"Naši Němci"

První kapitola z knihy Jiřího Poláka Mohli jsme zůstat.

„A vůbec si musíme říéci, že bez českých Němců není vývoj českých zemí od středověku předsstavitelný. My jsme se vyvíjeli tisíc let společně s německým živlem a je naše neštěstí, že v devatenáctém století se naše cesty rozdvojily a šli jsme od sebe a proti sobě.

Karel Jan Schwarzenberg

„Naši“ Němci

       Bylo to v létě 1976, kdy znovu nastartovaný trabant, jenž před pár minutami způsobil pozdvižení na mnichovské rušné křižovatce tím, že mu zhasl motor a já ho musel za shovívavých úsměvů řidičů nablýskaných oplů, mercedesů a béemvéček ručně odtlačit z vozovky, s úlevou přirazil k chodníku klidné vilové čtvrti. Však už toho měl právě dost; od časného rána jsme byli s manželkou na cestě ze Salzburgu a našemu uřícenému bakeliťáku jsme prakticky až do bavorské metropole nedali odpočinout.

     Všichni – trabant i my – jsme potřebovali nabrat dech k poslední etapě cesty do cíle, kterým byl autokemp na břehu řeky Isary. Nepříjemně upocení, žízniví a vyhladovělí jsme opustili kabinu, kde vládla teplota srovnatelná s vedrem na Saharské poušti, abychom protáhli údy a napili se vlažného čaje z termosky. Ani jsme si přitom nevšimli, že v liduprázdné ulici se objevila postava chodce směřujícího přímo k nám.

     „Vidím, že jste z Československa,“ oslovil nás bezvadnou češtinou. „Také jsem odtamtud, narodil jsem se v Teplicích-Šanově“.

     Překvapeně jsme vzhlédli od svých kelímků a spatřili noblesně vyhlížejícího muže středního věku, v jehož tváři pravidelných jemných rysů se zračil přátelský a zároveň trochu i soucitný výraz. Z hovoru, který s námi takto zapředl, vyplynulo, že je jedním ze sudetských Němců odsunutých po válce do Bavorska.

     „Nechtěli byste si odpočinout a trochu se občerstvit? Bydlím nedaleko…“

     Jeho nabídka nás zcela zaskočila a v našem vědomí shodně vyvolala pocit studu a falešné hrdosti.

     „Ne, nic nepotřebujeme. Díky,“ odmítli jsme pozvání.

     Když viděl, že jsme se náhle jako by uzavřeli do sebe, nenaléhal. S několika vlídnými slovy a radou, jak nejlépe se dostaneme do autokempu, se rozloučil a klidně pokračoval v chůzi.

 

     Ani po tolika letech, která uplynula od našeho letmého setkání, jsem na laskavého „Sudeťáka“ nezapomněl a dodnes si vyčítám, že já i moje žena jsme ho tak striktně odbyli. Nejen, že jsme zoufale ono nabízené osvěžení potřebovali, ale mohli jsme blíže poznat člověka, který v té době patřil k démonizovanému etniku, jehož údajnou nesmiřitelností a touhou po revanši strašila – nikoliv neúspěšně – vládnoucí garnitura v komunistickém Československu národ jako malé děti.

      Připomněl jsem si ho i tehdy, kdy jsem se začal více zabývat česko-německými vztahy a zejména osudem sudetských Němců obývajících do roku 1945 převážně hornaté pohraničí Čech a Moravy.[1] V té souvislosti jsem si též plně uvědomil dosah a rozměry tak zvaného odsunu Němců z Československa. To přece není jen tak vypudit ze země, která byla nepopiratelně jejich dávnou vlastí, miliony lidí, a to dosti nevybíravými prostředky, s uzlíčkem nejnutnějších osobních věcí, bez jakékoliv náhrady movitého i nemovitého majetku, jak to ostatně dodnes stvrzují tzv. Benešovy dekrety. A to nebudu na tomto místě rozebírat zločiny horkokrevných mstitelů, které tisícům sudetoněmeckých civilistů přece jen umožnily v rodné zemi zůstat – v narychlo vykopaných hrobech.

      Samozřejmě, že jako Čech jsem si dobře vědom skutečnosti, že v první polovině dvacátého století nacistické Německo vyvolalo síly zla, které nejprve ujařmily a sprovodily ze světa miliony a miliony nevinných lidí a teprve poté – na sklonku druhé světové války i těsně po ní – se zcela zaslouženě obrátily proti němu samotnému. Vím také, že většina německy hovořících obyvatel Sudet ráznému a charismatickému vůdci (či spíše svůdci) německého národa Adolfu Hitlerovi zprvu tleskala či ho aspoň bez větších výhrad tolerovala. Což už nelze tak jednoznačně tvrdit s pokračující válkou.

