Úvahy o střílení (lidí), jak tomu zabránit a jiné?

Svůj příspěvek, v kterém si dovoluji trochu sarkazmu, uvádím moudrem, které pronesl na jedné technologické poradě, nejlepší soustružník, kterého jsem poznal. ?NIC NEUPRAVUJTE, NIC NEDOPLŇUJTE, NIC NEMĚŇTE, NECHE TO BÝT TAK JAK TO JE, JEBO TO BUDE JEŠTĚ HORŠÍ. Toto je názor pana  Einholce, jediného žida, který se celý život manuálně pracoval jako vynikající řemeslník.

Ministerstvo vnitra nereaguje na takové skutečnosti, že je možné vydat zbrojní průkaz ?E? osobám, které podnikají u nás v oblasti hazardu, prostituce a podobně. Tyto osoby bývají imigranti s neznámou kriminální minulosti [1], pocházející z regionů, kde cena člověka se stanovuje podle poptávky po lidských orgánech v západní Evropě a cena ženy k ceně velblouda, nebo oslice. Tyto osoby potom střílí po policistech, což zdůvodňují sebeobranou (za pokus vraždy policisty čtyři toky vězení) [2]. Naopak masakr, který se udal v Uherskobrodské restauraci, inspiroval Ministerstvo vnitra k revizi současného, nyní platného zákona o zbraních. Důvod k modifikaci zákona je spíše politického charakteru, prakticky novela budoucí masakry vzor ?Uherský Brod?, jak uvádím dále, ovlivní velmi spoře. Od vzniku České republiky bylo zavražděno cca 4500 lidí, z toho bylo zavražděno 8 osob to je 0,18% vrahem, který zešílel v důsledku nuceného trvalého pobytu s duševně chorou osobou, navíc tyto vraždy vůbec neovlivnily statistickou křivku četnosti na rok 2015 pravděpodobnost opakování kausy v tomto století je velice nízká, naopak se budou s vysokou pravděpodobnosti opakovat psychovraždy typu ?lesní střelec? ?Olga Hepnarová?, aniž je zde možnost účinné právní prevence.

Lze konstatovat, že současný platný zbrojní zákon je velmi kvalitní, jeho dodržování splňuje předpoklady pro bezpečné používání a manipulaci s ručními palnými zbraněmi. Navrhované změny jsou již pro laika často nadbytečné a diskutabilní. Na příklad munice ve Vrběticích byla výhradně vojenský materiál a jako takový by měl mít speciální právní dokument s navazujícími vojenskými předpisy a řády. Když vlastní střelec náboj 9 mm s modrým označením dna, tak se dostává do konfliktu se zákonem, na druhé straně jsou tisíce tun vojenské munice v civilních, často nekvalifikovaných rukou.

 V samém úvodu řešení problematiky se policejní prezidium dopustilo faulfaultu, když prosazením pětileté doby platnosti ZP dalo poslancům, kteří navrhovali 10 let znát, kdo je zde pánem. Osobně jsem zažil doby, kdy byla platnost povolení jeden rok, tedy pět let je přiměřená doba, ale? poslanci to mohou policejnímu prezidiu vrátit, mnohem bolestivěji ? na příklad, při schvalování rozpočtu, který může byt o nějaké nuly seškrtán, na příklad u nákupu automobilů, se zdůvodněním, nikoli, že je to za těch deset let, ale že i legendární NYPO používá šunky, které jsou značně opotřebené a otlučené. Zde mám takový dojem, že páni policejní prezidenti dráždí kobru bosou nohou, a nejsou ani schopni, žádným výpočtem, ani statistikou dokázat, o kolik procent se počet masakrů typu ?Uherský Brod? pětiletou platnosti zbrojních průkazů sníží. Co policie je policii, tak jejím základním nejenom právem ale i povinnosti je zabavovat předměty, ohrožující bezpečnost, najednou se objevuje jako novum v novele zákona, že policista musí zabavit zbrojní průkaz a zbraň na základě udání kdekoho, kdejaké báby postižené hoplofobii, nebo sexuální a emocionální nedostatečnosti viz Sigmund Freud.

