Weboví opisovači

aneb zářijová polemika s ostrým kolegou

Byl jsem kolegou „námořníkem“ svérázně upozorněn, že na jednom militárním webu kdosi „bagruje“ mj. moji práci o admirálu Tegetthoffovi, kterou jsem před delším časem stvořil pro pár svých přátel do provizorní knižní podoby. Inkriminovanou stať, která skutečně připomíná můj text, znám už měsíce, ale protože její autor poctivě uvedl, že čerpal z mé práce a protože lidé, kteří mají hlubší zájem o maritimní historii, budí mé sympatie, zaujal jsem vůči autorovi statě lhostejný potažmo smířlivý postoj, a další nechal na posouzení čtenářů. Avšak kamarád na mé vyjádření reagoval osobitě formulovanými výčitkami – prý obhajuji plagiátorství v české webové maritimní publicistice! Uf, hozená rukavice. Nevím, zda a jak velkým problémem webové publicistické a literární plagiátorství je, ale jelikož existuje a zatím jen málokdo si ho všiml, myslím, že by nebylo od věci si jej všimnout; názory kamaráda jsem převedl do publikovatelné podoby (autorizováno) a odhodlal se k této polemice. Třeba bude ze společenského hlediska k něčemu dobrá.

1.

Kamarád napsal: „Na českém internetu dobré weby s vojenskou tematikou sice existují, ale jsou jen hrdými Popelkami [neuvedeny – M. J.], a pak jsou tu i všelijaké jiné [neuvedeny]. Tomu na internetu odpovídají kupy nejrůznějších pojednání, protože vojenské weby otevírají náruče všemu a kdekomu, ve smyslu zaplať pánbůh za každý nový text na našich stránkách nebo ber kde ber, a tak zdaleka ne všechno, možná většina tlachů na těchto webech má aspoň trochu použitelnou hodnotu. Jen kvalitní weby – jak to vidím například na německé síti – si kvalitu střeží a neumožní publikovat, co se komu zlíbí, nic, co by snižovalo jejich pověst. (…) Přínosná námořnická pojednání jsou na českých webech v menšině, což je asi dáno i nezájmem dobrých autorů narychlo psát nepropracované články, a zřejmě i neochotou vkládat své kvalitní práce mezi práce až špatné. A taky – kde nic nedají, ani kuře nezahrabe. Tak se české militárně-námořnické weby změnily v dětská pískoviště pro nenáročné. “

Replika: Internet je zařízen tak, že si na něm – není-li to protizákonné – může zveřejňovat kdekdo kde co. To v klasické „papírové“ knižní produkci není. Sice i u nás vycházejí knihy v obsahu slabší, takže pokud někdo něco vyčítá webům, musí aspoň něco vyčíst i knižní produkci; pravda ovšem je, že redakce vydavatelství mají dostatek interních i externích odborníků, kteří pomáhají nutnou hodnotu produkce publicistických a literárních prací střežit, takže knižně se prostě nemůže prezentovat ten, jehož dílo nesplňuje určitá kritéria kvality. Na webech je tomu se schvalováním příspěvků k publikování, pokud vím, jinak – na weby může vložit svůj opus téměř každý, samozřejmě za předpokladu, že jeho text splňuje etické a aspoň částečně jazykové a odborné nároky. Ono „částečné“ pak způsobuje, že ne každé militární (maritimní) pojednání na webech je kvalitní. Přesto, soudím, je na českém internetu dost militárních webů, které volí excelentní nabídku, desinfikovanou přísnou moralitou publikačního počínání a ač nejsem pravidelným čtenářem webových pojednání, vyložený propadák – námořnické dílko chabé v obsahu a formě – jsem mezi nimi nenašel, ba i na českých militárních webech existuje i nejvyšší jakost, to abych korigoval výrok o „dětských pískovištích“… Z toho důvodů se domnívám, že i jiní soudní čtenáři nemají důvod zaujímat k české webové maritimní publicistice vyhraněně kritické postoje.

A co se týče oněch dobrých námořnických literárních autorů: kolikpak se jich u nás maritimní literatuře hloubkově věnuje? Vždyť si všimněme – v české maritimní literární nabídce jsou většinou zastoupeni zahraniční tvůrci respektive jejich práce, takže o nějakém větším vkladu domácích autorů, kteří „nejsou ochotni vkládat své kvalitní práce mezi práce i ne právě kvalitní“ zřejmě nemůže být řeči.

