ČESKÁ POZICE

Kapitola z knihy Fr. Novotného SVĚT NA ROZCESTÍ

Koncem listopadu 2020 jsem na Neviditelném psu uveřejnil článek O české státnosti bez růžových brýlí, který i po více než třech letech stále vystihuje českou geopolitickou pozici v této „předválečné“ době, přestože byl ještě napsán v době „poválečné“, před covidovou pandemií a ruským vpádem na Ukrajinu.

Článek začíná takto:

Není to dlouho, co jsme oslavili, nebo si spíše připomenuli vznik novodobého českého státu a ani ne před čtrnácti dny dobu, kdy se „k tobě, o národe český, správa věcí tvých navrátila“. A přibližně od téhož data běží na ČT seriál ke 400. výročí bitvy na Bílé hoře a pitvá se, zda to byla katastrofa úplná, či jen částečná nebo vůbec žádná. Pokládáme to za přirozené, i když to přirozené není, ba právě naopak. Dovedete si představit, že by například BBC věnovala obdobný seriál bitvě u Naseby v roce 1645, jež přinesla definitivní vítězství Cromwellovi, a sáhodlouze se v britských médiích řešilo, jestli to přineslo Anglii katastrofu nebo naopak? Samozřejmě že o této bitvě existují tucty odborných pojednání, ale to britskou veřejnost nezajímá a BBC to ví. Britové jsou prostě sebevědomý národ a berou dějiny střízlivě tak, jak se mají. Naopak my zřejmě sebevědomí nejsme, máme z vlastních dějin mindráky a neseme v sobě nálož dějinných stresových situací, což například nutí štamgasty českých hospod, aby už 80 let neustále dokola rozebírali, zda se mělo v říjnu 1938 bojovat nebo ne. A tato nálož je nepochybně příčinou, proč neustále přehodnocujeme minulost, stavíme, bouráme a zase stavíme pomníky; jednoduše nejsme schopni najít vyvážené stanovisko k vlastním dějinám, jejichž stěžejní osou byl boj o státnost, což zmínění Angličané řešit nemuseli – pro ně je to samozřejmost. Podle mého názoru budeme moci zaujmout racionální postoj až poté, co střízlivě posoudíme naši pozici ve světě, uvědomíme si, že novodobá česká státnost nám toho hodně dala, ale o něco nás zase připravila, prostě přestaneme si o naší státnosti lhát do kapsy a vezmeme za fakt její podmíněnost.

Asi se všichni shodneme, že projektantem novodobého českého státu byl T. G. Masaryk. Svůj projekt založil na ideji humanismu, tedy na předpokladu, že každý, koho potkáte na ulici, se bude chovat slušně jako vy, že vás ani neoloupí, neznásilní a nezabije, že grázlové si dají domluvit a násilí není třeba. V rovině mezinárodně politické se zase soudilo, že hlas každého státu bude slyšet se stejnou váhou bez ohledu na jeho moc, že slabý bude mít stejná práva jako silný. A na tomto základě se zase věřilo, že mocenského vakua, vzniklého rozpadem Rakousko-Uherska, žádný politický šíbr nevyužije a všichni si budou krásně žít až na věky.

Byl to sice hezký ideál a jeho ztělesněním se stal Wilsonův projekt Společnosti národů, k níž pak se zoufalými nadějemi vzhlížel Masarykův žák a nástupce v prezidentském úřadu Edward Beneš. On se totiž ten šíbr objevil a Beneš byl postaven před realitu, že Masarykův projekt české státnosti byl projektem pouze do „hezkého počasí“ a tak chabě zaštítěn, že ho hned první politická bouře poslala ke dnu, odkud byl sice v roce 1945 vyzdvižen, ale jen proto, aby se stal novým plavidlem ve flotile Stalinových gubernií. Ať se nám to líbí nebo ne, dějiny světa nejsou ničím jiným než dějinami vznikajících a zanikajících impérií a střídáním velmocí na postu globálního hegemona, tedy dějinami, které nesnášejí mocenská vakua a tudíž se počítá mocenská váha, jež je stále dána vojenskou mocí, lidnatostí a velikostí území, v moderní době navíc výkonností ekonomiky, technologickou úrovní a v neposlední řadě úpornou vůlí se bránit, což je případ Izraele. Ve všech těchto parametrech český stát představoval, představuje a představovat bude jen lehkou váhu, dnes už jen papírovou, a proto potřebuje nějakou těžkou váhu, která by jeho státnost podpořila. Ve škole nás učili takovému vztahu říkat spojenecká smlouva a my tento termín automaticky používáme, aniž bychom hloubali, zda účelově nezakrývá skutečný vztah. Ve světě, kde se počítá mocenská váha, může existovat rovnoprávný spojenecký vztah jen mezi stejně „těžkými“ partnery, nikoli však mezi váhou papírovou a těžkou. Co přesně a bez politické kamufláže vystihuje mocenské vazby, o něž se opírá novodobá česká státnost, je relace klient – patron, v níž český stát vždy byl a zůstane klientem.

