Bandera 3

Kyjev odtajnil složku Banderova vraha.

Ve vesnicích Podkamen + Huta Pieniacka u Lvova, které spolupracovali se sovětskými partyzány, nacisté a jejich ukrajinští pomocníci 28. 2. 1944 zavraždili 850 místních Poláků (ukrajinští dobrovolníci byli nasazeni v německých oddílech strážních a protipartyzánských).

Dle PL pramenů masakr spáchala jedna skupina 14. granátnické divize Waffen-SS ( Divize Galicia/Halič = 1. ukrajinská). Rusové zaplnili dokonce dvě divize SS, a to 29. granátnickou divizi Waffen-SS, 1. ruská vzniklá z Kaminského brigády v létě 1944, která byla nasazena proti varšavskému povstání, + 2. ruská 30. granátnická divize Waffen-SS, vzniklá taktéž v 8/44).

Přežilí PL svědci uvedli, že rozkazy vydávali němečtí důstojníci (ukrajinským SS vojákům, kteří jako první vstoupili do vesnice, velel německý kpt. SS).

OUN-B a její vojenská frakce Ukrajinská povstalecká armáda UPA ? ?banderovci?, která vznikla v 10/42 po německém potlačení Ukrajinského státu z 30. 6. 1941, a frontová divize SS Galicia byly dvě rozdílné entity.

14. granátnická divize SS (1. ukrajinská Galicia / Haličská divize) byla vytvořena v 4/43 z haličských ukrajinských dobrovolníků (jak z válečných zajatců tak z civilistů), bojovali v ní ale i Slováci a Češi (Williamson Gordon, SS Hitler's Instrument of Terror, Amber books 1994, pp. 123?124 + Rikmenspoel Marc, Waffen SS Encyclopedia, Aberjona Press, 2004. p. 90), také dobrovolníci z Nizozemí.

S myšlenkou na její vytvoření pro její použití na východní frontě přišel právník Otto von Wächter, nacistický guvernér Haliče, jenž měl podporu Himmlera.

Hitler vytvoření slovanské divize SS odmítl.

Divize byla nazvána ?Halič?, slovo Ukrajina nesmělo být použito.

S Wächterem spolupracovala nikoliv OUN/UPA, ale Ukrajinský ústřední výbor (??????????? ??????????? ???????), apolitická organizace, poskytující sociální péči, kterou vedl Volodymyr Kubijovyč, kterému Němci slíbili, že divize nebude nasazena proti západním spojencům a bude na bojovat pouze proti bolševikům. Přísaha věrnosti Hitlerovi byla dobrovolná.

Když byla v 7/1944 Haličská divize Waffen-SS Rudou armádou/RA rozprášena u východohaličského města Brody u řeky Styr, byla stažena a použita na Slovensku proti SNP a proti YU partyzánům. Poté se stala součástí 4. pancéřového sboru Waffen-SS, který byl aktivní v Rakousku.

Na podzim 1943 byli Ukrajinci v jednotkách Wehrmachtu jmenováni vojáky Ukrajinské osvoboditelské armády (???????????? ??????????? ??????? - UVV), která však neměla vlastní politické vedení jako ruská ROA generála Vlasova (viz gen. Žilenkov, plk. Sergej Buňačenko, 1902? 8/1946 oběšen MOW, bolševikům byl vydán Američany), vzniklá v Praze 14. 11. 1944, stejně jako Komitét pro osvobození národů Ruska (KONR/ ? Ruský výbor?), vyhlášený týž den.

Plk. Sergej Buňačenko přes odpor gen. Vlasova prosadil, že vlasovci za pražského povstání bojovali proti Němcům (ruská protibolševická opozice nebyla jednotná, většinově s kolaborací gen. Vlasova nesouhlasila).

Teprve 12. 3. 1945 byl vytvořen za účasti Alfreda Rosenberga loutkový Ukrajinský národní výbor v čele s loutkou Berlína gen. Pavlom Šandrukem (1889?1979 US) a byla vytvořena Ukrajinská národní armáda (UNA), v níž byli zastoupeni i šéfové OUN-M + OUN-B.

Gen. Vlasov vyzval gen. Šandruka ke vstupu do KONR a nabídnul mu funkci svého prvního zástupce. Šandruk odmítl s tím, že Ukrajina může získat samostatnost jen v případě, že bude mít vlastní armádu.