Historií námořního vojenství se zabývám přes čtyřicet let, a tak asi nejsem sám, kdo má jiné nároky na maritimní publicistiku, než nadšený, ale jen vlastně zvědavý fanoušek námořního vojenství. A tak občas sleduji ty militární weby s námořnickými sekcemi, které mi skýtají dobrou informační službu a příznivý čtenářský vjem, ale raději si kupuji námořnické knihy včetně velmi drahých zahraničních. Takové knihy nemohou být suplovány na jakkoliv úžasné supersíti internetu webovými články, neboť tato nijak „pocket“ knižní specializovaná veledíla s nejvyšší faktografickou hodnotu, vytvořená většinou skutečnými odborníky, jsou samozřejmě nesrovnatelně obsažnější a vypracovanější v šířce i hloubce. Ale ovšem, ne každý na drahé knihy má, anebo má, ale není ochoten do nákupu kvalitní maritimní literatury investovat, protože až tak zase ho námořnictví nezajímá a stačí mu internet, a tak každému, co jeho jest! Srovnávat webovou a knižní produkci je asi jako srovnávat angrešty s jablky – platí jen, že obé je ovoce, jedno větší, jedno menší, ale každé má svoji nutriční hodnotu a své vitamíny.

Kdo sleduje jak kvalitní maritimní literaturu, tak maritimní sekce militárních webů, o rozdílech mezi plevami a zrnem sice ví své, což ale člověka i s většími znalostmi námořního vojenství neopravňuje snižovat se k rabiácké kritice začínajících nebo méně vyspělých webových autorů od podstaty, tj. že si vůbec dovolují přispívat na weby!! To je absolutně nepřípustné, a spíše než vynášením odsudků by znalci námořního vojenství a zdatní autoři měli těm tápajícím, ale snaživým pomáhat radou. „Podívejte se, co je tam [na militárních webech] nabalíkovaných přívalů chrlené kvantity a grafomanské nadprodukce, co je tam podúrovňových blábolů anebo přímo paskvilů,“ dostalo se mi vybídnutí. No nevím. Ale i kdyby tam byly (mimo jiné!) „paskvily“, je to na závadu?! Sice nevím, který český web trpí nadměrnou nabídkou článků s námořní tematikou, a věru rád bych takový ke svému potěšení poznal, ale i tak si to převeďme do obecnější roviny: Tyto velmi obsažné weby přece předkládají recipientům obrovské množství militárních informací, a to – nezapomínejme – zdarma!! A třebaže nemůžeme očekávat jen nejkvalitnější pojednání, je pouze na čtenářích, jak si které autory a články ohodnotí a které si vyberou k přečtení! Přece každý je veden vlastním hodnotovým systémem a velikostí síly vlastní fandovské vazby k tématice, každý si podle nich i zvolí, koho texty číst. A dále: I v nadprodukci se jistě zhusta vyskytují opusy přinejmenším zajímavé, mnohé dokonce originální a výtečné a vysoce autoritativní! A jestliže se o historii vojenského námořnictví na českém internetu možná i poměrně dost píše, byť – opakuji – samozřejmě ne každý článek má vysokou odbornou kvalitu, nejde o „balíkovanou nadprodukci“, nýbrž o prospěšnou skutečnost! Neboť zájemcům o tuto tematiku se díky webové publicistické tvorbě dostává násobně více informací, než kolik jich získá z knih a časopisů, navíc když na českém trhu papírový časopis pro minoritní příznivce námořního vojenství ani neexistuje. Čím větší nabídka, tím větší možnost výběru, a také srovnání.

2.

