Bitva u Hradce Králové

Před 138 lety, 3. 7. 1866, proběhla největší bitva, vybojovaná v 19. století na našem území.

Údajně největší bitva 19. století svedená na našem území (nazývaná někdy také bitvou u Sadové) poutá dodnes zájem historiků i laiků. Její příčiny, průběh a následky však nikterak nejsou součástí obecného povědomí. Jaké spory vedly k válce Rakouska s Německem, jež se tragicky rozhodla na našem území? Obě země, sdružené po napoleonských válkách s některými dalšími státy ve Svatou alianci, soupeřily mezi sebou o vedoucí postavení v německém "Bundu", spolku 37 suverénních knížat a 4 svobodných měst, do něhož patřily rovněž země Koruny české. Jakkoliv byl Německý spolek pouze odleskem Svaté říše římské národa německého, na jejíž tradice se marně snažil navazovat, měl se přesto čile k světu. Po mnoha drobných evropských konfliktech a revolučním vření roku 1848 však bylo zřejmé, že jeho postavení je neudržitelné. Německé státy pod vedením Pruska sílily hospodářsky a potřebovaly modernější státní formu -- "Bund" chtěl existovat jako jednotný stát, nikoliv jako spolek. Pruskému králi byla nabídnuta císařská koruna. Snaha po sjednocení Němců však narazila na odpor Francie a Anglie, které si nepřály silné Německo, a tak byla dočasně zachována evropská rovnováha. Uhájené postavení Rakouska v Německém spolku však bylo pouze dočasné -- konečný spor vyřešila pruská expanzivní politika "krví a železem". Záminkou k válce se stal bezvýznamný konflikt v Holštýnsku.

Rozhodující bitva se odehrála severozápadně od Hradce Králové u obce Sadová. Pruská armáda krále Viléma . o síle 220 000 mužů (9000 padlo a bylo raněno) zde porazila spojená rakouská a saská vojska polního zbrojmistra Benedeka v počtu 215 000, z nichž v bitvě 43 000 padlo či bylo raněno. Porážkou u Hradce Králové a následným postupem Prusů na Vídeň bylo Rakousko donuceno uzavřít tzv. pražský mír, v němž na svou vůdčí úlohu v Německém spolku rezignovalo.

K bitvě u Hradce Králové se váže řada historických klišé, tak jako ostatně i k jiným historickým událostem. Tak například nebyla to největší bitva 19. století (tou byla bitva u Lipska roku 1813). Další omyly se vztahují k příčinám rakouské porážky. Často se uvádí, že hlavní její příčinou byla lepší zbraň pruské armády -- legendární jehlovka Dreysova. Není to pravda. Zadovka systému Dreyse vzor 1841 byla jistě výbornou puškou, její výhodou -- ve srovnání s rakouskou předovkou systému Lorenz vzor 1854 a 1862 -- byla možnost nabíjení v jakékoliv poloze, tedy i v leže, a použití jednotného náboje, jenž umožňoval rychlejší střelbu. Tyto přednosti však k vítězství v bitvě zdaleka nestačí. Rakouská předovka, by? ji bylo možné nabíjet pouze ve stoje, byla daleko přesnější a měla dvojnásobný účinný dostřel. Zkušený střelec (a těch bylo v rakouské armádě dostatek, nebo? to stále ještě byla armáda profesionální, na rozdíl od pruské armády národní, tedy shromážděné na základě odvodů a mobilizace), edy zkušený střelec dokázal nabíjet poměrně rychle a krátké pušky Lorenz, určené  pro zvláštní sbory bylo možné po určitém cviku nabíjet také vleže.

