Branná povinnost v českých zemích

aneb jak dlouho naši předkové sloužívali

Je s podivem, že stálé armády jsou jevem dosti pozdním; vlastně až do poloviny 18. století se vojsko skládalo převážně z vojáků najatých za plat a? již na určitou dobu, nebo doživotně. To se ovšem týká především českých zemí, respektive zemí bývalé habsburské monarchie. Ačkoliv se situace v jiných evropských armádách příliš nelišila, byly rozdíly v některých obdobích takového rázu, že se jejich popis vymyká rozsahu této stručné informace.

Prakticky až do 12. století byla branná povinnost všeobecná. V případě ohrožení země se shromáždili muži schopní nosit zbraň kolem svých lenních pánů. Se změnou výrobních vztahů dochází v období vrcholného feudalismu i k přeměně vojska, které je nadále téměř výlučně jezdecké. Tvoří jej šlechta (rytíři na koních) se svým služebným doprovodem, zatímco zemská hotovost je pouze doplňkovou pěchotou.

Také toto vojsko se schází jen v případě ohrožení anebo ke konkrétním vojenským tažením ? v obdobích míru (arci? velmi krátkých) bývá rozpuštěno. Výraznou změnu přinášejí husitské války. Poprvé existuje stálé vojsko, by? později tvořené z velké části žoldnéři, tj. vojáky najímanými za plat. Existovala dokonce dvě stálá polní vojska (táborské a orebitské), a vedle nich vojska staršího typu ostatních válčících stran.

V dalších stoletích tvoří masu armády opět žoldnéři, kteří jsou najímáni buď panovníkem, anebo stavy příležitostně pro potřeby jednotlivých tažení. Zemská hotovost slouží jen k obraně země. Spory mezi panovníkem a šlechtou vedly k tomu, že stavy se zdráhaly stavět vojsko pro zájmy, které se jich bytostně nedotýkaly. Pluky již postavené byly špatně placeny, a tak morálka vojska nebyla nikterak na výši, Nechu? stavů vynaložit na vojsko potřebné náklady vedla k tomu, e povstání z roku 1618 ztroskotalo mimo jiné i následkem špatně bojující (protože špatně placené) námezdné armády. Protestantská šlechta raději obětovala svá hrdla než statky.

Třicetiletá válka je válkou žoldnéřů ? ačkoliv vojenské reformy švédského krále Gustava Adolfa přivádějí na evropská válčiště stálou armádu, doplňovanou odvody. V Rakousku vzniká instituce generalisima, ?pána války?, který v zastoupení krále sdružuje ve svých rukou veškerou moc nad armádou: najímá vojsko za peníze koruny a stará se jak o jeho veškeré vybavení, tak o nasazení ve válce. Vzhledem k výši nákladů na vojsko a k potížím s najímáním zkušených vojáků není divu, že velitelé se snaží šetřit drahocenný ?materiál? a unavit soupeře spíše manévrováním než bitvami.

Námezdné vojsko přetrvává až do druhé poloviny 18. století. Povinnost postavit vojsko anebo zaplatit potřebnou částku koruně připadá stále stavům. Stálé vojsko zavádí teprve Marie Terezie po zkušenostech z válek s Prusy. Nařizuje konskripci rekrutů (soupis všech mladíků dospívajících do věku branné povinnosti) a ustanovuje doplňovací okresy. Výběr rekrutů provádí vrchnost; vojenská služba je prakticky doživotní, avšak týká se jen selských a řemeslnických vrstev obyvatelstva. Vyšší stavové, duchovní, měš?ané a někteří další jsou osvobozeni. Odvedenci se ovšem mohou vykoupit. Roku 1781 vychází nový branný zákon, který upravuje zásady konskripce. Kromě toho je vojsko stále ještě doplňováno verbováním.

Další změnu přinášejí napoleonské války, jejichž vliv na organizování a výcvik rakouského vojska je obrovský. Tak presenční služba je zkrácena na 14 let (pro Čechy, Němce a Poláky ? 1802), dalších 13 let je nutno odsloužit v zeměbraně. Tyroláci a Italové slouží 8 let bez povinnosti služby v zeměbraně. Maďaři až do roku 1840 slouží vlastně doživotně. Roku 1845 je služební doba snížena v dědičných zemích rakouských na 8 let, přičemž inteligence a šlechta slouží pouze dobrovolně. Toto osvobození šlechty a jiných stavů od vojenské povinnosti je zrušeno roku 1852. Presenční doba je stanovena pro občany celé monarchie jednotně na 8 let plus 2 roky rezervní služby (místo bývalé domobrany). Po neš?astných válkách s Itálií (Rakousko po prohraných válkách v rozporu se zdravým rozumem vždy začalo na armádě šetřit ? ostatně i po válkách vyhraných), je tato služební doba ještě zkracována ? vojáci jsou po 1?1,5letém výcviku propuštěni na dovolenou; a to více než třetina armády. (Zatímco Prusko mělo všeobecnou brannou povinnost s 3letou presenční službou již od napoleonských válek.) Nedostatky ve výcviku, stejně jako všeobecná zaostalost armády se neblaze projevily ve válce roku 1866. Po prohrané válce byl téhož roku vydán nový branný zákon, který zaváděl 3letou presenční službu (u námořnictva 4letou). Znovu byla zřízena zeměbrana (rezerva vojska tvořená vojáky starších ročníků) a posléze domobrana (nesloužící a neslouživší branci od 19?42 roků). Tak se zeměbrana stala zvláštním záložním vojskem. Po dlouhém období míru bylo uvažováno o zkrácení vojenské služby na 2 roky, ale další vývoj přerušila 1. světová války.

Vyplácení žoldu