Znovu ten problém: „Podívejte se na některé webové autory – jen a jen opisují z lehce přístupných a známých zdrojů, tedy nedokáží vyhledat a zpracovat u nás neznámá fakta odborným a slušným způsobem. Stačí jim jeden silnější pramen, dva tři další… a za chvíli je splácnuté dílko na světě. Přitom si neuvědomují, že skalní fandové některého oboru vojenství přesně vědí, co je nového na knižním trhu, mají prolezlé zajímavé internetové stránky, takže české napodobeniny poměrně snadno vyčmuchají. (…) Víte sám, že než zodpovědní autoři napíší knihu, a třeba i jen článek, mají za sebou studium mnoha draze nakoupených nebo z internetu stažených publikací a stohů výstřižků z časopisů, zatímco některým webovým autorům stačí ždímavě z několika webových a jen ojediněle literárních zdrojů vybrat fakta i myšlenku, uhňácat to do několika odstavců, přidat vykopírované fotografie a pak hrdě dílo publikovat a tvářit se jako znalý autor a nechat se chválit, ač vlastně vypustil duševní exkrement nápadně podobný plagiátu. Vůbec je z mnoha webových článků znát, jak jejich autoři, vedeni neutlumitelným nutkáním veřejně se publicisticky projevovat a být zajímaví, návykově měsíc co měsíc spíchnou text, který se pak tetelí frapantními věcnými chybami, někdy i trapasy, které dosvědčují, že vzepjatý tvůrce sice vypálil salvy slov, ale mnoho o tématu neví.“

Replika: Upozorňuji na výše uvedené slůvko „někteří“. Ale dobrá, někteří asi opisují anebo téměř opisují. Jenže je to velký nebo malý problém? Nevím. A jestli tedy se opisuje a „chlubí cizím peřím“, co s tím udělat? To se lidem, kteří nemají přístup k drahé literatuře a spoléhají pouze na to, co najdou na webech, má tvorba historicko-militárních textů znemožnit? A jak asi by měli provozovatelé či redaktoři a moderátoři webů rozpoznat či kontrolovat, z jakých pramenů který autor čerpal?... I já jsem odpůrcem literárního plagiátorství, ale připouštím únosnou, a hlavně užitečnou míru tolerance. Proč by si některý autor nemohl pomoci doslovnými citacemi, když uvede zdroj? Proč by nemohl třeba i parafrázovat nějaký text, když rovněž dodá, podle jaké cizí práce postupoval, nota bene se souhlasem jejího autora?... Ano, možná se některý webový autor nepřizná, a pak obeznalejší čtenář může mít nad jeho články pocit druhu „sakra, tohle jsem přece už někde četl!“, ale co dál? Jednoduše – prostě se podívat, který autor článek napsal a napodruhé se na články dotyčného tvůrce už dívat s obezřetností, případně přičinit čtenářský ohlas. Je-li takových poněkud překvapených čtenářů víc, jejich vyjádřená stoupající kritičnost a nedůvěra pak přitíží autorovi, a webaře donutí zamyslet se nad příčinami nespokojenosti, to asi je jediné, v co lze ohledně snah o zvyšování odborné kvality webových militárních (maritimních) doufat.

Osobně mi v zásadě nejde o to, z kterých heuristických zdrojů a jak autor čerpal (neboť přece každý čerpáme z nějakých pramenů), nýbrž o hloubku a šíři proniknutí k jádru tématu, o snahu jeho maximálního osvojení, a také o schopnost sdělit českému čtenáři cosi nového, co je výsledkem na opisování, nýbrž skutečně badatelské práce. Samozřejmě – jako jsou vyspělí a méně vyspělí autoři, tak jsou i vyspělí a méně vyspělí čtenáři respektive fandové historie vojenství – jedny, méně náročné, uspokojí jakkoli vytvořený webový článek, jiné tentýž článek neuspokojí. Otázkou je jen, co pak se sebou autor udělá – vystačí-li si s publikováním pro méně náročné čtenářstvo, anebo postupně bude hledat cesty k obsahově i formově vyspělejší tvorbě a pokusí se dosáhnout prestižní literární pozice. Avšak en gros zatracovat lidi, kteří mají o militární respektive maritimní témata natolik silný zájem, že ač možná ne sběhlí autoři, rádi se o čemsi vyjádří? Ne. A jen ať i méně zkušení autoři píší, jednou vyspějí! Stačí si nechat poradit, stačí se zdokonalovat – a bude vše v pořádku.

3.

