1940

Ukázka z knihy OTTO KRETSCHMER, jejíž dotisk právě vychází.

 

Co se týče kriegsmarine, na začátku roku 1940 byla poznamenána organizační přestavbou ponorkové zbraně. Zatímco dříve byly flotily označovány jmény hrdinů první světové války, od nynějška dostaly číselné označení. Původní flotila – Weddigen – dostala nyní titul „1. ponorková flotila“ a k jejím osmi existujícím ponorkám byly nyní přidány další ponorky typu II z nyní zaniklých flotil Lohs a Emsmann, takže 1. ponorková flotila měla nyní celkový stav sedmnáct U-Bootů.

…

Otto Kretschmer zahájil svou šestou bojovou plavbu, zrovna když severní Evropa zažívala nejkrutější zimní období za dlouhá desetiletí. V některých částech Německa zaznamenali nejnižší teploty za posledních sto let. Do poloviny prosince 1939 moře kolem Německé zátoky zamrzlo a led vydržel sto dní. Po Labi byly unášeny velké kusy ledu a teplota ve velkém přístavním městě Hamburku poklesla 13. února 1940 na minus 29,1 ºC. U-23 odrazila od Tirpitzova mola ve 23:57 hodin 8. ledna 1940 a proplouvala kanálem císaře Viléma s pomocí remorkéru Monsun a ledoborce. Za přístavem Brunsbüttel v ústí Labe eskortu vystřídal remorkér Eisfuchs, který ji potom předal lodi pro prorážení minových polí, které asistoval další ledoborec.

Otto Kretschmer

Kromě hrozícího celkového poškození trupu ledem byly ohroženy také citlivé záklopky torpédometů, případný náraz do ledu by je mohl vyřadit z provozu a tak se U-23 vlekla pozvolna k moři, až u bóje Elbe 1 provedl Kretschmer rutinní ponor, aby vyzkoušel celistvost trupu po prodělaných opravách v loděnici a zbystřil smysly posádky po dnech strávených na pevnině.

Kretschmerovy rozkazy mu opět stanovily, aby hlídkoval u Orknejských ostrovů, a tak zamířil s U-23 na sever a k zátoce Inganess, kde hodlal pátrat po případné kořisti, která mohla uniknout průzkumným letounům. Podmínky na hladině byly vcelku příznivé, bylo jasno a bezvětří, ačkoliv panoval krutý mráz, a tak U-23 pokračovala 10. ledna v plavbě většinou vynořená. Vepředu byly hlášeny nepřátelské ponorky, nicméně hydrofony vlečené v maximální hloubce šedesáti metrů nezaznamenaly žádnou stopu po kradoucím se nepříteli.

V 16:23 následujícího dne, přibližně šedesát námořních mil východně od přístavu Wick byl v dálce na pravoboku spatřen parník plující na západ směrem ke Skotsku kurzem, jenž měl překřížit dráhu ponorky. Kretschmer se ponořil, jakmile se loď přiblížila a připravoval se k torpédovému útoku pod hladinou. Odhadoval tonáž cíle na 3 000 tun a mylně jej identifikoval jako tanker. V 18:33 hodin Kretschmer vypálil první torpédo, G7a, které se spořádaně blížilo k lodi, dokud po uplutí 260 metrů předčasně nevybuchlo nedaleko jejího pravoboku. Na palubě norského parníku SS Fredville velitel Ole N. Johansen okamžitě nařídil zastavit všechny motory a jeho posádka v počtu 16 mužů se připravovala opustit loď. Ačkoliv nespatřil žádnou nepřátelskou loď, Johansen se obával, že došlo k nárazu na minu, anebo k sabotáži, neboť tak zvaná „Wollweberova liga“ byla zodpovědná za nastražení výbušnin na paluby řady skandinávských nákladních lodí. Johansen pravděpodobně neměl podezření, že by se mohlo jednat o útok ponorky, protože jeho loď plula s balastem z Drammenu do Methilu, kde měla naložit uhlí a zamířit do Osla. Měla jasně osvětlenou neutrální vlajku namalovanou na obou stranách trupu, jasně viditelnou za dne i za noci.

Mapa trasy U-23 na šesté bojové plavbě.

