Kořeny válčení (II)

Dokončení úvahy o původu a budoucnosti válek

Mezopotámie tak dobře chráněna nebyla a civilizace mezi Eufratem a Tigridem se záhy staly objektem nájezdů příhraničních národů. Zde je oblast, kde se zrodila válka tak, jak ji chápeme dnes, zde vývoj válčení a civilizace kráčel v ruku v ruce. Příčinou byla existence příhraničí, oblasti mezi kočovníky a usedlými zemědělci. Jak se dnes soudí, pastevecké kmeny byly lépe přizpůsobené k válčení než rolníci. Nomádi byli zvyklí pobývat pod širým nebem, táhnout krajinou a měli praxi v zabíjení, neboť technicky není rozdíl v podříznutí ovce a člověka. Také technika nahánění stád se prakticky neliší od pronásledování, dostižení nepřítele a zajištění zajatců. Pastevci již měli k dispozici koně, ale tak malé a slabé, že na hřbetě neunesly váhu jezdce. Ti z nich, kteří sousedili s rolníky v údolí Eufratu a Tigridu, pak dokázali převzít některé jejich technické dovednosti, především konstrukci vozu. Proto se soudí, že první dokonalý zbraňový systém v dějinách lidstva, jednoosý válečný vůz, se zrodil na rozhraní pasteveckého a zemědělského světa v mezopotamské oblasti. Když si uvědomíme, že celý vůz, či spíše kočárek, vážil méně než 25 kg a byl schopen unést dva muže, vozataje a střelce z kompozitního luku, což by další převratný vynález v této oblasti, nezbývá než připustit, že se jednalo o dokonalou konstrukci.

Kočovníci na válečných vozech pak byli prvními agresory lidské historie. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. učinili z války životní styl, z jediné osy svých vozů i jedinou osu své ?civilizace?. Tlak budí protitlak a tak se Mezopotámie také stala matkou opevňovací a inverzně i dobývací techniky. Za krále Sargona pak opevněná sumerská města již tvořila strategický obranný systém.

Opevnění jsou vlastně indikátorem centralizace a civilizační úrovně té které země. Vysoce centralizované a pokročilé státy antiky měly opevněny pouze hranice, nikoli ale města uvnitř země. Platí to i pro pacifikovanou římskou říši, kupříkladu většina galských měst se vyvinula jako otevřené osady a zůstala nechráněna. To bylo smyslem pax Romana ? otevřená města, bezpečné silnice a neexistence vnitřních hranic prakticky na celém území západní Evropy. Pokud to srovnáme se středověkem, kdy byly opevněny i jednotlivé kostely, teprve pochopíme hluboký civilizační úpadek, jakým pád Říma byl.

Ale zpět k válečnému vozu. Tento fenomenální zbraňový systém umožnil vozatajským národům, aby v rozpětí pouhých 300 let ovládly všechna střediska euroasijské civilizace. Nomádi vedli nekontaktní boj, kroužili na vozech kolem pěšího protivníka ve vzdálenosti 100 až 200 m a zasypávali ho prškami šípů. Za deset minut palby dokázali vyřadit z boje asi 500 nepřátel, kteří neměli žádnou možnost vymanit se z palby nějakým manévrem. Tato taktika se 2000 let nezměnila, také Hunové a později Mongolové zasypávali protivníka šípy vystřelovanými z dosti značné vzdálenosti, na protiútok reagovali útěkem a rozptýlením, aby se okamžitě na svých hbitých koních vraceli a znovu stříleli z luků. To opakovali tak dlouho, dokud nebyl protivník postřílen, nebo neutekl. Neznali tedy něco jako vojenskou čest či rytířský způsob boje, když byli ochotni kdykoli utéci, ale jejich ?primitivní? válečnický styl byl až děsivě účinný.

