logo-militaria.jpg, 41 kB
logo-militaria-2.gif, 9 kB

Tématický server
z oboru vojenství

logo-elka-press.gif, 3 kB

Carova rodina

Sedmá kapitola z knihy N. A. Sokolova Zavraždění carské rodiny (Praha 1926).

K 99. výročí této tragické události.

Proč odvezli cara z Tobolska. ? Carovo smýšlení o tom a počáteční heslo revoluce. ? Carská rodina a její charakteristika. ? Carevna a její ?sympatie? k Němcům. ? Její nemoc a její poměr k Rasputinu. ? Vyšetřování Mimořádné vyšetřovací komise o carově a carevnině velezradě. ? Rasputin a jeho postavení u carské rodiny.

 

? Odjezd z Tobolska a vražda v Jekatěrinburku ? toť dva těsně související jevy. Přehlédnouti první z nich ? to znamená zbaviti se možnosti pochopit charakter zločinu, jehož obětí se stal car a jeho rodina.

            Při tom musím něco vysvětliti.

            V naší soudní praxi vyhledáváme často pravdu, pracujíce s všedními, často se opakujícími fakty. Tato zde však mají zvláštní charakter: jsou to fakta historická. Nikdy jsem nehodlal, a tím méně nyní, vystupovati v roli historického badatele.

            Neznal jsem život, ani psychologii toho prostředí, k němuž náleželi ti, kdož zločinem utrpěli.

            V zastrčeném koutě Ruska chránil jsem mužický život, mužický majetek, čest a svobodu před zločinci.

            A já doufám, že ti, kdož milují pravdu, dovedou odlišit moje snad mylné závěry od přísných fakt, vyšetřováním zjištěných.

            Car Mikuláš II.... Což mohl jen tak pronésti taková významná slova: lépe smrt, než smíření s Němci?

            Již několik let zmítá sebou naše vlast ve smrtelných křečích. Začalo to odstoupením carovým. Jemu předcházel dávný, dlouholetý boj s vládou, zpočátku hluchý, nejasný, ostýchavý, jakoby bojácný šepot nespokojených otroků. Potom se stal šepot ten hlasitějším, smělejším, drzejším, až přešel v mohutný ryk, rozléhající se do celého světa.

            Nespokojenost zachvacovala mnoho lidí z nejrůznějších vrstev ruské společnosti. Zachvátila i mnohé monarchisty zvučných jmen, ba zachvacovala i takové instituce, jako byl Senát, Rada sjednocené šlechty, které se odvažovaly přijíti k panovníkovi s nejponíženějšími prosbami, ve skutečnosti však žádostmi.

            Říkají, že ohlas její nezaléhal do prostého lidu. To není pravda. Stačí čísti nápisy, jakými ruští krasnoarmějci pokrývali stěny Ipatievova domu, abychom naprosto odmítli takovou myšlenku.

            Jak pojmenovati takovou nespokojenost? V jaké jediné formulce lze shrnouti všechnu její podstatu?

            Zpočátku nebylo jediné formulky. Nebylo jí do té doby, pokud všichni měli za to, že nespokojenost nepřekročila hranic vlastní země. Byla nalezena, když ve všeobecném boji s nepřítelem zasáhly v zájmy Ruska i cizí zájmy. Od té chvíle nespokojenost dostala své heslo. Byla jím: carova a carevnina velezrada.

            Po prvé bylo to vyřčeno 1. listopadu 1916 vůdcem revoluce Miljukovem v řeči pronesené z tribuny Státní dumy. Pravda, on nemluvil o carovi. Mluvil ale o carevně, o tom, jakou roli má u ní Rasputin, a o bezvůli carově.

            Jaký to mělo význam pro celou zemi, ba pro všechen svět, tonoucí v plamenech války, vědí všichni. Nyní o tom mluví sám Miljukov: ?Nebylo ministerstva, nebylo štábu v zázemí i na frontě, kde by se nebyly opisovaly tyto řeči, jež se rozletěly zemí v milionech exemplářů. Tento ohromný ohlas sám o sobě měnil slovo parlamentu v signál k útoku a byl výmluvným ukazatelem nálady zachvátivší všecku zemi. Teď měla ta nálada heslo, a veřejné mínění jednomyslně přijalo 1. listopad za počátek ruské revoluce.?1

            Odjezd carův z Tobolska postavil mne před otázku, zda skutečně car Mikuláš II., jsa slabé vůle a cele ovládán vůlí carevny Alexandry Fjodorovny, jež podléhala germanofilským tendencím a byla vedena okolím Rasputinovým, pracoval na zradě Ruska a Spojenců, chystaje se uzavříti separátní mír s Německem.

 

§ 2

            Car Mikuláš II. Alexandrovič byl vychován tak, jak obyčejně vychovávalo prostředí, v němž se narodil a žil. Vštípilo mu zvyk, který se stal základním pravidlem jeho chování: být klidný, zdrženlivý, neprojevovat své city. Car byl vždy mírný a vyrovnaný. Nikdo z okolí neviděl jeho hněvu.

            Měl rád knihy a mnoho jich přečetl z oboru politiky a historie.

            Osobně byl velmi prostý, skromný a nenáročný.

            Nejen ruský tisk za revoluce, ale i někteří historikové2 ještě nyní snaží se dokazovati veřejnosti, že car, při všech svých nedostatcích, byl ještě náchylný k pití. To není pravda. Víno nebylo nikdy pro něho nezbytností. Píval při snídani, při obědě obyčejně nejvýše skleničku slivovice. Koňaku nepil, a také šampaňské neměl rád. Když byl při nějaké příležitosti nucen okolnostmi něco vypít, pil jen tolik, kolik toho vyžadovala situace.

            Jsa vychován v prostém způsobu života, zvykl již od mládí věnovati volné chvíle, nebyl-li zaměstnán čtením, fyzické práci.

            Měl rád přírodu, zvláště hony.

            Byl velmi nábožný a pln hluboké lásky k prostému ruskému lidu. Ve vězení, jakmile to jen dovolovaly poměry, chodíval k vojákům na strážnici, sedával s nimi, rozmlouval, hrával v šachy a vůbec jednal neobyčejně prostě. Ba vodíval k nim i své děti.

            Byla v něm pevně zakořeněna myšlenka: ruský lid je měkký, dobrý, upřímný. Nechápe mnohých věcí, ale vždy je možno působiti na něj podobrém. Tyto názory měl až do konce svého života. Nic jich nemohlo změnit. Bylo to tak nápadné, že plukovník Kobylinskij, jenž byl caru hluboce oddán, stěžoval si u výslechu: ?Někdy mně bylo při tom v duši až těžko.? Car neviděl viny ničemného vojáka a neobviňoval jej, nýbrž jeho velitele. Proto také ve vězení zdaleka netušil nebezpečí, jež mu hrozilo.

            Jeho moc, kterou měl jako panovník, nebyla mu ničím; zato Rusko znamenalo pro něho vše. Nejvíce se obával, aby ho neodvezli do ciziny; nepřál si toho.

            Význačným rysem jeho povahy, jenž zastiňoval všechny ostatní rysy, byla dobrota jeho srdce, jeho duševní jemnost, neobyčejná taktnost. Svou povahou vůbec nebyl schopen způsobiti osobně někomu zlo.

            Touto svojí vlastností zanechával téměř na všechny lidi stejný dojem: okouzlení.

            Byli dva svědkové, kteří byli nuceni svojí úlohou vůči carovi dáti o něm záporný posudek. Byli to: Kerenskij a kníže Lvov.

            První vidí v carovi uzavřenost, nedůvěřivost k lidem, pohrdání, omezenost intelektu, avšak nevylučuje u něho ?jakéhosi cítění s lidem a životem?.

            Kníže Lvov vypovídá o carovi jako o ?lstivém Byzantinci?.

            Oba, jak Kerenskij, tak i kníže Lvov, charakterizujíce cara, vyjadřují se však o něm stejnými slovy: Kerenskij mluví o jeho ?okouzlujících očích?, Lvov o ?okouzlení?, kterým působil na lidi.

            Tento rys jeho povahy vedl lidi k tomu, že ve styku s ním zapomínali spatřovati v něm panovníka.

            Celé jeho nitro bylo zřejmou negací autokracie.

            Carevna Alexandra Fjodorovna představovala základním rysem svého charakteru přímý opak cara. Na ní byla význačná panovačnost, vznešenost. Nikdy neztrácela vědomí svého postavení, snad jen v dětských pokojích. Zůstala takovou až do konce svého života a nepřestávala se jeviti lidem jako carevna ani ve vězení.

            Mnohým se zdála pyšná. Tomu tak nebylo. Byla příliš rozumná, než aby nemohla pochopiti takové chyby ve svém postavení. Nebyla pyšná ani v nejtajnějších místech své duše. Ale zdá se mi, že její dobrota a pokora nevycházely ze srdce, nýbrž z rozumu, z rozvažování.

            Byla nábožná. A tento rys dal základní směr celému jejímu myšlení. Svět, na němž žijeme ? toť jenom dočasné naše bydliště. Život začíná teprve tam, a vše, co je zde, je pouze přípravou k němu. Smrt ? to jest jen přechod do jiného světa. Nutno se připraviti na tento přechod a otevříti smrti ?bránu? své duše s pokorou křesťana.

            Chrám byl jí vždy největší útěchou, ale vcházela do něho zase jen s rozumovými úvahami, nikoliv prostě s citem. Zde, v církevních dogmatech vychovávala sebe samu, odsud čerpala obsah ?toho, co se musí stát?.

            Jsouc povahou panovačná a prchlivá, vychováním zdrženlivá a uzavřená, nacházela v náboženských pravidlech pro sebe pravidla vlastního jednání a cítění.

            Angličan Gibbs vypravuje o ní: ?Byla sebevědomá. Nebyla pyšná v hrubém smyslu tohoto slova, ale byla si stále vědoma a nikdy nezapomínala svého postavení. Proto vždy působila skutečným dojmem carevny. V její přítomnosti jsem se nikdy necítil volný a bez rozpaků. Ale velice rád jsem s ní pobýval a hovoříval. Byla dobrá a měla radost z dobrých skutků. Nic nekonala bez určitého cíle...?

            Bitnerová: ?Nejvýznačnějším rysem jejím byla vznešenost. Takový dojem činila na všechny. Přichází car, jeho zjev nijak tě nevzruší. Přichází však ona, mimoděk se zachvěješ a vzpřímíš. Ale pyšná nebyla a také neměla ani zlou, ani nepěknou povahu. Byla dobrá a v duši pokorná.?

            Ze své duše dávala mnoho cizímu žalu, když se o něm dozvěděla. Dopisy, zaslané hraběnce Anastasii Vasiljevně Gendrikové, jasně kreslí její duševní obraz. Píše hraběnce 5. dubna 1912, těšíc ji po smrti jejího otce:

 

            ?Milá, maličká Nastěnko, mé srdce je přeplněno soucitem a láskou k vám všem. Píši vám aspoň několik řádků. Nesmím znepokojovati vaši ubohou Mamičku; moje myšlenky a modlitby jsou s ní. Pomyšlení na vše to, co prožíváte, je strašné. Hluboce cítím vaše hoře, vždyť sama jsem zakusila, jak těžké je ztratiti milovaného otce. Byl to právě tak nenadálý úder, jako u vás.

                Ale vždy si myslím, že vznešená velikonoční modlitba přináší mnoho útěchy duši, poskytujíc nám jistotu, že pravý náš život je tam, kde nás očekávají naši drazí.

                Nemohu si představit, jaký bude nyní váš život bez otce, bez jeho rad a vedení, ale Všemohoucí vás neopustí. Dá vám sílu a odvahu, abyste mohla důstojně pokračovati ve svém životě, plném sebezapření, a hojně vám požehná za všechnu vaši lásku.

                Ubohá, milá vaše Mamička! Dejte jí něžný polibek za mne. Posílám jí malinký velikonoční obrázek. Doufám, že jej přijme v upomínku na toho, jejž jsme tak milovaly po 17 let. Nikdy ho nezapomeneme. A vám a vaší sestře posílám květy, které natrhaly moje děti v zahradě. Postavte několik z nich do vázy k posteli vaší Mamičky. Tak sladce voní z jara a hovoří o Vzkříšení. V jejich překrásném okolí ještě jasněji cítíme blízkost Boha. Ptáčci zpívají, velebíce Pána Boha našeho, a květy zdvihají po zimním spánku hlavičky, probouzejíce se k rozkvětu a oslavujíce Stvořitele svého. Vše umírá na tomto světě, aby se probudilo k věčnému životu na onom břehu ? všechny naše cesty vedou dříve nebo později tam. Na shledanou, drahá moje děvečko. Žehnej vám Bůh, ochraňuj a utěšuj vás. Vřele vás všechny líbám. Milující vás Alexandra.?

