Krátce před koncem starého režimu měla francouzská armáda 134 236 mužů pěchoty, 29 586 jezdectva a 77 692 příslušníků milice čili jednotek provincií. Dalších 8560 mužů sloužilo u královské tělesné stráže. Tyto vycvičené jednotky posloužily jako základ nových vojsk Republiky. Uniformy předepsané Královským dekretem z 21. 2. 1786 se používaly tak dlouho, dokud byly k dispozici a jejich styl přetrval u jezdectva až do období konsulátu. Nové výstrojní předpisy císařství, platné od roku 1804, byly pokračováním a rozvinutím vzorů z roku 1786.

Taktika

Jezdectvo zůstalo v průběhu napoleonských válek nárazovou silou. Hlavní ruční zbraní stále byly kopí a šavle. V tomto období začal být znovu zdůrazňován rozdíl mezi "těžkým" jezdectvem - částečně obrněnými muži na velkých koních - a "lehkým" jezdectvem - pohyblivějšími jednotkami na menších koních, které mohly provádět přepady, stejně jako útočit nárazy. Napoleonovo jezdectvo, které mělo k dispozici určitou část jízdního dělostřelectva a bylo užíváno ve velkých, avšak členěných masách a v překvapivých operacích proti nepřátelskému jezdectvu a pěchotě, bylo velice výkonné. Obvykle bylo proti nepřátelské pěchotě vrženo v okamžiku, kdy ta již byla otřesena či rozbita masívní dělostřeleckou palbou nebo útoky pěchoty. Bylo obzvláště účinné v nasazení proti ustupující pěchotě.

Méně úspěšné bylo proti čerstvé pěchotě, která měla čas vytvořit čtverce. Pod vynikajícími veliteli a díky svým dravým útokům, prokázala francouzská kavalérie obvykle svou nadřazenost nad nejlepšími jezdectvy ostatních evropských států. Svými bleskovými akcemi při pronásledování dokázala francouzská kavalérie využít vítězství s minimálními ztrátami na straně vlastní armády. Napoleon také používal své jezdectvo velice efektivně pro průzkum a ke krytí vojska před nepřítelem.

V počáteční fázi napoleonských válek nemělo francouzské jezdectvo soupeře. Později, tak jak si ztráty a běh času vyžadovaly svou daň, shledával Napoleon obtížným udržovat dosud běžný standard výkonů svého jezdectva. Jeho soupeři zároveň vytrvale zvyšovali úroveň svého jezdectva, částečně tím, že věnovali více pozornosti organizaci a výcviku, částečně kopírováním francouzské organizace, taktiky a metod. Tak například ve Španělsku hrálo jezdectvo ve Wellingtonových taženích vedlejší roli. Avšak u Waterloo to bylo anglické jezdectvo, které rozmetalo závěrečný útok Napoleonovy Staré gardy...

Uniformy

Dnes přinášíme několik stejnokrojů francouzského jezdectva z období kolem roku 1805. Francouzská armáda prodělávala v této době řadu změn, ale ustanovení posledních předpisů nebylo u všech útvarů ještě zdaleka aplikováno. Mnohá dobová obrazová a písemná svědectví se často navzájem liší nebo neodpovídají reglementu ani vžité představě. Existovaly vedle sebe starší i nové typy výstroje, nosily se součástky stejnokroje, které předpis neznal nebo je vzal na vědomí až později. To - pokud jde o jezdectvo - se například týká čák jízdních myslivců a husarů, umístění a typu jejich emblémů a chocholů, dlouhých "polních" kalhot atd.

Francouzští kyrysníci měli ve vzpomínaném období ještě pouze dvě distinkční barvy - červenou a žlutou. (V obou případech však mužstvo vždy mělo červené granátnické epolety.) Pluky se odlišovaly jejich rozdílným umístěním a kombinací se základní barvou stejnokroje na límci a výložkách a podle umístění kapes podél nebo napříč. To komplikovalo jednoznačnou identifikaci například u kyrysníka, který neseděl na koni (kde bylo číslo pluku na sedlovém tlumoku) a na rukou měl rukavice s vysokými manžetami.

Jízdní myslivci císařské gardy nosili skvělý stejnokroj, do kterého oblékl na slavném obraze Géricault svého Důstojníka jízdních myslivců. Kromě císařovy eskorty jej nosili jen při skutečně slavnostních příležitostech. Ve všední den, na cvičišti a v poli se oblékali podle ročního období a druhu služby. (Tažení roku 1806 se zúčastnili například v zelených fracích a zelených uherských kalhotách, respektive dlouhých polních pantalonech podle denního rozkazu.) Ale o tom podrobněji někdy příště. Také řadoví jízdní myslivci oblékali na cvičení a do pole místo dolmanů s bílými šňůrami zelený frak s dlouhými šosy (1. pluk prodělal rok 1805 ovšem v dolmanech) a obecně se už od dob revolučních válek používaly pro polní službu i dlouhé zelené pantalony zapínané po straně na knoflíky, někdy s pruhem distinkční barvy. Jízdní myslivec 8. pluku má na hlavě ještě starší typ čáky ovinuté cípem a starší typ šavle. Elitní kompanie, stejně jako u husarů, se odlišovaly kožešinovými kalpaky s převislým látkovým cípem v plukovní barvě.

Jezdci elitních kompendií dragounských pluků imponovali vysokými medvědicemi (v poli bez ozdob) a nosili na ramenou červené granátnické epolety (existovalo jen málo výjimek - například 19. pluk je měl bílé), o nichž však předpis mlčí. Jezdec na obrázku má přes prsa srolovaný pláš', který měl snížit jeho zranitelnost v boji. Jak dosvědčují dobová svědectví, takový bandalír často zachránil svému nositeli život. Toto opatření, běžně používané francouzskou jízdou, která nenosila kyrys, převzalo i jezdectvo většiny armád tzv. Rýnského spolku. Trubači dragounů ve zmíněném období nosili stejnokroj v barvách určovaných plukovníkem. Ale nejčastěji odpovídala barva trubačova kabátu distinkční barvě toho kterého pluku.

© Militaria, Elka Press

Přidat komentář

 

Jméno:
Předmět:

Komentář:
Uložit: