logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Hříchy i dobro civlizace

Českoslovenští vojáci bojovali za druhé světové války po boku vojáků všech spojeneckých národů, poznali rudoarmějce, britské, americké, polské, jugoslávské, holandské, norské vojáky, setkali se s Jihoafričany, Novozélanďany, Kanaďany, Tahiťany dokonce i s Číňany a Indy. Ale jen několik Čechoslováků - pouhá hrstka - měla příležitost poznat černé vojáky z rovníkové Afriky tak zblízka, aby s nimi prodělali výcvik, prožili polní tažení a veleli černé jednotce v boji. Vypravěč této knihy, škpt. Ota Šacher, je mezi těmi několika. 

Slovy v úvodu začíná pozoruhodná knihy o osudech československého vojáka, škpt. Oty Šachera, v řadách francouzské cizinecké legie za druhé světové války. Jeho vzpomínky ich formou sepsal novinář Edvard Cenek.

Podrobněji o knize viz anotace ZDE.

Cenek doplnil knihu doslovem, jejž nazval Hříchy i dobro civilizace. Domníváme se, že tento text je zajímavý nejenom z historického hlediska, jako reflexe tehdejší situace, ale hlavně z hlediska dnešního, kdy se řada Cenekových prognóz naplňuje mnohdy překvapivým způsobem. Posuďte sami:

„Všude, kam přišli Evropané při svých výbojích a za svých výzkumných výprav po prvé, dali domorodému obyvatelstvu poznat spíše záporné stránky života, než jeho klady. Jsou to hříchy civilizace, napáchané mořeplavci v Jižní Americe, v rovníkové Africe, na Tichomořských ostrovech a jinde. Dnes při vzpomínce na ně vzbuzují odpor a jsou temnými stíny bělochovy činnosti. Co vražd přivezli Španělé Aztékům a jiným kmenům a národům v jižní a střední Americe, to zůstane navždy zapsáno krvavým písmen dějin. Podobně sotva se může lidstvo chlubit otrokářstvím, jež nepatří tak dávné minulosti, jak by se dnešní generaci v Evropě zdálo. V rovníkové Africe žijí dosud černošští dědové, kteří s hrůzou vzpomínají na výpravy bílých do jejich země v minulém století. Jak měli přijímat ty další výpravy, jež už nešly pro otroky, když sémě nedůvěry ke každému, kdo měl bílou barvu kůže, zapustilo kořeny do niter domorodců? Bylo třeba velkých činů civilizačních, aby M’Bundžu znamenal pro domorodce opět boha a daleko mocnějšího pána než byli sami.

Jak jsou staré základní přeměny, které se udály v rovníkové Africe? Objevení a osídlení afrického pobřeží kolem rovníku a jižněji je starší jednoho století. Francie měla již v letech 1839-1842 obchodní smlouvy s náčelníky kraje Gabon na severozápadním pobřeží rovníkové Afriky. Tam všichni domorodci už umějí číst a psát, rozumějí obchodu a sami také obchodují. (Ženy v Gabonu dnes napodobují v módě ženy pařížské! Že tak činí bez vkusu a že je to spíše módní groteska, to je méně závažné.) Město Libreville v Gabonu bylo založeno právě před sto lety černochy, propuštěnými z otroctví, osvobozenými z lodí, jež otrokáři řídili na západ.

Nitro Afriky žilo ještě po svém. Tok Konga se do té doby nikdo neodvážil prozkoumat, protože nebylo dost technických pomůcek, jež by podpořily a usnadnily pronikání bílých do vnitrozemí. Zní skoro neuvěřitelně, že k Čadskému jezeru se podařilo proniknout teprve r. 1897.

Celá Francouzská rovníková Afrika byla pacifikována teprve na začátku světové války, tedy před 30 lety. Pak začalo důkladné studium krajů, kmenů a všech hospodářských podmínek země. A přesto ještě dnes jsou oblasti, kam běloch dosud nevkročil. Sto kilometrů jižně od Bangi rozkládají se močály, větší než je naše republika, kde v naprosté opuštěnosti žiji trpasličí kmeny bez styku se světem. O nich víme jen to, že tam snad žiji.

