Máte rádi pacifisty?

Varování: Tato úvaha je určena vzdělaným, přemýšlivým a tolerantním lidem. Autor neodpovídá za duševní či hmotné škody vzniklé v důsledku jejího špatného pochopení.

Pokud máte jako koníčka historii, můžete se zájmem (nebo zděšením) často pozorovat jak lidstvo stále znovu a znovu opakuje své chyby. Zároveň vidíte, že tyto chyby opakují i lidé u nichž byste předpokládali, že si snad alespoň něco přečtou a z něčeho se poučí (např. politici zralého věku). Předkládám tedy laskavému čtenáři svou úvahu o problematice pacifismu a těším se na diskusi (se zohledněním upozornění uvedeného v záhlaví).

Někdy v roce 1987 (nebo 1988) běžel v kinech životopisný film o Gándhím. Nedlouho předtím jsem si v knihovně zapůjčil knihu o vzniku novodobého indického státu (O půlnoci přijde svoboda, Dominique Lapierre, Larry Collins) a poučen touto knihou vydal jsem se na film. Mám s tímto filmem spojen jeden osobní zážitek – v kině několik řad za mnou sedělo asi dvacet jeptišek. Taková koncentrace jeptišek v kině by asi byla překvapivá nejen na konci komunismu v Československu, ale nelze se divit, přišly se podívat na to, co dokáže síla ducha. Film byl skvělý a odcházel jsem s kina s pocitem velmi hlubokého zážitku. Tady ale začíná to proklaté ale. Gándhí je znám svou politikou nenásilí a v době Mnichovské dohody údajně doporučoval Československu, aby se Hitlerovi také bránilo politikou nenásilí. A tady už je onen příslovečný zakopaný pes. Gándhí nepochopil, že jeho politika nenásilí mohla být úspěšná jen díky tomu, že v Indii byli jeho protivníky Britové. Přestože bychom i v jejich politice v Indii našli excesy, přece jen většinou dodržovali právní řád a vůči svým oponentům jednali v rámci tohoto právního řádu. Jak by asi skončil Gándhí, kdyby jeho protivníkem bylo nacistické Německo a on se proti němu snažil bojovat svou politikou nenásilí? Pokud chcete znát odpověď na tuto otázku, pak doporučuji návštěvu muzea v bývalém koncentračním táboře Osvětimi. Nad hromadami vlasů, protéz a dětských hraček můžete přemýšlet o tom, jak by asi skončil Gándhí. Ostatně i Gándhího smrt z rukou náboženského fanatika (hinduisté asi nejsou takoví mírumilovní vegetariáni, jak si v Evropě myslíme, ostatně i vznik Indie a Pakistánu byl doprovázen náboženskými čistkami a zvěrstvy která jsou dnešnímu Evropanovi zcela nepochopitelná) je poměrně výmluvnou odpovědí na mou otázku.  

Gándhí byl alespoň významným politickým vůdcem, který se v daných podmínkách velmi zasloužil o svobodu svého státu. Ale co evropští pacifisté? Pokud sáhneme do historie Evropy (a chceme se z ní poučit) můžeme si klást řadu otázek Například: Kolik lidských životů by se zachránilo, kdyby v roce 1935, poté co wehrmacht vtáhl do demilitarizovaného Porýní, armády Francie a Velké Británie donutily Hitlera ustoupit a dodržovat omezení, která byla pro Německo stanovena po první světové válce? Nebo kdyby alespoň v září 1939, po německém útoku na Polsko, zahájily intenzivní akce proti Německu? Až uvidíte nějaký dokument o tažení ve Francii v roce 1940, dívejte se pozorně. Možná uvidíte tanky československého původu ve výzbroji wehrmachtu. Pacifistická zbabělost v Mnichově se Francii a Velké Británii velmi nevyplatila. 

     A můžeme se poučit i v moderní době. Když Irák svého času přepadl a okupoval Kuvajt, našlo se v Evropě dost pacifistů, kteří protestovali proti válce za osvobození Kuvajtu. Těmto pacifistům vůbec nevadilo ani to, že Saddám Husajn ve své vlastní zemi používá bojové plyny proti Kurdům – obyvatelům vlastního státu. Záměrně nepoužívám termín občané, protože v diktátorském státě žádní občané nejsou. Kde tehdy byli všichni ti pacifisté a ochránci lidských práv?  Stejným příkladem je situace v Bosně a Hercegovině v průběhu devadesátých let.  Koncentrační tábory tehdy byly několik hodin jízdy autem od hranic Evropské unie (tehdy byla hranice EU za  Terstem). Co dělali pacifisté pro lidi umírající v těchto táborech?

