logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Jan Žižka. Zrod vojevůdce

Filmová recenze

Dlouho očekávaný film, provázený barnumskou reklamou, dorazil 5. září 2022 konečně do kin a alespoň v České republice vyvolal enormní zájem. V průběhu prvního týdne promítání jej shlédlo více než 100 000 lidí. Není divu. Nepřemožený husitský válečník se natrvalo zapsal do českých dějin, a navíc i v současné společnosti stále vyvolává rozporuplné emoce. Režisérovi, scenáristovi a producentovi Petru Jáklovi mladšímu ale nešlo o historického Jana Žižku, který v čele husitských vojsk senzačně porážel domácí i zahraniční protivníky, nýbrž o splnění svého snu – natočit o českém rekovi, ve světě téměř neznámém, strhující a hvězdně obsazený akční velkofilm, který by zaujal publikum napříč kontinenty. Zasvěcovat Američany či Japonce, jimž jméno Žižka nic neříká, do složité problematiky husitské epochy považoval za zbytečné. Od počátku byl pevně rozhodnutý vytvořit dobrodružný fiktivní příběh z času, v němž o Žižkovi neexistují téměř žádné zmínky. Získal tak prostor pro uplatnění vlastní fantazie, vypovídající zároveň o jeho kulturním zázemí, zvláště o zálibě v hollywoodských historických trhácích. Inspirace snímky Statečné srdce, Robin Hood a Gladiátor je proklamovaná i zjevná.

         Bohužel, dvouhodinový film má k zvládnutému řemeslu daleko. Vše začíná chabým scénářem, jehož zápletka by byla nosná přibližně roku 1840, kdy vrcholila éra romantismu, vyžívajícího se ve smyšlených „rytírnách“ plných sladkobolné lásky, úkladů a nečekaných dějových zvratů. Nikoliv náhodou si tehdy Žižku jako atraktivní téma zvolili Karel Sabina, Josef Jiří Kolár, Karl Heslossohn-Herloš a spolu s ním celá plejáda německy píšících tvůrců. Jáklův film sahá svými kořeny, aniž to tuší, právě do této kulturní vrstvy. Posuďte sami! Do Českého království přijíždí roku 1402 mladá a krásná Kateřina, neteř francouzského panovníka, jako předurčená manželka magnáta Jindřicha z Rožmberka. Nečeká ji nic dobrého. Okamžitě se stane figurkou v mocenské partii soupeřících bratrů, českého krále Václava IV. a uherského panovníka Zikmunda.  Cílem obou soků je dosáhnout v Římě císařské korunovace, stanout v čele křesťanstva, odstranit papežské schisma a získat slávu, moc i evropskou prestiž. Jan Žižka, vojenský profík, sloužící intrikánskému panu Borešovi, důvěrníku krále Václava, Kateřinu unese s cílem získat za ni od Rožmberka tučné výkupné, jež by českému vládci umožnilo podniknout římskou korunovační jízdu. Bývalý trocnovský zeman, od pohledu statečný a odvážný muž, se snaží, vzdor četným překážkám (v jedné z lítých bitek přijde o levé oko) svědomitě splnit zadání. Jeho anabáze se však rychle mění v iniciační pouť, při níž Kateřinu seznamuje s bídou rozvráceného českého státu. Vůbec nejlepší by bylo princeznu zbavit nastalých útrap a vrátit ji zpět do rodné Francie. Oba protagonisté, únosce i unesená, se do sebe postupně zamilují (dokonalý „stockholmský syndrom“), leč jejich vztah nemůže na pozadí kruté doby skončit jinak než tragicky.

I z plochého příběhu by se dal vytěžit smysluplný film, kdyby se scénáře ujali tvůrci kvalit Oldřicha Daňka, Vladimíra Körnera, Jiřího Stracha nebo Jamese Clavella, v jehož snímku Poslední údolí (1971) exceloval slavný Michael Caine, Oskary ozdobený představitel pana Boreše. Všichni jmenovaní by nepochybně zachovali dramatičnost (ne vždy srozumitelného a přehledného) děje, avšak nespokojili by se s pouhým expresivním, až naturalistickým zachycením brutálního násilí, které prvoplánově dominuje celému filmu a jehož přemíra soudného diváka po půlhodině znudí. Schematický scénář negativně ovlivnil herecké výkony. Ben Foster (Jan Žižka), Sophie Lowe (Kateřina), Karel Roden (Václav IV.), Matthew Good (Zikmund), Till Schweiger (Rožmberk) i další nemají co hrát. Jejich postavy postrádají psychickou hloubku, jsou to jen šarže, odříkávající plytké texty.  

I když Jákl vědomě rezignoval na historickou věrnost a dějiny pojal pouze jako kulisu, přece jen od příběhu situovaného do Českého království na prahu 15. století, očekáváme alespoň dílčí respekt k základní faktografii. Místo toho sledujeme do očí bijící nesmysly. Václav IV. se topí v dluzích (ve skutečnosti shromáždil obrovské poklady, o nichž si užasle vyprávěla celá Evropa), s vesničany se jedná jako s otroky a nevolníky, ač jejich vztah k vrchnosti upravovaly právní normy, verbíři násilím odvlékají k vojsku rolníky v době, která preferovala žoldnéřský a manský systém, francouzská princezna naslouchá v Praze s porozuměním Husovu kázání, jenž k světskému publiku mluvil česky, Zikmund se modlí před pozdně gotickým oltářem vytvořeným po roce 1490,  šlechtici nesmyslně trápí a vraždí své poddané, z jejichž daní žili, a císař Karel IV. je zprostředkovaně prezentován jako krutý zákonodárce, srovnatelný se starověkými despoty. Vrcholem všeho je Kateřinin skok z hradeb Zvíkova do vln orlické přehradní nádrže, napuštěné po roce 1960. Zahraniční divák to sice nepozná, ale český kroutí hlavou. Překvapí jej i trojí nefunkční zařazení chorálu Ktož jsú boží bojovníci, který nemohl vzniknout před rokem 1420 a který si, kdoví proč, notují i selští povstalci, jacísi středověcí partyzáni. Na očividné nepřesnosti ve zbraních, zbroji i v dalších rekvizitách už upozornili (a ještě upozorní) historikové vojenství, jimž tu nechci fušovat do řemesla.

