Jak jsem sloužil vlasti v krizových letech

Se zvláštním zřetelem k událostem z 21. srpna 1968.

V srpnu 1967 jsem narukoval k 7. spojovacímu pluku do Litoměřic, kam brali středoškoláky a školili je v „odposlechu radiových sítí nepřítele“, tzn. americké armády dislokované v Západním Německu. Absolvovali jsme prvních deset měsíců v poddůstojnické škole a měli jsme čtyři hodiny angličtiny denně. Další zbytek dvouleté vojny jsme poslouchali ty radiové sítě nepřítele. Musím říct, že to byla fešácká vojna. Zažili jsme i trochu té „šikany“ (tenkrát se tomu říkalo buzerace); nevyčištěné kanady nám vyhazovali poddůstojníci z okna ve druhém patře (pak jsme si je pracně rozebírali), drhnul jsem chodbu kasáren kartáčkem na ruce (ne na zuby…), řvali na nás „k zemi, vztyk!“ v blátě, no asi si ti kluci o rok starší někde přečetli, jak se buzerovalo za první republiky, či ještě za monarchie, ale byla to celkem sranda.

Mně se na vojně líbilo to, že občas vyrazíme s rotou do přírody, střílíme (slepými náboji) po „nepříteli“, zdoláváme opičí dráhu a učíme se obsluhovat nejrůznější vojenskou techniku, v našem případě samozřejmě nejrůznější vysílačky.

Jako spojaři jsme měli celkem dobrou vojnu, ale kromě pravidelných střeleb a překážkové dráhy jsme museli absolvovat i takzvané zrychlené přesuny, tzn. s plnou polní a samopalem uběhnout v limitu asi 1 hodiny 10 kilometrů. Sotva jsme to ustáli, protože mezi námi nebyli žádní supermani. Ale limit jsme vždycky splnili.

Jedna z nezapomenutelných spojařských historek se týká situace, kdy jeden „bigoš“ („méněcenný“ spojař, který není vycvičený v otevřené řeči, ale v morseovce) neodchytil americký telegram (za to bylo vězení), a tak pohotově vyběhl ze spojovacího střediska, otevřel si vůz s radiovým vybavením, naladil frekvenci nepřítele a morseovkou napsal: nerozuměl jsem telegramu, opakujte! Američani zopakovali, kluk dostal 14 dní dovolené za pohotovou bojovou iniciativu a 14 dní vězení za to, že prozradil dislokaci jednotky. Inu, bezvadná vojna.

Zlom v Litoměřicích přišel 21. srpna 1968. Celý „obrodný proces“ jsme prožívali velmi intenzivně, zajímavé bylo, jak se nám důstojníci omlouvali za chyby padesátých let a také to, že jsem už od března uzavíral sázky, kdy nás ti „Rusáci“ obsadí (všechno jsem vyhrál, lahve vyhraného sektu jsem ovšem nikdy neviděl). Signifikantní například bylo, že přes veškeré uvolnění atmosféry nám nedovolili založit Klub angažovaných nestraníků. Také díky odposlechu jsme věděli, že týden před „vstupem spřátelených armád“ Američané v západní Evropě zakázali cvičení všech vojsk až na úroveň roty; měli své informace. Armády Varšavské smlouvy vkročily na naše území vlastně už v noci 20. srpna, hodinu před půlnocí. Zrovna jsem byl ve službě a z radiového provozu Američanů jsme o tom věděli okamžitě, ještě než tu informaci začal vysílat pražský rozhlas. Přirozená reakce byla: „Přepadli nás Sověti, tak proč monitorujeme Američany?“ Kupodivu několik vlasteneckých důstojníků prohlásilo, tak přeladíme frekvence a budeme monitorovat Varšavskou smlouvu. Opět jsem byl nositelem špatných zpráv a prohlásil jsem, že je to blbost, že už o nic nejde. Nicméně jsme splnili vlasteneckou povinnost a „spřátelená vojska“ jsme asi 14 dní monitorovali. Úžasné bylo, jak se k odposlechu hlásili i ti největší flákači; kluci ze „Šlonzska“ monitorovali Poláky, němčináři spojaře NDR, Cikáni Maďary a my ostatní Sověty, Bulhary etc.

