Válka a odpovědnost vědce

Válka a věda byly v historii lidstva vždy úzce propojeny: chemické zbraně se používaly již ve starověku, a jejich používání postavilo vědce do dvojaké role vědátora a masového vraha.

Vzdálenost z pole vědeckého na bitevní byla vždy krátká. Ve starověku zejména Asyřané a Peršané s oblibou trávili studně námelem, houbou (paličkovice nachová) rostoucí nejčastěji na žitě. Za peloponéských válek hořící smola zahalovala města do nedýchatelného kouře, zatímco byzantské loďstvo zahánělo Turky, Araby a jiné vetřelce plamenometovým řeckým ohněm (pravděpodobně směs síry, ledku draselného, ropy, páleného vápna, voda údajně jeho hoření jen podporovala), jehož složení bylo nejpřísněji střeženým státním tajemstvím Východořímské říše.

Za Třicetileté války se používalo oslepující nehašené vápno (+ za války ve Vietnamu k mučení „vietkongů“ v džungli) a arzeniková bomba.

Seznam je dlouhý, vede až k hořčičnému plynu (yperit) a sarinu z 1. světové války, cyklonu B (kyanid) osvětimských plynových komor a karcinogennímu defoliantu Agent Orange (dioxin), který američtí piloti rozstřikovali na vegetaci ve Vietnamu. Tento seznam prozatím končí u nervového plynu, který Saddám Husajn používal v 70. a 80. letech proti kurdským vesnicím a ve válce proti Íránu.

Lze však vydat i jiný seznam – možného vojenského zneužití tzv. civilní vědecké technologie, jako jaderné energetiky, raketových motorů, kradmých letounů, radarů, mobilních telefonů, počítačů či nových materiálů, který je po 11. 9. 2001 stále aktuálnější.

Vědci jsou citově chladní intelektuálové – vymyslí prudký jed, bez sebemenších výčitek jej vyzkouší na primátech a jsou přesvědčeni, že historie je nebude soudit, když vymyslí protijed.

Někdy se však na lavici obžalovaných, bytˇpomyslné, ocitnou – jako např. německý vědec chemik Fritz Haber, jenž dostal roku 1918 Nobelovu cenu za výzkum v oblasti syntézy čpavku, důležitou při výrobě umělých hnojiv (která od té doby decimují populace včel medonosných aj. užitečných „zvířátek“) a výbušnin.

Fritz Haber je pokládán za „otce“ chemického válčení, protože vymýšlení bojových otravných látek a osobní přihlížení k jejich účinkům na živých tvorech (osobně dohlížel na jejich použití v druhé bitvě u Ypres 22. 4. 1915) bylo jeho koníčkem. Jeho první manželka, profesí rovněž chemik, se naproti tomu ve stejné době zastřelila jeho služební zbraní, protože jeho zálibu považovala za perverzní. Vědec Fritz Haber však ani na chvíli nezaváhal, a odjel na východní frontu hodnotit výsledky použití bojových plynů proti Rusům to samé ráno, co se zastřelila (15. 5.), ani nepočkal, až vychladne její tělo. Německý císař jej za jeho bojové „chemické“ služby povýšil do hodnosti kapitána.

Roku 1933 s nástupem nacistů jeho kariéra hlavního chemika německé armády neslavně skončila pro jeho židovský původ (pocházel z prominentní židovské rodiny) a musel s rodinou odjet do Británie. Zemřel v 65 letech na infarkt v lednu 1934, jeho druhá žena a dvě děti zůstaly v Cambridge (syn Ludwig Fritz Haber napsal 1986 knihu The Poisonous Cloud, 1921–2004), jeho syn z prvního manželství se usadil v USA. Jeho rozvětvené četné židovské příbuzenstvo zahynulo v koncentračních táborech na původně insekticidový plyn, pod jeho dohledem vyvinutý – Zyklon B.

Vyhlášený humanista Albert Einstein, Haberův dlouholetý přítel, který by sám neublížil ani mouše, protože násilí se mu protivilo, z čistého zápalu pro vědu osobně přesvědčil prezidenta Roosevelta, aby odstartoval projekt Manhattan, jehož konečným cílem byla atomová bomba. Teprve po jejím svržení obrátil a stal se odpůrcem jaderných zbraní.

Albert Einstein byl humanistou jen kavárenským a politickým, žádná Matka Tereza v praxi. Nikomu by sice fyzicky neublížil, ale také by nikomu nepomohl. K obyčejným lidem, kteří nebyli vědci, měl nepřekonatelný odpor, zcela jistě by celé lidstvo za svoji vědu bez milosti vyměnil, tak jako bez milosti a zaváhání nařídil dát k adopci svoji novorozenou dceru, protože s novorozencem by nemohl vědecky bádat. Žádné otcovské lásky se z jeho strany nedočkali ani jeho dva pozdější synové.

Dalším příkladem vědce, kterého historie odsoudila, byl francouzský chirurg Alexis Carrel, nositel Nobelovy ceny za medicínu z roku 1912, a přesto plamenný vědec rasistického eugenismu, autor a zastánce genetických „ zlepšováků“ u méněcenných lidských ras, které jako dr. Mengele v Osvětimi osobně „zaváděl“ ve vichystické Francii, kdy schválil likvidaci mentálně postižených pacientů, za což jej po osvobození čekal proces. Zemřel krátce před jeho zahájením v listopadu 1944.

