Bitva u Nekmíře

„Žižka jel hned do Plzně a z tohoto města vedl mnoho bojů s panem Bohuslavem ze Švamberka, o kterých by bylo dlouho co psát. Ten pan Bohuslav vedl válku pro krále Zikmunda a dostával za to veliké peníze. Když jednou Žižka vytáhl z Plzně k Nekmíři s necelými třemi sty pěších a se sedmi vozy, na kterých vezl zařízení k boření zdí, dostihl ho na cestě pan Bohuslav, který měl přes dva tisíce jízdních i pěších. A tak zaútočil na Žižku s jízdním houfem a myslel, že je všechny na hlavu potře. Ale Žižka ho odrazil od vozů a zabil Hynka z Nekmíře. Pak táhl dál svou cestou a tu noc pobořil tři opevněné tvrze.“

Staré letopisy české

Tato první větší a úspěšná Žižkova válečná operace je neprávem opomíjena, ačkoliv je svým průběhem neobyčejně zajímavá a stála na počátku zrodu největšího z polních hejtmanů. Již v zimě roku 1419 vytvořil Žižka z Plzně svou základnu a výcvikové středisko. Bylo to krátce po té, co v důsledku zrady pražského měšťanstva a jím uzavřeného příměří s královskými opustil v dubnu toho roku spolu s Mikulášem z Husi město. Okolí Plzně však nebylo husitům jednoznačně nakloněno a na řadě tvrzí i hradů vládli jejich rozhodní odpůrci. Žižkovým strategickým záměrem bylo tento odpor co nejrychleji a v co nejširším měřítku zlomit. Proto vytáhl dne 12. prosince 1419 z Plzně spolu s 300 muži, sedmi vozy a několika puškami, jezdců neměl ani dvě desítky. Na vozech vezl beranidla na boření opevnění, děla a zřejmě také větší prak. Nedaleko vsi a tvrze Nekmíře asi 15 kilometrů severozápadně od Plzně však byl přinucen k boji s přesilou.

Proti němu stanul Bohuslav ze Švamberka, pán věrný králi a straně pod jednou. Právě ten před krátkým časem dobyl zpět Zelenou Horu, kterou se před tím podařilo Mikuláši z Husi obsadit nevelkou posádkou. Pan Bohuslav ze Švamberka se pokusil paralyzovat Žižkovo úsilí v okolí Plzně, dobýval zpět jednu tvrz za druhou a osazoval je znovu královskými posádkami. Proto se Žižka rozhodl napříště tvrze a opevněné statky královských spojenců přímo bořit.

Poblíž tvrze Nekmíře, na poli směrem k Všerubům, byl Žižka napaden oddílem 2 000 jezdců a pěších. V té souvislosti se obvykle hovoří o překvapení či zaskočení, není však pochyb o tom, že husitský hejtman měl svůj pohyb v poli zajištěný průzkumem, takže o blížícím se nepříteli včas věděl. Nepřátelští jezdci se po zmrzlých polích pohybovali poměrně rychle a sedm vozů s nákladem rozhodně nestačilo na účinnou vozovou hradbu. V rovinatém terénu, kde se dodnes říká „Na smrtelnici“, narazilo zřejmě panské jezdectvo čelně na přehradu z vozů, za nimiž se kryli střelci z palných zbraní a kuší. Jezdecký útok vedený cvalem se podařilo zabrzdit a vnést do něho zmatek palbou. Jakmile několik jezdců spadlo s koní, několik koní bylo raněno a jiní koně se plašili, mohla se do boje zapojit pěchota i oněch několik jezdců. Mířená střelba z kuší z klidové polohy na vozech, pod či mezi nimi, působila útočníkům velké ztráty, zvláště na krátkou vzdálenost, kdy střely pronikaly ochrannou zbrojí. Panstvo zřejmě útočilo na podobnou překážku poprvé a netušilo, že ji není snadné jednoduše smést a rozdrtit. Ještě po několik let se z této zkušenosti nepoučilo.

Boj netrval dlouho, ale byl zřejmě krvavý. Husité útočníky odrazili od vozů a pak je zahnali na útěk. V boji padl i pán nekmířské tvrze Hynek. Žižka tvrz poté dobyl a pobořil ji. Polnímu hejtmanovi se zřejmě v bitvě osvědčilo užití palných zbraní vzhledem k jejich psychologickému účinku proti jezdectvu, jehož koně nebyli na výstřely zvyklí a plašili se. Rovněž zde byl poprvé vyrovnán taktický rozdíl ve výšce mezi obrněným jezdce a pěšákem, který tentokráte nestál na zemi pod jezdcem ale na voze, tedy ve stejné aktivní výšce jako jezdec a mohl ho tak snadněji zasáhnout, zvláště dřevcovou zbraní (cepem, sudlicí či kůsou). Žižka sám se rozhodně poučil o nevýhodě postavení malého počtu vozů v rovinatém terénu bez možnosti opřít se o přirozené terénní výhody, jako jsou svahy, rybníky, hráze a sakrální stavby. Následující střetnutí tyto Žižkovy zkušenosti potvrzují. Bitva u Nekmíře poskytla vedle zmíněných zkušeností hrstce husitských bojovníků neobyčejné sebevědomí a bezmeznou důvěru v Žižkův válečnický talent. Rozpadající se renesanční a posléze i barokizovaný zámek se zarostlou a zpustlou zahradou či kdysi parkem, pozůstatek někdejší tvrze u tajemného rybníka, rovinaté pole s pastvinami u Nekmíře evokují obraz událostí z doby před šesti sty lety. Je jasné, že boj se musel odehrávat přímo před tvrzí, která leží na severovýchodním okraji vsi. Připomínána je již v polovině 14. století a byla záhy opatřena též příkopem. V bitvě na přilehlém poli bojovala spolu s Hynkem z Nekmíře i jeho družina. Není jasné, zda pan Hynek padl v boji „Na smrtelnici“ či při hájení své tvrze.

Těžiště radikálního husitského hnutí bylo po zradě Prahy přeneseno do pěti „vyvolených měst“, které podle vizí potulných kazatelů uniknou pohromě při konečné zkáze světa: do Plzně, Žatce, Loun, Klatov a Slaného.

Po dobytí Sezimova Ústí dne 21. 2. 1420 zde jihočeští husité chtěli vybudovat opevněnou základnu. Protože však město nemělo výhodnou strategickou polohu a bylo by obtížné je bránit, obsadili strmý ostroh nad soutokem Lužnice a Tismenického potoka, kde se nacházely zbytky někdejšího Hradiště. Právě na tomto místě vzniklo legendární husitské město Hradiště hory Tábor – TÁBOR.

Úryvek z připravované knihy o husitském válečném umění, kterou vydá pražské nakladatelství Fighters Publications

(Ilustrační foto)