24. 4. 1945 gen. Pavlo Šandruk vyhlásil, že přebírá kontrolu nad Haličskou divizí, ale bylo to jen dekorativní prohlášení, Haličská divize zůstala pod německým velením až do konce války, třebaže nakonec byla začleněna pod Wehrmacht (201. policejní prapor bojující proti běloruským partyzánům).

Dle ukrajinských pramenů masakr v Huta Pienicka spáchaly německé policejní prapory, dle svědků a odborníků byla divize Waffen-SS ?Galicia? doprovázena polovojenskou jednotkou místních ukrajinských nacionalistů pod velením Włodzimierza Czerniawskiho, v níž byli i členové z ukrajinské UPA a ukrajinští obyvatelé z okolních vesnic, kteří se chtěli zmocnit majetku zavražděných.

PL vyšetřování z 7/2001 uvádí, že masakr spáchali PL občané ukrajinského etnika z Východní Galicie, která do 9/1939 spadala pod PL, poté byla anektovaná Kremlem a připojená k SU Ukrajině, od 6/1941 jí obsadili nacisté.

Vesnice spolupracovala se SU partyzány, kteří zde byli mimořádně aktivní v lednu a v únoru 44.

Vojenský velitel vesnice Kazimierz Wojciechowski byl o chystaném zátahu informován dvě hodiny před útokem, ale na útěk z obkličované vesnice již bylo pozdě. Všichni její obyvatelé byli nahnáni do stodoly a upáleni zaživa, včetně Wojciechowského.

Sedm odtajněných svazků vraha Bandery je na internetu, odhalují metodiku práce ministerstva státní bezpečnosti/MGB, včetně výcviku a financování agentů KGB a jejich rodin.

1. svazek obsahuje žádost o přijetí do KGB a životopis Stašinského, psaný jeho rukou a potvrzený členy jeho rodiny, jeho výslechy z roku 1950, jeho sledování a rozbor práce z roku 1951.

Ve 2. svazku již pracuje pod jménem Oleg Taras, infiltroval banderovskou odbojářskou sítˇ v NSR, a předstíral boj proti bolševikům.

Svazek obsahuje jména zatčených a popravených, které KGB udal, a informace o tom, jak KGB pomáhala v NSR šířit jeho ?protisovětskou odbojářskou? legendu.

MGB monitorovalo jeho korespondenci s rodinou, v dopisech Stašinský přesvědčuje rodiče, aby odhodili sebeúctu a již nepodporovali banderovské disidenty v SU, protože podruhé je již od vězení nedokáže uchránit.

Ve 3., 4. a 5. svazku je zdokumentována příprava Stašinského na teroristické činy vůči vůdcům ukrajinského boje za národní nezávislost (mj. uměle vyvolané infarkty, viz nedávný ?infarkt? Vitalije Čurkina a jiných ruských diplomatů a generálů), a vyplácení 400 rublů měsíčně rodičům Stašinského.

6. a 7. svazek dokumentuje vraždu Stepana Bandery a další osud Stašinského: ??????? ???????????? ?????? ?????? ??????? ??????? http://ru. krymr. com/a/28378628. html.

Kreml za rostoucího mezinárodního skandálu se pokusil svést vraždu Bandery na západoněmeckou tajnou službu s tím, že Bandera vlastnil kompromitující dokumenty na ministra Oberländera a vydíral ho, ale v roce 61 Stašinský přeběhl a přiznal se.

Chruščov proto raději sekci KGB pro politické vraždy ?utlumil?, ale odpovědnost za vraždu Bandery Kreml popíral až do Gorbačovovy pěrestrojky.

Profesionální vrah KGB Stašinskij 1961 z lásky ke své německé manželce Inge Paul přeběhl do Západního BER, když mu KGB povolila, aby se ve Východním BER zúčastnil pohřbu svého čtyřměsíčního syna.

Ve své zpovědi Stašinskij napsal, že ničeho nelituje, že zůstal přesvědčeným komunistou, a vraždil jen nepřátele své bolševické vlasti, ale že se stal zrádcem KGB, protože více než KGB miloval svoji ženu, která byla zhrozena zjištěním, že je profesionálním vrahem.

15. 10. 1959 v Mnichově si Stašinský na Banderu počíhal v chodbě domu a speciálně upravenou pistolí vstříkl Banderovi do obličeje roztok kyanidu draselného (cyankali); stejným způsobem o 2 roky dříve zavraždil Lva Rebeta.