 

Zatímco posádka nasedala do záchranných člunů, Johansen zůstal na palubě a zanedlouho povolal své muže zpět, protože po nečekané explozi nebyly zjištěny žádné škody. Druhý palubní důstojník, Arthur E. S. Knudsen sestoupil do nákladního prostoru Fredville a potvrdil, že trup není nijak narušen a že nejsou patrné žádné vzniklé škody. Mezitím Kretschmer vedl U-23 pomalým obloukem kolem stojící nákladní lodi, očividně stále v nevědomosti o tom, že má neutrální označení. V 19:11 vypálil druhé torpédo, ale s žádným viditelným účinkem, protože elektrické G7e nezanechávalo žádnou stopu, kterou by mohl sledovat: buďto jasně minul cíl, anebo torpédo selhalo. Několik členů norské posádky pokračovalo v prozkoumávání vnějšího pláště trupu pomocí baterek z nitra malého záchranného člunu, přivázaného lany. Ani oni nenašli žádné viditelné poškození a tak se vrátili na palubu, zatímco Johansen činil přípravy k opětovnému vyplutí. Ve chvíli, kdy byl jeřáby zvedaly malý člun na palubu, Kretschmer vypálil třetí torpédo a to směřovalo přímo a bez odchylky k lodi, kterou zasáhlo na levoboční zádi, v blízkosti komína, a rozervalo trup. Jak ledová voda proudila rozervaným pláštěm lodi a do strojovny, rozpálený trojčitý expanzní parní stroj s kotlem vybuchl. Výbuch rozlomil loď v blízkosti nákladového jícnu 4. Záď se potopila v necelých třech minutách, ale přední část lodě tvrdošíjně odmítala jít ke dnu. Kretschmer nepochyboval, že jeho oběť je odsouzena k zániku a tak se rozhodl okamžitě odplout, zatímco byl stále ponořen, aby dodržel plánovaný harmonogram diktovaný přílivem a odlivem, proudy a střídáním dne a noci.

Nemohli jsme čekat, až se příď potopí, protože se blížil čas plánované operace v zátoce Inganess. Z tohoto důvodu by měla ponorka být okolo 04:00 hodiny nedaleko Auskerry, takže stále může plout pod rouškou tmy vynořena v blízkosti Stronsay Firth.

Kretschmer vedl U-23 pryč od zasažené norské lodi, která se za ním zvolna potápěla. Z šestnácti mužů posádky bylo jedenáct zabito, včetně Knudsena, který byl stále ještě v nákladovém prostoru, když torpédo vybuchlo. Loď se potápěla tak pomalu, že pět přeživších využilo příležitosti a pravidelně opouštěli záchranný člun, vraceli se na palubu a hledali nějaké další přeživší. Později je vyzdvihla jedna švédská loď a vzala je do norského přístavu Kopervik. O několik dní později, 16. ledna, proběhlo v Arendalu slyšení před námořním soudem, který přeživší posádku důkladně vyzpovídal. Vzhledem k tomu, že v dohledu nebyla žádná loď a v přístavu byla loď přísně střežena, takže se dala vyloučit sabotáž, byl učiněn závěr, že SS Fredville byla potopena minou.

Ačkoliv Kretschmer zaznamenal úspěch, byl rozladěn výkony svých torpéd. Byl by ještě zklamanější, kdyby správně identifikoval cíl jako běžnou nákladní loď, nikoliv tanker, o pouhé polovině tonáže, kterou odhadoval. Zdá se, že měl na palubě jenom čtyři torpéda místo obvyklých pěti, takže vyčerpal většinu své munice. Německé zásoby torpéd byly v průběhu roku 1939 relativně malé; výroba probíhala na pěti místech: v Deutsche Werke v Kielu, v továrně Julius Pintsch v Berlíně, v Auto-Unionu ve Zwickau, u Borgwarda v Brémách a v továrně Planeta v Drážďanech. Před válkou bylo měsíčně vyrobeno ubohých sedmdesát kusů, a ačkoliv do jara 1941 počet vzrost na 1 000, v letech 1939 a 1940 byly veškeré zásoby určené pro kriegsmarine velice nízké.

20:15: Nabili jsme rezervní torpédo (G7e) do torpédometu III. Naneštěstí, po vystřelení tří torpéd nám zůstalo pro hlavní operaci jen jedno. Ale považoval jsem za nezbytné zničit ten tanker.

Ostrov Stronsay, ukrytý v ranní temnotě, se začal rýsovat na levoboku, téměř přesně podle plánu v 04:30 h. Počasí se do značné míry zmírnilo a klidnou vodní hladinu čeřil jen slabý vánek. Petersen otočil U-23 v tu chvíli ostře na jih a v 05:10 proplula ponorka mezi britskými hlídkovými plavidly, sešikovanými východně od úžiny Auskerry, přičemž využil toho, že měsíc byl v novu a panovala téměř naprostá tma. Kretschmer napočítal celkem jedenáct traulerů, vznášejících se tiše na zčeřené hladině.

