Dobrovolci (# 4 / 5)

Čs. legionáři za první světové války (4. část z 5)

Čeljabinský sovět si žádá vyslání svědků, aby byl incident vyšetřen. Potom svědky jež se neozbrojeni dostaví do sovětu, zatkne. Do sovětu je tedy vyslána deputace, ale i ta jen tak-tak (jsou naštěstí ozbrojeni) unikne zatčení. To už se Legionáři rozzlobí, vletí do města a své zatčené osvobodí. Sovět se částečně rozuteče, částečně je zadržen. Se zadrženou částí se vyjednává, dostaví se i ti uprchlí. Když se podepíší pod dohodu, že se všemožně přičiní o odjezd transportu, spokojeně se rozejdou. Vzápětí se Legionářům dostane do ruky jejich telegram, v němž sovět žádá rudé gardy v Tjumeni a Jekatěrinburku k vyslání posil, na potlačení vzbouřených Čechoslováků.

Taktéž (16. V.) telegram, kterým náčelník operačního komisariátu ozbrojených sil Aratov, nařizuje všem sovětům, aby Čechoslováky vybídly ke vstupu do Rudé armády a z těch, kdož se k tomu nebudou mít, organizovaly v pracovní družiny. Tedy rozpuštění vojska. Dne 21. května 1918 je v Moskvě uzavřena odbočka Čs. národní rady a její členové zatčeni. Místnosti i prostředky odbočky dostávají k disposici členové Československé revoluční rady dělníků a vojáků, o tři dny později se prohlásí za Československou komunistickou stranu. S úkolem odvrátit naše vojáky od cesty do Francie a přimět je ke vstupu do Rudých gard.

Unie telegrafistů není bolševická a tak se 21. května dostává do našich rukou i tento telegram Čičerinův. Německo se bojí vpádu Japonců do Sibiře, jímž by byla evakuace německých zajatců úplně zastavena. Prosím dopravujte je a užijte všech prostředků. Čechoslováky není třeba dopravovat na východ. 25. května rozesílá už Trocký osobně telegram, přikazující Čechoslováky odzbrojit a každého přistiženého se zbraní v ruce na místě zastřelit.

Legionářský plakát, reagující na bolševickou agitaci. Rudá děva: ?Pojď se mnou, dám ti mír, chléb a půdu!? Dobrovolec: ?Jsi si jistá, že je to všecko, co od tebe dostanu?? (Narážka na hojné rozšíření pohlavních nemocí).

25. května se sjezd v Čeljabinsku usnáší vynutit si cestu do Vladivostoku, v tehdejší ruštinou ovlivněné sémantice, vlastním pořádkem. Tedy vlastními silami. Spojenečtí a ruští důstojníci sboru po tomto usnesení složili své velení. Pokus probít se 8000 kilometrů s téměř neozbrojeným vojskem, prohlašují za šílenství. Všem ešalonům rozeslán telegram v němž velitel čs. vojska (generál Šokorov a francouzský major Quinet) hrozí polním soudem každému, kdo usnesení uposlechne. Obdobně se náhle ozve i zatčená Národní rada z Moskvy. Přikazují bezpodmínečné vydání zbraní a označuje za všecky jež neuposlechnou za zrádce. Komunisté dokonce poslouží letákem s údajným Masarykovým příkazem vstoupit do Rudých gard.

 

 

 

První výstřely a zahájení nepřátelství přijdou ovšem ze strany bolševiků. Jejich obrněný vlak ještě téhož dne vjede do stanice Marianovka (Mariinsk) a zahájí palbu. Takořka neozbrojení legionáři se pod vedením kpt. Kadlece nejen ubrání, ale zmocní se i vlaku a města. Ještě v noci obsazuje Gajda (vlevo)po 40 minutách boje Novonikolajevsk a odevzdává správu města do rukou obnovené městské dumy. 27. května je znovu osvobozen Čeljabinsk. 7. června Omsk. Samara, Krasnojars, Volsk, Buzuluk.

Do toho přichází telegram dra Beneše z Paříže. Ihned zastavit boje a viníky vydat bolševikům. 14 000 legionářů, čekajících ve Vladivostoku na lodě, dodržuje neutralitu a do boje se vmísí až 29. června kdy odzbrojí místní rudou posádku. Tu tvoří jen částečně Rusové, většinou jsou to bývalí němečtí a maďarští zajatci. Rusové v posádce z města po výzvě legionářů odejdou, pevnost v níž se opevnili zajatci, je nutno dobýt.