Liv Rebet (1912?1957 Mnichov, 45let,bezdětný).

Rebet pocházel z židovské rodiny poštˇáka, která se hlásila k řecko-katolickému náboženství, od mládí působil v organizaci Plast (Národní skautská organizace Ukrajiny), od 17 let v Ukrajinské vojenské organizaci/UVA, vedené pluk. Evženem Konovalecem, stal se klíčovým spisovatelem a ideologem Organizace ukrajinských nacionalistů/OUN, která se v roce 1940 rozdělila na OUN Mělnik a OUN Bandera. Rebet se připojil k Banderovi.

Když Bandera 30. 6. 1941 vyhlásil ve Lvově nezávislou Ukrajinu, byl Rebet ve Lvově v 8/41 Gestapem zatčen a poslán jako Žid do Osvětimi, poté byl převezen do koncentračního tábora  pro politické vězně v Sachsenhausenu v Zellenbau.

Stepan Bandera (1909?1959, tři děti ? Natálie 1941?1985, Andrij 1944?1984, Lesja 1948-2011).

Otec Bandery, řeckokatolický kněz a otec 7 dětí, jenž členy OUN ukrýval, byl zatčen bolševiky v 5/1941,taktéž bratři Banderovy matky.

Stěpán Bandera byl zatčen Gestapem 15. 9. 1941,a internován v BER, Bandera má muzeum v severním Londýně.

Jaroslav Stecko (1912?1986 Mnichov), atentát na Stecka z roku 1960 se KGB nezdařil.

Stecko, rovněž skaut, v letech 1929 až 1934 studoval filozofii na univerzitách ve Lvově a v Krakově, během svých studií se stal členem OUN.

30. 6. 1941 se Stecko spolu se Lvem Rebetem, navzdory zákazu Berlína, podílel na vyhlášení ukrajinské nezávislosti ve Lvově okupovaném Němci, a stal se premiérem Ukrajiny, Rebet místopředsedou vlády. 12 dní na to byl Stecko, jako první z výše uvedené trojice, zatčen Gestapem.

Stecko byl odvezen do Německa, kde však, stejně jako Stepan Bandera, ukrajinskou nezávislost odvolat odmítl, oba dva proto skončili v 1/1942 v KL Sachsenhausen, kde zůstali až do 9/1944, kdy byli propuštěni, aby vedli jednotky, které by se postavily RA (v 10/1942 vznikla UPA/Ukrajinská povstalecká armáda, ozbrojená frakce OUN-B s cílem vytvořit nezávislý ukrajinský stát, proto bojovala proti všem, kteří nezávislé Ukrajině stáli v cestě, zejména proti Polákům a Sovětům, proti kterým se spojovala i s nacisty, třebaže po uvěznění Bandery a Stecka v BER bojovala i proti Němcům.

UPA od 2/1943?3/1944 etnicky od Poláků vyčistila vesnice ve Volyni a v Haliči, obyvatele povraždila, vesnice spálila, viz Lipniki. V PL byla UPA zlikvidována až v roce 47 NKVD a PL tajnou policií, v létě 47 se silné jednotky UPA probíjely přes čsl. území do Rakouska.

Poslední velitel UPA na SU území, Vasyl Kuk, byl zadržen 1954, poslední jednotky UPA na SU území byly zlikvidovány k 1/1956, viz můj článek Otazníky kolem ukrajinských nacionalistů, aneb když mohou v RF beztrestně oslavovat Stalina, atˇnechají Ukrajině ospravedlňovat Banderu.

Ukrajinský nacionalismus, na rozdíl od PL a ruského, nebyl antisemitský, za úhlavní nepřátele považoval Poláky a Rusy, Židé byli označeni za nepřátele až v důsledku spolupráce ukrajinských nacionalistů s nacisty v roce 1941, kdy Stecko koncem června 1941 poslal Banderovi zprávu, že ve spolupráci s nacisty utvořil milici, která se měla podílet na ?odstraňování? Židů v zájmu ochrany obyvatel, a nacisté v této době masově ?jménem Bandery? šířili antisemitské letáky.

