1. Sjezd Všekozáckého svazu Českých zemí a Slovenska

Praha, 13. února 2012

Sjezd Všekozáckého svazu se konal v Michnově paláci na Malé Straně za účasti kozáků, pozvaných hostů a přátel.

Po přivítání hostů a představení účastníků přednesl PhDr. Josef Dolejší historický úvod, který v závěru uvádíme v plném znění. Potom otec ataman Michajil Dzyuba představil program, vize a strukturu Všekozáckého svazu a po promluvě duchovního M. Vachaty následoval hlavní bod programu – volba atamana.

Jednomyslně byl zvolen M. Dzyuba, který potom pronesl krátký projev. Slova se dostalo i přítomným hostům, mezi nimiž byli zástupce Čs. svazu bojovníků za svobodu, klubu podnikatelů, ministerstva kultury, poslanecké sněmovny a senátu ČR, ruské pravoslavné církve, velvyslanectví Ruské federace a medií.

Po krátké přestávce následovala večeře a poté pěvecký kozácký koncert.

Ambiciózní program činnosti kozáckého svazu zahrnuje projekty jak vojensko-historické, tak kulturně-vzdělávací či archivní a vzpomínkové. Svaz také navázal spolupráci s tělocvičnými jednotami Sokol a Orel a dalšími českými organizacemi. Úspěšný průběh Prvního sjezdu dává naději, že se zamýšlené projekty podaří uskutečnit. Nezbývá, než kozáckému kruhu v České republice popřát hodně úspěchů v další práci a úspěšné naplnění všech záměrů.

FOTOGALERIE:

Zadní průčelí Michnova paláce

Historik PhDr. Josef Dolejší

Ataman M. Dzyuba při projevu

Pohled do sálu

Slovo historika:

SLÁVA KOZÁKŮM !!!

Vaše Excelence, důstojní otcové, vážení hosté, bratři kozáci!

Ne! Není ve shodě s pravdou, že kozáci v Československu let dvacátých a třicátých tvořili jakési cizorodé, těžko vstřebatelné těleso, s nímž se naše obyvatelstvo jen nesnadno vyrovnávalo.

Navzdory nelehké ekonomické i politické situaci byl na základě spojeneckých smluv schválen zákon č. 175 z 20. března 1919 o pomoci porevolučnímu Rusku. Známý jako Ruská pomocná akce, ustavená prováděcím nařízením vlády z července roku 1921.

Po evakuaci Wrangelových armád ze Sevastopolu, Fedosie a Kerče proudilo z internačních táborů na Lemnosu, Gallipoli, Čatandže a z Cařihradu, ale i jinými cestami dále na Západ, velké množství emigrantů – vojenských osob, ale i civilistů. Československo přijalo postupně, a to již od roku 1919 celkem asi 25 000 osob z bývalého Ruského impéria. Kategorie označovaná jako „zemědělci“, což byli převahou právě kozáci, činila 5000 až 6000 osob.

Pro srovnání a pro vaši představu:

Francie přijala celkem asi 400 000 emigrantů

Polsko 100 000

Německo 100 000

Čína 88 000

Rumunsko 70 000

Jugoslávie 35 000

Anglie 8 000

Bulharsko 7 000

Japonsko 2 355

Většina příslušníků ruské emigrace žila pak v Čechách a na Moravě. Na Slovensku čítala ruská komunita asi 2000 osob, z čehož byla nejméně polovina tvořena kozáky.

První kozáci začali přijíždět do ČSR již na sklonku roku 1921. Jejich počty podle původu je možné pouze odhadnout podle jejich členství v různých spolcích a organizacích. Celkem vytvořila ruská a ukrajinská emigrace u nás více než 150 nejrůznějších organizací a spolků.  Na kozáckém kontě je celkem 30 organizací a spolků.

Zřejmě nejvíce zde žilo donských kozáků – asi 2000

kubáňských 1000

těreckých asi 100.

