logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Caporetto 1917

Devadesát let od bojů pražských střelců v první světové válce

Letošní, již devadesáté výročí průlomu italské fronty u slovinského Kobaridu (Caporetta), patřícího knejvýznamnějším událostem první světové války, prošlo u nás bez jakékoliv pozornosti. Naopak, před deseti lety se během tehdejšího kulatého výročí vyšla vnašem tisku řada „objevných“ článků o této operaci jako prvním blitzkriegu (bleskové válce) a jejím hrdinovi Erwinu Rommelovi. Při tom nepadlo u nás slovo o tom, že za dramatického podzimu 1917 bojovaly na italské frontě desetitisíce českých vojáků, účastnících se bojů vdoznívajících sočských bitvách i během tažení do nitra Benátska.

Připomeňme si vtomto článku tyto události a z nich alespoň účasti pražské 21. střelecké (zeměbranecké) divize a trpkého osudu, jenž na Soči postihl její 8. střelecký pluk zpražského Pohořelce.

Italská válečná katastrofa roku 1917 byla pro mocnosti Dohody, tísněné již tak vývojem bojů na západní frontě, nemilým překvapením a vyvolala u mnoha jejích politiků depresivní nálady. Vždyť dosavadní situace na takzvané Jihozápadní (italské) frontě zdaleka nenasvědčovala, že by mohlo dojít k takovému zvratu situace. Naopak, když Itálie 23. května 1915 vyhlásila Rakousko-Uhersku, svému dosavadnímu vojenskému spojenci válku a vrhla celou sílu své čtvrtmilionové polní armády proti rakouským hranicím, jevily se italské vyhlídky jako velmi optimistické. Habsburská monarchie, jejíž síly těžce zápolily sruskou početní přesilou v Haliči, byla vté době schopna střežit své hranices Itálií jen nepočetnými, převážně teritoriálními jednotkami, které zpočátku jen stěží odrážely stále silnější italské útoky.

Avšak během tří let, v jedenácti bitvách na hraniční řece Soči, se postupně posilované rakousko-uherské sočské armádě dařilo protivníka odrážet a zabránit mu v proniknutí na území monarchie. Konečné odvrácení tohoto nebezpečí však statické sočské bitvy nemohly přinést. Rakousko-uherské armádní vrchní velení si bylo dobře vědomo, že pouhá obrana nestačí. Rizikodalších italských útoků přetrvávalo a bylo jasné, že zvrat může přivodit jen vlastní útočná operace. Na ní však neměla rakousko-uherská vojska na Soči dostatek sil a jediné řešení spočívalo vněmecké pomoci.

Němci, vědomi si pozitivních účinků zvratu na italské frontě pro své záměry, vyčlenili pro navrhovanou ofenzivu, přes těžké boje u Verdunu, šest pěších divizí a mohutné uskupení polního dělostřelectva. Ztěchto a dalších pěti rakousko-uherských divizí, byla vytvořena 14. armáda, jejímž velením byl pověřen německý generál Otto von Below. Kútoku tohoto svazu se měla zjihu připojit rakousko-uherská vojsková skupina generálplukovníka Svetozara Boroeviće de Bojna sjeho 2. a 1. sočskou armádou. Kpokusu o průlom do italského vnitrozemí byl zvolen prostor mezi (dnes slovinskými) městy Bovec a Tolmin na horní Soče a jejím konečným cílem se mělo stát překročení italských hranic a proniknutí křece Tagliamentu, vzdálené asi 70 kilometrů.

Předehra na Banjšicích

Předpoklady ktakové rozsáhlé, složité a riskantní operaci obou spojeneckých armád ve vysokohorském prostředí a za boje spočetným a silným nepřítelem smnožstvím dělostřelectva, se vytvořily vjedenácté sočské bitvě. Vní se italská 2. armáda gen Capella krátce předtím, od poloviny do konce srpna, pokusila prolomit rakousko-uherskou obranu nedaleko odtud, na náhorní planině Banjšic (asi 20 kilometrů jihovýchodně od Kobaridu). Ztohoto nástupiště pak chtěli Italové proniknout do hloubky rakouského území, což by s jistotou vedlo ke zhroucení celé sočské fronty a ochromení rakousko-uherského protivníka.

Kobraně banjšické planiny byla určena 21. střelecká (do roku 1915 zeměbranecká) divize, jež byla nejsilnějším českým svazkem rakousko-uherské branné moci. Na jaře 1917 představovala úctyhodnou bojovou sílu. Měla se všemi přidělenými a posilovými prostředky 12 střeleckých praporů (asi 7800 střelců), 96 kulometů, 8 pěchotních děl, 26 dělostřeleckých baterií (156 hlavní), 25 minometných čet (50 hlavní) a 4 světlometné čety. Celkový stav živených dosahoval téměř 33000 osob a 7000 koní. Měla nejen své vlastní polní pekárny a jatky, ale i kompletní vybavení ke stavbě válcovaných cest.