Avšak poté, co 30. 6. 1941 BER nepřijal vyhlášení nezávislosti Ukrajiny a banderovci přešli do ilegality, ústředí OUN-B vydalo instrukce, aby rasistické nacistické koncepce a praktiky byly potlačeny (blízký spolupracovník Bandery, jenž měl na Banderu velký vliv, bývalý rakouský důstojník Richard ?Riko? Jary (1898?1969), měl za manželku Židovku (1920 byl Jary držen v čsl. internačním táboře v Užhorodu).

Od roku 1933 Jary spolupracoval s Abwehrem Wilhelma Canarise, stal se agentem Abwehru, a přiměl Banderu rozdělit OUN na M + B; právě Jary založil pobočku OUN-B ve Vídni (viz kniha Třetí karta 1. SU investigativního novináře Juliana Semjonova (1931?1993). Otec Semjonova byl Žid, jenž byl v roce 1952 NKVD zatčen v rámci ?protirevolučního spik nutí?, a málem ubit k smrti, skončil na invalidním vozíku, stejně jako jeho syn Julian Semjonov, jenž v roce 1990 dostal ?infarkt? a ochrnutý ležel na lůžku. Dle investigativního novináře Vladimíra Solověva + Artjoma Borovika (ve svém posledním TV vystoupení TV magnát Artjom Borovik prohlásil, že útoky proti panelákům z roku 1999 provedla Putinova FSB, a připomněl časopisy Der Spiegel a Der Stern, které citovaly Putinova slova: ?Existují tři možnosti, jak ovlivnit lidi ? vydírání, vodka a pohrůžka smrtí?. S Borovikem ?spadlo letadlo? na mezinárodním letišti Šeremetěvo 9. 3. 2000 (39 let) .

Dle historika Jurije Felštinského byl Borovik zavražděn nejen kvůli svým tvrzením o tom, jak FSB zorganizovala bombové útoky proti panelákům, ale proto, že zamýšlel zveřejnit dokumenty o Putinově dětství, jak mu jej vylíčila Putinova biologická matka Vera Putinová, která svého syna Putina poznala, když jej poprvé viděla v roce 1999 v TV. Borovikovi poskytla i fotografie z Putinova dětství a byla ochotná jít na test DNA. Borovik byl zavražděn 9. 3. 2000, 3 dny před jejich plánovaným zveřejněním, prezidentské volby se konaly 26. 3. 2000.

O rozhovor s Verou Putinovou usiloval i známý italský investigativní novinář, který pokrýval Putinovu válku v Čečensku, Antonio Russo, jenž byl zavražděn v noci na cestě k ní na silnici 25 km od Tbilisi nedaleko ruské letecké základny Vasiani (41 let).

Jeho zohavené tělo neslo stopy profesionálního mučení tajnými službami, bezprostřední příčinou smrti bylo rozšlapání hrudního koše. Jeho hotelový pokoj byl vypleněn, notebook, mobil, videokamera a pásky z pokoje zmizely. Vražda nebyla doposud objasněna.

Dle rodinné legendy Richard Jary pocházel z rodiny ukrajinských kozáků, ale historici tvrdí, že byl po matce česko-madˇarským Židem.

Po válce se vrátil do svého rakouského domu v SU okupační zóně, aniž by jej Sověti zatkli, takže byl podezírán, že spolupracoval i s bolševiky, načež se přestěhoval do britského sektoru.

V 1/2010 Juščenko udělil Banderovi vyznamenání Hrdina Ukrajiny, zrušen Janukovyčem, protestovaly i židovské organizace.

Bandera nebyl loutkou Hitlera

Němci Banderu osvobodili z vězení, do kterého jej uvrhly PL úřady, když dostal doživotí za zorganizování vraždy Bronislawa Peratského, PL ministra vnitra.

Bandera veřejně prohlašoval, že o nezávislost Ukrajiny se musí postarat sami Ukrajinci, jakákoliv spolupráce s BER (který o nezávislý ukrajinský stát neměl zájem, ale před vpádem do SU jej některé berlínské kruhy/Abwehr vágně podporovaly, protože banderovci na rozdíl od Mělnikova podmínili svoji pomoc nacistické invazi do SU uznáním Nezávislé Ukrajiny) má jen přechodnou taktickou povahu, proto se v 2/1940 odtrhl od OUN-M/Andreje Mělnikova, úzce napojeného na Abwehr, kterého v Kyjevě nikdo za národního hrdinu nepovažuje.