Od poloviny druhého tisíciletí př. n. l. až po obléhání Vídně Turky v roce 1683, po období dlouhé přes 3000 let, napadaly jezdecké národy kočovníků napřed válečnými vozy a pak na vyšlechtěných velkých koních, kteří již byli schopni unést jezdce, usedlé civilizace na vyšším stupni organizovanosti. Až příliš často byli jezdci úspěšní a mechanismus, který používali k ovládnutí porobených území, je z civilizačního hlediska natolik zajímavý, že stojí za povšimnutí. Ve stepní pravlasti byli zvyklí se každoročně shromažďovat na vybraných místech kvůli směně zboží. Na těchto ?veletrzích? se také obchodovalo s otroky a je neoddiskutovatelným faktem, že vládcové jezdeckých národů byli velkootrokáři. Jediné vysvětlení, jak si méně početné skupiny jezdeckých agresorů dokázaly udržet nadvládu nad početnějšími usedlými národy, spočívá v použití mezilehlé vrstvy otroků z původního obyvatelstva, jež přenášela moc dobyvatelů na své rodáky. Mimochodem, islám, který muslimům zakazuje vzájemný boj, dokonce zavedl vojáky-otroky, aby muslimští vládcové mohli bojovat mezi sebou a posléze i proti křesťanům. Nejznámějším příkladem prvého jsou egyptští mameluci, toho druhého pak turečtí janičáři, otroci ukořistění, unesení či odkoupení jako děti křesťanským rodičům.

Jakmile jezdecké národy ovládly nějakou říši, vždy se opakovalo totéž. Pokud jejich elita odmítla přijmout vyšší civilizační standard poraženého a zůstala u nomádského životního stylu, došlo k civilizačnímu rozvratu a úpadku. To je případ římského impéria, které podlehlo jezdeckým germánským kmenům a trvalo půltisíciletí, než se západní Evropa z tohoto rozvratu alespoň trochu otřepala. V některých případech byli jezdci schopni asimilovat a vytvořit novou vládnoucí elitu, která převzala civilizační zvyklosti dobyté země. Tak se zachovali ti Mongolové, kteří ve 12. století dobyli napřed severní Čínu a poté, co se domestikovali do podoby vládnoucí dynastie Jüan, sjednotili Čínu celou.

Jakousi mezicestu pod vlivem islámu zvolili seldžučtí Turci. Tato původně jezdecká horda zcivilizovala do té míry, že byla schopna vytvořit rozsáhlou říši, nicméně k tradici, upomínající na původní nomádský způsob života patřilo i to, že sultáni nejradši přebývali ve stanech, které byly postaveny na zahradách jejich paláců. Obvykle ale nechuť změnit způsob života, závislost na původní kultuře, vedla k tomu, že jezdecké národy nebyly schopny založit centrálně řízenou říši, jež by přežila smrt svého zakladatele, přeměnit zábory ve stálou moc.

Tuto historickou lekci z počátků válečnictví lze zobecnit. Zřejmě platí, že poté, co si bojovnější, ale zaostalejší civilizace nájezdem podrobí vyspělejší, jsou možné jenom dva scénáře. Buď asimilace dobyvatelů, kteří sice vytvoří novou vládnoucí elitu, ale kultivovanou poraženými, nebo civilizační rozvrat, pokud dobyvatelé tvrdošíjně setrvají u svých původních kulturních vzorců.

Je zřejmé, že v moderní době, může mít ?nájezd? i formu infiltrace, třebas z ekonomických důvodů. Pak se dá odvodit, že i zde hrozí vyspělejší civilizaci rozvrat, pokud se infiltranti neasimilují. Nijak neskrývám, že mám na mysli dnešní Evropskou unii s narůstající muslimskou menšinou a s tisíci ilegály z méně vyvinutých oblastí, kteří každodenně překračují nezákonně její hranice od Gibraltaru až po Rižský záliv. Pokud, kromě ekonomické úrovně, spatřujeme vyspělost Západu v oddělení státu od církve a v náboženské toleranci, v individuální svobodě dané občanskými právy a v neposlední řadě v právu na kariéru pro každého jednotlivce bez ohledu na pohlaví a rasu, pak je lpění ilegálů na původních kulturně starších tradicích toutéž civilizační minou, jakou bylo lpění jezdeckých národů na nomádském způsobu života. Že nejde o plané strašení, dokazují čerstvé události v Nizozemí, kde odmítnutí asimilace morálními relativisty a následná snaha zavést multikulturalismus přivedlo zemi k nebývalému násilí. K nepokojům a civilizačním střetům také nyní dochází ve Francii, prostě všude tam, kde se vyskytuje neasimilovaná menšina lpící na původních kulturních zvyklostech, které rozenému Evropanu znějí barbarsky, neboť jsou v podstatě stále nomádské, jako již byly u Hunů a Mongolů. Evropa tak bude muset zaplatit daň za to, že naslouchala jen Lévi-Straussovi a nikoli Turney-Highovi, a také za to, že i dnes valná část společenských vědců a humanistické evropské elity stále ví o válečnictví mnohem méně než kterýkoli feldvébl, přestože žije v civilizaci, která na válečnictví vznikla.

