logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Den D s otazníky

Letos 6. června si celá Evropa připomněla 80. výročí úspěšného spojeneckého vylodění v Normandii a vzpomínkové slavnosti se zúčastnil i americký prezident Biden. Nyní, když se výroční den vzdálil, je možné se k operaci Neptune, jak znělo krycí označení vlastního vylodění, vrátit v kritičtějším duchu a zamyslet se nad otazníky, které vylodění v Normandii doprovázejí.

Invazní loďstvo

Pro britského admirála Ramsaye, který na přelomu května a června 1940 organizoval záchranu obklíčeného Britského expedičního sboru z Dunkerque, určitě bylo obrovským zadostiučiněním, že nyní velel sílám, které měly Spojence vrátit na kontinent. Jeho loďstvo, složené z osmi různých námořnictev, tvořilo 6 939 plavidel, 1 213 válečných lodí, 4 126 vyloďovacích plavidel, 736 pomocných plavidel a 864 nákladních lodí. Posádky sestávaly celkem ze 195 700 námořníků, z toho bylo 112 824 příslušníky Royal Navy, 25 000 námořníky obchodního loďstva, 52 889 US Navy a asi 5000 příslušníky jiných námořnictev. Vlastní podpůrné loďstvo tvořilo 6 bitevních lodí, 20 křižníků, 65 torpédoborců a 2 monitory.

Nejen na první, ale i na druhý pohled to byla impozantní síla, ale při bližším zkoumání se ukazují slabiny. Z šesti bitevních lodí tři, Arkansas, Nevada a Texas, nesly americkou vlajku, zbylé tři, Warspite, Ramillies a Rodney, pak britskou; v záloze do 10. června byla sedmá bitevní loď HMS Nelson. Kromě dvojice Nelson, Rodney, jediných se 16palcovými děly, se jednalo o staré, byť modernizované lodě, postavené před nebo za první světové války. Navíc HMS Warspite byla po zásahu německou řízenou pumou Fritz-X ve Středozemí jen provizorně opravena a měla nefunkční věž X, takže její palebná síla klesla na šest patnáctipalcových děl. Tento pokles vyrovnávalo nasazení monitoru HMS Roberts se dvěma děly téže ráže (další byl v záloze).

Z 20 křižníků bylo pouze pět těžkých (USS Augusta, Quincy a Tuscaloosa, HMS Frobisher a HMS Hawkins), ty americké předválečné konstrukce a britské dokonce z první světové války. Patnáct lehkých křižníků bylo vesměs moderních, ale jejich děla neměla větší ráži než 152 mm. Dále k podpůrné flotě příslušelo 139 torpédoborců, fregat a korvet s děly ráže 127 mm (u amerických torpédoborců) a 114 nebo 105 mm (u lodí britských). Zbytek sestával z minolovek a dalších pomocných válečných lodí, jejichž palebná síla byla bezvýznamná.

Již stáří a kvalita těžkých lodí, které dostal Eisenhower k dispozici, svědčí o určitém rozporu mezi významem, jaký operace Overlord (a její námořní část operace Neptune) pro porážku Německa měla, a mezi prostředky, které jí byly skutečně poskytnuty. A další rozpory se objeví, když se začne Den D zkoumat z hlediska tehdy již zavedené taktiky obojživelných operací, s úspěchem používané v Tichomoří.

 

Tichomořská taktika

Šňůra vylodění od Guadalcanalu v srpnu 1942 přes další Šalomounovy ostrovy a Makin a Tarawu na Gilbertových ostrovech až po atol Kwajalein v Marshallově souostroví, který padl 8. února 1944, poskytla veliteli obojživelných operací admirálu Turnerovi a generálům námořní pěchoty Vandegriftovi a Hollandu Smithovi, který se pokládá za otce moderního obojživelného válčení, dostatek zkušeností, aby ve spolupráci s admirálem Nimitzem vypracovali schůdnou taktiku vyloďovacích operací, jež se dá shrnout do šesti fází:

1. Nájezdy letadlových lodí s následnými leteckými údery na vojenské instalace budoucího místa vylodění. Toto „změkčování“ nepřátelské obrany se provádělo několik týdnů před vlastním vyloděním a bylo spojeno s odříznutím vybraného cíle námořní blokádou.

2. Několikahodinová dělostřelecká příprava před vyloděním, prováděná těžkými děly podpůrného loďstva.

3. Útoky střemhlavých bombardérů a bitevních letounů na uzly nepřátelské obrany, prováděné až do poslední chvíle, tedy ještě v době, kdy už první vlna výsadku směřovala k plážím.

4. Vylodění první vlny zásadně na obojživelných transportérech LVT, nikoli na vyloďovacích člunech. Tím se zamezovalo ztrátám vojáků, bezbranně se brodících z člunů na pláže, neboť obojživelné transportéry je dopravily na bojiště, aniž by se dotkli nohou vody. Jejich osádky potlačovaly nepřátelský odpor palbou z těžkých kulometů, kdežto pancéřování LVT, byť slabé, skýtalo ochranu proti pěchotním zbraním a střepinám. USMC si záhy vynutil výrobu LVT modifikovaných na obojživelné tanky, jež se staly součástí první vlny, aby posílily její palebnou sílu. Tyto amtanky nesly věž z tanku Stuart s 37mm kanonem, později s 75mm houfnicí.

