BILANCE: Jak jsme se dostali do ukrajinské války

K sepsání této statě mě přiměla v těchto týdnech vyvíjená horečnatá snaha amerického prezidenta Trumpa docílit na Ukrajině příměří.

Malý historický exkurs

Co svět světem stojí, existovaly v něm dva druhy států – jednak velké s množstvím obyvatel a silnou ekonomikou a armádou, jednak malé, disponující mnohem skromnějšími prostředky. Ty první se vyznačují samozřejmou státností a mají tendenci se transformovat v impéria. Ty druhé se pak stávají obětí těch prvních, takže jejich státnost není samozřejmostí, a jsou začleňovány do impérií buď přímo jako provincie (Římská říše), jako kolonie (evropské koloniální říše), jako nárazníkové státy (Francií zřízená Malá dohoda před druhou světovou válkou), jako satelity (Sovětský svaz a jeho blok), nebo jako na první pohled nezávislé státy, ale omezené třebas implementacemi zákonů nadřazeného společenství (Evropská unie). Pro tento stav se v 19. století vžilo označení „mocenská sféra“ či „sféra vlivu“. tj. oblast, v níž tahá za provázky ta která velmoc či impérium.

Potíže nastávají v okamžiku, kdy se mocenské sféry dvou impérií roztáhnou natolik, že na sebe narazí a obě mateřská centra se rozhodnou pokračovat v rozšiřování své mocenské sféry na úkor toho druhého. Tyto situace se v dějinách řešily vždy válkami, od té římské s Kartágem až po obě světové ve 20. století. Vítěz takové války pak poraženého připraví o všechny vazalské státy a připojí je do své mocenské sféry. Proto se po každé válce musejí překreslovat mapy.

Poslední atypické překreslení mapy Evropy

Zatímco v obou světových válkách bylo poražené Německo přímo obsazeno vítězným nepřítelem, Sovětský svaz, přestože ve studené válce prohrál, obsazen nebyl, neboť kvůli jaderným zbraním se studená válka vesměs vedla ekonomickými a technologickými prostředky, nebo pomocí prostředníků (Korea, Vietnam). Nicméně i to stačilo, aby se v prosinci 1991 SSSR rozpadl a ztratil nejen své satelity ve středovýchodní Evropě, ale i většinu svých svazových republik, z nichž se některé staly znovu součástí Ruské federace. Už přičlenění bývalých evropských satelitů k vítěznému Západu bez předchozí vojenské porážky Ruska bylo atypické, navíc se nestaly součástí jedné sféry, ale dvou – vojensky se staly klienty Spojených Států, kdežto hospodářsky se začlenily do Evropské unie. Spojené státy a EU si tak vytvořily dvojjedinou mocenskou sféru od Pobaltí přes Polsko, Československo a Maďarsko až po Rumunsko a Bulharsko, tedy od Baltu až po Černé moře.

Zdálo by se, že opět došlo na standardní situaci, jakých dějiny znají desítky. Na mapě se sice vojenská sféra vlivu USA a ekonomická sféra vlivu EU překrývají, ale ve skutečnosti každé z těchto novodobých impérií sledovalo a sleduje poněkud jiné cíle. A na tomto půdorysu se rozehrála geopolitická hra o Ukrajinu.

Hra o Ukrajinu

Jestliže můžeme Pobaltí, Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko a Bulharsko pokládat za vnější pásmo bývalé sovětské mocenské sféry, pak Ukrajina a Bělorusko tvořily vnitřní pásmo této sféry a v 90. letech se nikdo na Západě nepodivoval, že si zde Rusové uchovali vliv, poněvadž se očekávalo, že se Ruská federace sama stane přinejmenším součástí ekonomické sféry Západu. Nezávislá Ukrajina se v roce 1994 v Budapešti vzdala jaderného arzenálu výměnou za bezpečnostní záruky Ruska, USA a Velké Británie, nicméně Kreml nikdy nepřestal předpokládat, že v Kyjevě bude vždy Rusku nakloněná vláda, a že si ohlídá, aby Ukrajina zůstala v jeho sféře vlivu i nadále, jak tomu bylo a je v případě Běloruska. S domněnkou, že se celé Rusko stane součástí Západu, pokládaly USA a EU tento stav za bezvýznamný.

