60. výročí bitvy o Stalingrad

V roce 1943 skončila největší bitva druhé světové války, která znamenala zlom na východní frontě.

Nejen v Čechách, ale kupodivu i jinde ve světě proběhlo loni (2002) téměř bez povšimnutí 60. výročí bitvy u Stalingradu. Snad to bylo tím, že svět měl trochu jiné starosti v souvislosti s jinou hrozící bitvou, s bitvou o Bagdád. Posledního ledna 2003 uplynulo potom 60 let od chvíle, kdy se v tak zvaném stalingradském kotli vzdal von Paulus, na poslední chvíli povýšený Hitlerem na maršála v domnění, že vysoká hodnost zabrání jeho kapitulaci (žádný německý maršál se ještě nikdy v historii nevzdal), se zbytky 6. armády a 4. tankové armády.

Co tomu předcházelo? Po neúspěchu u Moskvy v první třetině roku 1942 se Hitler rozhodl dobýt důležité průmyslové a zemědělské oblasti na jihu Ruska, a především kavkazská ropná pole. V létě byla zahájena německá ofenzíva, jejímž hlavním cílem byl Stalingrad (dnes Volgograd), velké průmyslové město na březích Volhy. Dobytí města bylo důležité nejen ze strategických důvodů – dosáhlo by se tak přetnutí sovětské zásobovací linie po Volze k jednotkám na obléhaném Kavkaze – nejenom kvůli tomu, že bylo střediskem rozsáhlé zbrojí výroby, ale také z prestižních důvodů, nebo» město neslo Stalinovo jméno. K útoku byla připravena 6. armáda pod velením generála von Pauluse, která vyrazila 17. 7. Již předtím ji však Hitler oslabil tím, že odvelel některé jednotky k útoku na Kavkaz. Na konci srpna postupovala ke Stalingradu vedle Paulusovy armády také 4. tanková armáda generála von Kleista. Němci dosáhli předměstí města, ale narazili zde na tvrdošíjný odpor sovětské 62. armády pod velením generála Čujkova. Letecké útoky luftwaffe zápalnými bombami zničily většinu dřevěných domů ve městě, kde vypukly nejtvrdošíjnější boje celé druhé světové války. Bojovalo se o každou budovu, v ulicích, v domech, dokonce i v podzemí a v kanalizaci. Objekty často přecházely z jedněch rukou do druhých v rozmezí pár hodin. Němci pronikli tak daleko, že dokonce postřelovali sovětské vojáky zásobující z druhého břehu obránce, opřené o řeku Volhu. Koncentrace německých sil ve Stalingradu však odčerpávala zálohy z kryjících je křídel, která už tak byla neúnosně roztažena na stovkách kilometrů jak ne sever, tak na jih. V polovině září sovětské síly ve Stalingradu držely pouze patnáctikilometrový pruh města podél Volhy, jenž byl pouze tři až pět kilometrů široký. Budovy ve městě byly přeměněny v hromady trosek, takže ulice byly pro vozidla a tanky neprůchodné. Němci a jejich spojenci začínali poci»ovat následky velkých ztrát, nedostatek zásob, celkovou únavu a obavy z nadcházející ruské zimy. Ve Stalingradu bojovala po boku Němců také řada Rumunů, Italů a Maďarů.

Koncem listopadu zahájila Sovětská armáda velkou protiofenzívu, naplánovanou generály Žukovem, Vasiljevským a Voronovem. Umrzlý sníh umožňoval pohyb tankům, za nimiž postupovala další vozba. Čas byl vhodně zvolený i proto, že se v té době Spojenci vylodili v Africe. Jednotky donského frontu pod velením Rokossovského, jihozápadního frontu gen. Vatutina a Stalingradského frontu gen. Jeremenka provedly obchvat ze severu a jihu, prorazily německé linie a 23. 11. 1942 dokončily obklíčení nepřátelských armád. Zbývajících 250 000 příslušníků 6. a 4 armády tak bylo polapeno v kotli. Německé vrchní velení žádalo Hitlera, aby Paulusovi povolil ústup, ale ten to odmítl a naopak požadoval, aby vojáci vytrvali na místě a bojovali. Paulusova situace se dále zhoršovala, protože luftwaffe nedokázala zásobovat obklíčené dostatečným množstvím potravin, léků a dalšího materiálu. V polovině prosince Hitler dovolil jednomu z nejtalentovanějších německých velitelů, polnímu maršálovi Erichu von Manstein, aby vytvořil speciální armádní sbor a pokusil se probít se na východ, prolomit obklíčení a Paulusovy síly vyprostit. Přitom však odmítl dovolit Paulusovi probíjet se Mansteinovi vstříc. Paulus přes zoufalé Mansteinovy výzvy odmítal porušit rozkaz vytrvat na místě a tak se pokus o vyproštění z kotle nepodařil. Fatální Hitlerovo rozhodnutí a tupá poslušnost Paulusova tak dovršily německou tragédii. Hitler fanaticky žádal bojovat do posledního muže, ale Paulus se nakonec rozhodl zachránit životy zbývajících vojáků a 31. ledna 1943, tedy před rovnými šedesáti lety, kapituloval. 91 000 omrzlých, vyhladovělých vojáků včetně 24 generálů padlo do zajetí, které přežil jenom zlomek z nich.

Po německých armádách zůstal v ulicích města pouze šrot.

Stalingrad, kromě toho, že se jednalo o největší bitvu války, byl významný jak ze strategického, tak z prestižního hlediska. Především znamenal obrat ve válce. Ačkoliv sovětskou armádu čekaly ještě mnohé další tvrdé boje a neúspěchy, od vítězného završení stalingradské bitvy začala vytlačovat agresora na západ. Od Stalingradu vedla cesta Rudé armády již do Berlína. Němci utrpěli nejenom ztrátu dvou armád, ale také ztrátu cenných záloh, ztrátu prestiže a poprvé narazili na rostoucí profesionalitu mladých sovětských velitelů. Buldočí houževnatost prostého ruského vojáka už znali. Obránci ovšem utrpěli větší ztráty než útočníci. Němci ztratili u Stalingradu na 300 000 mužů, sovětské ztráty se uvádějí ve výši 1 100 000 vojáků. Opravdu krvavá daň za vítězství.

Toto vítězství vybojovali sovětští vojáci, nutno si však uvědomit, že by nebylo možné bez dodávky nejrůznějšího vojenského materiálu, včetně oněch proslulých válenek, ze Spojených států. Spojenci dodali do Sovětského svazu za celou válku 395 883 nákladních vozů, 2 700 0000 tun benzínu a množství dalšího materiálu a zbraní, včetně letounů, jak Sověti sami později dobrovolně připustili. Sovětský průmysl by nebyl schopen úspěšnou obranu a ofenzívu zásobovat. To Sovětům nevadilo, aby po celou studenou válku tento fakt popírali. A přes velkou strategickou prozíravost nelze nevidět, že i zde vítězila asijská despocie hlavně díky tomu, že pro ni masy lidských bytostí znamenaly a dosud bohužel znamenají jen tu příslovečnou potravu pro kanóny.

Konec snů o německém vítězství.