Divize byla odvolána zvýchodní fronty od ukrajinské řeky Dněstru; její první železniční transporty dorazily 4. června 1917 do slovinské Kněže. Odtud pochodovaly její pluky k frontě, kde zaujala obranu podél východního břehu Soči od Desklí k Logu. Vtomto 13 kilometrů širokém pásmu mohla divize vytvořit jen řídkou obranu z plzeňského 7. a píseckého 28. střeleckého pluku za řekou. Bližší zálohu tvořil pražský 8. střelecký pluk na Bělo brdu (k. 715), vhloubce pak chebský 6. střelecký pluk Cheb na výšinách Jeleniku a Golku, kde se též rozvinula většina dělostřelectva.

Divize se tak ocitla na směru italského hlavního úderu, jímž Comando Supremo hodlalo prolomit rakousko-uherskou frontu a proniknout přes náhorní planinu Banjšic a Trnovski Gozd do hloubky monarchie. Pro první úder měl Capello kdispozici (mimo podpory záložních sil) 19 pěších divizí, 850 dělostřeleckých hlavní a četnou leteckou podporu.

Začátkem srpna 1917, po dvouměsíčním klidu, oznámila sílící italská dělostřelecká palba, doprovázená leteckým bombardováním začátek 11. sočské bitvy. Do 12. 8. se bití dělostřelectva stupňovalo do hrozivého inferna. Pozice střelců na předním okraji obrany u řeky se ocitly vtroskách, ztráty narůstaly a spojení svelitelstvími brigád a divize bylo zničeno.

Vnoci z 19. na 20. 8. nastoupila do útoku italská pěchota, která překonala řeku po mostě u Kanalu a na dalších válečných přechodech. Její první náraz u Logu a Desklí byl veden na písecký 28. střelecký pluk, jemuž se dařilo držet obranná postavení i ráno 20. srpna. Jemu na pomoc poslal zastupující velitel divize, generálmajor Haas záložní pražský 8. střelecký pluk. Promeškal však noční dobu a tak pluk sestupující od Kanalského Vrhu vdenním světle a bez zabezpečení, se stal snadným cílem italského dělostřelectva. Než sestoupily jeho pochodové proudy zholých svahů křece, byl téměř zdecimován.

Nekonečné proudy italských zajatců

Přechodně se poté podařilo zastavit italskou přesilu u Morska, Vrhu a Belo brda. Vzhledem ke značným ztrátám byla obrana divize tvořena improvizovanými opěrnými body a ohnisky ze zbývajících siltěžce postižených jednotek. Za vytrvalé italské dělostřelecké palby, pokrývající nyní celé Banjšice, tak zaujaly zbytky střeleckých pluků 8 a 28 obranné postavení nad údolím Avčeku. Do bojů byla zasazena poslední záloha – chebský 6. střelecký pluk.

Dne 21. srpna nastala krize obrany na celém úseku. Za gigantickým palebným valem se na obránce valily vlny italské pěchoty. Na bojišti vládla neuvěřitelná vřava, viditelnost se ve sloupech dýmu a zvířeného prachu měřila na desítky metrů. Prořídlé jednotky bojovaly bez spojení a vzájemného dotyku, docházelo střelivo a ruční granáty. Italské síly se tlačily kdominantě Jeleniku; přesto střelci jejich postup v ústupových bojích houževnatě odráželi, navzdory dalším hrozivým ztrátám. Vdalším dni však padl Jelenik i Golek a ústup celé rakousko-uherské sestavy poté pokračoval vnepřetržitém bití italského velkorážového dělostřelectva.

Za této situace zamýšlelo rakousko-uherské velení planinu Banjšic vyklidit. Avšak mezitím, 25. srpna, úderná síla italského útoku ochabla, dostavilo se vyčerpání sil a nedostatek munice. Italský postup se zastavil a Capellovy jednotky začaly přecházet do obrany. To umožnilo vyvést těžce postiženou 21. střeleckou divizi zboje do zálohy a uspořádání k Čepovanu. Byl to prakticky již stín dřívějšího tělesa, početní stavy klesly na minimum, u většiny rot zůstaly jen hloučky střelců.

Svůj úkol však zeměbranci pražské divize splnili. Protivník byl zastaven, aniž dosáhl svého cíle – průniku do rakouského vnitrozemí. Jedenáctá sočská bitva byla ktomu poslední příležitostí, jíž ani s nespočetnými sil a za dělostřelecké palby, která si v ničem nezadala sboji u Verdunu, nedovedl využít. Strategická iniciativa tak přešla na rakousko-uherskou stranu.

