40 let od smrti plk. Otty Wagnera (2014).

Byl bez vší pochybnosti odvážným vojákem, rázným důstojníkem a ryzím vlastencem. Díky výbušné povaze však  měl od počátku své vojenské dráhy problémy s nadřízenými. Kde vycítil jakoukoliv nezpůsobilost velitelů, stával se okamžitě jejich ostrým a veřejným kritikem, což mu pochopitelně na oblibě nepřidalo: ani za první republiky, ani v době druhé světové války. Plukovník Otto Wagner je přesto výraznou, byť komplikovanou postavou čs. zahraničního odboje z let 1939?1945.

Otto Viktor Antonín Wagner se narodil 28. března 1902 v Praze-Smíchově jako první ze tří synů profesora české státní průmyslové školy PhDr. Oktaviána Wagnera a jeho ženy Emilie, rozené Krütznerové. Wagnerův otec byl významným pedagogem (podílel se na založení prvního dívčího gymnázia v Brně) a během 1. světové války se zapojil do protirakouského domácího odboje. Jeho předčasná smrt na záchvat mrtvice v únoru 1919 proto tehdy sotva šestnáctiletého mladíka silně poznamenala. První dvě třídy obecné školy vychodil v Hradci Králové, další dvě absolvoval v Berouně, kam se rodina přestěhovala, když se otec stal ředitelem tamního reálného gymnázia. Od mládí aktivně sportoval a byl členem skautské organizace Junák, ovšem odjakživa se toužil stát buď myslivcem nebo vojákem. V červenci 1920 odmaturoval s vyznamenáním na berounském gymnáziu a poprvé se zkusil přihlásit k dalšímu studiu v armádě, ale jeho strýc - poručník mu  k odchodu na vojenskou školu nedal souhlas. Až když byl v březnu 1922 odveden k vykonání základní vojenské služby, přihlásil se ihned na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.

Otto (vlevo) s bratrem Eduardem (cca 1925)

Díky své usilovné píli měl na konci I. ročníku nejlepší hodnocení z  roty vojenských akademiků. Nezaváhal ani tehdy, když se hledali dobrovolníci na studium na Ecole Spéciale Militaire v Saint Cyr ve Francii a nastoupil zde 1. listopadu 1923. Studia na prestižní vojenské škole, založené již císařem Napoleonem, předznamenala Wagnerovy celoživotní sympatie k zemi ?galského kohouta?. Po dvou letech a úspěšném dokončení akademie se vrátil do Československa. K 1. září 1925 byl jmenován v hodnosti poručíka velitelem čety u I. praporu pěšího pluku 18 v Plzni. V březnu 1926 byl přeložen ke II. praporu posádkou v Tachově. Dne 16. září 1928 byl odeslán k Instrukčnímu praporu v Milovicích, kde působil jako velitel kulometné čety, zbrojní důstojník praporu a instruktor poddůstojnické školy ? od 1. dubna 1929 v hodnosti nadporučíka. Již o necelý rok později si podal žádost o přeložení k horské pěchotě na Slovensko. K 15. dubnu 1931 byl přidělen k horskému praporu 9 (v sestavě horského pěšího pluku 3) v Podolinci ve východní části Vysokých Tater. Služba v hornatém terénu s rozsáhlými lesními porosty vyhovovala Wagnerovým náročným požadavkům a navíc zde ve volném čase mohl uplatnit svoji vášeň pro lov. Rozkazem ze dne 1. října 1932 byl povýšen na kapitána a po pěti letech přešel 15. září 1936 k horskému pěšímu pluku 1 do Dolného Kubína, kde setrval až do německé okupace a vzniku slovenského štátu. Na delší dobu naposled povýšil, když se dnem 1. dubna 1937 stal štábním kapitánem.

V uniformě posluchače francouzské vojenské akademie v St Cyru (1924-1925).

Kapitánem horského praporu 9, rok 1932.

