Výročí bitvy u Gettysburgu

V největší bitvě americké občanské války nechyběli před 140 lety ani Češi

Asi rozhodující (nebo jistě alespoň největší a nejznámější) bitva Americké občanské války byla ve dnech 1.–3. července vybojována u tehdy malého a bezvýznamného provinčního městečka v Pensylvánii. Příčiny a průběh této války jsou příliš složité, než abych je zde rozebíral, a tak vás odkáži mj. na publikace J. Opatrného (Válka Severu proti Jihu – dvě vydání) či L. Křížka a kol. (Americká občanská válka), event. český překlad polské práce G. Swobody Historické bitvy: Gettysburg 1863.

Této bitvy se doložitelně zúčastnilo mnoho Čechů a řada z nich nám prostřednictvím krajanského tisku či v USA dochovaných dokumentů zanechala svá svědectví, či alespoň určité stopy po sobě, jichž se dnes můžeme chopit.

Snad Vás tedy zaujme následující mozaika sestavená ze střípků jejich dochovaných vzpomínek, které budou plasticky ilustrovat atmosféru v poli i zázemí, a následný pohled do mnohdy neproniknutelného labyrintu dobové dokumentace. Předesílám, že naprostá většina těch o kterých bude hovořeno patřila k dvacátému šestému pěšímu pluku wisconsinských dobrovolníků (26th Regiment Wisconsin Volunteer Infantry), jenž se osudového střetu zúčastnil v rámci druhé brigády, třetí divize, Howardova XI. sboru. Patří mezi ně i Josef Paidr, „který veškeré zkušenosti pluku toho nám popisuje; vypravuje následovní:

Dne 1. července vrhli jsme se do města Gettysburg, Pa. Jakmile octli jsme se ve městě, již viděli jsme, kterak první náš armádní sbor bil se s nepřítelem a my poklusem spěli mu ku pomoci. Ženy vybíhaly z domů, podávaly nám všeliké zákusky, páje (zkomolenina anglického slova „pie“ - tj. zastarale koláč), chléb, maso – leč my neměli ani času nabízenou potravu přijmouti, neb v největším chvatu hnáni jsme do bitvy. Za malou chvíli byli jsme nuceni po krátké, ale tuhé bitvě couvnouti zpět do města. Zde panoval zmatek k nepopsání, ulice byly přeplněny vojskem, pěší, jezdci, dělostřelci – to vše v divokém zmatku valilo se v před, když dospěli jsme za město, postavili jsme se opět na odpor a podařilo se nám nepřítele zadržeti až do večera.“

Podobnou zkušenost prodělal i Václav Dušek, jehož plukovní příslušnost nebyla zjištěna (dle jeho slov, s pravděpodobností rovnající se jistotě, jeden z regimentů Reynoldsova I. sboru):

„Dne 1. července o třetí hodině ranní, když jsme si byli upravili naši snídani, přišlo nařízení, by vojsko se zaopatřilo náboji a vozy s potravinami aby dopraveny byly nazpět; záhy viděti bylo již dělostřelectvo v plném trysku uhánějící ku předu. Tu jsme seznali že »něco bude«. Střelba z děl ozývala se v dáli, což podobalo se hlubokému hřmění. Vydali jsme se na pochod a postavili se rebelům na odpor, neb jsme nechtěli připustit, aby zmocnili se města. Když naší brigádě bylo vykázáno místo, nabili jsme na rychlo pušky a očekávali příchod nepřítele. Nalézali jsme se na levém křídle u pšeničného pole; stáli jsme asi 10 minut, když k nám přicválal jezdec se zprávou, že rebelové ženou na nás útokem. Za malou chvíli jsme je spatřili, kterak s křikem valí se proti nám. Jakmile však zhlédli, že na ně čekáme, zarazili se a jelikož stáli v nížině, mohli jsme viděti jen jejich klobouky. Oni zahájili palbu na nás, při které gen. Reynolds byl zabit; my statně odpovídali a posléze učinili jsme útok bodákem. Rebelové nás nevyčkali, ale dali se na útěk….“