Jednadvacátá střelecká divize se po doplnění svých početních stavů již postupu kPiavě nezúčastnila. Byla krátce po zahájení rakousko-uherské ofenzivy přesunuta do jižních Tyrol, kde byla po celou zimu zasazena do nových vysokohorských bojů. Na italské Planině sedmi obcí, u Asiaga, se střelci nyní bili ve sněhových přívalech o vrcholy téměř dvoutisícových hřbetů. Do ukončení války bylo daleko a smrt byla stále všude kolem.

Průlom u Kobaridu

Po příchodu německých divizí ze západní fronty a za rozsáhlých materiálních příprav se tak karta obrátila. Ofenziva německé 14. armády a rakousko-uherských vojsk na Soči byla zahájena krátce po druhé hodině ranní 24. října 1917. Na počátku mohutné dělostřelecké přípravy útoku bylo zpočátku užito i chemické střelivo. Na tisíc plynometů německého ženijního praporu č. 35 chrlilo od úpatí Rabelniku, v pravidelně opakovaných salvách po dvou až třech stech ranách, miny se směsí dusivých plynů na protilehlé svahy, kudy probíhaly zákopy obrany italské 2. armády.

Překvapivý plynový útok měl drtivé účinky. Mnozí italští vojáci vúkrytech zemřeli, aniž se stačili probrat ze svého spánku a nasadit si plynovou masku. Ti, kteří tak stihli učinit, hynuli jen pomaleji a bolestivěji, neboť filtr italské „univerzální“ masky byl proti německé směsi plynů, tzv. modrému kříži, neúčinný.

Po několika hodinách palby polního dělostřelectva, kolem osmi ráno, se vmlze a dešti zvedla pěchota útočníků na tolminském a za hodinu poté na boveckém úseku fronty. Útočné vlny mířící khorským hřbetům Matajuru a Kolovratu a k hraniční řece Natisone (Nadiže) prolomily první italská postavení jediným náběhem. Během dne pronikly divize útočníků do hloubky až 25 kilometrů. Za nimi zůstalo prvních 15 tisíc italských zajatců a na jeden tisíc opuštěných děl.

Po tomto počátečním úspěchu se útočící divize vdalších dvou dnech zmocnily italských vysokohorských postavení na Kolovratu, Stolu, Matajuru a Globočaku. Již 27. října začaly jejich hlavní síly, za sněhových bouří, vycházet zhor a zamířily do benátské roviny. Knim se od jihu přidávaly síly rakousko-uherských sočských armád.

Ústupem zhor ztratil italský vrchní velitel gen. Luigi Cadorna všechny vhodné prostory, vnichž chtěl otřesené síly italské 2. armády zastavit. Nezbylo, než se dát na rychlý ústup křece Tagliamentu. Tím byl průlom italské fronty dokonán a spojenci dosáhli během čtyř dní nejen svého plánovaného cíle, ale i jednoho znejvýznamnějších vítězství první světové války. Vtéto fázi bojů padlo do zajetí více než 200 tisíc Italů a bylo ukořistěno nepřehledné množství válečného materiálu.

Po obtížném přechodu Tagliamenta, jehož vzdutý proud tvořil mohutnou překážku širokou až jeden kilometr, pokračoval vprvních listopadových dnech italský úprk kzáchytnému prostoru vhloubce benátského území. Tvořila jej řeka Piava, za jejímž západním břehem se usilovně budovala silná obranná postavení. Proto se ani německo-rakousko-uherští spojenci, ač dosáhli plánovaného cíle, na Tagliamentu nezastavili. Celá obrovská masa obou protivníků se tak dále valila kjihozápadu.

Kolem 10. listopadu pronikly jednotky rakousko-uherské 1. a 2. sočské armády k Piavě. Pokus o přechod řeky zchodu by se stal bez vydatné dělostřelecké podpory riskantním dobrodružstvím. Většina dělostřelectva dosud překonávala vodní toky daleko za pěchotou a muniční kolony vázly vblátě na přísunových cestách, které se nyní prodloužily téměř o 200 kilometrů.

Otázka jak dále pokračovat vofenzívě se stala naléhavým předmětem jednání představitelů obou spojeneckých armád; 24. listopadu se ktomu setkal generál von Below srakouským císařem Karlem a jeho šéfem generálního štábu generálplukovníkem Arzem. Hlavním problémem zůstávala doprava zásob kživení boje, vždyť každá zpočetných divizí by k tomu denně potřebovala stovky tun munice a dalšího materiálu.

Dne 3. prosince 1917 vydán rozkaz kzastavení bojů. Krátce poté se německé divize začaly vracet na západní frontu. Rakousko-uherská vojska přešla vblátě nehostinných zákopů podél východního břehu Piavy do obrany a jejich vojáci měli před sebou dlouhou zimu plnou chladu, vody a sněhových přeháněk zhor, krvavých střevních katarů a horečnatých nemocí. Za řekou každým dnem sílil dobře živený a nově vyzbrojený italský protivník, posílený navíc britským a francouzským armádním sborem a početnými eskadronami spojeneckých letounů.