     Přemýšlející člověk si položí otázku, proč ani po desítkách miliónů mrtvých, za které díky podněcování k nečinnosti vůči diktátorům, nesou pacifisté morální spoluzodpovědnost, se stále najdou lidé, kteří jsou stále schopni opakovat stejné historické chyby (analogie mezi útokem Německa na Polsko a útokem Iráku na Kuvajt je v tomto směru zjevná, vždy se našli jedinci radící ke smíru s útočícím diktátorem). Co je tedy důvodem této nepoučitelnosti určité části lidstva? Důvod je dle mého názoru velmi jednoduchý. Pacifistům ve skutečnosti nejde o to, aby se lidstvo stalo lepším, nejde jim o to, aby někomu pomohli nebo vyřešili nějaký problém.  Jde jim pouze o to, aby oni sami vypadali jako morálně lepší než zbytek lidstva. To ovšem není nic nového, každé náboženství nebo ideologie tvrdí, že je lepší než všichni ostatní a spasí svět. To můžeme pozorovat od starověkých náboženství až po dnešní „zelené“. Soudím proto, že pacifismus je pouze intelektuálská póza, často velice zneužívaná a sama velmi krátkozraká. Ostatně repertoár pacifistických žvástů je vždy podobný. Válku v Kuvajtu v roce 1991 nechápali pacifisté jako důsledek toho, že diktátor napadl suverénní stát, který je třeba bránit, ale hovořili o boji o ropu ze strany USA atd. Přitom jim samozřejmě uniklo, že právě kvůli ropnému bohatství byl Kuvajt Irákem napaden. Takže když diktátor napadne bohatý stát kvůli jeho bohatství, je to v pořádku a když jej ostatní země brání, je to boj o bohatství? Na logice pacifistů je podle mého názoru krásně vidět, že pacifistům jde jen o zdůvodňování toho, proč nic nedělat. Myslím, že tuto jasnou tendenci můžeme sledovat od okamžiku, kdy Japonsko napadlo Čínu (1931), mohli bychom uvádět další příklady v chronologické řadě až do dneška. Irán nedávno uskutečnil zkoušky raket, kterými se velice chlubil. Proč před íránským velvyslanectvím neprotestují naši „ušlechtilí“ pacifisté? Vždyť Irán průkazně vyvíjí výkonné rakety a odmítá kontrolu svého jaderného programu mezinárodními institucemi. O tom, že Irán je schopen vyvinout jaderné zbraně nemusíme pochybovat. Mají je země ještě slabší, jako Pákistán, Izrael a možná i Jihoafrická republika. O tom, že Irán je schopen vyvinout výkonné balistické rakety také nemusíme pochybovat. Válkou zničený Sovětský svaz vypálil první zkušební raketu (kořistní německou A 4) v roce 1945 a za dvanáct let vypustil umělou družici Země. Irán má dostatečné finanční zdroje a řadu technologií si může také koupit. O tom, že dříve či později bude mít výkonné rakety nemusíme pochybovat. Je to pouze otázka času a peněz.  Přitom je zde ještě další důležitá skutečnost. V době studené války se člověk mohl alespoň spolehnout na to, že třeba Brežněv je materialista a nakonec nebude chtít být zničen jaderným protiúderem USA. Můžeme takovou míru racionality očekávat u muslimských fanatiků, kteří věří v posmrtný život v ráji poté, co zemřou za svou víru? Osobně si tím zdaleka nejsem jist. 

Uznávám, že například v době Fašodského incidentu (konec 19. století), kdy bylo žádoucí zabránit válce mezi demokratickými státy – Francií a Velkou Británii bylo pacifistické smýšlení veřejnosti žádoucí a přínosné. Ale od začátku agrese Japonska vůči Číně (1931) musím hodnotit pacifismus jako slepé kapitulantství před zrůdnými režimy, které je spoluodpovědné za desítky miliónů lidských životů. Pacifisté se mi nejeví jako ušlechtilí jedinci, ale jako pokrytci, kteří nechají na ulici vykrvácet zraněného, protože kdyby ho zachraňovali, mohli by se ušpinit od krve. Takže ještě jednou – máte rádi pacifisty?