Jak už to v případě historických filmů bývá, i Jaklův Žižka ignoruje novější poznatky, zato cituje, opakuje, a tím současně utvrzuje letitá klišé a stereotypy. Nejnápadněji vyniká tradiční přístup v režisérově ztvárnění středověku, který se mu jeví jako tmavá, ne-li přímo černá epocha. A to doslova, protože téměř celý film se odehrává ve tmě, jen občas prozářené světlem loučí či pochodní. Toto vnímání, prodlužující životnost osvíceneckého a obecně pokrokářského hodnocení krutého a zlého středověku, se s dějinnou realitou podstatně rozchází. Právě pozdní středověk si potrpěl na syté barvy, takže skýtal neobyčejně pestrou podívanou. Hnědou a šedou potlačoval, což ovlivňovalo i barevnost oděvů, včetně vesnických. Tehdejší český venkov skutečně nebyl tak zbídačelý, aby se všichni sedláci pohybovali ve špinavých hadrech a v pytlovině. Zažité stereotypy čiší i z pojetí hlavních postav. Král Václav je netečný a lenivý, první záběr jej příznačně ukazuje s číší vína v ruce, zatímco uhlazený a elegantní Zikmund naplňuje dávnou charakteristiku zrzků jako podlých a zrádných bytostí. Jan Hus, jehož s výjimkou jediného momentu pouze slyšíme, mluví jako politický agitátor, i když se kazatelé zpravidla vyjadřovali v obecné rovině. Jako bychom se od Vávrovy husitské trilogie nikam neposunuli. Nenápadité je též využití jestřába jako symbolu svobody, krkavců spjatých se smrtí i bílé barvy, odkazující k mravní čistotě a nevinnosti nebohé Kateřiny.

Ideově film vcelku ladí se současným kulturně politickým mainstreamem. Kontrast prvních (násilí – tyranie – moc) a závěrečných slov (čest – spravedlnost – svoboda) prozrazuje ukotvenost v liberálním vnímání dějin jako sváru autokratických a vítězících pokrokových idejí. Samozřejmě tu nechybí genderový problém (Kateřininy úvahy o lásce a manželství), a vzhledem k předpokládanému širokému okruhu adresátů díla ani multietnické téma.  Film se hemží tmavými šikmookými bojovníky, vytvářejícími dojem jakoby střední Evropa 15. století byla zaslíbeným rejdištěm Kumánů, Arabů a občas možná i černochů. Žižkův někdejší mentor a poté úhlavní protivník se jmenuje Torak (hraje ho Roland Möller). Snad je to aluze na Turky či inspirace filmem Avatar, v krajním případě připomínka libereckého Roma Petra Toraka, anglického policisty a nositele Řádu britského impéria. Třeba ale zahraniční diváky více zaujmou šarvátky ve vodě, vesničany obývané jeskyně, připomínající peklo z pohádky S čerty nejsou žerty, či dobrodružné scény jako vystřižené ze snímků o Vinnetouovi.

Českého návštěvníka, pokud není zrovna fanda bojových sportů a „béčkových“ krváků, film sotva okouzlí. Rychle pozná, že Žižka v názvu je víceméně reklamní trik. Kdyby byl hlavním hrdinou jakýkoliv jiný rytíř, na obsahu a vyznění snímku by se nic nezměnilo. Za hranicemi, kde se dílo promítá pod neutrálním názvem Medieval (Středověk), upoutá snad diváky aspoň nádherná krajina, v níž bory šumí po (pískovcových) skalinách Českého Švýcarska, a v níž se tyčí malebné hrady Zvíkov, Křivoklát a Točník. Možná, že někteří překonají strach a vydají se do té drsné barbarské země jako turisté.  

 

Pozn. redakce: Psáno původně pro časopis Živá historie; toto je nezkrácená verze.

 

 
Datum: 25. 10. 2022 11:03:43 Autor: -lk-
Předmět: úsměvné momenty...
...Jáklův film rozhodně nepostrádá. Tak například český lev, chovaný na hradě pána z Rožmberka, nežere husity, vrhá se jenom na jejich protivníky; jeden z žoldnéřů si ostří kopí srpem; jiný má kyrys oblečený na noční košili; a zase jiný se pokouší zlomit čepel protivníkova meče dýkou zvanou "degenbrecher", která se objevuje až na konci 16. století... Říká se tomu kouzlo nechtěného.
Datum: 25. 10. 2022 11:46:16 Autor: Michael Kňažko
Předmět: název filmu
Název filmu v anglickém jazyce "Medieval" neznamená v češtině postatné jméno "Středověk", nýbrž přídavné jméno "Středověký", což v obou jazycích zní jaksi neúplně.
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.

Meč SIGVINAIS z expozice Armádního muzea Žižkov. Viz nový článek uvnitř čísla.


Recenze týdne

Měšťan a šelma

S vojskem ve městě za třicetileté války