Duškův optimismus byl možná oprávněný, ale (jak záhy přiznává) trval jen krátce. Brzy pochopíte, že nejde o zjevný rozpor s vyprávěním Paidrovým – jen o jistý časový posun. Ovšem potvrzuje obecně známou zkušenost, že každý voják vnímá shodné události poněkud odlišně (a to nemluvě o protivnících; ovšem bojovali-li nějací naši krajané u Gettysburgu v šedém, tak jejich vzpomínky postrádáme), ale v ohni střel většinou pramálo heroicky:

„Odpoledne bylo hůře; naše setnina byla vyslána ku předu na zvědy, však tu viděli jsme silná oddělení rebelů s ohlušujícím jekotem hnáti útokem. Couvli jsme rychle k hlavnímu voji, kde již každý byl připraven na jejich uvítání. Těžko popisovat co nyní následovalo; kule syčely nad našimi hlavami – nebyli jsme s to učiniti krok ku předu nebo na zad, všude leželi nám v cestě ranění neb zabití. Když ale rebelům podařilo se nás obklíčiti, byli jsme nuceni couvnouti. Jakmile vyšli jsme z naších zákopů, začala palba ještě zuřivěji. V okamžiku, kdy hotovil jsem se k výstřelu, byl jsem zasáhnut kulí do nohy a hned na to národní vojsko počalo prchati k městu. Belhal jsem jak jenom jsem mohl za ostatními. Cestou spatřil jsem jednoho Němce, (majora), který měl nohu v kotníku uraženou a ten s pláčem prosil mne, bych jej odtáhl, nebo» cestou, na které ležel, valilo se vše do Gettysburgu. Mne však samotného již opouštěly síly a rebelové byli za mnou co by kamenem dohodil…“

Pro boje druhého dne žel žádné krajanské vzpomínky nemáme (26. wisconsinský toho dne do boje nasazen nebyl) a pro Pickettův útok i celý závěrečný den bitvy jen svědectví vysloveně nepřímé:

„Dne 3. července,“ píše znovu Paidr, „bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V ten den od naší setiny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, však jejich jména si nepamatuji. Od naší setiny raněn byl František Řezáč, kule jej zasáhla do ramene. Josef Rosival (podle jiných zdrojů šlo spíše o Rozsívala) upadl do zajetí. Musím se zmíniti též o našem praporečníku, nebožák byl tak těžce raněn, že zůstal na bojišti ležeti. Když viděl, že rebelové vítězí, strhl prapor s vynaložením posledních sil se žerdě a uschoval jej za ňadry. Po bitvě, když odnešen byl do nemocnice, nařídil, aby prapor našemu pluku byl odevzdán...“

Gettysburgská bitva pochopitelně nalezla široký ohlas i v dobového tisku. Česká krajanská sdružení tehdy v létě 1863 vydávala jediné periodikum a to velice symbolicky nazvané Slávie (vzniklo koncem roku 1861 sloučením redakcí Národních Novin a Slowanu Amerikánského, naopak Pozor se narodil teprve koncem tohoto "gettysburgského" roku). Na stránkách tohoto týdeníku nalezneme i tuto situační zprávu:

„Co se týče ztrát v posledních bojích musely býti veliké ... My jsme nakloněni dáti víru tomuto poslednímu udání, tím spíše an se praví, že armáda severní nyní jest dvakrát tak četná jako jižní. Severní pak čítá kolem 160,000 m., jižní tedy asi 70–80,000, tedy kolem 15,000 ztratila. Ztráta armády severní nebude o mnoho menší; nebo» boj byl veden skoro se stejným krveprolitím na obou stranách. Pouze 1. sbor (corps) ztratil asi 5000 mužů – 11. sbor, při němžto jest 26. Wis. pluk, ztratil více než 4000. Stran 26týho pluku psalo se jednou že ztratil 114 raněných a 16 mrtvých, po druhé pak, že z něho nezbývá ani jedna setnina (company). Něco určitějšího musíme teprve očekávat.“

O čtyři týdny později přinesl tento list i očité svědectví, které tentokrát sepsal František Smrček. Byl nadepsán Z přátelského listu a sepsán v ležení u Warrenton Junction dne 27. července 1863:

„Co se týká našeho pluku, 26. Wis. Vol., s tím to slavně nedopadá; v poslední třídenní bitvě u Gettysburgu náramně utrpěl, čítáme toliko 230 mužů ve zbrani též jsme bohužel mnoho Čechů pohřešili; u pluku se nachází, kteří nepřišli k ourazu následující : Comp. I: Jos. Mykulecký, Fr. Fridrych, Jos. Pulda, Paidr z Milwaukee, Vomastek a Hailich též z Milwaukee. Comp. D jsem zůstal já a Jos. Smrček, Zbytovský je lehce raněn do stehna. Ludwig Kohn byl střelen pod pravou lopatku, kulka mu zůstala uvnitř vězet; Josef Rozsíval jest zajat, o Chaloupkovi nevíme, bezpochyby bude také zajat. Švec s námi v bitvě také nebyl, on je někde v nemocnici, nemohl tak silné pochody, jaké jsme dělali vydržet.

V Comp. F zůstali z Čechů Fišer, Vaniš, Švejkar, Krajník; ostatní jsou zajati z většího dílu ale více neb méně raněni. – Abychom ti bitvu popisovali zdá se nám zbytečné, neb je Ti zajisté běh této bitvy z časopisu dobře znám. Co jsme při tom zakusili snadno si představíš an» jsme po celé tři dni zbraň z ruky nepustili a k tomu nám koule všeho druhu okolo uší hvízdali; nebyl to zpěv příliš líbezný, nejspíš to brali do – Y – Rebelům se náš zpěv také nelíbil nebo se s 3ho na 4ho července odtud vystěhovali, a mi ouplně opanovali bojiště.

Není to k popsání s jakými city jsme tento čtvrtý červenec zasvětili; odevšad zavznívalo z tisíců hrdel Hurrah! a vzduch byl sama muzika a rachot bubnů.

Tu jsme slavili den uznání neodvislosti Americké a spolu vítězství naši vlastní zbraní vydobyté ještě na půdě, mrtvolami našich spolubojovníků poseté, a jejich krví zkropené; zdálo se ale, jakoby nám byla příroda té radosti nepřála, neb celý den pršelo jen se lilo, tak že na nás jediné suché nitky nezůstalo.

Jezdectvo se jalo pronásledovat nepřítele, my jsme se pak hnali za jezdectvem; nepřítel se na zpáteční cestě pochodu všude opevňoval, byl ale odevšád vyhnán, u Hagerstown byl náš Corps značně zesílen čerstvými pluky. Lee se ale přece s velkou obtíží dostal na druhou stranu řeky, my se stále za nim pohybujem a doufáme že nám bude dopřáno té radosti, bychom Ti mohli co nejdříve popsat dobýtí Richmondu.“

Na tuto zprávu si redakce musela počkat ještě plných 20 měsíců, ale již o týden později revidovala dosud zveřejněné zprávy o mrtvých a zraněných u pluku v příspěvku označeném 26 Rgt. Wis. Vol.:

Dle spolehlivých zpráv stojí to s Čechy následovně: Jiří Chaloupka Co. D mrtev; Josef Zbitovský Co. D raněn do nohy, později zemřel v nemocnici ve Philadelphii. Adolf Todl Co. F lehce raněn do nohy. Fr. Šára Co. F raněn do ruky. Jan Líbal Co. F chybí. Fr. Benda, raněn do boku. Jan Šimonek, těžce do boku raněn.

Z privátního dopisu Fr. Fridricha se dovídáme že všichni Čechové z Rochestru, byvší při 26 pluku, chybí jsouce buď zajmuti buď raněni neb zabiti.

