logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

České geopolitické zajímavosti. Česká legionářská Euroasie

Bývali Čechové, bývali jonáci...

Tak bych já nazval území severní Asie a přilehlé území východu Evropy na Uralu, které v letech 1918-1920 bylo v moci československých legii,. Po dobu jejich existence je tvořili Češi a nepatrnou menšinu Slováci. Proto jsem v názvu použil slovo české.

Určitě se každý člověk musí minimálně podivit nad tímto velkým výkonem čs. legií v Rusku, protože v historii ovládly a dodnes ovládají sever Asie a přilehlou část východní Evropy při Urale pouze Rusové. V letech 1918-1920 to byli čs. legionáři. Když si vezme, že nikomu z interventů proti bolševikům se v letech 1918-1922 nepodařilo ovládnout tak velké území, jako právě čs. legionářům, je to obdivuhodný výkon.

Proč ovládly čs. legie tak velké území? Bylo to po incidentu v Čeljabinsku (ruském městě v Předuralsku) dne 14. 05. 1918, kdy rozvášnění českoslovenští legionáři ubili Maďara, který úmyslně zranil jejich kamaráda, taky čs. legionáře.

Bolševici, kteří se v Rusku ujali moci po Velké říjnové socialistické revoluci dne 07. 11. 1917, tyto čs. legionáře uvěznili. Ostatní čs. legionáři v Čeljabinsku je ale osvobodili a bolševická Moskva vydala rozkaz každého ozbrojeného čs. legionáře na místě zastřelit.

Čs. legionáři měli dvě možnosti - buď se nechat zastřelit nebo zlikvidovat bolševickou moc ve svém okolí. Bolševici chtěli čs. legionáře fyzicky zlikvidovat, ale to se jim nepovedlo protože se čs. legionáři rozhodli, že se nedají a cestu do vlasti a svobodu si vybojují. Propukly boje s bolševiky. Poté, co bolševici poznali bojové kvality čs. legionářů, rozšířilo se mezi nimi pořekadlo: „Lépe bojovat s čertem, nežli s Čechem".

Při těchto bojích v letě 1918 obsadily československé legie území, které vybojovaly na bolševicích, podél transsibiřské magistrály o rozloze 1 500 000 km2 (Střední Povolží, jih Sibiře, severovýchod dnešní Číny) a z tohoto území měli legionáři možnost ovládat a geopoliticky ovlivňovat dalších 16 000 000 km2 (sever Sibiře, Předuralsko, ruský Dálný východ a Střední Asii), kde se k moci dostali bělogvardějci. Tedy pod přímou a nepřímou mocí čs. legionářů bylo celkem 17 500 000 km2. Od podzimu 1918 se však toto území zmenšovalo a čs. legie postupně předaly moc bělogvardějcům.

Byl to největší rozsah české moci v dosavadních dějinách; pro porovnání, dnešní Česká republika má rozlohu 78 864 km2. Centrum administrativy čs. legionářů bylo ve Vladivostoku (dnes přímořské ruské město u hranic s Čínou a severní Koreou v sousedství Japonska).

Kde se však vzaly čs. legie v této oblasti? Ocitly se zde po zhroucení Ruska v první světové válce v zimě r. 1917-1918, kdy se moci ujali bolševici. Čs. legie ustoupily na jaře 1918 z východní fronty na východ k Uralu. Čs. legie bojovaly za první světové války po boku Dohody (Rusko, Velká Britanie, Francie, Itálie, USA a další státy) proti centrálním mocnostem (Německo, Rakousko-Uhersko, Bulharsko a Turecko). Československé legie v Rusku vznikly na začátku první světové války v roce 1914, kdy vznikla vojenská jednotka Česká družina, složená hlavně z Čechů žijících v Rusku. Během první světové války se čs. legie neustále početně rozrůstaly o bývalé příslušníky rakousko-uherské armády, kteří upadli do zajetí a chtěli i začali bojovat za obnovu nezávislosti českého státu. Později se tento program změnil na boj za vznik Československa.

Koncem první světové války byly Československé legie v Rusku již Československým armádním sborem, který byl tvořen třemi divizemi a dalšími útvary z nichž nejvíc ovládal válečné umění 1. čs. samostatný úderný prapor v souladu se svými hesly „Červenobílá stužka za Čechii, umrlčí lebka za smrt, není života bez Českého státu, svobodu nebo smrt. „ a „Bijte, zabijte, nikoho neživte" . V duchu těchto hesel se rozšiřovala moc čs. legii podél transsibiřské magistrály severní Euroasií v letech 1918-1920. Pravě tento duch umožňoval ovládnou tak velké území.

Nyní však podrobněji o dnes málo známém 1. čs. samostatném úderném praporu, který byl elitním útvarem nejen čs. legii, ale i jedním z mála elitních vojenských útvarů v celé české vojenské historii. Válečné umění tohoto praporu vycházelo z vojenského umění úderných (elitních) jednotek armád první světové války. V Rusku úderné (elitní) jednotky za první světové války založil generál Kornilov.

V průběhu jara a léta 1917 do těchto jednotek začal generál Kornilov přijímat Čechy. Češi v oddílech gen. Kornilova kromě toho, že se naučili znalostí válečného umění úderných (elitních) jednotek, také čerpali ze staré kozácké tradice v duch kozáckého hesla „Naše síla vlast, naše vůle zákon".

Tito Češi v počtu 120 se, jako příslušníci úderných sil generála Kornilova v rámci Kerenského ofenzívy, zúčastnili v červenci 1917 bitvy u Stanislavi, kde zvítězili. V rámci této ofenzívy se odehrála dne 02. 07. 1917 i slavná a známá bitva u Zborova, kde byla úspěšně nasazena čs. střelecká brigáda.

1. čs. samostatný úderný prapor vznikl dne 28. 12. 1917. Češi, kteří byli dřív v oddílech generála Kornilova, se stali kádrovým základem 1. čs. samostatného úderného praporu spolu s ostatními legionáři, kteří sem přešli od 2. divize čs. legii a právě s nimi se podělili o svoje zkušenosti z elitních jednotek. 1. čs. samostatný úderný prapor existoval až do svého příjezdu do vlasti, kdy byl v červenci 1920 včleněn v Domažlicích do 6. hraničářského pluku „Sibiřských úderníků" a ztratil svůj elitní charakter.

Co se týče válečného umění vycházejícího z tradic úderných jednotek, ovládali ho ještě Češi sdružení v čs. ženijním praporu nazvaném Čeští Kornilovci, který bojoval v řadách bělogvardějské Děnikinovy Dobrovolnické armády. Děnikinova Dobrovolnická armáda ovládala od konce roku 1917 do roku 1920 Krym, Don i další území na jihu evropského Ruska a východní Ukrajinu.

V Děnikinově Dobrovolnické armádě vytvořili čs. ženijní prapor nazývaný Čeští Kornilovci Češi, kteří se nemohli v roce 1918 spojit s Československým armádním sborem v Rusku, protože mezi nimi a územím, které ovládal Československý armádní sbor v Rusku, bylo území, které ovládali bolševici tj. jihovýchod evropského Ruska - povodí dolní Volhy.

O náladě Českých Kornilovců svědčí i tato optimistická píseň: „Kornilovců roty jdou, prapor jim vlál nad hlavou, Kornilove, slavný reku, veď nás Čechy do útoku, chcem se bít za Rossiju, za Čechiju i zemřít. … Mocně, nechť vlál prapor náš, rozkaz k boji až nám dáš, nebude vlát jen nad Donem. Bohdá my se s ním probijem do Prahy, až vyhrájem s Kornilovem nad vrahy

Můžeme si položit otázku, kde se vzala tato síla československých legionářů, která umožnila ovládnout tak velké území? Vzala se z lásky k vlasti, k českým zemím, tj. naší součastné České republice.

České země postaru nazývané Čechie byly součástí mnohonárodnostního mocnářství Rakousko-Uherska do konce první světové války, než vznikla dne 28. 10. 1918 samostatná Československá republika, která byla českým národem chápána, jako obnovený nezávislý český stát. Mezi Čechy žijící jak v českých zemích tak mimo ně vznikla začátkem 20. století touha po obnoveném zcela nezávislém českém státu (Československo). Touha po nezávislém českém státu představovala obranu českého národa nejen proti germanizaci přicházející z německy mluvící části monarchie, ale taky proti balkanizaci (tj. rozplynutí se mezi těmito národy), přicházející z východní části Rakousko-Uherské monarchie. Tato touha po nezávislém postavení českého národa a jeho státu vedla české zajatce k tomu, že vznikly Československé legie, které za tyto ideály bojovaly.

Vždyť naši předci nechtěli být zmatení a bezradní jedinci vydaní na pospas osudu, jen díky této jejich vůli existuje český stát od konce 9. století. Zevšeobecním-li to, vždy šlo našim předkům o zachování národa a jako nejlepší prostředek k jeho zachování považovali český stát.

Vždyť díky síle udržovat české tradice takhle vznikal český stát kolem roku 890 a následných staletích se upevňoval a sílil, a to i v době prvního národního obrození koncem 18. století.

Tato síla umožňovala naším předkům už od 6. století přežít ve středu Evropy a umožnila překonávat zlomové dějinné zvraty. Vždyť již na začátku českého státu ve středověku kronikáři sousedních států psali s respektem o českých bojovnících, že jsou divočejší než jejich šelmy.