5. Neustálá součinnost s bitevními letouny, které na požádání poskytovalo palebnou podporu těm jednotkám, které „uvázly“ před nepřátelským opevněním. V této roli se používaly střemhlavé palubní bombardéry a stíhačky vyzbrojené raketami a pumami, startující z palub eskortních letadlových lodí, tvořících součást vyloďovacího loďstva, jež setrvávalo u ostrova, dokud nebyl úplně dobyt.

6. Součinnost s podpůrným loďstvem, které na vyžádání poskytovalo palebnou podporu, a to i z nejtěžších děl bitevních lodí nebo přesnými nálety palubního letectva z útočných letadlových lodí.

Je nemyslitelné, že by Eisenhower a jeho plánovači výše uvedené schéma neznali, takže jejich úkolem bylo je modifikovat a rozšířit tak, aby se dalo použít pro vylodění na kontinent a nikoli pouze na izolovaný ostrov. Eisenhower jako vrchní velitel musel kalkulovat s tím, že invazní jednotky nebudou čelit pouze ostrovnímu garnizonu omezené síly, ale kontinentální armádě s mocnými zálohami v boji zocelených tankových divizí. S tímto úkolem se vypořádal se ctí, jinak by invaze nebyla úspěšná, nicméně se dopustil, nebo spíše připustil několik přehmatů a odchylek od výše uvedené taktiky, jejichž negativní důsledky se prolnuly na pláži Omaha, kde vedly k obrovským ztrátám a málem k ohrožení celé invaze.

Operace Neptune kritickým pohledem

Slabiny operace Neptune se nejlépe obnaží při srovnání s taktickými fázemi tichomořských vylodění. Ačkoli se šířka vyloďovacího pásma v Normandii udává hodnotou 60 kilometrů, ve skutečnosti se jednalo o pět oddělených předmostí o šířce kolem deseti kilometrů, ne nepodobným vyloďovacím úsekům v Tichomoří. To na Okinawě pak bylo širší ne jakékoli z pěti normandských předmostí.

1. fáze: I přes odpor velitele Bombardovací velitelství Harrise a velitele 8. americké letecké armády Doollitlea si Eisenhower prosadil, aby strategické letectvo přerušilo bombardovací ofenzívu proti Německu a na jaře 1944 začalo bombardovat Francii s úkolem ničit německé instalace a hlavně rozbít komunikace, aby se z Normandie stala izolovaná oblast. Kromě toho měl k dispozici taktické letectvo RAF (2TAF), zformované 1. června 1943 právě k tomu, aby invazi otevřelo dveře do Evropy.

Hromadné nálety strategického letectva probíhaly též v oblasti Pas-de-Calais, aby si Němci nedomysleli, kde k vylodění dojde, a byly velmi úspěšné. Opravdu odřízly Normandii od zbytku Francie (k tomuto úspěchu však dopomohly diverzní akce francouzských odbojářů), ale jejich účinnost utvrdila Eisenhowera v přesvědčení, že tato zbraň je všemocná, takže ji znovu nasadil před svítáním dne „D“ jako posílení nedostatečné dělostřelecké přípravy, avšak s kontraproduktivním účinkem.

2. fáze: Jak již bylo naznačeno, Eisenhower si byl zřejmě vědom nedostatečné palebné síly podpůrného loďstva, takže se pokusil zesílit ji leteckým bombardováním těsně před vyloděním. Kolem půlnoci vzlétlo z britských letišť více než 2 200 středních a těžkých bombardérů, aby zasypalo pumami opevnění Atlantického valu. Piloti a bombometčíci si počínali tak, jak byli vycvičeni pro bombardování plošných cílů. Proto naprostá většina pum dopadla buď za opevnění, do zaplavených luk, nebo před opevnění do moře. To mělo fatální následky pro vyloďující se pěchotu. Když pěšák, zatěžkán výzbrojí a municí o hmotnosti 40 a více kg, skočil z rampy vyloďovacího plavidla, očekával, že voda nebude hlubší než 1,5 m. Jenže čerstvé krátery po pumách vytvořily prohlubně o hloubce 3 až 4 m, a který voják do ní dopadl, se již nikdy nevynořil. Takto byla nejvíce postižena pláž Omaha, na níž nízká oblačnost zakryla cíle a vedla k velkému množství pum, shozených do vody před pláží.

Jestliže se podařilo předchozími nálety do vnitrozemí izolovat Normandii od zbytku Francie, jako bezprostřední palebná podpora selhaly. Je otázka, zda si vůbec některý z Eisenhowerových plánovačů uvědomil, jaký je propastný rozdíl mezi výcvikem osádek strategických bombardérů a střemhlavých bombardérů palubního letectva, které jako těsnou palebnou podporu nasazovali Američané s velkým úspěchem v Tichomoří. Ti první znali jen kobercové nálety, ti druzí byli cvičeni v útocích na lodě, tedy na bodové a přitom pohyblivé cíle, a o to snáze dokázali přesnými zásahy rozbíjet bunkry a pevnůstky japonského pobřežního opevnění.

A zde se vynořuje první z mnoha otazníků kolem operace Neptune, jimž se práce námořních historiků vyhýbají. Měl Eisenhower k dispozici takto vycvičenou leteckou sílu, požádal o ni, a když požádal, proč byl odmítnut?

Na první otázku je třeba odpovědět ano. Na jaře 1944 Royal Navy disponovala pěti moderními letadlovými loděmi, Illustrious (ve službě od roku1940) , Victorious (1941), Formidable (1940), Indomitable (1940) a Indefatigable (od května 1944). V červnu 1943 HMS Illustrious a HMS Formidable poskytovaly letecké krytí spojeneckému vylodění na Sicílii, takže jejich letecké jednotky získaly zkušenosti s podporou vyloďovací operace. Poté prošly modernizací, zatímco HMS Victorious se spolu se starší letadlovou lodí HMS Furious a třemi eskortními letadlovými loděmi podílela na operaci Tungsten, což byl letecký útok na německou bitevní loď Tirpitz, kotvící v norském Kaafjordu. Nálet uskutečnilo 40 střemhlavých bombardérů Fairey Barracuda a 80 palubních stíhačů Wildcat a Hellcat. Tirpitz byl zasažen14 pumami o hmotnosti od 800 do 250 kg, které jej sice nemohly potopit, ale způsobily takové škody, že podle odhadu zpravodajské služby byla loď na šest měsíců vyřazena ze služby.Přesto admirál Cunnigham (po smrti Dudleyho Pounda První mořský lord) nařídil admirálu Fraserovi (vrchní velitel Home Fleet), aby útok zopakoval. Zbytečně a bez úspěchu jej pak v červnu 1944, tedy v době invaze do Normandie, provedly letadlové lodě HMS Formidable a HMS Indefatigable.

Všechny moderní útočné letadlové lodě Royal Navy byly koncem léta a na podzim 1944 převeleny do Tichomoří k Britské pacifické flotě (BPF), přestože si admirál Nimitz její účast v tichomořské válce nepřál a souhlasil až na nátlak prezidenta Roosevelta. Každopádně začátkem června 1944 by byly k dispozici a s nimi další lehké letadlové lodě, kdyby se britská admiralita vzdala druhého zbytečného a neplodného útoku na bitevní loď Tirpitz. Vylodění v Normandii mělo mnohonásobně větší strategický význam než nálety na osamělou německou bitevní loď, poškozenou v Kaafjordu a s posádkou, která ztratila šestinu stavu. Navíc by v Lamanšském průlivu nemusely operovat přímo britské letadlové lodě, ale stačilo by, kdyby Eisenhower dostal jejich palubní letectvo, které by mohlo vzlétat z pozemních základen v jihovýchodní Anglii. Pak by mohl nasadit do bezprostřední palebné podpory výsadkových jednotek kolem dvou stovek střemhlavých bombardérů s osádkami vycvičenými k bombardování bodových cílů. Za rozbřesku 6. června 1944 by odvedly určitě lepší práci než 2 200 středních a těžkých bombardérů při nočním náletu, kde pumy padaly všude, ale nikoli tam, kam měly. A mohl by tyto jednomotorové stroje nasazovat z letišť v jihovýchodní Angli po celý den stále dokola, podle požadavků vyloděné pšchoty, což u strategickým bombardérů nešlo.  O tom, zda se Eisenhower o něco takového pokusil, nebo z jakých důvodů byl britskou admiralitou odmítnut, publikace o dni D mlčí.

3. fáze:

Dělostřelecká příprava z lodních děl začala před plážemi Utah, Omaha, Gold, Juno a Sword 6. června 1944 v 05:30 a trvala až do 06:25, tedy necelou hodinu. Byla nejenže krátká, ale též nedostatečná, když ji srovnáme s obdobnými přípravami v Tichomoří. Pro objektivitu tabulka hustoty podpůrné palby uvádí dvě obojživelné operace, k nimž došlo před vyloděním v Normandii, jednu, která probíhala prakticky současně, a jednu poté:

-----------------------------------------------------------------------------------------------

Hustota podpůrné palby při obojživelných operacích

 

Vylodění         Počet těžkých lodí*     Počet těžkých děl**    Vyloďovací pásmo     Hustota děl

Tarawa/Betio              3 + 2                           42                                1,5 km             28,00/km

Kwajalein                   7 + 6                           130                              8,5 km             15,29/km

Normandie                  6 + 5                           105                              60 km              1,75/km

(s Nelsonem)               7 + 5                           114                              60 km              1,90/km