U-23 minula v 06:12 severovýchodní cíp poloostrova Deerness a o nějakých dvacet minut později se opatrně vynořila v zátoce Inganess za jedinou hlídkující lodí, která nejevila známky, že by si kradoucí se ponorky povšimla. Zde Kretschmerovi pozorovatelé zahlédli veliký, na kotvě tiše ležící tanker, odhadovaný na 8 000 až 10 000 tun, vytouženou kořist, kterou Kretschmer doufal skolit, pokud nedokáže najít nějakou velkou válečnou loď Královského námořnictva. Protože na palubě zbylo už jen jedno torpédo, bylo palebné řešení vypočítáno obzvláště pečlivě a přesně. Torpédo bylo vystřeleno v 06:50 h a explodovalo téměř přesně uprostřed trupu. Dánský tanker Danmark o 10 517 tunách přepravoval 8 200 tun benzínu a 5 760 tun petroleje z Aruby s konečným určením do Nyborgu a výbuch rozlomil loď ve dví. Záď se potopila a přední část byla zvolna unášena k pobřeží, kde uvázla na mělčině. Náklady na opravu by byly větší než celková ztráta a tak byla přední část později stažena z mělčiny a sloužila v Inverkeithingu Britům jako plovoucí skladiště topného oleje. Ze čtyřicetičlenné posádky dánské lodě nikdo nezahynul, protože většina z nich byla na pevnině. Britské úřady netušily, co explozi způsobilo, předpokládaly, že nejpravděpodobnější příčinou byla letecká puma. Nový IIWO ponorky, L.z.S. Hans-Joachim von Knebel-Döberitz (často nazývaný Hans-Jochen), který na palubě U-23 prodělával svoji první plavbu, později na událost vzpomínal takto:

Byli jsme moc pyšní a šťastní. Britové nevěřili, že bychom mohli být tak blízko kotviště a když torpédo vybuchlo, prohledávali světlomety oblohu, protože si mysleli, že jsme luftwaffe. Dokonce do vzduchu stříleli. Pro mě to samozřejmě byl obrovský zážitek, vždyť jsem byl na své první plavbě. Potom jsme se otočili a opět jsme propluli těsně kolem hlídek, ale dostali jsme se odtud v jednom kuse.

Ačkoliv nedaleká hlídková loď nejevila známky toho, že by je spatřila, Kretschmer vyvedl U-23 z mělké zátoky plnou rychlostí a zamířil na otevřené moře a do potenciálního bezpečí hlubiny pro případ, že by se ponorka musela ponořit. V 08:20 h byla spatřen další parník, jak směřuje ke Kirkwallu, ale Kretschmer už neměl žádnou munici. U-23 dostala rozkaz vrátit se do Wilhelmshavenu a v 09:32 hodin 15. ledna vplula s pomocí remorkéru a ledoborce do přístavu.

 

Zvláštní postřehy:

1. Trasa parníků v kvadrantu 1228 východ jak na východních, tak západních kurzech.

2. Trasa parníků na Orknejích vysoko mezi 2º Z a 2 º10´ Z, jak na severních, tak na jižních kurzech.

 

Z válečného deníku FdU Západ:

U-23 vplula do Wilhelmshavenu po splnění mise na Orknejích. Po krátkém odpočinku, zhruba 19. ledna se vrátí do operační oblasti Orkneje–Shetlandy.

Kretschmer byl jak na sebe, tak na posádku tvrdý. Ačkoliv si zachovával nezaujatý profesionální přístup jak na moři, tak na pevnině a šel tak daleko, že káral příslušníky posádky, kteří byli během dovolené spatřeni opilí na veřejnosti, stále se ke svým mužům choval lidsky a s porozuměním. Zatímco o Güntheru Prünovi bylo známo, že je mezi svými muži na osobní úrovni neoblíbený, Kretschmer se těšil jistému stupni oddanosti, která by byla nemyslitelná, kdyby se choval čistě jako vojenský pedant. Ačkoli úspěch velitele v boji se přenášel i na jeho posádku a mohl stačit k udržení loajality, nezasloužil se sám o sobě o vznik kamarádského pouta, které se Kretschmerovi podařilo navázat s muži na palubě U-23 a později na U-99. Na počátku roku 1940 byly Kretschmerovy úspěchy poměrně skromné, pokud jde o potopenou tonáž anebo prestižní nájezdy, jako byl ten ve Scapa Flow.

