logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Přijímací vůz radiolokátoru RUS-2

Z dílny Jana Patery

V druhé polovině 30. let se vývoji impulsního radiolokátoru věnoval také Sovětský svaz. Průkopnické práce uskutečnil v leningradském Elektro-fyzikálním institutu vědec Pavel Oščepkov. Navrhl přístroj, který pracoval s nosnou vlnou o délce 4 m (75 MHz) a vysílal 10 ?s dlouhý puls výkonem 1 kW. Vývoj zařízení se pozdržel, neboť Oščepkov se stal obětí stalinských čistek.  Nicméně na základě jeho prací vznikl v roce 1939 radiolokátor RUS-1, který se v pár kusech dostal do výzbroje Rudé armády.

Během roku 1940 byla k zobrazení odraženého echa použita katodová lampa a výroba přístroje, schopného udávat nejen azimut, ale i vzdálenost cíle, byla zadána do továrny Světlana, kde se pod názvem RUS-2 vyrobilo patnáct kompletů. RUS-2 stále používal nosnou vlnu o délce 4 m a 10 ?s dlouhý puls, avšak vysílal výkonem skoro 40 kW, a to prostřednictvím antény systému Yagi-Uda. Obdobná anténa se používala jako přijímací. Dosah činil 10 až 30 km u cílů ve výši do 500 m a 25 až 100 km u cílů ve větších výškách. RUS-2 bylo komplikované a těžkopádné zařízení. Sestavu radiolokátoru totiž tvořila tři vozidla ? vysílací automobil, přijímací automobil (GAZ AAA) a generátorový automobil (ZiS 5). Vysílací a přijímací automobil si byly velmi podobné. Hranolovitá kabina se otáčela i se žebříkovitou anténou, jež čněla nad vozidlo do výše 5 metrů. Jak vysílací, tak přijímací kabina musely rotovat synchronně, a to i s obsluhami, které seděly uvnitř.

Podkladů na stavbu modelů vozidel sestavy radiolokátoru RUS-2 je velmi málo, pár nekvalitních fotografií na internetu a nepřesných kreseb od ruky pamětníků. Přesto se na jejich základě klubový kolega Jan Patera pustil do stavby přijímacího vozu na podvozku GAZ AAA. Výsledek jeho práce ukazují přiložené fotografie.    

 

Celkový pohled na přijímací vozidlo RUS-2 ukazuje, jak nesnadné je dostat celý model do záběru.

Tříčtvrteční pohled zezadu.

Detailnější pohled na anténu. Z druhého prvku zleva vede dvojitý anténní svod do kabiny s přijímací elektronikou.

Sedmiprvková anténa a její nosná konstrukce jsou vytvořeny z tyček, trubiček a profilů Evergreen.

 Základem modelu se stal podvozek GAZ AAA 1  35 z produkce firmy Zvezda.

Hranolovitá kabina má zaoblená čela, aby mohla rotovat s anténou.

Ač se to nezdá, na kabině je mnoho pracných doplňků ? mříže v oknech, laťové dveře, žebřík.

Aby nosné vozidlo odpovídalo době výroby, musel být použit GAZ AAA, model 1939 s prolisy v blatnících pro uložení rezerv.

Kolega Patera postavil model na travnatý povrch, zpestřený tu a tam keři.

K podstatnějším úpravám podvozku patřila výroba vzpěr, jimiž se vozidlo v provozním postavení stabilizovalo.

Detail vzpěry.

Na modelu nechybí ani uzemňovací kabel, pro nerušený provoz radaru velmi důležitý.

Dalším oživujícím detailem jsou schůdky.

Detail krytky ventilace.

Kolega Patera vybavil i vnitřek kabiny příslušnými rámy elektroniky (podle skici na ruském webu), vynášecím planšetem a figurkou operátora, která jediná je na fotce patrná. Bohužel kabinu zavřel, přestože zadní dveře mohly zůstat otevřené.

 
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 18. 4. 1945 Do prostoru Ašského výběžku vstoupili první američtí vojáci – průzkumná hlídka 3. praporu 358. pluku 90. divize americké armády pod vedením generála Pattona.

Výročí: 18. 4. 1945 Do prostoru Ašského výběžku vstoupili první američtí vojáci – průzkumná hlídka 3. praporu 358. pluku 90. divize americké armády pod vedením generála Pattona.


Recenze týdne

Primitivní rebelové

Vydalo nakladatelství Academia 2023.