Saipan                         7 + 4                           104                              8 km                13,00/km

Okinawa                     18 + 14                       300***                         17,5 km           17,14/km       

 

* bitevní lodě + těžké křižníky         

** od ráže 190 mm

*** odhadem

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Z tabulky vyplývá, že dělostřelecká příprava za úsvitu dne D, i když započítáme bitevní loď HMS Nelson v záloze, byla o řád slabší než obdobné přípravy v Tichomoří, nehledě na délku trvání. Vzhledem k šíři celkového vyloďovacího pásma sice nemohl Eisenhower dosáhnout téhož počtu těžkých děl na jeden kilometr vyloďovacích pláží jako v Tichomoří, ale hustota ostřelovaní by se podstatně zvýšila, kdyby mu Royal Navy poskytla všechna dostupná těžká plavidla, a totéž se týká Atlantické floty US Navy. Ta měla k 1. prosinci 1943 v BatDiv 5 čtyři staré bitevní lodě (New York, Arkansas, Texas, Nevada), v BatDiv 7 dvě moderní (USS Iowa a New Jersey) a dva těžké křižníky (USS Tuscaloosa a Augusta) v CruDiv 7. Ty byly nasazeny oba a jeden navíc, avšak z bitevních lodí ani ne polovina, všechny staré. Royal Navy měla začátkem roku 1944 ve stavu 15 bitevních lodí, 3 monitory s 15palcovými děly a 10 těžkých křižníků, pro něž na Atlantiku už nebyla žádná práce. Přesto Královské námořnictvo uvolnilo pro podporu invaze do Normandie pouze 8 těžkých lodí, v případě těžkých křižníků vůbec nejstarší pár se zastaralými děly ráže 191 mm. Výsledkem bylo, že dělostřelecká příprava kromě hluku nezpůsobila Němcům žádné podstatné škody, dokonce na pláži Omaha nevyřadila ani kulometná hnízda. Proč se americké a britské námořnictvo zachovalo k vlastně strategicky nejdůležitější a nejrizikovější operaci na evropském válčišti tak macešsky, patří k dalším otazníkům operace Neptune.

4. fáze:

Okamžik, kdy se první vlna vyloďujících se jednotek dotkne pláže, patří k nejkritičtější fázi každé obojživelné operace. Američtí mariňáci za tento poznatek zaplatili potoky krve, a proto jejich velitelé hledali řešení, které by tento kritický okamžik překlenulo. Našli je v konstrukci obojživelného pásového vozidla LVT (Landing Vehicle Tracked), které, byť původně určené pro dopravu zásob, začali už na Guadalcanalu používat jako obojživelný transportér pro dopravu pěchoty na bojiště. Na Tarawě je už použili k vysazení první vlny, a podle generála Hollanda Smithe zde nasazení LVT zachránilo námořní pěchotu od zahnání zpět na moře. Odtud až po Okinawu platilo železné pravidlo, že první vlnu musejí vždy tvořit obojživelné transportéry LVT a od nich odvozené obojživelné tanky s velkou rezervou plovatelnosti.

LVT umožňovaly pěchotě vylodit se na pláži „suchou nohou“ a vést boj z vozidla, vyzbrojeného těžkými kulomety, později i plamenomety. U verze se sklopnou rampou na zádi ztráty ještě podstatně klesly, neboť když přece jen byl výsadek nucen transportér opustit, nemusel skákat přes jeho vysoké boky a místo toho vybíhal z nitra vozidla po spuštěné rampě, chráněn před palbou nepřítele jeho celým trupem.

Generál Eisenhower o revoluci, kterou do obojživelného válčení přinesly transportéry LVT, nepochybně věděl. Přesto nezískal ani jeden a jeho vojáci první vlny se v den D museli pod palbou brodit z výsadkových plavidel nekonečné desítky metrů ke břehu, který jim ale neskýtal žádné krytí. Mnozí se cestou pod váhou výstroje utopili, další se stali snadným terčem německých kulometů, které do nich nepřestaly bušit i na plážích, přičemž jedinými zbraněmi, kterými mohli odpovídat, byly samonabíjecí pušky Garand. Kdyby jim někdo řekl, že na druhé straně zeměkoule v téže době směřuje po moři americké invazní loďstvo k ostrovu Saipan a má jen pro první vlnu 8 000 mariňáků k dispozici 300 vozidel LVT, která je nejenže dopraví suchou nohou až na pláže i s veškerou výstrojí, ale poskytne jim ještě palebnou podporu šesti stovek půlpalcových kulometů, poslali by svého vrchního velitele generála Eisenhowera do horoucích pekel. Valná část ztrát ve výší 2 000 padlých, kterou utrpěli Američané na pláží Omaha, jde na vrub zastaralého provedení vylodění, které již neodpovídalo modernímu obojživelnému válčení, praktikovanému v Tichomoří americkou námořní pěchotou.