 

24. dubna 1914

 

                ?Buďte zmužilá kvůli ní (matce). Tak mnoho trpěla po všechna ta léta. Nelze si přáti, aby její utrpení déle trvalo. Ale vaše hoře při pomyšlení, že zde již dlouho nezůstane s vámi, těžko se dá snésti. Je nevýslovně bolestno nabývati vždy větší jistoty, že milovaná bytost nám uniká. Ale buďte statečná a pomáhejte jí svou vírou až do konce. Až nastoupí těžká hodina ? těšte ji, buďte veselou, usmívejte se. Brána její duše se na konec široko rozevře, a to jí poskytne nový pocit klidu a změní její duševní náladu. Bývají arciť chvíle bolesti a zoufalství ? fyzické námahy nás tak oslabují. Netrapte se v duši, protože nevíte, jak jí pomoci. Dejte jí lásku a jasnou tvář ? nedbejte utrpení své ubohé duše a vyprávějte jí o Bohu...?

 

22. října 1916

 

            ?Je mi líto, že opět pozbýváte mysli, ale takové chvíle jsou nevyhnutelné. Kdybychom si mohli vždy uchovati duševní rovnováhu (jak by se mělo díti), dosáhli bychom dokonalosti. Je to nejtěžší úkol. A není-li náš fyzický stav uspokojivý, tu upadá nálada ještě více, a požehnání Boží nás na čas opouští. Buďte ale klidná ? v modlitbách opět se vzchopíte. Život by byl příliš lehký, kdyby požehnání nás vždy doprovázelo ? časem musíme si je vydobýt, musíme si vypracovati svůj vlastní charakter. Chvíle hněvu nutno potlačovati. Mnoho je potřeba práce a námahy k dosažení dokonalosti. Bděte a modlete se, jak nám bylo rozkázáno. Zlo vždy snaží se nás ovládnouti a znepokojovati ve chvílích duševní skleslosti. Život je věčný boj, ale Všemohoucí pomůže nám zvítěziti, budeme-li pokorni před Ním a poslušni Jeho vůle.?

 

            Čerpajíc svoji životní povinnost v náboženských ideách, hledala v nich ovšem i původ carovy moci. Moc samovládce pochází od Boha. Car nemůže se jí zřeknouti, neboť vstoupiv na trůn, přísahal samému Bohu, že bude chrániti svoji moc.

            Tyto své názory vytrvale hájila, rozmlouvala-li o tom s jinými.

            Ač rodem Němka, v duši nebyla nikdy Němkou. Pouze jediný rys prozrazoval její národnost: šetrnost. Angličan Gibbs praví o ní: ?Byla šetrnější než Angličanka.?

            Nevím, lze-li vůbec mluviti o převaze nějakých cizích rysů v její povaze. Jestliže ano, pak převládal u ní výhradně anglický vliv ? následek její výchovy.

            Srovnáváme-li ji s carem, pokud se týče jejich poměru k Němcům, nelze nepřiznati, že v carské rodině nejpříkřejším odpůrcem všeho německého byla carevna.

            Ona vymýtila ze svého rodinného života vše německé, jako něco, čeho přímo nenáviděla.

            Následník ruského trůnu, budoucí ruský car, neznal jediného německého slova: nechtěli ho učiti této řeči. Špatně ovládaly němčinu i kněžny.

            V jejím poměru k vládci německého národa císaři Vilémovi převládal cit pohrdání, jejž nejenom neskrývala, nýbrž vštěpovala i svým dětem. ?Komediant?, ?falešný, opovrženíhodný člověk, který se neštítí ani takových způsobů boje, jako je spolek s bolševiky? ? tak se o něm vyjadřovala.

            A takové city k němu chovala již dávno, protože děti, vyjadřujíce náladu matčinu, nechtěly dárků od německého císaře a dávaly je služebnictvu.

            Byla hluboce a pevně přesvědčena, že široké vrstvy ruského národa ji chápou právě tak, jako ona je; že její náboženské nálady nalézají u nich plný ohlas. Nemohla jí býti způsobena větší urážka než říci, že nezná a nechápe ruského národa. Jako by žila se zavřenýma očima: neviděla, co kolem ní provádějí zbolševizovaní vojáci a nechtěla viděti v nich špatných lidí. Jednou vznikl mezi ní a učitelkou Bitnerovou, která obviňovala ruský národ z bolševizmu, prudký spor o tomto tématu. Carevna se dala do pláče a ukazujíc na krasnoarmějce, kteří právě šli po ulici, zvolala: ?To prý jsou špatní lidé! Podívejte se na ně! Hle, jak se dívají a usmívají! Oni jsou dobří.?

            Jejich manželství bylo založeno na vzájemné hluboké lásce. Car ji miloval jako ženu. Ona ho milovala jako muže, k němuž ji přivedla hluboká láska. Prsten s rubínem, který jí daroval jako ženich, nosila stále na krku s křížkem.

            Později pokusím se osvětliti její poměr k Rasputinovi. Prozatím povím o tom jen několik slov.

            Rasputin byl zavražděn v noci na 17. prosince 1916 (podle starého data). Za týden po jeho zavraždění, o Štědrém večeru, píše carevna hraběnce Gendrikové. Jistě mnoho trpěla, když psala ten dopis. Nápadné je její písmo: není tak pevné jako obyčejně, je neklidné, prozrazující vzrušenou duši a snad také i určitou rozháranost myšlenek: ? ?Má drahá maličká Nastěnko, děkuji vám za vaše psaníčko. Celý týden jsem čekala od vás něžné slovo. Vaše mamička byla by je jistě napsala. Vím, jak velice ji pohřešujete, zejména v těchto svátečních dnech. Ale ona je vám stále nablízku a prosí Boha, aby vás potěšil a posílil. Ubohé dítě! Jaká bolest a jaká samota! Hluboce s vámi cítím, neboť zcela chápu vaše hoře. Ona vidí jasné světlo, malinké blýskající stromy odrážejí nebeské hvězdy a zář. Více již nemohu psáti. Je mi příliš těžko na srdci. Bůh vám žehnej! Něžný polibek od staré stařeny Alexandry. Představte si na okamžik, co to je vědět, že přítel je denně, ba každou chvíli v nebezpečí být též tak hnusně zavražděn. Ale Hospodin je milostivý.?

            Nevím, o koho se strachovala carevna v tomto dopise: o cara či o Vyrubovovou. Ale vím jedno: takové dopisy v takové náladě může psáti jen žena bezúhonná.

            Nikdy nebylo mezi nimi rozporů. Jeho přirozená duševní měkkost, při její prudké panovačnosti, rozhodně a bez jakéhokoliv boje vedla k jeho podřízení se její vůli.

            Carevna, jak se vyjádřil jeden svědek, byla ?stěžejí? pro svoji rodinu a byla jí ?poručnicí?. Bylo tomu tak odedávna. Zdá se mi, že kromě silnější vůle carevniny, měla tu vliv ještě carova láska k ní jako ženě. Myslím, že on při své povaze mohl milovat ženu, kterou neovládal, které se pouze podroboval.

            V Ipatievově domě po zavraždění carské rodiny byla nalezena knížka s šiframi cara a carevny, uschovaná na záchodě. Byl to anglický kód, kde v abecedním pořadí byla smyšlená slova, jimiž se mohly zašifrovati potřebné pojmy.

            Tato knížečka stačí, aby bylo možno pochopiti carevnin ohromný vliv na vládní záležitosti. V ní jsou zašifrována vlastní rukou carevninou slova související s vnitřní politikou a jména státních a veřejných činitelů: ?rozpuštění Dumy, odročení Dumy, bouře, nepořádky, potlačení jich, Ruzskij, Alexejev, Gurko, Bezobrazov, Protopopov, Puriškevič, Miljukov? atd. Ale zároveň jsou tam zašifrovány fráze: ?láska a polibky, miluji vás?.

            Pozoruhodné je datum, kdy byla tato knížečka darována carovi. V samém věnování na přední straně knížky lze pozorovati, že jej ovládala již před sňatkem:

                                   ?For my own beloved Nicky dear to

                                   use when he is absent from his spitzbub.

                                               Fr. y. loving Alice. Osborne July 1884.?

            Car, zřeknuv se vlády, zbaven svobody, neodhodil tento drahý pro něj předmět a dokonce i v jekatěrinburském vězení netroufal si jej zničiti.

            Jejich nejstarší dcera Olga Nikolajevna byla dvaadvacetiletá. Byla to pěkně urostlá, štíhlá, půvabná blondýnka; po otci měla oči. Byla prchlivá, ale ne důsledně. Měla otcovo srdce, ale nikoliv jeho zdrženlivost: její pohyby a chování byly ?drsné?. Byla vzdělaná a duševně vyspělá. Bylo na ní znáti ?dobře vychovanou ruskou slečnu?, jež miluje samotu, knihu, poezii, ale nenávidí všedních prací a je nepraktická. Měla velké hudební nadání a improvizovala na klavíru. Jsouc přímá a upřímná, nedovedla utajit v duši své city a byla patrně bližší otci nežli matce.

            Taťjana Nikolajevna byla dvacetiletá tmavá blondýnka, velmi útlá, elegantní. Byla pravým opakem starší sestry. Byla uzavřená, zdrženlivá, soustředěná a samostatná. Věnovala se více domácnosti, ručním pracím a všednímu domácímu životu. Dík těmto rysům její povahy viděli v ní, a nikoliv v OlzeNikolajevně, nejstarší dceru v rodině. Nejvíce ze všech sester připomínala matku a byla jí nejbližším člověkem, druhem a rádcem.

            Marie Nikolajevna, osmnáctiletá, byla světlejší než Taťjana a snědší než Olga; měla velice pěkné, světlehnědé oči. Byla ?širokých kostí? a majíc velikou tělesnou sílu, připomínala snad jediná ze všech dětí dědečka, cara Alexandra III. V rodině byla tou nejprostší, nejvlídnější, nejlaskavější. Povahově byla to typická matka: měla velice ráda malinké děti. Ráda pobývala mezi prostým lidem, dovedla pohovořit s vojáky, poptat se jich na domácí život a přesně znala, jaké kdo má hospodářství, kolik dětí, kolik půdy atp. Bratr a sestry pro její prostotu a vlídnost často jí říkali ?Máška?.

            Anastasie Nikolajevna, šestnáctiletá, dospívala teprve v dívku. Ze sester byla nejsilnější a styděla se za svoji tloušťku. Měla ráda knihy, ale byla trochu lenivá a nerada pracovala na školních úlohách. Její charakteristickou vlastností bylo postihnout směšné stránky lidí a napodobovati je s nadáním přirozeného komika.

            Následník Alexej Nikolajevič byl čtrnáctiletý, rozumný, všímavý, vnímavý, vlídný hoch, plný života. Neměl příliš rád knih, byl na to trochu lenivý. Měl v sobě rysy jak otcovy, tak i matčiny: po otci zdědil prostotu, neznal nadutosti, domýšlivosti, ale měl svoji vůli a podroboval se jenom otci. Matka chtěla, ale nemohla být na něho přísná. Jeho učitelka Bitnerová vypravuje o něm: ?Měl silnou vůli a nikdy by se nepodrobil ženě.? Byl velmi způsobný, uzavřený a velice trpělivý. Nemoc jistě zanechala v něm svoje stopy a vypěstovala v něm tyto rysy. Neměl rád dvorních obřadností, rád pobýval mezi vojáky, učil se jejich řeči, užíval ve svém deníku čistě lidových, odposlouchaných slovíček. Skoupostí připomínal matku: nerad utrácel své peníze a sbíral různé pohozené věci: hřebíky, staniolové lístky, provázky atd.

            Děti hovořily s otcem rusky, s matkou ? anglicky a francouzsky. Byly všechny vychovány ve veliké skromnosti a prostotě, což stalo se již jejich zvykem.

            Kobylinskij a Bitnerová, kteří do revoluce rodinu neznali a do jisté míry byli revolucí nasáti, byli překvapeni, když ji uviděli na vlastní oči.