Ostatní do počtu byli ukrajinští kozáci, ale i Kalmyci, kteří tvořili doprovod kozáckých pluků, kavkazští horalé a Gruzíni, hlásící se rovněž ke kozákům. Národnostně a etnicky se spolky prolínaly. Postupem času se měnily jejich názvy a i počty se všalijak přelévaly. Největší koncentraci spolků vykazovaly Čechy – především Praha. V Bratislavě existovaly 3-4 kozácké spolky. Na Podkarpadské Rusi dva – v Užhorodě a v Mukačevě. V Brně pak 4 spolky, většinou pobočky těch pražských.

Patrně nejstarším spolkem byl ZEMGOR - „Sjednocení ruských činitelů městských a venkovských samospráv“, v němž mělo kozáctvo posléze značné zastoupení. Vznikl v Praze podle pařížského vzoru již roku 1920.

Dále mezi nejstarší organizace patří „Sjednocený kozácký komitét v ČSR – Sdružení Donu, Kubáně a Těreku“ , založený roku 1921.

„Sdružení Kubáňců“, také z roku 1921

„Ruský Sokol“ z roku 1921, v němž měli kozáci značný početní podíl, který v pravém slova smyslu bratrsky spolupracoval s Československou obcí sokolskou, a to až do kritického roku 1939. Ruský Sokol v zahraničí měl sídlo právě v této sousední budově Tyršova domu. Pražský Sokol pravidelně zapůjčoval své sokolovny ke kozáckým shromážděním, přednáškám a pleswům. Nejčastěji to byly sokolovny ve Vršovicích a na Vyšehradě.

Pro nás mimořádně významný je „Všekozácký zemědělsko-hospodářský svaz“ z roku 1923, který měl spolu se Zemědělskou jednotou v Praze rozhodující slovo při rozmisťování kozáků na zemědělské práce po celé republice, ale též při řešení jejich sociálních a jiných problémů. Byl zřejmě nejsilnější kozáckou organizací se svými původními 500 členy.

Navzdory nelehkým hospodářským a sociálním podmínkám nezapomínali kozáci na své národní kozácké tradice a původní kulturní zázemí. Vydávali zde knihy, časopisy, jako například „Kazačja puť“, „Kazačja lava“, „Kazačja mysl“, „Kazačja zemlja“, „Tichyj Don“ „Kazačij nabat“ a další. Velký úspěch sklízely pěvecké sbory donských kozáků „Platov“ a „Don“. Zmínit by bylo třeba jezdecké exhibice kozáckých džigitů, plesy, veselice, dětské besídky a mnoho dalších akcí, na nichž nechyběla ani česká a slovenská veřejnost. Kozácká inteligence absolvující české a slovenské vysoké školy nejrychleji splynula s domácím prostředím. Těsné sepjetí s tímto domácím prostředím bylo zcela zřetelně vyjádřeno v těžkých dnech první mobilizace československé armády v květnu roku 1938, kdy kozáci, pociťující jasně ohrožení státu, nabídli MNO postavit proti vnějšímu i vnitřnímu nepříteli kozácký dobrovolnický pluk.

V názvech kozáckých spolků se často objevuje výraz „jednota“, „sdružení“, „svaz“, atd. , což vyjadřuje jasně touhu po sjednocení všech kozáků Čech, Moravy, Slovenska i Podkarpatské Rusi, a to navzdory všem rozdílům národnostním, etnickým a politickým.

V této tradici bychom chtěli pokračovat, neboť máme na co navázat. Kozácká tradice zde nikdy nezanikla a sahá hlouběji než do dvacátých let minulého století. Krevní řečiště kozáckých potomků i nové kozácké krve z posledních desetiletích je stále bujné a životaschopné, byla by velká škoda takové energie nevyužít. Na kozácích je obdivuhodná jejich nezdolná, optimistická a vždy veselá duše, navzdory všemu okolnímu balastu a nechutenství. Tato duše se obráží v jejich životních postojích, písních, folklóru a v literární tvorbě. I na tuto oblast bychom rádi co nejtěsněji navázali.

V budoucnosti, která třeba některým z nás chystá ztrátu pohodlných jistot, živobytí či naději na beznadějný rozhovor s neznabohem exekutorem při záboru střechy nad hlavou, si zachovejme kozácky jarou mysl. Všeho do času!

K tomu nám dopomáhej Bůh !!!

Amen!