      Nicméně podle mého názoru ani tím však nelze obhájit skutečnost, že rodina pronacistického sympatizanta či přímo aktivisty si musela narychlo svázat ranečky ve stejném šibeničním termínu, jako rodina ničím se neprovinivšího zemědělce křesťanského smýšlení, který Hitlerovu narůstající brutalitu z hloubi duše neschvaloval či se aspoň o politiku a dění kolem sebe při své každodenní lopotě příliš nezajímal. A takových jedinců, zejména na venkově, nebylo v někdejším československém pohraničí zase až tak málo. I oni podléhali principu kolektivní viny,

i oni měli přinést oběť za všechny zločiny, které napáchal německý nacismus. A také, až na nízké procento výjimek, ji přinesli. Že se úděl vyhnanců (pokud měli štěstí a byli vyhnáni do západních zón Německa) poměrně brzy změní v relativně dobrou existenci s vyhlídkami na ještě lepší budoucnost, v té době nikdo nepředpokládal.

      Odkud se vlastně všichni ti pracovití, podnikaví a nezdolní Germáni obdělávající v těžkých podmínkách pole a políčka v hraničních pohořích Čech, Moravy a Slezska vzali?  Především je třeba zdůraznit, že do zemí Koruny české nepřicházeli jako dobyvatelé, ale jako kolonisté, zvaní sem od přelomu 12. a 13. století přemyslovskými králi, zejména Otakarem II., a později i Karlem IV. Přicházeli z Bavor, Duryňska, Vestfálska, Saska, Rakouska a dalších německých území. Účel byl zcela transparentní; zkultivovat půdu tam, kam se místní obyvatelstvo, žijící převážně v úrodných nížinách, zrovna nehrnulo. To se přistěhovalcům s pomocí nových zemědělských nástrojů, jako byla kosa místo srpu, kolečko či trakař – a také čtyřkolový vůz s pohyblivou ojí, železné pluhy a brány, plně dařilo. Nejen to. Díky jejich dovednostem se v českých horách též rozvíjelo zužitkování bohatství dřeva a výskytu rud.

      Příchod hlavně Germánů do Čech, vedle malého procenta Románů, byl procesem celoevropským, souvisejícím jak s přelidněním tehdejší kulturní Evropy, tak s kulturní expanzí, která vycházela ze severní Francie s její římskou minulostí. Jako první byla kulturně podmaněna Svatá říše římská, která vznikla v 10. století      z říše východofranské, z jejího území na východ Rýna.

      Noví přistěhovalci se stávali poddanými panovníka, na jazyku nezáleželo. V té      době totiž národnostní povědomí neexistovalo, vládla jen oddanost panovníkovi a zemi. Čeští králové zakládali velký počet měst dle Magdeburského a Norimberského městského práva – tedy podle importovaného právního rámce. Čeští panovníci právo zakládat města zaručovali právě nově příchozím, tedy německy hovořícím kolonistům. Tak se stalo, že města v Čechách měla původní obyvatelstvo germánské. Stará slovanská sídliště ztrácela na významu, až postupně s těmito městy, kde zprvu hrálo německé měšťanstvo formující roli, splynula. To se např. týkalo Prahy, Litoměřic, Hradce Králové, Olomouce, Brna a dalších měst.

      Čechy německého a českého jazyka spojovala věrnost ke společnému panovníkovi, ať jim byl český panovník či v době pobělohorské Habsburk. Nicméně od samých počátků společného soužití obou hlavních zemských kmenů existovaly mezi nimi antipatie; jistě též založené na zásadní jazykové odlišnosti. Škoda, že nikdo z českých panovníků se nepokusil sjednotit oba kmeny na základě nějakého vyššího všem společného ideálu. Slované a Germáni se sice vzájemně pozitivně ovlivňovali, tu a tam i spolupracovali, ale žili spíše vedle sebe, než v družné pospolitosti. Nedostává-li se jednotící ideje, vyvstávají rozpory a antipatie dané již zmiňovanou jazykovou přehradou, ale i kmenovými zvyky a předsudky.