Mentalitu čs. legionářů vystihuje heslo, které vzniklo mezi čs. legionáři na Sibiři, v tehdejší vzrušené, zmatené, krizové a neklidné době: „Na Sibiři našel Čech sám sebe". Toto heslo by šlo vysvětlit jako důvěra ve vlastní síly, že se Čech může spoléhat jen sám na sebe a své blízké. Vždyť dokonce čs. legionáři se oslovovali jako bratři, což je důkaz pěkných vztahů, které panovaly mezi nimi.

Mnohé dosvědčuje o tehdejší náladě i báseň Františka Kováře, bývalého legionáře, Balada blanická - legionáři:

Na velký pátek při pašijí hlase, vždy jednou za rok Blaník otvírá se.

Stará kronika i báseň o tom píše, zakřiknutý lid si o tom šeptá tiše.

Už je Velký pátek, už nás na kříž bijí, již nám kolem čela věnec z trní vijí.

Dřív nás bičovali, v bok nám vbodli kopí.

Vždyť nás Vídeň vraždí, už nás v pouta jímá, kde je naše vojsko, v Blaníku jež dřímá?

Kdy pomůže zemi, která v smrti sténá, kdy dub na Blaníku už se zazelená?

Ticho po vesnicích, ticho v celé zemi, zraky plny hněvu, ale rty jsou němy.

Trpí země česká po staletí, ale mezi lidem divná zpráva letí.

Divná zprava letí, druh ji druhu sdílí, rytíři že z hory dávno vyrazili.

Blaník otevřel se za měsíční noci, vojsko ven, Čechám ku pomoci.

Je to naše vojsko z vyhnanců a zběhů, od všech koutů zemí, od všech břehů moří,

prapor český nad hlavou jim vlaje, svobodu s ním nesou do českého kraje.

A lid, který mlčel, šeptá v rozechvění „Proroctví se plní, konec utrpení".

Ve dvacátých letech se čs. legionáři vrátili do své vlasti, do nově vzniklé Československé republiky, protože obnovení samostatného českého státu bylo dosaženo, i když se nazýval Československo. Ve vlasti ustanovili bývali legionáři Československou obec legionářskou, která existuje dodnes.

Na tradice čs. legii navazuje dnes v České republice klub vojenské historie „Rota Nazdar", další kluby a jednotlivci, ale speciálně na tradice 1. čs. samostatného úderného praporu a Českých Kornilovců navazuje klub vojenské historie „Českoslovenští úderníci".

Klub vojenské historie „Českoslovenští úderníci" vznikl koncem roku 1997 na 80. výročí vzniku 1. čs. samostatného úderného praporu. Za svoji dosavadní dobu existence byly nejvýznamnějšími akcemi klubu vojenské historie „Českoslovenští úderníci" účast na rekonstrukci legionářské bitvy u Bachmače, uskutečněné dne 18. 07. 1998 a 17. 07. 1999 v Kamenickém Šenově, kterou pořádal klub vojenské historie „Rota Nazdar" .

Při ukázce bojů v Kamenickém Šenově dne 17. 07. 1999 klub vojenské historie „Českoslovenští úderníci" předvedl boj úderných (elitních) jednotek první světové války včetně nenadálých prudkých přepadů nepřítele, doplněné samozřejmě bodákovými i granátovými útoky.

Dále se klub vojenské historie „Českoslovenští úderníci" spolu s armádou ČR se účastnil dne 28. 10. 1998 odhalení pomníku Praha svým vítězným synům primátorem hlavního města Prahy a dne 28. 10. 1999 státních oslav vzniku ČSR v Národním muzeu v Praze, které ukončil u pomníku Praha svým vítězným synům.

V současné armádě České republiky na tradice 1. čs. samostatného úderného praporu navazuje 4. průzkumný prapor 4. brigády rychlého nasazení, který má u nás postavení elitní jednotky, jako v USA Síly zvláštního určení (Zelené barety), Rangeři, Delta a SEAL, v Rusku SPECNAZ, ve Velké Británii SAS a SBS, ve Francii 2. REP nebo v Izraeli Sayeret Matkal.

Výbornou znalost válečného umění elitních jednotek a její praktikování v praxi měli také v Jihoafrické republice Recce Commandos (včetně útvaru známého mino jiné v českém překladu dřív jako „Kravské páčidlo" nebo dnes soukromá společnost „Výkonné řešení" v Johanesburgu) nebo svého času v Rhodesii r. 1965-1980 RLI atd.

Vždyť i bezpečnostní složky států (tajné služby a policie) mají a používají útvary odborníků na tzv. „mokrou práci", kteří vycházejí ze zkušeností elitních vojenských jednotek.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Podzim 1941. Neseme raněného. Foto D. Onochin. Z knihy V PRVNÍ LINII.

Podzim 1941. Neseme raněného. Foto D. Onochin. Z knihy V PRVNÍ LINII.


Recenze týdne

Šerm fleretem

Skripta o historii a šermu fleretem.