Celý pluk ztratil u Gettysburgu na mrtvých 18, raněných 122 chybících 60 – úhrnem 200.“

Tyto informace můžeme dnes dále korigovat. Na bojišti u Gettysburgu, konkrétně pak u dnešní Howard Avenue, nedaleko Old Almshouse Cemetery v místech, kde se bojovalo 1. července nalezneme mezi spoustou jiných pomníků i 26th Regiment Wisconsin Volunteer Infantry Monument. Na jeho zadní straně, za běžnou informací o příslušnosti pluku, čteme i nesporně zajímavější informace. Dle těchto údajů 26. pluk o výchozí bojové síle 516 mužů u Gettysburgu ztratil 46 mrtvých, 135 zraněných a 37 nezvěstných vojáků.

Dnes už také víme, že František Fridrich přeháněl, neb příslušel k setnině I a jeho tvrzení bylo tedy v rozporu se Smrčkovým. Údajně lehce raněný František Šára (Franz Schara) je mezi mrtvými v úředních dokumentech veden již k 3. červenci, naopak smrt Josefa Zbitovského (Joseph Zbitowsky) je ve Slávii avizována dříve nežli dotyčný dle téhož zdroje skutečně zemřel. Ale ani to ještě nic definitivního nemusí znamenat, u Vincence Smrčka (Vincenz Smertcheck) se z týchž zdrojů dovíme že 6. 10. 1862 dezertoval, 14. 1. 1863 zemřel ve vojenské nemocnici a 30. 4. 1864 byl vyřazen ze stavu jednotky v důsledku chatrného zdraví...! Je to poněkud černý humor, ale i takové věci se dík byrokratickému šimlu stávají jistě dodnes, a obzvláště po 140 letech je těžké oddělit pravdu od smyšlenky.

Pro odlehčení si tak můžeme pohrát s jmény a říci, že zbylí dva Smrčkové u pluku byli v armádních lejstrech vedeni zcela odlišně od výše zmíněného Vincence (tito v podobě Smerchak). Anglická transkripce je zde mnohdy opravdu kouzelná a k odhalení např. takového Václava Lehlého ve jméně Chancey Lacy, to chce jak notnou dávku fantazie, tak štěstí ve shodných indiciích. Proč se pak nedomnívat, že vojáci zapsaní např. pod jmény Altman, Czambureck (Jambůrek?), Dworschack (Dvořák?), Grachowsky (Hrachovský?), Hubatzschek (Hubáček?), Joura (Jůra?), Matuschka (Matuška?), Mendlick (Mendlík?), Polaschak (Poláček?), Remeck (Remek?), Urban či Zech (Čech?) by nemohli být Čechy či alespoň českými rodáky?

Nejde o planou spekulaci, dle jednoho z údajů (dopis Jana Zajíčka z 8. newyorského – Slávie 5.12.1862), bylo u 26. wisconsinského pluku minimálně 60 našich krajanů, my však dodnes známe jmenovitě jen čtyři desítky z nich. Každopádně výše uvedení vojáci (jako jistě i mnozí další zde ve stručnosti nejmenovaní) mají tu smůlu, že je dostupné krajanské prameny nezmínily. Americké dokumenty té doby Čechy zpravidla vedou jako Němce (u jednoho z krajanů bylo uvedeno Orign: Bohemia / Germany, by», když už, mělo být jednoznačně Austria), což je u 26. wisconsinského problém o to složitější, že celý tento pluk byl na jisté „germanofonní bázi“ postaven...

Totéž lze říci o 8. newyorském či 82. illinoiském, které se s mnoha Čechy ve svých řadách Gettysburgské bitvy zúčastnily rovněž, ovšem zpět ke vzpomínkám. O tom, že „válka je vůl“ a přináší především smrt a neštěstí se přesvědčíme i na závěr, když v souvislosti s našimi krajany a celkovou atmosférou tohoto krvavého střetu uvádí Josef Čermák ve své knize ještě i tento postřeh ze zápolí: Jan Švec (rovněž 26. wisconsinský) onemocněl těžce před samou bitvou a zakusil velké svízele, které popisuje sám jak následuje:

„Když bitva započala, byli jsme my nemocní nuceni slézti z vozů, nebo» tyto jezdily pro raněné. Zůstal jsem bez vlády na silnici ležet a když kolem mne jel povoz, otázal se mne lékař, jsem-li raněn; já odvětil, že nikoliv, načež vůz jel dále a nikdo si mne nepovšímnul. Spatřil jsem nedaleko farmu, kam sváželi raněné a sem s velkým namáháním jsem se doplahočil. Sotva mne lékař spatřil, zvolal: »Spojené státy nyní nemají nemocných mužů – nepřítel jest zde a každý musí pracovat!« I poručil mi, abych nosil vodu; byl jsem sláb, neb jsem několik dní již ničeho nepožil a oka nezamhouřil – ale vodu jsem shánět musel! Náhle počaly dělové kule lítat až k nemocnici a lékař poručil, kdo může, aby se uchýlil dále.

Byl zde jeden raněný Čech, Zbitovský (taktéž 26. wisconsinský) s Caledonie a společně dostali jsme se s velkým namáháním do blízkého lesa, kde jsme přenocovali. Druhý den šli jsme dále, cestou Zbitovský naložen byl na vůz, ale já musel pěšky. Dostal jsem se na druhou farmu, kde jsem měl raněným posluhovati, avšak já více nebyl schopen další služby. Zde se ke mne přihlásil Ludvig Kohn z Racina - jemuž kule vězela v prsou. Stány nebyly ještě postaveny a my nuceni byli odpočívati na mokré půdě. Odtud byl jsem dopraven do Baltimore do tábora konvalescentů, kde jsem se sešel s jiným Čechem, jakýmsi Benjaminem Přerostem.“

Pro stanovení Přerostovy plukovní příslušnosti nám chybí jakýkoli záchytný bod, ovšem žádné krajanské prameny patrně nezaznamenaly úmrtí zraněného Františka Bendy, přestože šlo o příslušníka 26. wisconsinského pluku. Tento český farmář z Manitowocu byl 1. července zasažen do kyčle a poté s mnohačetnou frakturou a kulkou uvízlou v těle hospitalizován teprve druhý den po bitvě (tj. čtyři noci proležel na bojišti). Projektil mu byl sice vyjmut, ale pooperační komplikace spojené s dysenterií a zápalem plic vedly 20. srpna 1863 k jeho úmrtí na následky celkového fyzického vyčerpání. Na rozdíl od Jiřího Chaloupky a většiny dalších zemřelých však má na gettysburgském Národním hřbitově vlastní hrob (Nacional Cemetery – wisconsinská parcela, tomb C-19), jenž se skví nápisem Franz Benda – Czech soldier. To svědčí o tom, že než vydechl naposled na svou pravou pravlast nepochybně velice intenzivně vzpomínal...

 

Zájemce o další osudy 26. wisconsinského pluku mohu odkázat na mnou vypracovaný speciál CACWA-TIMES – 26^th Wisconsin Volunteer Infantry Regiment (zaslán mj. na Žižkov a do Náprstkova muzea, ovšem zda byl zařazen...) vydaný v roce 1999 v Praze Českou asociací Americké občanské války (angl. C.A.C.W.A.) – zájemce o Sever proti Jihu obecně pak na tento klub vojenské historie samotný...

Tato v češtině vydaná 36stránková brožurka však samozřejmě nemůže konkurovat více než tří set stránkové knize vydané 1998 v Kalifornii – James S. Pula: The Sigels Regiment – A History of the 26^th Wisconsin Volunteer Infantry, 1862–1865. Do českého magazínu byly z této knihy zapracovány jen povšechné internetové střípky.

Vojáci Wardovy Federální brigády začínají ustupovat před Hoodovými Konfederáty, kteří se derou do Ďáblovy nory, labyrintu ohromných kamenů a průseků. Ward ztratil jednu třetinu svých mužů z newyorského, pennsylvánského, indianaského a mainského pluku, ale jeho vojáci způsobili rebelům značné ztráty.