Otázka využití rovníkových krajů ku prospěchu Evropy i domorodců je otázkou dopravy. Proto věnují Francouzové největší péči vybudování sítě silnic. Byl vypracován plán, který nepočítá s cestami od vesnice k vesnici, ale určuje směr podle strategicky i hospodářsky důležité komunikace. Teprve dodatečně přestěhuje vláda vesnice k silnici. Je to jednodušší a rychlejší, než budovat cesty k obydlením krajům. Teprve stykem domorodců s Evropany a s ostatním světem začíná civilizační proces.

Evropané se dopouštěli velkých chyb ještě před dvaceti lety při exploataci těchto oblastí, o jejichž rozloze si těžko činíme těžkou představu. Na příklad, jaký je význam mělo dát černochovi za sloní kel prázdnou skleněnou láhev nebo brakovou cetku? Evropan kel zpeněžil a znamenal pro něho finanční obrat, roztočení určité pásky kapitálu. Ale láhev nebo tretka neznamenala pro černocha naprosto nic. Evropan černocha napálil, podvedl: zneužil jeho důvěřivosti a zaostalosti. Ten, kdo by dnes u nás využil zaostalého člověka, nebo úmyslně poškodil druhého, byl by za to trestán. Tehdy se Evropan smál, že je chytrý“

Ale podobné chyby se dopouštěl ještě do nedávna, když platil domorodcům nízké mzdy a sám hromadil vysoké zisky. Tato chyba se odstraňuje. Domorodci se učí ekonomicky pracovat, učí se vyrábět rychleji a lépe a zasluhují si tedy vyšší mzdy, jež znamenají vzrůst blahobytu.

Jedno je jisté: Jestliže byl domorodec objeven ve sví vnitroafrické oblasti ve stavu podobném, v jakém se nalézal obyvatel střední Evropy před dvěma tisíciletími, pak nebylo možno očekávat, že se někomu podaří přeskočit 2000 roků za padesát let. Podaří se to však za příštích padesát let a rovníková Afrika bude mít v roce 2000 zcela jiný vzhled než má dnes.

Jakou nesmírnou věc učinila Francie v roce 1946! Její nová ústava řeší i otázku domorodců v koloniích a dává všem černochům schopným hrát úlohu v ekonomickém dění kolonie, hlasovací právo! Staví je na roveň ostatním občanům republiky. A nepochybně působilo otřesně, když ve schůzi sněmovny černý poslanec z Afriky nabádal ve své řeči francouzský národ k jednotnosti, k soustředění sil a k rozvinutí všech vloh národa pro obnovení Francie jako velmoci… Umíme si představit něco tak úžasného po tom všem, co jsme se dověděli o černoších a jejich životě?

Francouzská civilizační práce v koloniích nemá v dějinách příkladu. Každým rokem projevuje se zlepšení, každým rokem se tvář rovníkové Afriky mění. Proto se domnívám, že cestovatel, který mluví o Africe, jak ji poznal r. 1937, líčí její starověk. A země vypadala zase jinak v r. 1944 a opět vypadá jinak 1947.

Civilizace jde vpřed mílovými kroky. Viděl jsem to na všech černoších, jež jsem cvičil. K praporu přišli neznalí písma, neznalí počtů, bez představy o světě, o nepříteli, o smyslu války. A v roce 1944 jsem se s nimi rozcházel jako s lidmi, kteří během dvou let vyrostli (uvažujeme-li civilizovaný standart) z rozumu pětiletého chlapce na jinocha čtrnáctiletého.

Vylíčil jsem již na jiném místě, jak asi moji černí vojáci žili ve svém dětství. Bez záznamu o narození, bez lékařského ošetření, bez škol a bez nejjednodušších základů evropsky chápané kultury. Jako dvacetiletí mladí muži jsou schopni nosit zbraň a bránit francouzskou republiku. Jsou zapsáni v matrikách, jsou pod lékařským dohledem, chodí do škol a do kursů a mají občanská práva jako Evropan v mateřské zemi.