Asi po deseti letech od šoku z rozpadu impéria se Rusko otřepalo, začalo snít o odvetě, v osobě bývalého agenta KGB Vladimíra Putina našlo vhodného vůdce, který samozřejmě věděl, jak je pro každou velmoc mocenská sféra důležitá. O něco málo později, v roce 2004, přistoupilo do EU deset zemí, z toho bylo sedm ekonomicky zaostalých postsovětských satelitů, a tím si jádro původních zemí EU vytvořilo vlastní mocenskou sféru. Eurounijní korporáty tak získaly odhadem stomilionový trh, o což šlo až v první řadě.

Tímto krokem zahájila EU přeměnu v panevropské impérium, se snahou vytvořit atributy, které ke skutečnému impériu patří. Od této doby se datují neustálé snahy o integraci, rozuměj o prohloubení podřízenosti, o vytvoření centrální vlády s ministerstvy především zahraničí, financí a obrany. Neustále slýcháme z Bruselu volání po jednotné zahraniční politice, i když země EU mají rozdílné zahraniční zájmy, a návrhy na „evropské“ daně a na „evropskou“ armádu jsou už bruselským evergreenem. A v neposlední řadě můžeme sledovat stupňující se tlak na ideologické sjednocení členů EU na základě progresivismu, takže země s nacionálně pravicovými vládami jsou černé ovce ve stádu, trestané blokováním dotací. A v zemích, které doposud nepřijaly euro, pak nepřestává lobbování za přijetí této jednotné měny jako dalšího znaku ekonomické podřízenosti.

Jako každé impérium snaží se i EU o neustálé rozšiřování své mocenské, v tomto případě spíše ekonomické sféry, a po absorbování bývalých sovětských satelitů se eurounijní pohled upřel na Ukrajinu, na zemi, představující třicetimilionový trh, na zemi se značným nerostným bohatstvím, rozvinutým průmyslem a obrovskou zemědělskou produkcí. Tento pohled přitáhl fakt, že Ukrajina je typickou zemí na kulturním rozhraní, kde východ inklinoval k Rusku a západ by zase rád viděl Ukrajinu jako součást Západu. Západní orientace nabyla přechodně převahy za vlády Julie Tymošenkové (2007–2010), nicméně východní prosadil po roce 2010 nově zvolený proruský prezident Janukovič. V zemi se zformovalo politické hnutí, které usilovalo o jeho svržení a o konečný přestup země z ruské sféry vlivu do sféry eurounijní, což se dalo ze strany EU využít – a navíc si přitom dopřát pocit morální nadřazenosti z „konání dobra“.

Nechci spekulovat o tom, do jaké míry bylo toto hnutí podporováno z EU finančně, nicméně mediálně ze všech sil. Eurounijní média jásala, když po sériích masových demonstrací na „Euromajdanu“ v zimě 2013/2014 byl Janukovič opravdu svržen a vznikla prozatímní vláda. To samozřejmě hrálo do noty Evropské unii, a zdálo se, že přestup Ukrajiny z ruské do eurounijní ligy je hotovou věcí. (Pro úplnost, žádost Ukrajiny o vstup do NATO již v roce 2008 za vlády Julie Tymošenkové byla odložena ad futurum.)

Účet bez hostinského

Z geopolitického pohledu je bezpředmětné vinit nebo naopak adorovat EU za to, že přechod Ukrajiny z ruské do eurounijní sféry vlivu podporovala, ne-li se o něj přímo zasloužila, to je totéž jako vinit nebo obdivovat tygra za jeho pruhy. Co je však trestuhodné, že EU, respektive iniciátoři tohoto „přechodu“ projevili totální strategickou slepotu, úplně přehlédli, že Rusko opět počítá se svou mocenskou sférou, nenechali si vypracovat „dopadovou studii“, jak bude reagovat Putin, notabene toužící po obnově sovětského impéria, a ještě trestuhodnější, že neměli nachystaný žádný plán krizové vojenské spolupráce. A také zřejmě nekonzultovali své úmysly s USA. Kdyby se to odehrálo ve starém dobrém imperialistickém 19. století, vyslala by EU do Moskvy tajně emisara, aby s Putinem udělal „deal“, tj. aby se Moskva a Brusel jako partneři o Ukrajinu šábli. To, co však eurounijní establishment provedl, nebyla hloupost, ale něco horšího, totiž chyba.