Takové zákroky navíc něco stojí a v žádném případě to nebude ochoten hradit obviněný, je zde nebezpečí vleklých sporů, které mohou být nakonec řešeny i ve Strassburgu. Je však vhodné konstatovat, že novela se k psychotechnickým testům staví rozumně, psycholog totiž může bezpečně stanovit diagnosu pro daný okamžik, ale nespecifikuje příští hodiny a dny. Možnosti psychologa jsou prakticky demonstrovány v kause Viktora Kalivody ? lesního střelce. (Stehlíková by to možná zvládla, pomoci kávové sedliny).

Sledovat genezi masakru je značně problematické. Přímá svědectví jsou zpochybňována, často zřejmě účelově, informace si navzájem protiřečí. Vrah říkejme mu ?Kovář? byl vyučený elektrikář, na svoji odbornost byl hrdý, byl schopen vystavět rodinný domek, což odporuje tvrzení pana starosty, že měl komplex méněcennosti. V rámci budování šťastných kapitalistických zítřků přišel o zaměstnání, ztráta zaměstnání u řádných občanů končí občas tragedii ? sebevraždou, kterých je u nás více jako tisíc ročně, vraždy v důsledku ztráty zaměstnání, pokud nějaké jsou, tak výjimečně, jeho čin tedy byl ztrátou zaměstnání ovlivněn velmi nepravděpodobně. Tvrzení, že nevycházel z domu, je nutné korigovat, zřejmě nenavštěvoval hospodu, což je v lokalitách typu Uherský Brod podmínka, aby byl znám. Možná se vyhýbal uštěpačnému hodnocení exscesů a zdravotního stavu své ženy, což dráždí pavlačové drbny. Těmto informacím odporuji informace o stížnostech na jeho jednání a vystupování. Zajímavé, nikam nechodil, s nikým se nestýkal a všichni si ztěžovali. Je známo, že obyvatelé si ztěžovali na vulgární výstupy jeho ženy. Stehlíková tvrdí, že občané napsali petici, ve které žádají, aby mu byla odebrána zbraň a když jím bylo vyhrožováno, že je postřílí, tak od toho ze strachu upustili. Je to reminiscence na její mládí ve středoasijských stepích, u nás, když myslivec v hospodě po třech pivech poklepe svého souseda po rameni a řekne, ? sakra, ty vole, já tě zastřelím? tak již vyjíždí auto s modrými světly.

Lze přihlédnout ke staré lidské moudrosti ?kam čert nemůže, tam pošle ženskou?. Existují ovšem ženy, které mají v každém věku ve vztahu ke svému okolí kvalifikaci madony (přátelské, ohleduplné, tolerantní, skromné, neznající fenomén zloby, nenávisti, závisti, jejichž pouhá přítomnost vzbuzuje pocit klidu a radosti). Žena zdržující se v bezprostřední blízkosti pachatele bohužel takovou kvalifikaci neměla. Co taková osoba může napáchat lze ověřit na podobných případech[3]. Srovnávací vzorek je žena postižena schizofrenii, která po nastěhování do důchodcovských bytů prohlásila, ?že se to tady musí provětrat?, následně budila obyvatele v noci, k obyvatelům byla agresivní a sprostá, vnikala do poštovních schránek, úmyslně nechávala v noci otevřené vchodové dveře. Údajně vnikala do bytů, které si planžetou otevírala (byty nevykrádala, ale vyměňovala nádobí a příbory). Smyslem této činnosti bylo působit a ukájet se spáchaným zlem, policie její činnost sledovala, vzhledem k tomu, že její výstupy neměly charakter trestných činů, tak nemohla zakročit, její činy byly jako přestupky podstupovány radnici. Pro obyvatele, důchodce bylo vysvobozením, že ji loni na Mikuláše vzal čert, státu neschopnému zjednat klid a pořádek musel pomoci sám Satanáš.

