýšlel, jak jim jejich plán vymluvit. Nakonec s vážnou tváří Guindeye oslovil:

?Můj milý, nechci vám bránit, dělejte, jak myslíte, žádám jen, abyste mi okamžitě vrátil kalhoty, co jsem vám půjčil a které máte na sobě, nebo' netoužím po tom, aby se zničily.?

Guindey zvážněl, pak se rozesmál a divoká trojice si raději našla jiné radovánky?

Následující roky strávil v rámci Oudinotova sboru v Pirého brigádě v Holandsku. Byla to rutinní služba, zahrnující spíše odpočinkové hlídkování. Pak, 24. června 1811, přišla další odměna. Císař jmenoval Jeana-Baptiste Guindeye do hodnosti lieutenant en second (poručíka 2. třídy) jízdních granátníků císařské gardy.

Jízdní granátníci v modrých fracích a vysokých medvědicích tvořili v císařské gardě navýsost elitní, hrdou a uzavřenou jednotku, pyšnou na bojovou slávou Slavkova, kde čelili ruskému gardovému jezdectvu, a Pruského Jílového, v níž uskutečnili pod velením Louise Lepica jeden z legendárních útoků Napoleonova jezdectva. Pro husara Guindeye představovalo přijetí poctu, avšak roky nudy. Nebo' pryč byly divoké husarské jízdy, průzkumy, útoky, veselé pitky, souboje. V tažení do Ruska se jízdní granátníci prakticky nedostali do boje s nepřítelem, teprve za ústupu z Moskvy se vyznamenávali v zadním voji a mnoha střetech.

Z Ruska vyvázl Guindey nejen živ, ale i zdráv. Dne 9. února 1813 byl povýšen na lieutenant en premier (poručíka 1. třídy), zařazen na funkci sous-adjudant-major a 14. září téhož roku se stal důstojníkem Čestné legie. Přesto, podobně jako celá jednotka, do velkých bitev onoho roku příliš nezasáhl. Teprve po bitvě u Lipska, za ústupu směrem k francouzské hranici, nadešel pro jízdní granátníky čas, kdy museli být nasazeni do boje. Bavorsko, které bylo přes deset let věrným spojencem Francouzů, přešlo na stranu protinapoleonské koalice a bavorská armáda se pokusila zastoupit pod velením generála von Wredeho Napoleonovi cestu. Ve dnech 30. a 31. srpna došlo u Hanau k bitvě, v níž musel císař Francouzů nasadit vše, i gardu.

Útok jízdních granátníků měl pomoci dělům generála Drouota, napadených bavorským jezdectvem. Jezdců v černých medvědicích nebylo mnoho, Bavory na chvíli zaměstnali, pak je ale obklopila přesila. Císař, který vše sledoval, jim vyslal ze své gardy na pomoc jezdce 3. pluku Gardes d´Honneur pod velením generála Philippe de Ségura. Ti konečně bavorské jezdectvo odrazili a děla i zbylé jízdní granátníky vyprostili. Jean-Baptiste Guindey však mezi muži, kteří se vrátili, nebyl. Charles Parquin už našel jen jeho tělo a do svých pozoruhodných memoárů později napsal:

?Jízdní granátníci zaútočili divoce na bavorské jezdectvo. Jejich sous-adjudant-major, můj nebojácný přítel Guindey, který zabil u Saalfeldu prince Louise Pruského, byl onoho večera nalezen na bojišti mrtev. Jeho tělo pokrývaly rány od šavlí, avšak půl tuctu mrtvých bavorských jezdců kolem něho dokazovalo, že prodal svůj život draze. Onoho dne ráno byl tento statečný důstojník v lese u toho, když císař k důstojníkům kolem sebe poznamenal.

,Co si máme o těch Bavorech myslet? Včera ještě byli našimi spojenci a dnes se nám pokoušejí zastoupit cestu, aby nám zabránili v návratu do Francie. Dokonce zašli tak daleko, že to udělají na dohled od věžních hodin Mohuče.´

,Zacházejí příliš daleko, sire,´ odpověděl Guindey. ,Netřeba se bát; ti Bavoři dnes za svoji opovážlivou zradu zaplatí.´

Vítězství stvrdilo pravdivost jeho slov, ačkoliv ubohého Guindeye stál náš úspěch život. Stiskl jsem si s ním ruce těsně předtím, než vyrazil do útoku, z něhož se už nevrátil.?