18. července Čechoslováci obsazují Simbirsk. 31. července se západní a východní skupina legionářů konečně spojuje. Dne 7. srpna je osvobozena Kazaň, kde jsou záložní sklady bývalé carské armády a také carský zlatý poklad. Počátkem září je v rukou Čechoslováků a nebolševických Rusů celá Sibiř a Povolží od Volska až po Kazaň.

Naše Sibiřská armáda (Československá armáda na Rusi) v tomto případě posloužila věci Dohody víc, než kdyby byla nasazena ve Francii. Neboť dobytím magistrály znemožnila Centrálním mocnostem příjezd jejich živé síly (zajatců), ale i potravin a surovin. Současně však dochází i k zásadnímu rozporu mezi Brity a Francouzi. Francie žádá bezpodmínečnou přepravu na svou frontu. Britové jsou pro ozbrojenou intervenci, respektive tedy otevření nové východní fronty. Britové jsou ovšem také ti, kdo mají k přepravě vhodný lodní prostor.

V Moskvě v té době právě přebývá německý ministr Helferich, který později napíše ve svých pamětech: Pokroky Čechoslováků byly hrozivé. Jedna Jobova zvěst z fronty přicházela za druhou. Brestlitevský mír zavázal Moskvu vrátit Centrálním mocnostem miliony válečných zajatců, což znamenalo miliony na frontě proti Dohodě. Brestlitevský mír, možností přístupu k potravinám a surovinám z Asie, znamenal rovněž prolomení blokády.

Oddělení sovětského Ruska od Sibiře byl náš rozhodující příspěvek k výsledku První světové války. Dne 7. června 1918 Ludendorff zastavil svou ofensivu na západě. Zároveň jde na Sibiř i Ludendorffův rozkaz zajatcům. Vstupovat do Rudých gard. Hodiny začaly definitivně odpočítávat porážku Centrálních mocností. Nebylo to jen pro přísun čerstvých amerických (ale nezkušených) jednotek do Francie, ale pro ztrátu nadějí doplňovat německé ztráty přísunem ze Sibiře.

Naše vojsko v Itálii

Italské království, člen Trojspolku a tedy spojenec Německa a Rakousko-Uherska, se 23. května 1915 zapojilo do války. Jenže na straně Dohody, proti Německu, Rakousko-Uhersku a tehdy už i Turecku. On se Trojspolek z roku 1882, uzavřený původně pod vlivem francouzského obsazení Tunisu, už poněkud přežil. Na rozdíl od Ruska, Francie, USA a dokonce i Švýcar, v Itálii nějaká československá komunita neexistovala. Nebyla to tehdy země kam se emigruje, ale z níž se emigruje. Italský vliv na české protirakouské smýšlení byl ovšem značný. Například Sokol zvolil za součást své uniformy (kroje) červené košile, podle vzoru bojovníků Garribaldiho. Ti je zas oblékali proto, aby na nich nebyla vidět krev utržená při zraněních v boji.

Českých i uherských (slovenských) zajatců se samozřejmě v Itálii vyskytovalo od počátků nepřátelství dost, chu' bojovat za monarchii nebyla na této frontě o nic větší než na jiných frontách. Byli však v táborech společně s příslušníky ostatních národů říše. Teprve roku 1916 na Štefánikův podnět navrhl italský básník Dante Alighieri italské princezně (údajně se znali velice důvěrně) rozdělení zajatců podle národností. V rakousko-uherské armádě sloužili samozřejmě Slovinci, Chorvati, Poláci, Rumuni, ale i Italové. Dělení se tudíž původně týkalo jen románských národů. Posléze však, původně spíše z praktických jazykových důvodů než pro politický záměr, byly pro Čechoslováky zřízena zvláštní tábory. Opět, nemůžeme to chápat jako snahu potlačit Slováky, ale výsledek toho, že Čechy znal tehdy jako národ jen málokdo a Slováky vůbec nikdo. Pocházeli přece z Uher. I u Čechů se vyskytovaly potíže, neb jejich země byla Bohemia a názvu Bohemians se zase ve Francii i Itálii používalo nejvíce pro cikány.

Po katastrofě v Srbsku to byli naši lidé, pokud neodešli dobrovolně do Francie, či s Hadžičem do Dobrudže a pak Ruska, kdo rozmnožil osazenstvo těchto táborů. I v Itálii, kromě organizačního talentu a neúnavnosti Štefánikovy, sehrál vůdčí roli při založení naší armády Sokol. Dne 17. ledna 1917 byl náčelníkem Slezské župy Sokola, Janem Čapkem, spontánně založen Československý dobrovolnický sbor v Itálii. Zatím beze zbraní a spíše jako zájmová organizace pořádající veřejná cvičení, se tak shromáždilo kolem 4000 mužů. Za války se i v Itálii nedostávalo pracovních sil a tito ?zajatci? těšící se už takořka volnému pohybu, byli zaměstnáni. Tak jako se dobrovolně shromáždili, stejně dobrovolně posílali část svých výdělků Československému národnímu výboru do Paříže.

