Starověký šerm

Počátky v Mezopotámii

Nepřetržité boje, kterými byla celá kultura starověké Mezopotámie prostoupena, vedly k vysokému ocenění fyzické síly. Ta však spočívala nejen v prosté zdatnosti těla, ale i ovládnutí zbraní a v síle lidského rozumu. Nejsilnějšími byli hrdinové z rodu bohů a králů, jejich činy opěvují četné eposy a hymny. I nejrozšířenější epos starověké Mezopotámie -- epos o Gilgamešovi -- vyzdvihuje sílu, ovládnutí zbraní a rozum jako zdroje hrdinovy mimořádné schopnosti zvítězit nad nepřáteli s mečem v ruce.

 

    "Ze dvou třetin bůh a člověk z jedné,

    tvar jeho těla božský původ jeví,

    jeho božská matka zkrášlila postavu jeho.

    Jako divoký býk zvedá svou hlavu,

    rovného sobě nemá v tasení zbraní...

    Gilgameš je pastýř kruhu hrazeného,

    mocný, silný a všeho znalý..."

 

Podle soudobých teokratických představ pramenila mimořádná síla bohů, hrdinů a králů z jejich božského původu. Toto postavení jim umožňovalo získat především ty nejlepší zbraně. Byl to jednak luk a šíp. Ale ekonomický rozvoj, o nějž byl opřen základ nových civilizací, umožňoval i stále dokonalejší zpracovávání kovů. A z něho se zrodily i nové zbraně - dýka a meč. Jejich účinnost byla mimořádně násobena vynálezem vozu a domestikací koní.

Ve starověké Mezopotámii byl poprvé v historii lidstva zhotoven vůz, a to již koncem 4. tisíciletí. Jeho obraz je zachycen již v nejstarších piktografických znacích a z poloviny 3. tisíciletí pocházejí nejstarší nálezy dvoukolových a čtyřkolových vozů v královských hrobech. Kůň byl po dlouhou dobu do starověké Mezopotámie importován z různých okolních oblastí. Jeho aklimatizace vyžadovala složitou a systematickou práci a mohla být prováděna pouze při panovnickém dvoře. Vedle dýky a meče patřil také vůz a koňské spřežení k nejcennějším částem králova majetku.

Kůň se objevuje prakticky výlučně ve spojení s vozem pro dopravu osob. Jízda na koni byla zřejmě velmi řídká. Nejstarší "jezdecká socha" je malá - 33 mm vysoká řezba z kosti ze Suz. Pochází z doby kolem roku 2800 a znázorňuje jezdce na equidu. Značná sporadičnost nálezů svědčí o tom, že jízda na koni nebyla ve starověké Mezopotámii rozšířena. Teprve v novobabylónských reliéfech ze 7. století se objevují lovci na koních. Z ještě pozdějšího, již perského období z přelomu 6. a 5. století, je nápis, který dal král Dareios I. vytesat na své hrobce: "I moje ruka i moje noha jsou vycvičené. Jako jezdec jsem dobrý jezdec. Jako lučištník jsem dobrý lučištník, jak pěší, tak i na koni. Jako vrhač kopí jsem dobrý vrhač jak pěší, tak i na koni."

Ovládnutí zbraní při rychlé jízdě vozu vyžadovalo samozřejmě speciální výcvik. K tomu -- stejně jako k osvojení si písma a poznatků klíčící vědy -- již nestačila běžná příprava v době před fyzickou dospělostí. Proto se z rytmu lidského života krále a aristokracie vydělilo nové období -- jinošství či mládí věnované specializované výchově spočívající v umění  zacházet se zbraněmi -- s mečem, dýkou, kopím a lukem. O programu této výchovy máme již řadu zpráv.

Získání mimořádné fyzické síly nebylo však ani ve starověké Mezopotámii samoúčelné. Bylo jednoznačně zaměřeno k ryze praktickým cílům: k boji s člověkem a se zvířaty.