Carrel byl aktivním příslušníkem francouzských fašistických extrémistů ve 30. letech, a osobním přítelem Doriota. Jacques Doriot, nejprve zapálený komunista, poté přesvědčený nacista (z FKS byl pro svůj pravicový extremismus vyloučen 1934), v roce 1941 založil spolu s Marcelem Déatem Legion des Volontaires Francais (LVF), se kterou odjel po boku wehrmachtu bojovat na východní frontu. Roku 1943 byl vyznamenán Železným křížem, v únoru 1945 byl proti němu, když dlel v Německu, spáchán atentát, zemřel ve svém autě (47).

Carrel byl také přítelem pilota Charlese Lindbergha, se kterým sdílel zájem o transplantaci lidských orgánů (sblížili se poté, co sestra Lindberghovy manželky zemřela na srdeční chorobu), třebaže ze strany Lindbergha šlo jen o mediální zvýraznění se.

1935 Carrel napsal bestseller L´homme, cet inconnu (Člověk, velká neznámá), ve které propagoval vylepšování nežádoucích rasových a zdravotních charakteristik cílenými zásahy.

Po válce je jméno Carrel ve Francii stále tabu. Když Lyonská univerzita pojmenovala v roce 1968 jednu ze svých fakult jménem Carrel, veřejné mínění ji donutilo fakultu přejmenovat, zatímco některé americké fakulty jeho jméno nosí. Také Jean-Marie le Pen se Carrela horoucně zastává a označuje jej za „prvního ekologa, jenž prosazoval přírodní harmonii“ …

Ukázkou zvráceného vědce je i rakouský zoolog Konrad Lorenz (1903–89, slavný etolog, syn slavného ortopeda, který vystudoval medicínu v New Yorku a ve Vídni).

Roku 1938 vstoupil do NSDAP a do přihlášky napsal: „Mohu říci, že celá moje vědecká práce je zasvěcena myšlenkám nacionálního socialismu.“ Poté dostal od nacistů univerzitní funkci a ve svých pracích opěvoval teorie rasové hygieny. Při přebírání Nobelovy ceny v roce 1973, kterou dostal navzdory svým teoriím o „domestifikaci podřadných lidských ras“, se za tyto „vědecké práce“ omluvil s tím, že nakrátko myšlenkám nacionálního socialismu skutečně věřil.

V roce 1941 odjel s wehrmachtem na východní frontu, od roku 1942–1948 byl prominentním válečným zajatcem Sovětů, kteří jej ze svých „spárů“ již nepustili.

Udržovali s ním kontakty přes britského spisovatele J. B. Pristleyho, který jej po propuštění ze strany Moskvy finančně podporoval. Pristley byl „levicový socialista“, za 2. světové války populární hlasatel BBC. Churchill jej nakonec vystrnadil s tím, že je moc levicový. Pristley podal žalobu na spisovatele Grahama Greena, že jej údajně nelichotivě vylíčil v jedné ze svých knih. Pristley byl také na seznamu Georga Orwella z března 1949 „možných spolupracovníků ruských tajných služeb“.

Když je řeč o nositelích Nobelových cen, Luigi Pirandello (1867–1936), který dostal Nobelovu cenu za literaturu v roce 1934, a jehož divadelní hry hrála ve 30. letech všechna velká divadla v New Yorku, Londýně a Miláně, byl sponzorován Mussolinim, kterého ve světě loajálně vychvaloval. A právě pro úspěch habešského vojenského tažení italských fašistů v roce 1935 (anexe Etiopie) nechal ve stejném roce roztavit svoji Nobelovu cenu, aby na tažení do Habeše finančně přispěl …

Mezinárodní právo válečné zná odpovědnost jednotlivce za rozpoutání a vedení vnější války (složitější úprava je u vnitřních konfliktů, kterými se zabývá mezinárodní právo humanitární s rozsáhlými tématy masakrů a genocid). Za takto odpovědného byl prohlášen německý císař Vilém II, či na lavici obžalovaných přímo usedli Hitlerovi ministři během mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku 1946–1947.

Jen mimochodem:

„Komické“ se může zdát zatčení dvou českých „biopirátů“ v Západním Bengálsku 22. 6. 2008, kteří rabovali tropický les, třebaže tvrdí, že vzácné brouky sbírali jen ve vesnici (v těsné blízkosti parku) a na ubytovně, nikoliv v národním parku.

Policie u nich našla přes 50 vzácných motýlů a desítky vzácných brouků.

Byli souzeni podle indických zákonů o ochraně přírody z roku 1992 a ochraně biologické diverzity z roku 2002.

Emil Kučera, jenž se proti rozsudku indického soudu (tři roky vězení) odvolal, koncem října 2008 „zmizel“ ze svého hotelu, třebaže se měl každý den hlásit u místní policie, a tajně se vrátil do Čech, což vyvolalo diplomatické pnutí mezi New Delhi a Prahou. Jeho komplic Petr Švácha dostal jen pokutu.

Emil Kučera je mezinárodně známým obchodníkem s motýly, prodává je přes internet. Petr Švácha je naproti tomu prominentním členem Entomologického ústavu české Akademie věd a šéfredaktorem Evropského časopisu entomologie.

Česká entomologická společnost protestovala u indického ministra Manmohana Singha s tím, že oba pánové brouky a motýly sbírali jen pro svůj vědecký zájem, nikoliv ze zištných pohnutek.

V každém případě nebyli ani první, ani poslední „biopiráti“. Severovýchod Indie je entomologickým, dosud neprozkoumaným, rájem, nalézá se zde přinejmenším 400 000 druhů hmyzu.