         Za podzimní mobilizace roku 1938 velel škpt. Otto Wagner 12. horské (kulometné) rotě na polských hranicích v prostoru Horní Oravy. Zůstal zde i po přijetí mnichovského diktátu  a odstoupení pohraničních území. I když předpokládal, že k ní může dojít, zpráva o okupaci zbylého území Čech a Moravy německými vojsky 15. březen 1939 ho silně zasáhla. Téměř ihned začal plánovat svůj odchod do zahraničí. Domluvil se s dvěma důstojníky, které znal  ze služby u horského pluku 1 (poručíci Bohumil Vazač a Oldřich Pechal) a spolu s nimi a svojí manželkou Miladou překročil v noci 22. května 1939 hranice do Polska. V Krakově byl zaregistrován na čs. konzulátu jako první vyšší důstojník, ale po krátké době pokračoval do přístavu Gdyně, odkud pak odplul polskou lodí Sobieski do Francie. Zde si podal žádost o vstup do francouzské armády, ale zatím v rámci československo-francouzské vojenské mise jako řídící důstojník kanceláře čs. vojenského atašé plk. gšt. Václava Kaliny v Paříži, kde překládal dokumenty pro žadatele o vstup do francouzské armády a vojenské předpisy a také zajížděl do Calais nebo Bolougne sur Mer pro transporty čs. dobrovolníků, které pak doprovázel do Lille. V polovině srpna mu došlo jmenování kapitánem francouzské koloniální pěchoty s určením posádkou v africkém Dakaru. Vypuknutí válečného konfliktu 1. září 1939 ale vše změnilo a škpt. Otto Wagner požádal Francouze o přeložení k naší zahraniční armádě. Na čs. konzulátu v Marseille předsedal odvodním komisím mobilizovaných francouzských krajanů, přejímal všechny transporty čs. uprchlíků z Rumunska, Sýrie, Palestiny a Egypta a po prezentaci je odesílal dále do čs. vojenského tábora v jihofrancouzském městečku Agde.

         Koncem listopadu byl na vlastní žádost v dosavadní funkci vystřídán a 3. prosince 1939 se v Agde stal velitelem I. praporu pěšího pluku 2. Když byl do velení této jednotky ustaven pplk. Vladimír Přikryl, stal se jeho zástupcem a v této funkci  se v červnu 1940 zapojil aktivně do bojů na frontě. Vrchní velení čs. zahraniční armády později ocenilo jeho statečnost v boji, když mu byl 28. října 1940 (již ve Velké Británii) udělen Čs. válečný kříž 1939 za to, že: ??jako zástupce velitele praporu iniciativně zasáhl u jednotek prvního sledu, jimž hrozilo nebezpečí obcházení nepřítelem za ústupu od Marny.?

Škpt. Otto Wagner (uprostřed ve francouzské uniformě) jako řídící důstojníkvojenské kanceláře čs. konzulátu v Marseille, srpen 1939.

          Po porážce Francie dorazil v červenci 1940 lodí Rod el Farag do Velké Británie. Pro zkušeného vojáka zde však najednou nebylo odpovídající místo. Jedním z problémů naší zahraniční armády v Anglii po evakuaci z Francie se totiž stal nadbytek důstojnictva. V 1. čs. smíšené brigádě bylo prezentováno 721 důstojníků, přičemž pro 400 nadpočetných z nich neexistovala systemizovaná velitelská místa. Mnozí důstojníci, z nichž někteří se osvědčili na francouzské frontě, byli přeřazeni do tzv. velitelské zálohy, kde tvořili zvláštní jednotky ? např. brigádní kulometnou rotu, u níž skončil ve funkci zástupce velitele i škpt. Otto Wagner. Proti této situaci ostře protestoval, až byl nakonec 18. listopadu 1940 propuštěn mimo činnou službu.