Aplikujeme-li tyto poznatky na případ budoucího vraha, potom lze konstatovat, že jeho psychika musela být neúprosně ničena až do bodu, který se v lomové mechanice nazývá mez pevnosti, následně nastává neřízená destrukce, tam materiálu, zde psychiky. Nemocná osoba byla nesvéprávná a neodpovědná za své činy, nápravu by musel sjednávat někdo jiný. Napadání pana Kováře na veřejnosti dělala duševně nemocná žena, respektive její příbuzní ? vulgárně řečeno, blázen obviňuje druhého, že je blázen. Jakou hodnotu měly informace od takové osoby, si domyslíme. Je to běžný jev, zloděj říká o jiných, že kradou; podvodník, že podvádí; prostitutka, že druhé ženy dělají totéž.

Pachatel si telefonicky stěžoval, jmenovitě na lhostejnost úřadů. Kdyby byla postižená hospitalizovaná, tak k ničemu nedošlo, pan Zdeněk Kovář by chodil na střelnici, stavil by se na pivo a v návštěvní dny by navštívil svoji ženu. Kdo je vinen se veřejnost dozví, až současní politici včetně policejního prezidia odejdou na smetiště dějin.

V této kause se hovoří pouze o duševním stavu pachatele. Ten netrpěl duševní chorobou typu schizofrenie, nebo epilepsie, ty vznikají v mladším věku a jsou snadno diagnozovány. Forensní psychiatr diagnostikoval pachateli psychický defekt. Domnívám se, že taková diagnóza je bezpředmětná, duševně zdravý člověk by takový skutek nespáchal. Připomíná mě to posudek forenzního potápěče, že osoba utonula, protože ležela v nádrži plné vody. Významné je, zda zpráva definuje, jaký to byl defekt, jak byl diagnostikován, kdy k tomu defektu došlo. Pachatel se zastřelil, projektil a zplodiny výstřelu musely obsah mozkovny totálně poškodit ? zničit, bylo by zajímavé sdělení, jaký byl pitevní nález mozku. Domnívám se, že k iniciaci došlo, když mu duševně nemocná osoba sdělila, že byl udán na policii, že je blázen, a proto mu vezmou jeho zbraň, na které tolik lpěl. Bylo známo, že žalující osoba není zdravotně v pořádku, majitel zbraně byl permanentně ?nasraný?, což se předpokládá, v opačném případě by vzbuzoval podezření rovněž. Policista, aby učinil předpisům zadost, se rozhodl, že muže obešle a nějakým způsobem to vyřeší, náhlé selhání delikventa nepředpokládal a nelze mu to klást za vinu [4].

U nás je státní policie vojensky organizovaná, což má své nesporné politické výhody, voják má právo držet hubu a krok, proto naň mohou politici všechno svádět [5]. V Kause Uherský Brod jsou kritizováni dva zasahující policisté pro svoji pasivitu, nehledě na to, že v policii koluje pradávná sága, že když policista vystřelí služebně ze služební zbraně, tak většinou u policie končí. Jeden náš pilot, který byl ve Spojených státech a sledoval tam letecký provoz, konstatoval, že v porovnání s USA u nás není letecká, ale protiletecká inspekce (buzerace). Obdobně to bude i u policie, v USA když policista zastřelí černocha ? zloděje, tak se jej vedení zastane, i když se na protest vzbouří statisíce negrů, rabují a zakládají požáry, u nás by byl propuštěn a trestán pro rasismus. Kdo je tedy vinen za Uherský Brod? Jiná otázka je, kdy ti hoši naposled stříleli a kolik toho v uplynulém roce nastříleli ? 50 ran? Kde je zde vina?