Francouzské koloniální úřady rok od roku provádějí sčítaní domorodého obyvatelstva. Komisaři a úředníci se rozjíždějí do všech vesnic své oblasti a vybírají daň z hlavy, která je jakýmsi uznávacím poplatkem a sčítací jednotkou. Před třemi lety činila 5 franků ročně za osobu. Tímto způsobem se zjistí aspoň přibližně počet obyvatelů. Přibližně jenom proto, jelikož domorodci při objevení úředníka mizí v pralesích, aby náčelník nemusel za svou vesnici platit příliš veliký poplatek. Jestliže se tedy udává rozloha číslem 2,250.000 km2 a počet obyvatelů číslem 3,500.000, pak tento údaj je velmi přibližný a spíše nízký. Jak se poměry mění, je patrno také z toho, že na příklad evropské slovníky, mající poslední statistiky z let 1925, uvádějí, že ve Francouzské rovníkové Africe je 1900 Evropanů – a zatím v roce 1942, podle informací francouzských úředníků v Bangi, bylo bělochů v této kolonii kolem 6000! Tedy trojnásobek. A počet domorodců podle mého mínění nebude daleko od 5,000.000!

Bez bělochů nebylo by silnic, železnic, správy, školství a všech ostatních složek civilizačního procesu v rovníkové Africe. To je samozřejmě. Bez bělochů by nebylo ani plantáží, které znamenají pro evropské tukové hospodářství nepostradatelné zdroje surovin. Ale naopak bez černochů nebylo by v tropech pracovat jinak než duševně. Každá tělesná práce, kdyby trvalá déle, by ho vkrátku pohřbila.

Mám jasnou představu, jaký bude černý voják za dvacet let, až za jiných podmínek vyrostou ti, kteří jsou dnes dětmi. Vlastnosti negerské rasy, dané ji přírodou, se rozvinou a uplatní ve větší míře. Vynikající sportovní nebo pěvecký či hudební výkon nebude tak řídký jako dnes. Negerské kmeny, zbavené spavé nemoci, malárie, malomocenství a pohlavních chorob, uplatní se ve prospěch Evropy a Evropanů i ve prospěch vlastní rasy. Mám za to, že francouzští právníci, pracují na francouzské ústavě, v květnu 1946 schválené, byli zdatní geo politikové, kteří upřeli pohled daleko vpřed, když poskytli černochů občanskou rovnost se všemi právy, a ovšem také povinnosti. Ústavy se netvoří pro léta, ale pro desetiletí. Ve Francii zdravě vidí do let 1960-1970! Vidí, že Afrika je kontinent budoucnosti a že záleží jen na Evropanech, dosáhne-li vysoké prosperity za několik let nebo za několik desetiletí. Afrika bude zemí všech možností.

Francie nezapomene při úvaze o černoších, jak se zachovali v jejích nejtěžších hodinách. V nouzi poznáš přítele, praví naše české přísloví, jež platí pro celý svět. Ve chvíli, kdy se Francie hroutila, byla Francouzská rovníková Afrika první kolonií, která na de Gaullovu výzvu vedla prapor svobody a zdvihla jej vysoko k nebi.

Francouzský generální guvernér celé kolonie se roku 1940 prohlásil pro Vichy, ale guvernér Času černý Eboué, jeden ze čtyř, kteří podléhali generálnímu guvernérovi, odepřel mu poslušnost a se všemi svými kmeny se připojil k de Gaullovi. Brzo nato se k němu připojili i ostatní tři guvernéři a vypudili generálního guvernéra, který prchl do Dakaru.

Nelze vymazat z dějin skutečnost, že to byl černý guvernér, který první nechtěl spolupracovat s kolaborantským Lavalem a Pétainem. Francie uznává tento fakt a poskytuje černým občanům práva civilizovaného příslušníka svého státu a ve velkém nezměřitelném úsilí pokračuje ve zvelebování rovníkové Afriky.

Základy francouzské ústavy byly položeny na t. zv. africké konferenci, konané v lednu 1944 v Brazzaville. Účastnilo se ji 18 francouzských guvernéru, mezi nimi byl i Ebouém, mající v té době titul generálního guvernéra celé Francouzské rovníkové Afriky (A. E. F.). Eboué byl jedinečný organizátor, který z vlastní zkušenosti nejlépe věděl, co kolonie potřebuje a na kterém poli především nasadit páku. Dnes na 800 tisíc hlasů afrických domorodců připadá jeden poslanec a všech černých poslanců je v novén francouzském parlamentě 42 (bez Indočíny).