            Kobylinskij vypravuje o kněžnách: ?Všechny byly milé, prosté, čisté, nevinné dívky. Oč byly čistší ve svých myšlenkách a záměrech než mnohé současné gymnazistky i z nižších tříd!?

            Volkov: ?Já neumím vyprávět o charakterech carské rodiny, protože jsem člověk neučený, ale povím o nich, jak to dovedu. Řeknu prostě: byla to nejsvětější a nejčistší rodina.?

 

§ 3

            Přiznal jsem převahu carevniny vůle nad vůlí carovou. Bylo tomu tak od samého počátku jejich rodinného života a příčinou toho byla jejich povaha.

            V posledních letech její vůle podrobovala si úplně vůli jeho. Nebylo to snad vždy a ve všem, ale tendence taková tu byla rozhodně a projevovala se v různých skutečnostech.

            Zároveň však nejen popírám, že by byla carevna sympatizovala s Německem, ale naopak tvrdím toto: ona neměla ráda německou kulturu a odstraňovala ji ze všeho rodinného života.

            Ostatně, všechny pokusy nalézti pramen jejích snah o separátní mír s nepřáteli jsou scestné. K čemu potřebovala sympatizovati s Německem, byla-li mocnou carevnou Ruska? Jaké vzpomínky mohla v ní buditi skromná hessenská princezna? Čím projevila po dobu svého panování sympatie k Němcům? Kolikrát tam byla za všechna ta léta?

            Mnohem vážnější zdá se však jiná stránka věci: vliv Rasputinův na ni.

            Čím jí byl Rasputin?

            Dal jsem si mnoho práce, abych vyšetřováním vyřešil tuto otázku.

            Nelze popírati, že štěstí manželské dvojice, spojené vzájemnou láskou, myslitelno je jen tenkráte, když rodí děti. Carevna měla děti, ale ona přitom prošla dlouhou cestou života, která jí způsobila více zklamání, než kterékoliv jiné ženě a matce. Ona byla také něžnou matkou. Ale není pochyby, že byla mnohem více carevnou než matkou. Nehledě na to, že její syn, jejž tak šíleně milovala, byl 26. dubna 1918 těžce nemocen, jako nikdy předtím, přece ho opustila a odjela s carem, poněvadž myslila, že ho odvážejí s politickými záměry.   

            Při panovačnosti její povahy není pochyby, že ji mučila touha míti vlastního následníka. Osud byl dlouho nemilosrdný. A tyto roky manželského života, v nichž se střídaly naděje a hořká rozčarování, byly nesporně osudné pro její nervový systém.

            Na konec narodil se syn. Bylo splněno dávné přání. Ale jaký to byl úder pro carevnu, když se dozvěděla, že její syn je ? hemofilik!

            V její rodině zahynul touto chorobou3 její strýc, její bratr a dva její synovci. Srdce matčino muselo trpět mateřskou lítostí k dítěti. Ale ona musela trpět dvojnásob vědomím, že ona, která po něm tak dychtila, která jej s takovým napětím očekávala, je příčinou jeho utrpení, neboť ona mu předala tuto strašnou chorobu.

            Dítě bylo velmi živé, velmi dovádivé. Při sebelepším dohledu nebylo lze vypočísti každý jeho krok a předejíti mu. To, co bez jakýchkoliv následků prošlo každému jinému zdravému dítěti, každým okamžikem mohlo je zahubit. Nejmenší neopatrnost, nepatrná ranka, lehký úder ? a on může zahynouti; on ? tak dlouho očekávaný, tak jí vytoužený, on ? její jediný!...

            V co se obrátil život carevnin po narození synově?

            Gilliard vypovídá: ?Ona dobře věděla, že smrt může při této nemoci nastoupiti každou chvíli, při nejmenší neopatrnosti Alexejově, která projde každému jinému bez následků. Přišel-li k ní třebas dvacetkráte za den, nestalo se, aby ho nepolíbila, když, přituliv se k ní, odcházel. Chápal jsem, že po každé se s ním loučila, jako by se bála, že ho již neuvidí.?

            První roky manželského života nedaly jí klidu, protože byly plny napjatého očekávání a hořkých rozčarování. Nyní tyto pocity zaměnil neustálý strach o jediného syna.

            Všechna tato duševní muka v průběhu dlouhých let mohla by zlomit i zdravého člověka. Ale může býti přiznána zdravou žena, která dala život hemofilikovi?

            Nosíc ve svém organismu dědičný chorobný zárodek, celým svým manželským životem byla nezbytně vystavena chorobnému utrpení. Všechno to existovalo arciť již dříve, než se narodil syn. Po narození synově její hysterie stala se zřejmým faktem.

            Abnormální uplatňování svého ?já?, obsesivní ideje, ustavičná napjatost vůle, dráždivost, časté střídání nálad, nesnášenlivost vůči cizímu mínění ? všechno to zde bylo.

            Její komorná Zanottiová vypovídá: ?S carevnou jsem prožila celý svůj život. Znám ji dobře, miluji ji. Zdá se mi, že carevna byla v poslední době nemocná... Carevna trpěla, jak si myslím, hysterií. V posledních letech nebyla takovou jako dříve... Čím byla carevnina hysterie podněcována, nemohu vám říci. Snad měla nějakou ženskou nemoc. Cosi takového rozhodně měla. O tom by vám mohli lépe říci doktoři Dranicin a Fischer, kteří carevnu léčili. Před několika lety carevna, která si naříkala na srdce, byla v Nauheimě a obrátila se tam na doktora Grotteho. Grotte nenašel u ní srdeční choroby. Jak se mi zdá, nalezl u ní poruchu nervů a radil jí úplně jiný způsob života. Totéž nalezl u carevny později i doktor Fischer. Podával dokonce důvěrnou zprávu carovi o carevnině nemoci. Fischer předpověděl s doslovnou přesností to, co se potom s carevnou dělo. On právě kladl důraz na léčení jejího nervového systému a nikoliv srdce, které bylo patrně úplně zdravé. Ale carevna se dozvěděla o této zprávě. Fischer byl propuštěn a na jeho místo byl povolán dr. Botkin. Bylo to přáním jejím i Vyrubovové. Botkin se stal tedy jejím lékařem. Carevna začala žít tak, jak sama chtěla a jak vlastně žít neměla. Její srdce bylo asi zdravé. Pozorujíc ji, divila jsem se jednomu: nacházela-li se mezi lidmi jí příjemnými, konala doslova vše jako zdravá a vůbec necítila srdečních obtíží; nelíbilo-li se jí něco v dané situaci, nemluvilo-li se něco tak, jak ona chtěla, začínala si stěžovat na srdce. Považujíc svoje srdce za nemocné, značnou část dne proležela. A řekla bych skoro, že v poslední době většinu dne ležela, považujíc své srdce za nemocné. Na nebezpečné následky všeho toho ukazoval právě Fischer... V posledních letech nesnesla cizího mínění, které se neshodovalo s jejím. Takového mínění, které odporovalo jejímu, vůbec nesnesla. Jí bylo nepříjemné poslouchat takové mínění... Vůbec musím vám říci, že v posledních letech byla přesvědčena o neomylnosti a pádnosti svého ?já?. Kdo nesouhlasil s jejím ?já?, musel se od ní vzdáliti.?

            Přihodilo se to nejhorší: carevna nepodrobila se autoritě vědy a ve své chorobné sebevědomosti usmyslila si podrobiti autoritu vědy své nemocné vůli. Klaním se před doktorem Botkinem. Jako šlechetný muž dokázal svou hlubokou oddanost carské rodině smrtí. Ale nemohu nepřiznat, že neměl dostatečné vůle, ani dostatečné autority, aby zvládl nemocného člověka. On, lékař, jej nepřemohl, nýbrž naopak: tento nemocný člověk přemohl lékaře. Osud sám nebyl carevně přízniv. Botkin, oddav se cele carské rodině, připravil si ve své rodině drama a tak ocitl se samoten. Ve svém utrpení našel úlevu v osobnosti carevnině, která v něm probudila religiózní city.

            Konec konců, byl nucen přiznat pravdu i Botkin. V době, kdy byla rodina vězněna v Carském Sele, vyšel jednou z komnaty carevniny v nejvýš stísněném stavu a přišel do pokoje Gilliardova. Gilliard se ho zeptal, co se mu stalo. Botkin neodpovídal, zamyslil se a potom řekl nahlas: ?Teď už, jako lékař, nemohu považovat Její Veličenstvo za úplně normální.?

            Odcizení a odchod lidí, pustota v duši ? to byly nevyhnutelné následky chorobných stavů carevniných. A bylo tomu tak skutečně. Rodina, v níž měla vůdčí roli, uzavřela se v okruh úzkých rodinných zájmů, přerušivši v posledním čase dokonce i všechny příbuzenské styky.

            Mnozí svědkové, aniž by nějak hlouběji přemýšleli o tom, co viděli, říkají, že rodina poskytovala si navzájem úplné uspokojení. Nevěřím tomu a myslím, že takové uspokojení bylo jen zdánlivé a nejméně příznačné pro carevnu.

            Její neklidná duše, mužský způsob jejího rozvažování stěží mohly jí dovolit nalézti plného uspokojení v rodinném životě. Od útlých let svého života byla religiózní. Nevím, kde byl skryt tento pramen její duše. Snad to, že po smrti matčině zůstala malinkým, úplně opuštěným dítětem, podlomilo její duši. Ale mysticky byla již dávno naladěna. Znenáhla pohroužila se do mysticismu úplně, a zde začala ve své duševní samotě spatřovati všechen smysl života, budujíc na základech náboženských všechny svoje principy.

            Těmito city kazila i jiné. Nevyhnul se jim především ani car sám. Svědkové to postřehli a vypravují, že jeho religiózní cítění bylo mnohem zřejmější v posledních letech než dříve.

            Zmínil jsem se již o Botkinovi. Ale nejcharakterističtějším je tento zjev u Gendrikové.

            Ztrativši matku, beseduje tato mladá dívka ve svém deníku s duší zemřelé a hovoří sama k sobě jejím jménem: ?Vidíš, jak jsi se bála té strašné chůze za mojí rakví, ale já jsem ti to ulehčila, dala jsem ti pocítit (to, oč jsi v modlitbě prosila), že jsem s tebou, a duši tvoji naplnil takový pokoj a mír, že mně můžeš za to jen děkovat a říci, že to, co cítíš, je příliš dobré a svaté, že jsi toho až nehodna. Právě tak, jako v hodině mé smrti, kdys cítila, jako bych tě na okamžik byla s sebou pozvedla se země a dala ti pocítit aspoň malinkou částečku toho blaha, jehož jsem sama dosáhla (všeho dosíci my, kteří zůstáváme na zemi, nemůžeme, nejsme tak silni, tento svět by nás oslepil). Ale vždy nelze zakoušeti takových blahých pocitů.?

            Hraběnka svěřuje deníku svoje myšlenky a pocity po smrti své matky: ?...A já jsem cítila, že se musím na ni usmáti, a ne plakat, abych nebránila duši její vrátiti se tam, kam dávno dychtila... Moje drahá, pomoz mi, abych necítila tolik lhostejnosti k okolnímu životu, naplň moji duši tvou láskou ke všem. A zbav mne zloby, nauč mne, jak se mám zdokonalovati, abych se přiblížila k Bohu a k tobě.? 

            Srovnávám-li tento deník hraběnčin s dopisy, jež jí carevna psala, vidím v něm nikoliv hraběnku Gendrikovou, nýbrž carevnu Alexandru Fjodorovnu: jsou to nejen její myšlenky, ale i její slova, její fráze.

            Sem, k náboženství se ještě více obracela, když pochopila, že její život je nalomen, že její syn je hemofilik.

            Věda činila utrpení hochovo snesitelnějším, ale nemohla je odstraniti a ji samu zbaviti věčných muk a strachu uvidět syna náhle mrtvým.

            Obrátila se k Bohu a začala hledat v modlitbě to, čeho jí nedávala věda. Oč mohla prosit v modlitbách? Její exaltovaná víra, prudká panovačnost její povahy, láska k synovi ? vše to nutilo ji, aby mu u Boha vymodlila vyléčení, úplného vyléčení.