Hlavní vojenskou příčinou porážky Rakouska byly hrubé chyby v taktice. Zatímco pruská armáda postupovala v rojnici, tedy rozptýleně a využívala nerovnosti terénu a porostu ke krytí, pochodovali rakouští pěšáci v sevřených kolonách, jak se to naučili za napoleonských válek. Byli tak snadným terčem pruských pušek. Snahou velitelů, kteří si byli vědomi zastaralé výzbroje, bylo rozhodnout boj úderem masy vojska, zakončeným bodákovým útokem. Místo využití výhod dalekonosné přesné zbraně, místo střelby v zákrytu a na vzdálenost, na kterou by Prusové nemohli uplatnit kadenci  své střelby, snažili se Rakušané uplatnit taktiku, která pomohla před několika lety Francouzům v Itálii. Tady byla situace přesně opačná. Rakušané měli modernější palné zbraně a proto Francouzi rozhodovali boj masovými útoky, jež nepřipouštěly dlouhou střelbu a končily bojem na bodák. V bitvě u Hradce však již byla pruská jehlovka daleko účinnější než rakouské pušky v Itálii, a tak tato taktika žalostně selhala. Sevřený postup Rakušanů proti pruské palbě měl za následek desetitisíce mrtvých. Přitom měla rakouská armáda převahu v dělostřelectvu a její kavalérie byla nejlepší v Evropě! Bohužel neschopností vrchních velitelů a velitelského sboru vůbec, jenž žalostně zaostával za důstojnickým sborem pruským, byly obě zbraně dobré pouze ke krytí ústupu decimovaných jednotek.

Součástí německé strategie bylo také využití národnostního cítění Čechů. Ve snaze rozvrátit Rakousko i zevnitř, nabízeli Prusové vytvoření samostatného Českého království, jestliže se Čechové sami o jeho vznik přičiní. Podobné důvody vedly k boji po boku Prusů i Poláky (kromě těch polských obyvatel pruského Slezska, jimž byla vojenská služba v pruské armádě povinností). Nabízené možnosti se chopilo několik nadšených jednotlivců -- což je jeden z opomíjených aspektů zmiňovaného konfliktu. Ačkoliv Prusko sledovalo tímto počínáním jenom svůj vlastní prospěch, ačkoliv se netajilo myšlenkou zapojit České království do Severoněmeckého spolku, ačkoliv dokázalo své opravdové úmysly zacházením s Poláky v následujících letech a bylo nejhorlivějším pomahačem Rakouska v cílevědomé germanizaci českého národa, ozývaly se ještě v letech nedávno minulých hlasy, že "osamostatnění Čech mohlo být dosaženo o půlstoletí dříve, než se stalo". A jedním dechem se dodávalo: "Toho bylo dosaženo po těžkých obětech až 28. října 1918 zásluhou Velké říjnové revoluce"... Komentáře netřeba.

Avšak ani taktické, ani strategické chyby nebyly příčinou prohry. Byly pouze následkem celkové hospodářsko-společenské a politické situace. V boji u Hradce Králové zvítězil pokrokovější, dravější státní systém. Ten byl příčinou vysoké úrovně důstojnického sboru a tudíž i revolučnější taktiky, která vedla k vítězství. Marné bylo hrdinství dělostřeleckých baterií setníka Groebena, Kühena a dalších, které padly do posledního muže, marná byla obětavost mysliveckých praporů a profesionalita českých dragounů a kyrysníků -- válka byla prohrána předem. Tažení roku 1866 odhalilo před Rakouským císařstvím propast nedostatečné přípravy morální a materiální, vojenské i iplomatické.

Vzhledem k rakousko-francouzskému nepřátelství a vzájemnému vojenskému střetu v roce 1859 šla habsburská monarchie do války s Pruskem osamocena, což bylo další příčinou její porážky. Tato roztržka mezi Francií a Rakouskem měla dalekosáhlé následky, jež snad nemohl předvídat žádný politik 19. století. Jedním z nich byl též osamocený boj Francie proti Prusku ve válce roku 1870. Prusko dosáhlo v krátkém čase sjednocení německých států a nebývalé síly na úkor obou svých soupeřů. Prohraná bitva u Hradce Králové stála tak na začátku zřetězení událostí, jež ve svém důsledku vedly k rozpadu habsburské říše. Rozpad katolických monarchií rakousko-uherské, německé a ruské v ohni první světové války ovlivňuje svými důsledky naše životy dodnes. Jedním z kamínků, uvolnivších tuto lavinu, byla i vzpomínaná bitva u Sadové.

Ilustrace:

Černobílá fotografie -- Čistěves, památník padlých myslivců v bitvě u Hradce Králové r. 1866

Barevná reprodukce -- pěšák a štábní důstojník tzv. německé pěchoty z r. 1866 (akvarel Karla M. Tomana, jehož originál lze zakoupit v pražském knihkupectví Krakatit)