          Tyto události v něm vyvolaly hluboké rozčarování, díky němuž až do konce života zastával krajně kritický postoj k vedení čs. zahraničního odboje. Po zrušení sankcí proti opozičním vojákům zůstal až do dubna 1941 v sídle čs. brigády v Leamingtonu, kdy obdržel rozkaz, který jemu a 14 dalším čs. důstojníkům povoloval po dobu války službu u Forces Francaises Libres /FFL/ generála Charlese de Gaulla. Po vyřízení nezbytných formalit vyplul 27. května 1941 lodí Copacabana z Liverpoolu k africkému kontinentu. Po přistání u pobřeží francouzského Konga v přístavu Pointe Noir pokračovala jeho cesta střídavě vlakem nebo lodí přes belgické Kongo, Súdán a Egypt až do Sýrie. V hodnosti francouzského kapitána byl Otto Wagner jmenován velitelem 6. roty II. motorizovaného praporu 13. polobrigády Cizinecké legie (13?me Demi-brigade de Légion étrang?re). Od července 1941 se účastnil vojensko-policejních operací v povodí řeky Eufrat na iráckých hranicích, kde se stal velitelem vojenského okrsku Meyadine ? Abou Kemal. Krátce předtím  totiž v Iráku proběhlo povstání, vyvolané německými agenty, kteří využili silných protibritských nálad v arabských zemích. Vzpoura byla Brity potlačena, ale zbytky povstalců občas podnikaly loupeživé nájezdy na území Sýrie, která v červenci přešla pod správu úřadů Svobodné Francie. Wagnerova jednotka měla nelehký úkol hlídat jediný most, vedoucí přes řeku do Sýrie a také odzbrojit několik tisíc povstalců, kteří s ukořistěnými zbraněmi přepadávali spojenecké vojenské jednotky. Po skončení akce koncem listopadu 1941 opustila Wagnerova 6. rota Abou Kemal a soustředila se v Halebu, kde se připravovala k nasazení v severní Africe. V prvních dvou měsících roku 1942 se 13. polobrigáda přesunula přes Egypt do Libye, kde se zúčastnila legendární obrany  Bir Hakimu.

Jako kapitán cizinecké legie (cca 1941-1942).

         Po dvou týdnech vyčerpávajících bojů, doprovázených častými nálety nepřátelských letadel, dostala 6. rota za úkol přesně o půlnoci 10. června vyrazit z Bir Hakimu jako první. Wagnerovým legionářům se podařilo dostat do bezpečí takřka beze ztrát. Za svoji odvahu a rozhodnost při ústupu i během celé bitvy byl kpt. Otto Wagner citován v armádním rozkaze gen. Charlese de Gaulla z 9. září 1942: ?Důstojník morální síly a nejvyššího smyslu pro povinnost. Velitel roty a jednoho opěrného bodu v obranném postavení u BIR HACHEIM odrážel nepřítele během trvání bojů, způsobuje mu těžké ztráty a nedovoluje mu přiblížiti se k obranným postavením. Svým příkladem a chladným pohrdáním nebezpečí udržel morálku své jednotky a skvěle splnil svůj úkol, probiv se s nejmenšími ztrátami.?

         Od konce června nabíral síly v syrském zázemí a záhy se stal zástupcem velitele II. motorizovaného praporu 13. polobrigády. Dne 13. října 1942 vyrazil do pozic u El Alamejnu, kde již delší dobu probíhala rozhodující bitva mezi vojsky Osy a Spojenců v severní Africe. Legionáři  II. praporu zasáhli do bojových operací na jižním křídle a zde také 24. října 1942 utrpěl kpt. Otto Wagner při návratu z průzkumu terénu v první linii těžké zranění levé nohy střepinou granátu. Posléze byl převezen britskou nemocniční lodí Apa do vojenské nemocnice Maurice Rotier v Bejrútu. Za mimořádnou statečnost byl znovu citován v rozkaze vrchního velitele, rovněž obdržel francouzskou Medaili za zranění a ke dni 25. března 1943 získal hodnost majora francouzské armády. Již v  předchozím roce 1942 mu byly uděleny dva francouzské válečné kříže s palmou (Croix de Guerre avec palme), Levantská medaile (La Médaille Commemorative du Levant) a Koloniální medaile s agrafou Libye-Bir Hacheim (La Médaille Commemorative Coloniale agraf Libye-Bir Hacheim).