Samozřejmě se vnucuje otázka, proč Eisenhower nepoužil transportéry LVT. Ačkoli ani tato otázka není v oficiálních dokumentech nijak řešena, z různých narážek lze odvodit, že mu je admirál Nimitz a velitelé námořní pěchoty prostě nedali. Ačkoli v Tichomoří velící vysocí důstojníci formálně přistoupili na stanovisko, že je zapotřebí napřed porazit nacistické Německo a pak teprve Japonsko, vnitřně se s ním neztotožnili. Válka v Evropě byla pro ně jen obtížná překážka, která jim odčerpávala zdroje a znesnadňovala vedení té jejich správné války proti Japoncům, kteří měli tu drzost, že v Pearl Harboru potopili jejich pýchu, tichomořské bitevní loďstvo. I tak mocná ekonomika jako americká, měla problém zásobovat jak evropské, tak pacifické válčiště stejným druhem techniky. Nedostatkovým zbožím již byla vyloďovací plavidla a Eisenhower musel odložit vylodění v Normandii z jara na začátek června 1944, poněvadž mu chyběla vyloďovací plavidla, především typ LST (vyloďovací loď pro tanky). A Sbor námořní pěchoty si ještě žárlivěji než vyloďovací čluny střežil obojživelné transportéry LVT, které při každém vylodění utrpěly velké ztráty. Pokud se přece jen do Evropy dostaly, bylo to v rámci zákona o půjčce a pronájmu, takže to byli Britové, kteří jich měli menší množství. Ti však nasadili svoje LVT až později, při překračování Rýna, při vylodění na holandském ostrově Walcheren a v Benátské laguně.

5. fáze:

Význam bitevního letectva pro moderní válčení byl v létě 1944 naprosto zřejmý. Jak se zdá, Eisenhower neměl na výběr a pro roli bitevního letectva musel v den D vzít zavděk čtyřmotorovými letouny strategického letectva a dvoumotorovými bombardéry 2TAF, ale ani toto taktické letectvo nebylo nad vyloďovacími plážemi příliš aktivní. Pokud se v literatuře mluví o letecké podpoře invaze do Normandie, zmiňuje se neustále dokola bombardování zápolí, zničení dopravní infrastruktury a potírání Luftwaffe. Němci měli v Normandii a v Nizozemsku 570 letadel a v Německu dalších 964 strojů. Faktem je, že spojenecké letectvo tyto síly eliminovalo a nad vyloďovacími plážemi se s v den D objevily pouze jednotlivé německé letouny, které prakticky nenapáchaly žádné škody a byly okamžitě zaháněny spojeneckými leteckými hlídkami. Ale pěšáci pod nimi zůstali bez těsné letecké podpory. Například v knize The First Wave (Dutton Caliber Publishing, 2019), v níž Alex Kershaw shromáždil vzpomínky veteránů z první vlny vylodění, je pouze jediná osamělá zmínka o podpoře bitevními letouny – a to ostřelování a raketovém útoku na německé kulometné hnízdo WN62. Avšak salva raket ze stíhacího bombardéru Typhoon cíl minula. Ostatní vzpomínky na leteckou podporu se vždy týkají nočního bombardování, zdůrazňují jeho nepřesnost a veteráni uvádějí, že jediný klad byly krátery po těžkých pumách, které jim při postupu poskytovaly krytí.

Jestliže později sehrály stíhací bombardéry Hawker Typhoon a Republic P-47 Thunderbolt významnou roli při postupu Normandií (zničení v bitvě u Mortainu více než dvou set německých tanků),  na obloze nad vyloďovacími plážemi podle vzpomínek veteránů v den D chyběly.

Zarážející je také vzpomínka britského šestadvacetiletého podplukovníka Robina Hastingse, jehož pluk Green Howards dostal za úkol se vylodit s dalšími jednotkami 50. pěší divize na pláži Gold, probít se do vnitrozemí, stočit se na západ, zmocnit se přístavu Arromanches a spojit se s Američany, postupujícími z pláže Omaha. Večer 5. června se nechal převézt na torpédoborec, který měl první vlně jeho pluku poskytovat palebnou podporu. Na otázku, na jaké cíle má torpédoborec pálit, mu námořní důstojník sdělil, že mají „prostě ostřelovat pobřeží.“ Na Hastingsovu připomínku, že letecké fotografie ukazují linii nových německých zákopů v jeho úseku, blahosklonně odpověděl, že se svými děly mohou nadělat pořádnou paseku. Nicméně si nechal ukázat nová německá postavení a slíbil, že je ráno torpédoborec palbou rozbije.

V den D Eisenhower prostě žádné bitevní letectvo neměl, takže mu nezbylo než nechat vyloděnou pěchotu, ať si poradí s německými kulometnými hnízdy a pobřežními pevnůstkami sama. A jak vyplývá z citace knihy První vlna, taktická podpora na konkrétní cíle z lodí, najmě z torpédoborců, závisela do značné míry na osobní iniciativě nižších velitelů. Noční bombardování, jehož rozsah se uvádí jako důkaz rozsáhlé letecké podpory, jíž se invazi dostalo, pak napáchalo více škody než užitku.