Nějak převzatá faktografie je jedna věc, a umění s ní autorsky nakládat věc druhá. K tomu názor ostrého kamaráda: „Co soudíte o tom, že tihle povedení pseudoautoři zvládnou tak akorát hromadění nejčastěji samozřejmě dat lodí, ale napsat něco pořádného je už pro ně problém nebo dokonce věc nemožná. Kdo se v tom má pořád nimrat? Jen smolí přehledy a ještě bůhví jaké, anebo něco někde obšlehnou. (…) V horečce svého diletantismu a bez sebekritiky a soudnosti se ani o víc nesnaží, poněvadž jsou přesvědčeni o dokonalosti toho, co na weby páchají. Na víc než na spojování vyklovaných údajů a proložení obvyklým plácáním nestačí, ale aby si vzali mustr z hodnotných článků, je ani nenapadne. Určitě většina z nich, přesvědčená o dokonalosti svých uklohněných článků, ani nechápe, co proti nim kdo má a co vlastně by měli dělat, aby je za jejich výtvory nikdo neostouzel.“

Replika: Někdy sám musím jako aparáty k jiným pracím vytvořit přehledy, v nichž jsou toliko nejdůležitější technická a taktická data lodí, případně kariérní údaje. Na tom nevidím nic špatného, třebaže mám rovněž někdy obavy, jak asi čtenář přijme takové mihotání všelikých technických, pozičních, jmenných, případně klimatických informací; ty totiž zanechávají paměťovou stopu právě jen jako exaktní fakt, nikoliv jako emocionální zážitek, ba možná nad nimi lze pociťovat cosi jako nudu (zažil jsem). Ale! Každý něco dovedeme a něco ne, a ostatně – není opět na čtenářích, jak články ohodnotí a co si z webů vyberou? A navíc nezapomínejme: Mnoha čtenářům nezáleží na stylovém řešení pojednání, nýbrž právě na jeho informační hodnotě!

Jistě, pečliví autoři, vedení zájmem vytvořit co nejpřínosnější článek, jsou nuceni pročítat velké množství pramenů a neustále pracují se slovy, s jazykem, takže po tomto neustálém „tréninku“ dokáží čtenáři předložit práci napsanou nejen čistě a přehledně, ale i zajímavě, což jiným autorům zatím chybí. Obecně platí, že kdo si chce budovat prestiž a interesantně psát např. o lodích jakožto úžasných technických artefaktech a o námořních událostech jakožto stále excitujících dějích, musí zvládnout jazyk – lexikon, gramatiku a stylistiku, a to na úroveň, která by nezavdala příčiny ke kritikám, ba odmítání, ale hlavně aby zaujala i náročné čtenáře… Soudím, že je dost webových autorů, kteří psát umějí, a dík za jejich duchaplný esprit. Ale lámat hůl nad autory, kteří ještě nezvládli jaksi vyšší stupeň tvorby? Nikdy! Přece není povinností webových autorů ovládat literárně-publicistické natož literární žánry a tvořit v jejich kadlubech (což ale někteří webovští mazáci umějí také!), vždyť např. válečné lodě jsou technická veledíla, a tedy málokdy lze třeba jejich technické vlastnosti a taktické výkony opřádat až beletristickými styly – stačí výklad a popis… A lze přece pochopit, že ne každý má dispozice a ambice být třeba druhým Karlem Čapkem a že jen jedinci napíší další vrchol české maritimní tvorby, na rovni třeba tvrdého, ale přece jen půvabného vyprávění „Rakve útočí“ nebožtíka L. Součka! (a k tomu ty Lhotákovy ilustrace!)… Ano, pohříchu asi jen málo webových militárních pojednání je dějových, tedy s elegantním, čtivým líčením příběhu (příběhu, ne popisem objektu!), málo jich je vyprávěním, objasňující základní atribut vojenství – jeho lidský, psychologický a sociálně-psychologický princip…, ale mohou za to jen nezkušení autoři? Vždyť kdo asi jim kdy řekl, ba na příkladech ukázal, jak čerpat z pramenů, jak pak tuto matérii uchopit a vytepat ji kladívkem osobitého stylu do podoby originálního, skutečně nového pojednání? Jak psát dynamicky a sugestivně? Při hledání relativní dokonalosti své historicko-militárně zaměřené tvorby zůstávají tito sympaticky nadšení lidé bezprizorní a tápají, neboť jim nikdo nepodal pomocnou ruku – neporadil, kudy se cesty k dokonalosti vinou, natož aby je po nich vedl. A nenajedou-li i méně zkušení autoři podporu a pomoc, pak se toporný výčet a popis bohužel skutečně stane ztuhlým většinovým standardem militárních webů, zapomene se, že vojenství tvoří lidé, a ne údaje.

