Námořní rozpaky paní Češtiny 2

Druhé pokračování trojdílného cyklu

Cesta k válečné plachetnici Až do konce 15. století znala Evropa jenom příbřežní dopravu, jež se provozovala jednostěžníky, jakým byla i pověstná hansovní koga. První oceánské plachetnice se třemi stěžni, tzv. plnoplachetníky (tallship), vznikly na Iberském poloostrově a jako lehčí karavely a těžší karaky objevily pro Evropu svět. Zpočátku nesly na každém stěžni jednu plachtu, na dvou předních příčné čtvercové, na zadním pak podélnou trojcípou latinskou plachtu. Pak přibývala další patra plachet. Dolním se říká hlavní, nad nimi jsou košové a ještě výše brámové plachty. Čtvrté patro se poprvé objevilo u lodí válečných a proto se jim říká plachty královské (proč vyplyne z následujícího textu). Karavely a karaky nesly již děla, avšak spíše k vlastní obraně než k ofenzivním akcím, takže to byla skutečně průzkumná plavidla. To se ale rychle změnilo. Již v roce 1502 vystrojili Portugalci vlastně první válečnou flotu a pod velením admirála Alfonsa d´Albuquerque ji vyslali do Indie. Tento portugalský admirál pak jako první uplatnil drtivou palebnou sílu bočních salv a vrátil se s poznatkem, že základním prvkem výzbroje válečné lodi musí být těžké dělo. Zámořská expanze pak vedla ke vzniku stálých válečných loďstev, financovaných z daní a z koloniálních výnosů. Na rozdíl od předchozí feudální epochy, kdy si panovník najímal běžná obchodní plavidla a osazoval je oddíly vojáků, nyní portugalští, španělští a později angličtí, holandští a francouzští králové vlastnili velké plachetnice vyzbrojené bateriemi děl. Proto termín králova nebo královská loď je synonymem lodě válečné. Až na jednotlivé výjimky námořní děla byla nejtěžšími děly epochy, nebo? kvůli špatným pozemním komunikacím polní kanony měly mnohem menší ráži.

Man-of-war S tímto termínem se setká každý překladatel námořně-historické literatury a prostě znamená válečnou loď. Tedy plavidlo od prvopočátku plánované a stavěné tak, aby mohlo nosit baterie děl. Vzhledem k mechanickým vlastnostem dřeva a konstrukci lodního trupu z podélných a příčných prvků (kýl, podélníky, žebra) byla délka trupu omezena na 60 m, takže snaha vecpat do lodi co nejvíce děl, jejichž počet rozhodoval o palebné síle, vedla loďařské mistry k tomu, že hnali trupy do výše. Tak se zrodily vícepalubní lodě. Ale pozor, mezi dělové paluby se počítají jenom paluby kryté! Takže dvoupalubník má tři řady děl a třípalubník pak čtyři řady děl nad sebou. Toto zmatečné počítání je dáno tím, že děla byla umístěna i na horní nekryté palubě, která se ale k dělovým nepočítá.

Řadová loď Termín, v anglickém originálu ship of the line, je klíčový pro éru plachet a byl dán lineární taktikou námořních bitev. Z geometrie lodního trupu vyplývá, že slabinou byla příď a záď, kam se dalo umístit jenom minimum děl. Řešením tohoto problému bylo seřazení lodí do jediné bojové linie, takže k napadení čela či konce kolony bylo nutné ji celou obeplout (na to ale protivník nečekal). Po celé 17. a 18. století se pak admirálové pokoušeli stále o totéž - obeplout protivníka a napadnout jeho čelo (přední stráž) nebo konec kolony (zadní stráž) koncentrovanou palbou celé své linie. Toto ideální postavení dostalo název cross the "T" - položit příčku na "T". Podle zásady, že řetěz může být jenom tak silný, jak je silný jeho nejslabší článek, mohly být do linie řazeny jenom lodě o určité minimální palebné síle. Těm se pak říkalo lodě řadové. Anglická Royal Navy zavedla v roce 1653 lineární taktiku rozkazem (za její porušení platil admirál hrdlem) a k tomu účelu zavedla i klasifikaci řadových lodí: 1. třída měla více než 90 děl, 2. třída více než 80 a 3. třída více než 54 děl. Lodě nižších tříd, 4. třída od 38 děl, 5. třída od 18 a 6. třída od 6 děl, se již mezi řadové nepočítaly a pro lodě 4. třídy se rychle ujal název fregata (frigate). Až s nástupem páry, pancéře a drážkovaných děl název řadová loď pozvolna zanikl a byl nahrazen termínem bitevní loď jako název pro nejtěžší dělostřelecké plavidlo, určené k tomu aby v generální bitvě bojovalo v linii. V některých jazycích se pak oba výrazy používaly vedle sebe (v němčině, Linienschifl = Schlachtschiff), některé zůstaly u původního (ruština těžko mohla od slova "sraženije" vytvořit složeninu a proto se rusky bitevní lodi stále říká linějnyj korabl, v praktické zkratce linkor).