Kolik životů spojeneckých vojáků by zachránilo nasazení palubních střemhlavých bombardérů FAA v den D v roli bitevního letectva, jak se běžně praktikovalo v Tichomoří, je dalším otazníkem operace Neptune.

6. fáze:

Palebná podpora válečných lodí sice v den D existovala, ale ve valné míře ji poskytovaly torpédoborce s děly do ráže 127 mm. Ale opět jejich podpora závisela na individuální iniciativě jednotlivých velitelů, chyběla koordinovanost. Příkladem může být chování kontradmirála Carletona F. Bryanta, velitele palebné podpory pro Omahu, který si v 09:50 všiml chaosu a masakru na pobřeží a odeslal kapitánům svých torpédoborců depeši“ „Jděte do toho chlapi, jděte do nich. Musíme umlčet ty kulomety na pláži...“ Poté se jeho 12 torpédoborců přiblížilo k pobřeží, vplulo mezi mělčiny a začalo si hledat cíle.

Bylo to však poněkud pozdě. Torpédoborce zahájily palbu na vzdálenost 900 m až v okamžiku, kdy se pěšákům na Omaze podařilo se zmocnit jednoho z východů z pláže, krytých bunkry tzv. Widerstandnester (hnízd odporu). Podle svých vzpomínek poručík Spalding, velitel roty E jednoho z pluků americké 1. pěší divize, právě zíral do nitra nedostavěného německého bunkru Widerstandnestu nad dobytým východem E-1, když se otřásla země a spolu se seržantem Streczykem měl pocit, že se jim nad hlavami řítí expresní vlak. To torpédoborec USS Doyle zahájil palbu ze svých 127mm děl a jejich granáty začaly cupovat německá obranná postavení. Avšak až poté, co si pěšáci 1. divize museli proklestit cestu z „krvavé“ Omahy sami.

Z výše uvedených vzpomínek veteránů vyplývá, že velitelé podpůrných válečných lodí měli zadané pouze sektory, které měly ostřelovat, nikoli však konkrétní cíle, bunkry, pevnůstky a vůbec uzlové body německé pobřežní obrany, přestože letecký průzkum přinesl fotografie, kde to všechno bylo jako na dlani. Pravděpodobně jen velmi málo velitelů pěchoty jako podplukovník Hastings vyvinulo iniciativu, aby příslušné kapitány torpédoborců osobně upozornili na konkrétní cíle.

Na druhé straně se námořní velitelé snažili pěším výsadkům co nejvíce pomoci. Avšak vzhledem k mizerné organizaci podpory často přicházeli s křížkem po funuse, jak dokládá akce kontradmirála Bryanta. Ačkoli se první vlna vylodila už v 06:30, trvalo to více než tři hodiny, než si Bryant všiml, že vylodění se proměnilo v masakr, a rozhodl se riskovat své torpédoborce v pobřežních mělčinách, aby mohly ze vzdálenosti 900 m rozbíjet přesnou palbou německá Widerstandnester. Po celé ty tři hodiny umírali na Omaze stovky vojáků a přesto nedostal Bryant žádný rozkaz, aby zasáhl dříve.

Pozdější analýzy se shodují, že jak letecké bombardování (na pláž Omaha svrhlo pumy těsně před vyloděním 448 bombardérů B-24) a ostřelování z lodních děl, vůbec neodpovídalo rozsahu plánovaného obojživelného útoku. Historik Adrian R. Lewis konstatoval, že americké ztráty by byly podstatně menší, kdyby byla dělostřelecká příprava delší než pouhých 40 minut. Kenneth P. Lord, jeden z amerických plánovačů invaze v den D, zase uvedl, že když se dověděl, že plán dělostřelecké podpory pro Omahu je omezen na jedinou bitevní loď, dva křižníky a šest torpédoborců, byl s ostatními plánovači velmi znepokojen, když to porovnal s obrovskou palebnou podporou, které se dostává obojživelným operacím v Pacifiku. Docílil aspoň toho, že námořní podpora pro Omahu byla rozšířena na dvě bitevní lodě, tři křižníky a 13 torpédoborců.

Katastrofa obojživelných tanků Sherman DD před pláží Omaha

Z výše uvedeného je zřejmé, že Eisenhowerovi plánovači si byli vědomi nedostatečné palebné podpory pro vylodění v Normandii a snažili se to napravit vším, co měli po ruce. Věděli, že výsadek potřebuje se životní naléhavosti obojživelný palebný prostředek, který by byl schopen samostatně doplout na pláž, vyjet na ni a okamžitě napadat uzlové body nepřátelské obrany. Proto byly pro operaci Neptune vyrobeny obojživelné tanky Sherman DD a bylo jimi vyzbrojeno osm praporů britských, amerických a kanadských obojživelných sil. Tanky dostaly krinolínu z nepromokavého plátna na skládací trubkové konstrukci a pohon dvěma lodními šrouby. Před pláže je dopravila vyloďovací plavidla LCT , britská a kanadská nesla pět Shermanů DD, americká pouze čtyři. Na nejvýchodnější pláž Sword dopluly Shermany DD v pořádku, neboť zde bylo klidné moře a britští velitelé LCT je vypustili 4 km od pobřeží. Pouze jeden tank DD se potopil po srážce s LCT. Hůře dopadly Shermany DD na pláži Gold, kde se vyskytovalo hrubší moře. Přestože byly vysazeny 640 m od pláže, osm strojů se potopilo a další byly ztraceny, když kvůli „krinolínám“ uvázly na ženijních překážkách a staly se snadným cílem německého dělostřelectva. Nicméně valná část se na břeh dostala.