Jedna ze zlatých podkov navařených na věži U-99. Podle britské tradice byla podkova pověšena obráceně, aby „štěstí z podkovy neprchlo“ otevřeným koncem.

 

Na posádku U-23 byly kladeny vysoké nároky, co se týče výkonnosti a tak ponorka trávila mezi hlídkovými plavbami v přístavu jen zcela nezbytnou dobu. Byla vyslána na moře opět 19. ledna a cílem byly opět Orknejské a Shetlandské ostrovy. Během deseti dnů hlídkování se Kretschmer musel vypořádat s obtěžujícími protiponorkovými sítěmi nepřítele, hlídkujícími ozbrojenými traulery, poruchou gyrokompasu a co bylo nejhorší – s poruchami torpéd. Dva dny po vyplutí z přístavu se neúspěšně pokusil o hladinový útok na 1 000tunový parník. Torpédo s magnetickým zapalovačem obloukem zmizelo ve tmě bez nějakého viditelného výsledku. Příštího rána, v 05:42 h, následoval další útok proti druhé nákladní lodi. Tiesenhausen vypálil „úhoře“ z torpédometu 1 na vzdálenost pouhých 300 metrů, ale opět bez viditelného výsledku. Oba útoky byly provedeny na krátkou vzdálenost a téměř v přesném pravém úhlu a jejich selhání bylo jak k vzteku, tak nepochopitelné.

 

Měli jsme nejhorší torpéda na světě, která prostě nefungovala. Torpédo se spouštěcím mechanismem, který byl magnetický, muselo být vystřeleno pod loď a poté měl následovat výbuch, který by zlomil kýlový plát a tak by [cíl] šel okamžitě ke dnu. Takhle to ale prostě nevycházelo. Torpéda tak hluboko nevybuchovala, 50 procent z nich byly zmetky, které vůbec nevybuchly. Některé vybuchovala předčasně, anebo pozdě, na konci dráhy. Prostě si dělala, co chtěla, ale jenom ne to, co měla. To byla hrozně nešťastná doba na začátku války a když jsme nakonec dostali rozkaz nepoužívat magnetické zapalovače, ale spoléhat na odpálení nárazem, zjistili jsme, že naše torpéda plují příliš hluboko a k žádnému nárazu nedojde, rozhodně ne v případě torpédoborců … možná by to fungovalo u tankerů s hlubokým ponorem, anebo u velkých lodí, ale ne u torpédoborců.

 

Kretschmer a posádka na palubě U-23 nevěděli, že ve Wilhelmshavenu Dönitz svolal naléhavou schůzi členů torpédového inspektorátu, aby prodiskutovali rostoucí krizi týkající se selhávání německých torpéd. Rok začal jmenováním nového inspektora torpéd, viceadmirála Oskara Kummetze, který se v Eckernförde pustil do provádění množství mimořádných zkoušek za ztížených podmínek. Výsledkem bylo 8 procent předčasných detonací a dalších 6,5 procenta, kdy bylo nebezpečí předčasné detonace. Tak byla skutečnost, že německá torpéda byla potenciálně vadná, přinejmenším oficiálně prokázána. Nicméně Dönitzův primární zájem, jak si zapsal 17. ledna, byl ověřit možnost, že Magnetzündung (MZ – magnetický zapalovač) byl vadný.

Hlavním předmětem diskuse bylo podezření, jež už BdU choval delší čas, že MZ selhává, dokonce i když je zamířen pod [velkou loď]. Docházelo k opakovaným případům torpéd vypálených na těsnou vzdálenost s dobrými parametry střelby, které nepřinesly výsledky a jejichž příčiny nejsou jasné ani torpédovému inspektorátu (U-47). Těchto případů přibylo zvláště v poslední době (U-24, U-15, U-20, U-59, U-60). Ředitel Výzkumného ústavu torpéd [Torpedokommando] hlásil, že výstřely U-20 nelze vysvětlit. Dokonce, i kdyby byla rychlost spočítána špatně, přinejmenším jeden výstřel měl zasáhnout. Jediným možným vysvětlením toho, že tři torpéda selhala a nevybuchla, by mohla být skutečnost, že velikost lodě byla příliš nadsazena. Velící důstojník ponorky tuto možnost odmítá. Došel jsem k následujícímu závěru, co se týče těchto a podobných selhání.

