Operace Bagration

Před 60 lety proběhla jedna z největších ofenzív na východní frontě

Rudá armáda dostává křídla

Kromě materiální stránky se Rudá armáda v roce 1944 radikálně změnila i po stránce morální a taktické. Vítězství roku 1943 jí dala sebedůvěru ve vlastní síly a schopnosti. Vojáci, kteří ten rok přežili, se stali zkušenými veterány, o nic horšími válečníky než jejich protivníci. Hlavně ale nabyli zkušenosti frontoví nižší důstojníci. Četám a rotám nyní veleli lidé, kteří ve znalostech vojenského řemesla nijak nezaostávali za německými protějšky. Měli dokonale "přečtenou" německou taktiku Blitzkriegu a nedali se tak snadno zaskočit jako jejich nezkušení předchůdci v letech 1941 a 42. Místo hodnostního označení na límci již více než rok opět nosili na svých uniformách nárameníky jako kdysi carští důstojníci a dostávali vyznamenání, jež nesla jména ruských vojevůdců Suvorova a Kutuzova. Minulostí byl též revoluční systém hodností, který používal takové krkolomné zkratky jako např. kombrig (velitel brigády jako náhrada za generálmajora) a byli opět poručíky a kapitány. Zbavili se také věčného stínu, jaký představovala funkce politického komisaře. Pravda, v každé jednotce Rudé armády stále existovala funkce politického pracovníka, avšak tito "politruci" měli oproti původním komisařům nesrovnatelně okleštěné pravomoci. Shrnuto, Rudá armáda již nebyla tou revoluční milicí, která vyhrála občanskou válku proti bílým a utíkala před Němci až k Moskvě a Volze, ale mocnou imperiální armádou, která i ty bělogvardějce začlenila do své tradice. A tato obrovitá síla dostala v roce 1944 dostatečně mocná křídla, aby mohla vzlétnout, na příkaz svého vůdce zamířit na západ a tam vybudovat impérium, o němž se mohlo předchozím moskevským vládcům jenom zdát.Operace Bagration

Operace Bagration měly být opakováním oboustranného klešťového manévru, který přinesl Rudé armádě úspěch již u Stalingradu a Kurska. Německá armádní skupina Střed držela předmostí východně Dněpru u Mogileva a jižní křídlo ji kryly bažiny řeky Pripjať. A právě tento výběžek fronty se stal cílem sovětské letní ofenzívy, jež měla osvobodit hlavní město Běloruska Minsk a otevřít Stalinovým tankovým divizím cestu k polské Visle. Velení Wehrmachtu předpokládalo, že Rusové udeří jižněji, takže německé jednotky skupiny Střed v Bělorusku ? 3. tanková armáda u Vitebska, 4. armáda východně horního Dněpru, 9. armáda v prostoru Bobrujska a 2. armáda v Polesí ? byly roztaženy v řídkém kordonu. Celkem se jednalo o 50 divizí. Cílem operace Bagration, kterou vypracoval zástupce vrchního velitele maršál Žukov, pak bylo tyto divize obklíčit a zničit. Ofenzívy se zúčastnily (od severu k jihu) 1. pobaltský, 3., 2. a 1. běloruský front, kolem 1,5 milionu mužů. Od poloviny května do poloviny června byly tyto fronty značně posíleny materiálem a lidmi a datum zahájení útoku mělo korespondovat s vyloděním v Normandii. Kromě náletů sovětského letectva do německého zápolí a partyzánských přepadů, k nimž koordinovaně došlo 20. června 1944, značný význam pro úspěch operace měly haťové cesty, které v délce možná desítek kilometrů položili sovětští ženisté přes pripjaťské bažiny, o nichž si Němci mysleli, že jsou pro těžkou techniku neprůchodné. Pamětníci si určitě vzpomenou na působivou scénu z Ozerovovy filmové epopeje "Osvobození", kde za úsvitu 24. června 1944 se kolony tanků T-34 a samochodek 1. běloruského frontu noří z lesů a najíždějí na hatě, aby, houpajíce se jako lodě ve vlnách, projely bažinami. Tento front nasadil do útoku v jedné brigádě a 23 plucích celkem 539 samochodek. Již o den dříve, po dělostřelecké přípravě s hustotou 250 hlavní na 1 km fronty, zaútočila vojska 1. pobaltského a 3. a 2. běloruského frontu, takže celková šíře útočného pásma činila 560 km. Tanky a 125 samochodek 1. pobaltského frontu prolomily na vitebském směru nepřátelskou obranu, obklíčily a do 29. června zničily německý armádní sbor. Hlavní síly 3. běloruského frontu se vrhly severně od Orši na německou 3. tankovou armádu a rozdrtily její pravé křídlo. Není se co divit, když v sestavě tohoto frontu bylo, kromě jiného, 652 samochodek. Do vzniklého průlomu byla okamžitě zasazena 5. gardová tanková armáda, opět prosycená těžkou obrněnou technikou, která překročila Berezinu, 30. června dobyla Borisovo a uvolnila si prostor pro útok na Minsk od severovýchodu. 2. běloruský front (201 samochodek) útočil čelně na Mogilev a 1. běloruský front na bobrujském směru do 27. června obklíčil většinu německé 9. armády. V dalších dvou dnech byly likvidovány německé kapsy a vojska 1. běloruského frontu se stočila na sever, aby zaútočila na Minsk od jihovýchodu, zatímco 2. běloruský front, poutající německou 4. armádu, osvobodil 28. června Mogilev.