O významu rovníkové Afriky a jejích černých obyvatelů i přírodního bohatství poučí několik čísel. Na. A. E. F. Francie dlouho doplácela. Do kolonie bylo třeba vložit velké investice a země nemohla poskytnout dostatečnou protihodnotu, protože chyběli schopní lidé, kteří by organizovali správu i obchod a zdravě prováděli koloniální politiku.

Rozpočet kolonie na rok 1939 činil 245,000.000 franků a byl deficitní částkou 7,000.000 franků. V roce 1940, kdy se Francie zhroutila a kolonie byla odkázána sama na sebe činil rozpočet 289,000.000 franků, z čehož největší položka připadla na boj proti spavé nemoci, na vybudování přístavu v Pointe Noire a průzkum petrolejových oblastní v Gabonu na kladení telegrafních a telefonních kabelů. Deficit dostoupil do výše 15 mil. franků.

V roce 1941 byl rozpočet poprvé aktivní. 4inil 330 mil. franků s přebytkem 22 mil. franků. Při částce 385 milionů pro rok 1942 byl rozpočet aktivní částkou 34 milionů. Pro další dva roky získal jsem pouze čísla rozpočtová, kdežto přebytky v době mého pobytu v Bangi nemohly být ještě známy. Roku 1943: 405 milionů, r. 1944 425 milionů. Při láci pracovní síly (jeden až dva franky denně) lze si představit, kolik práce se dalo vykonat za preliminované částky, ovšem práce měřené v hodinách, ne ve výkonnosti. Výkon je dosud velmi malý. V roce 1942 největší část výdajů pohltila stavba strategické silnice napříč Afrikou od Dualy na Bangi a dále na východ k Nilu.

Pro zlepšení vnitřních poměrů rovníkové Afriky učinilo se také zásadní opatření v tom, že ne každý dnes může kolonizovat tropy. Až do africké konference mohl se v rovníkové Africe usadit ten, kdo složil kauci ve výši, jež by stačila na zakoupení zpáteční jízdenky do mateřské země. Dnes je imigrace povolena jen schopným uchazečům, zdravým a bezúhonným.  V rovníkové Africe jsou již vybudovány tři železniční dráhy, které zvětšují hospodářský význam kolonie. Trať Pointe Noire-Brazzaville je nejdelší a přivádí cestujícího hluboko do Afriky. Je dlouhá 600 km. Trať z Dualy do Jaunde měří 308 km a je začátkem budoucí africké příční transversály. Krátkou, ale velmi důležitou tratí je spojka Dualy s Nkongsamba přes M’Bangu v délce 160 km.

Největší význam rovníkové Afriky spočívá v jejím nesmírném množství dřeva a olejnatých semen. Těchto produktů je tam tolik, že stačí zásobovat celou Evropu. Všechno je závislé na industrializaci kolonie, která bude pro léta odbytištěm mnohých továren na hospodářské stroje. Pro Francii samu je africký kolonie zlatým dolem, pokladem, který teprve začne vydávat své bohatství. Nejdůležitější produkty, vhodné pro vývoz jsou: dřevo, bavlna, palmová jádra, kůže, kaučuk, káva a z Čadu také dobytek.

Pokles ve vývozu dřeva nastal pro nedostatek lodního prostoru a proto, že dřeva se používal ke stavbě strategických silnic, mostů a pramic. Produkty pro válku důležité a lehce skladné zaznamenali veliký vzrůst. Vývoz kaučuku vzrostl čtyřnásobně, vosku asi 2,5krát, hodnota vyvezené bavlny činila r. 1942 tolik, kolik r. 1938 všechno ostatní zboží dohromady. Co říkají čísla o jádrech? Za války se nevyvážela a uskladňovala se v obrovských afrických skladištích a jsou jich tam hory, jež čekají na odvoz do evropských továren na umělé tuky.

Pro ekonomičtější využití jak pracovních sil, tak i přírodního bohatství přistupuje Francie k určitému druhu řízeného hospodářství i ve svých koloniích. Život se na příklad usměrňuje tak, aby Evropané vedli obchod a domorodci zemědělství s výjimkami v obou případech. Cílevědomou kolonizační práci získá Francie také mohutný lidský i váleční potenciál.