Motto:

ZNÁSILNILI JSTE NÁS, ALE RODIT NEBUDEM. LÉPE ŽÍT JEDEN DEN JAKO ČESKÝ LEV, NEŽ CELÝ ŽIVOT JAKO RUSKÁ OVCE.

Plakát z roku 1968

Do Litoměřic vrhla polská námořní pěchota v modrobíle pruhovaných tričkách, až později Sověti. První dny nám rozdali velitelé samopaly s ostrými náboji, přidělili nám místa u oken kasáren a prohlásili, že se budeme bránit. Jasná sebevražda. Dnes bych to odmítl s poukazem na to, že je to na h....o, tedy na nic, že se chci dožít důchodu, ale kupodivu ve dvaceti letech to člověk bere vážně, a rozkaz jsme splnili, i když jsme byli posraní strachy. Oficíři si to za dva dny rozmysleli a ostré náboje nám zase vzali. To nám zachránilo život. Kasárna obsadili sovětští důstojníci, kteří dva měsíce předtím u nás byli na štábním cvičení Varšavské smlouvy (rekognoskovali tenkrát terén, proto ty moje vyhrané sázky). V kasárnách stálo sovětské BVP (bojový vůz pěchoty) s mongolskou nebo jakou posádkou, kluci nedostali vodu, srali asi ve voze a za dva týdny odjeli – nestříleli po nás, my jsme s nimi nekomunikovali (kdyby ano, tak tak by asi stříleli). Jak přežili ty dva týdny bez jídla a pití, nechápu.

Ještě před „vstupem“ jsme zažili taky různé historky. Důstojníci, kteří měli doma vysílačky a občas nám pod vlivem alkoholu jako nadšení radioamatéři vstupovali do odposlechu amerického vysílání s anglickými hláškami. Odposlech byl kontrolován a porovnáván, a také veškerý radiový provoz český; tudíž měli asi dost průsery. Kluci, kteří poslouchali radiový provoz pěších vojsk (já byl „elita“, poslouchal jsem letecké síly a v posledku dokonce radiovou síť sedmé americké námořní floty v Neapoli!) se chlubili, že mají nahranou relaci, kdy po pravidelné zkoušce spojení spojaři zapomněli vypnout vysílačky, souložili s kolegyněmi (americká armáda na těchto funkcích zaměstnávala profesionální vojáky a vojačky) a nahrávka je plná krásných výkřiků! Po převratu 1989 jsem to vyprávěl jednomu českému důstojníkovi, který tehdy sloužil u zpravodajské složky americké armády, a ten mi řekl: „No jo, to jsme vám dělali schválně!“ Já mu nevěřím; co taky bylo schválného na tom, že američtí spojaři nám každé Vánoce přáli Merry Christmass and Happy New Year for Cerman’s Boys? (Velitel našeho pluku se jmenoval Cerman.)

V osmašedesátém také vysílala z našich kasáren v Litoměřicích svobodná vysílačka. To jenom na okraj ke zprávě současného tisku, kde se uvádí, že jediný svobodný rozhlas vysílal z Prahy.

Monitorované zprávy ze srpna 1968 jsme předávali do Prahy na štáb, netuším, jak byli ti spolupracující „vlastizrádci“ na štábu potom potrestáni. Vím, jak jsme byli potrestáni my. Velitel pluku zběhl už dva dny před „vstupem“ k Sovětům. Ti důstojníci, kteří splnili přísahu, byli dílem pozatýkáni, dílem vyhozeni z armády. My obyčejní vojclové (tehdy už v hodnostech desátníků a četařů) jsme nemohli být potrestáni jinak než zamítnutím složit důstojnické zkoušky. Tak totiž tehdy končila vzorná služba v Litoměřicích; každý průměrně inteligentní spojař odcházel do civilu v  hodnosti podporučíka. Zkoušky nám byly odepřeny a bylo nám řečeno, že za svoji „vzpouru“ budeme chodit na cvičení „až zčernáme“. Jak řekli, tak udělali. Absolvoval jsem po vojně osm vojenských cvičení, jedno horší než druhé. Na jednom (trvalo obvykle 3–4 týdny) jsme pracovali 16 hodin denně při výstavbě tankových garáží (v mrazivém únoru); dneska mám 13 kg přes váhu, tenkrát jsem neměl ani kilo, přesto jsem zhubl o sedm kilo. (Moje přítelkyně si to tenkrát pochvalovala, jak jsem po návratu štíhlý a svalnatý!)