            Modlitba jí toho nedala. Jeho nemoc trvala dále a nebezpečné krize se opakovaly. Trvala i její muka. Nevím, k čemu by přišel jiný člověk na jejím místě. Snad v přílišné pýše své duše ztratil by víru. Ona nedošla k tomu. Její hluboká víra a její pronikavě rozvažující rozum vedly ji jinou cestou: jsem nehodna milosti Boží. Za moji modlitbu On nechce mně dáti své požehnání a vyléčit mého syna.

            Začala hledat člověka, který by vymodlil spásu jejímu synu. Kam se měla obrátiti, chytala-li se této myšlenky, která se pro ni stala vším? Jenom v prostém lidu, žijícím v temné víře, mohl se nalézti potřebný jí člověk.

            A vskutku jej tam také našla. Byl to mužik ze Sibiře Grigorij Rasputin.

            Při jedné z nejnebezpečnějších krizí nemoci následníkovy, kdy jeho život visel jen na vlásku, byl povolán k jeho posteli Rasputin, aby se modlil za jeho zachránění. Rasputin se modlil. Stav následníkův se zlepšil. Zotavil se.

            Člověk, kterého carevna tak potřebovala, byl nalezen.

            Svědkové vypovídají:

            Teglevá: ?Mnoho se modlila a byla velmi religiózní. Neviděla jsem nikdy tak religiózního člověka. Pevně věřila, že modlitbou může dosáhnouti všeho. A myslím, že právě na základě toho objevil se v paláci Rasputin. Věřila, že jeho modlitby Alexeji Nikolajeviči ulehčují v nemoci.?

            Gibbs: ?Carevna věřila v jeho (Rasputinovu) bohabojnost, v jeho duševní moc, v sílu jeho modlitby.?

            Zanottiová: ?Ona byla vždy religiózní... Znenáhla přešla až v náboženský fanatismus. Náboženství bylo v posledních letech pro ni vším. Měla velmi ráda modlitby a služby Boží, ale jejich obřady ji vlastně neuchvacovaly. Ona se pohružovala v modlitbu s rozumem... Na všechny věci začala se ponenáhlu dívat jen s hlediska náboženského. Na všechno hleděla jen takto: je, či není-li to hřích. Nezkoumala věci s hlediska životního, nýbrž výhradně s hlediska náboženského... Jenom při tomto jejím náboženském fanatismu byl vůbec možný Rasputin... Věřila pevně, že Rasputin má zvláštní dar ? dar modlitby, že se umí modliti a že svou modlitbou může dosíci toho, čeho ona si přála. Zlepšení nemoci Alexeje Nikolajeviče připisovala výhradně modlitbě Rasputinově.?

            Gilliard: ?Moje dlouholetá pozorování a pokusy vysvětliti si příčinu jeho (Rasputinova) významu v jejich rodině přivedly mne k úplnému přesvědčení, které se mně zdá pravdou nebo velmi blízké pravdě, že totiž jeho pobyt v paláci byl v úzké spojitosti s nemocí Alexeje Nikolajeviče. Poznav jeho nemoc, pochopil jsem sílu tohoto člověka. Když si matka uvědomila, že její jediný syn, její milovaný syn trpí takovou strašnou chorobou (hemofilií), již mu předala ona, kterou zemřel její strýc, její bratr, její dva synovci, když poznala, že mu nebude pomoženo člověkem a vědou, obrátila se k Bohu. Věděla dobře, že smrt může nastati při této chorobě každým okamžikem, při nejmenší neopatrnosti Alexejově... Zdá se mi, že její náboženství nedalo jí toho, čeho očekávala: nebezpečné stavy jeho nemoci trvaly, hrozíce smrtí. Zázrak, jejž tak očekávala, stále nepřicházel. Když ji seznámili s Rasputinem, byla jím přesvědčena, že obrátí-li se na něho v nemoci Alexejově, on ?sám? se bude modliti, a že Bůh vyslyší jeho modlitbu. Ona jen musí věřit v jeho modlitbu a pokud on, Rasputin, bude živ, bude živ i syn. Alexeji Nikolajeviči dařilo se skutečně jaksi lépe. Nazývejte to, jak chcete: třebas časovou shodou, ale fakt styků s Rasputinem a fakt zlepšení nemoci Alexeje Nikolajeviče udály se současně. Ona uvěřila. Nezbývalo jí nic jiného. Našla v tom upokojení sebe sama. Byla přesvědčena, že Rasputin je zprostředkovatelem mezi ní a Bohem, protože vlastní její modlitba nedala jí ulehčení. Dívali se na Rasputina jako na polosvatého. Tento fakt mohu potvrditi. Žil jsem s nimi čtyři roky. Měli mne rádi. Ale nikdy, ani jedinkráte nepromluvili se mnou slova o Rasputinovi. Rozuměl jsem tomu dobře: báli se, že já, kalvinista, jejich poměru k Rasputinovi neporozumím.?

            Vmyslíme-li se v toto složité bludiště duševních stavů carevniných, posloucháme-li vypravování dlouholetých očitých svědků jejích nálad před narozením synovým a po narození, stane se zřejmým, že s nemocí synovou ocitla se ve slepé uličce. Její nemocné, hysterické duši bylo potřeba klidu. Kdo jí jej mohl dáti? Věda? Ta nemohla jí přislíbiti synův život. Naopak, při každém projevu nemoci jen zdůrazňovala nebezpečí, znamenajíc pro matku pocit věčného napjatého strachu. Svůj pokoj našla konečně v osobě Rasputinově, neboť on mohl jí slíbiti a skutečně také přislíbil život synův, pokud bude živ on sám.

            Pro carevnu Alexandru Fjodorovnu byl Grigorij Rasputin psychologickou nevyhnutelností.

 

§ 4

            Hysterie za jistých okolností může býti sama výchovným faktorem daného individua ve zkušených a dovedných rukou.

            Carevna, tápajíc ve tmě své duše, hledala východisko. Našla je v náboženských zásadách. Příčina všeho byla v nich. Z nich vyrostl i vliv Rasputinův.

            Jakým způsobem mohla však vzniknouti myšlenka o tak těžkém prohřešení, jakým je velezrada?

            Snažil jsem se přezkoušeti výsledky vyšetřování všemi možnými způsoby. Když jsem vyšetřil okolnosti, za jakých byl car odvezen z Tobolska, práce Mimořádné vyšetřovací komise o ?vině? carově a carevnině a závěry jejího vyšetřujícího orgánu Rudněva nabyly pro mne velkého významu.4

            Zjišťoval jsem úplnou hodnověrnost této práce. Kerenskij vypovídal: ?Vyšetřujícím soudcem, který vedl vyšetřování o velezrádných snahách Mikuláše, Alexandry Fjodorovny a jejího kroužku, byl Rudněv. Já sám jsem ho do té doby osobně neznal. Tato práce v komisi byla mu svěřena jakožto nadanému a energickému vyšetřujícímu soudci, jak mně ho byli doporučili členové komise, kteří, tuším, všichni se v tom shodovali. Rudněvovi byla vymezena přesná úloha: měl vyšetřiti činnost Mikuláše II. a carevny, pokud se týkala zločinu proti § 108 trestního zákoníku, tj. velezrady.?

            K jakému závěru dospěl Rudněv?

            Čtu-li jeho zprávu, vidím, že již sama formulace otázky o ?carově a carevnině velezradě? u Rudněva není možná. Nejen že nenašel ani narážky na ni, ale přišel k závěrům přímo opačným a velmi blízkým závěrům mým. A přece měl k ruce při svém vyšetřování materiál úplně jiný než já!

            Zkoumal jsem závěry Rudněvovy.

            Kerenskij sám vypovídal: ?Na základě prací Komise v tomto směru (jsou-li v jednání cara a carevny velezrádné snahy) bylo mně hlášeno, že v jednání Mikuláše II. a Alexandry Fjodorovny Komise tohoto zločinu nenašla. Podával jsem také o tom tehdy zprávu Prozatímní vládě.?

            Kerenskij, pronášeje svůj vlastní úsudek, vypovídá dále: ?Jsem přesvědčen, že Mikuláš II. sám osobně nepracoval pro separátní mír a že ničím neprojevil podobného přání. Přesvědčilo mne o tom nejen vyšetřování Komise, nýbrž i moje vlastní pozorování cara v době, kdy byl vězněn v Carském Selu, i má účast ve vládě, kdy jsem měl vůbec mnoho možností proniknouti do celé věci. Považuji za svou povinnost uvésti tento fakt: v dokumentech byl nalezen Vilémův dopis carovi, psaný německy, v němž Vilém mu navrhoval uzavříti separátní mír. Byl nalezen i koncept odpovědi na tento dopis. Z nařízení Nikolajevnova kdosi (nijak se nemohu upamatovati, kdo to byl) sděloval Vilémovi francouzsky, že car si nepřeje odpovídat na jeho dopisy.  Považuji rozhodně za nutné zaznamenati tento fakt, který byl znám i Vyšetřovací komisi. Stalo se to v r. 1916, ale nyní se již nemohu upamatovati na přesné datum, ve kterém měsíci totiž byly vyměněny tyto dopisy... On sám, Mikuláš II., nebyl zrádcem. On sám by neuzavřel separátního míru. Jsem o tom pevně přesvědčen. Po každé, když mne uviděl, ptal se mne na frontu: ?Co nového na frontě? Co se tam děje?? ? Bylo to po každé.?

            Nástupce Kerenského v ministerstvu spravedlnosti, Pěreverzev5, vypovídal u výslechu: ?Jako ministr spravedlnosti byl jsem stále informován o pracích Vyšetřovací komise, která za předsednictví Muravjevova zkoumala činnost ministrů a jiných vyšších státních úředníků starého režimu před převratem únorovým. Bylo mi známo, že táž Komise zkoumala i činnost cara, carevny a osob jim blízkých. Potvrzuji, že Muravjev mně několikráte podával zprávu o výsledcích vyšetřování carovy ?viny?. Muravjev shledával jeho vinu jedině v tom, že na základě zpráv Ščeglovitových někdy některé záležitosti zúmyslně opomíjel, k čemuž neměl práva ani podle té konstituce, jež byla v Rusku před převratem. Právo to nenáleželo u nás panovníku ani absolutistickému, který mohl udělovati milost, ale ne přehlížet podobné případy. Větší viny na něm nebylo nalezeno, a o jeho ?velezrádné akci? v tom smyslu, že by snad byl ochoten uzavříti separátní mír s Německem, nebylo vůbec řeči. Já sám jsem o tom zcela přesvědčen a s čistým svědomím potvrzuji tuto okolnost.?

            Kníže Lvov vypovídal: ?Práce Vyšetřovací Komise nebyly skončeny. Ale jedna z hlavních otázek, která tolik vzrušovala veřejnost a budila u mnohých podezření a snad i přesvědčení, že car vlivem své choti, rodem Němky, se klonil k separátnímu míru s nepřátelským Německem a snad se i o něj pokoušel, byla vyřešena. Kerenskij, podávaje o tom vládě zprávu, zcela určitě a s plným přesvědčením tvrdil, že nevina carova a carevnina je prokázána.?

            Ruský car, zřeknuv se trůnu, setkal se s tvrdostí a dravostí nové vlády. Byla k němu nepřátelská, podezřívavě nedůvěřivá, protože byla revoluční. Zatknuvši cara a carevnu, odebrala jim dokumenty, přehrabala palácové archivy, vyslechla spoustu lidí a když to všechno vykonala, došla k závěru: jsou nevinni.

            Pravda je pravda!

 

§ 5

            Víme nyní, jak se car a carevna chovali k Rasputinovi. Viděli jsme, v čem spočíval jejich poměr k němu. To však neosvětluje celé řady jiných jevů, spojených s osobností Rasputina samého.

            Měl Rasputin nějaký význam i v politickém životě?

            Domníval jsem se, že najdu úplné vyřešení této otázky u Rudněva, jelikož tím byl přímo pověřen.  

            Říká ve své zprávě, že sice nenašel známek, že by Rasputin zasahoval do ?politických záležitostí?, ale že připouští, že vliv Rasputinův u dvora byl ?nesporně ohromný?. Maje na zřeteli religióznost carské rodiny, která byla příčinou Rasputinova vlivu, tvrdí, že jeho vliv na carskou rodinu byl ?nesporně veliký?.

            Kde je tedy pravda?

            Rudněv sice tušil pravou podstatu Rasputinovu, vždyť jej nazývá ?vypočítavým a rafinovaným vykořisťovatelem důvěry Nejjasnějších Osob?, ale úplného obrazu nakresliti nemohl.

