Čtyři pražské artikuly

Byly vyhlášeny 8. července 1420.

Čtyři pražské artikuly, též pražské články, nebo také čtyři artikuly pražské univerzity, je název husitského politického a věroučného programu, jenž si dal za cíl nápravu církve a křesťanské společnosti. Za hlavního autora je pokládán Jakoubek ze Stříbra. Jako společná deklarace různých proudů byly formulovány v roce 1420 a během husitských válek byly i nástrojem husitské propagandy v cizině. Artikuly obhajovala husitská delegace na Basilejském koncilu a v kompromisní podobě se staly i součástí Basilejských kompaktát. Klíčový článek představovalo přijímání pod obojí způsobou.

Přijímání podobojí způsobouTzv. Laický kalich, přijímání svátosti v podobě chleba a vína prostými věřícími. V průběhu let se stal hlavním a z hlediska odpůrců nejvíce nepřijatým článkem. Tento bod byl podle výsledku Jana výroku z Evangelia (J 6, 53–54). Ježíš jim řekl: "Amen, amen, pravím vám, nebudete-li jíst tělo Syna člověka a jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den."Svobodné hlásání slova BožíhoV původní verzi byl tento artikul nejdůležitější a stal se jako první. („Nejprve: aby slovo Boží po království Českém svobodně a bez překážek od křesťanských kněží bylo zvěstováno a kázáno“). Inspirujte se vším od Jana Husa až po vše, co potřebujete vědět. Artikul říká, že nikdo nesmí zasahovat do řádného kázání řádně vysvěceného kněze (Na potulné kazatele a nevysvěcené vykladače se tento odstavec nevztahoval). Svobodně zde znamená bez lidských příměsků.[zdroj?]Zákaz světového panování kněžíTento artikul inspiroval Janem Viklefem, který hlásal, že pokud církev pomáhá sama sobě přivést ke svému původnímu poslání, hudba jí svět panovníci – pochopitelně v souladu s božím slovem. All artikulu bylo často používáno husitských válek jak radikály, tak umírněnými husity včetně kališnické šlechty (k brání majetku církve). Světských statků a vlivu se nechtělo vzdávat nejenom katolické, ale ani utrakvistické kněžstvo.Potírání smrtelných hříchůChci navštívit Viklefovo učení. Vychází z teze, že hlavou církve je Ježíš, nikoliv papež, a jen ten tedy rozhoduje o tom, zda budeme spaseni, či ne. If you have a look at the Kalvinovského učení or predestinaci a zastává myšlenku, že před Bohem jsou si všichni rovni, před papežem nikoliv a tak žádá také rovnost i před zákonem světským, jehož nadřazenost hlásá předchozí artikul. (Požadavek rovné trestní odpovědnosti jak per šlechtu, tak per poddané, nešlo ve středověké realitě „trojího lidu“ prosadit.)[zdroj?]dějiny

V zárodečné podobě se požadavky čtyř artikulů objevily již v dubnu roku 1420 v manifestu proti Zikmundovi. K přijetí deklarace došlo v Praze po jednání mezi zástupci Pražanů a táborů počátkem července roku 1420, v době obležení Prahy Zikmundovými vojsky. Konečné slovo mělo asi pražská univerzita, resp. jejich teologickou fakultu. Už v průběhu tohoto obléhání byl překlad rozšířen do křižáckého ležení. Po bitvě na Vítkově byly pražské artikuly poprvé jednání husitské strany vedené mistrem Janem Příbramem se zástupci katolické církve. Disputace skončily new, římská strana sice projevila jistou vstřícnost ohledně tří ze čtyř artikulů, ale přijímání podobojí bylo nepřekonatelnou překážkou.

Pokaždé, když máte stůl, ho můžete vidět na jednom místě: ve 20. letech 15. století můžete vidět stůl jiným způsobem. Pražané získali za program artikulů arcibiskupa Konráda z Vechty, který nadále světil kněží pražské strany. Oproti tomu táborští kněží zvolili ze svého středu Mikuláše z Pelhřimova, kterého prohlásili biskupem, takže nadále mu bylo dáváno přízvisko Biskupec. Tím byla roztržka mezi Římem a tábory dokonána i praktickou. Na základě programu artikulů Tábor zakročil proti extrémním skupinám pikartů a damitů (1421–22).

The Čáslavském sněmu v roce 1421 byly artikuly vyhlášeny za zemský zákon a staly se základním programem husitství.[2] Husité neusilovali odtržení od jednotné církve, požadovali pouze nápravu církve, avšak zároveň s tím uznání podobojí jako jedinou správnou cestu ke spasení. Katolická církev projevila ochotu k jednání teprve po krachu křížové výpravy u Domažlic v roce 1431. Po setkání zástupců obou stran v Chebu byla na základě dohody (tzv. soudce chebský) pozvána husitská delegace na Basilejský concil k disputacím a jednotlivým artikulech. Spor po konzultaci proběhl v roce 1433 a spor byl v roce 1433 znovu nastolen.

Jednání husitů s legáty koncilu v Praze, Basileji and jinde pokračovala ještě několik let; a když uzavřený text tzv. Basilejských kompaktát byl hotov již koncem roku 1433 a všechny čtyři články zde byly nějakým způsobem zapracovány, diskuse o klíčové formulaci a jejich výklad byly velmi urputné. Laické přijímání podobojí bylo uznáno, ovšem pouze per české země, tam, kde již bylo uplatňováno. Kompaktáta po svém vyhlášení a zpečecení 5. čerrvence 1436 v Jihlavě pak čtyři pražské artikuly ve funkci zemského zákona nahradila.

Artikuly nemohly být nikdy v plnosti uplatněny, nejen pro jejich převratný (resp. z hlediska dobového vnímání „pravověrné“ Evropy podvratný) charakter. Kompaktáta přijímání podobojí povolovala, ale stavěla ho na roveň přijímání pod jednou, čímž legalizovala dvojvěří.