Musím ovšem přiznat, že ne každé cvičení bylo tak drastické, jak jsem se svrchu zmínil. Tak například jednou jsem cvičil v Písku. Ložírovali jsme v takových menších kasárnách, odloučených silnicí od těch monstrózních. Asi nikdo nevěděl, co s námi, a tak nám veleli tzv. absíci. To byli kluci o pár let starší, absolventi vysoké školy, kteří nepatřili k těm trestaným, měli vyšší hodnosti a měli nás vyučovat jak teorii, tak praxi boje. Za pár dní jsme zjistili, že se o nás nikdo nestará, a tak jsme vždycky ráno po snídani vypochodovali ve tvaru z kasáren a z Písku do krajiny. Dílem jsme se váleli v lesích, jedli borůvky a sbírali houby, dílem jsme chodili po krajině a navštěvovali vesnické hospůdky (Putim a podobně). Ve čtyři hodiny odpoledne (po „zaměstnání“, kdy kariérní důstojníci odcházeli k rodinám) jsme se vrátili do kasáren, nikým nepostrádáni a nehlídáni. Ne všichni tihle záložáci tam byli z trestu, takže neměli naše zkušenosti. Já jsem věděl, že každá rota záložáků má právo na vycházkovou uniformu, jednu na tři muže, a když záložák požádá o vycházku, zpravidla ji každý den dostane. Takže první věc, kterou jsem na každém cvičení udělal, že jsem požádal o vycházkovou uniformu pro záložáky. Měřím 163 cm, a tak ten nejmenší vyfasovaný mundur nikdo jiný než já neoblékl. Tudíž jsem odcházel na vycházky každý den. (Od té doby nemůžu pít sauvignon, protože tenkrát nic tak levého v Písku ve vinárnách neměli…).

Kluci si jednou přivedli z vycházky nějaké poběhlice; když se jich v odloučených a nikým nestřežených kasárnách nabažili, tak je opilí zavřeli do skříněk a ráno nás probudil pěkný randál, jak holky tloukly o plechová dvířka…! Inu, mládí…!

Trochu drsnější bylo jedno cvičení v Praze, někdy kolem roku 1982. Musím předeslat, že jsem se na těch osmi cvičeních nikdy nešel s kluky z Litoměřic, ale vždycky to byla parta nějakých „vyvrhelů“. Tehdy v Praze různí kriminálníci, takže nám dali za velitele roty vojenského prokurátora v hodnosti plukovníka! (Obvykle nám velel nějaký zelený poručík.) Ten chlap byl docela solidní; my jsme měli tři týdny kopat nějaké výkopy pro kabely, ale jak to bývalo v socialismu, kabely nebyly a tak jsme se dost flákali. Jednou jsme leželi na smeťáku za kasárnami, opalovali jsme se a najednou se objevil prokurátor! (ten se nám obvykle moudře vyhýbal). Já byl velitel té sebranky, a tak na mě vyjel: soudruhu desátníku, jaké tu provádíte zaměstnání? Inu, není žádná volná učebna, odpověděl jsem, a tak jsme zalezli sem, soudruhu plukovníku, a procvičujeme hláskovací tabulku NATO! Vysvětlení: každé písmeno abecedy se hláskuje podle dané tabulky (např. hláskovačku českých spojů, viz telefonní seznam: A = adam, B = božena; ruská hláskovačka: A = adam, B = Boris... atd.) Hláskovačka NATO byla natištěná na předsádkách Zákl. 1.1., tzn. Základní vojenské předpisy, které jsem zrovna měl v ruce a jejichž předsádky samozřejmě žádný důstojník nečetl. To „americké“ hláskování je alfa, bravo, charlie, delta atd. Tak ten oficír si vzal Zákl. 1.1 do ruky a řekl, tak začněte. No, my jsme se to v Litoměřicích naučili nazpaměť, jako když bičem mrská, tak jsem mu to odrecitoval (končí to whisky, yankee, zulu) asi za 10 vteřin. Kluci delikventi čuměli, v životě to neslyšeli, plukovník taky ne, ale aby neztratil tvář, tak řekl, bravo, soudruhu desátníku, pokračujte a odešel. Zase jsem byl slavnej (jak by řekl Hrabal, rakóské voják zase slavně zvítězil; to narážím na svou monarchistickou orientaci).