            Snažil jsem se jej objasniti svým vyšetřováním.

            Na venek politického života se Rasputin arciť nezúčastnil. Takovým způsobem jeho vliv projevovati se nemohl, poněvadž při svých vlastnostech osobních rozhodně nemohl veřejně vystupovati v politickém prostředí.

            Ale jeho vliv, na venek ukrytý, byl ve skutečnosti ohromný. Už jen jeho postavení u carevny činilo z něho politickou figuru, neboť lidé, dozvěděvše se, jaké má postavení, chodili za ním. Znenáhla přestal býti jenom jevem soukromého života rodiny, a jeho politická role začala růsti.

            Jeho dcera Matrena6 vypovídá: ?Otec skoro celý den přijímal různé prosebníky. Obraceli se na něho s nejrůznějšími prosbami: prosili ho o místa, o prominutí trestu uvězněným osobám atd.?

            Život dohnal k Rasputinovi jednu ženu, která potřebovala jeho pomoci.7 Šla prosit za otce, hotova přinésti v oběť mnohé. Vypovídá: ?Denně bývalo u Rasputina průměrně 300?400 lidí. Jednou, jak si vzpomínám, bylo napočítáno kolem 700 lidí. Kdo to byl? Vídala jsem generály v parádní uniformě, s řády, kteří se mu přijížděli poklonit. Bývali to studenti, kursistky, kteří prosívali o peněžní výpomoc. Chodily k němu též ženy důstojníků prosit z různých důvodů za své muže.?

            Těsně před revolucí byl jeho význam ohromný.

            Jeho dcera vypravuje: ?Otec byl příkrým odpůrcem války s Německem. Když byla vyhlášena válka, ležel právě v T´jumeni, byv poraněn Chionií Gusevovou. Car posílal mu mnoho telegramů, žádaje o rady... Otec všemožně radil caru ve svých odpovědích, aby byl ?pevný? a válku nevyhlašoval. Já sama jsem byla tenkráte s otcem a viděla jsem jak carovy telegramy, tak i otcovy odpovědi... Tak silně ho to rozrušilo, že rána začala opět krvácet.?

            Gilliard vypovídá: ?Zpočátku vliv Rasputinův nevycházel z hranic rodinných zájmů. Ale potom nabyl přímo strašného vlivu a uchoval si jej až do své smrti. Na řízení státu měl skutečně veliký vliv; já znám určitý fakt, já vím zcela přesně, že Protopopov byl jmenován jen na přímluvu Rasputina. Rasputin měl vliv na státní záležitosti prostřednictvím carevny, ale i v očích Jeho Veličenstva měl význam.?

            Gilliard potvrzuje též, že Rasputin byl žádán o radu při vyhlašování války.

            Zanottiová vypovídá: ?Znenáhla Rasputin vstoupil do osobního života carské rodiny. Pro carevnu byl nesporně svatým. Jeho vliv v posledních letech byl kolosální. Jeho slovo bylo jí zákonem, jeho mínění ? míněním neomylného člověka. Musím říci pravdu. V posledních letech býval Rasputin u nás často: několikráte za měsíc. Carevna přijímala jej i o samotě. Rasputin znenáhla carevnu podrobil své vůli úplně. Ona vůbec celé rodině vládla svým charakterem: hlavní osobou, hlavní vůlí byla ona, a ne otec rodiny, který se jí podroboval. Žijíc s nimi, nabyla jsem přesvědčení, že car konec konců podlehl úplně náladám carevniným: dříve nebyl tak religiózní jako později. Carevna v poslední době začala zasahovati i do státních záležitostí. Ve skutečnosti neměla ona ani v tom své vůle, byla to Rasputinova vůle... S Vyrubovovou a s Rasputinem projednávala státní záležitosti, jak ústně, tak i písemně. Z ministrů s nimi v poslední době byl v úzkých stycích Protopopov. Tvrdím vám to zcela určitě. Protopopova podporoval právě jen Rasputin a Vyrubovová.?

            Rasputinova dcera vypravuje: ?On, jak si myslím, požíval přece jen veliké důvěry carovy v mnohých věcech. Nevím, oč se právě jednalo, ale byl, tuším, v r. 1916 případ, kdy otec skutečně využil svého vlivu na cara. Cosi důležitého se mělo tenkráte státi, car se měl zúčastniti jakéhosi zasedání, kde ho měli vidět všichni ministři. Otec přemluvil cara, aby tam nejezdil, a car poslechl.?

            V r. 1915 jeden důstojník soudní služby z nařízení vyšších vojenských úřadů vyšetřoval tajně Rasputinovu účast v německé špionáži.8 Vypovídá: ?Při své práci seznámil jsem se s Rasputinem. Rasputin sám projevil snahu seznámiti se. Nevyhýbal jsem se tomu, ježto, tuše mnohokráte při své práci jeho prsty, jeho přímluvu za různé osoby, musil jsem kvůli sobě samému, ba i kvůli zdaru práce samé ho poznati, abych mohl přesvědčit sama sebe o mnohých faktech.? Údaji tohoto svědka zřejmě potvrzují se styky Rasputina s Protopopovem.

            Přednosta ředitelství pošt a telegrafů Pochvisněv9, který zastával tento úřad v letech 1913?1917, vypovídá: ?Podle dávného zvyku všechny telegramy posílané na jméno cara a carevny byly mi předávány v opisech. Proto všechny telegramy, které posílal Jejich Veličenstvům Rasputin, jsem svého času znal. Bylo jich velmi mnoho. Připomenouti si po pořádku jejich obsah, není arciť nyní možné. Mohu říci s čistým svědomím, že ohromný vliv Rasputinův na cara a carevnu dal se z obsahu telegramů zjistiti se vší určitostí. Často se telegramy dotýkaly záležitostí vládních, hlavně jmenování různých osob... Stürmer v telegramech Rasputinových byl nazýván ?starcem?. Pamatuji se, že v jednom z nich telegrafoval Rasputin carovi: ?Nech starce v pokoji,? tj. naznačoval tím, že nemá býti propuštěn. Pamatuji se, že přišel jednou od něho telegram adresovaný carovi nebo carevně, v němž byla zmínka o Protopopovi. Tento telegram zřejmě dokazoval styky Protopopovovy s Rasputinem.?

            Aby zamezil účast Ruska ve válce s Německem, obrátil se Rasputin na cara s dopisem. Tento dopis car si uschoval. Později v Tobolsku vrátil jej rodině Rasputinově.10

            Hlavním činitelem při zavraždění Rasputina byl kníže Jusupov.11 Na myšlenku zavražditi Rasputina přišel, když byl předtím dlouho sledoval jeho jednání. Za tím účelem tajně se scházíval s Rasputinem a získal si tak jeho důvěry.

            Kníže Jusupov vypovídá: ?Nejednou, když jsem u něho seděl, volali ho telefonicky do Carského Sela. Seděl jsem a čekal, až se vrátí. Od něho samého jsem se dovídal a nabýval přesvědčení a nepochybnosti o tom, že ho zvali, aby se s ním poradili o nejvýš důležitých státních záležitostech, mnohdy za velice důležitých okolností; že na jeho návrhy bývaly jmenovány osoby na zodpovědná místa, jak ve vládě, tak i v armádě.?

            Omezoval se Rasputin touto pasivní rolí rádce, či byl též aktivní a bojoval o svůj vliv?

            Jeho dcera vypravuje: ?Nejčastěji se otec rozčiloval proto, že mu ministři kladli odpor. Často přijížděl z paláce rozrušený, a když jsme se ho ptali, co je mu, huboval na ministry, že mají špatný vliv na cara... Otec se kvůli tomu hněval i s carem.?

            Jak se chovaly k Rasputinovi carovy děti?

            Jednou, když byl následník v Tobolsku nemocen, byla u jeho postele učitelka Bitnerová. Uklízejíc na jeho stolku, zpozorovala, že portrét Rasputinův tam není. Domnívajíc se, že portrét spadl, začala jej hledat na zemi. Následník se jí zeptal, co hledá. Nechtíc vysloviti jméno Rasputinovo, Bitnerová řekla, že hledá ikonku. Hoch se zasmál: ?No, to je pěkná ikonka! To není ikonka! Nehledejte ji!? Bitnerová vypravuje: ?V jeho slovech zněla jasně ironie. Věděla jsem, že míní portrét Rasputinův, který skutečně na stole nebyl. Z jeho tónu jsem zřejmě vycítila odmítavé chování k Rasputinovi.?  

            Dívka ?obestřená smutkem...? Dívka, z jejíž duše bylo možno čísti ?hoře?... Toť obraz velkokněžny Olgy Nikolajevny. Posloucháme-li výpovědi svědků, mimoděk se nám vkrádá myšlenka, že ona, byť i nejasně, chápala otravu rasputinského jedu. Ona, mimochodem řečeno, nechtěla se zúčastniti panychidy po Rasputinovi, když byl tento zavražděn.

            Jestliže Rasputin mohl narážeti na odmítavé chování v carské rodině samé, pak nemůže býti pochyby, že takové chování k němu ze strany ostatních členů panujícího rodu bylo zjevem všeobecným.

            Jak na to reagoval Rasputin?

            Koncem roku 1916 byl car v Kyjevě. Tam mu bylo oznámeno, že mezi jeho příbuznými jeví se snaha odstraniti Rasputina a podporovati rekonstrukci vlády. Do všeobecného mínění příbuzných zazníval též hlas člověka carovi velmi blízkého.

            Když vrátil se car do Hlavního stanu, byl Stürmer propuštěn a na jeho místo byl povolán A. F. Trepov. Ale A. D. Protopopov ? nejnenáviděnější figura ve vládě ? zůstal. Trepov vyslovil svůj souhlas pod podmínkou, že odejde Protopopov. Car svolil. Gilliard, který byl v sousedním pokoji, byl bezděčným svědkem jejich rozmluvy. Vypovídal: ?...Ale brzy přišlo Její Veličenstvo. Byla s ní i Vyrubovová. Ona (Vyrubovová) mně říkala v přítomnosti Gibbse (sděluji vám, tuším, přesně její slova): ?Už půl druhého dne je car ve velice špatné náladě. Stále se bijeme, abychom odstranily to, co bylo provedeno v Kyjevě. On je příliš dobrý a slabý. Obtočili si ho tam!? Vím, že carevna Alexandra Fjodorovna postavila se tenkrát proti provedení výše zmíněných záměrů, tak jak asi byly stanoveny v Kyjevě. Vím zcela určitě, že Její Veličenstvo bylo v těch dnech velmi rozrušeno. Napsalo carovi dopis, jehož stylizace se zúčastnila i Vyrubovová. Důstojníkovi bylo nařízeno, aby odevzdal ten dopis Jeho Veličenstvu neprodleně, i kdyby mu někdo podával v té chvíli jiné hlášení. Vím zcela určitě, že Její Veličenstvo v té době obdrželo od Rasputina telegram, v němž byly fráze: ?Nebát se. Naše síla je ještě veliká.?

            V prosinci r. 1916 velkokněžna Jelizaveta Fjodorovna se snažila odvrátiti blížící se katastrofu. Přijela do Carského Sela, doufajíc, že pohne carevnu, aby Rasputina odstranila. Ale již po první rozmluvě byl jí z rozkazu carevnina připraven vlak, a ona byla nucena odejet proti své vůli.

            Zanottiová o tom vypravuje: ?Měla tenkráte s carevnou vážný rozhovor o Rasputinovi. Přes to, že carevna měla sestru velice ráda, byla i Jelizaveta Fjodorovna proti jeho vlivu bezmocná.?

            Rasputin arciť nemusil vésti s carevnou boj za svou vůli. Ale nemohu si představiti, že by car, ve své neobyčejně svízelné situaci, nekladl nikdy odporu vůli Rasputinově, kterou tento uplatňoval prostřednictvím carevniným.

            Jak jednal v takových případech Rasputin?

            Jusupov pozoroval tyto případy. Mluví o Rasputinově ?zlosti?, o jeho ?pomluvách?. Nechci opakovati ta rasputinská slova, ale chápu Jusupova, když mluví o Rasputinovi jako o ?vyvrheli?.

            Na čem se zakládal Rasputinův poměr k carské rodině?

            Nemyslím tím, jak oceňovala carevna jeho jednání, mám na mysli jej samotného: jak on se choval k rodině a na tomto podkladě k sobě samému.

