Vojenské drobnosti

Jak vznikl parádní krok, nacistický pozdrav, salutování...? Zde máte odpověď!

Proč byly barevné uniformy?

Jednotné uniformy nevznikly čirou náhodou. Ve středověku byly jednotlivé vojenské části rozlišovány podle korouhve a byl-li majitelem movitější šlechtic, nesli vojáci jeho barvy na svém odění buď ve formě pestrobarevného kabátce, nebo na svém šatě nesli vyšitý znak.

V pozdním středověku a především v době baroka s sebou móda přinesla velkou pestrost barevnou a to se odrazilo i v odění vojáků, především nájemných žoldnéřů. A tak se pluky vyznačovaly velikou pestrostí. To by nebylo nejhorší. Pluky tehdy nastupovaly v sevřených útvarech a většinou v přehledném terénu, ale po počátečním středu v nastalé bitevní vřavě bylo stále obtížnější nejen od sebe odlišit jednotlivé pluky, ale v nepřehledné vřavě bylo stále obtížnější od sebe odlišit vlastní pluky od nepřátelských. Za orientaci sloužily sice plukovní prapory, to ale k dobrému přehledu o situaci příliš nesloužilo, jak dokladují tehdejší zkušenosti zejména z třicetileté války.

Velitelé potřebovali mít ucelený přehled a proto se začaly objevovat stejnokroje a jednotné doplňky. Zejména na počátku 18. stol. se stabilizovaly základní barvy používané tehdejšími významnějšími evropskými armádami, které se staly charakteristickými. Ve Velké Británii to byla do dnes používaná červená, pro rakouskou císařskou armádu to byla barva bílá, Prusové se vyznačovali modrou barvou kombinovanou hlavně se žlutými doplňky, Francouzi se též, zejména po Velké revoluci, vyznačovali barvou modrou.

S rozvojem palebné síly a zlepšováním přesnosti střelby (viz např. prusko-rakouská válka) si nový způsob boje vynutil další změny, které se projevily hlavně na počátku 1. svět. války, kdy se jednotlivé armády začaly oblékat do tzv. polní šedi. To byla definitivní tečka za pestrobarevnými stejnokroji 18. a 19. stol.

Paradeschritt, nebo-li stejnokrok.

Dnes nám připadá jako samozřejmost, že vojenské útvary pochodují stejným krokem, ale v dřívějších dobách tomu tak nebylo.

Starověcí Řekové se podle dobových záznamů sice čas od času stejnokrokem pohybovali, ale většinou se vojenské útvary v té době, ale i v době pozdější, přesunovaly volným krokem rychlostí, která buď vycházela z potřeby, nebo odpovídala momentálnímu fyzickému stavu vojáků.

V novověkém vojenství to byli švýcarští vojáci, kteří koncem 15. stol. uměli pochodovat podle úderů bubnů. Ještě kolem r. 1600 se Španělé vysmívali Francouzům a jejich snahu o stejnokrok označovali posměšně ?francouzským svatebním tancem?. Za Mořice Oranžského, který zásadním způsobem reformoval holandskou armádu, Holanďané už znali nejen stejnokrok, ale používali i jednotné vykročení stejnou nohou na povel.

Zvyk pochodovat stejnou nohou se přenesl do Německa až počátkem 18. stol. prostřednictvím hessenského pluku prince Maxmiliána, který kolem roku 1720 bojoval v Itálii a na Sicílii, kde se tomuto způsobu pochodu naučil. Pruský král Fridrich II., který byl velmi přístupný všem novinkám, které mohly zvýšit bojeschopnost pruské armády, stejnokrok kolem roku 1730 zavedl nejdříve své osobní gardě a potom do celé armády, kde byl postupně doveden až do absurdního parádního kroku bez ohýbání kolen. Do absolutně směšné podoby tento pochod dovedli ti, kteří se bez ostychu k odkazu Fridricha II. hlásili ? velitelé Wehrmachtu ? a tak se z účelného prostředku umožňujícímu organizovaný a zrychlený přesun jednotek stal tupý bezduchý pochod zaměřený především na vnější efekt .

Po vzoru Pruska byl v rámci reforem stejnokrok zaveden i v rakouské císařské armádě, avšak bez oné absurdnosti našponovaných nohou.