Podivuhodnou výjimku ve vojenské převaze jezdeckých národů, která tvoří neméně významný kořen válečnictví, představuje bojová forma, jež se vyvinula ve starověkém Řecku a učinila z Říma poté, co ji převzal, téměř globální supervelmoc tisíc let nenalézající rivala. Tou bojovou formou byla pěší falanga. Bojovníci s náprsními krunýři, kovovými holeněmi, ozbrojeni kopím a mečem a pro vlastní obranu kulatým štítem se srazili rameno na rameno do osmi řad. Štít zavěšený na levé pleci pak částečně kryl i muže stojícího vlevo, takže falanga při útoku uhýbala doprava, jak se po levici pochodující bojovníci tlačili pod ochranu sousedova štítu.

Tím bojovníkem byl občan řeckého městského státu, vlastník malého políčka, obvykle do 15 akrů. Výnos mu, kromě živobytí, umožnil pořídit si zbroj, čímž získal právo volit městský magistrát a schvalovat zákony. Vzhledem k hornatosti terénu a krátkosti doby, prakticky těsně po úrodě, kdy mělo smysl zaútočit, byly řecké války krátké, ale o to intenzivnější. Šlo také o to, aby vlastní pole nezůstala dlouho bez ochrany, takže se záležitosti vyřizovaly co nejrychleji a co nejrozhodněji. Tak vznikla idea jakési pěší domobrany z drobných rolníků, kteří byli přesvědčeni, že na jejich pozemky nikdo cizí nesmí vstoupit, a proto byli ochotni okamžitě po výzvě nastoupit ke společné obraně.

K vytvoření falangy, která již nebyla rituálním, ale skutečným zabijáckým strojem, bylo nutno překonat jisté spíše psychologické než technické překážky. Člověk patří k teritoriálním živočichům a pokud může, drží si kolem sebe volný ochranný prostor, stačí se třeba rozhlédnout, jak se lidé rozsazují ve vagónech vlaku nebo metra či v jiném veřejném dopravním prostředku. A jako každý živočich je i člověk vybaven zábranou proti zabíjení jedinců téhož druhu. Proto u přírodních národů nikdy nenajdeme sevřené formace, které by se rozběhly vstříc nepříteli s jednoznačným úmyslem okamžitě bez milosti zabíjet.

Tomu se musel člověk pracně naučit a Řekové si pro toto učení, spíše podvědomě, vytvořili olympijské hry. Jak vozatajské soutěže a vrhací disciplíny, tak boxerská a zápasnická utkání, při nichž se těla zápasících dostávala do přímého kontaktu, nesloužily de facto ničemu jinému než vojenské přípravě na boj ve falanze a na řež, k níž po sražení falang okamžitě docházelo. Vnímání olympijských her jako symbolu míru je, pokud pomineme ironii této skutečnosti, příznačné pro to, jak si zastíráme vlastní válečnickou minulost a odmítáme si připustit nelichotivá fakta.

K potlačení zábran sloužila i konzumace vína v rámci ceremoniální dopolední snídaně před bitvou, tedy praxe později používaná snad ve všech armádách světa.

Ačkoli se řecké bitvy mezi falangami vyznačovaly dosud nebývalou divokostí, nekulminovaly absolutním zničením nepřítele. Podle klasického filologa Victora Hansona konečné vítězství v moderním slova smyslu a zotročení poražených nepovažovala ani jedna strana za řešení... bitvy byly zápolením malých vlastníků půdy, kteří se ve vzájemné shodě snažili zredukovat válčení na jedinou krátkou, děsivou, událost. Řekové tedy ještě nepřekročili tzv. vojenský horizont absolutní války.