      Zjevná roztržka mezi Čechy a Němci však teprve nastala v 19. století s přijetím pangermanismu a panslavismu, u jejichž zrodu stál německý filozof Johannes Gottfried Herder, který pojímal vlastenectví podle teze, že národ je kmen, který si svoji kmenovou jednotu uvědomil a aspiruje na samostatnou politickou či rovnou státní existenci. Instinkt sounáležitosti s kmenem (potažmo s národy jazykově i jinak příbuznými) na bázi společné historie, kultury a zejména jazyka ukládá jedinci vzorek chování a jednání, který má bezmezně akceptovat. Tentýž instinkt zároveň vzbuzuje nepřátelství ke všemu, co je cizí rodem, zevnějškem a zvyklostmi.

      Za exemplární, byť nikoliv nejzávažnější příklad pěstování národnostní averze z české strany může posloužit výňatek z románu Zapadlí vlastenci Karla Václava Raise. Mimo jiné se zde píše: V sobotu na týden před sv. Václavem povídal mi tatínek: „Nic naplat, Vášo, musíš do Němec, ráno se spolu vypravíme hledat místo!“ Byli jsme pod horami, Němce jsme měli zrovna na zádech, prošel jsem hezký kousek země a byl jsem zvyklý ledačemu – ale přece se mi tam nechtělo.

     Ty jejich krátké, oknoflíkované kamizoly, sametové vesty, brslenky, úzké vysoké holínky a širáky se střapci se mi nikdy nelíbily, a když jsem slyšel tu jejich křaplavou a hrkavou řeč, vždycky jsem si myslíval: Pro Pánaboha, jak pak je na světě možno tomuhle rozumět! Několikráte jsme tam s bandou hrávali a vždycky jsme se nasmáli, jak se Němkyně natřásaly, jak Němci dupali a nohy nemotorně ohýbali; zpívali málokdy, ale když přece některý spustil, hrozno bylo poslouchat, a já si vždycky myslíval, jak to mohou zpívat, když to není k ničemuž nic. Mluvili mezi sebou, jako když kdáká a smáli se tak hloupě, že se našim trubačům natahovaly koutky, a trubky nejednou měly tacet.[2]

     Takové chápání odlišnosti od jiných národů je založeno na pudech, ne na ideálech. Čeští nacionalisté, odmítající vše německé, tak na základě německé filozofie – což je poněkud pikantní – začali formulovat hesla jako: „Češství je osudově oddělené od němectví“, „Český národ je přírodou daný“, „Jazyk je posvátným dědictvím po našich předcích“ apod. Jde tu o protiklad smluvního pojetí národa a státu, jenž otevírá cestu k tomu, aby se příslušníci rozdílných národností a i velmi odlišných jazyků domluvili na vytvoření vyššího státního útvaru, jako je tomu např. v USA, Kanadě, Velké Británii, Švýcarsku a Belgii. Poté se stávají smluvním a politickým národem pod jednou státní svrchovaností. Vezměme si Švýcarsko proslulé harmonickým soužitím Germánů a Románů. O zdejších obyvatelích se přece nehovoří jako o Němcích, Francouzích, Italech a Rétorománech, ale jen jako o Švýcarech. Německy hovořící obyvatelé Švýcarska se nepovažují za Němce; podobně i ostatní národy této alpské země neodvozují své národní povědomí od jazyka, ale od státní příslušnosti.

      A proč se Češi jazyka německého nepovažovali za první republiky za Čechoslováky? Inu proto, že nebyl vytvořen československý národ ve smyslu politickém (smluvním), nýbrž na základě kmenovém. Snad právě na tomto místě nebude od věci připomenout si výrok filozofa Emanuela Rádla[3], že totiž antipatie rasová je vlastností všech kmenů (potažmo národů), a to zvláště na nižším vývojovém stupni. Takové chápání národa a státu takřka automaticky znamená zatlačení odlišných menšin do druhořadého postavení. Slova prezidenta Masaryka o tom, že v demokracii každá strana (rozuměj národnostní menšina), jakmile uzná politiku státu, má právo na účastenství ve státní správě, měla tuto skutečnost pro Němce a ostatní minority učinit stravitelnější. To však není smluvní pojetí státu, jak je ministr zahraničí Republiky československé dr. Edvard Beneš zpočátku sliboval v ženevské Společnosti národů, a to podle kantonálního uspořádání Švýcarska. V nótě z 20. 5.1919 též spojencům tvrdil, že němčina se stane druhou zemskou řečí a že práva menšin budou zaručena podle švýcarského vzoru. Nic z toho se neuskutečnilo a rovnoprávnost obou jazyků vyloučil jazykový dekret z 3. 2. 1926, kde paragraf č. 60 vytyčil zásadu, že státní zaměstnanci musejí ovládat český (česko– slovenský) jazyk.