Na jaře 1941 za neochoty Hitlera spojit se se slovanskou ?pakáží? a pod dohledem Abwehru admirála Canarise Jaroslav Stecko (1912-1986 Mnichov), Mykola Lebed (1909?1998 US) a Roman Šuchevyč (1907?1950, zastřelil se při zatýkání bolševiky ve Lvově) z OUN-B vytvořili v německé části okupovaného PL ukrajinskou legii o 800 mužích, rozdělenou do dvou praporů, Nachtigall + Roland.

30. 6. 1941 prapor Nachtigall vstoupil do Sověty okupovaného Lvova spolu s Wehrmachtem. Stecko vzápětí v budově Lvovské opery vyhlásil nezávislý ukrajinský stát. Hitler zuřil a hrozil, že zastřelí každého, kdo by tuto ?slovanskou škváru? uznal.

Bandera byl zatčen v Krakově 5. 7. 1941, a protože nechtěl Ukrajinský stát veřejně odvolat ani na místním Gestapu ani na Gestapu v BER, strávil přes tři roky v samovazbě v KL Sachsenhausen pro politické vězně. Stejný osud stihl Jaroslava Stecka a další, kteří veřejně vyhlášení nezávislé Ukrajiny neodvolali.

Bolševici v 5/1941 popravili Banderova otce a 2 jeho strýce + 3 jeho sestry deportovali do sibiřských gulagů. Po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny 30. 6. 1941 Gestapo zatklo dva bratry Stepana Bandery, kteří v roce 1942 zahynuli v Osvětimi.

Na podzim 1942 byl na Gestapu vyslýchán i velitel praporu Wehrmachtu Nachtigall Roman Šuchevyč z OUN-B, jenž byl pro vyhlášení Nezávislé Ukrajiny z 6/1941 zbaven velení praporu Nachtigall, jehož zbytky byly v 11/1941 začleněny do 201. policejního praporu Wehrmachtu ? Schutzmannschaft Bataillon 201, jehož ukrajinští příslušníci po potlačení vyhlášení Ukrajinského státu odmítli obnovit svoji přísahu a byli proto posláni domů.

V roce 1944 se však všichni z nich pod vedením Šuchevyče, nezávisle na německém velení, zapojili do vlastní podzemní protibolševické sítě.

Bolševická propaganda obvinila banderovce i ze zločinů, které spáchala NKVD a v jejich očerňování Kreml pokračuje dodnes. Také nacistické zpravodajské služby, soupeřící s Abwehrem, shazovaly na Ukrajinu letáky, ve kterých Banderu označovaly za Stalinova agenta. Banderova OUN-B a její nově vytvořené vojenské křídlo UPA byly nacisty zakázány, třebaže v terénu mezi nimi panovalo nevyhlášené příměří.

25. 9. 1944 německé úřady Banderu osvobodily, dovezly ho do BER a nabídly mu spolupráci proti na západ postupující RA.

Bandera spolupráci opět podmínil uznáním Ukrajinského státu, takže dohody nebylo dosaženo a Bandera zůstal v BER jako zajatec až do konce války. Ani Američané s ním nebyli ochotni vyjednat poválečnou spolupráci proti SU výměnou za vyhlášení nezávislé Ukrajiny.

Pogromy ve Lvově

Poláci tvrdí, že se prapor Nachtigall po svém vstupu po boku Wehrmachtu do města, účastnil pogromů ve Lvově proti Polákům, komunistům a Židům (potvrdil i Simon Wiesenthal, jehož matka při pogromech zemřela, on unikl o vlásek), a proSU sympatizantům všeobecně.

Týden před vstupem Wehrmachtu do Lvova NKVD ve Lvově v uniformách banderovců pořádala pogromy proti třídním nepřátelům, ve zdejších věznicích postřílela 2500?7000 svých odpůrců, stejně tak v dalších západoukrajinských městech (Drogobych,Stanislav/Ivano-Frankivsk, Ternopil, Rivne/Rovno). Také příslušníci UPA nosili nejrůznější uniformy, Wehrmachtu či rudoarmějecké, ti však z důvodu, že neměli peníze na vlastní, na čepici ale měli vždy znak trojzubce.

Popraven NKVD byl mj. bratr Romana Šuchevyče.

Zápach z rozkládajících se těl v letním vedru byl tak strašlivý, že Němci při vstupu do těchto věznic měli nasazené plynové masky.

Ukrajinská vyšetřovací komise lvovského masakru, kterou z historiků v roce 1997 ustavil prezident Leonid Kučma, tvrdí, že pogromy zorganizovala nacistická SD a neorganizovaný dav ukrajinských nacionalistů.

Účast praporu Nachtigall vyloučili z důvodu, že v době masakru byla vyhlášena Nezávislá Ukrajina, a příslušníci praporu dostali týden volna. Jejich německý velitel Theodor Oberländer byl kvůli vyhlášení Nezávislé Ukrajiny 30. 6. 1941 degradován a odvolán zpět do Prahy.

Účast praporu Nachtigall na masakru ve Lvově vykonstruoval v roce 1960 Kreml, aby zničil tehdejšího západoněmeckého ministra pro vysídlence Oberländera.

Banderovci a sovětské orgány státní moci, aneb kdo zabil kolik civilistů.

Podle Zprávy o počtu SU občanů, které zavraždili banderovci v letech 1944?1953, kterou podepsal šéf ukrajinské KGB Vitalij Fedorčuk (šéfem federální KGB byl v měsících 5?12/1982) 17. 4. 1973, ukrajinští nacionalisté zavraždili 30 676 lidí, z toho 8250 příslušníků SU armády a bezpečnostních jednotek.

(Právě Fedorčuk poslal v 9/1983 novému gen. tajemníkovi Konstantinu Černěnkovi jako osobní pozornost vzácnou rybu, která Černěnkovi způsobila prudkou otravu, takže se z něho stal během měsíce invalida, který na tom byl jen o málo lépe než umírající Andropov, viz 20. 6. 2008 Nesmrtelnost rozkazem (vzpomínky ruského kardiologa).

Podle odtajněného dekretu Prezidia ÚV KS z 25. 5. 1953 O otázkách týkajících se západní Ukrajiny, bolševické úřady ve stejné době zavraždily 153 000 ukrajinských civilistů, 134 000 dalších ukrajinských civilistů poslaly do vyhlazovacích gulagů, a 203 000 dalších ukrajinských civilistů deportovaly do středoasijských republik.

Co se týče metod zabíjení, obě strany projevily nejen vůči zajatcům protistrany mimořádnou krutost ? např. ukrajinského rusofilního bolševického spisovatele socialistického realismu Jaroslava Halana (1902?1949), jenž svými pamflety vulgárně útočil na ukrajinské nacionalisty, v jeho bytě ve Lvově zaživa sekerou rozsekal student Lesotechnického institutu, člen OUN, katolík Michail Stachurov poté, co Halan zveřejnil satiru s názvem Plivu na papeže! (Pius XII).

Ukrajinští nacionalisté vraždili ruské civilisty, které Kreml úmyslně vysílal, oficiálně za prací, na západní Ukrajinu, aby zaplnili místa (a domy) po deportovaných Ukrajincích.

SU úřady zajaté banderovce popravovali veřejným oběšením na náměstích a mrtvá těla nechávali pro zastrašení obyvatel na oprátkách několik dní viset.

Civilisté, kteří se je snažili odříznout a pohřbít, byli zatčeni.

Aby odradili západní Ukrajince od podpory ukrajinských nacionalistů, speciální komanda MGB/předchůdce KGB v převlečení za ukrajinské nacionalisty přepadávala odlehlé západoukrajinské vesnice, vraždila obyvatele a plenila jejich majetek.

Ve slavné povídkové knize Jeden den Ivana Denisoviče Solženicyn popisuje, jak SU bolševické úřady odsoudily jednoho západoukrajinského nezletilce ?Hopčyka? jako dospělého za to, že nesl banderovcům do lesa mléko.

50 let od zveřejnění Solženicynova Ivana Denisoviče Šuchova - Militaria

Z Pamětí Banderova vraha Bogdana Stašinského

V roce 1950 (19) jsem jednoho dne jel bez jízdenky vlakem ze školy ve Lvově. Tajný agent v civilu, jenž mě zadržel, slíbil, že mne nenahlásí, pokud budu přes své sestry, které byly členky OUN, rozšiřovat dezinformace o UPA. Podporovatelé OUN byli i moji rodiče.

A tak jsem zradil svoji rodinu, rozšiřoval jsem dezinformace a infiltroval UPA s KGB agenty na každém kroku.