Putin, jenž nemohl stávající situaci vyhodnotit jinak než jako vpád do zbývající ruské mocenské sféry, zareagoval obsazením Krymu a vytvořením proruských enkláv, luhanské a doněcké. Začalo se střílet a tím se potvrdila geopolitická klasická téze, že když na sebe narazí dvě mocenské sféry, je z toho konflikt.

Partner nebo nepřítel?

Soudím, že především v Německu neměl plán na připojení Ukrajiny k EU jednoznačnou podporu. Mezi Německem a Ruskem se za kancléřství Angely Merkelové ještě upevnily úzké ekonomické vztahy. V Rusko fungovalo na 1 400 německých firem, v Německu zase prosperovala odnož ruského plynového giganta Gazprom s bývalým kancléřem Gerhardem Schröderem ve správní radě a s postem předsedy správní rady podřízené společnosti Nordstream 1, a vůbec tvůrcem německo-ruského strategického partnerství. Na levném ruském zemním plynu pak byla založena celá eurounijní energetická politika a závisel na něm úspěch „Green dealu“, na straně druhé příjmy za prodej zemního plynu podstatně přispívaly do ruského státního rozpočtu – a měly se ještě znásobit po zprovoznění plynovodu Nordstream 2. Jak eurounijní establishment, tak Putin se museli rozhodnout, zda ten druhý je partner, nebo naopak nepřítel. To zabralo nějaký čas, než v Německu a v EU zvítězilo přesvědčení, že riziko konfliktu s Ruskem kvůli Ukrajině v eurounijní sféře vlivu je mizivé. Na tomto omylu se též podepsala unijní ideologie progresivismu s poučkou o nutnosti „vývozu demokracie“ a pocitem „stát na té správné straně dějin“. A Putin, když začlenění Ukrajiny evropských struktur bylo na spadnutí, se rozhodl ke „speciální vojenské operaci“, kterou spustil 24. února 2022, aby vrátil Ukrajinu do ruské mocenské sféry. Ukrajinci, strženi prezidentem Zelenským, se však postavili na odpor, kdežto unijní vůdci v čele s německým kancléřem Scholzem zbaběle vycouvali, zaskočený americký prezident Biden nabídl Zelenskému letadlo k útěku a čest Západu museli zachraňovat předáci tří postkomunistických zemí, když odjeli do Kyjeva, aby o své újmě nabídli Zelenskému vojenskou pomoc.

Eurounijní dobrodružství za americké peníze

V době demonstrací na „Euromajdanu“ vládl ve Spojených státech progresivistický prezident Barack Obama, jenž sice ideově souzněl s EU, když se pokoušel „konat dobro“ vývozem demokracie do Afghánistánu, ale tato marná snaha ho vyčerpávala do té míry, že potřeboval, aby se východoevropská hranice NATO nijak neposunovala a panoval zde klid. Plán na zapojení Ukrajiny do mocenské sféry EU byl tedy čistě bruselskou záležitostí, nicméně rozdílné zájmy EU a USA se neodkryly. Avšak v lednu 2017 nastoupil do Bílého domu republikán Donald Trump, který si uvědomil, že EU se pustila do ukrajinské hry s přesvědčením, že v případě komplikací bude za ni tahat kaštany z ohně Amerika. Vstup Ukrajiny do EU by přinesl unijním korporátům odhadem každoroční zisk ve výši 50 miliard euro, když z Česka s třikrát menší populací a zhruba s osmkrát menším územím vyvádějí unijní korporáty každá rok kolem 10 miliard euro, avšak ani dolar pro USA, které by ale nesly náklady eventuálního konfliktu. Jenže Trump nebyl na své první prezidentské období dobře připraven, demokraté mu neustále okopávali kotníky, vyvolali proti němu tři impeachmenty a Obama zneužil americké zpravodajské služby, aby lživě tvrdily, že byl jeho nástupce zvolen s ruskou pomocí. Nicméně Trump skončil jako prezident dříve, než Putin zahájil svou „speciální vojenskou operaci“, takže neměl důvod prohlásit, že Evropa si bude muset sama vylízat, co si nadrobila.