            Volali ho, aby se modlil za zdraví následníkovo, což on asi také dělal.

            Pseudomonarchisté rasputinského směru snaží se nyní tvrditi, že Rasputin ?blahodárně? působil na zdraví následníkovo. To není pravda. Jeho nemoc stále trvala, nezmizela, a on zemřel, jsa nemocen.

            Lze ovšem nevědomky oklamati nemocnou duši matčinu jedenkrát, dvakrát, i třikrát. Ale nelze tak činiti po celá dlouhá léta bez pomoci lži před ní a před sebou samým.

            Lhát pomáhala Rasputinovi nemoc následníkova sama. Byla vždy stejná: utrpěl trauma, objevil se otok, objevovaly se obrny, hoch trpěl velikými bolestmi.

            Kolem něho byl stále lékař: dr. Děrevenko. Věda konala své dílo: nastupovala krize, otok se vstřebával, hochovi bylo lépe.

            Stav matčin byl pochopitelný. Věříc v Rasputina, připisovala ? následkem celého komplexu psychopathologických příčin ? šťastné ukončení nemoci ne lékaři, nýbrž Rasputinovi.

            Ale jak se mohl udržeti Rasputin jen touto vírou matčinou po tolik let?

            Lež Rasputinova potřebovala pomocníky. Při čestnosti doktora Děrevenka, o níž jsem hluboce přesvědčen, měl Rasputin nutně zapotřebí, aby v paláci byl buď jeho spoluúčastník anebo poslušný nástroj jeho vůle, neschopný hleděti na věci očima normálního člověka, od něhož mohl by kdykoliv získati potřebných údajů. Ale k sobě, nevzdělanému člověku, potřeboval i lékaře.

            Tak tomu skutečně bylo.

            V paláci byl jeho otrok ? Anna Alexandrovna Vyrubovová.

            Tři faktory vymezovaly její postavení u dvora: carevnina hysterie, její vlastní hysterie a Rasputin.

            Nemoc carevnina měla vzápětí odchod lidí, kdysi blízkých, a prázdnotu. Ji vyplňovali buď svatí lidé, jako hraběnka Gendriková, nebo lidé, kteří neměli svého ?já?. Vyrubovová patřila k této poslední skupině. Na tom se zakládal její poměr k carevně. A jsem přesvědčen, že Vyrubovová nikdy nebyla druhem její duše, neboť carevna nemohla nepostřehnouti duševní chudoby Vyrubovové.

            Gilliard vypravuje: ?Její Veličenstvo rádo se obklopovalo lidmi, kteří se jí zcela oddávali a kteří se téměř vzdávali svého ?já?. Považovala takové lidi za sobě oddané. Právě z této příčiny byla u ní Vyrubovová možná. Vyrubovová byla hloupá, omezená, prostoduchá, prázdná, sentimentální a mystická. Nebyla příliš vyspělá a měla úplně dětské názory. Neměla žádných vyšších myšlenek. Pro ni existovaly jedině osoby. Byla úplně neschopná chápati podstatu věcí: ideje. Pro ni byli prostě špatní a dobří lidé. První byli nepřátelé, druzí ? přátelé. Byla až hloupě důvěřivá a získati její duši nedalo žádnou práci. Měla ráda společnost lidí, kteří byli níže než ona, a mezi takovými lidmi bylo jí dobře. V některých ohledech připadala mi zvláštní. Zdála se mi (pozoroval jsem to na ní) ženou, u níž je jaksi nedostatečně vyvinut cit ženské stydlivosti... S Rasputinem byla ve velmi blízkých vztazích.?

            Zanottiová vypovídá: ?Konec konců u carevny byli dva lidé, proti nimž nemohl nikdo bojovat: Rasputin a Vyrubovová. Více pro ni z okolí nikdo neexistoval.?

            Asi v r. 1913 stal se případ, který jasně osvětluje Vyrubovovou a Rasputina.

            Vyrubovová, zapomenuvši na svoje postavení, povolila jednou příliš své hysteričnosti a vybrala si za předmět své pozornosti cara. Carevna to rázem postřehla a zakázala Vyrubovové objevovati se v jejich rodině. Postavení Vyrubovové zakolísalo. Marně prosila v dopisech o prominutí. Nepomohla ani přímluva carevnina duchovního. Tak to trvalo dosti dlouho. Ale přijel Rasputin a jedinou rozmluvou s carevnou postavení Vyrubovové obnovil.

            Při našem vyšetřování nikdy se nesmí pustiti se zřetele detaily. Pomáhají často pochopiti pravdu.

            Dítě a jeho matka byly nemocny. Za takových poměrů bylo Rasputinovi v paláci potřeba v prvé řadě ženy. Tak tomu také bylo.

            Při zvrácenosti jeho povahy a při hysteričnosti Vyrubovové nedalo by Rasputinovi mnoho práce učiniti ji obětí svých choutek. On toho neudělal, neboť chápal, že může ztratiti ne-li svoje postavení, tedy Vyrubovovou, které potřeboval.

            Když mu z toho kynul prospěch, používal i takových prostředků, nerozvažuje vůbec ani trochu o tom, čím by měl býti pro něho příbytek carův.

            Následník, když byl ještě malým dítětem, měl za chůvu Marii Ivanovnu Višňakovou, prostou ženu. Zanottiová vypovídá: ?Chovala jsem se k němu (Rasputinovi) odmítavě. Považovala jsem ho a dosud považuji právě za to zlo, které zahubilo carskou rodinu a Rusko. Nebyl to ani dost málo svatý člověk, byl to zkažený člověk. Svedl u nás chůvu Marii Ivanovnu Višňakovou. Byla to chůva Alexeje Nikolajeviče, kterého měla strašně ráda. Rasputin navázal s ní známost a zneužil jí. Ona potom toho litovala a upřímně pověděla o svém činu carevně. Carevna jí nevěřila. Viděla v tom něčí snahu očernit Rasputina a Višňakovou propustila. A přece to byla čirá pravda, jíž ona ve své lítosti neskrývala, a mnozí věděli o tom od ní samé. Nazývala ho ?psem? a mluvila o něm s odporem. Chtěla tenkrát všem ukázat Rasputina v pravém světle, jaký je to vlastně člověk. Chtěla to povědět carovi, ale nebyla k němu připuštěna.?

            Velmi blízký poměr byl mezi Rasputinem a lékařem Badmajevem. Jusupov, stopuje Rasputina, často s ním hovoříval o tomto tématu. Mnoho různých domněnek budí tento tajemný doktor, který nenápadně zmizel z obzoru hned po revoluci. Jusupov tvrdí, že Rasputin ve chvílích upřímnosti často se mu prořekl o ?znamenitém badmajevském koření?, jímž bylo možno vyvolati atrofii psychického života, zesilovat a zastavovat krvácení.

            Gilliard vypravuje: ?Jsem přesvědčen, že Rasputin, jsa zpraven prostřednictvím Vyrubovové o průběhu nemoci (následníkově), objevoval se na radu Badmajevovu u postele Alexeje Nikolajeviče právě před nastoupením krize, a Alexeji Nikolajeviči dařilo se lépe. Její Veličenstvo, ničeho nevědouc, bylo tím arciť nejednou překvapeno a uvěřilo ve svatost Rasputinovu. Zde právě spočívala příčina jeho vlivu.?

            Zanottiová vypovídá: ?Nemohu vám říci, jaký vliv měl Rasputin na uzdravení Alexeje Nikolajeviče za první své návštěvy, ale na konec jsem měla ten dojem, že Rasputin se objevoval u nás za nemoci Alexeje Nikolajeviče právě v tom okamžiku, kdy prudká krize jeho onemocnění již míjela. Opakuji, na konec jsem to vypozorovala.?

            Ale Rasputin se nespokojil pouze lží. Když se již stal nutností nemocné carevně, začal jí hroziti, vytrvale opakuje: ?Následník bude žíti, pokud žiji já.? A čím hlouběji se rozrušovalo její myšlení, tím více jí hrozil: ?Moje smrt bude vaší smrtí.?

            Čím byl Rasputin původně?

            Byl to mužik, ale nebyl dobrým hospodářem. Za něho pracovali jiní: jeho otec a jeho syn. Vždy nosil v sobě rysy mužika-povaleče, a lehký život, kterého se mu potom dostalo osudem, lehce ho svedl.

            Jeho dcera vypravuje o něm: ?Pil mnoho... Nejraději měl madeiru a červené víno. Pil doma, častěji však v restauracích a u známých.?

            Žena, která žila v jeho bytě a měla ho stále na očích, vypovídá: ?Pil velice mnoho, a často jsem ho viděla v té době opilého. Byl neustále obklopen spoustou ctitelek, s nimiž pěstoval intimní styky. Obcoval s nimi docela otevřeně, ani dost málo se neostýchaje. Ohmatával je a vůbec všechny ženy, které k němu přicházely do jídelny nebo do kabinetu, a když on nebo ony tomu chtěli, vedl je hned přede všemi do svého kabinetu a tam provozoval svoje dílo. V opilství nejčastěji sám je obtěžoval; byl-li střízlivý, popud dávaly k tomu obyčejně ony... Často jsem slyšela jeho úvahy, které byly směsí náboženství a mravního úpadku. Seděl a poučoval své ctitelky: ?Ty myslíš, že tě znečisťuji? Já tě neznečisťuji, nýbrž očisťuji.? To byla jeho myšlenka. Užíval ještě slova ?požehnání?, tj. vyjadřoval se v tom smyslu, že žena stykem s ním získává požehnání.?

            Čím pevnější bylo jeho postavení u carevny, tím více rostla jeho ctižádost. Pochvisněv vypovídal, že krátce před revolucí telegrafoval Rasputin jednomu nově jmenovanému gubernátorovi: ?Udělal jsem tě... gubernátorem.?

            Rudněv považuje Rasputina za chudého, nezištného člověka. Nevím, jak k tomu závěru přišel. Já sám jsem zjistil, že jen v Tjumeňském oddělení státní banky našlo se po jeho smrti 150 000 rublů jeho jmění.

            Svědkové vypravují o něm jako o nečistém, neotesaném nevzdělanci. Nebyl chytrý, ale byl vychytralý.

            Rudněv, prozkoumav Rasputina, dospěl k úsudku, že vládl ?nesporně jakousi velikou nepochopitelnou vnitřní silou ve smyslu působení na cizí myšlení, jakousi silou hypnotickou?.

            Kníže Jusupov vypovídá: ?Byl to naprosto nevzdělaný, hloupý, ale přitom velmi úlisný mužik. Následkem své zatemnělosti a různosti mezi prostředím, k němuž náležel, a prostředím, do něhož se dostal, činil někdy svojí osobností dojem naivnosti a čehosi dětského. Svatosti jsem v něm nikdy neviděl. Jsem přesvědčen, že jeho religióznost byla rouškou, kterou se přikrýval a pod níž jsem tušil klam a špínu. Při všem tom viděl jsem v něm kolosální sílu ducha zla, kterou vědomě zotročoval lidi. Poslední chvíle jeho života mne nesporně přesvědčily o tom, že jsem měl co činiti s neobyčejným člověkem přímo nadlidské síly, kterou mistrně vládl a která se zřetelně projevila jeho neobyčejnou houževnatostí životní.?

            Kníže Jusupov, když se seznámil s Rasputinem, souhlasil, aby ho léčil. Rasputin užíval přitom obyčejných šalebností hypnózy, což vlastně bylo celé jeho léčení.

            Všechny údaje svědků o Rasputinovi možno shrnouti ve dva směry: podle jedněch svědků představoval ohromnou sílu, podle druhých byl nula.

            Já sám nepřičítám Rasputinovi žádné síly. Neměl jí, protože neměl vůle.

            Ale byl v něm nesporně jeden rys, který ho vyzdvihoval z celkové úrovně. Měl vzácnou schopnost přizpůsobiti se a vžíti se do daných poměrů. To mu umožňovalo velice rychle chápat situaci i člověka. Taková vlastnost vždy mocně působí na lidi nervózní a obzvláště na ženy. Ženy jsou vždy sklonny viděti v takových lidech věštce, proroky. Zjev mužika, co kontrast, byl v tomto případě Rasputinu na prospěch. Jeho ohromná drzost značně zesilovala celkový dojem.

            Konec konců, ať je mínění o Rasputinovi jakékoliv, nelze popříti v něm jednoho nepochybného rysu: kolosální temnoty jeho rozumu.

