Zvětšit...

Po několikaleté přestávce jsem se rozhodl také obléci uniformu rakouského granátníka a vypravit se do bitvy společně s přáteli z císařské městské gardy ze Zlatých hor. Vystupují v bitvách v barvách k.u.k. pěšího pluku Leopolda von Daun číslo 59 a tentokrát spolu s granátníky z Prostějova a Ostravy tvořili snad nejpočetnější českou skupinu na bojišti. K účasti jsem "zlomil" i správce webové stránky Militaria?, který historickou uniformu císařského granátníka oblékl poprvé, ale soudě podle jeho nadšení z bitvy, jistě ne naposledy. Úmorná cesta nepříliš rychlým autobusem byla oživena několikahodinovou zastávkou v Benátkách, kde většina Zlatohorských byla poprvé - za krásného počasí jsme absolvovali jen cestu parníčkem z parkoviště ke katedrále svatého Marka, kratičkou procházku křivolakými uličkami, posezení u kávy či u piva a návrat k rozpálenému autobusu.

Do Alessandrie jsme dorazili po několikahodinové jízdě a kratičkém bloudění v pátek 9. 6. večer. Nedočkavost převléci se do uniforem nám poněkud zchladili italští organizátoři - nikdo nebyl k dispozici, pokud byl, tak nic nevěděl a pokud něco věděl, tak to bylo zpravidla špatně. Večeře ve velkém stanu probíhala chaoticky, výdejci menáže nedokázali velkou masu vojáků zvládnout, a tak se na některé nedostalo. Část naší skupiny vybalila po večeři své stany a utábořila se vy vyčleněném prostoru, ale objednané dva stany pro ostatní pořadatelé nezajistili a tvrdošíjně odmítali skupinu ubytovat někde jinde pohromadě. "Bezprizorná" část odjela autobusem do přiděleného "sportovního střediska", kde místo ubytovny se sprchou byly stany bez sprchy - ovšem obsazené. Po hodině marného dohadování jsme se vrátili do tábora a uložili se pod širákem. Rozladění ještě vyostřovala skutečnost, že "francouzský" tábor byl očividně daleko lépe organizován, uložen a zásobován.

Zvětšit...

Zvětšit...

Ráno zmatky pokračovaly absencí snídaně a naprostým nezájmem pořadatelů o další dění. To už jsme brali vše s humorem a přidali se dopoledne k nácviku ostatních "rakouských" skupin v táboře. Odpoledne pokračovalo cvičení již za účasti "francouzských" skupin a přítomného jezdectva. Chvílemi se jednotky srážely opravdu na ostří bodáků a dirigující velitelé měli plné ruce práce rozvášněné rivaly odtrhnout. Impozantní byla účast jezdectva, které podnikalo odvážné ataky bez ohledu na neznámé koně a nevyzpytatelné "čtverce" pěchoty. Mezi kavaleristy bylo kupodivu dost děvčat, kromě husarky na obrázku to byly hlavně půvabné dívky, tvořící většinu moskevského "litevského hulánského pluku č. 5".

V neděli probíhala bitva na sportovním kolbišti již od 11 hodin. Tentokrát bylo palčivé slunce vystřídáno mírným, leč vytrvalým deštěm a tak jsme postupně šlapali ve stále rozmoklejší oranici - někteří přitom docela přišli i o boty. Srážky pěchoty si někdy nezadaly s divokostí nácviku, ba jej dokonce ještě předčily, i když se nešermovalo tak na ostro, jako při ukázce šermu bodákem den předtím v táboře.

Zvětšit...

Zvětšit...

Ataky jezdectva byly impozantní, někteří jezdci předváděli opravdu mistrovské kousky a také oni neváhali dorážet na pěchotu až po vzájemný styk čepelí. Za neustálého deště bylo obdivuhodné, jak většině pěchoty fungovaly pušky - a do celé vřavy si nutno představit ještě burácení děl, kterých bylo na bojišti na tři desítky! Atmosféra byla úžasná, nikdo nemyslel na nepohodlné šlapání blátem a únavu, všech se zmocnilo opravdové bojové nadšení, bez ohledu na počasí a poněkud nepatřičný vrtulník s kameramanem, který neodbytně vrčel nad bitevní plochou. Svoje odvedly i štáby obou armád, herec představující rakouského generála Melase a na straně Francouzů konzulovi Bonapartovi až neskutečně podobný mladík, a samozřejmě vlající prapory, rachotící bubny, břeskné trubky a potlesk diváků.