I přes známou historii trojské války není jisté, zda Řekové válčili kvůli krádežím žen. Spíše šlo o pomstu za porušení tabu, jakým byl vstup vetřelce z jiného klanu na vlastníkovu půdu. Nedocházelo ani k záborům, poražený byl spíše přinucen ke spojenectví, neboť zde existoval velmi silný pocit vlastní pospolitosti.

Ten ale nezabránil Řekům, aby si nakonec k řešení vnitřních svárů nepozvali Peršany a otevřeli cestu k nadvládě svým makedonským bratránkům. Makedonci poté, co falangu vyzbrojili dlouhým kopím sarissou, její hloubku zdvojili a použili k získání napřed místní hegemonie a pak k velkolepému tažení Alexandra Velikého. Nicméně těmi, kteří pěší šiky použili k vytvoření trvalého impéria, čímž překročili horizont absolutní války, byli až Římané. Řím se tak stal kolébkou moderních vojsk.

Snad nikde jinde nenajdeme tak dokonalou ilustraci faktu, že válčení tvoří civilizaci, jako právě v dějinách Říma. Zde se dá zcela jednoznačně vystopovat, jak se politické uspořádání státu měnilo v závislosti na složení a struktuře armády, jak politiku ovlivňovala třebas pouhá dislokace jednotek. A naopak, neboť se jednalo o obousměrný proces. Z příkladu Říma se dá odvodit i poučka, že civilizace stojí a padají se svými armádami. Jak říká Keegan, zpětně se dá pochopit, že hlavním příspěvkem Říma k poznání, jak učinit život civilizovaným, byla jeho instituce disciplinovaného a profesionálního vojska.

Proces vzestupu římského impéria a jeho pádu je velice dobře zdokumentován a probíhal v závislosti na kvalitě armády. Zpočátku tvořili manipuly římských legií drobní rolníci, svobodní občané, kteří byli motivováni stejně jako hoplíté řecké falangy. S růstem impéria byly do armády zařazovány pomocné sbory z připojených provincií, které ale měly římské důstojníky. Římu totiž patří prvenství v zavedení této specifické kasty profesionálů, kteří ve vojenském životě viděli naplnění svého kariérního života a způsobili, že válčení přesáhlo civilizační rozsah a stalo se kulturou v antropologickém smyslu slova. V okamžiku, kdy byl Řím odkázán na námezdné síly a číselně převážily pomocné sbory, které se ale pod již vlastními veliteli staly převažující složkou římské armády, začal nezadržitelný úpadek impéria. Nakonec bylo rozvráceno vlastními jednotkami naverbovanými z jezdeckých germánských kmenů.

Rozsah statě mi nedovoluje dále pokračovat v analýze evropského, tedy vlastně globálního válčení, avšak modernější vojenské dějiny jsou více známy, především okřídlený výrok pruského veterána napoleonských válek Karla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. V úplnosti výrok zní, že válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky. I v této úplné verzi se dnes Clausewitzův výrok nepokládá za univerzálně platný, neboť automaticky předpokládá existenci států, státních zájmů a rozumové kalkulace, tedy všech těch civilizačních mechanismů, které, jak jsme ozřejmili, vznikly ranějším vývojem válčení. Jestliže Aristoteles řekl, že muž je politické zvíře, Clausewitz toliko dodává, že politické zvíře je zvíře vedoucí válku. Ani jeden neměl odvahu říci plnou pravdu, že člověk je myslící zvíře, v němž nutkání lovit a schopnost zabíjet řídí intelekt.

Clausewitz to učinit nemohl, neboť byl typickým produktem vojenské kultury, jež se mezitím v Evropě vytvořila na základě plukovního systému a která existuje dodnes.