Vytvořil těmito větami Jeanu-Baptistu Guindeyovi epitaf, který přetrval věky. V pyrenejském Larruns, Guindeyově rodišti, byl roku 1903, sto let po bitvě u Hanau, odhalen zdejšímu rodákovi za přítomnosti delegace tehdy stále existujícího 10. husarského pluku pomník. Stojí v tomto horském městečku dodnes.

Poznámky:

1. Moneglia, R. C.: Jean-Baptiste Guindey. Hussard de l´Empereur. Vivat Hussar 2/1967 (vyd. Musée des Hussards v Tarbes).

2. Tamtéž. Srv. též např. Dupont, Marcel: General Lasalle. Malopolska oficyna wydawnicza, Kraków 1993.

3. Moneglia, R. C., c.d.

4. Louis Ferdinand Pruský (podle křestního listu Ludwig Friedrich Christian), čtyřiatřicetiletý vzdálený příbuzný pruského krále Fridricha Viléma III. Překypoval nezdravým sebevědomím, nebo' byl pohledný, urostlý, všemi obdivovaný, hýčkaný, všemi oblíbený a přivykl, že si může vše dovolit. Rád se bil, ve skutečné válce bojoval jen roku 1792 proti Francouzům. Osvědčil velkou osobní statečnost, před Mohanem (Mainz) vedl s šavlí v ruce útok a z ohně vynesl jednoho rakouského granátníka, za což se stal miláčkem celé rakouské armády. Tažení ukončil se zraněním kartáčovou střelou na noze. Do jisté míry se z něj stal enfant terrible rodiny. Chtěl se oženit, nejprve s princeznou Ludvikou, královninou sestrou, a pak s kněžnou Vilemínou Kuronskou. Pruská královna Louisa se proti oběma sňatkům postavila a Louis Ferdinand na další sňatky rezignoval. Žil nejprve s měš'anskou dcerou Henriettou Frommovou (která mu dala dvě děti), pak s oduševnělou a emancipovanou Paulinou Wieselovou. Byl vzdělaný, vynikající pianista, neměl společenské předsudky, v rozdmychávání protifrancouzských nálad ale sehrál stejně neblahou roli jako královna Louisa. Neváhal osobně v roce 1806 vytloukat okna rezidence hraběte von Haugwitze, jehož smířlivost vůči Francouzům pokládal za zradu a bezpáteřnost. Podrobněji viz např. Merten, Hans-Rüdinger: Louis Ferdinand, Prinz von Preussen. Edition Rieger, Berlin 1999.

5. Podrobněji viz např. Petre, Loraine F.: Napoleon´s Conquest of Prussia 1806. Greenhill Books, London 1993.

6. Marbot, Marcellin. Paměti. Vzpomínky francouzského jezdeckého důstojníka z napoleonských tažení. Elka Press, Praha 1999.

7. Napoleon´s Army. The Military Memoirs of Charles Parquin. Greenhill Books, London 1969.

8. Brack, Antoine Fortuné de: Avant-postes de cavalerie leg?re, Librairie Militaire Chapelot, Paris 1912. Brackovo tvrzení je ovšem třeba brát spíše jako didaktické naučení jezdcům, aby dávali přednost bodné ráně před sečnou, což byla prověřená praxe napoleonského jezdectva; zranění bodnou ranou bylo vážnější a jezdec vystavoval šavli menšímu riziku zlomení či ztupení. Podotýkám, že Brack používá formu jména ?Guindet?, nikoliv ?Guindey?.

9. Moneglia R. C., c.d.

10. V rukopisu 1. svazku svých Napoleonových tažení, který se připravuje k tisku, jsem si čtenáři dovolil nabídnout tento překlad:

?Tenhle princ Louis Ferdinand / si myslel, že je obr snad / to asi z višně spad. / Husar se ho neleká, / Povídá: ,Kam ten chvat! / Že jinak prince rozseká, / když nezůstane stát. / Tralala!?

12. Monegliova citovaná práce uvádí 9. husarský a 5. jízdní myslivecký. Devátý husarský však patřil do Colbertovy brigády a 5. jízdní myslivecký se ani u Aspern-Eslingu, ani u Wagramu nevyskytl.

13. Kovařík, Jiří: 1809. Orel proti orlu. Hart, Praha 2002.

14. Tamtéž.

Ilustrace: Smrt prince Louise Ferdinanda, podle obrazu Wilhelma Altheima