     Práva menšin v demokratickém státě nevyplývají z uznání nebo neuznání politické moci, ale musejí být předem zaručena ústavou. Při vzniku Československa nebyla k vypracování a schválení ústavy nezvoleným parlamentem přizvána ani více než třímilionová německá menšina[4], ani žádná další. Autonomii obdržela jen Podkarpatská Rus. Zvítězila národní doktrína čechoslovakismu – umělého spojení Čechů a Slováků v jeden československý národ – dávající jasně najevo, komu v novém státě připadne státotvorná role. T. G. Masaryk podíl minorit na organizaci státu prostě neuznával, a pokud jde o Němce, vždy o nich hovořil jen jako o přistěhovalcích, kteří u nás jakousi souhrou historických okolností zdomácněli. Aby vyloučil jakékoliv pochybnosti o jejich postavení, v poselství Národnímu shromáždění 22. 12. 1918 řekl: „Území obývané Němci jest území naše a zůstane naším. My jsme vytvořili stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně přišli do země jako imigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v tzv. německém území.“ Konstatujme, že v krajích s německou většinou žilo v té době přibližně 5–6 % Čechů 

      Je tu i další příklad jeho jisté přezíravosti vůči občanům republiky, jejichž mateřštinou byla němčina. Zatímco během svého prezidentování okázale   navštěvoval česká města ve vnitrozemí a přijímal hold jejich obyvatelstva, sudetoněmeckému osídlení s jeho významnými centry, jako byl Eger (Cheb), Aussig (Ústí nad Labem), Reichenberg (Liberec), Trautenau (Trutnov), Troppau (Opava Iglau (Jihlava) a další, se vyhýbal jako by byla nakažená morem. To ovšem zcela odporuje povinnostem hlavy státu, která má projevovat stejnou pozornost a přízeň všemu obyvatelstvu ve všech koutech země. Kdo svého času sledoval staré filmové dokumenty o T. G. Masarykovi v rámci televizního cyklu Hledání ztraceného času, dá mně za pravdu, že v celé plejádě sekvencí z Masarykových návštěv různých míst v Čechách a na Moravě nebylo zastoupeno ani jedno město s převahou německého obyvatelstva. Také tím přispívala první republika v čele se svým prezidentem k vytváření jakéhosi izolovaného a odcizeného území (včetně několika vnitřních německojazyčných ostrovů) obepínajícího vnitrozemí tak, jak je známe zakreslené v německých mapách. Co asi vedlo tohoto významného politika a státníka, který – přísně vzato – Čechem ani nebyl (jeho otec, kočí na statku, mluvil slovensky, zatímco mateřským jazykem jeho matky, panské kuchařky, byla němčina), k tomu, aby se choval k našim Němcům tak odtažitě? Špatné svědomí? Bál se demonstrací a německé kritiky své politiky čechoslovakismu? Nebo tím chtěl dát jednoduše najevo, že Němce nemá rád a že je trvalé považuje za cizorodý element, který je v zemi pouze trpěn? To už se zřejmě nikdy nedozvíme.

      Jen tak na okraj: Německy hovořící obyvatelé Čech a Moravy se v českých zemích vyskytovali daleko dříve než první osadníci na území dnešních USA. Nikoho přitom jistě ani nenapadne zpochybňovat domovinu bílých Američanů, byť jejich předci vstoupili na půdu nově objeveného světadílu též jako kolonisté, ovšem – na rozdíl od Germánů v Evropě – nikoliv s pozvánkou od tamějších panovníků (náčelníků domorodých indiánských kmenů) v ruce.

      Konec první světové války, plné dosud neslýchaného utrpení, přijala většina Evropanů s pocity ohromné úlevy. Na straně vítězů, mezi které se díky bojovému vystoupení zahraničních legií počítal i český národ v srdci Evropy, tu navíc bylo i nadšení, radost a hrdost. Němci v českých zemích si zpočátku ne dost dobře uvědomovali, že jejich údělem bude žít v novém státním útvaru, jehož zrod umožnil především americký prezident Woodrow Wilson svou tezí o sebeurčení národů. Tato idea, prosazovaná svobodymilovným Američanem, však v daném případě působila kontraproduktivně, neboť, jak se traduje, T. G. Masaryk při osobním rozhovoru s Wilsonem jaksi „opomněl“ uvést, že v Čechách, na Moravě a ve Slezsku žije vedle Čechů více než tři miliony obyvatel německého původu. Ostatně přes svou vznešenost – celkově vzato – tato teze střední Evropu spíše destabilizovala, než aby tento prostor zklidnila. Národní státy zrozené na troskách Rakousko-uherské monarchie oproti očekávání nespolupracovaly, nýbrž intrikovaly mezi sebou a taktizovaly mezi Německem a Sovětským svazem.