Tenhle plukovník nebyl žádnej blbej chlap; měl i smysl pro humor. Ve dnech toho cvičení jsem měl dělat státnici z angličtiny. Dal mi volno, a když jsem se vrátil, zeptal se: Tak za kolik? Já jsem hrdě hlásil, samozřejmě za jedna! A on na to: To je dobře desátníku, že jste tak dobrej v angličtině, útočit budeme na západ!

V roce 1989 začal být život tak hektický, že mi nedošla jedna věc: kdybych tehdy podal na vojenskou zprávu žádost, aby mi umožnili udělat zpětně důstojnické zkoušky, které jsem nemohl dělat z trestu za to, že jsem v duchu přísahy bránil svou vlast (byť jen se sluchátky na uších), určitě by mě ti bolševičtí oficíři šmahem povýšili a byl bych dnes důstojníkem v záloze! Nikdy si to neodpustím, cha cha.

Dnes (21. 8. 2008), 40 let po invazi, jsem se byl podívat na Václavském náměstí. Z Vojenského muzea v Lešanech tam přistavili tank T-54B (s číslem 212) s namalovaným invazním pruhem. S takovou a jinou technikou sem opravdu Sověti přijeli. Dnes ho společně s dobovým novinovým stánkem, policejními vozidly a stěnou s protiruskými plakáty postavili na Václavské náměstí organizátoři výstavy věnované výročí okupace Československa. Ty nápisy si pamatuju, některé byly dost naivní, ale byla to reakce v dobré víře… Taková hesla „socialismus ano, okupace ne“ mi byla už v té době k smíchu. Socialismus se reformovat nedá. Ale fakt je, že ta atmosféry osmašedesátého byla opojná. Ale už tehdy mě iritovaly výkřiky jakýchsi „ilegálních“ novin, vrátilo se sedm statečných! Myšlena delegace strany a vlády, unesená do Moskvy, kde všichni podepsali souhlas s okupací (kromě Kriegla, budiž mu čest a sláva). Jací stateční! Vlastizrádci!

U tanku stáli členové jakéhosi Klubu vojenské historie v sovětských uniformách s AK-47. Sice zarostlí, ale jak říkal kamarád, civilizovaného vzhledu a hlavně nesmrděli. Inu, kdo by to tenkrát těm okupantům mohl vyčítat, byli týdny na cestě, a kde se měli umýt…

Dnes, když slyším, že nás obsadili Rusáci, tak se jen usměju. Byli to vojáci sovětské armády, v prvním sledu většinou Kalmykové, Mongolové a další příslušníci „národů SSSR“, patrně určení na odpis. Rusů v prvním sledu zas až tolik nebylo. K tomu ještě jedna historka z „nových pověstí českých“. Na Václavském náměstí prý někdo provokoval sovětské vojáky tím, že si v Domě potravin (dnes McDonald, co jiného) koupil tác s chlebíčky; stoupl si prý před vojáky, z každého chlebíčku ukousl jedno sousto a zbytek hodil do koše… Inu, nebyl jsem u toho, snad toho kluka nezastřelili, snad se to ani nestalo. Ale tak praví lidová pověst.