V roce 54 jsem se v Kyjevě na příkaz KGB intenzívně učil němčinu a polštinu, a také být jako profesionální vrah bezohledný, krutý a bez emocí. Kurz zabijáků jsem dokončil ve svých 24 letech, kdy jsem převzal identitu Josefa Lehmanna. Ve stejnou dobu jsem však potkal Němku Inge Pohl, do které jsem se na první pohled zamiloval.

Inge znala jen moji novou identitu, chtěl jsem se s ní okamžitě oženit, KGB byla zděšena. Já však neustoupil, tak nám svatbu povolila za podmínky, že si Inge požádá o SU občanství, a bude pracovat pro KGB, bytˇ jen jako obyčejná úřednice. Do zahraničí jsme nikdy nesměli vycestovat společně.

V roce 1957 jsem ve svých 26letech kyanidovým roztokem z pistole, vstříknutým do obličeje, zavraždil ukrajinského nacionalistického spisovatele a intelektuála Lva Rebeta. Toxické výpary kyanidového roztoku zabíjely po 15 minutách, nezanechávaly žádnou stopu, z těla se vypařily, a vyvolávaly dojem, že jde o infarkt. Druhý den noviny skutečně psaly, že Rebet zemřel na infarkt.

Měl jsem radost, jak se mi to krásně povedlo.

Stejným způsobem jsem zabil Stepana Banderu, byl jsem naprosto bez emocí, spokojený, jak poctivě pracuji pro SU vlast.

Psychický otřes jsem zažil až při jednom obědě s mojí ženou, když mi sdělila, že je těhotná. Byl jsem v šoku, v hlavě se mi začaly rojit výčitky, protože moje žena neznala moji pravou identitu.

Věděl jsem, že můj KGB moskevský byt KGB odposlouchává, a když jsem ráno přišel do práce, můj šéf mne přivítal slovy: ?Atˇ jde na potrat!?

Protože jsem se považoval za nenahraditelného agenta KGB, navrhl jsem manželce potrat; začala vřískat, poté usedavě plakat. Od té chvíle jsem měl jasno ? dítě si necháme, odejdu od KGB.

KGB byla opět v šoku, stále mně však vyplácela měsíční plat ve výši 2500 rublů, ale odtrhla nás ? moji ženu převezla do východního BER, mne si nechala v MOW.

Zdokonalil jsem se v dalších západních jazycích, a dostal jsem za úkol zavraždit Jaroslava Stecka, mise však byla na poslední chvíli odvolána, a já se opět stal agentem KGB v karanténě, tj. v izolaci, a jen občas jsem vídal svoji těhotnou ženu.

Pochopil jsem, že nejsem nenahraditelný agent, jen pouhý KGB nástroj, a při jednom setkání jsem ženě prozradil svoji pravou identitu.

Byla zděšena, vyčetla mi nemorálnost, a chtěla po mne, abych okamžitě zavolal na US ambasádu a přiznal se. Oba jsem se shodli, že musíme utéci na Západ.

V BER moje žena porodila krásného chlapečka, byli jsme vděční, že se nám narodil zdravý syn Petr.

Vděčnost byla na nic. A) verze: Jednou žena našeho čtyřměsíčního syna nechala v péči KGB souseda ? chlapeček se onu noc udusil. B) verze: Náš syn náhle onemocněl, dostal vysokou horečku a zemřel. Žena mi tuto zprávu do MOW z BER zavolala 8. 8. 1961.

Přesvědčil jsem KGB, že by Inge mohla ve svém zoufalém rozpoložení něco provést a na německých úřadech požadovat, aby mi bylo dovoleno jet na pohřeb, proto KGB můj odjezd v doprovodu mého kontrolora pplk. Jurije Alexandrova povolila.

Pplk. KGB Alexandrov mne vyzvedl 10. 8. 1961, letěli jsme vojenským letadlem. Měl jsem u sebe veškeré své pravé, jakož i veškeré KGB padělané osobní doklady, pasy a řidičské průkazy, což jsem nesměl, mohl jsem si vzít jen falešný pas KGB vystavený na jméno Alexandr Krylov, ale risknul jsem to. Neprohledali mne a Alexandrovovi jsem předal obálku jen s několika padělanými doklady. Alexandrov mi sdělil, že po BER budou s manželkou jezdit jen v KGB autě s KGB řidičem, čímž se vyhlídky na útěk snížily na nulu.