         Po doléčení byl  přesunut do Velké Británie, kde se stal od 22. července 1943 instruktorem kurzu pro mladší důstojníky ve francouzském výcvikovém táboře v Camberley. V září 1943 se opět vrátil do severní Afriky, aby v samotném centru francouzské Cizinecké legie - v alžírském Sidi bel Abbés - velel III. praporu 13. polobrigády.

             Na jaře 1944 se přihlásil na výzvu II. odboru velení francouzské armády v Londýně, která sháněla dobrovolníky pro posílení partyzánského odboje v okupované Francii. Vrátil se do Anglie, kde od dubna do srpna 1944 absolvoval výcvik v několika speciálních kurzech, zaměřených na boj v týlu nepřítele. Bojové akce se ale 42-letý voják nakonec nedočkal, protože mu po zdravotní prohlídce nebyl povolen seskok padákem.

           V listopadu 1944 se mjr. Otto Wagner stal zástupcem velitele výcvikového střediska Cizinecké legie v Coulommiers, ne však nadlouho. Již od 1. ledna 1945 byl jmenován velitelem II. praporu 123. pluku ?Foch? FFI (Forces francaises de l´intérieur ? Francouzské vnitřní síly) na atlantické frontě v prostoru La Rochelle-Marans. Se svoji jednotkou se aktivně zapojil do útoku na město Royan, které bylo osvobozeno 16. dubna 1945. Zde opět mohl předvést svoje vojenské kvality, když jeho prapor v boji ztratil pouze sedm vojáků, byť se dopředu počítalo se ztrátami několika set mužů.

          Konec války a kapitulace německých vojsk zastihla mjr. Ottu Wagnera při obléhání přístavu La Rochelle. Za svoje skvělé velitelské výkony během čtyř a půlměsíčního bojového nasazení na pobřeží Atlantiku byl v květnu 1945 odměněn nejvyšším francouzským vojenským vyznamenáním - křížem Řádu osvobození (L´Ordre de la Libération), který kromě něj obdrželi jen další dva čs. důstojníci. V červnu pak následovalo jmenování rytířem Řádu čestné legie a udělení Kříže dobrovolníků (Croix du Combattant volontaire 1939-1945). Do poloviny července 1945 zůstal mjr. Otto Wagner ve štábu atlantické armády a poté se vrátil do Prahy. Vedle již zmíněných francouzských vyznamenání byl za svoji činnost během druhé světové války dekorován řády československými (Čs. válečný kříž 1939 ? udělen již v roce 1940, Čs. vojenská medaile Za zásluhy I. stupně, Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem, Čs. pamětní vojenská medaile se štítkem F-VB-SV) a britskými (The 1939-1945 Star, The Africa Star, Defence Medal). K výčtu Wagnerových ocenění zbývá doplnit Řád Milana Rastislava Štefánika III. stupně, který mu po sametové revoluci v roce 1991 tehdejší prezident České a slovenské federativní republiky Václav Havel udělil in memoriam.

         V osvobozené republice nemohly být Wagnerovy válečné zásluhy a velitelské schopnosti přehlédnuty a 1. září 1945 se stal (již v hodnosti podplukovníka) velitelem 20. pěšího pluku na Slovensku ? nejdříve v Michalovcích, od 1. října 1945 po přestěhování jednotky v Prešově. Na Slovensku se v roce 1945 stal členem komunistické strany a při prvních poválečných parlamentních volbách v květnu 1946 dokonce kandidoval za Komunistickou stranu Slovenska v prešovském volebním kraji. Až pozdější politický vývoj v zemi mu ukázal, jak hluboce se mýlil.

Plukovník Otto Wagner v osvobozeném Československu opět v československéarmádě a uniformě (baret je francouzský), srpen 1946.