Na kanadskou pláž Juno směřovalo 29 Shermanů DD, vysazených ve vzdálenosti 3 660 m, druhá skupina jen 700 m od pláže. Na břeh doplulo 21 strojů. Vlnobití ve východní části pláže znemožnilo nasazení Shermanů DD, takže první vlna 8. kanadské brigády zde bez jejich palebné podpory utrpěla těžké ztráty.

Před pláží Utah zásah jednoho plavidla LCT německým granátem snížil počet tanků DD o čtyři hned zpočátku. Ze zbylých 28 strojů se 27 šťastně dostalo na břeh, ale jinde, než mělo, a setkalo se jen s malým německým odporem. Dva se pak staly obětí německého flaku ráže 8,8 cm.

Ke skutečné katastrofě však došlo před pláží Omaha. K podpoře bylo vyčleněno po 56 tancích 741. a 743. tankového praporu, přičemž 32 z nich bylo obojživelných Shermanů DD. Jako první sjelo do vody 29 Shermanů DD 741. praporu, avšak velitelé LCT se přesně drželi předpisu, který Britové a Kanaďané porušili, a vypustili je ve vzdálenosti tří námořních mil (5,4 km) od pobřeží, což pro tank, plující maximální rychlostí 4 uzly, znamenalo čelit vzdutému moři minimálně 45 minut. V Anglii se osádky Shermanů DD napřed školily na jezeře Fritton a poté na chráněných vodách Solentu, kde nepřekonávaly delší vzdálenost než 1 100 m. K pláži Omaha dopluly po velmi dlouhé době jen dva Shermany DD, jež byly rychle zničeny německým dělostřelectvem. Zbylých 27 tanků šlo ke dnu, v několika případech i s osádkami.

Co se skutečně stalo, odhalily až potápěčské expedice Institutu námořní archeologie texaské univerzity TAMU a oddělení podmořské archeologie při Středisku námořní historie amerického námořnictva v roce 2000. Vraky potopených Shermanů DD též našla expedice francouzských potápěčů. Nálezy odhalily, že tanky se nepotopily ihned po spuštění, jak se doposud předpokládalo, ale upluly většinu dráhy ke spásnému pobřeží.

Bezprostřední příčinou sice bylo zborcení jejich skládacích „krinolín“, jež byly konstruovány pro výšku vln do 30 cm, a před pláží Omaha musely čelit vlnám o výšce 1,8 m, ale k tomu došlo až poté, co východní proud, způsobený přílivem, snesl tanky na východ a jejich velitelé, když to zjistili, se museli stáčet čím dál tím více na západ (po tak zvané „psí křivce“), takže nakonec pluly rovnoběžně s pobřežím, aby dosáhly určeného místa vylodění. Se změnou kurzu prakticky o 90 stupňů se změnil o 90 stupňů i úhel, pod kterým nabíhaly na „krinolíny“ vlny. Nyní to bylo přímo zboku a konstrukce „krinolín“ jejich nárazům nemohla odolat.

Tedy tou skutečnou příčinou katastrofy bylo, že tankovým osádkám nikdo nic neřekl o navigaci v proudech, která pomocí vektorového trojúhelníku řeší stanovení kurzu plavidla, jež je unášeno proudem. Zní to velmi odborně, ale v praxi jde o jednoduchou záležitost, která z poměru vlastní rychlosti a směru plavidla a z rychlosti a směru proudu stanovuje, jakou opravu na kurz musí kormidelník vzít, aby i přes snos proudem doplul tam, kam má. To vše se dalo předem spočítat a velitelé tanků mohli dostat instrukci, o kolik stupňů mají plout více na západ, aby jejich stroje dosáhly na pláži Omaha stanovených míst. Nemuseli by tedy cestou měnit kurz, takže vlny by nabíhaly na „krinolíny“ tanků pod neměnným, ještě bezpečným úhlem. Právě takto si počínali velitelé obou Shermanů DD, které plavbu na Omahu zvládly. Jak vysvitlo později, měli oba jachtařské zkušenosti, takže se nenechali snést proudem na východ a udrželi úhel dopadu vln na bezpečné velikosti.