Všechny analýzy výstřelů provedené Výzkumným ústavem torpéd jsou v tomto konkrétním uvažovaném případě možné a pravděpodobně správné v některých případech. Ale nemohu uvěřit tomu, s ohledem na celou sérii selhání tohoto druhu, že v každém z těch případů existují jiné příčiny. Jsem přesvědčen, že existuje spojitost mezi všemi těmito tak zvanými nevysvětlitelnými případy a že existuje společná příčina těchto selhání, která ještě nebyla objevena. Až dosud jsem věřil, že v mnoha případech ponorky střílely mimo v důsledku špatného stanovení parametrů střelby či chyb při zaměření. V jednotlivých případech jsem poslal ponorku k dalšímu výcviku. Ale nyní, se selháním výstřelů vypálených za nejjednodušších podmínek řadou nejlépe vycvičených velících důstojníků a torpedistů, nemohu už nadále taková vysvětlení akceptovat. Někteří z těchto velících důstojníků absolvovali dva roky výcviku v mírových dobách a u všech bylo v rámci přezkoušení shledáno, že mají dobré, anebo velmi dobré výsledky ve střelbě. Od tohoto okamžiku budu považovat všechny takové výstřely zblízka, u nichž podrobné přezkoumání okolností a údaje o střelbě vylučují možnost minutí cíle, která byla dosud považována za nevysvětlitelná, za selhání zbraně. Stávalo se v těchto případech opakovaně, kdy torpédový inspektorát zastával názor, že ponorky chybily nebo provedly nesprávná pozorování, jen proto, že důvod případného selhání nebyl znám, a proto nemohl být použit, a následně se ukázal tento přístup jako nesprávný. Vezměte si například předčasné detonace, detonace v polovině běhu, střelbu pod trup anebo střelbu nárazovou. K tomuto problému je tudíž nutné zaujmout ten postoj, že existují další možné, dosud neznámé, důvody selhání. Jinak se nikdy nehneme z místa.

Každé ponorce na moři byl odvysílán soubor nových instrukcí, týkajících se použití MZ. Proti cílům s tonáží menší než 4 000 tun – jako byl Tiesenhausenův poslední cíl – měly nyní všechny ponorky nastavit hloubku čtyř metrů, na rozdíl od předchozích šesti. V případě cílů pod 1 000 tun bylo nutné prostě přijmout fakt, že je velká pravděpodobnost, že torpédo vůbec nevybuchne. Proti všem ostatním cílům měli velitelé ponorek podle instrukcí vypálit torpédo s nastavenou hloubkou rovnající se odhadovanému ponoru plavidla plus jeden metr.

Obzvláště špatné počasí převládalo na Atlantiku v zimě na přelomu let 194–1941. nepříjemně ztěžovalo lokalizování konvoj a často nebylo ani možné použít zbraně.

 

Východně od Orknejí nařídil Kretschmer 21. ledna v 07:50 h ponor, zrovna když se na obzoru objevily první náznaky světla. Jižním kurzem se přibližoval osamělý tanker, zatímco parník, na nějž předtím zaútočil, se vrátil, aby plul po boku s nově příchozím. Kretschmer okamžitě pojal podezření, že je to léčka, domníval se, že na první pohled neškodná nákladní loď může být protiponorkové plavidlo maskované jako obchodní, které se zdržuje v oblasti, kde může s největší pravděpodobností přilákat nepřátelský útok, místo aby zamířilo nejvyšší rychlostí do bezpečí přístavu. Kretschmer měl nabito už jen jedno torpédo a tak se ponořil do hloubky padesáti metrů, aby uvolnil z jejich loží dvě další torpéda a nabil s nimi torpédomety jedna a tři. Celý proces byl namáhavý a zdlouhavý a Kretschmer byl pevně rozhodnut zopakovat útok za denního světla, ačkoliv vzdálené ozvuky hlubinných náloží – přinejmenším ze vzdálenosti nejméně pět námořních mil – ho přiměly nabíjení přerušit. Exploze se začaly přibližovat, zatímco U-23 plula směrem na východ, zůstávaje na doslech, a zcela se vzdala myšlenky znovu se přiblížit k potenciálnímu cíli. S příchodem noci se Kretschmer vynořil a vrátil se na svůj severní kurz směrem k Shetlandským ostrovům.