Původně se, až jim italská vláda povolí formaci ozbrojenou, však počítalo s jejich nasazením na Soluňské frontě. V říjnu 1917 však Itálie utrpěla zdrcující porážku u Caporetta. Od vyřazení z války ji zachránilo jen včasné nasazení francouzských a britských oddílů. (Hezky o tom píše Hemingway v románu Sbohem armádo). Ta porážka znamenala konec nedůvěry i konec italských obav, že by se naše jednotky při nasazení mohly ukázat jako trojský kůň.

Mezitím spojenci formulovali (pod Wilsonovým vlivem) mezi svými válečnými cíli i osvobození potlačených národů. Jmenování Čechoslováci, Jihoslované a Italové (dosud jich v hranicích Rakousko-Uherska žilo dost). Posléze pod přímým dohledem Štefánikovým, byla dne 21. dubna 1918, v Římě podepsána dohoda o zřízení čs. armády v Itálii. Byla vlastně kopií dohody o zřízení čs. armády ve Francii. Protože číslování našich pluků začínalo v Rusku číslem 1, číslování pluků ve Francii číslem 21, dostal prvý čs. pluk v Itálii číslo 31.

Svého prvého nasazení jsme se v podmínkách italské fronty dočkali už dříve. Podobně jako v Rusku roku 1914, při hloubkovém průzkumu v nepřátelském zápolí. Postupně byly zřízeny čs. průzkumné oddíly u všech italských velitelství, mezi nimiž byl rozdělen zvláštní Regimento Esploatori Ceco-Slovaco, čítající jen 900 mužů. (I zde vzpomeňme na počet příslušníků České družiny v Rusku) Ten existoval ještě před smluvně zajištěným zřízením čs. vojska v Itálii. I zde ovšem platilo, že na původně rakouského vojáka, nyní v italské uniformě, čeká při zajetí šibenice a mnohé to vskutku potkalo. Jednotlivci této jednotky s průzkumnými úkoly byli zařazování i do elitních oddílů Arditů. Šibenice byla osudem 25 vojáků našeho 33. pluku, kteří se jako prví dostali na obyčejnou frontu u Piavy. Při rakouském útoku zůstali na svých předsunutých posicích, zatímco italské jednotky se po rakouském dělostřeleckém a plynovém útoku stáhly, aniž by Čechoslováky na svůj ústup upozornily. Ze 700 vojáků praporu se jich nakonec dokázalo probít nazpět jen 348. 25 zajatých legionářů bylo Rakušany neprodleně oběšeno.

Omylem se naši řadoví vojáci, tentokrát jako celá řadová jednotka, dosud nezacvičeni na italské zbraně, dostali do sestavy elitního pluku Arditů. Ráno 17. června 1918 spolu s nimi zaútočili a dokázali postoupit o celých šest kilometrů. Jenže Italové s tak velkým postupem nepočítali a nepostoupili za nimi, takže prapor byl odříznut. Musel se probíjet zpátky. Měl 29 padlých, 14 zajatých bylo Rakušany ráno 18. června oběšeno. Mezi padlými byl i vzpomenutý Jan Čapek a pokladník čs. vojska, Havlena. Konečně byla celá naše jednotka nasazena na svém vlastním úseku fronty u Dos Alto, kde bojovala až do října 1918. (I tohle známe z prvorepublikánských známek).

Po 28. říjnu a rozpadu italské fronty, se tito legionáři jako první dostali domů a byli i se svým velícím generálem Piccioni neprodleně nasazeni do bojů o Slovensko. Celkem čítala Italská legie 22 000 mužů. Zajatých Čechoslováků bylo v Itálii celkem 56 000. Většina dala přednost bezpečí zajateckého tábora. Jan Čapek, o němž tu byla zmínka, byl horník. Ještě jako zajatec se dostal do sporu s tajemníkem naší národní rady v Paříži, Drem E. Benešem, protože odmítl distribuovat mezi zajatci jeho leták, v němž se slovy E. Beneše pravilo:. . . zvítězíme, když ne zcela, tož z velké části. . .

(Pokračuje 5. částí)