            Přes všechnu jeho šílenou působivost a mocný vliv na okolí já rozhodně nemohu v něm viděti soběstačnou osobnost. Nebyl jí a ve své politické roli, při své temnotě, byl loutkou cizích direktiv.

            Kdo tedy stál za ním?

            Kerenskij vypovídá: ?Jako člen vlády měl jsem možnost čísti mnoho dokumentů policejního ředitelství týkajících se osobnosti Rasputinovy. Čteme-li tyto doklady, překvapí nás jejich vnitřní duch, jejich čistě špionský styl. Co jiného se dá vycítit z Rasputinových slov, když vytrvale až do své smrti v nesčetných listech psal carovi o Protopopovovi: ?Kalinina nevyháněj, je náš, podporuj ho.? Mluvím v tomto případě pouze o Rasputinovi samém a chci říci, že právě jeho role je mi zcela jasná. Koho v něm viděl Puriškevič, když ho vraždil? Netajil nikterak, že v jeho osobě vraždil především zrádce. Vzpomeňte si jen na Chvostova. Já sám nechovám nějakých zvláštních citů k osobnosti Chvostovově. Ale vím, že veřejně bojoval proti Rasputinovi jako ústřední osobě německé agentury. I jak rozhořčeně proti němu Rasputin bojoval pomocí jeho vlastního okolí, pomocí samého Manuseviče?Manujlova! Tak tedy chci říci, že když jsem se obeznámil se všemi těmi dokumenty, nabyl jsem pevného přesvědčení, že Rasputin byl německý agent, a kdybych byl býval porotcem, vznesl bych na něj, jsa o jeho vině plně přesvědčen, obvinění.?

            Člen Státní dumy, Maklakov12, vypovídá: ?Pamatuji se dobře, že Chvostov, jakožto ministr vnitra, v posledních dnech svého úřadování mně vyprávěl, že nařídil Rasputina tajně pozorovati a že je pro něj zcela jasno, že Rasputin je obklopen osobami podezřelými z vyzvědačství ve prospěch Německa. Ukázalo se, že mnohé z těchto osob, na něž padalo podezření vojenského výzvědného oddělení, jsou ve velmi blízkém vztahu k němu. Tato shoda byla tak nápadná, že Chvostov, jak sám říkal, považoval za svou povinnost podati o tom carovi zprávu, což právě bylo příčinou jeho nemilosti a propuštění. Pokládám na nutno uvésti, že týž Chvostov, který v té době považoval se za velice uraženého carskou rodinou a vůbec velice špatně se vyjadřoval o carově osobě, ani na okamžik nepřipouštěl myšlenky, že by si snad carská rodina byla vědoma německých intrik. Naopak, celou řadou úvah a faktů to vyvracel.?

            Kníže Jusupov vypovídá: ?Nejednou jsem u něho vídával v kabinetě jakési zcela neznámé lidi židovského typu. Nejčastěji se tam objevovali tenkráte, když buď odjížděl do Carského Sela, nebo když už tam byl. Když se vrátil, ihned ho obklopili, nutili k pití a na cosi se ho důkladně vyptávali. Když jsem je tak pozoroval, viděl jsem, že mnohé z jeho řeči si ihned zaznamenávali do zápisníků. Pochopil jsem tudíž, odkud Němci čerpali své zprávy o našich tajemstvích. Pochopil jsem, že Rasputin je německým vyzvědačem.?

            Jusupov vyzvídal na Rasputinovi, co míní o separátním míru s Německem: ?Slyšel jsem od něho: ?Války není třeba, nutno ji ukončit, dost se již prolilo krve.? Říkal to s důrazem, s určitostí. Jednou jsem se ho zeptal: ?A jak se na to dívají v Carském Sele?? Odpověděl mi: ?No, jak se dívají. Toť se rozumí, zlí lidé jim říkají něco docela jiného. Ale to je jedno, bude tak, jak já chci. Car a všichni ostatní jsou již unaveni... Jak by mohli zastat takovou věc! Jen carevna je v tom ohledu rozumná. Jí se musí všechno dát do rukou, aby to sama řídila. Potom půjde jistě všechno dobře. To je vůle národa.?

            Kerenskij, který chtěl vznésti na Rasputina přímé obvinění, přece se částečně opravuje: ?Že Rasputin sám byl německým agentem, či lépe řečeno, že byl osobou, kolem níž se hromadili nejen germanofilové, ale i němečtí agenti, o tom není pro mne pochyby.?

            Dokonce i kníže Jusupov doznává: ?A přece se mně zdá, že jako německý agent, neuvědomoval si plně svou politickou roli a že do jisté míry jednal ve své, pro Rusko záhubné činnosti nevědomky.?

            Osoba, která z nařízení vyšších vojenských polních úřadů pozorovala Rasputina, vypovídá: ?Já sám jsem od něho slyšel asi v polovině roku 1916: ?Kdyby mne ta mrcha (Chionie Gusevová) nebyla bodla, nebylo by žádné války, nedopustil bych jí.? Říkal otevřeně, že válku nutno ukončiti: ?Dost se již prolilo krve. Teď už Němec není nebezpečný, je už slabý.? Jeho myšlenkou bylo spíše se smířiti s nimi... Mně, v důsledku mé práce a mé osobní známosti s Rasputinem, bylo již tehdy úplně jasným, že jeho byt je tím místem, kde Němci prostřednictvím své agentury získávali potřebných zpráv. Musím však říci podle svého svědomí, že nemám důvodů pro tvrzení, že by byl německým agentem. Byl to ale rozhodně germanofil... Ani na okamžik nepochybuji, že Rasputin nevyjadřoval při tom svých vlastních myšlenek, tj. myslím, že on s nimi pravděpodobně jen sympatizoval, a že mu byly napovězeny.?

            Nevěřím v ?germanofilství? Rasputinovo. Tato myšlenka sama o sobě byla by úctyhodná, poněvadž kultura, třeba i cizí, jest dobrodiním všeho lidstva. Ale ona může činiti nárok na úctu pouze tehdy, hájí-li ji ruský vlastenec, který opravdově a vědecky ovládá minulost a přítomnost své vlasti.

            Ji však nemůžeme připsati Rasputinovi. Byla-li plodem jeho vlastního myšlení, byl to výkřik bolševika-zběha.

            Jistě, to nebyla jeho myšlenka: ?...Krev... Dost se již prolilo krve...? Zde je hluboce promyšlený cíl: působit na psychologii nemocné ženy. Tuto myšlenku Rasputinovi vštípili, aby on, jako slepý nástroj, používaje svého neobvyklého postavení, vnutil ji carevně.

            Kým byl obklopen Rasputin? Mám na mysli při tom nikoliv kruh jeho hysterických ctitelek, nýbrž ty, jimž podléhal on sám.

            Takřka negramotnému, pravoslavnému ruskému mužiku Rasputinovi skoro modlářsky nejbližším člověkem byl Ivan Fjodorovič Manusevič-Manujlov, člověk židovského původu a vyznání evangelického.

            Jsa jinak velmi rozumný a energický člověk s bohatým okruhem známostí nejen v Rusku, ale i v cizině, byl povahou veliký dobrodruh. V duši byl dobyvatelem velikého stylu. Když byl zatčen, nenašly soudní úřady jeho peněz; a přece představovaly obrovskou sumu!

            Před první revolucí žil dlouho v Paříži, jsa ve službách Církevní správy. Jeho skutečnou oblastí byly však policejní úřady.

            Potom byl u hraběte Witteho jako úředník zvláštních služeb a opustil svůj úřad zároveň s ním.

            Když byl ministr zahraničních věcí Sazonov zaměněn Stürmerem, Manujlov byl k tomuto ihned jmenován úředníkem zvláštních služeb.

            On byl tou vůlí Rasputinovou, on povalil ministra vnitra Chvostova, když tento se snažil odhaliti vyzvědačskou činnost Rasputinovu.

            On to byl, který se domohl prostřednictvím Rasputinovým propuštění ministra spravedlnosti Makarova, posledního obhájce našeho národního soudnictví, nepodplatitelného služebníka zákona, a povolání rasputince Dobrovolského.

            Žal plní duši, nasloucháš-li očitému svědku přátelské rozmluvy Rasputinovy s dobrodruhem Manujlovem, kteří rozhodovali o osudu ruských ministrů.

            Poslední jeho kreaturou byl kuriózní člověk: ministr vnitra Protopopov. Nebudu sám o něm mluviti. Uvedu jen výpověď svědka Maklakova: ?Prvním projevem osob, které znaly Protopopova, byl nezadržitelný smích, když se dozvěděly, že se stane ministrem; nebyly rozhořčeny, poněvadž se jim všem zdálo směšným, že Alexandr Dmitrijevič Protopopov může se vůbec někdy objeviti v takovém postavení. Byl sice již dříve zvolen místopředsedou dumy. K jeho volbě však došlo za poněkud výjimečných poměrů... Vše to, co se potom s Protopopovem odehrávalo, lze do jisté míry vysvětliti i jeho chorobnými stavy, jejichž příznaky byly již dávno pozorovány. Tak, když byl zvolen místopředsedou, zřídil si znenadání ze svého sněmovního kabinetu ložnici a ačkoliv měl svůj byt, chodíval tam spát; na moji otázku, proč to dělá, odpověděl, že má velice rozrušeny nervy a že nemůže doma spát. Vzpomínám si ještě na jiné jeho podivínství, které hraničilo téměř již s abnormalitou. Když byl jmenován ministrem vnitra, přišel do dumy na zasedání rozpočtové komise. Dostavil se tam v četnické uniformě a dříve než vstoupil do pokoje, kde zasedala komise, prosil policejní úředníky, které uviděl, aby ho provedli budovou; procházel s nimi všechny místnosti, nevyjímaje ani zasedacího sálu, přes to, že je velice dobře znal. My všichni, členové dumy, když jsme se o tom dozvěděli, smáli jsme se a říkali, že se Protopopov zbláznil.?

            Případ Protopopovův byl, po prozkoumání jeho duševního stavu, posuzován Vyšetřující komisí skutečně jako případ duševně nemocného.

            Druhým, Rasputinu blízkým člověkem byl bankéř Dmitrij Rubinstein, žid.

            Byl Rasputinovým přítelem a Rasputin ho nazýval něžně ?přítelem Míťou?.

            V r. 1916 bylo proti Rubinsteinovi zavedeno trestní řízení pro velezradu ve prospěch Německa, jíž se dopustil tím, že 1) jako ředitel pojišťovny ?Kotva?, u níž pojišťovala vláda naše vojenské zahraniční objednávky, sděloval Němcům tajné zprávy o pohybu našich vojenských transportů, následkem čehož je Němci potápěli; že 2) jako ředitel Rusko-francouzské banky a Junkerské banky ve značném rozsahu brzdil výrobu válečného materiálu.

            Tobolský mužík Rasputin, který podle mínění mnohých lidí neměl politického významu, měl... osobního tajemníka.      

            Byl jím petrohradský obchodník s brilianty Aron Samujlovič Simanovič.

            Simanovič, bohatý člověk, který měl svůj obchod a byt, zdržoval se z neznámých příčin neustále v bytě Rasputinově. Býval tam jako doma, a Matrena, Rasputinova dcera, něžně ho nazývá ve svém deníku ?Simočkou?.

            Zde měl nekonečně široké pole působnosti a mohl využívat opilého mužíka-nevzdělance, jak jeho jménem, ale často i bez jeho vědomí.

            Rudněv, zkoumaje Rasputina, postřehl, že některé osoby, jež byly s Rasputinem ve styku nebo ho zajímaly, měly přezdívky. Na příklad Protopopova nazýval Rasputin vždy ?Kalininem?, Stürmera - ?starcem?, episkopa Varnavu - ?motýlkem?.

            Rudněv nevěnoval pozornosti této věci a snaží se ji vysvětliti prostě vtipností, výstřelky Rasputinova rozumu: dával prý rád případné přezdívky.

            Kalinin - to není přezdívka, nýbrž smluvená záměna jmen.

            ?Motýlka? Rudněv vyhledal v carevnině korespondenci s Vyrubovovou. Znaje charakter carevnin a úctu, s jakou se vždy chovala i k tomu nejnižšímu a nejprostšímu duchovnímu, nemohu si představiti, že by ?motýlek? byl vtipem, vypůjčeným třebas i u Rasputina.

            Myslím, že tyto přezdívky slouží co názvosloví v tajné organizaci.