Blesková válka a Erwin Rommel

Před deseti lety, u příležitosti osmdesátého výročí Caporetta, vznikla zásluhou zahraniční polovičaté a povrchní publicistiky legenda o této říjnové operaci 1917 jako o první bleskové válce (Blitzkrieg) vnovodobých válečných dějinách. Této atrakce se tehdy nekriticky chytla i naše média a Caporetto „blýskalo“ se ve všech možných tiskovinách.

Autoři tohoto tvrzení nebrali vúvahu, že takový typ operace je umožněn pouze rychlým pohybem účinných útočných klínů a mohl tedy vzniknout až za jistého stupně rozvoje vojenské techniky (bojových vozidel schopných palby a přepravy jednotek). Za útoku u Kobaridu nic takového nebylo kdispozici a tempo postupu bylo tedy dáno hranicí fyzických možností mužů a koní, pohybujících se ve vysokohorském terénu a překonávajících poté řadu rozvodněných řek – Soču, Judrio, Torrente Tore, Tagliamento a Medunu s Livenzou.

Za Tagliamentem narážela postupující vojska na rostoucí odpor italských záloh. Postup navíc zpomalovaly rozježděné blátivé cesty a na řekách se ve vzdutém proudu jen obtížně hledaly brody. O hladkém pronásledování a obkličování prchajících italských jednotek, ke kterému nabádaly rozkazy vyšších štábů (a podle nichž patrně vznikla celá ta „bleskoválečná“ literatura), nemohlo být řeči. Navíc chybělo i vlastní jezdectvo, jehož pluky zůstaly za pěchotními proudy daleko vzadu, vpřeplněných údolích.

Hrdinou tohoto mýtu o blitzkriegu se stal, vpočetné řadě (dnes především italských) publikací Erwin Rommel, známý spíše zdruhé světové války jako generál německého wehrmachtu a velitel afrického sboru (Afrikakorps). Autoři těchto prací mu přičítají jednu zklíčových úloh vbojích u Kobaridu a nekriticky ho líčí jako strategického génia a strůjce bleskové války.

Tyto hagiografické práce neberou vůbec na zřetel Rommelovo velitelské zařazení vprvní světové válce. Erwin Johanes Eugen Rommel byl vroce 1917, ve svých šestadvaceti letech, nadporučíkem württemberského horského praporu (o 1300 mužích), jemuž velel major Theodor Sproesser. Rommel byl tedy subalterním důstojníkem, který u Kobaridu velel průzkumnému odřadu asi 300 mužů. Je pravda, že sním rychle pronikal do mezer vrozpadávající se italské obraně a neméně rychle postupoval včele útočících vojsk (což je normálním úkolem každé průzkumné jednotky). Je nesporné, že byl energickým a průbojným vojákem, avšak jak je zřejmé, působil na taktické úrovni a do operačních či dokonce strategických záležitostí neměl možnost vůbec zasahovat. Konec konců, jako stratég se Rommel neprojevil ani ve svém vysokém postavení za druhé světové války.

Rommelova legenda je postavena na tom, že byl (spolu se svým velitelem Sproesserem) vyznamenán vysokým řádem Pour-le-Mérite za proniknutí na výšiny Kolovratu, dobytí italských postavení na Matajuru (29. 10.) a poté (v polovině listopadu) obsazení Langarone. Byl to od něj i jeho vojáků jistě fyzicky mimořádně zdatný výkon. Útočili však na demoralizovaného a prakticky již poraženého nepřítele.

Ke své popularitě přispěl Rommel i tím, že své boje roku 1917 pečlivě zaznamenával do svého deníku, opatřeného i zajímavými náčrty, což po válce zveřejnil vknize Pěchota útočí (Infanterie greift an), která se poté stala jistou biblí německého pěšáka.

Milion českých veteránů

Po listopadu 1989 vyhlásila i naše republika 11. listopad za památný „Den válečných veteránů“, čímž se připojila kostatním zemím civilizované Evropy. Tento den připomíná uzavření příměří na (západní) frontě v roce 1918 a tedy konec první světové války (na východní frontě byluzavřen brest-litevský mír již 3. března; na italské frontě podepsáno příměří 3. listopadu). Je to zároveň den vzpomínky na všechny padlé vojáky Velké války a uznání všem, kteří čestně a statečně bojovali, čímž plnili svou přísahu a občanskou povinnost.

Uvede-li naše televize ktomuto dni opakovaně úryvky dobových dokumentárních filmů ze západní fronty a poté krátkou reportáž zbritského vojenského hřbitova ve Flandrech, je to jistě chvályhodné – avšak zároveň truchlivé, když nepadne ani nejmenší zmínka o více jak čtvrt milionu českých vojáků padlých vprvní světové válce, ležících vhromadných hrobech na Ukrajině, vPolsku, východním Slovensku, Rumunsku, Srbsku, Albánii, Rakousku a hlavně Slovinsku a Itálii.