Válka, naplňující vrchovatě život starověké Mezopotámie, vtiskovala charakteristické rysy celé její kultuře. Sumerové opevňovali své městské státy rozsáhlými hradbami doplněnými soustavou věží, aby tvořily pevný obranný val proti stálým nájezdům útočníků. Válka podněcovala rozvoj zbraní a obrněných vozů a byla i konečným cílem složitého a systematického výcviku koní.

V cyklu krále Aššurbanipala se objevuje mimořádně důležitý nový prvek. Je to lidský divák. Na zalesněný pahorek vystupují asyrští aristokraté, aby přihlíželi bojovým výkonům svého krále. Vzrušující odívaná se obráží v jejich živé gestikulaci, která připomíná reakci zaujatých sportovních diváků dneška a je mnohokrát znázorněna ve výtvarném umění starověké Mezopotámie.

Ve starověké Mezopotámii pokud se právě neválčilo, bylo pořádáno mnoho slavností, v nichž široké vrstvy obyvatelstva trávily svůj volný čas. Všechny tyto slavnosti byly vyplněny převážně ukázkami bojů krále se zvířaty a často i s vybranými soupeři -- vítězem však musel být vždy král.

Mimořádně zajímavé a důležité svědectví o sportovních hrách, konaných v době slavností, máme zachycené v chetitském rituálním nápisu z doby kolem roku 1200 př. n. l. Praví se v něm:

    "...potom bylo rozděleno obranyschopné mužstvo na dvě poloviny a ty byly pojmenovány:

    Jejich vlastní oddělená polovina byla nazvána Mužové z města Chatti.

    Jejich jiná oddělená polovina byla nazvána Mužové z města Maša.

    A mužové z města Chatti mají zbraně z bronzu, mužové z města Maša však mají zbraně z rákosu.

    A nyní spolu  bojují a mužové z města Chatti vítězí..."        

V tomto nápise máme zachován první a z oblasti Přední Asie i jediný záznam o zápasu dvou družstev proti sobě. Není to však válka - vždy? jde o slavnost, při níž jsou obě mužstva uměle vytvořena. Ale není to ani sportovní zápolení, v němž se proti sobě stojící strany snažily dosáhnout vítězství. Je to pouze předstíraný zápas. Tato skutečnost je naprosto zřejmá v té části nápisu, v níž se mluví o zbraních obou mužstev. Jedna část, představující domácí mužstvo, má normální, skutečné zbraně z bronzu, zatímco druhá část, představující mužstvo cizího města, má místo zbraní rákos. Tímto nepoměrem zbraní je dán i výsledek zápasu. Předstíraný zápas mužstev předváděl snad určité konkrétní válečné střetnutí, v němž Chetité dosáhli významného vítězství. V každém případě byl tento předstíraný zápas specifickou formou vyprávění. Fyzické aktivity v něm byly povýšeny na prostředek tezaurující určité události a předávající povědomí o nich účastníkům slavnosti.

Zamýšlíme-li se v souhrnu nad materiálem ze starověké Mezopotámie, je zřejmé, že civilizace, která vznikla v této oblasti jako první lidská civilizace vůbec, byla mimořádně vyspělá. Zde byly položeny základy vědy, literatury a umění, které jsou dnes součástí naší evropské kultury.

Ve starověké Mezopotámii nenajdeme nějakou cílevědomou péči o lidské tělo. Naproti tomu zápasy a závody předváděné na slavnostech byly projevem fyzické zdatnosti získané spontánně. Všechny fyzické aktivity a zacházení se zbraněmi to vše tvořilo nezbytnou součást přípravy tehdejších lidí pro život.

 

Prameny:

Chetitská příručka štolby Kikkuliše z Mitanni ze 14. stol. př. n. l.

Oliva, P., Přehled starověkých dějin Encyklopedie antiky, 1973