     Proto již 21. října 1918, o týden dříve než byla vyhlášena nová Československá republika, si narychlo utvořené Národní shromáždění Deutsch-Österreich nárokovalo pro poválečný Německo-rakouský stát všechny oblasti Čech a Moravy osídlené německým obyvatelstvem. Na papíře tak byly utvořeny německo-rakouské provincie: Deutschböhmen – Egerland und Nordböhmen (Chebsko a severní Čechy), Sudetenland (severní Morava a Slezsko). Dne 12. 11. 1918 pak prohlásilo prozatímní Národní shromáždění ve Vídni jednomyslně Německé Rakousko demokratickou republikou a součástí „Německé republiky“, což však bylo v přímém rozporu s mírovými smlouvami z Versailles, které zakazovaly spojení zbytkového Rakouska s Německem. Samozřejmě, že vítězové nedovolili, aby po prohrané válce vzniklo Velkoněmecko a poražený nepřítel byl vlastně silnější než před ní. S lákavou vizí jednotného a velkého Německa se tedy Němci v českých zemích museli rychle rozloučit. Cesty obou národů, jejichž vztahy se v minulosti nevyvíjely zrovna nejlépe, zůstaly (musely zůstat) souběžné. Němci – v bývalé monarchii navyklí vedoucí roli – tušili, že nyní, když se karta obrátila, jim to Češi dají pořádně „sežrat“. A nemýlili se. Již při návratu sudetoněmeckých vojáků z první světové války jim Češi s rychle rostoucím sebevědomím dávali najevo, kdo bude napříště v zemi pánem. Zatím jen

slovními přestřelkami a strháváním rakouských orlíčků z čepic. Později i skutečnou střelbou[5] a nesmlouvavými opatřeními odkazujícími německé etnikum do patřičných mezí.

      Nemůžeme se tudíž divit, že valná většina Němců nebyla novému státu příliš nakloněna. I ti umírněnější vnímali své začlenění do Československa jako frapantní nespravedlnost naprosto odporující právu na sebeurčení, jimž byl ze strany spojenců v čele s USA vznik Republiky československé právě zdůvodňován. Proto se na pokusu separovat německé oblasti od zbytku Čech a Moravy podíleli dokonce i sociální demokraté, jimž byla nacionalistická nevraživost původně cizí.

      Přesto, abychom byli spravedliví, upření státotvorné pozice neznamenalo, že sudetští Němci by se nemohli volně sdružovat a účastnit se veřejného a politického života. Měli své spolky, církevní, kulturní a tělovýchovné stánky. Také zákon o právu menšin na vzdělání v mateřském jazyce byl vládou v zásadě plněn, i když někde docházelo k necitlivému rušení německých škol ve prospěch českých menšinových. V zemi bylo 3 172 obecných škol, 433 škol měšťanských, 77 gymnázií a reálek, 1 univerzita a 2 vysoká technická učení s vyučovacím jazykem v němčině.

      Německé politické strany, z nichž sociální demokracie byla nejsilnější, získaly v československém parlamentu zhruba čtvrtinu mandátů, nicméně zprvu se staraly jen o své menšinové zájmy a s vládou fakticky odmítaly spolupracovat. Nicméně s tím, jak se v polovině dvacátých let začalo Československu hospodářsky dařit se jejich postoje k vládě a její politice měnily. Sudetoněmečtí průmyslníci si uvědomili, že v říšskoněmecké konkurenci by neměli šanci, takže silně začali tlačit na svou politickou reprezentaci ve prospěch setrvání v ČSR. V roce 1929 přijal předseda německé sociální demokracie dr. Ludwig Czech, který byl židovského původu(!), ve vládě ČSR ministerské křeslo. Při volbách v témže roce získaly německé aktivistické strany (sociální demokraté, agrárníci, křesťanští sociálové) více než tři čtvrtiny hlasů sudetoněmeckých voličů.

      Podle výše uvedených skutečností jako by se národnostní smír zdál na dohled. Leč ani v tomto období – o to více v průběhu blížící se hospodářské krize – nebylo zdaleka vše v pořádku a rovnoprávnost vyplývající z československého občanství zpochybňovaly více či méně skryté křivdy a ústrky.