Od vestfálského míru v roce 1648 až do roku 1918 nemusela česká politická reprezentace otázku české státnosti řešit – byla dána zařazením českého království do habsburské říše (dobrovolně!, rozhodnutím stavů v roce 1526), jež patřila k těžkým kontinentálním váhám a jako jeden ze tří vítězů (či čtyř, započítáme-li Prusko) nad Napoleonem se zasadila o bezpečnostní strukturu Evropy, dokud ji v druhé polovině 19. století nenabouralo zmilitarizované Prusko (první světová válka byla jen avanturistickým vyústěním pruských snah). T. G. Masaryk, Edward Beneš a frankofilní Milan Štefánik si pro nový stát za patrona zcela přirozeně zvolili Francii (nikdo jiný stejně nebyl k dispozici, Británie dala ruce pryč a USA se stáhly zpět za oceán), takže tato země prostřednictvím zbrojařského koncernu Schneider-Creusot snadno získala kontrolní balík akcií plzeňské Škodovky a nahradila rakouský kapitál. Možná to měla být pojistka, aby v budoucnu nenechala Francie český stát na holičkách. Dále v Československu v letech 1919–1938 operovala francouzská vojenská mise, její důstojníci se stali veliteli všech vojenských učilišť a francouzský generál Maurice Pellé dokonce vrchním velitelem československé armády za bojů proti Maďarské republice rad.

Pro vztah mezi patronem a klientem je typické, že když se patron dostane do úzkých, jeho prvním činem je, že hodí klienta přes palubu, respektive ho „prodá“ mocenskému soupeři, aby získal odklad. Přesně toto se stalo 30. září 1938 v Mnichově podepsáním čtyřstranné dohody mezi Británií, Francií, Německem a Itálií. Kdyby bylo Československo rovnocenným smluvním partnerem, nikdy by k takové situaci nemohlo dojít.

Ještě názornějším příkladem, že spojenectví je pouze zavádějícím přejmenováním faktického vztahu mezi patronem a klientem, je Jaltská konference v únoru 1945. Je přímo nepochopitelné, jak falešný a slepě přijímaný je v tomto ohledu oficiální výklad, protože Jalta byla ve skutečnosti opakováním Mnichova. Ačkoli Československo a také Polsko byly uznanými spojeneckými zeměmi s legitimními vládami a vlastními jednotkami, bojujícími proti nacistickému Německu, postoupil prezident Roosevelt obě země jinému patronovi – Stalinovi, za příslib vojenské pomoci proti Japonsku. Oficiálně zde sice byla schválena klausule o „demokratických volbách“ na osvobozených evropských územích, ale neexistoval žádný spojenecký kontrolní mechanismus, přičemž Stalin již měl připravené agenty, z nichž sestavil loutkové vlády. V československém případě to vedlo ke Košickému vládnímu programu a vzniku Národní fronty s následnou karikaturou „demokratických“ voleb 1946, k nimž byly připuštěny pouze čtyři strany s předem uznanou účastí na vládě pro všechny. Jalta de facto dala ruskému diktátorovi právo zahrnout do své sféry vlivu vše na východ od Labe. Aniž mohli Poláci cokoli namítat, bylo se souhlasem západních Spojenců pošlapáno jejich právo suverenity, když byl jejich stát „přestěhován“ na západ a byla jim naoktrojována loutková lublinská vláda místo legitimní londýnské. Jestliže o Mnichovu platí rčení „o nás bez nás“, pak o Jaltě platí dvojnásob. Na vyšší úrovni platilo pravidlo o patronovi a klientovi i uvnitř Velké trojky – Velká Británie byla v té době nikoli spojencem, ale pouhým klientem Spojených států, takže Churchill byl na Jaltě proti tandemu Roosevelt–Stalin bezmocný.