Všechny tanky 743. praporu, jehož velitel byl varován nešťastnými osádkami obojživelných tanků 741. praporu, pak byly dopraveny až na pláž plavidly LCT. Na ostatních plážích, kde se většina Shermanů DD dostala bezpečně na břeh, byly jednak menší vlny, jednak byly tanky vysazeny blízko pobřeží a plavba trvala tak krátkou dobu, že se snos proudem nemohl projevit výraznějším efektem.

Nicméně svědectví veteránů dokazují, že o navigaci v proudech nic nevěděli ani kormidelníci vyloďovacích plavidel, takže mnohá byla snesena příliš na východ a nucena opisovat tutéž „psí křivku“ jako nešťastné Shermany DD 741. tankového praporu.

Týkalo se to i kormidelníků plavidel, která dopravovala na pláž Omaha příslušníky 2. praporu rangerů US Army s úkolem dobýt německou baterii na útesu Pointe du Hoc západně od pláže Omaha. Tato akce v sobě koncentruje všechny nepřiznané rozpory operace Neptune, jež muselo překonat hrdinství prostých vojáků a důstojníků v poli, takže akce vešla do pomyslné Síně slávy dne D.

Závěrečné shrnutí

Je s podivem, kolik nedostatků a nedopatření lze v provedení operace Neptune odhalit, přestože se jednalo o největší a nejdůležitější vyloďovací operaci v dějinách, do níž byly nasazeny obrovské síly a přípravě věnovány měsíce výcviku.

Mezi nejvýznamnější nedostatky patří:

 

1. Absence obojživelných transportérů LVT a od nich odvozených obojživelných tanků, schopných plavby i ve větších vlnách a poskytnout těsnou palebnou podporu ihned první vyloděné vlně.

2. Nízká hustota dělostřelecké přípravy, která dosahovala sotva desetiny toho, co praktikovalo americké námořnictvo v Tichomoří.

3. Absence skutečného bitevního letectva se střemhlavými bombardéry, které by na požádání ničily vzdorující bunkry a pevnůstky Atlantického valu. Plošné vodorovné nálety strategických a taktických bombardérů nemohly tuto podporu nahradit.

4. I přes rozsáhlý výcvik si kormidelníci vyloďovacích plavidel a velitelé naváděcích člunů nevěděli rady s navigací v proudech, nechávali se snést na východ od vyznačených vyloďovacích bodů, způsobovali zpoždění a vnesli do přesného harmonogramu vylodění zmatek, v případě útoku na Pointe du Hoc téměř fatální.

5. Až příliš všeobecné pokyny pro velitele podpůrných plavidel, co mají na pobřeží ostřelovat.

6. Nevyužití všech prostředků, které byly na evropském válčišti k dispozici, především těžkých válečných lodí a palubních střemhlavých bombardérů.

Ještě zbývá objasnit, proč k těmto chybám a opomenutím došlo. Dá se jen spekulovat, že za hlavním nedostatkem nejmodernější vyloďovací techniky se skrývala řevnivost mezi evropskými a tichomořskými veliteli amerických ozbrojených sil. Informace, zda Eisenhower o vozidla LVT požádal a jestli byl odmítnut, nebyly nikde zveřejněny. Je otázkou, jestli by admirál Nimitz připustil odsunutí vylodění na Saipanu, kdyby musel do Evropy Eisenhowerovi odeslat oněch 300 obojživelných transportérů, bez nichž si generál námořní pěchoty Holland Smith vůbec neuměl vylodění představit.

Vojenští historikové se těmto otázkám zřejmě vyhýbají proto, aby nemuseli vytahovat na světlo rozmíšky uvnitř amerických ozbrojených sil. Nic by to už nezměnilo a nebylo by ku prospěchu věci. Nakonec byla operace Neptune úspěšná a kupříkladu značně překročila očekávání skeptického Churchilla. Řekl Eisenhowerovi, že když z pěti předmostí tři Spojenci udrží, bude to velký úspěch. Večer přede dnem D pak u večeře poznamenal ke své ženě Clementine: „Uvědomuješ si, že než se ráno probudíš, bude zabito 20 000 mužů?“

Naštěstí se jeho předpověď nevyplnila, za měsíc prorazili Spojenci z Normandie do hloubi Francie a 24. srpna 1944 osvobodili Paříž. Generál Eisenhower se stal světovou celebritou a o pochybeních operace Neptune se nikomu mluvit nechtělo. Jak známo, vítěze dějiny nesoudí.

 

Z autorova rozpracovaného rukopisu Od děla k řízené střele; námořní konflikty XX. století.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Jako každoročně si 17. 7. připomínáme vyvraždění carské rodiny (1918). Na toto téma jsme přinesli řadu článků, stačí zadat do vyhledávače

Jako každoročně si 17. 7. připomínáme vyvraždění carské rodiny (1918). Na toto téma jsme přinesli řadu článků, stačí zadat do vyhledávače "vyvraždění carské rodiny".


Recenze týdne

Zavraždění carské rodiny

Dokumenty a vyšetřování. Přeložil Jan Kessler. S doslovem nakladatele.