Dosud stále působí dojemně jednotný ideologický přístup českého nacionalismu a komunismu, jenž vminulosti vymýtil tyto vojáky rakousko-uherské armády znaší historie jako živel, bojující na „špatné straně“. Téměř milion českých mužů, často poté haněných či zesměšňovaných, postupně nastoupil do války na výzvu svého, dnes již neexistujícího státu a vědom si své občanské povinnosti a závazku přísahy, vdrtivé většině čestně a statečně bojoval až do posledních válečných dní. Nebylo vnaší zemi rodiny, zníž by nepocházel některý znich. Oživujeme-li dnes jejich památku, je to jen malá splátka dluhu, který ktéto velké skupině našich předků máme.

Převzato zčasopisu „Břevnovan“ s laskavým souhlasem redakce.

 
Datum: 08. 04. 2008 14:53:13 Autor: Petr 1
Předmět: upozornění
Přepisovatele jinak celkem zajímavého článku bych rád upozornil na to, že mu blbne mezerník. Devalvuje to pak celý článek. Také bych velice pochyboval o v Listopadu na 1km rozlité řece Tagliamento. Jinak je faktem, že bojovali na nesprávné straně. S tím nic nenaděláš.
Datum: 29. 06. 2008 22:13:47 Autor: Miloš Holík
Předmět: "Nesprávná strana"
Ke komentáři Petra 1: Naši hrdinní válečníci bojovali na správné straně, bojovali za svoji zemi, za svého císaře a krále proti zrádnému italskému nepříteli. A jak vidno, nemusíme se za své předky stydět! O vojenské hřbitovy bychom se měli starat a určitě bychom měli změnit postoj k těmto vojákům na rozdíl od českého nacionalismu a komunismu, jenž v minulosti vymýtil tyto vojáky z našeho vědomí.
Datum: 07. 07. 2008 08:10:41 Autor: Petr 1
Předmět: nesprávná strana
I když jsem si přečetl svůj příspěvek několikrát, tak nevím, z čeho M.Holíkovi plyne, že bychom se o válečné hroby neměli starat. Mám v předcích jednoho kdo zahynul na italské frontě. Mohu Vás ubezpečit, že nezahynul kvůli jak píšete "plnění přísahy". Tato byla, jak jistě i M.Holík ví, vynucená a tudíž neplatná. A proto mne jeho smrt mrzí dokonce dvojnásob a tudíž nevím, proč bych se za něj měl stydět ??
Datum: 08. 07. 2008 23:22:10 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Jaká vynucená přísaha?
Pane "Petr 1": Pletete hrušky s jabkama. Pan Holík ve svém diskusním příspěvku nemluví o tom, že byste zpochybňoval starost o válečné hroby. I v jiných svých příspěvcích hovoříte o "vynucené přísaze". Vojáci všech zemí přísahají při vstupu do vojska věrnost vlasti (v případě mých vrstevníků "socialistické"), králi, císaři, a podobně. To je normální postup. Kdo nechtěl, přísahat nemusel, pravda, s určitými nepříznivnými následky. Občané Rakousko-Uherské říše přísahali jako všichni ostatní. Přísaha je věcí cti, ne nějaké vynucené povinnosti. Je pravda, že mnoho států vzniklo na základě porušení určité přísahy, ať již skutečné či imaginární. Tak obyvatelé Amerických kolonií se vzbouřili proti svému králi a založili Spojené státy americké, jeden z nejmocnějších států dnešního světa. Také cca 10 procent českých (moravských a slovenských) vojáků z řad habsburské monarchie bojovalo na straně Trojdohody a naplnili představu "svobodné" Československé republiky. Jak to dopadlo, to všichni víme. Ale je blasfemie tvrdit, že ti, kteří dodrželi přísahu Habsburské říši, bojovali na "nesprávně straně". První světová válka byla šílenstvím, o jehož příčinách a důvodech se dodnes vedou spory. Nicméně naši dědové, kteří nepřeběhli k nepříteli, rozhodně nebojovali na nesprávné straně. Plnili svoji povinnost a zachovali věrnost státu, který nebyl zas až tak špatný. Je nutno si uvědomit, že řada ruských legionářů dala přednost službě v čs. legiích spíše před smrtí hladem v zajateckých táborech a také po roce 1916 se cítila vyvázána z přísahy císaři Františku Josefovi I., neboť císaři Karlu I. nepřísahali. Jak říkal Honza Beneš (spisovatel, který zde má z piety pořád svoji rubriku, byť to byl republikán a tudíž z mého monarchistického hlediska můj oponent): Nechodili jsme v jejich mokasínech, tak bacha na odsuzování...! Nedávno jsem četl zajímavý názor: Kdyby Velká Britanie nevstoupila do 1. sv. války, Německo mohlo vyhrát. Nebylo by rozpadu Rakousko-Uherské monarchie, Rusko by nezkolabovalo, nedošlo by k bolševickému převratu, nebylo by nacismu a svět by vapadal jinak. Historie nezná "kdyby", ale můžeme uvažovat o alternativních scénářích. Jděte k šípku, pane "Petr 1" se svou "vynucenou přísahou". Můj děda byl také ruský legionář, bolševici mu to po r. 1948 spočítali tak, že na to umřel, takže by dnes tu svoji "vynucenou" přísahu možná rád dodržel. Více faktů, měně emoci!