 „Dosáhnout zlepšení úrovně českých námořnických webů znamená chtít na jejich slabších autorech dělat lépe všecko. Někdo sice zase vytasí obvyklý argument, že vždycky budou autoři dobří, průměrní a špatní, ale ti průměrní a špatní musí pak také počítat, že jako oni mají právo zveřejňovat svá všelijak poskládaná dílka, čtenáři zase mají právo mít na tato dílka své názory. Pak se nedivte až ambivalentnímu vztahu čtenářstva k webovým autorům (ale i webům), když na jedné straně sice ocení jejich snahu, na straně druhé nad nimi ohrne nos.“

Na latentní názor, že bychom asi měli tvorbu nezkušených autorů z militárních webů jaksi „vymýtit“, soudím přesný opak a každý ať si píše, na co stačí a co jim provozovatelé webů přijmou, zvláště je-li vše uspořádáno v základní rovině úcty k heuristickým zdrojům, tj. originálům respektive jejich autorům. Vždyť i nezkušení autoři přece mají tolik entuziasmu a upřímného zájmu o věc, že by bylo trestuhodné tyto atributy duše zapřísáhlého fandy udupat odmítáním a brutální kritikou! To tvrdím s přesvědčením, že jednou by mohli být tito zatím nezkušení autoři české maritimní publicistice a literatuře velmi užiteční! Jen by tu možná měla být snaha provozovatelů webů vyvážit jejich kvantum přítomností také žánrově jiných článků, to aby se celková úroveň českého webového maritimního písemnictví zvedla a vyšší standard nutil zatím slabší autory dosáhnout lepších výsledků a – což je nejdůležitější – poskytnout jim k tomu vzory.

4.

Teď trochu zpět aneb na co ostrý kamarád zapomněl: I méně vyspělí autoři přibližují maritimní témata dnes už specifické, jaksi vydělené internetové fandovské skupině, která ze značné části respektuje jen to, co najde na webech, zatímco knížky – nabídky knihkupectví – pomíjí, důvody viz už výše. Tomu ovšem se při současných cenách knih nelze až tak divit, nadto nabídka české např. maritimní literatury, jak už uvedeno, ohromující není, a jen špetky militárně-maritimních pojednání jsou v časopisech. A také specializované weby se svojí gratis nabídkou i v tomto ohledu mají velmi užitečnou a mimořádně významnou úlohu!

Avšak na druhou stranu lpění pouze na informačním penzu internetu a ignorování knižní nabídky mnohé příznivce historie námořního vojenství jednak ochuzuje (což ale je jejich věcí), jednak je zbavuje možnosti srovnávat s vyšší kvalitou, neboť – opakuji svůj názor – přes řadu i velmi zdařilých textů na webech je knižní produkce, i vzhledem k tradici a staleté praxi, po obsahové i formální stránce vyspělejší a obsahově cennější, a weby proti ní mají vlastně jen technické výhody. Kam spěje tento vývoj, tj. stoupající zájem o elektronickou podobu publicistiky a literatury nad papírovou, a jaké důsledky toho budou, je na jiné statě, od odborníků, kteří se prognostikou literární a publicistické prezentace zabývají; ale zřejmě není lichá představa, že onou vydělenou, spíše už oddělenou skupinou se vbrzku stanou naopak čtenáři upřednostňující papírovou literaturu, jejíž vydavatelé ostatně by mohli o poklesu jejího odbytu vyprávět své. Snad zájem obou skupin ujednotí existence čteček elektronických knih, ovšem pak už vůbec bude majoritní otázkou, jak ošetřit práva autorů a zamezit bezuzdnému kopírování a kam konsekvence toho povedou. Možná, jak píše kolega, „silní autoři přestanu veřejně tvořit, ti slabí pak ale nebudou mít z koho opisovat a na internetu a v elektronických knihovnách zůstanou jen vylouhovaná torza hodnotných starých knih. Nebo myslíte, že na českých webech dokážeme už dnes najít něco nového?“ Co na to jiný čtenář těchto slov?

5.