Jeho levicový nástupce Joe Biden pak šel EU na ruku. Ukrajinská válka, která se po 24. únoru 2022 rozběhla, se pak pro EU stala válkou v zastoupení, avšak převážně za americké peníze poté, co unijní postsovětské státy vysmejčily své arzenály z doby Varšavské smlouvy a vyšlo najevo, že jinak jsou vojenské sklady EU prázdné a zbrojní výroba kvůli „Green dealu“ v troskách.

Proto po svém návratu do Bílého domu v lednu 2025 prezident Trump nazval konflikt na Ukrajině „Bidenovou válkou“ a jasně stanovil novou linii americké politiky: Jestli chce EU nadále podporovat Ukrajinu ve válce proti Rusku, musí si toto dobrodružství také platit, a jestli chce, aby Ukrajina nadále dostávala americké zbraně, nebude to za peníze amerických poplatníků, ale evropských. A dal najevo, že Ukrajina se nestane ekonomickým pašalíkem EU, že USA budou chtít svůj podíl, když v květnu 2025 došlo mezi USA a Ukrajinou k dohodě o vzácných nerostech a obnově Ukrajiny, která počítá se založením společného investičního fondu pro těžbu nerostů a obnovu země, což vzápětí vyvolalo pobouření eurounijních činitelů, poněvadž jim Trump vlezl do zelí.

Nejpitomější válka v historii

Všechny války jsou pitomé a hnusné, přinášejí smrt a utrpění statisícům lidí, ničí jejich domovy a infrastrukturu stejně jako kulturní památky, zbavují celé generace lidskosti. Nicméně některé války přinášejí změnu, přinášejí posun v historickém vývoji, vedou k integraci světa a někdy i k větší míře svobody. Nikoli však ta ukrajinská. Tato nejpitomější válka historie žádný posun ani integraci nepřinese a nebude mít ani vítěze, jen samé poražené.

Prvním poraženým je Putin. Ze „speciální vojenské operace“, která měla za týden obnovit na Ukrajině proruský režim, se stala vleklá válka s patovým koncem, která neefektivně spotřebovává ruské zdroje. Proklamovaný cíl odsunout NATO od hranic Ruska se zvrhl v pravý opak, po ruské invazi si do NATO pospíšilo nejen Finsko, ale i zarytý neutrál Švédsko. Místo celé Ukrajiny má Putin jen úzký koridor podél hranic a pozemní spojení s Krymem, cca 20 % ukrajinského území. Ukrajině přinesla válka jen statisícové ztráty na životech a rozbombardovanou zemi; z možnosti zcela vytlačit Rusy z ukrajinského území a získat zpět Krym se stal zbožný sen. Poražená je též EU, neboť její plán na vtělení Ukrajiny do své sféry vlivu je v troskách jako tato země. A navíc, při nejlepším konci ze všech špatných, se na Ukrajině spíše ekonomicky prosadí Spojené státy než chudnoucí EU, zadlužená až po uši kvůli „Green dealu“ a s dalšími dluhy za zbrojení na obzoru. A především je to krach liberální iluze o „konání dobra“, poněvadž na Ukrajině tato iluze vedla k pravému opaku, přinesla nešťastné zemi jen zkázu, zmarněné lidské životy a utrpění.

A jak to dopadne?

Stejně jako vždy, stejně jako všechny předchozí patové konflikty kvůli mocenským sférám. Ukrajina bude rozdělena, jako bylo rozděleno Německo, Korea, Vietnam a mnoho dalších zemí v minulosti, např. Nizozemí na španělské a nezávislé v roce 1581, a námětem mírových jednání bude hlavně handrkování o demarkační linii. Ta pak bude zakonzervována opevněním z obou stran, poněvadž zraky velkých světových hráčů se už teď upírají jinam – na Dálný východ.

Autor František "Mrož" Novotný

Psáno pro server Neviditelný pes

Uveřejněno se svolením autora