Střelecká poznámka: policejní vysvětlovatelé se nám snažili namluvit, že zasáhnout vraha nebylo možné, protože se kryl za pultem a byla vidět jenom hlava a ruka, že to bylo stejně obtížné jako trefit tenisák. Tedy hlavu bych zde nesrovnával s tenisákem, ale spíš s basketbalovým míčem, navíc kdyby měl vystrčenou jenom ruku ? dlaň, tak by nemohl střílet, muselo být vidět rameno (ramena) a potom to mělo charakter krytě ležící figury a ta je na takovou vzdálenost zasažitelná i letmým výstřelem. Věřím, že policie se poučila a trénuje se, však při zásahu v Napajedlech se po pacifikaci dlužníka, který strašil exekutora, pochlubila svoji úspěšností. Vůbec se na to netěším, ale bude zajímavé sledovat vyjednávání policejního vyjednávače se sebevražedným teroristou, nebo připravenost policie v Praze na Národní třídě, když tam muslim vyprázdní zásobník svého kalacha. Jezdívám občas do Francie. Tamní policie je početnější, lépe vybavena, operativnější. Po Paříži chodí vojenské hlídky ? lítačky, vyzbrojené útočnými puškami, ale na dvě teroristické akce to bylo málo. Kandidát na prezidenta Donald Trump obvinil francouzského prezidenta ze spoluviny na vraždách, protože francouzská veřejnost nesmí mít zbraně. Výzva francouzské hymny, Marseillasy: ?armes, citoyens, Formez vos batallions, Marchons marchons? OBČANÉ DO ZBRANĚ vyzněla do prázdna, politici se postarali trestuhodně o to, aby občané nemohly jít do zbraně. Kdyby Francii vedli občané typu Massu, Biegard, Francie by neměla ani nástin takových problémů, byla by vedoucí velmoci na kontinentě, zastiňovala by i Rusko.

Máme-li hodnotit účinnost novelizovaného zákona na kausy vzor Uherský Brod, potom musíme konstatovat, že nemá efekt, je to speciální případ. Systém, jak chránit občana, nejenom ozbrojeného, před terorem duševně chorých lidí musí řešit ministerstva zdravotnictví, sociálních věcí, financí. Tato problematika se v demokratickém světě vymyká kompetencím ministerstev vnitra. Mohu-li hodnotit zákon o zbraních z obecného pohledu, potom musím mít připomínky ke způsobu a rozsahu zkoušek vyplývajících z tohoto zákona. Problém při zkouškách jsou praktické střelby. V porovnání se zkouškami na řidičský průkaz je to jak by zkoušený sednul do vozidla, nastartoval, popojel dvacet metrů, zastavil a vypnul motor. Adepti na kvalifikaci E by měli demonstrovat větší schopnosti zacházení se zbrani. Při sebeobraně, pokud bránící se bude mířit, tak může dostat od útočníka navíc pár na hubu. Při střelbě na deset a více metrů může státní zástupce překvalifikovat § 29 trestního zákona na § 141 trestního zákona, zabití neřku-li dokonce § 140 trestního zákona, vražda. Sebeobrana probíhá v současné době zpravidla na vzdálenost cca 0,75m a proto je vhodný instinktivní způsob střelby od pasu. Tento způsob střelby se u nás nepěstuje, býval součásti policejního parkuru, než se této disciplíny zmocnili civilisté a zvorali to, jako všechno (biatlon, běžící jelen atd.). Tento způsob střelby je pro necvičenou osobu nebezpečný.

Zásadně není významné, zda osoba umí odrecitovat § 29 trestního zákona, ale zda pochopila jeho podstatu, na to je vhodnější výklad vlastními slovy. Pokud napadený využije možnosti tohoto paragrafu, potom do finále vstoupí státní zástupce a soudci, i z toho důvodu je vhodné, aby se ubráněný v předstihu seznámil a pochopil komentář a judikáty k tomuto paragrafu. Již komentář k tomuto paragrafu tradičně znevýhodňuje napadeného [6], prý útočník sám neztrácí veškerá práva, musí být také do určité míry chráněn. A co na to říká anglosaské právo? ?Útočník by měl očekávat, že s ním bude nakládáno bez milosti?, přeloženo do srozumitelné češtiny: ?Útočník nese odpovědnost za následky svého útoku?. O zjevné nepřiměřenosti, nebo přiměřenosti prostředků obrany a útoku lze mudrovat celé měsíce v kancelářích, pracovnách, soudních síních. Napadený, který může pouze postřehnout, že je veden útok, neznámé agresivity, následně má zpravidla čas zlomky vteřin instinktivně reagovat, může se pokusit provést kryt, přemístění, opustit prostor, tasit zbraň. Nemůže předvídat záměr útočníka. Po kontaktu lze možnosti útočníka odstupňovat:

1. Zmocnění se mobilu.

2. Oloupení

3. Osahávání ženy.

4. Znásilnění.

5. Způsobení zranění různé intenzity.

6. Zmrzačení.

7. Vražda.

Lze konstatovat, že anglosaské právo, které vychází ze zvykového práva sálského je v tomto případě racionálnější, předpokládá zde, že napadený nemůže předvídat, na kterém stupni se agresor zastaví a napadený může jednat, jako by se jednalo o úmysl vraždy. Český přístup, předpokládá spekulativní přístup s rozličnými analýzami, rozbory a je v praxi těžko realizovatelný. Tento způsob myšlení, ovlivnil debakl v uherskobrodské tragédii a nejenom to, je důvodem proč Češi od roku 1621 prohráli každou válku.

V závěru článku je nutné zdůraznit, že naše zákonodárství musí řešit nejenom bezpečnost, ale i použitelnost zbraní. Budoucnost je chmurná. Nepřítel sdělil, že jsme předmětem útoku. Jedná se o protivníka, který prohlásil, že zavraždění padesáti milionů je pouze technický problém, polský europoslanec, jehož děda byl zavražděn v Osvětnými srovnal SS s ISIL jako armádu spásy. General Šedivý v listopadu konstatoval: ?Neptejme se jestli, ale kdy?. Dikce současného paragrafu iniciuje pouze osobní ochranu, člověk je ochoten riskovat ?aby jej tři soudili, než čtyři nesli?, tohle riziko ale není ochoten postoupit kvůli cizím osobám.

Premiér Sobotka chová, jako jeho předchůdce Milan Hodža do poloviny září 1938 a nabádá ?nebojte se?[7], avšak chování naši vlády v porovnání s bruselskými politiky je na velmi dobré úrovni. Není účelem tohoto článku hodnotit kvalitu EU norem na zelí, banány nebo okurky, ale stanoviska ke zbraním. Junckler po pařížském teroru si myslel, že nadešel jeho okamžik, pět dnů po teroru vytáhnul návrh na zabavování zbraní, se kterým byl před sedmi léty poslán do pr. . . e; předkládá jej znovu, jako návod na zabránění terorizmu. Základní představa, jak znemožnit ozbrojení teroristů je odzbrojení občanů vyzbrojených legálními zbraněmi. Návrh neřeší skutečnost, že teroristé a zločinci si opatřují zbraně z jihovýchodní Evropy, nebo z Ukrajiny. Tento dokument, i kdyby byl platný, tak by se nedotknul přípravy, natož útoků v Paříži. Do hlavy se dere otázka ?je tak blbej, nebo si z nás dělá srandu?; autor daného dokumentu by byl vhodný pro práci na našem policejním prezidiu, mohl by tam šůrovat chodby a čistit klozety, na víc se nehodí.

?Nepotřebujeme teroristy, stačí nám špatné zákony.? Tento demagogický výkřik jsem si nevymyslel a hluboce, hluboce s ním nesouhlasím. Vyslovila jej Džamila Stehliková, za účelem propagace svých léčitelských aktivit a snahy parazitovat na uherskobrodské tragedii. Tato dáma se nezabývá pouze léčitelstvím, ale i poezii. Přikládám její poezii, pro pobavení, zejména pamětníků první polovinu roku 1953 její ?panychidu? za opilce Havla Václava. Za pozornost stojí, že tato absolventka prý šamanských škol, hodlající odhalovat nitra Čechů majících úmysl se ozbrojit, sama sebe odhaluje jako nenávistná, zlá, sprostá:

Byl Advent. Sněhový kožich Evropy trhaly teplé cyklóny,

Stromy zdobily girlandy hitchcockovských vran.

V prosinci lilo, padaly hráze. V neděli ráno se splašily zvony 

Zemřel, zemřel. Desítce egyptských ran 

Vyrovná se ta jedna. Havel zemřel. Soused ? rváč a cynik ? 

