Námořní muzeum v Cartageně

Text a foto František "Mrož" Novotný.

V červnu jsem strávil deset dní u Středozemního moře ve Španělsku a součástí pobytu byl též fakultativní zájezd do přístavu Cartagena, města s dlouhou historií, neboť je založil kartaginský vojevůdce Hasdrubal v letech 228–221 př. n. l. a nazval je Nové Kartágo. V roce 210 př. n. l. je dobyl římský konzul Scipio Africanus a srovnal se zemí. Nicméně zátoka byla skvělým přírodním přístavem a Římané město znovu vybudovali a nazvali Cartagena. Poté se v jeho zdech vystřídali Vandalové, Vizigóti, opět Římané a poté Arabové, než se roku 1269 stalo součástí Aragonského království a začalo sloužit i jako námořní základna, do napoleonských válek jako základna španělského galérového loďstva. Jako námořní základna slouží i dnes a pochopitelně jako komerční přístav. Nu a španělské námořnictvo tu 8. července 1986 otevřelo námořní muzeum. Jeho návštěvu jsem si nenechal ujít, takže mohu čtenářům stránky Militaria představit některé exponáty.

 

Museo naval je umístěno ve dvou budovách a v této starší, historické, naši prohlídku zahájíme.Jelikož je pod správou španělského námořnictva, uvítají návštěvníka v recepci dvé příslušnice námořnictva v bílých uniformách, kterým může zaplatit dobrovolný příspěvek na muzejní provoz.

 

Pýchou každého námořního muzea je kolekce lodních modelů a zde si jejich milovník přijde na své. Jejich přehlídku zahájíme modelem lodě Cargadora, kterou postavili ve Ferrolu v roce 1797.

 

Toto je model řadové dvoupalubní lodě o 80 dělech Rayo. Vstoupila do služby v roce 1798 a zúčastnila se bitvy u Trafalgaru v roce 1805.

 

Model dvoupalubní lodě Septentrion, stavěné v letech 1753–1784 arsenálem v Cartageně. Asi to bylo pro místní arzenál příliš velké sousto, proto stavba trvala tak dlouho.

 

Model dvoupalubníku San Julian, postaveného roku 1768 ve Ferrolu.

 

Srdce každého milovníka námořní historie pak potěší model největší válečné plachetnice napoleonské epochy, jediné čtyřpalubové lodě na světě Santissima Trinidad o 140 dělech, postavené v Havaně roku 1769 z tropického dřeva.

 

Model má trup vybarven ve stylu napoleonských válek, se žlutými pruhy přerušovanými černými poklopy střílen, tedy tak, jak Santissima Trinidad bojovala v bitvě u Trafalgaru. Poprvé však Britům čelila v bitvě u mysu sv. Vincenta v roce 1797 jako vlajková loď admirála José Cordóby y Ramos. Stala se cílem útoku britské řadové lodě Captain pod velením tehdy jen kapitána Nelsona a lodi Culloden. Přišla o všechny stěžně a polovina její posádky byla zabita. Poté stáhla vlajku, ale Britové propásli možnost ji obsadit, takže mohla být zachráněna španělskými loděmi Infante don Pelayo a Principe de Asturias a odvlečena do bezpečí.

 

Za bitvy u Trafalgaru v roce 1805 byla vlajkovou lodí admirála Baltasara Hidalga de Cisneros a přímo na ni směřoval útok závětrné britské kolony pod velením admirála Collingwooda. Ten zde francouzsko-španělskou bitevní linii úspěšně prolomil, Santissima Trinidad v souboji se sedmi britskými loděmi ztratila všechny stěžně a měla 200 mrtvých a sto zraněných, než se vzdala britské lodi Neptune o 98 dělech kapitána Thomase Fremantla. Po bitvě ji jako kořist vzala do vleku britská loď o 98 dělech Prince, avšak během následující bouře se z vleku utrhla a potopila.

 

Vrcholem sbírky modelů v Museo naval Cartagena je tento obří model 80dělové lodě z konce 18. století. Model snad vznikl na zakázku španělského krále Carlose III.

 

Další krásný model je zmenšeninou 70dělové lodě Glorioso, dokončené v Havaně roku 1749. Kvůli dostatku kvalitního dříví a levnější pracovní síle zde Španělé stavěli válečné plachetnice stále častěji.

 

Svým propracováním si model zasloužil ještě další fotografii z druhé strany.

 

Sbírka modelů pokrývá i následující století, kdy dřevěné válečné plachetnice nahrazovaly obrněnce se železným trupem, drážkovanými, zadem nabíjenými děly a parním pohonem. Zde obrněnec Vitoria z roku 1865.

 

Další fotografie modelu Vitorie ukazuje, že první generace obrněnců si zachovala úplné třístěžňové oplachtění.

 

Když v roce 1906 spustili Britové na vodu bitevní loď nového typu Dreadnought se všemi děly ráže 305 mm, musely je začít stavět i další námořní mocnosti. V roce 1912 se mezi ně zařadilo Španělsko, když zavedlo do služby svůj první dreadnought Espaňa,

 

Dreadnought Espaňa o délce 140 m, výtlaku 15 700 tun a s osmi děly ráže 305 mm byl prototypem třídy, do níž náležely ještě lodě Alfonso XIII a Jaime I.

 

K hmotným exponátům patří i tato dvě děla z napoleonských válek.

 

Jak musela být děla na válečných plachetnicích vybavena kladkostroji, aby se dala nabíjet a poté vyvézt do střílny, a zajištěna dalšími lany proti svévolnému pohybu, ukazuje tento model.

 

Neméně zajímavým exponátem je tato skříňka lodního ranhojiče z 18. století.

 

Některé modely jsou umístěny mimo sál s hlavní sbírkou. Hned vpravo od vstupní haly je umístěn velký model obchodní plachetnice z poloviny 19. století, který se pyšní úplnou sadou plachet, včetně pomocných závětrovek.

 

Stranou je také tento krásný model galéry. Ještě za napoleonských válek byla Cartagena základnou španělského galérového loďstva a čtenáři námořních románů C. S. Forestera o kapitánu Hornblowerovi si snad vzpomenou, že právě s takovou galérou svedl kadet Hornblower boj na život a smrt, když byl vyslán se dvěma lodními čluny, aby ji dobyl.

 

S modely v Museo naval Cartagena se rozloučíme modelem dalšího účastníka bitvy u mysu sv. Vincenta a u Trafalgaru, dvoupalubníku o 74 dělech San Juan Nepomuceno, spuštěného na vodu roku 1766. V bitvě u Trafalgaru se proslavil heroickou obranou proti britské přesile, když jeho smrtelně raněný baskický kapitán Churruca zapřísahal své důstojníky, že se nesmějí vzdát a bojovat do posledního dechu. Poté co byl San Juan Nepomuceno obklíčen šesti britskými loděmi, nechal poslední žijící španělský důstojník stáhnout vlajku, aby zachránil životy raněných na palubě. Britové na počest chrabrého kapitána Churrucy vrátili ukořistěné lodi její jméno a zařadili ji do svého loďstva jako HMS San Juan.

 

Čtrnáct let poté, co Jules Verne uveřejnil román Dvacet tisíc mil pod mořem se španělský námořní důstojník a inženýr Isaac Peral rozhodl jeho vizi elektrické ponorky uskutečnit. S podporou španělského námořnictva navrhl a v roce 1888 spustil na vodu první elektrickou ponorku v dějinách, pro niž zkonstruoval jak elektromotory, tak baterii.

 

Ještě překvapivější než vlastní konstrukce je skutečnost, že se ponorka zachovala, když napřed v roce 1929 admirál Garcia de los Reyes zachránil trup pře sešrotováním, v roce 1965 byl umístěn na náměstí v Cartageně, v roce 2002 přemístěn na nábřeží a poté, co byla pro něj postavena nová muzejní hala, do ní v roce 2013 po renovaci umístěn. Trup nemá vpředu hrot, neboť zde bylo ústí 14palcového torpédometu. Kromě nabitého torpéda nesla ponorka ještě dvě záložní, všechna typu Schwarzkopf, vyráběného německou strojírnou Berliner Maschinenbau.

 

Ponorka Peral (žádné jméno neměla, takže se jí říká podle konstruktéra), měří 22 m, má výtlak 77/85 tun, pohon dvěma elektromotory po 30 HP, dosah na hladině 400 nm při rychlosti 3 uzly. Klíčovým prvkem byla baterie o celkové hmotnosti asi 30 tun a prakticky vyplňující téměř celý vnitřek trupu. Tvořilo ji 613 serio-paralelně zapojených akumulátorů, každý o hmotnosti asi 50 kg. 133 akumulátorů bylo vyčleněno pro pohon pomocných systémů, k nimž patřil elektromotor 6 HP pro regeneraci vzduchu, protlačovaného skrze patrony hydroxidu sodného. Tento elektromotor též poháněl čerpadlo pro vyprazdňování balastních tanků.

 

Ponorka Peral neměla hloubková kormidla, k vyvážení pod vodou sloužily malé vrtule se svislou osou, umístěné jak na přídi, tak na zádi. Při zkušebních plavbách v letech 1889 a 1890 dosáhla hloubky 30 m a vydržela pod hladinou hodinu. Dne 25. června 1890 uskutečnila dva simulované útoky na křižník Cristóbal Colón, denní selhal, neboť byla spatřena její věž, noční však byl úspěšný. I přes nadějné vyhlídky španělské námořnictvo 11. listopadu 1890 veškeré pokusy s podmořskou plavbou stoplo.

 

Historická budova Museo naval Cartagena je obrácena průčelím k nábřeží, které zdobí defilé starých kanonů. Moderní hala s ponorkou Peral je zasunuta za levým křídlem historické budovy. Každý milovník námořní historie, který se zatoulá na středomořské španělské pobřeží, by si návštěvu Museo naval neměl nechat ujít.