V BER jsem přemluvil Inge, abychom utekli ještě před pohřbem, protože poté nebudeme mít šanci. Vyšli jsme z domu jejích rodičů společně s jejím bratrem Fritzem zadem. Z předměstí Dallgow to bylo vlakem do Západního BER jen dvě zastávky.

Ale protože do Západního BER utíkaly stovky lidí denně, východoněmecká policie kontrolovala dokumenty na poslední zastávce, proto jsme museli najít jinou cestu.

Také jsme se nemohli objevit na nádraží v Dallgow, kde měla KGB umístěného agenta.

Rozhodl jsem se, že vyrazíme z nedaleké vesnice Falkensee, kam to pěšky trvalo 45 minut, a že nepojedeme vlakem, ale taxíkem. Taxíkář souhlasil, že nás vezme do východního BER, ale na hranicích mezi NDR a východním BER po nás hlídka chtěla doklady. Předložil jsem jí průkaz na jméno Josef Lehmann, nechala nás projet.

Poté jsme se rozloučili s bratrem Inge, kterému jsme dali 300 marek na pohřeb.

Nasedli jsme s Inge na S-Bahn, a aniž bychom narazili na policii, vystoupili jsme na Gesundbrunnen, první stanici v Západním BER.

Vzali jsme si taxi a jeli do bytu tety Inge a za půl hodiny na policejní stanici v době, kdy již Alexandrov na pohřbu zjistil, že jsme zmizeli, a tři hodiny předtím, než východoněmecká policie začala natahovat ostnatý drát ? Berlínskou zeď.

KGB okamžitě začala v panice stahovat své agenty, které Bogdan Stašinský znal, a vyslala své zabijáky, aby Stašinského umlčeli, aby nepromluvil. V sázce byla mezinárodní prestiž SU.

13. 8. 1961 CIA Stašinského dopravila do Frankfurtu, kde byl vyslýchán.

CIA od samého počátku čelila problému s jeho identitou ? předložil pasy a řidičské průkazy na tři jména: Bogdan Stašinský, Josef Lehmann a Alexandrov Krylov. CIA nedokázala ani ověřit jeho tvrzení, že zabil Rebeta a Banderu, navíc o Rebetovi byl každý přesvědčen, že zemřel na infarkt, a Banderovu kauzu CIA uzavřela s tím, že jej otrávil někdo z jeho blízkých, nikoliv nějaký osamělý vlk bloumající po ulicích v Mnichově s podivnou tubou v kapse. Stašinského výpovědˇ nejenže zněla podezřele, ale nedávala ani smysl.

CIA proto Stašinského jako nedůvěryhodného přeběhlíka s pochybnou identitou bez zpravodajské a operační hodnoty 1. 9. 1961 předala západoněmeckým úřadům.

Stašinský byl zklamaný, že mu CIA nevěří, že spáchal to, co spáchal, a pro co jej KGB chce zabít.

V 10/1962 byl západoněmeckým soudem odsouzen za zločiny, o kterých tvrdil, že je spáchal, na 8 let do vězení, a se slovy, že je vinen, šel do vězení rád, protože německé vězení pro něj bylo nejbezpečnější místo na světě (již 1. 1. 1966 byl podmíněně propuštěn). Kdyby nebyl odsouzen, mohl být vydán KGB. Ale i západoněmecké kriminalisty a úřady musel přesvědčovat, zpočátku mu nevěřily jako CIA, protože obě úmrtí nespojovaly.

Stašinský nejprve přesvědčil vrchního komisaře Fuchse, když šel Fuchs osobně ověřit, že v onom domu, kde zavraždil Banderu, 2x zlomil své klíče, než dveře otevřel. Fuchs v zámku kovové úlomky od klíčů našel, a shodovaly se i Stašinského výpovědi o datumech, kdy přespával v hotelích. Stašinský poté na místech činu předvedl přesnou rekonstrukci obou vražd.

Tiskový mluvčí východoněmecké vlády Kurt Blecha uspořádal tiskovou konferenci, na které tvrdil, že jde jen o intriky západoněmecké tajné služby, zatímco Kreml až do pěrestrojky tvrdil, že Banderu zavraždili západoněmečtí neonacisté.

Co se stalo se Stašinským po jeho propuštění z vězení v 1/1966, je záhadou, zmizel z očí veřejnosti, žije ale pod jinou identitou dodnes, údajně v JAR (neměla diplomatické styky s SU).

Viz prof. historie Serhij Plokhy a jeho kniha Muž s jedem v pistoli.