Rád bych zde doporučil autory, kteří tvoří např. webovou maritimní publicistiku a (výjimečně) literární publicistiku na nejvyšší úrovni, tj. ty, kteří umějí invenčně a čtivě napsat datovou faktografii, popsat loď i vylíčit příběh…, ale samozřejmě zde nehodlám předkládat jména. Ostatně který z dobrých autorů je ochoten k radám, o kterých jsem napsal výše? Který má na ně čas? A tak je tu skutečně jen možnost jejich dovednost odpozorovat, umět si všímat, jak píší ti, kteří jsou všeobecně uznávaní. Jenže právě, jsme zase u toho – tito autoři píší knihy, případně do časopisů, a tvorba pro weby (gratis) je nezajímá, neboť někteří ji za literární možná ani nepovažují, a tak weboví autoři, které většinou zajímají zase jen weby (internet), se k této literatuře dostanou málokdy; vůbec se mi zdá, že obě skupiny existují jaksi paralelně, odděleně, bez vzájemné komunikace, právě přes weby. Což je škoda.

Co s tím? Hledám slova, aby moje tři doporučení nevypadala školometsky, ale zkusím takto: (1) Lze si všimnout, že kvalitním, převážně knižním autorům pomáhá k vysoké úrovni obsahu nastudování ledasčeho nejen o osobě, objektu či události, o kterých píší, ale i o dané době, o tehdejším námořnickém životě, milieu loděnic i podpalubí, ale i třeba o sociální hmotné a duchovní kultuře, společenské hierarchii…, tedy že jsou pak schopni vidět a „podat“ osobu, loď či událost v širším kontextu, v zajímavých souvislostech. Začínající či nezkušení, avšak ambiciózní autoři by se tedy měli zabývat jednotlivými tématy podstatně hloubkověji, tj. studiem (ne opisováním!) nejlepší literatury. (2) Před publikováním dávat své práce k odborným konzultacím, i za cenu, že ješitnost a přesvědčení autora o vlastním tvůrčím mistrovství změní konzultant v cupaninu; dostane se tak do užitečné situace juvenilních tvůrců, kteří přinesli do nakladatelství svoji první knihu, přesvědčeni, že většího literárního Šampióna tato planeta nenosí, a odcházeli jako pokorní nedouci, s rukopisy k přepracování, přitom však povzbuzeni, což bylo nejdůležitější. Při studiu hodnotných pramenů ambiciózní autoři zjistí, že např. námořnictví je mnohem složitější záležitost, než jak ji dosud povrchně posuzovali při čerpání z prolinkovaných webů, ale možná zjistí také onen rozdíl mezi touto složitostí a tím, co dosud vytvořili. To z hlediska obsahu. Z hlediska formy: (3) Bylo by účelné více snažit se dobrou jazykovou přípravu, tj. je třeba pokud možno i denně číst chytře psanou českou literaturu, osvojit si práci s literární figurou, detailem…, nejen popisovat a vypočítávat, ale také líčit, vyprávět (nás na fakultě nutili do poezie, a ač jsme k ní většinou měli pramalý vztah, z didaktického hlediska to mělo výtečný důsledek – nesmírně se nám zmnožila slovní zásoba a stylistická invence). Vyvarovat se zbytečných příslovců aj. parazitních výrazů, ozvláštnit i technické texty přítomností a promluvami osob, popisem scenérií i líčením drobných dějů a jevů… Jazykové konzultace rovněž mimořádně prospějí, jako každá dobře míněná rada… Tedy číst, číst a číst – a ptát se, pak cvičit, cvičit a cvičit a znovu se ptát, teprve pak publikovat. Neboť jedině díky jistému edukačnímu procesu se tito nadějní, ale k jejich škodě neustále začátečničtí autoři budou vyjadřovat lépe, více sugestivně, a k tomu poznají, že kouzlo tvorby např. námořnické literatury není v kumulování a účetnickém omílání hodnot výtlaků lodí, ráží děl, tloušťky pancířů, výkonu strojů…, nýbrž v umění být narativní, vemlouvavý – v dovednosti povídat, a to i texty nabité fakty o lodích a námořních bojových situacích.

Závěrem: Dopracovat se k vyšší kvalitě, ba vrcholům, a být tak ušetřen taktní i drsné kritiky, neomalených pošklebků a neurvalého osočování, trvá dlouho až předlouho. Nechť to poctivě smýšlející začínající webové autory neodradí natolik, aby se snižovali k metodě odlévání falešného zlata či kašírování „náročné“ tvorby, které může vyvolat oprávněnou i neoprávněnou nedůvěru, odmítání, ba i blamáž. Přeji mnoho trpělivosti a ještě více zdaru, což by jim měli popřát i ti, kteří je zatím jen kritizovali.