            Koncem listopadu 1916 centrum Senátu nařídilo jednomu svému členu, aby oznámil Protopopovi, že jeho mandát ve vládě jakožto ministra je absolutně nepřípustný, že pro blaho vlasti musí odstoupiti.

            Ke schůzce této osoby s Protopopovem došlo v jejím bytě 2. prosince (podle starého data) ve 12 hodin v noci.

            Tato osoba vypovídá13: ?Oznámil jsem mu, co mně bylo poručeno. Protopopov, projeviv mnoho příznaků vlastních hysterii, ujišťoval mne, že ho nikdo nechápe; že je nezničitelnou mocí a vůlí; že má před sebou plno plánů, které přinesou Rusku blaho. Konec konců dal mně své slovo, že zítra (3. prosince) odebere se do Carského Sela a podá demisi. Přitom mne prosil, abych mu nějak přispěl, aby mohl zůstati u cara, protože si ho a carevnu tak zamiloval, že absolutně nemůže bez nich žíti. Současně projevil přání, aby mu bylo nějak dopomoženo k hodnosti ?generálmajora?. Ke konci naší rozmluvy jsem mu řekl, že je ovšem možné, že jeho demise nebude carem přijata; že to pravděpodobně změní i pozici Senátu, jestliže nad to ukáže se takovým státníkem, jakým sám sebe kreslí, ale pouze pod jednou nezměnitelnou podmínkou: není-li protekčním úředníkem Rasputinovým. Protopopov rozhořčeně mne ujišťoval, že se vůbec s Rasputinem nestýká a že se s ním setkal jen dvakráte: jednou v sanatoriu dr. Badmajeva, kde Rasputin svou osobností učinil na něho ohromný dojem... S tím jsme se tedy rozešli kolem 2.30 hod. v noci.? 

            Příštího rána k tomuto členu Senátu přišla jedna osoba a oznámila mu, že minulé noci Protopopov hned po jejich rozmluvě odebral se do Rasputinova bytu, kde ho již očekávali, a odtamtud že téže noci byl poslán do Carského Sela telegram tohoto obsahu: ?Nesvolujte k propuštění ředitele. Po tomto ústupku budou požadovati rozpuštění celé správy. Potom zahyne akciová společnost i její hlavní akcionář.? Podepsán byl ?Zelený?.

            Přednosta ředitelství pošt a telegrafů Pochvisněv vypovídal: ?Pamatuji se, že carevně byl poslán též telegram podepsaný ?Zeleným?. Stálo v něm, že bude-li propuštěn někdo z členů ?akciové společnosti?, bude požadováno i propuštění celé správy, což hrozí záhubou i předsedovi společnosti. Nevím, kým byl tento telegram odeslán. Bylo to, tuším, koncem r. 1916.?

            Pochvisněv, charakterizuje celkový tón Rasputinových telegramů carevně, říká: ?...Obsahovaly v sobě vždy religiózní element a svou mlhavostí, jakýmsi nesmyslným chaosem vyvolávaly při čtení trapný pocit čehosi psychopatologického. Přitom však byly vůbec nejasny smluvenými slovíčky, srozumitelnými jen adresátům.?

            Protopopov, popíraje svoje styky s Rasputinem, lhal členu Senátu. Udržoval je až do smrti Rasputinovy. V noci, kdy byl Rasputin zavražděn, několik hodin předtím, než jej kníže Jusupov odvezl, byl v jeho bytě a varoval ho, aby nikam té noci nejezdil, ježto ho chtějí zavražditi.

            Protopopov dobře věděl, jaký význam mají Rasputinovy telegramy a v lednu roku 1917 poslal k Pochvisněvovi jednoho četnického generála, žádaje porušení zákona, tj. vydání všech prvopisů Rasputinových telegramů. Pochvisněv se nepodrobil, ale brzy pochopil, že není možno déle sloužiti, a odešel z úřadu. Pak se jich teprve Protopopov zmocnil.

            Kdo byli ti tajemní ?zelení??

            Jusupov se snažil vyzvěděti na Rasputinovi, kdo jsou ti neznámí se zápisníčky, které vídával v jeho bytě. ?Rasputin, zchytrale se usmívaje,? vypovídá Jusupov, ?odpověděl: ?To jsou naši přátelé. Je jich mnoho. A ti hlavní z nich jsou ve Švédsku. Jmenují se zelení.?

            Stockholm byl hlavním střediskem, kde se nacházely německé organizace v boji proti Rusku.

            Nepochybuji, že odtamtud dostávali direktivy i ti, kteří obklopovali Rasputina.

            Podal jsem zde fakta, jak je stanovilo vyšetřování. Budoucí historik, aniž by se řídil mými závěry, učiní svého času závěry svoje, snad správnější.

            Já však v mezích svého vyšetřování považuji za dokázané tyto pozitivní výsledky:

            V důsledku výše zmíněných příčin, spočívajících částečně v povaze carevnině, částečně i ve vzájemném vztahu jejího a carova charakteru, pohlíželi u dvora na Rasputina jako na zosobnění ideje: religiosní, nacionální a absolutistické.

            Jakovlevův pokus ? odvézti cara z Tobolska ? car mohl ovšem oceniti pouze tak, jak to učinil, neboť v duši své byl vždy týmž: ruským carem.

            Tytéž vztahy, jaké měli k Rasputinovi, nezbytně přenášeli na všechny ty, kdož přišli s jeho doporučením.

            Všichni tito lidé měli pro ně neméně osudný význam než Rasputin sám.

            Brzy uvidíme, že Rasputinův nástupce, vyrostlý v témže prostředí, existoval i v Tobolsku a zavinil jejich záhubu.

_____

1 P. N. Miljukov: Istorija vtoroj russkoj revoljucii, str. 34. Rossijsko?bolgarskoje Knihoizdatělstvo, Sofie, 1921.

2 Týž, str. 28.

3 Hemofilie jest onemocnění, které se vyznačuje neztišitelným krvácením z nepatrných ran, jímž může býti přivoděna smrt, značnými výlevy krevními do měkkých částí po mírném zranění, a také spontánním krvácením bez známého podnětu do kůže, sliznic, vnitřních orgánů a jmenovitě do kloubů. Dalším základním rysem hemofilie jest její přenosnost, dědičnost, a to v tom smyslu, že ženskými členy se onemocnění přenáší na potomstvo, z tohoto však onemocní jen členové mužští, kdežto ženy jsou vesměs krvácivosti ušetřeny. Podstata nemoci jest dosud předmětem sporu. ? Pozn. překl. 

4 Zprávu Rudněvovu získal jsem prostřednictvím náčelníka Vojensko?Administrativní Správy Fronty v Sibiři generálmajora S. A. Domontoviče 8. února 1920.

5 Svědek P. N. Pěreverzev byl mnou vyslýchán 8. července 1921 v Paříži.

6 Svědkyně M. G. Solovjevá (Rasputinova dcera) byla mnou vyslýchána 26. s 27. prosince 1919 v Čitě.

7 Tato svědkyně byla mnou vyslýchána 6. srpna 1920 v Paříži.

8 Tento svědek byl mnou vyslýchán 15. dubna 1921 v Paříži.

9 Svědek B. V. Pochvisněv byl mnou vyslýchán 7. května 1921 v Paříži.

10 Tento dopis jsem získal od svého známého 12. července 1922 v Paříži.

11 Svědek kníže F. F. Jusupov byl mnou vyslýchán 3. a 4. ledna 1921 v Paříži.

12 Svědek V. A. Maklakov byl mnou vyslýchán 10. září 1920 v Paříži.

13 Tento svědek byl mnou vyslechnut 16. dubna 1921 v Paříži.

_____

 

Knihu Zavraždění carské rodiny lze získat v elektronické formě zde:

https://www.kosmas.cz/knihy/222635/zavrazdeni-carske-rodiny/

Viz též článek Zavraždění carské rodiny zde.

 

 
Datum: 29. 07. 2017 23:23:34 Autor: QF17
Předmět: Za vraždy Carskér odiny
Kdo má zájem vědět více o vyvraždění Carské rodiny musí posunout své myšlenky a stane se antisemitou. Židé-Chazaři měli obrovský vliv v Carském Rusku a hlavně před jeho vznikem. Taková "První kolona" Prostě nic dobrého pro tak velký stát. Nikdy se nechtěli stát součástí Ruska a vždy podněcovali pro zničení Ruska. Tak tomu je do roku 2017.
Datum: 18. 08. 2017 20:00:10 Autor: Karel B.
Předmět: Olišný názor
QF17,zkuste si najít https://is.muni.cz/th/144573/fss_m/DP_finalni.pdf :Jedná se o Magisterskou práci na téma "Židovská emigrace z Ruska 1881?1953.Srovnání carského a stalinského období" Nejzajímavějším zjištěním však je, že dodnes žijící pravděpodobní potomci Chazarů jsou nám dobře známi. ?Již řadu let se vede polemika, jestli aškenázští Židé přišli z oblasti biblického Středomoří a usadili se nejdříve ve střední Evropě, odkud se rozšířili na východ až do Ruska, anebo jde o potomky kavkazských národů, tedy nejspíše Chazarů, kteří dorazili do západní Evropy naopak z východu,?Kdo patří mezi neslavnější aškenázské Židy? Tak třeba geniální fyzik Albert Einstein nebo jeden z nejlepších spisovatelů sci-fi Isaac Asimov či přední hudební skladatel romantismu Felix Mendelssohn-Bartholdy. Také ale ideolog socialismu Karel Marx anebo jedna z hlavních postav komunistické revoluce v Rusku Lev Trockij. ?Důvodem toho, proč o Chazarech ve školních učebnicích nic nenajdeme, je zejména to, že jde o přetrvávající předsudek z dob Sovětského svazu, kdy byly určité historické útvary stále vnímány jako nepřátelské.?Je to tím paradoxnější, když si uvědomíme, že i Chazaři jsou součástí ruské identity.
Datum: 19. 08. 2017 10:37:54 Autor: QF17
Předmět: Jiný pohled na Chazary
Sionisté a chazarští židé opovrhují "obyčejnými židy" a to je potřeba mít na paměti a nejenom židy, ale také góje. Nevíte kdo je gój....To jste vy a já, prostě bílý člověk, křesťan, ještě k tomu je jedno, jestli máte předky romy, nebo židy, jste prostě gój, podřadný člověk.Víte, před druhou světovou válkou bylo mnoho židů, tedy lidí židovského původu na mnoha vysokých postech a funkcích v mnoha státech po celé Evropě a proto hodně pomohl nacionální fanatismus, tedy fašismus, který byl podporován samotnými chazary a sionisty ke genocidě židovského a nejenom židovského obyvatelstva. Původnímu německému obyvatelstvu se nelíbilo, že vysoké funkce, úřady, filosofické posty, univerzity, tisk a pod. vlastně zastávají židé, lidé židovského původu, ne samotní "čistí" Němci. Samosebou, že přispěla poválečná bída po první světové válce a zničení německého ega, ale zase, kdo způsobil zhroucení finančního trhu a zapřičinil hospodářskou krizi? Samosebou, že bankéři a ti jsou přeci židovského původu, ale vymezující se na sionisty a chazary. Obyčejného žida tam nenajdete, protože ten svou víru nevystavuje na utrpeních jiných, ale přijímá svůj úděl "vyděděnce" a snaží se jej očistit. Nejenom Hitler začal hrát na nacionální strunu, i v ostatních zemích se mnoho spisovatelů vyjadřovalo o německém nacionalismu, jako o něčem příznivém a kladném pro evropské národy. Hledali v německém přístupu inspiraci i přes jasný fanatismus a vymezování se nad druhé.Mějte na paměti, že vyšetřovací komise po druhé světové válce v USA, která zmapovala pohyby financí firem a bank, které se podílely na deportacích lidí do koncetračních táborů, pohybu zboží po železnici, půjček Wermachtu a ukládání zisku do švýcarských bank, byla bez jasných důvodů zrušena a důkazní materiál zničen. Zdroj: http://jirikrivanek2.blog.
Přidat komentář

Diskuse k tomuto článku byla uzavřena.

Vyhledávání

Foto týdne

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.

Výročí: 25. března 1945 proběhl letecký útok na Prahu.


Recenze týdne

 Kordy a rapíry z českých sbírek 16. - 18. století II. díl

Kniha volně navazuje na první díl, vydaný roku 2018.