Jaká bývala délka vojenské služby.

Délka vojenské služby se po léta neměnila. Služba v armádě byla v době antické, ale i ve středověku a novověku (až do 18. stol.) doživotní. Tehdy byl voják propuštěn z armády jedině tehdy, jestliže mu v další službě bránily následky zranění (trvalá invalidita), nebo když propuštění získal jako odměnu za vynikající služby, popř. za významný čin v boji.

Za panování J.V. císařovny Marie Terezie se k těmto možnostem přiřadila další možnost ? z vojenské služby se bylo možné vykoupit.

K výraznějšímu zkrácení vojenské služby došlo po napoleonských válkách, kdy se délka služby v r. 1811 ustálila na 10?14 letech. (v rakouské císařské armádě to bylo 14 let).

Další výrazné snížení služební doby s sebou přinesl revoluční rok 1848, kdy vojenská služba byla stanovena na pouhých 8 let.

V r. 1868 došlo k zavedení všeobecné branné povinnosti a vojenská služba byla zkrácena na 3 roky, z toho 2 roky aktivní služby u pluku a 1 rok tzv. aktivní služby v záloze.

Že by současné zavedení profesionalizace armády se vrátilo o staletí zpět k doživotní službě? Při dnešním nasazování vojáků do bojových akcí (Perský záliv, Afghánistán, Irák ? atd.) asi nebudeme daleko od pravdy.

O vojenských pozdravech a o salutování

Vojenské pozdravy úzce souvisejí s pozdravem vůbec. Ten nejobvyklejší ? podání ruky? má svůj původ v pradávnu, kdy si lidé začali podávat ruce na znamení, že nemají nepřátelské úmysly a že dlaň je prázdná a neukrývá zbraň.

Paradoxem je, že i dnes zakázaný nacistický pozdrav vztyčenou paží s dlaní otočenou směrem ke zdravené osobě má stejný původ. Tento pozdrav pochází ze starověkého Říma a opět naznačoval mírumilovnost zdravícího. Potom upadl v zapomenutí až jej znovu zavedli po 1. svět. válce italští fašisté, kteří se alespoň nějak snažili navazovat na velikost a sílu starověkého římského impéria. Od nich tento specifický pozdrav převzali němečtí nacisté jako projev ideové a politické solidarity. V Německu bylo přesně předepsáno, kdo a kde smí tímto pozdravem zdravit. Dodnes je mylně rozšířen názor, že se takto zdravilo všude v nacistickém Německu. Tohoto omylu se dopouštějí i někteří pracovníci inscenující dokumenty z té doby a že se tak zdravilo i v německé branné moci. Opak je ale pravdou. Původně se tímto pozdrave zdravili pouze příslušníci NSDAP a jejích složek (SA, SS, Hitlerjugend, Arbeitsfront, NSFK) a samozřejmě všichni ti, kteří se usilovně snažili dát najevo své sympatie, nebo svou aktivní příslušnost k nacistům. Příslušníci Wehrmachtu, Luftwaffe a Kriegsmariny zdravili obvyklým vojenským pozdravem ? salutováním. Pouze v případě, že zdravili vůdce Adolfa Hitlera, bylo nařízeno zdravit vztyčenou paží bez ohledu na příslušnost k nějaké straně, nebo složce. Teprve po atentátu na Hitlera v červnu 1944 bylo nařízeno, aby pozdrav vztyčenou paží používali i příslušníci branné moci bez ohledu na členství v NSDAP.

Vojenské pozdravy jsou několikerého druhu, ale vždy jsou projevem úcty: podřízeného k nadřízenému, k vlajce, praporu, pochodujícímu útvaru atd.

Lodě se mezi sebou zdravily spuštěním a vytažením vlajky, u válečných lodí tento akt byl doplněn výstřelem z děla, popřípadě čestnou salvou.

Při přehlídkách nastoupených jednotek bývá zvykem pozdravit přihlížejícího a jeho doprovod skloněním praporu. Tento způsob pozdravu požívali již landsknechti, kteří tak zdravili své velitele. Ale např. v USA je zakázáno zdravit skloněním vlajky. Osobně to považuji za přehnané, protože se domnívám, že by tímto pozdravem vlajka USA neutrpěla jakoukoliv pohanu. Anebo se jedná o znamení, že USA se nikdy a před nikým neskloní?