Šalupy, korvety, fregaty Angličtina má tu odpornou vlastnost, že jedno slovo může mít, podle kontextu, velice mnoho významů. Jenže co má dělat chudák suchozemský překladatel, když ten námořní kontext nezná a ani znát nemůže? Takovým typickým slovem, s nímž si paní Čeština dost dobře neví rady, je pak slůvko sloop, tedy šalupa. V českém povědomí je zakotveno jako označení malého plachetního člunu, s čímž už nikdo nic nenadělá a není na tom nic špatného, pokud si uvědomíme, že budeme akceptovat i další, odbornější významy tohoto slova: 1. Tak především i pro české jachtaře je to název specifického oplachtění moderní sportovní plachetnice. Ve slovním spojení bermudská šalupa se jím označuje jednostěžňová sportovní plachetnice s tzv. vysokostěžňovou takeláží, tedy s hlavní plachtou ve tvaru trojúhelníka s ráhnem jenom dole (správně by se mělo říkat s vratipněm) a pouze jedinou stěhovou plachtou na předním stěhu, které se říká kosatka (jib) a pokud její zadní lem sahá až za stěžeň, je to genua neboli gena (vzniklo z označení "janovská kosatka"). 2. Pro námořního historika je pak šalupa úplně něčím jiným. Je to souhrnný název, který se používal hlavně v britském námořnictvu, pro pomocná a malá válečná plavidla od 17. století až po napoleonské války. Bez ohledu na to, jak bylo plavidlo otakelováno, zda to byla briga se dvěma stěžni nebo třeba třístěžňový plnoplachetník, pokud plavidlo neslo kolem 20 děl jenom na horní palubě a nástavbách, byla to prostě šalupa pod velením poručíka. Angličtina zná i termíny brigová šalupa (brigg sloop) a plnoplachetní šalupa (ship sloop). 3. Nu a historik modernějších válek navíc ví, že z právě z této tradice vylovila britská admiralita již za 1. světové války toto slovo, když hledala název pro nově vzniklá protiponorková plavidla. Šalupy s vrhači hlubinných náloží pak bojovaly i za 2. světové války vedle korvet a fregat.

I to jsou historické názvy. Jak jsme se již zmínili, termín fregata se ujal pro plachetní válečnou loď s plným oplachtěním tří stěžňů a s jednou dělovou palubou. Jelikož již jsme poučení, víme, že de facto fregata nosila dvě dělové baterie, nebo? druhou řadu děl tvořily kanony na horní otevřené palubě. A na příďové a záďové nástavbě, kde obvykle stály karonády - velkorážová děla s krátkou hlavní, takže byla relativně lehká. Byla sice nepřesná a měla malý dostřel, ale na tom nezáleželo, nebo? námořní bitvy se vedly na dostřel pistole. Zvláštní typ fregat si vymysleli Američané. Postavili mohutný trup řadové lodě, jež by normálně nesla 80 děl, ale nevyhnali ho do výšky dvou dělových palub, nýbrž jenom do jedné, na níž postavili těžká děla, jež sice nosily řadové lodě ale nikoli běžné fregaty. Vzniklý hybrid měl vynikající nautické vlastnosti a přitom palebnou sílu téměř jako řadová loď. Lodě třídy "Constitution" nesly sice jenom 44 děl, ale když se spočítala hmotnost boční salvy, do hmotnosti salvy řadové lodi příliš nechybělo. Z takové lodi pak tvůrci filmu "Master and Commander" učinili onoho ďábelského protivníka, s nímž se musí vypořádat mnohem slabší "Surprise" kapitána Jacka Aubryho. Britové koncepci okopírovali a použili staré řadové lodi 3. třídy, jímž seřízli trup až k horní dělové palubě, takže zůstala jenom spodní (a děla na nyní horní otevřené palubě). Tímto způsobem vznikly taktéž mocné fregaty, z nichž asi nejslavnější je "Indefatigable" kapitána Pellewa, známá z TV seriálu "Hornblower". Termín fregata byl znovu použit jako název mohutnějších protiponorkových plavidel za 2. světové války ("říční" třída "River" a "hradní" třída "Castle") a v tomto významu se používá dodnes, např. ve spojení "raketová fregata". Některé jazyky (polština) pak používají slovo "fregata" k označení typu oplachtění. Míní se tím tří- a vícestěžňová plachetnice, která i na zadním, bezanovém stěžni nese příčné čtvercové plachty. Plachetnice, která na tomto stěžni pak nese jenom podélnou vratiplachtu, je bárka neboli bark.

S korvetou je to komplikovanější. To slovo zní jaksi francouzsky a také francouzské je. Za napoleonských válek se jednalo o třístěžňový plnoplachetník asi téže palebné síly jako šalupa, avšak s hladkou palubou (flushdeck) bez nástaveb, na níž stála nekrytá baterie děl asi do ráže 9 liber. Racionální Francouzi si prostě uvědomili, jak nástavby na přídi a zádi zhoršují nautické vlastnosti a přitom nijak nezvyšují palebnou sílu (a jako republikáni se na pohodlí šlechtických důstojníků vykašlali). Britové pak koncepci korvety opět okopírovali a stavěli je na Bermudách z cedrového dřeva. Obzvláště vhodné byly do služby v tropických mořích - hladká paluba měla příznivý vliv na větrání trupu. I po tomto názvu sáhla Royal Navy za 2. světové války a označila jím typ protiponorkového plavidla s pohonem parním strojem a stavěného na trupu velrybářské lovecké lodi. Román a film "Kruté moře" pak proslavily tzv. "květinovou třídu" korvet, kde každé plavidlo neslo botanický název. Jméno literární a filmové korvety "Compass Rose" je pak slovní hříčkou růže/růžice.

Snad to pro dnešek stačilo, takže vyvrácení bludu, že kapitán-poručík se musí překládat jako korvetní kapitán, si necháme na příště.

Psáno v Praze 27. 4. 2004. Odborné termíny psány tučně. Otištěno s laskavým svolením autora a internetového deníku Neviditelný pes