Po šesti dnech operace Bagration se německá fronta v Bělorusku zhroutila. 3. tanková armáda a 9. armáda byly poraženy, 4. armáda sevřena ze severu a jihu. Dne 28. června byl dosavadní velitel armádní skupiny Střed maršál Busch nahrazen maršálem Modelem, kterému bylo svěřeno i velení skupiny Severní Ukrajina. Odtud, z jihu, pak Model převelel několik divizí, aby zabránily obklíčení 4. armády a udržely frontu. Avšak Rusové byli příliš rychlí. Pronikli mezitím k Minsku ze dvou stran, 3. července 1944 hlavní město Běloruska osvobodili a do 13. července zcela zlikvidovali zbytky německé 4. armády. 25 německých divizí bylo zničeno nebo kapitulovalo, 158 000 Němců bylo zajato a 381 000 padlo. Zničeno nebo kořistí se stalo 2 000 tanků, 10 000 děl a 57 000 motorových vozidel.

Naprostý úspěch operace Bagration, která probíhala paralelně s akcemi Spojenců v Normandii a s osvobozováním Francie, otevřel Rudé armádě cestu dále na západ. Vojska 1. pobaltského frontu pokračovala v náporu a poté, co se stočila na sever, pronikla až k pobřeží Baltu v Rižském zálivu a odřízla německou armádní skupinu Sever od zbytku Třetí říše. 3. běloruský front obsadil Vilno a Kovno a pronikl až k hranicím Východního Pruska. Vojska 2. běloruského frontu osvobodila Grodno a útočila na Bialystok, jehož se zmocnila 27. července. Mezitím 1. běloruský front u Kovelu prolomil německou obranu a 2. gardová armáda, zasazená do průlomu, dobyla 22. července Lublin a pronikla až k Visle, na dohled Varšavy.

Tím se ale ofenzivní síla Rudé armády vyčerpala a Němcům se za pomoci záloh a přesuny jednotek z jihu do prostoru severně Karpat podařilo ještě jednou frontu stabilizovat. Politické důsledky, tehdy méně zřetelné, byly nedozírné. Stalin nechal okamžitě v dobytém Lublinu ustavit loutkovou komunistickou polskou vládu, čímž vyšachoval prozápadní polskou vládu v Londýně, a zcela podle imperiálních zásad svých carských předchůdců nechal vykrvácet Varšavské povstání, které, vyprovokované přítomností sovětských tanků na druhém břehu Visly, vypuklo 1. srpna 1944.

Psáno v Praze 6. 7. 2004 Otištěno s laskavým svolením autora a internetového deníku Neviditelný pes