Datum: 09. 07. 2008 07:51:47 Autor: Petr 1
Předmět: pro pana L.Křížka:
Píšete: "přísahat nemusel, pravda, s určitými nepříznivnými následky". - Pokud někdo skládá jakýkoliv slib tedy i přísahu pod jakoukoliv pohrůžkou pak to je prostě neplatné. S tím asi těžko něco naděláte. Já jsem napsal: ""nevím, proč bych se za něj měl stydět ??"" a to Vám připadá jako odsuzování ?? Dále píšete "Jděte k šípku, pane "Petr 1" To Vám připadá slušné někoho někam posílat ?? A to dělají všichni monarchisté ?? Mám o nich jiný názor (jednoho znám), tak doufám, že napíšete, že to je vyjímka.
Datum: 09. 07. 2008 10:24:15 Autor: Leonid Křížek
Předmět: pro "Petr 1"
Za odsuzování z vaší strany považuji vaši větu "Jinak je faktem, že bojovali na nesprávné straně", nikoliv tu vámi citovanou. Z mého textu to snad jasně vyplývá. Za záměrně sarkastickou formulaci "jděte k šípku" se vám omlouvám, to víte, mám k anonymům lehce přezíravý postoj, ale jinak to na mé argumentaci nic nemění. Je to daleko slabší blasfemie, než osočovat naše předky, kteří bránili svou vlast (daleko lepší, než byla později nacistická a komunistická diktatura), že stáli "na nesprávné straně". Fascinuje mě, že je pořád mnoho Čechů, kteří si myslí, že Rakousko-Uherská říša byla nějaké zlo, pod kterým jsme "300 let trpěli". Byli jsme plnoprávnou součástí této říše, nikoliv "pod ní". Doba temna nebyla za Rakouska, přišla až po něm. (Předmnichovská republika byla ovšem demokratickým státem, leč uměle vzniklým, v důsledku toho zaniklým a dodnes existujícím jen z vůle velmocí.) Howgh
Datum: 09. 07. 2008 15:12:58 Autor: Petr 1
Předmět: pro pana L.Křížka:
Vidíte - a já zas větu, že nebojovali na správné straně nepovažuji za osočování, ale jen smutné konstatování. Také jsem měl dojem, že je to jasné. Psal jsem přeci, že ..."Mám v předcích jednoho kdo zahynul na italské frontě."...a dále "nevím, proč bych se za něj měl stydět ??" Takže nevím, proč se do mne stále strefujete. Jinak omluvu beru jen v tom případě, že zodpovíte dále mnou položenou otázku. Jinak bych to opravdu bral jako přezírání. Ale pokud chcete - jsou to Vaše stránky ...
Datum: 09. 07. 2008 16:56:26 Autor: Leonid Křížek
Předmět: pro "Petr 1"
Podívejte, pane, já se do vás nestrefuju. Já polemizuju s vaším názorem. Je fajn, že se nestydíte za svého předka, který padl v Itálii, ale soudíte, že tito vojáci bojovali na nesprávné straně. Já soudím naopak. A váš názor, s prominutím, považuji za zcestný. Ale to je vaše právo. Však vám také nebráním uveřejňovat jej na své stránce. Nesete tak ovšem kůži na trh a musíte počítat s polemikou. Jinak nevím, co bych k tomu dodal, takže už dále nebudu reagovat
Datum: 10. 07. 2008 08:17:15 Autor: Petr 1
Předmět: pro pana L.Křížka:
Tak tedy nestrefujete ? A na koho tedy mířillo "než osočovat naše předky, kteří bránili svou vlast " v příspěvku v jehož nadpisu bylo "pro "Petr 1" ? To by ten nadpis musel vypadat jinak abych to nebral na sebe. S polemikou pochopitelně počítám protože nemám vliv na tyto stránky, a proto já nemohu nikoho strašit, že jeho příspěvky bych také nemusil uveřejňovat. Jelikož jste mi dosud neodpověděl na moji otázku (i když jste rytíř bez bázně a hany) nemohu Vaši omluvu přijmout. Posílat někoho někam není totiž sarkasmus (tedy česky břitký vtip) ale prachobyčejná urážka. Naštěstí Vaše pozn. "Nesete tak ovšem kůži na trh " platí i na Vás... Víte mně se také líbí rytířské zásady, ale snažím se je pokud možno uplatňovat. A proto se snažím neukončovat diskusi s někým kdo se mnou mluví slušně, bez urážek a za případné chyby se řádně omluví. A ať si zastává zcela opačný názor neč já. Právě u nich najdu totiž nejvíc argumentů pro sebe. Od přitakávačů se dozvím jen málo. Je fajn, že jste pochopil to, co já nazývám "nesprávnou stranou" jako názor (sice opačný k Vašemu) ale jen názor a ne osočování. Dále Vás musím i pochválit, že dáváte prostor anonymům, protože na stránky kde se nemohu svobodně vyjádřit nerad píšu. Za to děkuji.