Vznik pluků je vázán na zavedení palných zbraní, které jednou provždy deklasovaly šlechtickou jízdu. Vznikly z rot námezdních vojáků jednotného složení, v jejichž čele stál plukovník, jemuž patřily. Dnes existují pluky, které mají více než 300 let dlouhou tradici, což je dost dlouhá doba na vytvoření kultury. Z literatury známe její popis, v upadlé formě například v Tolstého Anně Karenině, kde je pluk Vronského vylíčen jako klub zhýralých dandyů, leč byly i pluky, které se bez jakékoli ironie stávaly školami národa, vedly ke zdravému způsobu života, podporovaly fyzickou zdatnost a vzdělání. Kupříkladu Clausewitzův velitel založil školu pro vzdělávání mladých důstojníků, staral se o to, aby se každý voják naučil číst a psát a aby se jejich ženy naučily příst a paličkovat krajky.

Ať už s kladným nebo záporným znaménkem, válčení si vytvořilo vlastní kulturu, která pak zpětně dokázala ovlivnit výkony a možnosti armády. Tento proces a změny stanovisek politických elit a veřejnosti lze nejlépe sledovat na vývoji USA. Jelikož si museli svobodu vybojovat na řadové anglické armádě, vnímali Američané pravidelné ozbrojené síly negativně a důstojníky jako morální stvůry. Proto vedli revoluční válku prostřednictvím milicí pod více méně volenými veliteli. Po celé 19. století zůstal americkým ideálem tzv. občan ve zbrani, takže tato obrovitá země spoléhala spíše na obranu polohou než kvalitními ozbrojenými silami. Jak se ale stávala ekonomickou mocností se zájmy v zahraničí, počal se negativní vztah k armádě měnit. Napřed 1. světová válka zrodila mocné loďstvo a pak 2. světová neméně mocné pozemní síly a letectvo. Konfrontace se SSSR posléze vedla k plné profesionalizaci a k etablování důstojnického sboru, který se po vítězném 20. století těší vysoké společenské prestiži, pochopitelně s výjimkou intelektuální levice. Vskutku překvapivě rychlý vývoj, když během pouhých dvou set let válčení rozvinulo dceřinnou evropskou civilizaci do terminální podoby, do relace ekonomika?moc?armáda, v níž se civilizace pohybovala již v antickém Římě. Nicméně kvůli překotnosti tohoto vývoje a tudíž nízké úrovni strategického myšlení potřebuje americká veřejnost k válčení morální důvod, mnohdy zástupný, když skutečné geopolitické důvody pokládá za zkaženost.

Bohužel, byť z pochopitelných důvodů po zkušenostech s dvěma světovými válkami, výše uvedenou relaci současná Evropa odmítá. Místo standardního hráče globální geopolitické hry s esem silných ozbrojených sil v ruce by se EU ráda viděla v roli nadřazeného arbitra, světového vyjednávače a prostředníka, jakéhosi univerzálního mírotvůrce, který by posuzoval spory ostatních. Tato vize je především rozšířena u evropských socialistů, často o ní hovoří Kavan, a velice mazaně by Evropě ?za hubičku? zajistila dominující postavení v globálním světě, neboť arbitr je přinejmenším psychologicky nadřazen stranám sporu, z nichž jednou by asi často bývaly USA. Aby tuto vizi podepřely, eurounijní elity tvrdí, že Evropa má na tuto nadřazenou pozici právo dané její minulostí, neboť v jejich podání a v podání liberálních evropských intelektuálů byla Evropa vždy kontinentem diskuse, dohody, vyjednávání a umění prostředkování. Avšak stačí si prolistovat středoškolský dějepis, aby si člověk uvědomil, že se jedná o účelové zastírání faktů.

Ano, Evropa se v posledních 50 letech opravdu vyznačuje snahou vyjednávat, leč tomu předcházela 4 tisíciletí nepředstavitelného permanentního válčení. Na žádném jiném kontinentě se tak vytrvale a urputně nebojovalo jako právě v Evropě. Žádný názor, požadavek nebo kompromis se až do roku 1945 nikdy v Evropě neprosadil debatou, ale jen a jen brutálním násilím. Proto se Evropa stala kontinentem excelentních válečníků a nikoli skrze debaty a vyjednávání, nýbrž rozvojem válčení dosáhla civilizačního vrcholu a dokonce se takto stala nejen civilizačním lídrem světa, ale i líhní politických koncepcí a myšlenkových proudů v šíři, které jinde nemají obdoby.