Také název této operace, jejímž cílem bylo osvobodit Bělorusko a vpádem do Polska překročit původní hranice SSSR, svědčí o změně vnímání vlastní minulosti, o proměně, jíž Rudá armáda prošla, respektive o úloze, kterou Stalin této imperiální síle přiřkl. Ne nadarmo pro ni nebylo vybráno jméno nějakého komunistického koryfeje, ale vysokého aristokrata a vojevůdce cara Alexandra I., jenž padl za Vlastenecké války proti Napoleonovi. Kníže Bagration, narozený v roce 1765, bojoval jak ve válkách s Tureckem a Švédskem, tak s Francií. A právě tomuto talentovanému a odvážnému vojevůdci z gruzínské dynastie Bagritidů svěřil maršál Kutuzov v roce 1812 velení jedné z ruských armád. V bitvě u Borodina velel Bagration levému křídlu a lvím dílem přispěl k tomu, že Rusové udrželi bitevní linii. Zaplatil za to životem, když byl v bitvě fatálně zraněn. Jako historickou anekdotu lze ještě připojit, že kněžna Kateřina Bagrationová (dcera, sestra?) byla během Vídeňského kongresu v roce 1814 milenkou kancléře Metternicha, než ji vystřídala kněžna Zaháňská. O obě krasavice měl také zájem car Alexandr I. a v obou případech mu Metternich vypálil rybník, takže jednu dobu hrozilo, že mezi ruským panovníkem a rakouským politikem dojde k souboji. Do roku 1944 vstupovala Rudá armáda se značnou sebedůvěrou a silou. Tragický podzim 1941 a léto 1942 s neustálými porážkami a obrovskými ztrátami překrylo vítězství u Stalingradu a porážka německých elitních tankových jednotek u Kursku. Rudá armáda vyspěla nejen technicky, ale i takticky a morálně. Ačkoli předválečné tzv. "pětiletky" nebyly ničím jiným než obrovským zbrojním programem, který dal Stalinovi do rukou početně nejsilnější armádu světa, čistky a mylné reorganizace, provedené na základě chybné analýzy španělské občanské války, vrátily sovětské ozbrojené síly kamsi na úroveň 1. světové války. Největší slabinou byla motorizace. SSSR sice na sklonku 20. let koupil licence amerických nákladních automobilů Ford, které se vyráběly ve dvouosé verzi jako GAZ AA a v tříosé jako GAZ AAA, avšak v roce 1941 již nebyly žádnou špičkou. Totéž platilo pro těžší nákladní automobily ZiS 5V a ZiS 6, taktéž vyráběné na základě americké licence. Nicméně ani těchto jednoduchých vozidel, která přesto dokázala odvést velký kus práce, nemohlo být z domácí výroby dost, aby umožnila Rudé armádě velkorysé útočné operace. Tuto situaci ale z gruntu změnily spojenecké dodávky. Jestliže se v sovětské oficiální historiografii zlehčují tanky a letadla z "lendlizu", je v tomto negativním hodnocení kus pravdy, neboť T-34 byl nepochybně lepší tank než Sherman a vzhledem k "přízemí", kde se na východní frontě odehrávaly vzdušné boje, pak lehoučký soubojový Jak-3 byl lepším strojem než těžkopádnější západní stíhače určené k bojům ve středních a velkých výškách a do eskorty bombardovacích svazů. Avšak vůbec to neplatí pro vozidla. Západní dodávky čtvrttunových willisů Jeep, třičtvrtětunových Dodge, pancéřovaných vozidel Scout a polopásových transportérů "Half-Track" a hlavně dvouapůltunových Studebakerů, které dostaly důvěrnou přezdívku "studěr", znamenaly převrat ve schopnostech Rudé armády provádět rychlé průlomy německé obrany. Náklaďáky z "lendlizu" se používaly nejen jako dělostřelecké tahače, které s konečnou platností vytlačily koně k trénu, nejenže dopravovaly pěchotu, ale především umožňovaly protáhnout zásobovací linie a tím zvětšit hloubku úderu. Motorizace tedy byla tou dlouhou paží, která umožňovala tvrdé pěsti na jejím konci rozmáchnout se k pádné ráně. Kvůli pravdě je třeba říci, že tato pěst byla téměř výlučně domácí. Převážně ji tvořily vynikající střední tanky T-34, v roce 1944 již často s kanonem 85 mm, a pak samohybná děla samorostlé sovětské konstrukce. Jak na podvozcích osvědčených T-34, tak těžkých tanků KV a později IS vznikly obávané "samochodky" (samochodnaja ustanovka) SU-85, SU-100, SU-122, SU-162, ISU-122 a ISU-152, kde číslo udává ráži kanonu či kanonové houfnice vestavěných prostřednictvím kardanové lafety do pancéřové nástavby se zkosenými stěnami. Především těžké SU-152 a ISU-152 si vysloužily přezdívku "zveroboj" (zabiják šelem), napovídající, že tyto stroje byly v prvé řadě určeny k ničení německých tanků Tiger a Panther a další německé obrněné techniky, která též obvykle nesla jména šelem. Přezdívka byla na místě, neboť ze všech spojeneckých obrněných vozidel jenom sovětské samochodky s kanonovou houfnicí 152 mm dokázaly při přímé střelbě urazit jakémukoli německému tanku věž. V roce 1944 pak na základě dostatečných dodávek těchto strojů a lehčích samohybných děl SU-76 bylo v Rudé armádě zavedeno nové organizační schéma obrněných jednotek. Kupříkladu brigáda středních samohybných děl SU-100 měla 3 pluky, každý se 4 bateriemi samochodek po 5 vozidlech. Se 2 štábními SU-100 a 3 průzkumnými SU-76 pak brigáda celkem disponovala 65 samohybnými děly. Z těžkých samochodek pak byly zformovány pluky se 4 bateriemi po 3 vozidlech.