Pozdrav zbraní vznikl v 17. stol. z tzv. ?prezentýrovaní? zbraně, když mušketýři přestali používat vidlici jako opory pro svou mušketu. Do té doby zdravili tak, že drželi mušketu s vidlicí v jedné (levé) ruce, pravou rukou sňali klobouk a držíce klobouk v ruce provedli složitou úklonu ? tzv. ?reverenci?.

Při prezentýrování drželi mušketu kolmo ústím hlavně vzhůru a tak formálně naznačovali možnost předání zbraně zdravenému nadřízenému, který současně mohl zkontrolovat stav v zbraně.

Příslušníci jezdectva zdravili tasením palaše, nebo šavle a otočením hlavy ke zdravenému.

Poměrně zvláštně působil pozdrav opěšalých pruských důstojníků v době napoleonských válek. Tehdy zdravili vytasenou šavlí nebo kordem tak, že zbraň drželi šikmo před sebou s hrotem přidržovaným levou rukou ve výši brady poněkud nalevo od levého ramene.

Nejobvyklejším pozdravem, ze kterého se vyvinulo i dnešní salutování, byl pozdrav prováděný smeknutím pokrývky hlavy. Již v dobách otrokářského řádu a za feudalismu nesměl otrok a poddaný stát v přítomnosti pána s pokrývkou na hlavě. Tím vyjadřovali svoji pokoru a úctu. Podobně tak vyjadřovala šlechta svou vazalskou závislost na panovníkovi.

Tento zvyk se přenesl i do boje rytířů. Sejmutím přilby se rytíř vzdával na milost a nemilost svému protivníkovi. Potkali-li se rytíři někde na cestě, sejmutím přilby dávali najevo, že k potkávanému necítí žádnou zášť a mají mírumilovné úmysly. Toto gesto bylo doprovázeno případným vztyčením kopí. Naopak, kopí skloněné do vodorovné polohy a přilba na hlavě jednoznačně znamenaly útočný úmysl. Někdy se nepřesně uvádí, že salutování má svůj prapůvod v pohybu, kterým rytíř zvedal hledí přilby.

Pozdrav rukou má však svoji souvislost se snímáním pokrývky hlavy. Postupem času místo smekání třírohých klobouků docházelo pouze k přiložení pravé ruky k přednímu rohu klobouku a toto gesto se ustálilo koncem 18. stol., kdy třírohé klobouky byly nahrazeny čákem nebo těžšími přílbami a koncem 18. stol. ?medvědicemi? (nebyly vždy vyrobeny z kůže medvěda). Tyto vojenské pokrývky hlavy aby vůbec na hlavě držely musely být přichyceny podbradníky a jejich rychlé smekání tak bylo znemožněno. Proto se zdravení přiložením ruky k kraji klobouku, čáka, přilby nebo medvědice stalo běžným. Nejdříve bylo zavedeno v 18. stol. v rakouské armádě a to jen o některých jednotek (např. granátníků) a teprve v r. 1808 v celé armádě. Z počátku se zdravilo i levou rukou, to v případě, že v pravé ruce voják držel zbraň.

Za napoleonských válek např. angličtí důstojníci zdravili tasenou šavlí s hrotem směřujícím šikmo vpravo dolů a levou ruku přikládali ke štítku čepice.

Během 19. a 20. stol. se ustálilo a převážilo zdravení pravou rukou, tzv. ?salutování?. Rozdíly jsou pouze v drobnostech. Základem je přiložení pravé ruky s nataženými prsty ke štítku čepice, popř. ke spánky hlavy. Francouzi a Belgičané již od napoleonských válek zdraví tak, že ruku s nataženými prsty přikládají ke štítku čepice a dlaň je otočena dopředu. Podobně zdraví i příslušníci britské armády.

Zajímavý způsob mají příslušníci polské armády, kteří již od r. 1918 zdraví přiložením dvou natažených prstů (ukazováčku a prostředníku), ostatní prsty jsou složena do dlaně. Tento charakteristický pozdrav má vojákům trvale připomínat vojenskou přísahu.