Datum: 18. 07. 2008 10:45:46 Autor: Andreas
Předmět: Pro Leonida Křížka
"Můj děda byl také ruský legionář, bolševici mu to po r. 1948 spočítali tak, že na to umřel, takže by dnes tu svoji "vynucenou" přísahu možná rád dodržel. Více faktů, měně emoci! " Mno teda chudák děda, přinesl oběti vlasti včetně té nejvyšší a vy o něm takhle... doufám, že se neobrací v hrobě. Chci se vás, ale zeptat na něco jiného, z čeho pramení váš pocit legitimity vlády habsburků nad českým královstvím... pokud vím byli legálně sesazeni zemským sněmem:) A pak už si vládu uzurpovali silou... A jejich opětovné zvolení bylo pod nátlakem, takže je legitimní asi tolik jako nastolení socialismu v pobaltí v předvečr WW2... Jistě dobytí trůnu je jedním z "legitimních" prostředků... ale to svržení tyrana taktéž :)
Datum: 18. 07. 2008 23:53:10 Autor: Leonid Křížek
Předmět: Pro p. Andrease
Vážený pane, jak jistě víte, Ferdinand I. byl zvolen českými stavy (jako manžel sestry zahynulého krále Ludvíka) zcela legitmně a v duchu tehdejší dynastické politiky jako dědic českého trůnu. Čeští stavové věděli, co dělají. Jak je chcete dneska soudit?! Opoziční stavové začali svou vzpouru 1547, byli po zásluze poraženi... O co vám jde? Vláda Habsburků byla legitimní a české země byly svéprávnou součástí monarchie, o jejíž podobu se dnes snaží EU. Nejenom kvůli zpupnosti a oportunismu Maďarů monarchie dopadla tak, jak dopadla (jistě, i kvůli krátkozrakosti předposledního Habsburka...). Pan "Petr 1" považuje vojáky R-U monarchie za vojáky, kteří stáli "na špatné straně". Proto jsem mu napsal, že je uráží. Říše byla domovinou našich dědů, my jsme nebyli "pod Rakouskem", ale plnohodnotu součástí té říše. Že to dopadlo jak to dopadlo, to je historický fakt. Ale "netrpěli jsme 300 let". Podíleli jsme se na životě státního útvaru, jehož model v určité sofistikovanější podobě došel k reálnému naplnění na druhé straně Atlantiku. Chápu "bratříky", kteří měli už dost habsburské politiky, ale chápu také "austro-slovany", kteří si přáli zachováni monarchie. Jsem na jejich straně. Fakt je ten, že se v roce 1916 už s tím nedalo nic dělat... Ale vojáci, kteří bojovali v urniformách R-U monarchie rozhodně nestáli na "nesprávné straně". A k těm tyranům: koho tím myslíte? Stařičkého mocnáře, Karla I.? Kdo z vás diskutérů na této stránce chtěl svrhnout Gottwalda, Stalina, Stranu a Vládu? Nechte tu stařičkou říši v klidu odpočívat v zapomnění...
Datum: 22. 07. 2008 16:01:12 Autor: Andreas
Předmět: pro Leonida Křížka
O volbě Ferdinanda nikdo nepochybuje ikdyž legitimitu mu dala volba, nikoliv příbuzenství, o tom jak upekli s bratrem Ludvikovu válku s turky vrcholící jeho smrtí u moháče kde mu zapoměli splnit slíbenou pomoc také víme své. Že jejich vypečená sestra dělala maximum proto aby Ludvíkovi neporodila dědice se z historických pramenů ví také dost:) O tom, že Ferdinand zlikvidoval česká města a okradl je o majetky jistě také víte... mno ostatně co čekat od Habsburka, že? Ale jak jsem řekl tak proti tomu nic, zvolili si ho , měli ho. Bavím se o generálnímu sněmu zemí České koruny na z roku 1619 :) Ten sesadil habsburky a zvolil Falckého... možná po zkušenostech s nedodržováním předvolebních slibů dalšího Ferdinanda, mno na jméno Ferdinand se to nějak stále lepí co? Ostatně v historii se ukazuje, že dobrým vladařem vůči čechům je ten pro koho byly čechy jedinou zemí jeho. Nikoliv ty co jí měli jako provinční území ke své koruně... Srovnávat impotentní parodii na říši z 19.tého století, která byla vyžilá, disfunkční a profitovala