V optimálním případě mohla česká politická reprezentace volit patrona v souladu s většinovým přáním veřejnosti, jak tomu bylo v roce 1918 a vůbec nejsvobodněji v červnu 2003, kdy se pro vstup do EU v referendu vyslovilo 73 % hlasujících a podle průzkumu CEVRO z roku 2014 souhlasilo se členstvím v NATO 70 % tázaných. V ostatních případech posloužila v minulém století česká státnost jako směnná hodnota ve velmocenském handlu, nebo byla předhozena jako kořist, i když se našli Češi, kterým i toto vyhovovalo a těžili z toho.

Poté v článku následoval rozbor současné situace s členstvím Česka v EU a v NATO, včetně analýzy, jak se EU od vstupu Česka změnila a sešla na neomarxistické scestí, tedy to, co je zde rozvedeno v části NEMOCNÁ DÁMA EVROPY. Následovalo upozornění na slabost NATO, které v roce 2020 připomínalo spící Šípkovou Růženku, na skutečnost, že téměř nikdo z evropských členů, včetně bohatého Německa, neplnil základní smluvní závazek přispívat na obranu dvěma procenty HDP, a když si prezident Trump dovolil to bez okolků připomenout, nasadila mu EU psí hlavu a udělala z něho zloducha (což trvá dodnes).

Mimochodem, Putinovi se vpádem na Ukrajinu podařilo NATO „pokropit živou vodou“, všechny evropské členské země poslušně vyčlenily na obranu požadovaná dvě procenta HDP (Poláci čtyři procenta) a světě div se, do NATO vstoupilo Švédsko – po téměř dvou stoletích neutrality! – a Finsko jakbysmet. Putinova snaha obnovit kolem Ruska neutrální nárazníkové pásmo tedy přinesla pravý opak – od Severního ledového oceánu až k Černému moři toto pásmo zmizelo. Není dobré se předčasně „ptát na královy kotle“.

Poté v původním článku následoval výčet patronů, které kromě NATO dnešní svět Česku teoreticky nabízí, od Spojených států, přes Rusko a Čínu k vojenskopolitické alianci na základě V4 a možnosti neutrality po vzoru Švýcarska. Jelikož jsme první tři již charakterizovali v části SOUČASNÉ KOLO HRY O GLOBÁLNÍ TRŮN, je na čase článek opustit a věnovat se tomu, kde se vzaly naše pochyby o české státnosti a zda tomu mohlo být jinak, než se vrátíme k možnosti aliance na půdorysu V4, nebo k projektu neutrality, o němž nepřestává ani za války na Ukrajině horovat Okamurova SPD.

Přemýšlet o tehdy ještě československé geopolitické pozici mě přimělo 40 let života v komunistické diktatuře a peripetie studené války (což je také důvod, proč jsem se vůbec začal zabývat geopolitikou). Moje generace, včetně exprezidentů Václava Klause a Miloše Zemana, byla donucena si otázku o oprávněnosti české státnosti pokládat stále dokola (pokud jste ovšem nebyli členy komunistické strany a vše za vás řešil ÚV KSČ). To byl důvod, proč jsem v roce 2012 začal psát román Dryák, který jsem pak dokončil a vydal roku 2020. Je psán v intenci Stanislawa Lema jako „sociologický experiment na papíře“, v tomto případě spíše jako geopolitický experiment na papíře se zadáním odpovědět na otázku, co by se muselo v dějinách změnit, aby se z Česka stala globální velmoc, takže česká státnost by byla samozřejmá, jako je ta britská nebo americká či ruská.

Klasičtí historici podobné experimenty nesnášeli a odkazovali je do říše literární fantazie, a když se koncem 20. století zrodil nový obor historiografie s názvem „kontrafaktuální historie“, například E. H. Carr ve svém díle What Is History? (1987) prohlásil, že „kontrafaktuální historie je pouhou hrou se slovy, matením a falešnou hrou.“ O její uznání se pak zasloužil britský historik Niall Ferguson, když vydal sborník Virtual History (1999), a stanovil tři kritéria, jimiž by se měl kontrafaktuální historik řídit: uskutečnitelnost, pravděpodobnost a důvěryhodnost. Uvedl, že „měli bychom považovat za možné nebo pravděpodobné jen ty alternativy, u nichž můžeme na základě dobových důkazů říci, že je lidé žijící v té době skutečně zvažovali“.

V kontrafaktuální historii se pracuje s pojmem „bifurkační bod“, což je bod, v němž situace té které země dospěla na rozcestí a záleželo často jen na maličkosti, aby dějiny šly jinou cestou, než kterou skutečně šly.

Jelikož nejsem historik, ale spisovatel, mohl jsem porušit zásadu, že „bychom měli považovat za možné či pravděpodobné jen ty alternativy, které tehdy lidé skutečně zvažovali“, ale jinak jsem se snažil poctivě dodržet bifurkační body české historie, odpovídající místům, kde by geopolitické zákonitosti umožnily její změnu a vznik českého impéria, které by patřilo mezi „těžké váhy“ a nemuselo by se svou státností spoléhat na patrona.

Zásadní rozhodnutí o charakteru českého státu padlo v roce 845, kdy se čtrnáct českých velmožů nechalo v Řezně pokřtít podle římsko-katolického ritu. Tím se Čechy jednou provždy přiřadily k západnímu civilizačnímu okruhu, na rozdíl od Velké Moravy a balkánských Jihoslovanů, kteří přijali z Byzance řecko-římský ritus. Příští staletí prokázala, že z geopolitického hlediska bylo české rozhodnutí šťastné, poněvadž Byzanc čekal úpadek a její mocenská zóna slábla před očima. Velkou Moravu pohltili Uhři a balkánští Jihoslované záhy padli do osmanského područí, z něhož se vymanili až v 19. století, kdežto český stát jako součást sílící Svaté říše římské národa německého byl tohoto osudu uchráněn. Civilizační výhodou také bylo zavedení praktičtější a ovladatelnější latinky místo cyrilice, respektive azbuky, a možnost čerpat z latinské vzdělanosti římsko-katolických církevních řádů.

Právě příslušnost k Západu a s ní spojený civilizační rozvoj pak umožnil rychlou institucionalizaci českého království, prvním českým králem se roku 1085 stává Přemyslovec Vratislav II., takže po necelých dvou stoletích může český král Přemysl Otakar II. (1233–1278) zahájit rozsáhlou expanzi zcela v intencích geopolitických zákonitostí. Získal Rakousy, podnikl dvě úspěšné křížové výpravy do Pruska, kde založil na pobřeží Baltu město Královec (dnes Kaliningrad), několikrát porazil Uhry a jako generální správce akvilejského patriarchátu získal kontrolu nad severní Itálií a dostal se na dosah Jaderského moře. Přemysl Otakar II. přezdívaný „král železný a zlatý“, neboť štědré finanční prostředky mu umožnily vybudovat silnou armádu „železných pánů“, měl všechny předpoklady proměnit české království přinejmenším ve středoevropskou velmoc, táhnoucí se poledníkovým směrem od „moře k moři“. Pak ale utrpěl diplomatickou porážku, když místo něho byl římskoněmeckým králem zvolen Rudolf I. Habsburský a upřel mu právo na rakouské země. V následné bitvě na Moravském poli byl pak Přemysl Otakar II. 26. srpna 1278 poražen a padl. Tato porážka způsobila, že expanze českého státu byla zastavena a místo Přemyslovců to byli Habsburkové, kdo začali budovat středoevropskou říši, jež se v dalších stoletích stala evropskou „těžkou váhou“ a zanikla až v roce 1918.

Bitva na Moravském poli tvoří bifurkační bod, protože v případě vítězství by střední Evropu ovládli Přemyslovci a Habsburkové by zůstali bezvýznamným hraběcím rodem odkudsi ze Švábska. To je důvod, proč touto bitvou, v níž Přemysl Otakar II. zvítězí, román Dryák začíná.

Další možnost posílit českou státnost a rozšířit ji přinejmenším do Polska se naskytla na samém začátku 14. století, když na trůn nastoupil mladičký Václav III., nominálně král český, polský a uherský. Kvůli ekonomické slabosti se sice musel vzdát uherského trůnu, ale v létě roku 1306 shromáždil u Olomouce velkou armádu, s kterou chtěl vtrhnout do Polska, aby přiměl k poslušnosti odbojného krakovského knížete Vladislava I. Lokýtka. Po příjezdu k armádě byl však šestnáctiletý Václav III. 4. srpna 1306 za záhadných okolností v děkanském domě v Olomouci zavražděn.

Vražda se přičítá durynskému rytíři Konrádu z Botenštejna, jenž byl po královraždě dopaden a ihned zabit, takže nemohlo proběhnout žádné vyšetřování. Za objednavatele vraždy se nejčastěji označuje Albrecht Habsburský, Vladislav Lokýtek a česká šlechta jako celek, přičemž to poslední pokládají historikové za nejpravděpodobnější. Nebyl by to ojedinělý případ, kdy česká šlechta upřednostnila své soukromé zájmy nad zájem státu a neštítila se ani vraždy.

Touto vraždou vyhynuli Přemyslovci po meči a česká šlechta musela vybírat krále z cizích rodů. O to je 4. srpen 1306 jako bifurkační bod české historie ještě významnější.

Skutečně hvězdný okamžik české státnosti nastal za panování českého krále a též císaře římského Karla IV. Lucemburského. Po matce Přemyslovec, protežoval k nelibosti německé šlechty české země, k čemuž přispěl i fakt, že na rozdíl od západní Evropy a Německa byly Čechy jen minimálně postiženy velkou morovou epidemie roku 1348, což se pokládalo za Boží zázrak a muselo udělat na velmi pobožného Karla IV. silný dojem. Ačkoli byl vynikající státník, hospodář a vzdělanec hovořící pěti jazyky, jako otec zcela selhal. Ve vynikající monografii Václav IV. z pera Jiřího Spěváčka je plasticky vylíčeno, jak Karel IV. svého syna drezíroval a jak podlamoval jeho sebedůvěru, takže z mladíka vyrostl „člověk vnitřně rozháraný, oddaný alkoholu a sexuální nevázanosti, nezvládané prchlivosti a krutosti“. A tento zlomený člověk na českém trůnu se měl vypořádat s husitskou revolucí.

A zde jsme u třetího bifurkačního bodu, který opět zmařil velmocenské ambice českého státu, pro něž panování Karla IV. poskytlo odrazový můstek. Z hlediska společenského a obecně civilizačního znamená husitství obrovský skok v pojímání člověka a jeho postavení ve světě. Zatímco ekonomické postavení zůstává nezměněno, náboženský reformátor Jan Hus svým učením člověka duchovně osvobozuje, každému, bez ohledu na jeho sociální postavení, přiznává právo rozmlouvat s Bohem přímo, bez prostředníků. I ten poslední nevolník už není dobytčetem, ale svéprávným tvorem Božím. Tento sociální skok však byl předčasný, vedl do vzduchoprázdna, když husitství postrádalo nutný komunikační a propagandistický nástroj, kterým by svůj revoluční pohled na člověka rozšířilo po celé Evropě. Tento nástroj našel až Martin Luther v knihtisku, vynalezeném Johannesem Gutebergem kolem roku 1440, takže poté, co roku 1517 uveřejnil svých 95 tezí, mohl je šířit tiskem, stejně jako Bibli pro své stoupence.

Podle posledních poznatků k Lutherovu úspěchu též přispěla rozvíjející se poštovní služba, jež mu umožnila rozesílat stovky dopisů svým stoupencům a takto šířit svoje učení.

Pro naše úvahy je podstatnější, jak husitství vnímaly sousední země a jak se projevilo na mocenských ambicích českého státu. A to byla katastrofa. Bez možnosti zahraniční osvěty bylo pro katolickou církev snadné prohlásit husity za zplozence ďábla a pořádat proti českému království křížové výpravy. Negativní obraz husitství pak prohloubily „spanilé jízdy bratří polem pracujících“ do okolních zemí, v podstatě loupežné výpravy, při nichž „bratří“ drancovali, ničili kostelní výzdobu a vypalovali kláštery, často i s mnichy a jeptiškami zavřenými uvnitř. Není podstatné, do jaké míry byly tyto excesy pravdivé či zveličené církevní propagandou, rozhodující bylo, že Poláci, Rakušané a Maďaři jim věřili a z husitských Čechů se stali vyvrhelové Evropy. Bez přílišného přehánění se dá říci, že tehdejší Evropa se dívala na husity stejně, jako jsme se my dívali s úděsem na fanatiky Islámského státu, když ničili na obsazených územích antické památky ve velkém.

K ekonomickým ztrátám, způsobeným patnáct let trvající občanskou válkou, se připojil ještě závažnější handicap. S českým královstvím nechtěl mít nikdo z Evropanů cokoli společného a to opět na dlouhou dobu pohřbilo jakékoli české mocenské snahy, nebyl zde žádný spojenec, který by je eventuálně podpořil.

Všichni známe z dějepisu či z Jiráskovy knížky Z Čech až na konec světa vyprávění o „mírovém poselstvu“ husitského krále Jiřího z Poděbrad. Skutečným cílem výpravy bylo „světu ukázat, že český národ není národem kacířů, nýbrž kultivovaných pravověrných věřících“, prostě prolomit diplomatické obklíčení českého království. Proto byli ve výpravě 40 českých pánů a rytířů ti nejvzdělanější, Jaroslav Lev z Rožmitálu jako vůdce, Bořita II. z Martinic, Burian ze Švamberka nebo Jan II. Žehrovský z Kolovrat. Výprava sice splnila svůj úkol, ale šance, že bude využit karolinský odrazový můstek k vytvoření české říše, byla husitstvím navždy pohřbena.

Husitství se především nepříznivě podepsalo na vztahu s Poláky. Přitom Polsko se přímo nabízelo jako nejbližší geopolitický partner Česka k vytvoření mocenského tandemu, který by mohl pokračovat v expanzi směrem k Pobaltí, na Litvu, do Haliče a následným připojením Uherského království. Byly zde nejen společné etnické kořeny a společný boj proti Řádu německých rytířů, ale také jazyková spřízněnost, neméně tak silná jako dnešní mezi češtinou a slovenštinou.

Tohle všechno husitství zmařilo, když husitský vojevůdce a český národní hrdina Jan Žižka je pro Poláky loupeživý nájezdník. Je to sice maličkost, ale k rozkolu také přispěla pravopisná reforma, kterou uskutečnil Jan Hus, když u češtiny nahradil spřežky diakritickými znaménky, kdežto polština si spřežky ponechala, takže oba jazyky se vzdálily.

Od husitství se tedy mezi Čechy a Poláky táhne vzájemná nevraživost, nezájem o osud slovanského souseda, a ledy začaly tát až pod společným komunistickým jhem při vzájemné podpoře českých a polských disidentů a v současné době se spolupráce rozvíjí na půdorysu Visegrádské skupiny.

Pokud by tedy mělo v „kontrafaktuální historii“ dojít ke vzniku českého impéria, musely by české dějiny husitství obejít – třebas tím, že by Jan Hus v Kostnici odvolal, nebo by vůbec nevystoupil a zemřel by pokojně jako obtloustlý a žoviální rektor Karlovy univerzity, nebo by ho nechal energičtější král než Václav IV. ihned po prvním kázání proti církvi zavřít do kláštera.

Toto jsou tři bifurkačné body, tři dějinné křižovatky, na nichž se v Dryáku český stát vydává šťastnější cestou, aby se v 17. století mohl stát Trojkrálovstvím, mocnou kontinentální velmocí od Baltu až po Jadran – a učinit další krok ke statutu velmoci globální. A pokud měl děj i nadále dodržovat geopolitické zákonitosti, nezbylo, než aby Trojkrálovství vyzvalo tehdejší globální hegemony, Anglii a Nizozemsko, na souboj o globální trůn. Literární geopolitický experiment, jakým Dryák je, odhalil mocenskou poučku, že každá středoevropská velmoc musí při své expanzi dříve nebo později narazit na námořní mocnosti západní Evropy a musí je porazit, pokud chce zaujmout jejich místo.

Dryák také odkryl nutnost, aby se takový vyzyvatel o globální trůn vymanil z univerzalistického pojetí světa a člověka, jaké zastávala katolická církev. Tedy že je nezbytné zřídit národní církev, jak ji zřídil anglický král Jindřich VIII. ustanovením státní anglikánské církve. V českém případě to bylo jednoduché, neboť do této role se nabízela českobratrská církev evangelická s Komenským v čele.

Mnohem těžší bylo vymyslet inovaci, která Trojkrálovství umožní eliminovat námořní náskok Anglie a Nizozemska. Při pohledu na dějiny se odhalí, že globální přesun moci je téměř vždy spojen s nějakou vojenskou či ekonomickou inovací – proto si všechny dnešní velmoci tuto scénu tak úporně střeží. Několik příkladů:

1. Byla to makedonská falanga, tedy bojové seřazení pěchoty do hustých, několikanásobných řad, sražených štít na štít, jež umožnila Alexandru Velikému dobýt půl světa a Římanům s pomocí obdobně bojujících legií vytvořit jejich legendární říši.

2. Byl to vynález třmenu na začátku 3. století, který umožnil jezdectvu, aby získalo převahu nad pěchotou. Avaři, s nimiž se jezdecký třmen dostal do Evropy, pak znamenali vážné ohrožení byzantské říše. Jenom jezdec, jenž se mohl postavit do třmenů, měl dostatečnou stabilitu, aby mohl spolehlivě útočit mečem.

3. Pěchotě vrátily převahu dřevcové zbraně jako píka a halapartna, které si osvojili švýcarští horalé a s další inovací, že přímo pochodovali v bojových kolonách, takže se nemuseli na bojišti přeskupovat, odrazili všechny útoky na svou zemi.

4. Zavedení palných zbraní není třeba rozvádět.

5. Již zmíněná inovace ve stavbě lodí podle technologie napřed kostra, poté obšívka znamenala zásadní přesun moci ze všech kontinentů do Evropy a umožnila vznik globálních impérií.

6. Celková zbraňová reforma jako důsledek evropské průmyslové revoluce, která dala evropským mocnostem zadem nabíjené pušky, děla s drážkovaným vývrtem a kulomet, parní pohon válečných lodí a „samoběžnou minu“ neboli torpédo.

7. Přechod z uhlí na mazut při vytápění kotlů válečných lodí a konstrukce nového typu bitevní lodě pouze s těžkými děly jednotného kalibru a pohonem parními turbínami, kterou spustili na vodu Britové v roce 1906.

U posledního bodu se zastavme, neboť učebnicově ukazuje, jak technická inovace dokáže ze dne na den zvrátit mocenské uspořádání, otřást postavením globálního hegemona, které se zdá být neochvějné. V prvních letech 20. století měla Velká Británie drtivou námořní převahu, když Královské námořnictvo disponovalo 68 bitevními loděmi, kdežto Francouzi měli 35 a Němci 32. Britské bitevní loďstvo bylo tedy stejně silné jako dvě následující loďstva dohromady a splňovalo Mahanovou poučku „Two-Power-Standard“. Spuštění Dreadnoughtu na vodu, tak se nová bitevní loď jmenovala, tento náskok eliminovalo, všechny staré bitevní lodě měly rázem hodnotu šrotu, a všichni, jak stávající globální hegemon, tak jeho vyzyvatelé začínali od nuly. Přesto britská admiralita do tohoto rizika šla, neboť došla k závěru, že britský loďařský průmysl dokáže stavět „dreadnoughty“ rychlejším tempem než německý. Což se stalo, nicméně tato inovace umožnila německému císařství, aby šlo do rizika první světové války s „Risikoflotte“.

Aby tedy v Dryáku mohla jít česká říše do rizika konfliktu s námořními mocnostmi západní Evropy, musela najít technickou inovaci, která by eliminovala anglickou a nizozemskou námořní převahu nějakým revolučním způsobem. Co její inženýři vynalezli, si však budou muset čtenáři přečíst v knize.

Dvacáté století pak přineslo do vojenství nejen další technické inovace, korunované vynálezem jaderných zbraní, které potvrdily Spojené státy v roli globálního hegemona, ale také odhalení samotného faktu, že věda je přímým mocenským faktorem, a proto je zapotřebí každý její pokus střežit.

Česká státnost si samozřejmě dál razila trajektorii reálným světem a narážela na další rozcestí, avšak odbočky, vedoucí k mocenské pozici, se ukázaly být neschůdné a znamenaly další osudové neúspěchy, jež se zapsaly do českého národního mýtu.

V srpnu 1526 došlo u dolnouherského města Moháč k bitvě, v níž Osmané porazili vojsko dvacetiletého českého, uherského a chorvatského krále Ludvíka Jagellonského, který pří útěku z bojiště utonul v říčce Csele. Porážka předznamenala osmanskou expanzi do Uher a ztrátu uherské státnosti, kterou pak Maďaři už nikdy zcela nenabyli, a znamenala bezprostřední hrozbu pro České království.

Čeští stavové stáli před volbou, která neměla žádné dobré řešení. Buď mohli zvolit za nového českého krále Habsburka, což ale znamenalo strčit mu české království rovnou do chřtánu, nebo vybrat panovníka z jiného, méně mocného rodu (vnukové Jiřího z Poděbrad, saský nebo braniborský kurfiřt), který by byl pod kontrolou, ale nedokázal by zemi ubránit před tureckou invazí. Jedině natolik mocným panovníkem byl však nežádoucí Habsburk, takže zemští stavové volili menší zlo, když v říjnu 1526 prohlásili českým králem Leopolda I. Habsburského. V roce 1528 se České království stalo součástí personální unie zemí rakouských, českých a uherských, čímž vznikl základ habsburské říše, kontinentální mocnosti, jež měla spolurozhodovat o osudech Evropy po další čtyři století. Habsburské říši se opravdu podařilo zastavit osmanský vpád a nakonec vytlačit Turky z Uher, ale na Balkánu v tomto směru uspěla carská říše, takže se zde vytvořil civilizační zlom mezi katolictvím a pravoslavím.

České království se pak v nové říši mohlo těšit jen omezené suverenitě, nakonec omezenější než Uhry. A stavovské povstání v roce 1620, jež mělo vymanit české království z područí Habsburků, skončilo na Bílé hoře totální porážkou.

Instalací Habsburka na český trůn došlo k protikladnému jevu. Politický protivník Přemyslovců a Lucemburků, proti němuž se česká státnost několik století vymezovala, se náhle stává vladařem a vlastně zbavuje český stát existenčního smyslu. Zůstává jen prázdná skořápka, jejíž vyprázdněnost dokazuje zahanbující fakt, že český stát není schopen samostatné existence.

Volbou Habsburka na český trůn se poprvé uplatnil mechanismus, jenž se ve 20. století několikrát spustil, ještě více zpochybnil českou státnost a neblaze se zapsal do českého národní mýtu. Napřed se vznikem samostatného Československa zpochybnila rakousko-uherská sounáležitost, po dvaceti letech však československá masarykovská státnost padla a z úhlavního nepřítele se stal protektor, po dalších pěti letech byla sice obnovena samostatnost, ale v podobě jakési parodie na demokracii, nicméně po dalších třech letech padla i ta s odůvodněním, že smysl existence českého státu je v proletářském internacionalismu v intencích sovětské doktríny omezené suverenity. Nu a po dalších čtyřiceti letech bylo opět všechno předchozí špatně a dnes se hlásá, že Česko nalezlo svůj smysl ve členství v Evropské unii, že jenom toto členství zaručuje demokratický rozvoj, což opět postuluje omezenou státnost. Je zřejmé, že ze všech těchto karambolů nemohla vyjít česká státnost bez šrámů, že se takto zmrzačená zapsala do národní paměti – a ta pak generuje nekonečné debaty o rozcestích českých dějin, o bifurkačních bodech, kde mohla česká historie zabočit na šťastnější, anebo, což je také možné, na zničující dráhu.

Pokračování kapitoly viz v knize SVĚT NA ROZCESTÍ.

Recenze knihy z pera Benjamina Kurasa je ZDE:

https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/big-ben-svet-na-rozcesti.A250304_150854_p_politika_nef