Vzpomínka na mistra dlouhého meče Erasta Mäkla

aneb pocta dlouhému meči

Občasně a malicherně propukající řevnivost, nepohoda a nepřejícnost mezi některými skupinami historického šermu a školami nejrůznějších bojových umění nejsou v lidských dějinách ničím novým. Existovaly patrně od nepanšti, ale byly v příznivých dobách tlumeny tuhou kázní a kultivovaností, jindy byly ponechány svým přirozeným projevům v podobě spontánních, leckdy ozbrojených a vražedných srážek. Máme o tom své zřetelné důkazy. Mimo ony opakovaně publikované jde i o jeden, který je zveřejněn vůbec poprvé.

Za vlády Jeho Milosti císařské Rudolfa II. nechali v roce 1607 počestní členové slovutného cechu Mistrů a tovaryšů svobodných šermířů od meče dlouhé a pera v Praze zhotovit u příležitosti 27. narozenin jednoho ze svých jeho portrét a následně u pražského rytce L. C. Lochnera podle něho vyrýt mědirytinu.

Erast Mäkl původem ze Saska nebyl rozhodně ledaskdo, byl zkoušeným Mistrem dlouhého meče, měl právo užívat cechovní znak jako svůj osobní erb a požíval v šermířské obci i mimo ni skvělé pověsti. V dedikaci připojené k portrétu je přímo vzpomenuta jeho nepochybná zásluha, skrze níž se ?svým mečem jako perem zapsal do tváří bratrů sv. Marka? čili konkurenčního šermířského spolku Maxbrüderů, který v té době měl již své stálé sídlo ve Frankfurtu nad Mohanem, ale v Praze byl ještě citelně přítomen, tudíž fedrfechtýřům byl krajně nepříjemným.

Tvář zobrazeného oslavence prozrazuje rozhodnost, osobní energii a odhodlanost. Daleko od sebe posazené oči jsou známkou jisté sveřeposti a neústupnosti. Mohutná paruka a jemně formovaný knírek pak svědčí o společenských aspiracích a ambicích barokního kavalíra. Byl patrně subtilnější konstituce, tedy žádný hromotluk či lamželezo. Tím spíše asi nebylo bez rizika postavit se proti němu s ostrým perem čili rapírem.

Bez zajímavosti není ani jeho tradiční titulatura, v níž je na počátku 17. století uváděn jako ?mistr dlouhého meče?. Tato skutečnost dokládá, jaká úcta byla ještě v té době prokazována klasickému dlouhému meči jako zbrani ve všech směrech excelentní a elegantní. Filosofie a metodika boje dlouhým mečem byla od počátku 15. století dokonale propracována a přivedena k obdivuhodné virtuozitě, proto také zůstala v akademiích a školách klasickou šermířskou zbraní ještě dlouho poté, kdy se jí v boji přestalo aktivně užívat. Nelze ovšem v titulatuře opomenout tehdy obvyklou generalizaci, v níž byli rozlišováni ?mistři dlouhého meče? (obecně šermíři) od ?mistrů ostrého meče? (popravčích).

Hodné pozoru jsou pod Mistrovým portrétem poněkud schématicky spodobněné zbraně, jimiž se tehdy šermovalo. Vedle klasického dlouhého meče na čestném místě jsou to kord, kordík, údajně ?česká zbraň ? dřevěný tesák pro nácvik boje ostrou zbraní, hole, píky a v módě se držící ?píro? čili rapír.

Erast Mäkl byl erbovním měšťanem a členem slovutného cechu, jeho osud je zajisté alespoň zčásti vysledovatelný z matrik a cechovních knih. My se zatím spokojíme s tím, že ho tiše vzpomeneme jako svého vzácného předchůdce a Mistra. Ať je jeho duši dopřán klid, jeho energie a elán nechť nás po třech staletích posílí na naši cestě, která je s tou jeho alespoň v něčem shodná.