Sedl si na schody a vzlykal ? co si teď počneme sami, 

Raději by vrátil hokejové zlato? Cítil se jako viník 

Pak o Vánocích ? prý kvůli obžerství u hrobové jámy.

Dramatik absurdna měl pohřeb ve dnech čekání na Mesiáše 

A na Godota. Sestra Boromejka něco šeptala Dáše.

Neonové srdce nad Hradem ještě chvíli blikalo jako maják

Pro loď Pravdy a Lásky Made in Czechoslovakia, Born in Prague,

Než padla tma. Poutní město je znovu provincií, zapšklou jako nový vládce,

V opilosti snící o Havlově slávě, ale častěji ? o šibenicích pro zrádce.

[1] V dobách vrchního strážmistra Arazima a kriminálního rady Vacátka se zkoumala kriminální minulost žadatele o zbrojní pas kompletně, možná i od narození, jestli náhodou ten žadatel neukradnul porodní asistentce prsten, bezúhonným se zbrojní pas vydával bez problému, moje matka si pořídila pistoli jako mladá holka a měla ji až do okupace, kdy ji věnovala odboji.

[2] Viz podnikatel Skender Bojku.

[3] Duševní choroba nemusí podmiňovat takové zvrácenosti. Osoba postižená obdobně na příklad není hospitalizovaná, je doma a píše, na příklad Tatranské pohádky, které rozešle známým. Ti ji poděkují, pochválí, potěší a tak nějak iniciuji smysl žít.

[4] Počátkem šedesátých let šla skupina střelců ze střelnice, cestou se bavila o sportu, a jak to u kluků bývá, o děvčatech, u střelců nebyl pozorovatelný, žádný stres, nepokoj, nebo napětí ? navíc střelba odreagovává a uklidňuje. Skupina se rozešla v 18 hodin a ve 20,30 se jeden z nich zastřelil, důvod nebyl zcela objasněn, jednalo se o klidného, úspěšného bezproblémového člověka.

[5] To není jenom u nás, ale na příklad i ve Francii, nebo nejnověji v Německu, kde je policie kritizovaná, že zatajuje zločiny muslumanů aby hlavní pachatelka byla mimo pozornost a znovu vyhrála volby.

[6] Reálnost útoku. Útok musí skutečně existovat, nesmí být vytvořen pouze v představách obránce. Jestliže útok chybí, obránce se však domnívá, že útok přímo hrozí nebo trvá, jde o tzv. putativní obranu. Tato se ohodnotí jako skutkový pozitivní omyl, obránce by tedy mohl být postižen za nedbalostní trestní čin (zpravidla za ublížení na zdraví). Také jednání obránce při stavu nutné obrany musí splňovat určité podmínky. Fakt bezprávného útoku neznamená, že je možno útočníkovi způsobit jakoukoliv škodu. Útočník sám neztrácí veškerá práva, musí být také do určité míry chráněn. O nutnou obranu nejde, je-li obrana zcela zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Tímto se rozumí:

- Hrubý nepoměr mezi škodou způsobenou obranou a škodou, která hrozila vzniknout z úto­ku.

- Zjevná nepřiměřenost prostředků obrany a útoku

- Zjevný nepoměr mezi intenzitou obrany a útoku

Škoda, kterou obránce způsobil útočníkovi, může být větší než jaká mu hrozila, ale nesmí být ve zřejmém nepoměru. Od obránce není možné žádat aby vyčkával a spoléhal na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představ, nenastane, a aby nepoužil všechny přiměřené a dostupné prostředky, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil.

Musí tedy být zkoumán poměr mezi škodami, dále síla a úpornost útoku, charakter použitých prostředků a zbraně, situace za nichž se skutek odehrál, tělesné síly, stáří napadeného i útočníka, agresivita, pověst, opakovanost útoku apod.

[7] Říšská kancléřka, která si osobuje právo vládnout Evropou a nám poroučet, spolupracuje s nepřítelem tak, že utajuje jeho činnost.