jen z toho, že "nemocný muž na bosporu" byl na tom ještě hůře s něčím demokratickým a fungujícím na absolutně jiných principech jako jsou spojené státy americké mi přijde opravdu legrační. To snad nemyslíte vážně? Ano principy EU jste vystihl naprosto přesně pokouší se vytvořit obrovský moloch s miliony zbytečných úředníků co nenechají lidi vydechnout a vedení tohoto nemocnářství není schopné se usnést na čemkoliv smysluplném kromně debilit omezujících konkurenci a svobody občanů... A myslí si, že bude protiváhou USA, místo aby si uvědomil, že je s nimi na jedné lodi proti hordám z východu a jihu? Ne jistě si nemyslím, že vojácí české národnosti bojující proti dohodě byli špatní. Pouze žili ve stereotypu stejně jako občané za komunismu, ne všichni měli odvahu se postavit přímo proti režimu, zvláště když to vypadá beznadějně, o to více vyniká odvaha těch co se postavili přeze všechna rizika. Jistě chápu, že více a odvážněji bojovali proti italům, kterým nešlo o obnovení Českého státu, ale o kořistění území. Mimochodem proč se Franz Josef zapoměl nechat korunovat českým králem? Že by po povstání v roce 1848 snil sen o vymazání českého království z historie... zatím pohřbil své mocnářství... Vlastně to nakonec bude můj nejmilejší habsburk.. hrobník Rakouska :) P.S. přemýšlel jste někdy nad tím proč v císařském vojsku neodpovídal procentní stav důstojníků české národnosti početnímu poměru mužstva a obyvatelstva...? že by to byl důkaz toho rovnoprávného přístupu? P.S. tyranem můžeme myslet právě třeba uzurpátora českého trůnu Ferdinanda II? Ale nepochybně to byl i Hitler, Stalin, Gottwald...
Datum: 24. 07. 2008 10:59:07 Autor: Petr 1
Předmět: pro oba
Ano - nejprve byli zvoleni a pak už se to tak nějak semlelo, že to bylo najednou dědičné. Zkrátka chybička se vloudila, ale od té není možno odvozovat legitimitu. Jinak pan L.K. bohužel stále nechápe, že je nechci ani trochu urážet. Mohu prohlásit, že kdybych byl v jejich kůži tak bych šel také bojovat do Itálie. Ani by mne tehdy nenapadlo, že bych jim vyprávěl něco o neplatnosti přísahy a odpřísáhl bych co by chtěli. Nestavím se jako hrdina a dovoluji si s tím polemizovat až když je K I po smrti. A proto nemám v nejmenším úmyslu urážet mého předka, protože bych udělal totéž. Ale věděl bych, že nestojím na správné straně, a proto bych žádnou horlivost neprojevoval. Já dokonce nemám nic proti austro-slovanům (např. Palacký) myslel to určitě dobře. V jeho době bych byl také austro-slovan. Bohužel vývoj událostí šel jinam a ne jeho vinou.
Datum: 04. 08. 2009 20:06:37 Autor: ivonius
Předmět: dotaz
Karel I byl náš otec českého národa, s Masarykem a Benešem sme dopadli dost bledě, ale to je minulost, ale me spíše zajímá jestli je nějaká turistická trasa po těchto místech??
Datum: 04. 08. 2009 20:12:11 Autor: ivonius
Předmět: pochvala
Navzdory obrovskému pokroku ve směru nového pohledu na vynikající bojovou morálku českého vojáka na sočské frontě, kterého dosáhl Josef Fučík ve své knize, a konec konců i na mém vidění, preferujícím do té doby výhradně legionáře, teprvep rochozením stovek kilometrů po všech za­chovalých obranných liniích a prostudování vojenských map z hlášení italské armády, tedy pohledu za strany nepřítele v přímé souvislosti na národnostní složení jednotek protivníka, které působily v prolomených a neprolomených úsecích fronty, jsem začal chápat srovnatelnosti bojových situací na nejtěžších úsecích rakousko-uherské obranné linie v Krasu, kterou nejúspěšněji bránili čeští vojáci a české pluky!!
Datum: 19. 12. 2009 21:45:25 Autor: Host
Předmět: ivonius
Nereagovat na tohoto člověka! Na jiném webu předvedl naprosto odporný výstup plný nacistických keců!!!
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Smutný konec kasáren Jiřího z Poděbrad (dříve Josefská). Architekt Achille Wolf 1857-1861.

Smutný konec kasáren Jiřího z Poděbrad (dříve Josefská). Architekt Achille Wolf 1857-1861.


Recenze týdne

Napoleon a jeho první mamlúk Roustam

Napoleonské osobnosti