      Tak např. podniky patřící německy hovořícím občanům byly zdaňovány nepoměrně více než české, neboť to do značné míry záleželo na libovůli berních úředníků. Stát rozhodoval o přídělu surovin a uhlí a tak zcela nepokrytě zvýhodňoval Čechy proti Němcům; státní zakázky dostávaly jen české firmy.

      Od vzniku Československa až do roku 1929 bylo ze státních služeb propuštěno 33 100 občanů německé národnosti. Jen počet německých zaměstnanců železnice – vyjma úředníků – klesl z 22 000 na 11 000. Počet úředníků u dráhy se v tomto období zmenšil zhruba o 8 000 osob. Takto uvolněná místa byla nahrazena Čechy. To se týkalo i dalších profesí, ve kterých stát byl zaměstnavatelem.

      Stát rovněž přikazoval akciovým společnostem propustit určitý počet německého osazenstva a místo něho nabrat české. Na poli hospodářského boje podporoval česká města proti německým (např. Mělník versus Ústí nad Labem), nedával Němcům zastoupení v různých organizacích, které ovládal.

       Své závažné dopady na německý majetek a pracovní místa v zemědělství měla pozemková reforma v letech 1919–1925. Obecně vzato jejím cílem, jak to formuloval zákon o vyvlastňování, byla úprava „velkých majetků pozemkových“, jimiž se rozumělo každé soukromé vlastnictví přesahující 150 ha zemědělské půdy nebo 250 ha lesa. V roce 1938 byl počet Němců, kteří díky pozemkové reformě přišli o majetky a živobytí odhadován na zhruba 40 000. Tím, že minimálně 600 000 hektarů půdy v uzavřeném sudetoněmeckém sídelním území bylo přiklepnuto do státního vlastnictví nebo bylo přihráno českým majitelům či korporacím, vytvořily se nové podmínky pro ještě větší čechizaci sudetoněmeckého osídlení. Kvůli pozemkové reformě vznikly četné české menšiny ve vnitro sudetských oblastech, což, kromě jiného, sebou přinášelo zavádění českých škol.

      To však ještě nebylo důvodem k rozchodu. Ten nastal teprve likvidací následků světové hospodářské krize, kdy československá vláda bezohledně preferovala Čechy a české podniky. V německých krajích byla až desetinásobně vyšší nezaměstnanost než v českých. V pohraničních oblastech byl také vyšší počet bankrotů zadlužených podniků, konfiskací zadlužených usedlostí a živností. Ještě v roce 1936 – po odeznění nejhorších krizových let – bylo v Sudetech bez práce téměř 15 % obyvatelstva oproti 5,62 % na ostatním území republiky. České banky, podnikatelé a vláda se starali především o záchranu firem v českých rukách. Nelze se pak divit, že to byla voda na mlýn říšského nacionálního socialismu, který této situace náležitě využil pro obrat postojů našich německých spoluobčanů ke státu.

Recenza knihy je ZDE:

[1] Název „sudetští Němci“ se ujal až počátkem 20. století, kdy němečtí nacionalisté hledali výraz pro Němce žijící na českém území. Předtím se němečtí obyvatelé rozlišovali na Deutschböhmer (český Němec), Deutschmährer (moravský Němec) a Deutschschlesier (slezský Němec). Samotné slovo Sudety je pravděpodobně odvozeno od keltského výrazu „SUDETAYLI“, což znamená „pohoří divokých kanců“.

[2]       Evidentně urážlivý nacionalistický tón, kterým klasik české literatury ve své nejznámější próze častuje krkonošské Němce, národnostní útisk, jemuž jsme během existence c. a k. monarchie byli údajně vystavováni, přinejmenším relativizuje.

[3] Proslul jako jeden z našich prvních novodobých myslitelů, který na česko-německé soužití v jednom státě hleděl jako na možné a pozitivní.

[4]  3 miliony124 tisíc československých občanů německého původu bylo vůbec největší národnostní menšinou v Evropě. Čechů (bez Slováků) bylo v té době 6 540 000.

[5] Známé události spojené s protestním shromážděním Němců v Kadani, kde na obranu celistvosti republiky české vojsko střílelo do davu, což si vyžádalo přinejmenším 20 mrtvých  (dle některých pramenů může být toto číslo i vyšší). Celkem měli mít čeští vojáci na svědomí 54 mrtvých a 104 zraněných Němců, kteří na více místech protestovali proti připojení k Československu.