Pravým smyslem kolonisace je – s dnešního hlediska po druhé světové válce – vykonat dobro pro domorodce, pozvednout je z primitivnosti a doplnit vyčerpané evropské zásoby potravin a surovin. Obé má vyhlídky, o nichž Francie dobře ví, a proto v koloniální otázce postupuje velkoryse. Je ji známo národohospodářské pravidlo, které konstatuje, že s rostoucím uvědoměním rostou i požadavky člověka, a s rostoucími požadavky že roste i jeho potřeba, zvýšená spotřeba má pak za následek zvýšené obraty ve všech oborech lidského konání, a tak ustavičně stoupá křivka hospodářské prosperity.“

Šacher, Ota  1917-1990 

Narozen v roce 1917, zemřel v roce 1990 ve Francii. Československý důstojník, účastník zahraničního protifašistického odboje, po roce 1948 emigroval mimo území Československa.

Anotaci knihy viz ZDE.

 

 
Datum: 08. 02. 2019 13:40:01 Autor: QF17
Předmět: Nezávidím černochům a dalším
Jak praví Bible "oko za oko" (Matouš 5:38, Mojžíš 21:24,25). Znamená to, že ten kdo udělal něco špatně, stanovený trest by měl být úměrný. Oni ti černí otroci pracující pod bičem demokratického státu Francie mají před sebou nelehký úkol. Musí zavraždit cca 5 000 000 (např. Alžírská válka 1954-1962) původních Evropských Francouzů. Přibližně tolik osob zavraždil demokraticko-kapitalistický systém pod správou Francie v Afrických koloniích. Když započítáme do "africké" genocidy ještě genocidu na původním obyvatelstvu, kterou páchala Francie v Indočíně a Karibiku dojdeme k číslu podstatně vyššímu než má obyvatel Belgie. Někde se Francouzům podařilo zmasakrovat celé domorodé polulace třeba na ostrově Grenada či na Velikonočním ostrově, tak se to podařilo skoro na 99%. Dnes Francie opět páchá genocidu např. v Mali. Nesmíme zapomínat na jeden fakt, za svobodu musí platit Africké státy do pokladny Francie ročně 400 miliard €. Proto všichni černoši spojte se!
Datum: 24. 02. 2019 04:30:43 Autor: Jon Babicka
Předmět: Kipling
To bělochů je břímě, své syny vyšlete, ať v cizích krajích sloužítěm, jimž prý pány jste; ať obranný jsou pancíř divochům divných ras, z nichž každý plaše zírá, půl děcko a půl ďas. To bělochů je břímě: svou pýchu nedat znát; mít nervy ze železa; a třeba tisíckrát vždy opakovat znovu, že spásu dá jen klid; zisk hledat pro jiného; a za jiné se dřít. To bělochů je břímě: boj věčně podnikat, vyhlásit zápas moru a nasycovat hlad; a válka-li se končí, v níž o věc míru jde, pohanů blud a tupost vše v niveč uvede! To bělochů je břímě: ne králů doprovod, však všední metařina a nevolníků pot. Zde přístav – nevkročíš tam, však dej zaň život svůj! Zde silnice: ne sobě ji krví dobuduj! To bělochů je břímě, to dávná jejich mzda: od těch, jimž neseš dobro, jen zášť, jen úhona; a pokřik těch, jež zvolna uvádíš k světlu dne: Chcem zpátky v nevolnictví a k egyptské své tmě!“To bělochů je břímě; k mdlobě se nesmíš znát, ni frásí o svobodě svou mdlobu zastírat. Ať tak, ať onak jednáš, ten dusný, chmurný lid tím vším chce jen tvým bohům a tobě přitížit. To bělochů je břímě: je navždy po dětství, je veta po předčasném a levném vítězství: teď nevděčné jdi dílo vždyť muž jsi! – podniknout, k moudrosti zrej a předstup před sobě rovných soud!
Přidat komentář

 





Vyhledávání

Foto týdne

Atlantský val 1944.

Atlantský val 1944.


Recenze týdne

V pekle nebeských výšin

Kapitán Haškova regimentu Ludvík Purm (1885-1953)