Před pražským Národním muzeem zůstanou dnešní dobové rekvizity do konce září, kdy bude probíhat výstava ...a přijely tanky. Tank je tak vlastně neobvyklým poutačem na obsáhlou expozici o srpnu 1968. „Už ve vstupní části Národního muzea jsou umístěné vitríny, kde lidé mohou vidět konkrétní předměty, které byly nalezeny během srpnových událostí,“ uvedl ředitel Vojenského historického ústavu. Část vystavených předmětů přinesli lidé, kteří je schraňovali, na výzvy ústavu.

Dnešní atmosféra na Václavském náměstí mi připadala trochu jako panoptikum. Představte si, že bychom výročí 15. 3. 1939 vzpomínali tak, že bychom okukovali techniku wehrmachtu a vojáky v uniformách německých okupantů. Ale snad to všechno, včetně dobových nápisů a fotografií z oněch pohnutých dnů dalo zažít mladé generaci něco z té doby. Vždyť nejmladším pamětníkům je dnes minimálně 50 let! A to prý se o osmašedesátém dnes ve škole neučí! Když si vzpomenu, jak jsme byli ve škole informováni o letech 1918, 1938, 1948, tak mě to zaráží. Samozřejmě to bylo tehdy vyučováno v duchu komunistické ideologie, ale hledali jsme informace i jinde, mimo jiné i ze vzpomínek rodičů a prarodičů.

„Typické“ bylo i to, že pod sochou sv. Václava stojí stánek odpůrců radaru. A lidé podepisují petici… Soudruh Lenin takové nazýval „užiteční idioti“. Kde jsou příznivci radaru?! Ale to už je jiná historka.

Ilustrační fotky jsem nafotil sám, fotky z osmašedesátého nemám (v kasárnách se fotit nesmělo), ale dobových snímků je dostatek na náměstí, v Národním muzeu a v několika publikacích, které k výročí vyšly.

Dodatek: Seznam padlých československých občanů v roce 1968:

Albert Pavel, Baborovský Jan, Baloun Václav, Beránek Miroslav, Boháč Josef, Bonk Josef, Březina Vincenc, Bulík Josef, Ciberej Štefan, Čermák Olaf, Čížek Miroslav, Davídek Pavel, Debnár Viliam, Dragoun Zdeněk, Fialka Josef, Frydrychovský Václav, Gavorník Rudolf, Hamrák Michal, Hanus Josef, Hatala Ján

Hlavač Pavel, Hnulík Vladimír, Hólík Ján, Chalupa Karel, Charousková Marie, Jenišovský Jan, Kadeřábková Bedřiška, Kadlec Milan, Klapka Jiří, Klimešová Zdeňka, Kobr Miroslav, Kolesár Josef, Košanová Dana, Krahulec Jindřich, Kubeš Jaroslav, Kuliš Jindřich, Laita Ivan, Lamper Josef, Lang Ladislav, Lászlo Ján

Legner Peter, Levak Jozef, Livečková, Málek Miroslav, Martoník Ladislav, Moštenický Ferdinand, Musich Mario, Němec Karel, Netušil Eduard, Novák František, Novák Jaroslav, Oprendek Ondrej, Páník Jaroslav, Parišek Karel, Petrucha Jan, Picl Lubomír,

Příhoda Zdeněk, Reichel Josef, Rybáková Viktoria, Řepa Bedřich, Říhovská Marta, Sadílek Václav, Schmidt Ivan, Sivák Stanislav, Sokol František, Soukup Bohumír, Starý Rudolf, Sušánková Ilja,Szigardi Alojz, Škavová Dagmar, Švec Jaroslav, Trechová Anna,

Trousil Otto, Ulická Anna, Veselá Božena, Veselý Jaroslav, Veselý Stanislav, Vodáková Marie, Winter Zdeněk, Zedechovan Štefan, Zinověv Boris, Žemlička Josef.

Čest jejich památce!

S použitím mého staršího článku pro Interkom a zpráv z dnešního tisku.