         Na jaře 1946 se zapojil do bojů československé armády proti zbytkům Ukrajinské povstalecké armády (obecně známější pod označením banderovci). Převzal velení skupiny Zajištění pohraničního území /ZPÚ/ s názvem ?Otto?, která o síle třech pěších praporů v prvním sledu, jedním praporem samopalníků a rotou obrněných vozidel měla chránit státní hranice v délce 200 km od řeky Popradu po Ublu. Svoje poslední aktivní bojové vystoupení ukončil pplk. Otto Wagner 30. srpna 1946, kdy byl povolán do Prahy, kde od 1. září 1946 do 31. ledna 1947 absolvoval kurz pro velitele vojskových těles při Vysoké škole válečné. Mezitím získal k 1. říjnu 1946 hodnost plukovníka. Od 30. listopadu 1947 velel 68. pěšímu praporu  Jeseníku, odkud byl 15. srpna 1948 převelen do Karlových Varů jako zástupce velitele 13. pěší brigády. Od 30. dubna 1949 velel motorizované brigádě v Olomouci a v období od 16. září 1949 do 16. června 1950 byl posluchačem Nejvyšší vojenské akademie v Praze. Pak ho ovšem také dostihl úděl většiny nepohodlných důstojníků a veteránů 2. světové války ze Západu. K 1. dubnu 1951 byl coby politicky nespolehlivý element ve svých 49 letech předčasně přeřazen do výslužby. Wagnerovy protesty vyzněly naprázdno a on si konečně začal uvědomovat pravou tvář režimu, jemuž doposud sloužil.

Rodinný sníme. Zleva Otto, maminka a bratři Oktavián a Eduard.

         Našel si práci jako lesní dělník v Jeseníku a začal uvažovat o útěku do Francie. Než mohl svůj záměr realizovat, byl 28. března 1953 zatčen a o rok později nad ním vynesl Nižší vojenský soud v Olomouci rozsudek dvou let odnětí svobody pro nedovolené ozbrojování a navádění k ilegálnímu opuštění republiky. Vzhledem k amnestii a roční vyšetřovací vazbě byl již 29. března 1954 propuštěn na svobodu. Až do odchodu do důchodu v roce 1962 mohl pracovat (jako pomocný dělník, později úředník a skladník) pouze mimo Prahu. V uvolněné atmosféře druhé poloviny 60. let 20. století se začaly občas objevovat jeho drobné články v tisku či komentáře do rozhlasu. V červnu 1967 mu úřady povolily cestu do milované Francie na oslavy 25. výročí bitvy u Bir Hakimu. Ještě v době počínající normalizace vyšel knižně zlomek jeho válečných deníků pod názvem S cizineckou legií proti Rommelovi (1970). V posledních letech života se Otto Wagner, stále víc sužován nemocemi, přestěhoval do naprostého ústraní v Drahlovicích v obci Skuhrov na Berounsku. Zemřel ve věku 72 let na selhání srdce 20. května 1974 v nemocnici v Jihlavě. Pohřeb se uskutečnil 24. května v prostorách  strašnického krematoria v Praze. Po dvou letech průtahů a vyřizování se podařilo vyplnit jeho poslední přání, aby mohl spočinout ve Francii. Urna s jeho popelem byla převezena a 15. května 1976 s vojenskými poctami slavnostně uložena do stěny Památníku Cizinecké legie v Puyloubier, jenž nese jména všech legionářských důstojníků, kteří položili své životy za Francii.

Jan Břečka

Slavnostní uloţení ostatků O. Wagnera v památníku Cizinecké legie v Puyloubier veFrancii dne 15.5.1976.

Zdroje a literatura:

Otto Wager: S cizineckou legií proti Rommelovi. Válečný deník českého důstojníka Cizinecké legie. Praha 1995.

Vojenské osobnosti československého odboje 1939-1945. Vojenský historický ústav Praha a Bratislava 2005.

Jan Břečka: Otto Wagner ? voják s duší rebela. Historie a vojenství  č.1/2010

Dana Massowová: Plk. Otto Wagner (1902-1974). Životní osudy československého důstojníka  v zahraničním odboji na Západě. Studia Historica Brunensia 57, 2010, 2

Fotografie:

Archiv Leonid Křížka