Tím, že Evropa zapírá své válečnictví a odříká se své vlastní historie, uzavírá si cestu k budoucnosti, k vytýčení nějaké sjednocující mocenské vize, která by dokázala Evropany nadchnout tak, aby integrace probíhala spontánně zdola. Jenže evropanství je dnes bezobsažným nedefinovatelným pojmem a eurounijním lídrům nezbývá než hovořit o hmotném prospěchu a vyžívat se v technicko-organizačních normách integrace, takže zanedlouho, vezmeme-li do úvahy posilující obranu proti pronikání ilegálů, bude Evropany spojovat pouze psychóza obležené pevnosti.

Na závěr zbývá otázka, co je tedy válčení a zda bude člověka provázet věčně. Jestliže je člověk z etologického pohledu zvrhlou nahou opicí s hypertrofovaným mozkem, z něhož si učinila prostřednictvím intelektu hlavní nástroj, aby ovládla biosféru rodné planety, pak válčení není ničím jiným než opět intelektem hypertrofovaná původní zvířecí agresivita, kterou můžeme pozorovat u zvířat při boji o partnera nebo při obhajobě teritoria. V souladu s neodarwinismem má jako všechny civilizační instrumenty i tento základ v biologické výbavě člověka a v ruku v ruce s vývojem civilizace vyspěl až v kulturní fenomén.

V této definici je i odpověď, zda válčení někdy pomine. Jestliže z biologické podstaty vzniklo jako nástroj k rozšiřování genů toho kterého jednotlivce, již dnešní svět nabízí dostatek jiných prostředků. Nejen boj s loupením žen a později s běžně tolerovaným znásilňováním, ale již nošení uniformy znamenalo větší výběr exotických žen pro muže, kteří by se k nim jinak nedostali. Pravděpodobně každý čtenář je obeznámen se sexuálními úspěchy obrlajtnanta Lukáše, abych místo Tolstého také jednou připomněl českého humoristu Haška, a pečliví čtenáři vědí, že ani dobrý voják Švejk v případě manželky velkoobchodníka s chmelem nevyšel naprázdno. Takové bylo a stále je kouzlo uniformy.

V dnešním světě je ale bezpečnější než vstoupit do Cizinecké legie, nebo se dát do nějaké mise OSN, zajet si třeba na Czech-Tech, kde jsou na výběr tisíce dívek z celé Evropy, nebo se zúčastnit ještě větší akce v Berlíně či nějakého jiného tanečního festivalu kdekoli od Rigy až po Dublin.

V tomto ohledu je třeba EU pochválit. Ačkoli tento argument ve vládní kampani před referendem o vstupu nezazněl, a nenajdete ho ani v žádných oficiálních unijních dokumentech, to, že umožňuje široký sexuální styk v rámci kontinentu, aniž by bylo zapotřebí se stát vojákem, představuje opravdu mocný příspěvek k míru.

Změna veřejného mínění ohledně válek, k níž došlo v posledních 100 letech, pak dává naději, že válčení se jako civilizační prostředek vyčerpalo a z praktického hlediska se konstrukcí jaderných zbraní znemožnilo. Ve hře je i dominance jedné supervelmoci, po Pax Romana a Pax Britannica svět nyní prakticky žije v Pax Americana. Což sice může zabránit globálním střetům, nikoli ale válkám lokálním a opět civilizačně podmíněné vojenské inovaci v podobě globálního terorismu. Navíc poté, co dozírající supervelmoc začne upadat, s o to větší silou propukají konflikty o následnictví a zaplnění vzniklého mocenského vakua. Příkladem budiž Afrika, kde po odchodu bílých protektorů propukají kmenové války jako na běžícím pásu.

Problém je prostě v nerovnoměrném civilizačním vývoji a v kolísání a přelévání se demografického tlaku. Ne všechny světové civilizace se jako Evropa válčením vybudovaly do té míry, aby si uvědomily, že válčení již nepotřebují. Nikdo také neví, jak ztlumit agresivitu jedinců v oblastech postižených populační explozí. Socialistický předpoklad, že stačí dát jim najíst, je naivní, mladí Němci v roce 1914 hladem netrpěli. Proto jsem pesimista a nedoufám, že se mírového světa dožiji.