U-23 sužovaly problémy s oběma kompasy: gyrokompas ukazoval pochybné hodnoty a magnetický kompas byl nespolehlivý vzhledem k poloze vysoko na severu. Svědectvím Petersenových navigačních kvalit byl fakt, že ponorka dorazila ke vstupu do úžiny Yell přesně jak naplánováno. Od úplňku však uplynuly pouhé dva dny a tak by plavba po hladině byla příliš nebezpečná, nízká silueta ponorky by se ostře rýsovala na pozadí zasněženého pobřeží a byla by tak viditelná z každého plavidla na volném moři. Kretschmer se pravidelně ponořoval a znechuceně zjišťoval, že jeho trasu blokují hlídkující plavidla a nové protiponorkové sítě. Obrana jak Orknejských, tak Shetlandských ostrovů byla značnou měrou posílená a to zcela pochopitelně, neboť ve Whitehallu vzrůstaly obavy z možného německého námořního přepadu nejsevernějších britských ostrovů, buď za účelem jejich obsazení, anebo zničení základny hydroplánů, jež byla vybudována v zátoce Sullom Voe.

Nicméně ne všechny nově vybudované překážky byly účinné; Kretschmer dokonce zjistil, že protiponorkové sítě před Sullom Voe jsou položeny ve značné hloubce, takže mohl do svého válečného deníku poznamenat, že britské vstupní kanály by mohly být v budoucnu zablokovány pečlivě umístěnými minami z ponorky.

Nicméně nenašel žádné vhodné cíle, dokud neodplul od Shetland. Ve 20:20 h se ponořil, aby mohl zaútočit na parník, jehož tonáž odhadoval na 1 000 tun. Torpédo bylo nastaveno na běh v hloubce čtyři metry, místo obvyklých šesti, v souladu s novými doporučeními BdU. K palbě byl připraven torpédomet III, zatímco Kretschmer pečlivě zaměřoval cíl nitkovým křížem svého útočného periskopu. Na blízkou vzdálenost vydal důvěrně známý rozkaz „Lohs!“ a odpalovací páka torpédometu s torpédem G7e byla stlačena dolů. Naneštěstí se nic nestalo. Torpédo bylo nabito příliš velkou silou, takže příliš tvrdě dosedlo na omezující zarážku a výsledkem bylo, že „úhoř“ byl „přiskřípnut“. Došlo k tak zvanému Rohrversager, „selhání výstřelu“, kdy torpédo po odpálení neopustilo torpédomet. Čím dál tím frustrovanější svými neúspěchy – a v tomto případě navíc lidskou chybou během nabíjení – Kretschmer ustoupil a vynořil se, aby připravil druhé torpédo, zatímco omezující zarážka torpédometu III byla vyměňována a torpédo odstraňováno.

U-23 se pustila plnou rychlostí kurzem téměř rovnoběžným s předpokládaným kurzem parníku a podařilo se jí dostat se před plavidlo, aby v ponoření provedla druhý pokus – měsíční světlo bylo natolik jasné, že neumožňovalo Kretschmerovi zaútočit na hladině. Ve 21:56 h byl na vzdálenost pouhých 400 metrů odpálen torpédomet II, opět v téměř dokonalém pravém úhlu vůči učebnicovému cíli. Bylo to k vzteku, ale také toto torpédo selhalo: v důsledku poruchy vlastního gyroskopu se z něj stal Kreislaufer, „běžec po kružnici“. Zbraň líně opisovala kruh, zcela minula nákladní loď a místo toho ohrožovala ponorku, z které byla vypálena. Kretschmerovi nezbylo, než se co nejrychleji ponořit do větší hloubky.

Rozhodl se opustit scénu a se zbývajícími torpédy se vydat zpět k Shetlandům.. Převážně plul ponořený, aby za stávajícího úplňku neriskoval, že obrys vynořené ponorky bude patrný na pozadí zasněženého pobřeží. V 18:50 h 24. ledna podnikl další podhladinový útok na parník, jehož tonáž odhadoval na 1 500 tun – nejspíš to byla ta samá loď, kterou se už dvakrát pokusil potopit. Další torpédo bylo na pomalu plující loď vypáleno ze vzdálenosti pouhých 240 metrů a konečně byl Kretschmer odměněn jednoznačným zásahem. Kapitán David Sjurson Humlebrekk, 43letý rodák z norského Voss, vedl svou 1 086tunovou loď SS Varild z Hortenu do Southendu s balastem, aby tam naložil uhlí a vrátil se do neutrálního Norska. Jediné torpédo narazilo doprostřed lodního levoboku a loď šla v 45 sekundách ke dnu. Rázová vlna, valící se po hladině, ponorkou otřásla. Z posádky nákladního plavidla v počtu patnáct mužů nikdo nepřežil.

Anotace knihy je ZDE.